Pátek. A do toho třináctého. V moderní lidské kultuře vlivem pověrčivosti, tohle datum nepřináší nic dobrého. Někomu shoří barák. Proč? Protože je přece Pátek 13tého. To, že mu shoří stejným způsobem, i když bude Sobota 13tého nebo který-koliv jiný den v roce, nikdo neřeší. V hospodě nad pivem je to zkrátka dobrá historka. (Pokud bereme jako dobrou historku, že nám shořel barák, ve kterém uhořela kočka s koťaty na půdě, rodinné šperky se roztekly v podivnou slitinu kovů, ze starého a tím pádem historicky cenného piána, zbylo jen několik lehce očouzených klapek a knihovna, do které jsme celý život usilovně sbírali obrozenecká díla je taky v prdeli). Pátek třináctého. V Hollywoodu přišel do kin nový film, děti doma omluvili poznámku ze školy, že je to smůla. A vyhazov z práce? Pro šéfa není nic jednoduššího, než toto datum.
Zkrátka jsem nevěřící pátečník. Jsem nevěřícný pátečník, když se ráno probouzím a shledám, že během noci se mi na noze objevila ponožka. Velmi divné, jelikož nechodím spát s ponožkami na nohou - snad jen, když jsem nemocnej, ale poslední dobou se těším velmi dobrému zdraví. Ale ponožku jsem sundal a hodil ji na hromadu špinavého prádla (jestli se tomu dá hromada ještě říkat: všude na podlaze mího pokoje se válí špinavý prádlo), a polonahej jsem se vydal do koupelny, kde jsem si napustil vanu. Paráda! Snad stejně dlouho, jako jsem nebyl nemocnej, netekla v baráku rezavá voda. Ale to není tak špatný, protože rezavá voda po chvilce proteče a je tu voda čistá. Na koupel sice nebyla nálada, ale dal jsem si sprchu, vyčistil zuby, udělal čaj (došel cukr) a vydal jsem se do Billy, že si koupím něco k obědu. V kapse mi cinkalo třicet korun, co mi zbylo z předchozího dne, kdy jsem v Roxy odmítnul utrácet. (asi by byla očividná lež, kdybych napsal, že jsem si nastrkal pod bundu špageti, chilli omáčku, tři vejce a jednu klobásu, za peníze jsem si koupil jen pět rohlíků a myslel, že mi to projde. Problém by byl, že celou dobu mě sledoval tajnej a za kasou mi udělal osobní prohlídku, moje cesta pak vedla do zadržovací cely, protože jsem náhodou podobnej jednomu hledanýmu Moldavanovy a doma jsem si na stole zapomněl svoji zbrusu novou občanku. Nevěřili byste tomu, protože kdyby jo, museli byste uvěřit hlavně tomu, že jsem zloděj. Jenže den se ubíral úplně jiným směrem) Za peníze jsem si koupil špageti, které se mi později, když jsem je vařil, kompletně slepili a byly nepoživatelné, a dvě nohy nejlevnějšího párku. Zbyly mi přesně čtyři koruny na kusovku v trafice a tak jsem si spokojeně kouřil cestou domů. Ta cesta není nijak dlouhá a většinou, když si u metra zapálím, většinu cigarety vykouřím před barákem, kde sleduji procházející sousedy a slušně je zdravím. Když jsem takhle včera dokuřoval, snažil se dobýt do baráku jeden strašně podivnej chlapík. Obě oči měl nateklý takovým způsobem, že jste nevěřili, že může vůbec vidět. Připomínalo mi to trochu, když jsem spadnul ze skály a roztrhl si čelo. Nic vážného to nebylo, kůži mi sešili šesti stehy a já byl celkem v pořádku (když nepočítám ostatní drobná zranění), jenže tři dny na to jsem se bál, že na oko oslepnu, protože mi nateklo strašlivým způsobem. Úplně stejně měl tenhle chlápek nateklý obě oči. Je pravda, že se do baráku přímo nedobýval, ale prohlížel si zvonky. Nekomunikoval jsem s ním, protože jsem byl vnitřně vyděšený, že je to člověk, kterýmu tlačí obrovský nádor na mozek a on mi silou myšlenky může nechat explodovat jakoukoliv končetinu mého těla. Rozhodl jsem se, že si cigaretu nedokouřím před vchodem, nýbrž že barák obejdu a půjdu přes rondel.
Doma jsem na to při kuchtění rychle zapomněl (historka se slepenejma špagetama).
Když jsem cvičil na kytaru, praskla mi struna. Když jsem pustil potkana na procházku po pokoji, prokousal mi můj nejoblíbenější míček (moje vina, že jsem ho tam nechal válet), když jsem tancoval před zrcadlem, spadli na mě boty.
