Když jsem jel v noci autobusem, udělal jsem si do bloku jeden zápis: "...je to stejný, jako ta chvíle v pozdním autobuse, kdy si vytáhneš konečně svoji denní dávku Sudoku a začneš si luštit."
Vybavuje se mi ten chlápek docela jasně, v jednom okamžiku byl dokonce do luštění tak zabrán, že když autobus prudce zatočil doleva, tak spadnul na zem. Posbíral propisku a noviny ze země, rychle si sednul zpátky na místo a dál luštil, doufajíc, že jeho pád nikdo nezaregistroval. Jenže právě v tu chvíli na něj koukali snad všechny páry očí (kromě řidičových) v autobuse.
Já jsem si vlastně zprvu říkal, že si ten zápis psát neumím, že se mi ta situace vryje do paměti a jednou ji určitě využiji, ale když jsem potom zhodnotil svůj stav, tak jsem si ho radši napsal. A vidíte. Zápisu se dostala pocta zveřejnění aspoň touhle formou a můj dluh tomu pánovy je splacen.
A teď mě zajímají tři tečky na začátku onoho zápisu. Co je stejný, jako ta chvíle? Ráno jsem o tom přemýšlel a řekl jsem si, že je to chvíle absolutního uspokojení, ale to nejspíš není správné vyjádření. Je to jakýkoliv návyk, na který je člověk zvyklý a splní ho, sice ne třeba v tu pravou chvíli, ale odbude ho a tím splní svoji povinnost, i když je to malá věc, jako například právě luštění sudoku? Je pak ta malá věc, skutečně ještě malá a nebo je to nejdůležitější okamžik dne?
Ta poznámka je jen k něčemu přirovnání, jen mě nenapadlo přirovnání k čemu. Ale v cejtím, že ji ještě někdy v něčem použiju, a když ne přesnou citaci, tak její smysl.
Mimochodem se dá v bloku najít spousta jiných, zdánlivě nic neříkajících poznámek, které vypovídají o tom, co mě v tu chvíli v dané náladě napadlo a dneska v nich hledám něco jinčího. Ale tak je to zřejmě úplně ze vším. Každý spisovatel vidí po několika letech ve svojí nejlepší knížce úplně jiný smysl a třeba se mu vůbec nelíbí, malíř by nejraději žiletkou seškrábal některé linie na svém obraze a přemaloval je, básník přepisuje básně (příklad nalézáme třeba u Poa, který celý život psal Tamerlán), novinář by nejraději dostal znovu příležitost napsat causu, za kterou dostal Pullitzera nebo chovatel psů by po několika letech rád s nabytými zkušenostmi dostal do rukou svýho Baltazara, který umřel před deseti lety na lennost.
A protože se toho včera tolik neudálo, zalistuji ještě jednou v bloku a dám všanc pár z těch poznámek (až se svým způsobem složí surrealistická sračka):
Na křižovatce v vždycky minu spoustu lidí a jeden z nich mě chce určitě milovat, ale nemůže.
Na vlnách existence, okleštěni systémem, stále hledám nová slova a nové smysly. Rozhraní mezi realitou. Existencí a neexistencí.
Kdo jsme uprostřed svých přátel?
"Mít tak sílu roztrhnout moc holýma rukama, udělal bych to."
Kochám se krásou, ale krásy se nenajím. Pociťuji štěstí - jíst se taky nedá.
A po nocích tajně hajluju nahaté dívce s walkmanem od Saudka.
Sweeper se posadil na postel. To je zase svinčík. Pomyslel si, když se porozhlédl po svém budoucím díle. Milenecký pár rozstřílený kusy ležel vedle něho a všude na zdech (dokonce i na záclonách) zasychala jejich krev...
"Kdyby kdysi dávno lidé věřili, že ten nejkrvavější západ slunce předznamenává konec světa, myslím že by po dnešku nastal..."
Je to prej úzkost, to co se počítá, když vás odsoudí k zapomnění uprostřed bílých zdí, kde doktoři se snaží vygumovat Vám mozek
Jsem moc roztěkaný a vystrašený tou samostatností, do které jsem byl najednou uvržen. Ještě natahuji ruce a a trhám na cáry šaty mojí mámy, která se vzdaluje a nemůžu jí zastavit. Večery trávím sám ve společnosti filmů a zasekávám se v nicnedělání a moje tíseň se prohlubuje. A tvorba se mi pak potácí nad propastí existencialismu a snad právem... protože jsem se sám dobrovolně dostal do situace, kdy nemám jiné zdroje inspirace a nebo možná ani nechci mít a nevnímám to ostatní, co se děje kolem mě.
A chci psát poezii a dostat tak toho démona, co je ve mě, ale nechci rýmovat.
Ze všeho nejvíc ctím na světě krásu rozdílností...
Takhle to vypadá, když si ten blok projíždím měsíc nebo půl roku po té, co jsem záznam zaznamenal. Někdy kroutím hlavou, někdy se z toho těším a inspiruji. V každém případě to není zbytečné. Škoda jen, že ještě nevymysleli takovej myšlenkovej záznamník, který by zaznamenával to, co vám třeba jen na minisekundu proběhne hlavou.
Ráno jsem vstal, přes den koumal a na večer vyrazil ze svého brlohu. Chvilku jsem stepoval na Nových Butovicích, kde jsem ocenil, kolik lidí poctivě vychází po šesté hodině z Bussines parku. Kolik jich z toho mluvím anglicky (musím konstatovat, že zavřít oči, tak si připadám jak v New Yourku), kolik jich spěchá na rande, domů za rodinou nebo na skleničku s kamarádem.
Nakonec mě stepování v nepříjemném počasí přestalo bavit a nasednul jsem do metra, kde jsem se snažil rychle rozhodnout, co podniknu. Měl jsem možnost jet do Unijazzu, kde se od sedmi odehrával seminář jakéhosi hudebního znalce, který pouštěl klipy z youtube (jména, který byly na pozvánce sepsaný, jsem vůbec neznal). Dál jsem mohl jet do některé z hospod na Palmovce a doufat, že tam někoho potkám nebo na Anděl, odkud jsem mohl vyrazit do Dobré Trafiky, kde bych si četl nebo do Myslivce, přinejmenším pozdravit jednoho z kluků, co by měl službu.
Náhoda rozhodla za mě v kauze Trafika/Myslivce, a to když jsem potkal na Andělu čekajícího Majka. Dali jsme si cigáro a on přiznal, že čeká na Viktora a Aňu, aby si vesele v Myslivci zaschůzovali s kapelou popřípadě zahráli pár písní. Řekl jsem si: "Proč ne?" a vyrazil s nimi.
Hráli a pěkně a já si do bloku dělal předpřípravu svojí Březnové práce. Nakreslil jsem městečko, přibližnou podobu hlavních postav a na mapce ještě (zkouřenej) přimaloval důležitý místa, kde by se mohlo něco odehrát. Velmi trefná pro případnou hororovou scénu, mi pak přijde lokace na Severu, kde se nachází diskotéka vedle lesa a hřbitova. Jen představa, jak se mládež vrací ze zábavy, a pak jednoho z nich napadne myšlenka: "půjdem se podívat za Pepou (pepa je kamarád, který se před rokem předávkoval extází, tancoval tak dlouho, až mu vybuchla hlava) na hřbitov," aby je nakonec vyvraždil psychopatický myslivec, mi přijde tak plná klišé, že taková lokace na mapce musí bejt. Stejně jako pak továrna nebo škola.
Po chvilce notování a koukání na fotbal, který běžel na plátně, jsem se zvednul a šel. Domů se mi nechtělo a vzpomněl jsem si na jednoho kámoše, co bydlí kousek za Černým mostem a má týdenní privát. Rozjel jsem se za ním, chytil poslední autobus u Černýho mostu a dojel na místo, kde se ale nekonala žádná akce. Jen potěšený kamarád mě přivítal s flaškou vodku, vykouřili jsme pár jointů, hráli ještě chvíli na kytary a šli spát.
No dobře... nebyl to žádnej kamarád, co měl privát, ale sprostě jsem se znovu rozjel do Letňan, abych tam našel dočasnej azyl. Ale jinak to byla úplná pravda.
Žádné komentáře:
Okomentovat