Zatmění

Jako paprsek světla, posetý bílými drahokamy
jako prošlá veka s čárovým kódem na plísni
jako prostá víla s tmavými kruhy
jako rozemletá vážka nad skotskými kilty
jako oranžová mandarinka s žlutými pruhy
tu sedím...

Prolíbat celou noc nad kartáčkem zubní pasty
vlastní odraz v zrcadle, je znakem kasty
jsem bojovníkem v cizí zemi
obchodníkem s dětskými sny
a pak kněží, který káže Tantru
Brahmán s posláním Nirvány
tu sedím...

V horečkách proběhlo zatmění slunce. V osamění včerejší válka. Šílenost je kýč moderní doby a deprese je represí živé vody. Řvát řádky o smutku, který není. Být poetou po setmění. Rvát si vlasy a urvat nehty, když mlátíte ve vzteku do kytary. V horečkách proběhlo zatmění slunce. V osamění včerejší válka a srdce radostí jásá, že duše neutekla. Posilnit se vodkou z prázdné flašky, projít pouští bez Fata Morgany a na konci duhy nalézt hliněný hrnec se spoustou zlata. Všechny ty léky sbalit, vytrhnout bažanta a spolu ležícímu lžící vydloubnout oči, uříznout prsty a vypálit jazyk. Uříznout jazyk a vypálit prsty. V horečkách proběhlo dnešní zatmění slunce. Mít samotu za posvátnou věc je jen pro lháře, protože člověk neumí být sám, jen se tím rád vychloubá. Z posledního papírku si udělám origami a potěším tváře malých dětí. Malý trpaslíček ožije a zatancuje irskou lidovou. Žonglujeme ze světem, protože nám Bůh dal to právo. Žonglujeme s pokladem, který nazývá se život. Proběhnout vteřinou a projít hodinou. V životě mít jedinou šanci najít... V horečkách proběhlo zatmění slunce.
tu sedím... na lavičce

Sedím tu!

Ve své kobce!


Jednou za čas naleznu na smetišti medailónek
mladá krásná holka, se na mě culí
mám jen vztek
na ty co ten medailónek vyhodí