Kaprál Josef

Byl Štědrý den, Den Velké tryzny, odpoledne. Vodník Vrba ještě chvíli po probuzení zůstal zachumlaný v posteli. Trochu si dnes přispal a cítil, že má na to právo. Dlouho do noci si totiž připravoval slavnostní řeč, kterou každý rok tento den přednášel. Nedělal to sice poprvé a klidně by mohl vyslovit jednu ze starších řečí, které si uchovával v šuplíku, ale takový on nebyl. Tuhle práci dělal už přes třista let a vždy měl řeč novou. Samozřejmě, že se v určitých věcech mnohokrát opakoval, zápletku měl však vždy jinou.
Jenže letos to byl pro rybník zlý rok. Odešlo příliš mnoho kaprů a Vrba si to samozřejmě kladl za vinu. Jeho povinností, jakožto správce rybníka, bylo chránit jej a to se mu příliš nepodařilo. Lační rybáři na podzim přišli a přes všechny jeho maskovací kouzla, odnesli více než polovinu kapří populace. Neochránil tak ty, na kterých mu záleželo ze všech nejvíce. Vrba si zkrátka musel přiznat, že stárne.
Vypelešil se z postele a zalil sínicový čaj. Ještě jednou si na pročetl svou řeč, povzdechl si a houpavým krokem vyrazil ke staré vrbě, kde se už pomalu scházely ryby, aby si jej vyslechly.

Ve stejný den plave Kaprál Josef u Mrkvičků ve vaně. Netuší, co přesně jej čeká, jen se děsí při vzpomínkách na historky, které slýchával ještě jako malé kapřátko v rybníce U Sídliště. Legendy, jenž vyprávěly o nanenbevstoupení. Jaké asi je? Co to je? A proč při vyprávění těch pohádek starší kapři zamyšleně mlčeli, jako by znali tajemství, která bývají dětem skryta.
Absolutní tmu zavřené koupelny občas vystřídalo prudké světlo znásobené odleskem bílých stěn vany. Voda podivně průzračná, teplá a mrtvá.
A ten hluk vycházející z vesmíru nad hladinou. Kaprál tak mohl jen uvažovat nad smyslem a nesmyslem žití.

Děti Mrkvičkovi, 10-ti letý Jonáš a o dva roky mladší Betynka, se na kapra chodily dívat aspoň jednou za hodinu, až tatínek nadával, kolik spálí zbytečné elektřiny a z koupelny děti vyháněl. Maminka Mrkvičková uvažovala, na kolik je Mrkvička chlapem, aby dětem kapra zabil. Nákup živé ryby se jí jevil od začátku, jako hloupost, ale aby nezkazila rodině Vánoční náladu, neřekla na hlas nic.
Radek, hlava rodiny, jak si s oblibou myslíval, když trůnil na záchodové míse, kde hledíval zpříma do očí Franka Sinatry. Radek každé Vánoce trpěl manželčino kupování již naporcovaného kapra a potlačoval vzpomínky na dětství, kdy pro kapra chodili s dědou v brzkých ranních hodinách k blízkému rybníku Škrpálníku. Chlapsky vysekali sekyrami do ledu díru a na vánočku kapra chytili. To bylo slávy, když vítězoslavně nesli kapra domů, kde už na ně babička Mrkvičková čekala s čerstvě nabroušenými noži.
Letos se Radek rozhodl, že trochu toho kapřího kouzla poskytne i svým dětem a aniž by se poradil dopředu se ženou, kapra koupil živého dva dny před Štědrým dnem.
Jenže radosti v dětských očích neubývalo. Naopak. S přibývajícím časem a sblížením mezi rybou a dětmi, začalo Radkovi docházet, že vlastně neví, jak Kapra klepnout. A hlavně si nebyl zcela jistý, že jsou děti připraveny sníst kamaráda.

