Pokora

Proudí mi hlavou myšlenky o tom, co je zbytečný říkat či psát. O tom, čeho litovat a čeho ne (litovat? lituji možná spousty věcí, ale když v tom budu pokračovat, utopím se v sebelítosti a já se nechci utopit - chci dýchat volně a spokojeně, přesto s vědomím chyb, kterých jsem se dopustil, a které se už nesmí opakovat)

Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.

Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)

Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa

Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.

Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....


- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!