Ručník mi snědl ruku, která se do něj otírala. Marně jsem žádal ten hadr, aby mi ruku vrátil, nic to nebylo platné. Musel jsem se smířit s tím, že napříště si už nebudu utírat ruce a vůbec celé tělo do ručníku, nýbrž jen do svých vlasů. A proto si jich celé chuchvalce vytrhávám a jsem den ode dne plešatější, ale to nevadí, protože mám už z ameriky objednanou dobrou paruku od jednoho autobusem rozkašenýho rastafariána.
Život není peří a přitom je nádhernej, bez ruky světem brodím se a z maličkostí těším.
A na příšery koukám z oken a směji se a někdy je hladím. Jen těch ručníků se bojím. Ničeho jiného. Takový ručník, když Vám jednou sežere kus těla, je jako žralok. Nejste sice jeho přirozený nepřítel a on není Váš, ale ten zážitek zůstane v nitru uschován na dosmrti. Mohl bych klidně i říct, který druh ručníků je nejnebezpečnější. Myslíte si asi, že jsou to ty nepřátelské, cizí, chladné ručníky v hotelech, které si sbalíte někdy i domů a tak si vlastně vpašujete nepřítele až do bytu. Jenže oni to nejsou. Jsou to ty přátelské ručníky, které jste dostali od blízkých. Příjemné na první dotek. Froté. A když to nejméně čekáte, sní Vás. Spolknou jako malinu. Nosíte jej obvázaný kolem pasu a za horkých letních dní si jej berete na pláž či na koupaliště. Ručníky jsou nadmíru potěšeni, že se dostanou jednou do roka na sluníčko, a když bůh dá, nezapomenete si je po návratu domů dá vyvěsit a usušit, aby nezačali zatuchávat a plesnivět. Když tak uděláte, jste v relativním bezpečí před těmi od přírody nevyšinutými ručníky. Tomu vyšinutému se nejspíš zachce lidského masa už při lehkém přehřátí organismu. Od přírody nevyšinutý ručník, po té, co zplesnivý, stane se Vaším nepřítelem číslo jedna, a tak je nejlepší vyhodit ho hned a to nejlépe dvoumetrovou tyčí s ním přiložit do kamen. Když je ovšem člověk neopatrný, a po osudném zanedbání péče o ručník, jej ještě jednou použije, pravděpodobnost jeho nesežraní činí dvě procenta.
Ne, nemám rád ručníky a raději si vytrhávám vlasy a suším se do nich...
pondělí 6. února 2012
Zima je krutá
Jak krásná je zima, když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše? Jak krásná je zima, tak krutá je její vláda. Rostliny i zvířata umírají, pomalu docházejí zásoby a začátek Jara v nedohlednu. V lesních dírách se lišky k sobě choulí a odmítají kruté vládkyni vzdát oběť. Jak krásně krutá je zima, když zmrazí tlukoucí srdce mladé lásky a pomocí větru a hypnotické bílé barvy všude kolem, našeptá do hlavy hromadu lží. Nechá zapomenout na krásu jara, pošlape štěstí léta a poplive pestrobarevnou barvu podzimu. Krásně krutá je zima vládkyně a nesnese odmítnutí svého přání, a když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše, vidí i ona a po duši sápe.
Přihřívám topení, když na to všechno myslím, kouřím cigaretu zásadně ve třech vrstvách oblečený a stává se, že hůř z nachlazení močím. Kolem mě narůstá nepořádek, plno nepopsaných papírů, vytisklejch esejí, knížek a obalů od všeho, protože na všechno jsou dneska obaly. A sklenice s talíři, to je jenom nádobí, který se jednou za čas přemístí do kuchyně. Ve tváři mi rostou fousy a vlasy se mastí, jizva na čele svrbí. Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír. Pozoruji páru, vycházející mi z úst, prohlížím dopisy a skuhrám v peřinách. Zima je krutá, tak proč bych nebyl krutej já k ní? Tak jsem si koupil půl tuctu elektrických kamínek a rozmístil je po bytě a zatopil na plný pecky, jenže zima se nevzdává. Beru všechny obaly a knihy na jednu hromadu, zapaluji a byt hoří: “A máš to, ty kurvo!” křičím a nadávám zimě, ale ona mě svými pařáty má stále přivinutýho až příliš těsně k sobě. Pálím se a škvařím a v tu chvíli jí dostávám na lopatky. Vítězně se chechtám a mlátím zimu ohněm přes hlavu.
Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír.
Jenže mi to nejde...
sobota 4. února 2012
Petrus Borel
Bída
Vám se z mých úsměvů zdá, že se těším zdraví,
že jsem tvor laskavý, nevykvašený, hravý,
že svůj čas probíjím bez vyšších pohnutek,
že neznám výčitky svědomí, zármutek.
Víte, co skrývá hruď, jež se tak hrdě klene?
Jen srdce vyprahlé, spálené, popleněné!
I lampu, pokavad už nevydává třpyt,
lze jako srdce buď rozbít či otevřít.
O čelo katovské káry jsi bušil hlavou:
tenkrát, můj ubohý André, sis před popravou
zoufal, že doposud jsi nevykonal dost
pro svobodu a lesk své vlasti, pro věčnost!
Kolikrát i já bil nohama o kameny,
na skále života, závistmi obklíčený,
a v trýzni pozvedal hlas k nebi se slovy:
Poznal jsem svoji moc, poznal jsem okovy!
Moc... okovy... A dál? Nic. Básník dnes už nemá
proč konat zázraky, múza v něm dříme, němá,
moc leží v okovech. - Náš jasnozřivý věk
věří jen talentům z dob našich pramatek.
Pracuj a nedoufej v zázraky. Co ti zbývá?
Pracuj!... Proč? Do uší řve nouze jako divá
a všechny myšlenky se chystá podupat.
Jak tedy vyzpívat svou lyrou...co? Mám hlad!
Rhapsodies, 1831
Kaprál Josef
Byl Štědrý den, Den Velké tryzny, odpoledne. Vodník Vrba ještě chvíli po probuzení zůstal zachumlaný v posteli. Trochu si dnes přispal a cítil, že má na to právo. Dlouho do noci si totiž připravoval slavnostní řeč, kterou každý rok tento den přednášel. Nedělal to sice poprvé a klidně by mohl vyslovit jednu ze starších řečí, které si uchovával v šuplíku, ale takový on nebyl. Tuhle práci dělal už přes třista let a vždy měl řeč novou. Samozřejmě, že se v určitých věcech mnohokrát opakoval, zápletku měl však vždy jinou.
Jenže letos to byl pro rybník zlý rok. Odešlo příliš mnoho kaprů a Vrba si to samozřejmě kladl za vinu. Jeho povinností, jakožto správce rybníka, bylo chránit jej a to se mu příliš nepodařilo. Lační rybáři na podzim přišli a přes všechny jeho maskovací kouzla, odnesli více než polovinu kapří populace. Neochránil tak ty, na kterých mu záleželo ze všech nejvíce. Vrba si zkrátka musel přiznat, že stárne.
Vypelešil se z postele a zalil sínicový čaj. Ještě jednou si na pročetl svou řeč, povzdechl si a houpavým krokem vyrazil ke staré vrbě, kde se už pomalu scházely ryby, aby si jej vyslechly.
Ve stejný den plave Kaprál Josef u Mrkvičků ve vaně. Netuší, co přesně jej čeká, jen se děsí při vzpomínkách na historky, které slýchával ještě jako malé kapřátko v rybníce U Sídliště. Legendy, jenž vyprávěly o nanenbevstoupení. Jaké asi je? Co to je? A proč při vyprávění těch pohádek starší kapři zamyšleně mlčeli, jako by znali tajemství, která bývají dětem skryta.
Absolutní tmu zavřené koupelny občas vystřídalo prudké světlo znásobené odleskem bílých stěn vany. Voda podivně průzračná, teplá a mrtvá.
A ten hluk vycházející z vesmíru nad hladinou. Kaprál tak mohl jen uvažovat nad smyslem a nesmyslem žití.
Děti Mrkvičkovi, 10-ti letý Jonáš a o dva roky mladší Betynka, se na kapra chodily dívat aspoň jednou za hodinu, až tatínek nadával, kolik spálí zbytečné elektřiny a z koupelny děti vyháněl. Maminka Mrkvičková uvažovala, na kolik je Mrkvička chlapem, aby dětem kapra zabil. Nákup živé ryby se jí jevil od začátku, jako hloupost, ale aby nezkazila rodině Vánoční náladu, neřekla na hlas nic.
Radek, hlava rodiny, jak si s oblibou myslíval, když trůnil na záchodové míse, kde hledíval zpříma do očí Franka Sinatry. Radek každé Vánoce trpěl manželčino kupování již naporcovaného kapra a potlačoval vzpomínky na dětství, kdy pro kapra chodili s dědou v brzkých ranních hodinách k blízkému rybníku Škrpálníku. Chlapsky vysekali sekyrami do ledu díru a na vánočku kapra chytili. To bylo slávy, když vítězoslavně nesli kapra domů, kde už na ně babička Mrkvičková čekala s čerstvě nabroušenými noži.
Letos se Radek rozhodl, že trochu toho kapřího kouzla poskytne i svým dětem a aniž by se poradil dopředu se ženou, kapra koupil živého dva dny před Štědrým dnem.
Jenže radosti v dětských očích neubývalo. Naopak. S přibývajícím časem a sblížením mezi rybou a dětmi, začalo Radkovi docházet, že vlastně neví, jak Kapra klepnout. A hlavně si nebyl zcela jistý, že jsou děti připraveny sníst kamaráda.
Kaprálovi se blížila jeho poslední chvíle. Instinktivně to vytušil a sklesle plaval u dna vany. Instinktivně to vytušili i děti, které plakali nad vanou. On Jonáš moc dobře věděl ze školy, co se má s kaprem stát. Věděl to od toho dne, kdy před rokem šli s maminkou kapra koupit a viděl toho velkého pána v gumovém plášti, jak bere kapra do rukou a jednou ranou kladivem, zhasíná svit v jeho očích. Tedy, když přišel táta s kaprem domů, zajásal, ale snažil se si kapra příliš neoblíbit.
Betynka však byla touto vědomostí ještě nepolíbená. Do kapra ve vaně se zamilovala, kreslila jej na papír a celý den nedokázala žvatlat o ničem jiném, než o kapřím světě. Až to Jonáš, který stále popíral své zalíbení v té němé bytosti, nevydržel a tu děsivou novinu Betynce sdělil. Rozplakala se, jak nikdy předtím. Když jí první záchvat přešel, uzavřela se do svého vnitřního světa a odmítala s kýmkoliv komunikovat. Tátu propichovala nenávistně očima a s kaprem trávila ještě více času, kdy jej zamyšleně hladila po šupinách.
Manžele Mrkvičkovi byli zavření v kuchyni a potichu se dohadovali.
„To jsem na tebe teda zvědavá.“ Dráždila paní Mrkvičková manžela: „Vosu v létě nezabiješ, ale na kapra si v zimě troufneš.“
„Ty si myslíš, že nedokážu klepnout kapra?“
„Jo.“
„Je vidět, že mě vůbec neznáš. Zabiju ho, než bys řekla švec. Zabiju ho tak rychle, že si ani nevšimneš, že se vteřinová ručička pohnula.“
„Prosím. Prosím, ukaž mi to?“ sepjala ruce žena: „ukaž, jakej jseš chlap.“
Radek chvíli mlčel: „Ale co ty děti?“
„Co s nima?“
„Neslyšíš, jak pláčou?“ povzdechl si a zahleděl se manželce zpříma do očí.
„Slyším, jak pláčou, ale co sis navařil, to si taky sníš. Chtěl si Vánoce po staru, tak se vším všudy. Zabij Kapra, ať mám co smažit.“
„Jonáš to zvládne,“ přemítal dál Radek: „je po mě. Tvrdej. Ale Betynce to zlomí srdce.“
„Ano... zlomí.“
„Ty chceš, aby měla zlomený srdce?“
„Samozřejmě, že nechci.“
„Tak proč mě nutíš zabít kapra?“
„Ale to si milej, zlatej, Mrkvičko, přece nutíš sám. Ty jsi přinesl kapra živýho, ty chceš kapra zabít. Nemusím mít diplom z technické školy, abych si tohle dokázala spočítat.“
Manželé pak zarputile mlčeli, dlouze si zírali na pantofle, na lednici, na digestoř, do dřezu a nakonec i do očí, aby pak Radek Mrkvička konečně prohlásil, jako správná hlava rodiny: „My kapra nezabijem, my ho pustíme na svobodu! A já vím přesně kam! Sbal věci, porazíme k rybníku Škrpálníku!“
„Ty si se snad dočista zbláznil.“ zaťukala si paní Mrkvičková na čelo.
„Nebrblej, zabal dětem a sobě, já zatím zajedu natankovat.“ Aniž by čekal na další protesty, vyrazil z kuchyně, aby sdělil dětem tu senzační novinu.
Kaprálovi tlouklo zběsile srdce. Vesmír nad hladinou explodoval kvílivými zvuky. Cosi, ale dle jemnosti dotyku poznal původce, jej uchopilo a vytáhlo z vody. Jako kdysi. Jako ten den, kdy se všechno změnilo. Teď to přijde, byl si najednou zcela jistý a v tom okamžiku uvědomnění se rozhodl bojovat o život. Mrskal tělem na všechny strany. Snažil se zbavit sevření a ze všech sil lapal po vzduchu.
„Mě nedostanete! Mě ne!“ křičel by, kdyby to uměl. Oplatil by stejnou měrou zvukovou tryznu, kterou mu ty bytosti způsobovaly.
A pak. Pak byl vnořen do nové vody, stejně neživé, stejně teplé, stejně mrtvé. Jen prostor kolem Kaprála se zúžil a svět se začal houpat a blýskat nádechem naděje.
Byla už tam, když se celé osazenstvo rybníka sešlo pod vrbou a v tichosti očekávalo vodníkův příchod. Jakoby odnikud se přicoural a vyšplhal na starý strom. Na nos nasadil rezavý cvikr, z náprsní kapsičky vytáhl list leknínu a spustil: „Drazí kapři, pulci, raci, sumci. Drahé štiky, pijavice, řasy, žáby, krtonožky, vodoměrky a vy všichni ostatní, na které jsem zapomněl. Celý dlouhý rok ke mně chodíte, svěřujete se mi se svými trápeními a vypovídáte se ze svých strachů. Celý dlouhý rok Vás utěšuji, konejším Vás a všelijak se o Vás snažím starat a hlavně Vás ochraňovat. A tento posvátný den, Den Velké Tryzny, vzpomínáme na ty, kteří museli odejít do „lepšího světa.“ Do světa, o kterém jsem Vám vyprávěl v mnohých příbězích, do světa, ke kterému se ve svých modlitbách obracíte. Jenže letos jsem se Vám rozhodl říci pravdu...“ vodník Vrba se na krátkou chvíli odmlčel: „Nejlepší svět, který je, je ten náš.“ řekl nakonec.
Zmateně se po sobě všichni dívali a snažili si v hlavách urovnat význam Vrbovi poslední věty. V tom osvětlily vrbu dva kužely přibližujícího se světla.
Děti spaly vzadu ve svých autosedačkách. Paní Mrkvičkové, která celou, prozatím dvouhodinovou, cestu držela na klíně kyblík s kaprem, docházela trpělivost. Radkovu radost z štědrovečerního výletu kazila svými mnohdy nejapnými poznámkami: „To jsme ho nemohli hodit do Vltavy? Vánoce stojí za starou bačkoru. Hlavně, že si somroval celý rok salát, a když ho konečně udělám, oschne. Dávej pozor na cestu.“
Nakonec rezignoval a místo básnění o Vánočním kouzlu, ve které konekkonců stejně přestával věřit, pálkoval ženiny dotazy odpověďmi: „Už tam budem. Tady si to pamatuju docela přesně. Tady mívali skvělé řeznictví, kde jsme kupovali s dědou klobásy. A hele, ono tam pořád je! Jenže mají zavřeno. To je škoda.“ čímž ještě víc znepokojoval ženu.
Dávno se už setmělo a rodina Mrkvičkova se kodrcala jihočeskými cestami a pátrala po rybníku Škrpálníku.
