Pink Floyd - Echoes

Ticho. Pak tón za tónem připomínající kapající vodovodní kohoutek. To je ta hudba přicházející z dálky
Světlo na konci tunelu. Spousta otázek a žádná odpověď, která by vysvětlila proč jsem se tu ocitnul. Něco hlubšího se blíží, je to cítit všude kolem. Je to veselý? Či je to smutný? Radši bych něco, co by mi spravilo pořádně náladu. I když já ji mám vlastně teďka dobrou. Přichází ke mně svižným krokem dítě. V rukou má foukací harmoniku a hraje dávno zapomenutý tóny. Nevím o čem ta písnička je, ale pomalu si broukám melodii s ním. Netušim zda je to chlapec či dívka, ale mám takový nejasný pocit, že mi přišel říct něco důležitýho.
Zahrada prorostlá křovím se pomalu rozevírá a odhaluje tajemství. Je to tajemství věčnýho dozrávání. Za křovím stojí studna a z ní vychází křik. Někdo volá o pomoc. Běžím pryč a v očích mám nahrnutý slzy. Je mi smutno.
Jsem doma a pouštím si televizi. Nehraje zvuk a obraz ukazuje výjevy z války. Tohle je trošku klišé, ale vidím jak uprostřed válčících vojáků stojí to dítě a hraje na harmoniku. Vychází jen ty tóny... Pak harmoniku zahodí a vytáhne jednomu vojákovy z pouzdra pistoli a začne na ní hrát jako na kytaru.
Mám rozhozený obvody… něco chci, ale nevím co. Cejtim pach spálenýho motorovýho oleje a taky, že jsem dneska udělal něco špatně. Že jsem měl něco zařídit, ale nezařídil jsme to . Obrazy se mi sekají. Máma se na mě usmívá a kyne mi, já do sebe rvu hnusnou bramborovou kaši z prášku.
Všude kolem prázdno, chci slyšet hlasy. Zpěv. Zpěv ptáků.
Chci zase spát.
Obrovské auto s rádiem odjíždí v dálk a já zase stojím v jeskyni a někde piští netopýr. Držim si hlavu v ruou a řvu. Nevim co vykřikuju. Chci se konečně dostat někam dál. Někam kde neskřípou dveře syrové tóny. Chci vidět padat listí a stát ve víru větru hrajícím si s podzimním zlatem. Chci bejt někde jinde. Chci slyšet hlasy. Nechci propadat zoufalství!
Sedim na vyvráceným stromě a pozoruju hrající si děti. Dívka skáče přes švihadlo v zopmaleným tempu. Kluk sedí na houpacím se medvědovy a zhoupne se vždycky, když dopadne kapka vody.
Slunce se pomalu vrací tam kde má být. Auto se vrací zpět ke mně. Zahrada odkvétá. Studna je plná vody a já stojím v plavkách na pláži a pozoruji nahé dívky. V hlavě se mi rozeznívá tón pomalé slávy a já zatoužím po věčném vědění. Já to chvi tolik umět. Já chci jít alejí kaštanů a kopat do těch malých hnědých kuliček a nepředstavovat si, že to jsou jen malé vesmíry…
Už tomu rozumím , vím jak vyléčit nemoc lidstva- sobectví. Chci to říct někomu důležitýmu, ale nikdo mě neposlouchá
V očích se zračí děs a blondýnka skáče do bazénu. Proskočí tu delfín a spadne na zem první list. Kdesi zazní zase tón ne nepodobající se naražením kosy o kámen a já se vracím.
Teda ne nevracím. Pomalu se propadám do blaženosti.
Jsem sám sebou a nebojím se, že v zahradě na mě čeká sova.