Spousta lidí věří v mystickou sílu čísla dvacet tři. Věří v ní stejně bláhově, jako věří v sílu pátku třináctého, ale teorií k tomuto číslu je přece jen mnohem více. Když si lidé rozdělili svět na čísla, když každou částečku kolem sebe označily číslem, tak nejsilnějším z těchhle čísel, se pro ně stalo právě číslo dvacet tři. Díky základní škole a matematice na ní, si s tím číslem dovedou hrát, blázni ve svých celách cedí krev, aby mohli propočty škrábat na zdi, filmaři či pisálci se čísla chopí, aby divákům nacpali bludy ve smyslu, že jsme tím číslem ovládáni. Někdo ho prostě jen uctívá, protože něco uctívat potřebuje a nevěří v Boha, jestli tedy Bůh samotný není oním číslem. Bůh stvořený z chladné logiky, stvořený lidstvem díky systému, který za všechno může. Že máme počítače, že víme, jak daleko je to z Prahy do Brna, kolik je hodin. Díky systému, který je základním kamenem nejchladnějšího náboženství na zemi: Vědy. To číslo nedává moc smyslu, když ten smysl nehledáme. Já sám bydlím v bytě s číslem 23, moje první holka se narodila dvacátého třetího (v den jejích narozenin jsme spolu taky začali chodit), já sám přišel o panictví taky třiadvacátej den. Když se něco zvláštního stane a já se kouknu na hodinky, zjistím, že je třiadvacátá minuta hodiny. Vlastně 23:00 = 11 - to jsou dvě jedničky. Když se kolem tohoto čísla začne blbnout, dá se hold dost vyblbnout. Ale nenechte se zmást. Je to jen číslo a čísla vymysleli lidé, aby měli život jednodušší (jestli jsou výprasky za špatné známky z matematiky to jednodušší).
A já zaspal ráno pracák. Tedy ne, že by mě nebudil budík už v sedm, abych to krásně na těch 8.45 stíhal, ale ještě jsem byl trochu opilej a celej rozlámanej, takže jsem jen zavolal, jestli můžu přijít později a nepříjemnej hlas mojí poradkyně mě poslal do háje s informací, že můžu přijít do 17.00. Padnul jsem spokojeně zpátky do postele a spal další dvě hodiny, kdy začal budík zase řvát, to tentokrát, že moje společnice musela jít do práce. Oblíknul jsem se, vypil čaj, pojedl toasty a vyrazili jsme.
Na Andělu jsem vystoupil z metra a zamířil k úřadu.
Bylo mi řečeno, že to bude brnkačka, že to je na dvě minutky, aby mi úřednice potvrdila, že jsem tam došel a mohli mi zacvakat pojištění. Plus samozřejmě čekací doba. Přišel jsem zřejmě v době pauzy, protože číslo na světelné tabuli se vůbec neposouvalo a já tvrdnul v čekárně, kde jsou různý typy lidí. Od těch, mě podobnejch, kteří jen čekají, že to tam nějak odbudou, ale od úřadu vlastně pomoc při hledání práce nepotřebují po opravdu zoufalé lidi, kteří čekají na úřadě třeba dva roky, než se konečně v nějakém zaměstnání uchytí. Staří, mladí, poloblázni, absolutní šílenci, paní co si sundá všechno, kromě huňaté čepice, je nepříjemná na ostatní čekající, dívka s velkou pěknou hlavou, ale příliš hubenýma nohama, cikánka, která mladé kamarádce ukazuje, jak se dá takový úřad zfouknout během pár minut a bez čekání, cizinci, kteří u počítače koukají na nabídky pomocných prací, lidi co koukají na inzeráty nalepené na stěnách a pak těch několik úřednic přebíhajících z kanceláře do kanceláře. V čekárně je pekelné dusno, ze světla se mi zamlžují oči a je mi nevolno. Pak konečně přijde paní úřednice z oběda, trvá to dalších deset minut, než odklikne, aby další na řadě vstoupil. Ten je tam chvilku a ona zase odklikne - je to moje číslíčko a já vstoupím do kanceláře. Pán přede mnou je slušně oblečený Rom, s vytetovaným vězeňským pavoukem na ruce a zabijáckým knírkem pod nosem. Moje úřednice se s ním hádá a on vypadá zoufale, ohání se zákony, ale jí to nezajímá, protože přišel mimo svůj termín a z kanceláře ho vyhání. On se slušně omluví a jde.
Sedám si na židli před paní úřednicí. Namalovaná, tak pětačtyřicetiletá žena, která je vysoká a nejspíš pěkně zlá (myslím, že na sílu zla, testujou takový úřednice při pohovoru). Pod ženskými vousy si zamumlá: "Dobrý den" a pak ostře vyjede: "Vy tu taky nejste na termín, že? Vám je jedno, že tam musí čekat invalidní důchodkyně. Vy si klidně přikráčíte, kdy je Vám libo, co?!"
"Já se omlouvám, ale já ráno volal, že to nestíhám a Vy jste mi řekla, že do 17.00 mám dorazit, tak tu jsem"
"Vám je úplně jedno, že ta paní tam čeká hodinu!"
Myslím si: "Kdybys nebyla tak nenažraná a pomalá a furt neštěkala, ale dělala rychle svojí práci, tak by paní nemusela čekat. A co tvoje kolegyně? Koukám, že si prohlíží na internetu horoskopy a hovno dělá..." ale jen tiše mlčím.