„Hele Radku, já už toho mám opravdu dost. Takhle jsem si rozhodně letošní Vánoce nepředstavovala. Mlčela jsem a proti tvé výstřednosti s koupí kapra, jsem neutrousila jedinou zlou větu, jenže Škrpálník? To je poslední kapka. Jsem však pro kompromis. Zaparkujem to u nejbližšího rybníku, tam toho kapra vyklopíme a jedeme domů.“ promluvila Eva do ticha auta uprostřed černočerného lesa, kdy bylo slyšet jen tiché vrnění motoru.
Radek mlčel a sledoval osvětlenou alej stromů před autem. Souhlasil.
Hned za lesem vedla prašná cesta, na kterou Radek odbočil. Odbočeí to bylo zcela neplánové, ale jakoby cosi říkalo rodině Mrkvičkových, že právě tam mají jet. Děti se probudili a mlčeli. Eva mlčela. Radek za volantem mlčel i Kaprál Josef v kyblíku mlčel. Posvátné ticho, ale jiné, než to hádavé, naplnilo automobil očekáváním něčeho zvláštního.
V tom dva kužely světla ozářily starou vrbu, na které seděl vodník.
Nečekaná situace přišla Vrbovi vhod. Z obyvatel rybníka byla cítit nevůle k jeho proslovu a obával se prvního rybího povstání za jeho kariéru.
„Jdi za tím zeleným mužem a zeptej se ho, jestli tu můžem vyložit toho kapra.“
„Kdo to je?“ zeptala se Betynka beze stopy strachu v hlase.
„To je vodník. To je učitě vodník.“ mumlal ještě rozespalý, ale klidný Jonáš.
„Tak jdi,“ poroučela Eva: „jednou jsme se na něčem shodli a tak to musí být.“
„Vodní, to je vodník.“ zaprotestoval rukama a zašermoval s nimi nesouhlasně před Eviným obličejem.
„A co má bejt?“ Eva se rozčílila, otevřela dveře a vylezla na studený vzduch. Kyblík s Kaprálem položila vedle sebe na zem: „Hej, vy!“ křikla na Vrbu: „Tady manžel by se Vás rád na něco zeptal.“
„Neblázni.“ schovával se dál Radek v autě.
„Prosím?“ zeptal se Vrba: „Pojďte blíž, není Vás tu dost dobře slyšet.“
„Je to vodník. Určitě nás chce utopit.“ protestoval dál Radek.
„Jdi za ním,“ poroučela dál Eva a Radek chtě-nechtě musel vylézt z auta ven.
„My chcem taky vidět vodníka!“ hlásily se ze zadních pozic děti o slovo.
„Dobrá, půjdeme, ale jako rodina.“ rozhodla hlava rodiny a jala se vyprošťovat děti ze sedaček. Pak chytil Radek do levé ruky ruku Jonáše a do pravé Betynu, kterou z druhé strany držela Eva, která nesla kyblík s Kaprálem. Společně vykročili k vodníkovi.
Svět se houpal, ale Kaprál Josef už byl klidnější. Vodu prosytil čistý, chladný vzduch a cítil přitomnost kohosi, v kapřím podvědomí uklidňujícího, laskavého a dobrého. Cítil lepší svět. Takže legendy nelhali.
„Radek Mrkvička, těší mě. Tohle je Eva, moje žena a tohle jsou naše děti. Jonáš a Betynka. My...“ představil Vrbovi rodinu Radek: „my bychom chtěli tady...“
„Odnést dalšího?!“ skočil mu do řeči Vrba: „v Den Velké Tryzny jste si přišli pro dalšího? Ještě jich nemáte dost? Kolik si jich budete muset odnést, aby jste byli konečně š'ťastní?!“
„My si asi nerozumíme. My si nechceme nikoho odnést, my bychom chtěli někoho vrátit.“ vysvětlil Radek situaci, protože nechtěl, aby vodník náhodou nezačal děsit děti, které jej s němým úžasem pozorovali. Betynka dokonce chtěla natáhnout ruku, a zatahat Vrbu za šoš, ale Eva jí to naštěstí rychle zarazila.
„Prosím?“ vypravil ze sebe užaslý vodník.
„Chceme tady vrátit jednoho kapra.“ Radek se obrátil k Evě: „Honem, dej mu ten kyblík.“ Eva byla ráda, že se nepříjemné zátěže konečně zbavila a mohla obejmout ochranitelsky obě děti kolem ramen.
„Ale...“ Vodník nevěděl co říci. Vyjmul z kyblíku Kaprála a pak se podíval vděčně na rodinu Mrkvičkových: „Jak se jmenuješ?“ zeptal se kapra.
„Kaprál Josef.“ odpověděl kapr: „Jsem na lepším místě?“ Vodník se otočil na osazenstvo rybníka, které celý výjev pozorovalo z pod hladiny: „Ano, jsi na tom nejlepším místě.“ Políbil kapra a vpustil jej mezi ostatní.
„Děkuji.“ poděkoval lidem a bez dalších řečí se nad ním zavřela hladina a jediné, co tu zbylo, byla stará vrba a za ruce se držící, ztichlá, neboť nechce rušit sváteční klid, rodina Mrkvičkova. Po několika minutách zalezli zpátky do auta. A když Radek zabouchnul dveře, dopadla první letošní vločka sněhu.
Revizoři
Ve stanici metra Můstek stojí dva Revizoři, jeden už je starší a klidnější a druhý je mladý ambiciózní – touží toho v revizorování hodně dokázat. Říkejme jim třeba Dobrák a Mrzout, i když si tak nikdy navzájem neřeknou. Během rozhovoru chytají pasažéry a zase je pouští. Chvilku chytají, aniž by spolu promluvili slova , nakonec se rozhodne první promluvit Dobrák.
Dobrák: Jakej byl víkend?
Mrzout: (nereaguje) Jízdenku prosím.
Dobrák: Já byl se ženou na chalupě, bylo krásně. Slunce svítilo a vždycky po ruce dobře vychlazenej lahváč.
Mrzout: (stále nereaguje) Dobrý, můžete jít. (propouští pasažéra)
Dobrák: Betyně to moc slušelo v zelených montérkách klečla na zahradě a hrabala se lopatkou v hlíně. Já ji pomáhal sázet Petunie.
Mrzout: To já sázel pokuty. Měl jsem spadeno na rekord. Chyběli mi jenom tři a dal bych to. Ještě v sobotním posledním metru jsem přeskakoval z vagónu do vagónu, hledal opilce a nic. Všichni měli buď jízdenky nebo legitky nebo sms-ky – čert ví, kdo tenhle systém vymyslel – a nebo otevřkartky. A na ty jsem neměl u sebe čtečku... (vyčítavě se zamračí na Dobráka)
Dobrák: No jo. Vzal jsem jí klukům na chalupu, aby mohli hrát to svoje chytání příšerek a moc neřvali.
Mrzout: Pěkně děkuji.
Dobrák: Dokonce překonali tvůj rekord.
Mrzout: Cože!? To není možný!
Dobrák: Ale jo. Jsou na tyhle věci moc šikovný. (když vidí Mrzoutův navztekaný pohled, snaží se odvést pozornost) Jízdenku prosím.
Pasažér 1: Ale jistě, jistě. (šátrá po kapsách) Ještě ráno jsem jí tady někde měl. Ale kde k sakru je?
Dobrák: Tak už toho nechte a zmizte mi z očí. A příště si jí dejte pěkně do peněženky, ať jí nemusíte hledat.
Mrzout: Ty ho necháš jít? Očividně ti lže.
Dobrák: (nechápe) Proč by mi lhal. Nelžete mi, viďte?
Pasažér1: Nelžu. (zmizí)
Mrzout: Vidím, že našemu řemeslu děláš pěknou ostudu.
Dobrák: Nedělám. Tuhle jsem chytnul celou skupinku japonských turistů a pořádně je zpokutoval. Zpokutoval jsem je tolik, že mi museli prodat hodinky, aby měli na pokutu. Vidíš? (ukáže hodinky) Japonský.
Mrzout: Kecáš.
Dobrák: Nekecám. Ty seš ještě mladej, nemůžeš si to pamatovat, ale před svatbou mi říkávali Pokuta Padre. Nejvíc jsem měl totiž spadeno na španěly. Jak já ty sluncem opražený šmejdy nesnášel.
Mrzout: A co se s tebou teda stalo? Pěkně si vyměknul.
Dobrák: Betyna má španělskou babičku.
Mrzout: Hmmm... jízdenku prosím. (Pasážér dělá, že neslyší a jde dál) Hej, počkej! (začne se přezouvat do tenisek)
Dobrák: Proč se přezouváš?
Mrzout: Aby se mi lépe běželo.
Dobrák: To nemá cenu, už má pěkný náskok. (znalecky si měří vzdálenost pasažéra)
Mrzout: Máš sice pravdu, ale stejně... takovýhle nám říkají „Skřeti“. Nevím, jak tobě, ale mě se to moc nelíbí.
Dobrák: Kdo nám říká „Skřeti“?
Mrzout: Kdo asi – elfové.
Dobrák: Asi jsem starý, ale nechápu to.
Mrzout: No přece ta černopasažérská chamraď. Teď mi utekl a někde v hospodě bude kamarádům vyprávět, jak hrdinsky utekl před dvěma skřety.
Dobrák: Z toho si nic nedělej. Na začátku devadesátých let nám říkali „Šusťáci.“ Na to si snadno zvykneš.
Mrzout: Počkej, ty už to děláš od devadesátejch?
Dobrák: Vlastně od poloviny osmdesátejch.
Mrzout: Tak to si jistě pamatuješ Aloise Rychlolístka.
Dobrák: Samozřejmě, že pamatuju. Měl knír a na nose naražený brýle. Věčně se mračil, jako ty teď a vůbec byl nepříjemnej člověk. Ale co se mu musí nechat je, že uměl běhat. Jakmile mu někdo chtěl vzít roha, tak nejpozději do pětivteřin ho Lojza držel pod krkem. Bohužel se mu stalo osudný, že jednou mu vzal roha, tenkrát ještě mladej Šebrle. Lojza se ho držel ze všech sil, prý se honili i na střechách vagónů a nakonec Šebrel přeskočil kolejiště na Hlavním nádraží. Lojza za ním a... nezvládnul to, přišlápnul si rozvázanou tkaničku a spadnul přímo pod vlak. To byl člověk, který to s pokutováním přeháněl a nikdo ho neměl rád.
Mrzout: Byl to můj otec.
Dobrák: (trochu mu zatrne) Jízdenku prosím.
Pasažér2: (v rukou má knížku) Jejda.
Dobrák: Jejda. Vy jí nemáte, viďte?
Pasažér2: (smutně) Nemám.
Dobrák: Tak to Vám budu muset dát pokutu.
Pasažér2: Opravdu?
Dobrák: Opravdu.
Pasažér2: Nešlo by to tentokrát bez ní?
Mrzout: To by teda nešlo.
Dobrák: Tak nějaký doklad.
Pasažér2: (Přehrabuje se v kabele) Podržíte mi to prosím? (podává Dobrákovi knížku).
Dobrák: Jak se Vám ta knížka líbí?
Pasažér2: Docela sranda.
Dobrák: (ukazuje knížku Mrzoutovi) Podívej, čte Revizora od Gogola. (k pasažérovi) Smůla, viďte?
Pasažér2: Měl jsem to tušit.
Dobrák: Víte co? Tady je moje adresa a až knížku přečtete, napíšete na ní krátkou esej a tu mi pošlete. Já Vás teď nechám jít. (na pokutenku na škrábe adresu)
Pasažér2: Opravdu?
Dobrák: Opravdu (blahoskloně se usměje) Ale nezapomeňte na tu esej.
Pasažér2: Děkuji, nashledanou... (zmizí)
Mrzout: A to bylo jako co?!
Dobrák: Zabránil jsem jednomu vzdělanému chlapci, aby nám říkal Skřeti. Ukázal jsem svoji dobrotu a... Chodil si na revizorskou akademii?
Mrzout: Samozřejmě, že chodil. Jinak bych nemohl být revizorem. Ty snad ne?
Dobrák: Za nás ještě žádná revizorská akademie nebyla.
Mrzout: Aha. A co to s tím má, co společnýho?
Dobrák: Právě si viděl budoucího parťáka. Jakmile mi pošle tu esej, já ji přepošlu na akademii a zaručeně ho vezmou.
Mrzout: Jak si vůbec mohl vydělat peníze na to, aby si měl se ženou chalupu, to nechápu.
Dobrák: Pokutoval jsem, jako divej.
Mrzout: Nevěřím.
Dobrák: Pokuta Padre byl v těch devadesátejch legendou. Copak nevíš, kdo drží ten rekord, který se tak zoufale snažíš překonat?
Mrzout: Neříkej, že ty.
Dobrák: Ovšem, že já. Dokonce jsem si vedl seznam.
Mrzout: Seznam?
Dobrák: Seznam černých pasažérů: Jejich nejčastější trasy, časy, fotky ve dvou verzích – se zarostlou tváří a s oholenou, jejich přítelkyně... všechno na tom seznamu bylo. Koho jsem zpokutoval, toho jsem si zapsal, abych příště mohl jít najisto.
Mrzout: A co se s tím seznamem stalo?
Dobrák: Spálil jsem ho.
Mrzout: Proboha, proč?!
Dobrák: Tak důkladně a důsledně jsem si ho vedl, až jsem jednoho dne zjistil, že bez toho, abych ho měl po ruce, nemůžu usnout. Z tý prašivý knížky šlo absolutní zlo, jakmile jsem ho neměl u sebe, byl jsem nepříjemnej. Řval jsem na kolegy, řval jsem na děti i na svoji ženu. Tak jsem ho spálil a vzal si dvouletou dovolenou. Pamatuj si, že všechny nás dělí jen jeden krok od zla.
(* o seznamu se to chce víc rozepsat, aby připomínal prsten moci)
Mrzout: Přeháníš.
Dobrák: Možná, že přeháním. Jenže to zlo pohltilo a zabilo tvýho tátu.
Ticho – Mrzout vypadá zamyšleně – z jeho grimas je vidět ohromný vnitřní boj
Mrzout: Jízdenku prosím.
Pasažér3: Nemám zmrde. Ty skřetí špíno, šusťákovej hajzle. Nemám a nikdy nebudu mít. Nikdy nepodpořím tu Vaši zkurvenou korporaci a chtěj si po mě doklady, nic ti neukážu, nemáš na to právo, stejně jako nemáš právo na život. Aby si chcípnul a tvoji mrtvolu sežrali krysy! (flusne mu do ksichtu)
Mrzout: Dobrá, můžete jít.
Dobrák: (skočí po pasažérovi3 a srazí ho k zemi, tyčí se nad ním jako hrozytánský sloup spravedlnosti) Tak to máme sedminásobnou urážku revizora, jeden flusanec a chybějící jízdenka, Tomáši Černý, z toho se nevyvlíkneš, půjdeš sedět, až zčernáš!
Pasažér3: A kurva, Pokuta Pedro... ( Dobrák mu sváže ruce za zády a nechá ho ležet na zemi, zvedne telefon a telefonuje) Ústředí? Tady dvacet trojka. Mám tu jednoho. Vyzvedněte si ho na Můstku.
Mrzout: (diví se) To můžem?
Pasažér3: Pokuta Pedro může vše (sýpá na zemi)
Mrzout: A kde je dobro a kde zlo?
Dobrák: Jakmile narazíš na takového hajzla, jdou všechny mravní kodexy stranou. Musíš poznat tu správnou stranu mince, musíš to dokázat správně odhadnout. A když chytíš někoho takovýho, tak máš za den napokutováno a můžeš jít domů. Tak si to tady užij. Jdu.
Mrzout: A Pedro?
Dobrák: Ano?
Mrzout: Jak si ho poznal, vždyť seznam si dávno spálil.
Dobrák: Spálil, ale před tím jsem se ho naučil nazpaměť.
Pánský klub pravých elegánů
Pán1: Pánové, dovolte mi, abych zahájil dnešní schůzi krátkou historkou. Pokusím se jí vyložit co nejelegantněji to půjde. Procházel jsem se včera v brzkých nočních hodinách Dlouhou třídou a se zaujetím sledoval svoji eleganci ve výlohách obchodů. Když tu pohlédl jsem před sebe, zarazil podpatek do chodníku a zastavil. Přede mnou stálo podivné stvoření. Takový malý, ošklivý mužík s neučesanými vlasy, špínou za ušima i na lících. V černých hadrech se špinavou bílou čapkou na té umaštěné kštici. Kominík. „Pane, co zde děláte?“ zeptal jsem se jej. Pohlédl mi zpříma do očí. Přísahám, že se mu v nich odrážela všechna imbecilita světa. „Co?“ vypustil z úst ta sprostá slova. I když se mi z něj dělalo mdlo, nepolevil jsem ve své snaze o nápravu: „Vy-zde-nemáte-co-dělat.-Takové-jako-jste-Vy-tu-nikdo-nechce.“ Vyslovoval jsem pomalu, aby mi rozuměl a stejně vypustil své hloupé „Co?“ Ani teď jsem se však nehodlal vzdát. Rychle jsem vzpomínal na lekci kominologie zde v klubu před deseti lety. „Já na Vás zavolám policajty. Chápete? HůůůhůůůHůůů prásk! Prásk!“
Do takovýchto trapných situací se jistě dostal už v životě každý z nás. Tedy bych tu historku asi ani nevyprávěl. Potkat kominíka, hrozná to věc, ovšem ona samotná by nedokázala člověka natolik elegantního, jako jsem já, rozhořčit. Přátelé o tom se Vám nezdálo ani v těch nejhrůzostrašnějších snech. Ta osoba, to individuum , ten ztělesněný nepřítel elegance, se ke mně otočil zády, vytáhl z kapsy klíče a vstoupil do domu č.17. Do domu, kde se před téměř dvou sty lety narodil známý pražský kloboučník a zakladatel našeho „Pánského klubu pravých elegánů“ Alois Kajetán Bota.
Neúcta. Evidentní neúcta. A kde pramení? V touze Italů vystěhovat z Nového Města všechny normální lidi. Tak jim do baráku za korunu stěhují všechny ty kominíky a katy. Hrubá stvoření. Šeredná stvoření, aby se obyvatel domů zbavili, aniž by jim museli vyplatit odškodné. Nejelegantnější město na světě je přátelé v ohrožení. Co navrhujete s tímto problémem udělat? Žádám rychlé a hlavně elegantní řešení.
Pánové chvilku bouřlivě mezi sebou diskutují. Nakonec se zvedne nesměle jeden z nich
Pán2: Než přednesu svůj návrh, dovolte mi, pane, abych za celý Pánský klub pravých elegánů, vyjádřil neskonalou úctu k Vašemu heroickému činu. Postavit se tváří tvář kominíkovi, to chce odvahu. Navrhuji, aby Vám byla udělena medaile za statečnost prokázanou při hájení základních hodnot našeho klubu. (všichni zatleskají)
A teď k mému návrhu. Navrhuji sepsat rozhněvaný dopis na magistrát. Kde vše vylíčí náš klubový spisovatel – tedy já – v deseti elegantně napsaných kapitolách. První se bude jmenovat: „Zrození elegána.“ Půjde o příběh tak kvalitní a zajímavý, že zaujme hlavní příjemce našeho dopisu, totiž obyčejné úředníky u přepážek. Díky čtení tohoto románu v dopise, získají pocit, že oni sami mají tu moc něco změnit.
Pán1: Zajímavý plán, pane. Ovšem obávám se, že než za pět let bude dopis na světě, bude příliš pozdě.
Pán2: Ach ten článek 23. Ten mi vždy dělal trochu problémy.
Pán1: Ale nepamatujete na něj, drahý pane.
Pán2 : Pamatuji, jen mi dělá potíž si na něj občas vzpomenout.
Pán1: A přitom je tak jasný. „Pravé elegantní čtivo, nesmí býti sepsáno dříve, než za pět let, jinak ztrácí na eleganci.“ Tedy je Váš plán zcela zbytečný a hloupý, pane. Děkujem za něj.
Pán2: Omlouvám se a není zač.
Pán3: Dovolte mi prosím, abych promluvil. Jistě si všichni pamatujete na mého dědu Jiřího Doutníka. Byl to velmi vážený člen našeho klubu po mnoho let. A tenhle můj děda, ten měl přece takový zvyk, kvůli kterému byl obdivován ostatními členy. Jak on se jen dokázal dokonale zbavit všeho, co mu nebylo pohodlné. Když ho omrzela nějaká věc, elegantním obloukem ji hodil do koše. Když se mu zprotivilo auto, tak namísto toho, aby jej prodal, shodil ho ze skály. A když se mu protivil nějaký člověk, tak ho…‘
Pán2: (skočí do řeči) Kam tím míříte?
Pán1: No toto. Hrubé porušení našich osnov. Skákání do řeči, to je přece článek č.3!!!
Pán2: Pardon.
Pán3: Chci jen říci, pánové, že bychom měli vpadnout do domu č.17 na Dlouhé ulici, najít, svázat a unést tu osobu, o které zde prve mluvil náš zasloužený kolega a někde tělo zahodit.
Pán2: Myslíte mrtvé tělo.‘
Pán3: Pochopitelně. Nebylo by přece tak elegantní, kdybychom někde jen tak pohodili živého člověka.
Pán1: Děkuji. Jsem pro. Jedině jeho smrtí vyšleme jasný signál jemu podobným. Jedině tak se jich navždy zbavíme.
Pán4: A v tom se, milý pane, pletete. (hřmotný hlas nejstaršího člena klubu)
Pán1: Prosím?
Pán4: Ta kominická lůza, ten odpad společnosti, který se vkrádá do míst, jež jsou nám nadevše svatá, ta nepřestane nikdy chtít víc. Protože Italové nebudou nepřestanou. A tak nás, všechny pravé elegány nakonec vyštípou. Zmizení a snad i smrt jednoho z nich, nezabrání přílivu desítkám, stovkám, ba i tisícům dalších. Nakonec jich přijdou miliony do domu č.17. Už teď jim patří a my s tím nic nezmůžeme. Tedy… nic bychom nezmohli, kdyby nebylo tajného dodatku v ústavě klubu. Tajného dodatku, který podle legendy, napsal sám Alois Kajetán Bota neviditelným inkoustem. A ten dodatek zní: „Bude-li situace beznadějná a eleganci bude hrozit zánik, je povinností všech členů klubu, aby, bez připomínek k tomuto dodatku, začali zapalovat město. Nebude-li patřit eleganci, pak nikomu.“
Vždycky jsem měl tento dodatek za šprým těch anarchistů z první republiky, ovšem mýlil jsem se. A mýlit se je lidské, i když bohužel neelegantní. Pánové. Zapálíme Nové město!
Pán2: Není to příliš…
Pán4: Bez připomínek.
Pán1: Zapálím Nové město.
Pán3: Zapálím Nové město.
Pánové hlasitě začínají užívat této věty a hledají po kapsách zapalovače, aby ihned mohli začít s klubovnou. Jen slovutný spisovatel Pán2 nechápe.
Pán2: Ale co… co potom bude s námi? Kam půjdeme? Kam odejde elegance?
Pán4: Půjde s námi. A tam, kam půjdeme my, bude i ona. A jednoho dne, jednoho dne se dočkáme vlastní půdy, vlastní země, kterou budem obdělávat, kde bude hojnost drahých smokingů i drahé doutníky. Najdeme místo, kde bude radost lidi potkávat, protože všechno a všichni budou elegantní. A já, já Vás povedu.
Pánové vyndávají zápalné lahve a následují svého Praotce Elegána.
Trocha sebezpytné agitace o psaní
Chtěl jsem psát o absolutně všem. Na co jsem myslel, když jsem kouřil patnáctou cigaretu na nočním natáčení, psát o chlapíkovi, který před zimou se ukrýval na schodech ve vestibulu metra. Chtěl jsem psát o touhách, které mizeli i o těch, které se znovu objevovali. Chtěl jsem psát pravdu a nic si nevymýšlet a přitom si z lidí dělat dobrý den. A taky příběhy o lidech, které jsem znal jen ze zpráv, z vyprávění, z knížek a od vidění.. Chtěl jsem na ně přehodit veškeré břímě svého života, v imaginárních světech je nechávat vyhrávat i prohrávat moje bitvy. A chtěl jsem svým psaním spasit ten reálný svět.
Jenže psát o nocích, ve kterých nemůžu kvůli strachu spát a psát o svých slabostech... psát o lásce a psát o nenávisti... Psát lži, které mi hlodají v hlavě či psát jednu nekonečnou litanii za druhou a chválit utěšující účinky alkoholu, který nemám rád, a po kterém v kocovině zvracím, psát o ukradených knížkách a ztracených slovech v pochybném baru na Bertramce... Psát slzy, smích, pohlazení a štěstí.
To svět nespasí.
A protože chci stále spasit svět, chci psát jen pohádky s dobrým koncem a s ponaučením a sám se ponaučit znova a znova.. A do pohádek narvat veškerou znalost života, kterou posbírám v odpadcích kolem sebe a v novinách, na záchodě, v knížkách, na síti, v rozmluvách, v meditacích a na cestách.
Psaní má mnoho podob a mnoho možností. Proto je vášní, prací i odpovědí.
“Pohádky”
Vždycky takhle po hádkách,
najdu štěstí v pohádkách.
pátek 3. února 2012
Rozhlasový pořad
“Velký autor malých scén”
Šokir Muminof
poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais
Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...
Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.
Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.
Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv
Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.
Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví
Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?
sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava
Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci
Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”
schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam
Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.
v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle
Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.
Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu
Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď
Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.
andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat
Šokir Muminof
poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais
Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...
Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.
Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.
Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv
Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.
Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví
Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?
sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava
Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci
Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”
schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam
Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.
v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle
Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.
Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu
Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď
Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.
andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat
Krve není nikdy málo
“Krve není nikdy málo”
Hlásá vládní propaganda
jenom mě se jí nedostává
a lidí ubývá
poznám to, když vyjdu na ulici
když v obchoďáku kupuji tkaničky
když neslyším dětský smích na hřištích
když jedu tramvají sám
když sleduji divadelní představení jednoho herce
Sbalit se a vypadnout, utéct z týhle zkurvený země, kde všechno se posralo
někde na pláži stavět hrad z písku
opalovat se do hněda
a nemyslet na to, jak mi zastřelili dvojče na náměstí
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostává
Hráli jsme si na svatbu a milovali se v něžném objetí na útesu
pak skočila dolů a já jen zíral a ptal se: Proč?
Rohlíky v pekárně podražili
pekařů ubývá
A císař svůj lid nemiluje, i když by rád miloval
jenže popravy musí bejt a
chlast je zakázanej a sex je zakázanej
“Kdo bude šukat, přijde o hlavu”
hlásá obří plakát nalepený v metru
ve všech stanicích, kde dřív prodávali kondomy
a šlapky si vodili kumčafty do průlezů
a železné traverzy nahradili hole, kterými rozbíjíme hlavy bezvěrcům
“Krve není nikdy málo”
řekl si ten, který skočil z paneláku a rozbil se na padrť
i ta slečna ve vaně, co roupama nevěděla, co je skutečná deprese
řeklo si dítě, když šťouralo nehtem ve strupu
bankéř Krevní banky zavalený penězi
Dracula se jen pousmál, oblízl se a přepnul na jiný kanál
Shakespear, když psal Hamleta
šílenec, kdy jej adaptoval
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostalo
Hlásá vládní propaganda
jenom mě se jí nedostává
a lidí ubývá
poznám to, když vyjdu na ulici
když v obchoďáku kupuji tkaničky
když neslyším dětský smích na hřištích
když jedu tramvají sám
když sleduji divadelní představení jednoho herce
Sbalit se a vypadnout, utéct z týhle zkurvený země, kde všechno se posralo
někde na pláži stavět hrad z písku
opalovat se do hněda
a nemyslet na to, jak mi zastřelili dvojče na náměstí
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostává
Hráli jsme si na svatbu a milovali se v něžném objetí na útesu
pak skočila dolů a já jen zíral a ptal se: Proč?
Rohlíky v pekárně podražili
pekařů ubývá
A císař svůj lid nemiluje, i když by rád miloval
jenže popravy musí bejt a
chlast je zakázanej a sex je zakázanej
“Kdo bude šukat, přijde o hlavu”
hlásá obří plakát nalepený v metru
ve všech stanicích, kde dřív prodávali kondomy
a šlapky si vodili kumčafty do průlezů
a železné traverzy nahradili hole, kterými rozbíjíme hlavy bezvěrcům
“Krve není nikdy málo”
řekl si ten, který skočil z paneláku a rozbil se na padrť
i ta slečna ve vaně, co roupama nevěděla, co je skutečná deprese
řeklo si dítě, když šťouralo nehtem ve strupu
bankéř Krevní banky zavalený penězi
Dracula se jen pousmál, oblízl se a přepnul na jiný kanál
Shakespear, když psal Hamleta
šílenec, kdy jej adaptoval
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostalo
Hra "Život"
Hra Život
John, chtěl se odjakživa jmenovat John. Snil o tom, jak mu kamarádi na hřišti říkají kapitáne Johne. Snil o žákovské knížce nesoucí jméno Johny Rambo, ale místo Ramba to mohl být klidně Cash nebo klidně obyčejnej Řezník. Hlavní bylo, aby tam stál John. Místo toho se musel od prvního dne svého mizerného života potýkat se jménem Adam Salát. Adámek přece bylo houby chlapský jméno. Kdo kdy viděl, že třeba nějaký Adam Mc´clane vystřílel mrakodrap plný teroristů? Ano. Adam byl sice první mužskej na světě. Byl první člověk. Jenže ohledně žen neměl zrovna dvakrát na výběr. A jestliže rodiče nutně potřebovali, aby jméno jejich syna začínalo na písmeno „A“, mohli přece zvolit z výběru daleko zajímavějších jmen. Jako Aragorn, Achilles, Aramis, Atilla či takový Alf. Tak proč Adam? Rodiče nakonec ani nebyli věřící. Byli jen přespříliš lakomí, když mu určily za svátek den narození Pánně, nečinili tak z pokory, ale aby ušetřili na dárcích. Ale Johny, ten měl určitě oslavu fenomenálně velkolepou. V dětském věku si Adam představoval, že John je celý den pánem takovém zapovězenému místu, jako byl Disneyland. Trochu starší John vyrážel každoročně v den svého svátku do světa zachránit lidstvo a planetu. Před pár lety si zase Adam představoval, že na Johnově oslavě nechybí tři věci. Drogy, sex a rock´n´roll.
Ve věku, který by se dal nazývat současností, v moderním věku plném hi-tec technologií, mohl konečně tuto svou nepřízeň osudu porazit. Postavit se na vlastní nohy a to pod jménem Scary Johny Johny John. Diky možnostem virtuální realit zvané internet mohl vytvořit profil zdánlivě neexistujícího a přece vždycky tak přítomného Johny Johna. Měl Adamův obličej, jeho zážitky z reálného světa, jeho dívky a jeho přátele a k tomu navíc mu nabíhali body ve hře zvané „Život.“ Více přátel, více dobrodružství, více dnů a více nocí. Scary Johny Johny John vyspíval velmi rychle v muže a tak zatímco Adamovi bylo v reálném světě, kde nosil to zpátečnické jméno, pouhých dvacet dva, Johny Johnovi táhlo na třicet tři.
Adam se probudil se zpola odhrnutou peřinou a protáhl své ztuhlé tělo. Matně se snažil rozvzpomenout na barevný sen, který se mu zdál na samém začátku nočního snění. Po něm už následovali noční můry, na které by nejraději, co nejrychleji zapomenul. V nich se pod ním bortila podlaha, zaživa jej rozkousávali ostré zuby krys a svět se v explozi promněňoval v atomový hřib. Jen ten barevný byl jiný, byl o životě. Jenže, jak si na něj vzpomenout a dokázat jej znovu prožít?
Adam si povzdechl, že to je jedna z těch životních záhad, k jejichž rozluštění zcela jistě přispěje již brzy věda nějakým závratným zlepšovákem. Napadlo jej, jak by asi vypadala reklama na přístroj zobrazující a zaznamenávající sny. Pak se se praštil tvrdou ranou do hlavy. Jak jen se jmenoval ten film? Černobílej, českej, s krásnou blondýnou, komiksový bubliny, Saudek a Macourek - „Kdo chce zabít Jessii?!“
Zvednul se z postele a nastartoval počítač. Chvíli trvalo, než naběhnul. Když ta mašina byla nová, docela slušně běhala. Jenže Adam nebyl z nejpořádnějších lidí a rád u počítače snídal, obědval i večeřel. K tomu bezpočet cigaret, jejichž popel mu odpadl na klávesnici. To, co mělo zpohodlňovat lidský život, tak po nějaké době pilo svému majiteli krev a život mu ztrpčovalo svým neustálým padáním, zasekáváním se a pomalým naběháváním. (poznámka autora: Jistě ten, kdo vymyslel slovo naběhnout v počítačové terminologii měl něco společného s atletikou, ten kdo tam propašoval slovo kleknout, byl zase oddán Józe). Jistě to nebyl jen prach a špína z fyzického světa, co svinilo hardware. Adam nikdy při nadávání do dicha pokoje neopomněl zmínit neskutečný počet nepřátelských virů, které se šíří sítí napadají bezmocné uživatele internetu.
Naběhnul nakonec dřív, než si Adam stačil dodělat ranní čaj. Přihlásil se na stránku hry Život, zadal heslo a vstoupil.
Scary Johny Johny John se probudil, ze šuplete u postele vytáhl zlatou tabatěrku a perleťovým zapalovačem zažehl oheň v tenké cigaretě. Otevřel ranní noviny a začetl se do konfliktu v severní Ugandě, Jižním Pákistánu a na demarkační linii mezi Severní a Jižní Koreou. Zprávy o hroutící se ekonomice shlédl jen zběžně, protože touto tématikou se zaobíral před třemi týdny a nic nového se od té doby nepřihodilo. Euro nezačalo zázračně nabírat na ceně a ropa nebyla levnější. Stále hrozil stejný rozpad všech měnových unií na světě a stejně jako před třemi týdny se na ulicích ve velkých Severoamerických městech, váleli chudí studenti a nezaměstnaní, aby protestovali transparenty proti zbohatlíkům z Wall Street. Za to Johnyho zaujal článek o psu, který umí zaštěkat docela zřetelné: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ a stránku na to se mohl podivovat nad záběry z lovení ledadla v Pacifiku.
Odložil noviny a vytáhl telefon. Volaná přijala ihned, bez zbytečných průtahů.
Johny: „Ahoj.“
Sára: „Ahoj, jak se máš?“
Johny: „Jde to. Zrovna jsem vstal, mám celý tělo rozlámaný, něco se mi zdálo, ale už nevím co. Klasika. Co ty?“
Sára: „To víš. Pořád Stejný. Suším si právě vlasy a chystám si věci do školy. Jdeš dneska?“
Johny: „Víš, proto ti vlastně píšu. Nemohla by si mě dneska omluvit? Jak říkám, mám celý tělo rozlámaný. Žádná sranda. Asi zůstanu celý den v posteli.“
Sára: „Už zase? Ve škole se po tobě ptají a já tě mám zase omluvit? Nechceš si s tím raději zajít k doktorovi? Určitě by ti to pomohlo.“
Johny: „Ne, to ne. To musím vyležete sám.“
Sára: „No tak dobře, ale zítra už přijdeš, viď?“
Johny: „Uvidím, snad mi bude líp. Ale měl bych dorazit.“
Sára: „Jseš stejně strašnej lenoch.“
Johny: „Ale mě fakt není dobře.“
Sára: „Je mi to jasný, hele už mám hlavu suchou a věci sbalený, tak jdu.“
Johny: „Ahoj a dík.“
Sára: „Pa“
Adam se podíval na hodiny. Už uběhla skoro hodina a půl od procitnutí. Opřel se o židli a zabořil si prsty hluboko do vlasů. Zítra určitě do školy půjde, ale dnes, dnes to zkrátka nešlo. S kamarády jej totiž čeká cesta do útrob hory Mont Hell, kde by si to měli vyřídit s loupeživým králem skřetů. A opravdu se necítil moc dobře. Fyzicky mu bylo slabo a čaj mu velkou vzpruhu nepřinesl. Udělal si tedy další, vzal krabičku Startek a vyšel si na balkón.
Byl krásný letní den, slunce se teprve rozehřívalo a mladé maminky využili příležitosti, že většina mísních sígrů byla ve škole nebo ještě vyspávala a vyrazili ven, posedat na lavičky, kde houpali kočárky a drbali sousedy. Kolem o něco málo starších maminek se motali i starší sourozenci ratolestí v kočárcích a oběvovali svět kolem sebe. Adam natáhl cigaretový kouř a zamyslel se, jaká nesou ta děcka jména a jestli jsou hodna jejich budoucí velikosti. Jenže pak zaslech z dálky ženský křik a volání jedné z mamin, jejichž starší dítě se zatoulalo dál, než by mělo. To volání zapůsobilo stejně, jako ten nejprudší jed, který mu rázem zkazil náladu: „Adámku! Adámku, vrať se! Adámku! Adámku!“ Ta slova ještě nesla rondelová ozvěna a Adam už byl opět v bytě a nesl si nedokouřenou cigaretu k počítači.
„Jsem nasranej. Nechápu, že dnešní mladí rodiče dávají svým dětem tak předpotopní jména, jaká jim dávají. Nechť jen rozumným lidem je povoleno počít dítě.“ Vykřikl Scary Johny Johny John v konferenčním sále hry Život a vyčkával na reakci posluchačů. K jeho nemilém překvapení byla negativní. Naskákalo mu v osobním hodnocení několik mínusových bodů a Karel Svoboda se vyjádřil: „Jak můžeš něco takového říci, když sám nemáš děti? Kdo určuje, kdo je rozumný člověk?“ Kristýna Ořechová byla ještě stručnější a nepřátelštější: „Co je to za blábol?“
Johny John tedy po krátké úvaze vzal svá slova zpět a místo nich vyřkl: „Kdo jest být bláznem, má jméno blázna. Kdo jest být šílencem, má jméno šílence a mé jméno Johny je a nikdy více Adam.“ Reakce už byli o poznání přívětivější a Johny John tak s klidným svědomím mohl vyrazit na cesty. Na svou vilu píchl cedulku s nápisem „Nepřítomen.“ Jednou z výhod hry Život byo, že v ní nikdo nemohl nikomu nic ukrást. Aspoň se to tvrdilo a Johny neměl důvod tomu nevěřit.
Do začátku plánované výpravy zbývala ještě asi hodinka a Adam si uvědomil, že ještě nesnídal. Kouknul do lednice, ale v ní bylo stejně prázdno, jako v předchozích dnech. Stejně tak i v peněžence. Výprava do obchodu se tak jevila zbytečnou. Jenže Adamovo břicho spustilo sonátu hladu a on si chtě nechtě musel spočítat, že své tělo nenakrmil už dobré čtyři dny.
Navlékl kalhoty s kapsami, ponožky, tričko a ač bylo hezky, tak i mikinu s širokými rukávy. Výtahem se svezl k východu z baráku a vyšel na sluneční světlo, které jej zpočátku lehce oslepilo, ale rychle se rozmžoural a vyrazil na kopec do obchodu. Jednalo se o prudké stoupání, kdy líní lidé volají po stavbě lanovky. Ještě línější jedinci se pak do obchodu vozí autem a ti vůbec nejlínější si nákup nechají skutálet z kopce dolů. Adam sice nepatřil ani do jedné z těchto skupin, přesto cítil, že jeho rachetickému a cigaretami zničenému tělu, neudělal kopec zrovna dvakrát dobře.
Ještě před vstupem do sámošky se na chvíli zastavil, vydýchal a zamyslel, ale pak vstoupil dovnitř. Muselo to být něco malého a přitom výživného, aby se to vešlo do rukávů košile a ukonejšilo toho zpěváka v jeho břiše. Přitom všec, co Adam viděl v obchodě, dráždilo toho pěvce k až metalovým výkonům. Cítil, že se mu chce proboxovat zpěvem skrze břicho ven a skočit na jablka či uzenou kýtu, aby se na nich mohl řádně pohostit. Na mysl mu najednou přišel pes. Ten chudák, kterého jeho páníčci trápili hladem natolik, až se naučil vyštěkat: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ Nenávistně Adam pozoroval paní středního věku, kterak láduje košík na kolečkách potravinami. I mladý pár si propočítával společné peníze, aby si mohl udělat romantický oběd. Adam – který teď více než Adamem byl Johny Johnem – se odhodlal k činu. Rozhlédl se ještě jednou, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje a pak strčil do jednoho rukávu vakuově balený párky. To stejné zopakoval u těstovin se špagetami, a protože mu loupež zatím vycházela a hlad porazil strach z odhalení, zariskoval a do jedné z kapes u kalhot, která byla dost hluboká, aby se do ní vešel, strčil flašku kečupu. Ruce připažil a rozešel se houpavým krokem směrem k pokladně. Očima kmital po ostatních zákaznících a hledal, kdo by z nich mohl být strážným v civilu. Byl to středně vysoký chlap opřený o regál s brambůrky. Nepřítomně zíral před sebe na podlahu a v práci lelkoval. Adam-John jej poznal díky tomu, že se mu u pasu houpala vysílačka. Musel to být on. Adam-Johny si jeho tvář pamatoval určitě z dřívějška, takže se mu vyhnul velkým obloukem a k pronesení kradených potravin si vybral kasu číslo 7, kde seděla bába s tlustými skly na očích.
