Když jsem se vracel někdy ve tři hodiny ráno nočním autobusem, měl jsem spoustu témat. Jistě jsem chtěl namachrovaně radit, jak sbalit holku (nebýt moc opilý a očima ji hypnotizovat na dálku) - teda ne že bych nějakou sbalil. Myslím, že se mi v hlavě honilo i něco o otroctví na bavlníkových plantážích, možná touha mluvit o všeobjímající frustraci z finanční krize (dneska jsem si přečetl, jako už minimálně po desáté, že je to ještě horší, než před tím - což je logické, když ta ekonomika furt padá dolů a nepřijde mi, že když to někdo prohlásí po desátý, tak by o tom měli novináři mluvit, jakoby aspiroval na Nobelovu cenu za ekonomiku). Možná jsem chtěl mluvit o tom, co je podle mě za Vesmírem. Jenže všechny tyhle myšlenky byly jen proto, abych v tom nočním autobuse vedle slintajícího chlapce neusnul a neprobudil se někde, odkud bych musel šlapat skrz tu sněhovou kalamitu. Úplně mi stačilo, když jsem šel po tenké pokrývce sněhu, po chodníku a pod nohama mi to příjemně praskalo.
Spousta lidí si možná bude myslet, že mám jakýsi kouzelný klobouk a z něho témata vytahuji. I pro mě je příjemný, když si to představím a tak za dozoru notáře (snad postačí, že je to jen potkan) šátrám rukou bez hodinek a tetování v klobouku a vytahuji: Já a pizza.
Velmi podivné téma, ale možná trefné. Co bych já byl bez pizzy? Je jasný, že pizza beze mě, by byla stále tou samou pizzou, ale já bez ní?
Když jsem byl malej, jednou jsem se po pizze poblil. Bylo to moje první setkání s tímto lahodným pokrmem, ale nezanedbal jsem ho, kvůli onomu otřesnému zážitku, protože to nebylo jen moje první setkání s pizzou, ale i se žampiony na ní. Ty tedy dostali na dlouhou dobu sbohem, ale pizzu jsem měl vždycky rád. Nejprve podomácku vyrobenou, kdy maminka uválela těsto, vymyslela vlastní příměsi a pak to na plechu troubě upekla. Pak, když jsem už byl dostatečně velký, abych se uměl spořádaně chovat v pizzerii, se chodilo tam. To bylo za vysvědčení, k narozeninám nebo jiné oslavné příležitosti. Takovou pizzu jsem si zamiloval a dodnes jsem rád, když se najde příležitost a nějaká ta koruna v kapse a já si můžu dojít sám, s přítelkyní nebo s kamarády do pizzerie.
A nakonec tu byla pizza kupovaná mražená. Myslím, že jsme ji měli nejprve dělanou v troubě, ale po pořízení mikrovlnky zůstala už jen pizza mikrovlnná. Dodnes si pamatuju na ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis, byla zima a v sedm večer pořádná tma. A přesto, že jsem byl malej kluk, chodil jsem domů sám. Někdy jsem se samozřejmě bál, protože se muselo projít asi třicet metrů dlouhým lesíkem (dnes lesík vybourali a na jeho místě stojí rodinná vilka), a když jste malej kluk a slyšíte od mámy, ať to obcházíte (což sice odmítáte, ale někdy se tak bojíte, že to obejdete) kolem lesíku, že tam řáděj úchylové a takový nosej různý spreje, kterými omráčej oběti, aby si je pak mohli někam odtáhnout (jak mi fantazie pracovala, když jsem si představil, že jsem zavřený v místnosti, přes hubu mám roubík a kolem jsou rozkládající těla hráčů stolního tennisu) - to se pak nemůže nikdo divit, že jsem se ve tmě v tom lesíku často bál.
No a ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis (věta připomínková) jsem nemusel jít temným lesíkem, protože na mě čekal táta s autem a domů mě odvezl. Byl jsem sice malej, ale seděl jsem na přední sedačce a zvědavě jsem se ptal: "Mám docela hlad, co bude k večeři?" (jak já měl rád středy a pátky, protože pro mě, jako sportovce po výkonu, byla vždycky připravená večeře)
"Nech se překvapit."
A skutečně, nebyly to namazané chleby, jako většinou bývaly, ale byla to pizza z naší zbrusu nové mikrovlnné trouby.
