Takže sobota.
Ráno vstanu. Klasika. Bolí mě hlava. To už není taková klasika. Teprve v tu chvíli ocením, jak se mi hodí, že jsem den před tím udělal báječný kuřecí vývar a po jednom hrníčku, je mi skoro fajn. Něco v pokoji pak udělám (samozřejmě, že jsem si umyl zuby), snad větší bordel... něco jako talířek k talířku, krabice ke krabici, potkanovy hovínka pod ubrus... snad vyjetě koukám na nějakej seriál. Pak se v půl druhý zvednu, abych se přemístil na místo zkoušky naší divadelní kapely - k Jirkovy.
Cestu jsem zvládnul bez větších nepříjemností. Vyhlídka, že budeme několik hodin zkoušet, abychom úspěšně zvládli nedělní koncert, je zkrátka jen vyhlídka a vy se trochu těšíte, že pokecáte s kamarády a po několika měsících si s nima zazpíváte (rovnou přiznávám, že můj zpěv je nic moc, ale u divadelních kapel se to tolik naštěstí neřeší).
Zvoním na Jirku, ale doma není. Je to trochu divné, ale všimnul jsem si, že dveře do Potravin, ve kterých Jirka pracuje, jsou sice zavřené, ale nezamřížované. Tak se doťukám Jirky, který mě vlastně už vyhlíží. Získaná informace: Dnes budeme zkoušet v papírnictví.
Nadechnu se čerstvého vzduchu, jestli se tak tomu dá v Praze ještě říkat, a pak vstoupím do dveří Potravin (oni jsou ty dva obchody pod jedním majitelem a hned vedle sebe, takže jsou v zákulisí krámů propojeny jednou chodbičkou, hajzlem a schůdky.
Ve tři ráno jsem si pak později uvědomil, že jsem byl venku naposledy před dvanácti hodinama. Dvanáct hodin zavřený v jedný místnosti. Byl jsem jak přikovanej... ani na záchod jsem ze začátku moc nechodil (to až asi kolem desátý, kdy jsem byl poprvý) a do Potravin se relaxovat taky ne. Prostě zavřenej několik hodin v papírnictví.
A co se v takovým papírnictví může tolik hodin dít? Fyzicky nic moc, ale psychicky se můžete rozlítnout do tolika rovin, že jste pak až sami překvapeni, že jste toho v jednom papírnictví tolik poznali.
Prvních několik hodin se tedy zpívají staré šlágry (máme čtyři) a do toho se zkouší nový šlágr (vyloženě benefiční píseň s názvem: Ztracená marka). Do toho se kecá a pomlouvají se členové, kteří ten den nedorazili na zkoušku. Někdy je to až černý humor, to když se Láďa rozezpívá: "Konečně umřel, můžu tu zpívat sám... je mrtvej, je mrtvej, je mrtvej mrtvej mrtvej..." Ale panuje přátelská nálada. Cigareta za cigaretou a za chvíli je po zkoušce, protože jeden člen to zabalil domů se slovy: "Chci si přečíst patnáct stránek Murakamiho" a pak jsme jen tři. Jirka, já a Láďa. Chce se vymyslet ještě novou písničku, ale mě na to bolí hlava a kluci sice tvrdí, že chtějí, ale k samotnému činu se nemají. A tak se sedí a kecá se o holkách. Kdo kterou přefiknul, přefikne... o vůních, že je to nejspíš nejdůležitější lidský smysl... o žaludečních vředech... a pak se Jirka rozjede kamsi autobusem a nechá nás s Láďou zamčený na krámě. Je půl dvanáctý a už se nám chce domů. Jenže jestli jste se neunudili a dočetli jste až sem, tak jistě víte, že jsem zmínil dvanáct hodin a více na krámě, takže jsme domů ještě nejeli. Proč? Zkrátka protože se Jirka vrátil s výpravy a z kapsy mojí bundy, kterou si na cestu půjčil, vytáhnul pytel trávy. Chvíli jsem jásal, protože jsem si myslel, že budu moci uplatnit právo: Co je v kapse, to je moje", ale Jirka se na to nedal nachytat. Smotnul to a v tu chvíli jsme se na několik hodin odpálili do stavu, kdy jsme věděli příliš na to, abysme si to pamatovali i následující den.
Utvořit konverzační systém... napsat na papír nějaký pravidla a ten papír mít pak na zemi? Mít smluvený heslo, když někdo mluví příliš dlouho a někdo jiný mu zase chce skočit do řeči? O to všechno jsme se možná dvě minuty pokoušeli, než jsme se ztratili ve víru jinýho tématu. Každopádně jsme v tom stavu vymysleli novou píseň na koncert, vymysleli scénku na páteční představení (13. února na Klamovce), který nejednoho z nás docela děsí. Jednoho z důvodu absolutní nepřipravenosti, druhýho z neinformovanosti diváků (to jako že jich prej bude málo) a nebo se vymyslel vtip. Koncepce koncertu, že to opravdu pojmeme mezi těmi Black a Death metalovými kapelami, jako divadelní vsuvku. Po chvilce (asi hodince a půl) jsme se začali trochu věnovat i děvčatům, která nás přišla navštívit do papírnictví.
A věřím tomu, že Jirka dodržel to, co jsem v jednu chvíli zakřiknul. Totiž, že nebudeme vůbec spát a o to víc budeme vyjetý na koncertu. No já se báječně prospal, nevím, jak ostatní. (Jirka chtěl v deset bejt zase v krámě a uklidit ho a Láďa, který se mnou jel domů, má ve dvanáct zase zkoušku)
Jo a alkohol? Jen jsem srkal vaječný koňak, jinak vypil jednu Poděbradku, jednu Magnesii a jednu Ondrášovku. Pak je tu vlastně ještě jeden drink, o kterým nevíme, jestli ho zařadit do kategorie tvrdýho alkoholu nebo kategorie "Extrémní jedy" - totiž: dal jsem Jirkovy k vánocům ořechy v nálevu, co se dají jíst. Máma dělá ořechovku a tohle je taková věc, co z toho zbude. Ořechovka sama je pro nás vždy celkem stigmatická, ale tohle bylo trochu něco jinýho. Jestli se ořechovka ředí, tak tohle se určitě neředí, a ořechy se v tom louhujou ještě o nějakej ten pátek dýl, než v normální ořechovce, která se po pěti týdnec zrnání slije a už s těmi ořechy nepřijde do kontaktu. A strašila mě Pája včera, že jsou prej ty slupky jedovatý... jistě, jedovatý jsou, ale máma z toho dělá ořechovku, kterou rozdává lidem a nemám o svojí mámě zrovna představu, že by byla jako jedna z těch postav, co hrajou v pořadu z názvem Televizní noviny a mají přezdívky, jako například: Doktor smrt. To by moje máma musela mít přezdívku Ořechová lady a to nemá. Ani na Žižkově, kde žije.
A toho nápoje jsem si párkrát srknul. Ale účinky to mělo asi stejný, jako absinth.
Domů jsem dorazil celkem v pohodě, ještě jsem si máznul chleba paštikou (měl jsem chuť na pizzu, ale nechtěl jsem v šest ráno budit mikrovlnou troubou.
Dal jsem si sklenici mlíka, protože jsem něčím chtěl zapít sucho v krku. Ale nějak mi mlíko nechutnalo, tak jsem ho šel vylít a nalil jsem si... ano znova mlíko, ale kvalitnější a to mi bodlo.
Pak jsem usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat