Zdenda a Adélka

Už je něco k půlnoci, posledních pár dětí s vyšetřenými zbytky energie se plouží po parketu. Někteří mají v sobě zabudován onen dávný gen ohňových tanečníků z jeskyň a chtějí co nejvíc pařit, alespoň dokud jim to vedoucí povolí.
A pak je tu i jeden chlapec a jedna slečna, na diskotéce jsou nejmladší a přesto nejživější. On se jmenuje Zdenda a je zamilovaný do ní, do Adélky. Vím to, protože se mi se svojí tajnou láskou svěřil před několika dny a od té doby ke mně chodí pro rady: „Jak na holky“ a já radím, seč můžu, ale jsem si dobře vědom, že jsem děvčata ve stejném věku moc neokouzloval.
„Ondro, myslíš že budu mít holku?“
„No jasně, proč ne? Máš už nějakou vyhlídnutou?“
„Mám, ale ještě nevím, jestli mě bude chtít. Vím totiž, že byla už zamilovaná do dvou kluků tady.“
„Ty myslíš Adélku, viď?“
„Jo, jak to víš?“
„Ale prostě tak, vím spoustu věcí.“ Mrknul jsem na něj. Už před dvěma dny jsem si ho všimnul, jak u Adélky vyzvídá, který ze dvou kluků se jí líbí víc. Takhle jsme taky balívali holky.
„Zkus jí poslat nějaké psaníčko.“ radil jsem mu prve.
„No jo, ale jaké?“ ptá se a je bezradný. Mám sice nějakou práci jinde, ale pozastavím se, zamyslím a povím, že by to mělo být psaníčko takové, které by jí udělalo radost. Neměly by v psaníčku být prudká slova, ale spíše jemná, vtipná, taková, která jí osloví spíše, než kdyby tam stálo třeba: „Ach Adélko, miluji tě.“ Obsáhlejší psaníčko a třeba se pod něj ani nepodepsat, aby pátrala, kdo by to tak mohl být.
Zdenda pokyvoval hlavou a děkoval mi za rady. Jestli skutečně poslal psaníčko nevím, ale následující den jsem s tímto oddílem měl divadelní dílnu a nechal ty dva, aby si při představení dali pusu. Ona Adélka byla moc šikovné děvče. Hru sama vymyslela a já jí jen očesával a přilepšoval tak, jak se mi zlíbilo. A právě líbací scéna se mi zdála stěžejní.
„Berete si princi Zdeňku zde přítomnou princeznu Adélku za svou ženu?“ Ptal se zrzek Kuba, hrajíc oddávajícího.
„Ano.“ šeptl Zdeněk.
„A Vy, princezno Adélko, berete si prince Zdeňka?“ usmíval se Kuba, věda, co pak bude následovat.
„Ano.“ pravila pevně Adélka.
„Nyní se polibte.“ rozesmál se Kuba naplno a Zdenda neohrabaně, ale chtivě, vlepil Adélce pusu na tvář a pak od ní utekl na jinou stranu jeviště.
Ostatní kluci z oddílu se smáli a Zdendovi to nebylo příjemné. Bojoval s tím však po svém a vykřikoval: „No a co je na tom? Miluju Adélku, je to tak!“
Jeho láska byla otevřená a hluboce jej trápilo, že je menší. Vyprávěl jsem mu na to příběh o spolužákovi ze Základní školy, který taky nebyl zrovna velký a přesto měl kteroukoliv holku, na kterou si ukázal. A holky jej milovali pro jeho šarm, protože holky nehledí na to, jak je kdo veliký. Přiznávám se, že jsem mu trochu lhal. Skutečně jsem měl malinkého spolužáka na základce, který si ukazoval na holky, ale ty se mu bohužel spíše smály.
A pak v ten večer, ještě daleko před půlnocí, za mnou Zdenda přišel, smutný v obličeji: „Tak to ten tvůj kamarád měl víc štěstí.“
„Jakto?“
„Že ty holky dostával. Já asi holku mít nebudu.“
„Neblázni.“
„Ale je to tak, řekla mi to.“
„No tak to je smůla...“ zmohl jsem se jen. Pokrčili jsme spolu rameny a zahleděli se na tančící Adélku.

Seděl jsem u Lucky a koukal se, co pouští. Chtěl jsem jí být co nejvíc nablízku, protože tak mi poroučelo srdce. Možná větší než Zdendovo, přesto slabší. Po ploužáku, který právě hrál, měla naplánovaný ještě jeden. Usmál jsem se na ní.
„Půjdeš si se mnou zatancovat?“
„Nepůjdu...“ odpověděla stroze a pak dodala: „měl by si jít pro někoho z dětí.“
„Ale já chodím pro děti furt,“
„Neremcej.“
Zmlkl jsem a zahleděl se na diskotéku. Zdenda stál kousek hned vedle, Adélka si hrála u starých elektrických varhan v koutě diskotéky, zamyšlená, možná pospávající.
„Jdi pro ní.“ šťouchnul jsem do něj. Ale on zavrtěl hlavou a nešel. Místo toho si pro něj přišla Pája, jedna z vedoucích a odvlekla si jej na parket. Možná to pro něj bylo větší vzrůšo, než tanec s Adélkou. Podíval jsem se ještě jednou na Adélku, pak na Lucku, jestli by si se mnou opravdu nešla zatancovat.
„Jdi pro ní.“ zopakovala moji větu a ukázala na ní.
Tak jsem šel a poprosil a ona souhlasila. Udělali jsme sotva dvě plouživá kolečka, když jsem si všimnul, že Pája a Zdenda tanec ukončili a Zdenda se na nás teďka vyjeveně koukal. Došlo mi, že jej Pája přesvědčila, aby šel pro Adélku. Jenže co jsem teď mohl dělat? Naštěstí si toho samého všimla i Lucka a rychle vzala Zdendu do tance a přitancovala k nám, kde jsme si vyměnili partnery.
„Ty prevíte...!“ vykřikoval Zdenda, ale vypadal šťastně. A já byl taky. Konečně jsem si zatancoval s Luckou, na což jsem měl spadeno už několik diskoték, ale ani jednou před tím nechtěla jít. Naneštěstí ani jednou potom, ale tak co... v tu chvíli jsme oba tančili s pocitem, že jsme splnili dobrý skutek.
A Zdenda pak hlásil na celé kolo, že je šťastný, a že mi moc děkuje, i když já jsem v tom prsty neměl.