Dodnes tu troubu máme a dodnes si dělám pizzy, a protože je to nejjednodušší jídlo na přípravu (vyndat pizzu z krabice, sejmout fólii, strčit do trouby a pak udělat prsty nacvičené pohyby, jako v karate a za maximálně deset minut máte ohřátou pizzu), dělám si je dost často. A při tom, jak často si to jídlo dělám, musím samozřejmě dělat trochu obměny, takže na ně dávám sejra či salám na víc. Už to strkámi do klasické trouby, někdy si dělám pizzu z vlastního těsta, vymejšlím omáčky, jindy koupím korbus, pomažu ho olivovým olejem a dám na něj jen mozzarelu a rajčata.
Já a pizza jsme zkrátka dobrá dvojka (a ve slově pizza nehledejte dvojsmysly). Tím je myslím téma dne vyčerpáno.
A co jsem včera všechno dělal? Přes den jsem si kreslil, žongloval, psal a hrál na kytaru a večer mě čekala akce nazvaná Keňské Kvílení, která se koná snad dvakrát ročně a je na podporu jedné keňské holčičky, takže je to akce velmi bohulibá. Ještě před tím, než jsem se sešel s Luckou na Nových Butovicích (šla na akci se mnou), jsem čekal, až mi dodají na hlídání potkana Bennyho. Prosil jsem kamarádku, jestli by to její brácha nemohl stihnout na půl šestou, že mám sraz v šest, ale hold se stane, že se nestíhá. Tak mi volala ve čtyřicet, že vyráží z baráků. Bydlí tak, že jim na barák vidím, tak jsem koukal, jestli z baráku skutečně vyráží, pak jsem si řekl, že jsem mohl něco přehlídnout a vyběhnul jsem ven. Trvalo asi deset minut, než skutečně z baráku vyrazil a předal mi potkana. Převzal jsem ho, donesl nahoru, kde jsem mu připravil pro klícku místečku, dal jsem mu jídlo a nějakou vodu (nejspíš u mě bude trochu na dietě, protože je o polovinu větší než Virus a možná i větší, než býval Virus v dobách své největší slávy a tak velkého potkana nejsem moc schopnej živit, dle jeho potřeb - a zbytky od svýho jídla mu dávat nebudu, protože stačí, když já jím dost nezdravě) a vyrazil jsem.
Vinou zpoždění někoho jinýho, jsem měl i já zpoždění (to je možná důvod, proč zpoždění tak odsuzuji, jako špatnou charakterovou vlastnost - když někdo chodí pozdě schválně) a protože jsem si s Lucky udělal ve Středu legraci, že jsem celou dobu čekání nadával, jaká je kráva a různé daleko sprostější výrazy, vrátila mi to.
Díky mému nadmíru vyvinutému smyslu, pro orientaci ve městě a schopnosti zapamatovat si mapu a klidně si ji v paměti převracet podle potřeby (Lucko nesměj se!) jsme dorazili nejrychlejší možnou cestou do Bunkru, kde jsme byli mezi prvními. Zaplatili jsme vstup, usadili jsme se a užívali jsme večera.
Kapely co hrály, hrály dobře a prostoru pro lidi bylo taky dost. Dokonce u baru nevznikaly davy čekající na pití, protože to kluci za barem stíhali obstojně obsluhovat. Můj doprovod sváděli kluci, ať opilí nebo neopilí a tak jsem se mohl věnovat i já svým zájmům. Bavil jsem se s lidmi, co jsem znal a ty co jsem neznal, jsem se pokoušel zhypnotizovat pohledem, aby se se mnou začali bavit. V jednu chvíli jsem byl dokonce nástrojem pomsty, v jinou mi holka při tanci málem vyrazila loktem všechny zuby z huby (nutno dodat, že byla větší než já) a večer příjemně plynul. Živá produkce hrála až do dvou hodin do rána, což klub vyzvedlo v mích očích nad Rock Café, Jet club nebo podobné rádoby luxusní párty kluby, kde muzika končí v deset.
Pak se to už pomalu rozpadalo a my s Luckou byli už asi dvě hodiny na suchu, tak jsme vyrazili směr své domovy. Doprovodil jsem jí na tramvaj, pak přiskočil ke svému autobusu a i přes dav na zastávce, se mi povedlo sednout (snad naposledy v 16 jsem v nočním autobuse stál). Dál jsem se jen snažil neusnout, doklopýtal jsem domů, kde jsem se snažil spřátelit oba potkany.
A pak se mi zdál ten nejdivněji nejděsivější sen ze všech...
Žádné komentáře:
Okomentovat