Stará škola

Jedna z mejch prvních povídek. Tehdy jsem chtěl snad psát noirový příběhy :)

Nechce se mi přemejšlet o tom kdo je dobrej a kdo zlej, nechce se mi více přemejšlet o tom jestli do tohoto špinavého světa patřím, nechce se mi přemejšlet o tom jestli umřu dřív z kouření nebo z chlastání. Nechce se mi přemejšlet jestli jsem někdy soudil špatně nebo snad, že jsem střílel na špatný lidi. Nechce se mi přemejšlet o tom, zda mi žena zahejbala a určitě se mi nechce přemejšlet o tom zda jsem byl dobrej fotr. Nechce se mi přemejšlet o ničem a o nikom. Chci umřít. Chci si tu bouchačku, co se mi válí v kanclu v pravém šuplíku mého stolu, chci si ji narvat do huby a jednoduše zmáčknout spoušť. Chci všechno skoncovat.
Chci zabít Olivera Hrubého, soukromý očko co vždy sledovalo jen jak něčí manželka nasazuje svýmu prachatýmu chlapovy parohy.
Chci zabít Olivera hrubého, jenž si nikdy nenašel skutečné přátele, jelikož se to byl alkoholik a rváč.
Chci se zabít, protože mám špatný svědomí.
Chci se zabít, protože mám častý bolesti palice.
Chci si nakopat prdel, protože znám Olivera Hrubého, toho pacholka co...


Vycházim ze svýho bytu někdy okolo půlnoci. Dole na chodníku si zapaluju cigáro a po očku se dívám na partu chuligánů, která stříká hákový kříže na zdi základní školy.
Je chladno. Mám na sobě sice svetr a přes něj baloňák, na hlavě nasazenej starej klobouk, kterej jsem si koupil za lepších let v Americe, a přesto cítím podivnej chlad, kterej se mi zařezává až d morku kostí.
Nasaju cigaretovej kouř do plic a přejdu ulici.
Potkávám opilce vracející se domů, kde na ně čeká vystrašená manželkam protože ví, že ji manžel zmlátí a nebo na ně nečeká nikdo.
Potkávám postarší pány držíc za ruku spoře oděné mladé dívky - šlapky, které shánějí prachy na fet.
Potkávám bezdomovce, který se choulí na pohovce, kterou dneska někdo odložil k popelnici. Snaží se usnout, u ruky mu leží prázdná flaška od rumu a kaluž blitek.
Stáhnu si klobouk víc do obličeje, mám najednou takový divný pocit.
Bolí mě hlava.

Pomalu jsem došel na autobusovou zastávku. Na lavičce klepala kosu postarší dáma. Vedle stála křehká blondýna, tak šestnácti letá v miniskuni a nevypadala na to, že by ji ta zima nějak postihla. V očích měla strach. Usmála se na mě, úsměv jsem oplatil. Táhne mi sice na padesát a jsem strašlivě hnusnej, ale to neznamená, že bych se nemohl usmát na pěknou dívku, že?
Za ní postávali dva postarší skinheadi a pořád se jí dívali na zadek a něco si pošeptávali a chechtali se.

Jelikož mi první cigareta dávno zhasla vytáhnul jsem z krabičky další a připálil si. Lidi kolem sebe jsem ignoroval a zíral do tmy před sebou.
Někdo si za mnou odkašlal. Reflexivně jsem se otočil. Stála tam ta dívka a upírala na mě své oči. Barvu jsem kvůli tmě nepoznal, ale ze zkušenosti jsem věděl, že jsou modré. Víčka se jí chvěla. Strachem nebo zimou?
"Dobrý večer." pozdravila mě, jen jsem pokýval hlavou. Pokračovala : "Asi bych se měla představit, Lucka... Vy jste soukromej detektiv?"
Chladně a s odstupem jsem si ji změřil. Je bystrá, pomyslel jsem si: "Jo a co má bejt."
"Vím že se to zdá asi divný, ale mám takový pocit, že mě sledujou." podíval jsem se na ty plešouny co jí pořád očima viseli na zadku a taky se na mě mračili.
"Jo asi jo." odpověděl jsem a odhodil filtr cigarety.
"Ne, já nemyslim takovýhle sledování, pane...“
„Olivere.“ představil jsem se
„Pane Plivete. Myslím si, že po mě někdo jde." Na to jsem si vzpomněl, že jsem viděl dnešní titulek novin Šestá vražda během šesti dnů a pod ním bylo napsáno měnším písmem Kdo umře v neděli? Všechny oběti, teda podle toho co jsem věděl z novin, všechny oběti byly dívky. Nalezené z prostřelenou hlavou pistolí ráže 7,45mm, tedy stejnou jakou mám i já. Proto se ta holka tolik bála. Proto ten strach v očích.
"A co já s tím?" hrubě jsem odpověděl.
"Já vím, vy si asi Olivere myslíte, že je to panika z toho co píšou v novinách, ale v novinách nepíšou všechno. Všechny zavražděné se znali, já jsem je znala, protože jsme spolu chodili do stejné školy, do stejné třídy."
"A co teda děláš tak pozdě sama venku, když víš, že někde řádí masovej vrah a myslíš si, že po tobě jde?" nadzdvihl jsem obočí a chladně si ji změřil od hlavy k patě.
"Já jsem si to nemyslela, pane!" propukla v hysterický pláč" "Já...já...já jsem utekla z domu a nemám kam jít...a pak jsem slyšela ty podivné zvuky, jakoby za mnou někdo šel....“

