Petr kráčel pomalu po schodech dolů.
Vesele si pískal, pokuřoval, strkal ruku do kapsy. Dělal, jako by se tam na hoře, v posledním patře panelového domu, nic nestalo.
Extáze života. Koktejl sexu s jemnou dávkou smrti.
Jen v bílé košili, a jemných hedvábných kalhotách, boty značky Salamandr. Krokodýlí styl se od osmdesátých let dost změnil, ale stále platilo, že jej nosili jen ti nejdravější lovci.
Ohnivá bouře na obloze. Lidé křičí a zahánějí strach, jiní řvou bolestí. Výbuch za výbuchem, země se otřásá a čas Země pomalu tiká svoje poslední ťaky.
Mladá blondýnka sedí v houpacím křesle a na tu zkázu hledí s úžasem v očích, hubou dokořán. Nádherná scenérie utrpení za sklem v „Domě nedotknutelnosti“ se jeví jako jeden z výtvarných skvostů minulosti. Jeden z těch, co se nedají koupit v žádné aukci. Blondýna s krvavě rudými ústy se mlsně olizuje a v křesle vrtí, jako ta nezvrácenější kočka.
Měli sousedy a ti měli malého chlapce Tondu. Občas si Tonda hrával na zahradě „Domu nedotknutelnosti.“ Na co si hrával? Nikdo přesně nevěděl a nikdo ani nevěděl, jak se na zahradu dostával, každopádně si tam hrával a Sofie jej často mohla vídat skrz velké skleněné okno, kterým tak často koukala na svět. A on věděl, že se dívá a možná si hrával kvůli ní... kvůli tomu, aby se Sofie měla na co koukat. Nutno podotknout, že Sofie byla spíše jeho hrami znuděná, tak je hnal často do extrémů. Svlíkal se a běhal po zahradě, tloukl se přitom pěstmi do břicha a řval v tanzanzštině gorilý chorály. To Sofii zajímalo, jenže i tyto obsécní pohledy ji dokázaly znudit.
Tonda teď tloukl pěstmi do skla, vlasy mu hořely a tvář měl zkřivenu hrůzou přicházející smrti. Zkroucen v agónii shořel na dlaždicích před oknem. Nejlepší pohled, který mohl Sofii, kdy nabídnout.
Zvedla se z křesla a šla si smíchat další drink... další Extázi života. Onen koktejl smrti s jemnou dávkou sexu.
Střecha panelového domu rozehřátá letním sluncem. Pod střechou byt, ve kterém se bijí dvě do sebe zaklíněná těla milenců. Pot z vedra, pot z pohybu. Hluboké vzdechy slasti, vyčerpání a bolesti. Peter nahoře, dívka z televizního pořadu Marmeláda, dole. Skoro vysílená dívka si se sebou nechá dělat, co se komu chce a už jen odevzdaně zírá na horu, na strop. Bílá omýtková barva červená a místy černá. Strop se škvaří a začíná hořet. Dívka chce řvát, ale Peter ji tvrdě zacpe ústa rukou. Kousne ho. Silně se do něj zasekne zuby a nepouští. Peter se pousměje a jí ztéká krev z jeho dlaně přímo do pusy. On ani necekne,...ona vysíleně omdlívá... střecha hoří... Petr se udělá.
„Sofie?“
„Petře?“
„Kde budeš, až se bude svět hroutit?“
„V houpacím křesle, koukat se do zahrady. A ty?“
„Já? Asi si to budu rozdávat s rabínovou dcerou.“
Žádné komentáře:
Okomentovat