Zimní balada

Stmívalo se. Lampa v parku se rozsvítila a mladá maminka s kočárkem se pomalu vytratila…
Ze stínů stromů ve vyplazila různá stvoření roztodivných tvarů a barev, seběhla se kolem starého koše a začala rokovat.
„Skončilo léto.“ Prohlásilo stvoření s dlouhými červenými vlasy.
„Začíná zima.“ Prohlásila tříoká obludka.
„Co je to zima?“ ptalo se stvořeníčko kakaové barvy. Měla to být jeho první zima. Ještě neprožilo tuhé mrazy nebo pocit, že se topí v závěji sněhu.
„Zima vždy přijde a ti šťastnější dočkají jejího odchodu,“ prohlásil bleděmodrý koš, který byl šťastný, že se mohl chopit slova: „pamatuji mnoho zim, pamatuji i mnoho jar, ale žádná zima nebyla taková, jaká se na nás nyní řítí. Často tady na tom místě sedím a z dlouhé chvíle se dívám do hvězd. Za ty roky dlouhého dívání jsem odhalil jejich tajemství až teprve nedávno. Je v nich zapsán příběh dnů co teprve přijdou. A v roce 2008 dojde k nejtužší zimě, která všechny a vše pohltí a nebude již jar, na která bychom pamatovali. A nebude již dalších zim, protože zima bude přetrvávat…“
„Kecáš.“ Prohlásila lavička, kterou sem přidali teprve nedávno v rámci nové výstavby parku. Byla plná mladistvé energie a nezničitelného optimismu: „Máš zrezavělou tyč a meleš kraviny. Celou noc, když si tě nikdo nevšímá, zpíváš a vyješ na mraky.“
„Co, co…!“ kdyby mohl koš zrudnout vzteky, tak by se právě stalo: „Ty pískle, co si to dovoluješ! Jen počkej až bude mrznout a hodilo by se ti trochu tepla, co bych ti mohl poskytnout svojí obrovskou duší.“
„Tvá duše je prohnilá, jak odpadky co měsíce už nikdo neměnil!“ láteřila lavička.
„Aby ti zimou popraskal nátěr!“
Hádal se koš s lavičkou. Vykřikovali nejrůznější nadávky a stvoření se raději vytratila. Jen to malé hnědé, co se zajímalo co je to ta zima, tam stále postávalo a pochechtávalo se.
Pomalu noc přešla v den. Lampa zhasla.
Trousili se lidé a stvoření se poschovávala v stín stromů.

Další noc se znova sešla stvoření a švitořila o nastávajících mrazech.
„Už jsem sehnal zásoby a mám i něco navíc, kdyby někdo z vás měl nouzi.“ Prohlašoval zelený kousek čehosi.l
„Já stále nesehnal pelyněk na kašel.“
„Z mrtvé veverky, co jsme dnes našla támhle u toho stromu, jsem si udělala teplý kožíšek. Budiž jí země lehká.“
„Kožíšek ti bude na nic. Zásoby vám budou na nic a i ten pelyněk bude zbytečný,“ prosadil se znova koš, který dosud zarytě mlčel: „Ty Ižbiško zmrzneš jako první, ty co máš zásob nad hlavu, jako druhej. Měli bysme se osvobodit a utéct na jih. Tam je teplo, tam čeká spása!“ hlásal a všichni uctivě a trochu vyděšeně mlčeli. Přece jen byl koš z nich nejstarší a hodně pamatoval.
Ižbiška se bála nejvíce: „Jak víš, že umrznu?“
„Viděl jsem to ve hvězdách,“ děl koš.
„Panebože!“ vykřikla lavička: „že ho vůbec posloucháte!? Vždyť je povětšinou smog a hvězdy nejsou vůbec vidět. Je to jen blud jeho senilní duše!“
„Mlč! Mluvíš proti mně jenom kvůli tomu, že jsem ti říkal, že se rozpadneš a ty se toho bojíš, což je pochopitelný. Nemáš pojem o tom, co je to úcta. Ale já to ignoruji. Až přijde zima, o které mluvím, dospěješ.“
Odkudsi zafoukal vítr a přinesl první sněžení.
„Sněží.“ Prohlásila modrá stvůrka a schovala se pod lavičku.
„Jů!“ jásalo hnědé dítě, běhalo jak divé a snažilo se do pusy lapit krystalky sněhu.
„To zebe!“ zapištěla lavička.
Koš mlčel a těšil se z utrpení své sousedky.
Foukal severák a strhla se strašná vichřice. Během půl hodiny bylo všude půl metru sněhu a lavička se v tom topila. Modrásek už dávno zmizel schovat se do svého domečku.
Koš vítězoslavně křičel do větru a nikdo ho nemohl slyšet. Přes bílou tmu neviděl svojí sousedku a ona, jež měla lepší oči, viděla jen obrysy, které v té tmě jen nejasně cítila.
„Neříkal jsem to?!“ smál se koš: „Říkal!“ Všichni teď pykejme za své hříchy! Chachá! Poslední zima, žádný úsvit! Bílé peklo!“ řezal se jak šílenej. Ale nikdo ho přes řev větru neslyšel.
Někdy k ránu se bouře uklidnila a už jen slabě sněžilo, pak přestalo sněžit úplně.
Vyšlo slunko a svým žárem rozpustilo většinu ohromné hromady sněhu. Zbytek pak vyklidila správa parku. Posolila cesty a lopatama vykopala lavičku.

Další noc se sešla stvoření u lavičky plná údivu.
„Kam se poděl?“ ptali se všichni. Důvodem bylo, že koš nestál na svém místě. Místo něho tu byl zcela nový koš, co se ještě nenaučil mluvit.
„Kde je?“ popotahovala růžovofialová kulička, kterou koš prakticky vychoval.
Lavička mlčela. Bylo jí smutno. Moc dobře viděla, jak během dne přijeli lidé ve velkém oranžovém automobilu, odmontovali koš a nahradili ho tímto novým. Slyšela, jak se bránil a protestoval, že se chce starat o stvoření, že přichází konec světa. Slyšela ho brečet a řvát vzteky, že chce zůstat s kamarády.
Všechna stvoření k ní upírala svoje pohledy.
Věděla, že by měla něco říct.
„Odešel na jih, do míst kde mu bude líp.“ Pravila nakonec.