Kaprálovi se blížila jeho poslední chvíle. Instinktivně to vytušil a sklesle plaval u dna vany. Instinktivně to vytušili i děti, které plakali nad vanou. On Jonáš moc dobře věděl ze školy, co se má s kaprem stát. Věděl to od toho dne, kdy před rokem šli s maminkou kapra koupit a viděl toho velkého pána v gumovém plášti, jak bere kapra do rukou a jednou ranou kladivem, zhasíná svit v jeho očích. Tedy, když přišel táta s kaprem domů, zajásal, ale snažil se si kapra příliš neoblíbit.
Betynka však byla touto vědomostí ještě nepolíbená. Do kapra ve vaně se zamilovala, kreslila jej na papír a celý den nedokázala žvatlat o ničem jiném, než o kapřím světě. Až to Jonáš, který stále popíral své zalíbení v té němé bytosti, nevydržel a tu děsivou novinu Betynce sdělil. Rozplakala se, jak nikdy předtím. Když jí první záchvat přešel, uzavřela se do svého vnitřního světa a odmítala s kýmkoliv komunikovat. Tátu propichovala nenávistně očima a s kaprem trávila ještě více času, kdy jej zamyšleně hladila po šupinách.
Manžele Mrkvičkovi byli zavření v kuchyni a potichu se dohadovali.
„To jsem na tebe teda zvědavá.“ Dráždila paní Mrkvičková manžela: „Vosu v létě nezabiješ, ale na kapra si v zimě troufneš.“
„Ty si myslíš, že nedokážu klepnout kapra?“
„Jo.“
„Je vidět, že mě vůbec neznáš. Zabiju ho, než bys řekla švec. Zabiju ho tak rychle, že si ani nevšimneš, že se vteřinová ručička pohnula.“
„Prosím. Prosím, ukaž mi to?“ sepjala ruce žena: „ukaž, jakej jseš chlap.“
Radek chvíli mlčel: „Ale co ty děti?“
„Co s nima?“
„Neslyšíš, jak pláčou?“ povzdechl si a zahleděl se manželce zpříma do očí.
„Slyším, jak pláčou, ale co sis navařil, to si taky sníš. Chtěl si Vánoce po staru, tak se vším všudy. Zabij Kapra, ať mám co smažit.“
„Jonáš to zvládne,“ přemítal dál Radek: „je po mě. Tvrdej. Ale Betynce to zlomí srdce.“
„Ano... zlomí.“
„Ty chceš, aby měla zlomený srdce?“
„Samozřejmě, že nechci.“
„Tak proč mě nutíš zabít kapra?“
„Ale to si milej, zlatej, Mrkvičko, přece nutíš sám. Ty jsi přinesl kapra živýho, ty chceš kapra zabít. Nemusím mít diplom z technické školy, abych si tohle dokázala spočítat.“
Manželé pak zarputile mlčeli, dlouze si zírali na pantofle, na lednici, na digestoř, do dřezu a nakonec i do očí, aby pak Radek Mrkvička konečně prohlásil, jako správná hlava rodiny: „My kapra nezabijem, my ho pustíme na svobodu! A já vím přesně kam! Sbal věci, porazíme k rybníku Škrpálníku!“
„Ty si se snad dočista zbláznil.“ zaťukala si paní Mrkvičková na čelo.
„Nebrblej, zabal dětem a sobě, já zatím zajedu natankovat.“ Aniž by čekal na další protesty, vyrazil z kuchyně, aby sdělil dětem tu senzační novinu.

Kaprálovi tlouklo zběsile srdce. Vesmír nad hladinou explodoval kvílivými zvuky. Cosi, ale dle jemnosti dotyku poznal původce, jej uchopilo a vytáhlo z vody. Jako kdysi. Jako ten den, kdy se všechno změnilo. Teď to přijde, byl si najednou zcela jistý a v tom okamžiku uvědomnění se rozhodl bojovat o život. Mrskal tělem na všechny strany. Snažil se zbavit sevření a ze všech sil lapal po vzduchu.
„Mě nedostanete! Mě ne!“ křičel by, kdyby to uměl. Oplatil by stejnou měrou zvukovou tryznu, kterou mu ty bytosti způsobovaly.
A pak. Pak byl vnořen do nové vody, stejně neživé, stejně teplé, stejně mrtvé. Jen prostor kolem Kaprála se zúžil a svět se začal houpat a blýskat nádechem naděje.