"Přinesl jste potvrzení o studiu?"
"Promiňte, na to jsem zapomněl. Já ho tu měl minule a nikdo ho po mně nechtěl, tak jsem myslel..."
"Tady máte, vyplňte o jakou práci máte zájem." - tady nutno dodat, že když jsem tam byl minule a evidoval jsem se, měl jsem takovou hodnou paní, který jsem vysvětlil, že vlastně práci nehledám, ale potřebuju, aby mi platili tu sociálku, než půjdu zase někam na školu a ona to uznala.
Vyplnil jsem do kolonky: Knihkupec.
"Vy jste teda skončil pracovní poměr..."
"Ne, já studoval."
"Aha. Takže studium..."
"A hodlám zase chodit na školu."
"A kdy máte termín zkoušek, to už snad musíte vědět, ne?"
"Teprve se podávají přihlášky."
"Ale já myslela, že už zkoušky jsou."
"To jsou, ale na umělecký školy, já nejsem žádnej umělec."
"Stejně byste ten termín už měl vědět."
"No ale já ho nevím."
"Stejně škola začíná až od Října, ne? Snad si nepředstavujete, že budete mít roční prázdniny!"
Ona se mě vůbec nezeptala, co dělám, ale hned mě odsoudila, jako příživníka. Kdyby ta paní uměla počítat, tak by si spočítala, že jsem na pracáku teprve měsíc a do Října to rozhodně není celej jeden rok.
"...a to ještě ani nevíte, jestli se na nějakou školu dostanete."
"To je pravda."
Celou dobu se přitom koukala do počítače a něco tam dělala. Po chvilce mlčení, kdy jsem vnímal jenom její úřednický zlo, mi povídá, že tam žádný knihy nejsou, ale ze svým vzděláním a vlastně klidně i bez něho, můžu dělat třeba prodavače v trafikách (jistě mě bude každodenní remitenda hodně bavit) nebo kdekoliv, že na to nechtějí ani vzdělání. Vyjela mi tři nabídky na papíře, přinutila mě podepsat nějaký papír a dala mi další termín schůzky, na který se opravdu moc těším (musím vymyslet pohádky o tom, co jsem celej měsíc naběhal po trafikách a sháněl práci). Aniž by se mě zeptala, jestli dělám nějakou brigádu dodala na odchodu: "A co rodičovstvo? (fakt to tak řekla) Co říká na to vaše nic nedělání?"
"Já nevím. Nashledanou."
A to jsem si představoval, jak budu mít perfektní paní, co mi udělá čajíček a budeme si spolu příjemně povídat (asi jsem to podcenil). Nejspíš to byla nějaká nacistka, která nesnáší nepracující lid a tak pracuje na pracovním úřadě, kde je jen nepracující lid. Vážně jsem si ji živě představoval v nacistické uniformě s takovou tou červenou páskou na jedné ruce, jak třímá špičku s cigaretou a zpívá nacistické šanzony opilým vojákům pod sebou.
Na čerstvým vzduchu (pražským pouličním vzduchu) jsem si oddychl, jenže jsem nejspíš nevypadal moc dobře, protože jsem záhy potkal kamaráda, který říkal, že nevypadám dobře a nabídnul mi cigaretu. Měl jsem žízeň a nejraději bych si jel hned domů lehnout, jenže se mi domů ani za mák nechtělo, tak jsem se rozjel na Bráník navštívit Jirku a pozdravit ho jako kolegu, když už jsem ten kvalifikovanej prodavač.
Jenže jzsem zapomněl, že Jirka má dovolenou a je na horách, takže na krámě byla jen šéfová Iza s Janou, která pracuje v papírnictví. Rozhodl jsem se, že jim jako ten kvalifikovanej prodavač pomůžu, tak jsem tam ztvrdnul až do zavíračky, za což jsem si vysloužil krabičku cigaret a tři piva.
Za kasou mě to celkem bavilo, i když si neumím představit, že bych to dělal opravdu na plný úvazek. Chodila spousta cizinců se silně slovanským přízvukem, pár důchodců a mezi nimi asi tři pěkné holky, na které jsem se snažil usmát a za to jsem dostal nějaké dýžko (asi korunu nebo padesátník, který prej už stejně neplatí). Pořád jsem si říkal, jak pojedu domů a tam si dám konečně toho šlofíka, ale vymotal jsem se z krámu až v půl desátý a domů dorazil kolem půl jedenáctý se strašným hladem. Jediný, co jsem za celej ten dlouhej den jedl, byly ráno ty toasty, což je celkem paradox, když mi procházely pod rukama potraviny. Naštěstí mi máma nechala kuřecí taštičku na stole, takže jsem si ji ohřál, a pak se unaveně svezl do postele a usnul.
Tento ten byl tedy speciální hlavne pro lidi, kteří oslavují ono číslo dvacet tři. Takže tento zápis věnuji všem teknařům, matematikům s úchylkou, Jimu Carreymu, státu, který je na 23. místě v počtu obyvatel nebo fotbalovém žebříčku FIFA, věnuji ho všem pornoherečkám slavícím tento den svoje třiadvacáté narozeniny, věnuji ho všem jogurtům, kterým tento den prošla trvanlivost, věnuji ho ztracené civilizaci třiadvaceti nomádů a hlavně ho věnuji oné paní, která se každé ráno před tím, než jde do svojí práce na Úřad práce, voní démonickým parfémem Channel N.23.
Žádné komentáře:
Okomentovat