Ani nevim jak se to stalo, ale najednou jsme spolu jeli autobusem do centra, směr moje kancelář. Měl jsem v úmyslu tam tu holku nechat jednu noc přespat a zejtra ji dovíst domů. Její rodiče byli jistě touhle dobou zelení strachy.
Autobus drncal po silnici a míjel zastávku za zastávkou. Konečně jsme byli na místě. Vystoupili jsme a ta kraksna odjela dál do noci. Do tmy.

Ještě než jsme šli do kanclu, tak jsme se stavili v jednom zaplivaným pajzlu. Smrdělo to tam jak chcíplá kočka a stěny vypadaly jak od sraček. Za barovým pultíkem stál tlustý barman kouřící doutník a měřil si nás pohledem. V jednom rohu místnosti seděla milenecká dvojice a zuřivě se líbali, u dalšího stolu seděl zšedivělý chlápek, taky si nás měřil pohledem.
"Dvě whisky!" poručil jsem barmanovy. Lucka se trochu ošila, ale jinak mlčela. Kopnul jsem do sebe první whisky, chvíli mlčel a pak i druhou. Ještě jsem si koupil cigára a pak jsme vypadli.

Venku se pomalu zdvihal vítr, bylo před bouřkou. Prach z ulice mi lítal do očí a já jsem mžoural očima. Konečně jsme byli u toho domu. Zašmátral jsem v kapse a vytáhnul klíče.

V kanceláři mám postel, protože často zde zůstávám přes noc a tak tu i přespávám. Pak tu mám skříň s nějakýma knihama a samozřejmě stůl s psacím strojem a dvě křesla k sezení. Na okně se pohoupávaj žaluzie, nyní jsou zatažený.
Odložil jsem baloňák a šel si umejt ruce a propláchnout obličej. Jak jsem se vrátil, stála dívka přede mnou svlečená. Objala mě kolem a já si ji položil na postel...

Po chvíli jsem se odšoural z postele ke stolu. Lucku jsem nechal rozvalenou a oddechující. Sám nahej jsem si sednul do křesla a prohlížel jsem si takhle z dálky její hedvábnou pleť.
Vytáhnul jsem si z kapsy od kalhot cigára a připálil si. Dým stoupal ke stropu, bylo podivné ticho.
Lucka se najednou zvedla z postele a sedla si na druhou stranu stolu, vytáhl jsem z krabičky cigaretu a podal jí ji. Pak jsem ji připálil. Chvíli jsme takhle na sebe potichu koukali.
Pak jsem pomalu vytáhl ze zásuvky ve stole pistoli s nasazeným tlumičem. Naposled jsem se pokochal jejím strachem v očích a vystřelil. Byl to čistý zásah. Stužka krve jí tekla po čele.

***

Ráno jsem si koupil v trafice noviny a posadil jsem se do kavárny. Hned na první stránce byla obrovská fotka Lucky se zavřenýma očima. Zrovna jí vytahovali z popelnice za tím pajzlem, kde jsem si včera kupoval cigára.
Článek psal něco o bestiálním vraždění záhadného šílence a ptal se, jestli dojde k vraždě i další pondělí.
Nedojde.
Od chvíle kdy jsem zabil svoji poslední oběť jsem nedostal jedinou bolest hlavy. Už nemám sebevražedné sklony a můžu žít dál. Tedy jestli nevykecá něco někdo s tý hospody, ale to asi těžko, jelikož jsou všichni na cestě do Mexika ... – ve velkým lodním kufru.
Zvedl jsem zadek a vypadnul do děsných ulic toho prohnilého světa.