Byla už tam, když se celé osazenstvo rybníka sešlo pod vrbou a v tichosti očekávalo vodníkův příchod. Jakoby odnikud se přicoural a vyšplhal na starý strom. Na nos nasadil rezavý cvikr, z náprsní kapsičky vytáhl list leknínu a spustil: „Drazí kapři, pulci, raci, sumci. Drahé štiky, pijavice, řasy, žáby, krtonožky, vodoměrky a vy všichni ostatní, na které jsem zapomněl. Celý dlouhý rok ke mně chodíte, svěřujete se mi se svými trápeními a vypovídáte se ze svých strachů. Celý dlouhý rok Vás utěšuji, konejším Vás a všelijak se o Vás snažím starat a hlavně Vás ochraňovat. A tento posvátný den, Den Velké Tryzny, vzpomínáme na ty, kteří museli odejít do „lepšího světa.“ Do světa, o kterém jsem Vám vyprávěl v mnohých příbězích, do světa, ke kterému se ve svých modlitbách obracíte. Jenže letos jsem se Vám rozhodl říci pravdu...“ vodník Vrba se na krátkou chvíli odmlčel: „Nejlepší svět, který je, je ten náš.“ řekl nakonec.
Zmateně se po sobě všichni dívali a snažili si v hlavách urovnat význam Vrbovi poslední věty. V tom osvětlily vrbu dva kužely přibližujícího se světla.

Děti spaly vzadu ve svých autosedačkách. Paní Mrkvičkové, která celou, prozatím dvouhodinovou, cestu držela na klíně kyblík s kaprem, docházela trpělivost. Radkovu radost z štědrovečerního výletu kazila svými mnohdy nejapnými poznámkami: „To jsme ho nemohli hodit do Vltavy? Vánoce stojí za starou bačkoru. Hlavně, že si somroval celý rok salát, a když ho konečně udělám, oschne. Dávej pozor na cestu.“
Nakonec rezignoval a místo básnění o Vánočním kouzlu, ve které konekkonců stejně přestával věřit, pálkoval ženiny dotazy odpověďmi: „Už tam budem. Tady si to pamatuju docela přesně. Tady mívali skvělé řeznictví, kde jsme kupovali s dědou klobásy. A hele, ono tam pořád je! Jenže mají zavřeno. To je škoda.“ čímž ještě víc znepokojoval ženu.
Dávno se už setmělo a rodina Mrkvičkova se kodrcala jihočeskými cestami a pátrala po rybníku Škrpálníku.
„Hele Radku, já už toho mám opravdu dost. Takhle jsem si rozhodně letošní Vánoce nepředstavovala. Mlčela jsem a proti tvé výstřednosti s koupí kapra, jsem neutrousila jedinou zlou větu, jenže Škrpálník? To je poslední kapka. Jsem však pro kompromis. Zaparkujem to u nejbližšího rybníku, tam toho kapra vyklopíme a jedeme domů.“ promluvila Eva do ticha auta uprostřed černočerného lesa, kdy bylo slyšet jen tiché vrnění motoru.
Radek mlčel a sledoval osvětlenou alej stromů před autem. Souhlasil.
Hned za lesem vedla prašná cesta, na kterou Radek odbočil. Odbočeí to bylo zcela neplánové, ale jakoby cosi říkalo rodině Mrkvičkových, že právě tam mají jet. Děti se probudili a mlčeli. Eva mlčela. Radek za volantem mlčel i Kaprál Josef v kyblíku mlčel. Posvátné ticho, ale jiné, než to hádavé, naplnilo automobil očekáváním něčeho zvláštního.
V tom dva kužely světla ozářily starou vrbu, na které seděl vodník.

Nečekaná situace přišla Vrbovi vhod. Z obyvatel rybníka byla cítit nevůle k jeho proslovu a obával se prvního rybího povstání za jeho kariéru.