A takovejch věcí se dělo opravdu dost a mě už docházeli nervy. Přišla máma, nechala v lednici nějaký jídlo, dvě stovky na víkend, vyprala si a zase zmizela. Přišel táta, pozdravil mě, zeptal se mě jestli nechci koupit něco v Globusu a odešel.
Venku už byla tma a já se rozhodl, že taky vycestuju.
Asi jsem se už zmínil, že žiju bezmobilní život. Takový život má spoustu výhod, ale zároveň jednu (nebo více) nevýhodu. Totiž, že po večerech, když nejsem na ničem s nikým domluvený, cestuju po Praze dost na slepo. Nevím, jestli v hospodě zastihnu ty, co si myslím, že tam zastihnu a limonádu si tam vypiju jednu, pádím dál. Včera jsem cestoval za Jirkou do Bráníka, kde jsem si myslel, že se rozhodnu kam dál. Cestou jsem vymyslel dvě klaunská představení (jedna taková moje touha: Hrát Klauniády, protože si myslím, že na české divadelní scéně to poslední dobou není s Klauniádama moc růžové) o kterých jsem potom s Jirkou mluvil. Nebylo mu moc dobře, tak jsem ho nakonec nechal vyspat a v devět jsem vyrazil na další cestu. V hlavě jsem měl Zahradu (tři zastávky nad Palmovkou), tentokrát mi 124 ujela před nosem a já se rozhodl, že spíš půjdu na tramvaj a pak metrem, když jsem byl dvacet metrů od zastávky, za mnou zaparkoval autobus ve směru dolů. Nechal jsem to plavat, že se radši projdu (strašně rád poslední dobou chodím). Sám šlapat do neurčita. Trochu mi to zní, jak název nějaký písničky, ale není to písnička, jen tahle chvíle. Nemám sluchátka, tak neposlouchám muziku a spíš se snažím vnímat všechny podněty okolního světa. Neříkám, že si člověk nepřemýšlí dobře, když poslouchá muziku, ale podle mě se spíš rozplývá s náladou, kterou mu hudba nese. Když vnímáte podněty okolí (zvuk větru, motorových vozidel, praskání štěrku pod nohama...) tak na ty podněty reagujete a myslíte na ně. A podnětů okolí mnohem víc, než podnětů ve sluchátkách. Samozřejmě, že když máte hudbu ve sluchátkách, tak vidíte a můžete si přemýšlet o tom co vidíte (světla v oknech, stromy, lidi, které míjíte...), ale nese se to vždycky v náladě muziky, která všechno přebíjí. A tak jsem si došlapal na tramvajovou zastávku. Lidi na zastávce nadávali na zimu, ale mě bylo celkem teplo. Přijela tramvaj, sednul jsem si do ní a nechal se odvézt na Palačák, kde jsem přestoupil na metro. Sednul jsem si a ke mě si přisednul jeden zamilovaný pár. Oba snědší, snad španělé nebo jen osmahnutý ze solárka. On byl velmi divnej, oči schovaný za brejličkama působili dost exoticky a prťavě, což mi dodalo v teorii, že to není čech a holka velmi krásná a k němu přítulná. Asi bych chtěl být na jeho místě, ale celou cestu do Zahrady jsem pak měl pocit, že mě jejich láska pronásleduje (jako ilustrační obrázek bych na toto místo mrsknul obrovský srdce s krvelačným úsměvem a kudlou v ruce). Vystoupili na Palmovce, jako já. Nastoupili do stejný tramvaje, jako já. Vystoupili na zastávce, stejný jako já a i šli úplně stejným směrem. Naštěstí do hospody, která se jmenuje Zahrada, se mnou nešli.
Na Zahradě se dost hulí a chodí tam parta, kolem kluka, který chodil dva roky s mojí nejlepší kamarádkou a tak jsem k nim taky trochu přičichl. Proto jsem tam taky šel, že jsem měl jistotu, že tam budou. Moje jistota nebyla opodstatněná a z bandy nebyl nikdo. Přesto je Zahrada dobrá na pozorování. Kamarádka mi jednou vyprávěla, jak vzniklo vymalování zdí: Jeden týpek se na půl roku zavřel dovnitř, žral houby a maloval. Snad to nemuseli bejt jenom houby, možná si píchal, ale podle mě piko (ne že bych ho někdy měl) nebo herák nemůžou v kreativnosti fungovat, jako látky: LSD a THC. Zahrada je fajn, ale neznám moc barmana (kromě historek, jak se tam s někým pomlátil, jak se ožral, vytuhnul, jak byl na lidi protivnej...) a na pokec u baru to tím pádem moc není.
Moje cesta skončila v Letňanech. U jedný dívky, která si nepřeje být jmenovaná, jsme se strašně ožrali zbytkem Myslivecký, co jsem dostal k narozeninám a půlkou celou flaškou ruma. Naštěstí to už byla Sobota 14. a tím pádem Valentýn, ale o tom třeba zase zítra...
Žádné komentáře:
Okomentovat