Ztráta nevinnosti

(z cyklu pornoetudy)


„Co je? Co zase do prdele po mě ještě chceš?“ osočil se na ní.
„Jen kapku lásky.“
„Do prdele, tu jsem ti dal před chvilkou.“
„A to mě teď už nepohladíš?“
„Ne!“
Kluk nepřítomně zíral do zdi a kouřil cigaretu už zpola oblečen. Dívka za ním ležela ještě nahá, trochu přikrytá dekou. Jeho proměna jí zarazila.
Povzdechl si a otočil se k ní, přitom jí vyfoukl kouř do obličeje, až se zakuckala: „Musíš to pochopit, u mě láska končí ve chvíli, kdy se do tebe udělám a začíná ve chvíli, kdy to budu chtít udělat znova. To mezi tím... to jsou jen pitomý kecy.“
„Aha.“ rozplakala se.
„Nebreč mi tu. Jestli mi tu chceš brečet, tak se seber a vypadni.“
Pokoušela se zadržet pláč, aby s ním mohla být ještě o chvilku déle, ale nešlo to. Típnul cigaretu o její knížku na nočním stolku, o knížku, kterou mu na začátku večera nadšeně ukazovala a básnila o ní. Už na začátku večera měl chuť ji vzít, roztrhat a spálit. Chtěl jenom její tělo, ne její žvatlání. Teď cítil zadostiučinění.
„Vypadni!“ zařval na ní: „Teď se jdu vychcat a až se vrátím, tak doufám, že tě tu už neuvidím.“
Odešel na záchod.
Přestala plakat, navlíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, z nočního stolku vzala knížku, strčila si jí do brašny a ve chvíli, kdy zaslechla splachování, už stála na chodbě a obouvala si boty. Jemně zavřela dveře. Přivolala si výtah a sjela s ním dolů, odkud opustila ten studený panelák.
Ušla jen několik metrů po chodníku, když zakopla a spadla na tvrdý asfalt. Nevnímala bolest, ne fyzickou. Sedla si na zadek a na plno se rozbrečela. Chodci, ať už vracející se lidi z práce nebo pejskaři jí opovržlivě míjeli. Až se u ní zastavil jeden dědeček.
„Slečno, proč pláčete? Rozbila jste si něco? Viděl jsem Vás z okna, jak jste spadla. Nemám Vám zavolat záchranku? To je strašně nebezpečný, jestli jste spadla na hlavu, to byste mohla mít otřes mozku. Ukažte, pomůžu Vám se zvednout.“ chvíli trvalo, než zaregistrovala, že mluví na ní. Vlastně si toho všimla, až když se vrásčitou tlapou jemně dotkl jejího ramene.
Otočila se k němu a upřela na něj slzami zmáčené oči: „To je v pořádku. Nechte mě být. Prosím.“
Dědula se však nenechal odradit: „Pojďte, zvedněte se. Takhle tady nemůžete sedět. Od země jde zima, prochladnete.“
„Nechte mě být, prosím.“
„To nejde, podívejte, jak jste ušmudlaná.“ vytáhnul z kapsy měsíce nepraný posmrkaný kapesník a jal se jí otcovsky utírat tvář.
Cukla sebou, ale nechala se. Nechala si nakonec pomoci na nohy. Celá ještě rozklepaná si teprve teď uvědomila, že má odřené ruce a koleno od toho, jak spadla. Rány na rukou byly jen povrchové lehké, ale z kolene se jí řinula krev.
„Podívejte se na sebe, jste skoro jak červená karkulka.“ pokusil se děda o vtip.
Protřela si ještě jednou oči a pořádně si toho pána prohlídla. Mohlo mu být už přes šedesát, přesto vypadal na svůj věk celkem dobře, že by mu hádala klidně i míň. Hlavu měl celou prošedivělou, bohatou vrásčitou tvář a dobrácký úsměv. Oblečen byl v celku vkusně až na papuče, ve kterých vyběhnul na rychlo ven.
„Nechce jít ke mně? Stříknu Vám na to dezinfekci.“ ochotně se nabízel.
„Když já nevím...“ váhala.
„Nebojte se... jste už velká slečna nebo ne? Dědkovi jako já se určitě ubráníte.“ zachechtal se a v jeho smíchu bylo něco, co jí říkalo, že mu může věřit.
Zašla s ním tedy znovu do panelového domu, jen o jeden vchod vedle. Vyjeli výtahem do třetího patra, kde zachrastil klíčema v zámku a vstoupil do bytu.
Červené koberce na podlaze, modré tapety, nábytek ze sedmdesátých let. Žádné modernosti. Televize v obýváku, kam ji posadil, byla nejspíš stejně stará jako nábytek. Nejspíš ještě černobílá.
„Počkejte tady slečno, dojdu pro tu dezinfekci.“
Trvalo mu, než jí našel a ona tam zatím seděla a myslela na Petra, jak ji vyhodil před chvílí z bytu. Tiše ho nenáviděla, ale už nechtěla plakat. Ne před tím hodným pánem.
Pak se vynořil ze sprejem v ruce: „To víte slečno, občas taky upadnu, ale v mém věku, kdybych dostal nějakou infekci, to bych už mohl zemřít.“
