Citlivá...

Dvě nedopité sklenky vína. Postel osvětlená elektrickou žárovkou. Na posteli dvě nahá těla milenců, co mají nohy v sobě zapletené. Dívka se hlavou opírá o chlapcův hrudník s očima zavřenýma a ten zírá do stropu. Přemýšlí o lásce. Kde se vzala. Kdo jí první uchopil, dostal, ukradnul. Kdo první ochutnal. Přemýšlí o světě. Cítí, že dneska není tak zlej, jak včera se mu zdál. Má pocit, že dokáže přeskočit oceán a napravit hříšníky. Jednou rukou objímá dívku kolem ramen a druhou se šťourá v uchu a v nose. Duší je to stále malej kluk, co si touží hrát na louce s kamarády na vojáky. Černé vlasy, oči temné a hluboké jako dvě studny. Tvář, která dokáže dát najevo štěstí, stejně jako dokáže ukázat zhnusení a nenávist. Tvář, která se umí smát a mračit.
Dívka se zavřenýma očima zlehka podřimuje. Pod srdce už nosí dítě, ale ještě o tom neví. Neštěstí mládí ponesou ti dva mladí milenci až za měsíc, ale dnešek dneškem žijí. Kolik by muselo být v tu chvíli nenávisti, aby dostala ty dva od sebe? Kolik smutku, kolik nepřejících lidí? Je to ta chvíle po sexu, co by mohla trvat věčně. V tu chvíli by se oba zachovali jak nejvášnivější milenci na světě a přemohli by hravě všechny ty Romea a Julie, Tristany a Isoldy a byli by schopní se prát se samotným peklem, kdyby je nařknulo, že se nemilují nejvíc na světě.
Dívka je v pase ochrnutá a u postele na ní čeká její vozíček. Přesto je však krásná a neklesá na mysli, když jej má vedle sebe. Hnědé nakrátko zastřižené vlasy a ústa bohyně. Když se zasměje, rozechvěje se srdce i tomu nejotrlejšímu protivovy a co jich na tom světě pobíhá! Ve svých sedmnácti letech již dospělá díky prožitému utrpení. V myšlení naprostý protiklad chlapce. On je lehkovážný, zatímco ona důkladná. Přesto se tito dva jedinci našli. A přes všechny bariéry jsou schopní se milovat a plánovat život.
Snad jim to vydrží, až se dozvědí co svojí neopatrností spáchali. Velmi těžké je rodit a starat se o dítě v tomhle věku. Velmi těžké bude pro mladou maminku na vozíčku vychovávat prcka.
Ale jak jsem řekl. V tuto chvíli na to ani jeden nemyslí.
Chlapec něžně odstrčí dívčinu hlavu s prsou, vymotá svoje nohy z jejích, políbí jí na tvář. „Miluji tě. Ale musím na záchod,“ zašeptá jí do ucha a vlepí ještě jeden polibek na ústa.
„Taky potřebuju,“ dívka se protáhne a pozoruje vzdalujícího se milence.
Chlapec se vrátí, něžně jí uchopí do náruče a odnese na mísu. Dvě nahá těla v ztemnělém bytě. Pohybuje se s neuvěřitelnou lehkostí. Jakoby ani nic nenesl. Ona zavěšená rukama za jeho krk a hlavu má opřenou stejně, jako když před tím leželi. Položí ji a nechá vykonat potřebu. Pak si jí zase odnese do postele.
„Miluji tě.“ Zašeptá ta dívka.
„Já přece miluji tebe.“
„Jenže já tebe víc.“
„Nechci se hádat, miláčku.“

Kluk leží v kaluži krve na silnici. Kousek vedle stojí auto co ho srazilo a ještě opodál vozíček. Dívka na něm však nesedí. S pláčem v očích se válí na zemi někde mezi vozíkem a chlapcem a snaží se k němu doplazit na loktech. V dálce houká policejní siréna. Rozprší se a déšť smejvá krev z chlapcova těla do kanálu. Má na padrť rozdrcené nohy. Zírá do nebe a sleduje letící ptáky, modrou oblohu a slábnoucí slunce. Slyší dívku křičet, chce pootočit hlavou směrem k ní, ale nemůže s ní ani pohnout. Necítí sílu, necítí nic. Strach mu sevřel vnitřnosti víc, než zběsilá bolest vystřelující od nohou směrem do nervového centra v mozku. Bojí se, že umře a již nikdy víc neuvidí její tvář.
Nakonec přece jen cosi cítí v ruce. Cítí její ruku, jak sevřela jeho. Najednou je nad ním její uslzená tvář a jemu se vrátí všechna síla. Pousměje se: „Neboj, to bude dobrý.“

Mladý kluk s přítelkyní jde parkem. Chce jí představit svým rodičům. Dívka je to velmi pěkná a má trochu strach s prvního setkání.
„Támhle jsou!“ vykřikne mladík šťastně.
„Kde?“ marné pátrá dívka očima.
„No támhle! Ti dva kašpaři jak závoděj na kripl kárách! To jsou naši!“