„Jdi za tím zeleným mužem a zeptej se ho, jestli tu můžem vyložit toho kapra.“
„Kdo to je?“ zeptala se Betynka beze stopy strachu v hlase.
„To je vodník. To je učitě vodník.“ mumlal ještě rozespalý, ale klidný Jonáš.
„Tak jdi,“ poroučela Eva: „jednou jsme se na něčem shodli a tak to musí být.“
„Vodní, to je vodník.“ zaprotestoval rukama a zašermoval s nimi nesouhlasně před Eviným obličejem.
„A co má bejt?“ Eva se rozčílila, otevřela dveře a vylezla na studený vzduch. Kyblík s Kaprálem položila vedle sebe na zem: „Hej, vy!“ křikla na Vrbu: „Tady manžel by se Vás rád na něco zeptal.“
„Neblázni.“ schovával se dál Radek v autě.
„Prosím?“ zeptal se Vrba: „Pojďte blíž, není Vás tu dost dobře slyšet.“
„Je to vodník. Určitě nás chce utopit.“ protestoval dál Radek.
„Jdi za ním,“ poroučela dál Eva a Radek chtě-nechtě musel vylézt z auta ven.
„My chcem taky vidět vodníka!“ hlásily se ze zadních pozic děti o slovo.
„Dobrá, půjdeme, ale jako rodina.“ rozhodla hlava rodiny a jala se vyprošťovat děti ze sedaček. Pak chytil Radek do levé ruky ruku Jonáše a do pravé Betynu, kterou z druhé strany držela Eva, která nesla kyblík s Kaprálem. Společně vykročili k vodníkovi.

Svět se houpal, ale Kaprál Josef už byl klidnější. Vodu prosytil čistý, chladný vzduch a cítil přitomnost kohosi, v kapřím podvědomí uklidňujícího, laskavého a dobrého. Cítil lepší svět. Takže legendy nelhali.

„Radek Mrkvička, těší mě. Tohle je Eva, moje žena a tohle jsou naše děti. Jonáš a Betynka. My...“ představil Vrbovi rodinu Radek: „my bychom chtěli tady...“
„Odnést dalšího?!“ skočil mu do řeči Vrba: „v Den Velké Tryzny jste si přišli pro dalšího? Ještě jich nemáte dost? Kolik si jich budete muset odnést, aby jste byli konečně š'ťastní?!“
„My si asi nerozumíme. My si nechceme nikoho odnést, my bychom chtěli někoho vrátit.“ vysvětlil Radek situaci, protože nechtěl, aby vodník náhodou nezačal děsit děti, které jej s němým úžasem pozorovali. Betynka dokonce chtěla natáhnout ruku, a zatahat Vrbu za šoš, ale Eva jí to naštěstí rychle zarazila.
„Prosím?“ vypravil ze sebe užaslý vodník.
„Chceme tady vrátit jednoho kapra.“ Radek se obrátil k Evě: „Honem, dej mu ten kyblík.“ Eva byla ráda, že se nepříjemné zátěže konečně zbavila a mohla obejmout ochranitelsky obě děti kolem ramen.
„Ale...“ Vodník nevěděl co říci. Vyjmul z kyblíku Kaprála a pak se podíval vděčně na rodinu Mrkvičkových: „Jak se jmenuješ?“ zeptal se kapra.
„Kaprál Josef.“ odpověděl kapr: „Jsem na lepším místě?“ Vodník se otočil na osazenstvo rybníka, které celý výjev pozorovalo z pod hladiny: „Ano, jsi na tom nejlepším místě.“ Políbil kapra a vpustil jej mezi ostatní.
„Děkuji.“ poděkoval lidem a bez dalších řečí se nad ním zavřela hladina a jediné, co tu zbylo, byla stará vrba a za ruce se držící, ztichlá, neboť nechce rušit sváteční klid, rodina Mrkvičkova. Po několika minutách zalezli zpátky do auta. A když Radek zabouchnul dveře, dopadla první letošní vločka sněhu.