Chtěl jsem psát o absolutně všem. Na co jsem myslel, když jsem kouřil patnáctou cigaretu na nočním natáčení, psát o chlapíkovi, který před zimou se ukrýval na schodech ve vestibulu metra. Chtěl jsem psát o touhách, které mizeli i o těch, které se znovu objevovali. Chtěl jsem psát pravdu a nic si nevymýšlet a přitom si z lidí dělat dobrý den. A taky příběhy o lidech, které jsem znal jen ze zpráv, z vyprávění, z knížek a od vidění.. Chtěl jsem na ně přehodit veškeré břímě svého života, v imaginárních světech je nechávat vyhrávat i prohrávat moje bitvy. A chtěl jsem svým psaním spasit ten reálný svět.
Jenže psát o nocích, ve kterých nemůžu kvůli strachu spát a psát o svých slabostech... psát o lásce a psát o nenávisti... Psát lži, které mi hlodají v hlavě či psát jednu nekonečnou litanii za druhou a chválit utěšující účinky alkoholu, který nemám rád, a po kterém v kocovině zvracím, psát o ukradených knížkách a ztracených slovech v pochybném baru na Bertramce... Psát slzy, smích, pohlazení a štěstí.
To svět nespasí.
A protože chci stále spasit svět, chci psát jen pohádky s dobrým koncem a s ponaučením a sám se ponaučit znova a znova.. A do pohádek narvat veškerou znalost života, kterou posbírám v odpadcích kolem sebe a v novinách, na záchodě, v knížkách, na síti, v rozmluvách, v meditacích a na cestách.
Psaní má mnoho podob a mnoho možností. Proto je vášní, prací i odpovědí.
“Pohádky”
Vždycky takhle po hádkách,
najdu štěstí v pohádkách.
1 komentář:
...jak mě to chytlo za srdce!
Okomentovat