„A kolik Vám je?“ zeptala se neomaleně.
„Chachá...“ zasmál se: „kdybych Vám to řekl, tak bych se styděl. Vy jste v rozpuku mládí a já si stěžuju na to, že by mě infekce zabila. Jsem to ale trouba. Ukažte tu nohu.“
Natáhla nohu a trochu při tom zasyčela bolestí. Jemně jí po noze pohladil: „Štípne to.“ řekl jen a pak stříknul oranžovou látku na ránu. Zaúpěla, ale držela se. Vnímala jeho jemný dotyk, teplo vycházející z jeho dlaně, která jí podpírala nohu.
„Jak se vlastně jmenujete, slečno?“ zeptal se potom, když už nandával víčko na sprej.
„Pavla a Vy?“
„Já jsem Karel. Můžeme si tykat, jestli chceš Pájo.“
„Já nevím, nebude to divný?“
„Nebude.“ ujistil jí a zamrkal na ní.
„Tak dobře, Karle.“ usmála se na něj poprvé: „Myslíš Karle, že bych si mohla dát vanu?“
„Určitě, ukážu ti koupelnu.“
Zavedl jí do předsíně a ukázal koupelnu. Byla osázena dlaždičkami a vana stará, trochu rezavá.
Začal napouštět vodu: „Tak si dej vanu, já zatím začnu dělat čaj. Nebo raději kafe?“
„Kafe...“ poprosila a zavřela se v koupelně.
Cizí koupelna, teplá voda, jemné vzrušení z neznáma. Pavla seděla ve vaně a přemýšlela o Petrovi. Jak jinak. Měsíc se s ní tahal, chrlil pěkná slova a nakonec se ukázalo, že to bylo jenom proto, aby ji mohl dostat. Hajzl. Jsou všichni chlapi takový? Jde jim opravdu jen o to, se udělat a tím to pro ně hasne?
Zaťukání na dveře koupelny.
„Kolik chceš cukru?“
„Dvě lžičky.“
„A mlíko?“
„Ne.“
A tenhle Karel. Hodný starý pán, který se jí ujal. Jestlipak dobře šoustá? Problesklo jí hlavou. Vylezla z vany, trochu se otřela ručníkem, který jí tam před tím Karel připravil. Všimla si kartáčku na zuby a aniž by věděla proč, vzala jej do ruky. Pak vylezla nahá do předsíně. V obýváku byly slyšet hlasy. Trochu se zalekla, ale pak si uvědomila, že to si jen Karel pustil televizi, tak si znovu dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Kartáček schovala za záda.
Zrovna usrkával kafe, když jí spatřil. Nahatou šestnáctiletou dívku před sebou. Mlčela a on nebyl schopný slova. Tak tam jen seděl a hleděl na ní, nakonec ze sebe vysoukal: „Posaď se ke mně.“
Zavrtěla hlavou a dál tam nahá postávala.
„Neboj se.“ soukal dál ze sebe trochu zmateně. Udělala tři kroky a přisedla si k němu. Nejprve jí hladil jemně po stehně, pak si dodal odvahy a přejel prsty jedno prso. Sevřel jej a trochu zmáčknul. Ona jen seděla a nehýbala se. Nehladila jej a ani se na něj nedívala. Přestala vnímat svoje tělo, které se najednou stalo hračkou toho staršího pána. Už nebyl nesvůj, chtivě se jí dotýkal, zajížděl jí prsty mezi nohy a olizoval bradavky. Jeho vzdechy zněly jako cosi zvířecího, jako by byl dravec, který právě chytil svoji oběť. Rozepnul si kalhoty a chtěl do ní vklouznout.
„Počkej Karle...“ zašeptala.
„Co je?“ odpověděl trochu podrážděně a zahleděl se jí do očí. Tu divokost poznala.
„Tohle.“ špitla a vrazila mu kartáček okem do mozku.
Cukal sebou, mlátil rukama kolem sebe, ale to už Pavla stála kousek od něj a jen se dívala, jak se svíjí ve smrtelné agonii. Rozesmála se: „Já chtěla jen kapku lásky, ty zmrde, ne aby si mě ojel!“ zařvala, pak uchopila hrníček od kafe a mrskla jej proti obrazovce televize. Vrátila se do koupelny, oblíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, vzala brašnu a vypadla na chodbu, odtud sjela výtahem dolů, kde opustila ten studený panelák.

Na ulici jí zazvonil mobil. Petr. Zvedla jej s klidem.
„Ano?“
„Hele zlato, já nevím, co to do mě vjelo, já takovej opravdu nejsem. Vrať se prosím.“
„Na to je už trochu pozdě, ne?“
„Na co, miláčku, já tě miluju a jak říkám, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyl, já přísahám.“
„To už ti zase stojí?“
„Co?“
„Ptám se jestli ti už zase stojí, že ti stojím za tyhle kecy.“
„Ale to ne...“
„Jestli ti nestojí, tak nemá cenu, abych se k tobě vracela... čau brouku, někdy se ozvu.“
Zaklapla telefon, vrátila jej do brašny a na kolemjdoucí čumily se zvesela usmívala.