Výbuch

Prostě ten beznadějnej pocit, když vás všechno štve a ničí. Když vás bolí zub a jediný co s tím můžete udělat je, že skočíte k zubaři, způsobí vám ještě větší bolest a pak to máte třeba spravený.
Nic nejde jen tak a nic neexistuje bez důvodu. Je to pravda? Věřím na osud? Věřím v nepravost lidskýho rozhodování? Že život je jak šachová partie, kdy máte svoje tahy předem naplánovaný a měněj se jen při nečekanejch herních zvratech, aby se pak zase nějak srovnaly a táhly nás k vítězství? Té chladné smrti? Jsem fatalista?
Beru LSD?
Mám novou myš, jaký jí mám dát jméno? Je to kluk nebo holka, má moc prťavý koule nebo nemá žádný?
"Ondro, co tady sedíš na kameni a nic neděláš!?"
"Já přemýšlím."
"A o čem přemýšlíš?"
"Ále jen tak..."
"Aha."
Nic neříkající dialog na prahu vesmíru, možná skutečně brání poznání. Propracovat se až tam někam do dálek, letět si svobodně jako pták a doufat, že mě nerozbolej křídla a já v půlce cesty neodpadnu, stejně jako jsem malej nikdy nepřeplaval bazén, protože mě bolelo hnedka v půlce celý tělo a já pak ani nemohl následovat mámu, když přeplavávala na Orlík z mola na protější skálu a já se o ní tak strašlivě bál, že jsem seděl na tom molu, žmoulal si prst a někdy i brečel a máma se tam zatím slunila na skále a odpočívala, nechala spát svoje svaly, protože věděla, že bude muset přeplavat zase zpátky nějakejch dvěstě třista metrů a já při tý vzpomínce dnes už vím, že bych dokázal za ní dneska plavata a slunit se na tý skále s ní.
Exploze slov a čtenáři nic neříkající záplava vzpomínek a metafor. Metafor, které se ukrývají někde v hlavě a vy to můžete luštit a přemejšlet na co jsem vlastně myslel a proč jsem to vychrlil, ale já to stejně píšu jen pro sebe a je možné, že kdybych si to nahlas přečetl a měl to nahlas vysvětlit, nikdy bych to nedokázal tak, jak bych chtěl.

"Ondro?"
"Co zase?"
"XRJSIHFOSHFOSFHOSFH!"
"Ty seš vůl!"