„Dobrý den, já nic nemám, můžu projít?“ Modlil se, aby mu neselhal hlas. Zřejmě se tak nestalo, neboť paní se jen usmála: „Dobrý den.“ řekla a všímala si další zákaznice, která vyhazovala zboží z košíku na pás.
Pak už jen pár kroků a Adam byl ze samoobsluhy venku. Domů spíše běžel, než rychle kráčel. Utíkal ze studu, ze strachu z odhalení. Utíkal z hladu, napumpovanej adrenalinem, utíkal informovat Johnův svět.
„Pro dobrého válečníka, před každým questem i po něm: Špagety s párkem!“ nebyl čas čekat na odezvu ostatních, neb se už naplnil čas výpravy do hory Mont Hell.
Čekal se svou novou dvoubřitou sekyrou, ověnčený amulety, v baru „U zelenýho elfa“ asi patnáct minut, než se konečně dostavil mág Restklej.
„No to je dost, že jdeš.“ vyčetl mu John pozdní příchod.
„Čekáš dlouho?“ přešel výčitku Resklej bez slova omluvy, čímž Adama u počítače rozzuřil, ale John na sobě nedal nic znát: „Asi tak 15 minut. Nevíš, kdy se ráčejí dostavit ostatní?“
„Tomáš nepřijde...“
„Jakej Tomáš?“
„Však víš, Darkstyle. Lučištník. Prej má trénink a nešlo se mu vyhnout. Vezli ho tam rodiče.“
„Dobře, bez lučištníka to zvládnem, ale co Mystika?“
„Míša poznala nějakýho novýho kluka, tak je teď většinu času s ním. Záležitosti srdce, prej.“
„Vždyť jsme to dohodli už před týdnem, že dneska porazíme do hory Mont Hell. Ještě řekni, že to zabalil i Don Moon a můžem se na to rovnou vysrat. Mont Hell se ve dvou přece jít nedá.“
„Víš Johne, tomu kleknul komp. Prej definitivně. S Donem Moonem už nepočítej, je s ním ámen.“
„Sakra... Jednou nás to čeká všechny.“ John si zapálil cigaretu: „To je v háji, já kvůli tomu nešel do školy a Mystika si randí a Darkstyle někde honí míč. Že já se na to už taky nevykašlu.“
„Ale Adame...“
„A rozhodně mi neříkej Adam!“ vyjel Scary Johny Johny John na Restkleje.
„Promiň. Tak to domluvíme na jindy, ne? Co zítra?“
„To nejde, to už budu muset vážně do školy. Navíc, než seženeme novou skupinu hrdinů, potrvá to nejmíň měsíc. S těma třema už nemůžem počítat. Zradili jednou, zradí zas.“
John, chtěl se odjakživa jmenovat John. Snil o tom, jak mu kamarádi na hřišti říkají kapitáne Johne. Snil o žákovské knížce nesoucí jméno Johny Rambo, ale místo Ramba to mohl být klidně Cash nebo klidně obyčejnej Řezník. Hlavní bylo, aby tam stál John. Místo toho se musel od prvního dne svého mizerného života potýkat se jménem Adam Salát. Adámek přece bylo houby chlapský jméno. Kdo kdy viděl, že třeba nějaký Adam Mc´clane vystřílel mrakodrap plný teroristů? Ano. Adam byl sice první mužskej na světě. Byl první člověk. Jenže ohledně žen neměl zrovna dvakrát na výběr. A jestliže rodiče nutně potřebovali, aby jméno jejich syna začínalo na písmeno „A“, mohli přece zvolit z výběru daleko zajímavějších jmen. Jako Aragorn, Achilles, Aramis, Atilla či takový Alf. Tak proč Adam? Rodiče nakonec ani nebyli věřící. Byli jen přespříliš lakomí, když mu určily za svátek den narození Pánně, nečinili tak z pokory, ale aby ušetřili na dárcích. Ale Johny, ten měl určitě oslavu fenomenálně velkolepou. V dětském věku si Adam představoval, že John je celý den pánem takovém zapovězenému místu, jako byl Disneyland. Trochu starší John vyrážel každoročně v den svého svátku do světa zachránit lidstvo a planetu. Před pár lety si zase Adam představoval, že na Johnově oslavě nechybí tři věci. Drogy, sex a rock´n´roll.
Ve věku, který by se dal nazývat současností, v moderním věku plném hi-tec technologií, mohl konečně tuto svou nepřízeň osudu porazit. Postavit se na vlastní nohy a to pod jménem Scary Johny Johny John. Diky možnostem virtuální realit zvané internet mohl vytvořit profil zdánlivě neexistujícího a přece vždycky tak přítomného Johny Johna. Měl Adamův obličej, jeho zážitky z reálného světa, jeho dívky a jeho přátele a k tomu navíc mu nabíhali body ve hře zvané „Život.“ Více přátel, více dobrodružství, více dnů a více nocí. Scary Johny Johny John vyspíval velmi rychle v muže a tak zatímco Adamovi bylo v reálném světě, kde nosil to zpátečnické jméno, pouhých dvacet dva, Johny Johnovi táhlo na třicet tři.
Adam se probudil se zpola odhrnutou peřinou a protáhl své ztuhlé tělo. Matně se snažil rozvzpomenout na barevný sen, který se mu zdál na samém začátku nočního snění. Po něm už následovali noční můry, na které by nejraději, co nejrychleji zapomenul. V nich se pod ním bortila podlaha, zaživa jej rozkousávali ostré zuby krys a svět se v explozi promněňoval v atomový hřib. Jen ten barevný byl jiný, byl o životě. Jenže, jak si na něj vzpomenout a dokázat jej znovu prožít?
Adam si povzdechl, že to je jedna z těch životních záhad, k jejichž rozluštění zcela jistě přispěje již brzy věda nějakým závratným zlepšovákem. Napadlo jej, jak by asi vypadala reklama na přístroj zobrazující a zaznamenávající sny. Pak se se praštil tvrdou ranou do hlavy. Jak jen se jmenoval ten film? Černobílej, českej, s krásnou blondýnou, komiksový bubliny, Saudek a Macourek - „Kdo chce zabít Jessii?!“
Zvednul se z postele a nastartoval počítač. Chvíli trvalo, než naběhnul. Když ta mašina byla nová, docela slušně běhala. Jenže Adam nebyl z nejpořádnějších lidí a rád u počítače snídal, obědval i večeřel. K tomu bezpočet cigaret, jejichž popel mu odpadl na klávesnici. To, co mělo zpohodlňovat lidský život, tak po nějaké době pilo svému majiteli krev a život mu ztrpčovalo svým neustálým padáním, zasekáváním se a pomalým naběháváním. (poznámka autora: Jistě ten, kdo vymyslel slovo naběhnout v počítačové terminologii měl něco společného s atletikou, ten kdo tam propašoval slovo kleknout, byl zase oddán Józe). Jistě to nebyl jen prach a špína z fyzického světa, co svinilo hardware. Adam nikdy při nadávání do dicha pokoje neopomněl zmínit neskutečný počet nepřátelských virů, které se šíří sítí napadají bezmocné uživatele internetu.
Naběhnul nakonec dřív, než si Adam stačil dodělat ranní čaj. Přihlásil se na stránku hry Život, zadal heslo a vstoupil.
Scary Johny Johny John se probudil, ze šuplete u postele vytáhl zlatou tabatěrku a perleťovým zapalovačem zažehl oheň v tenké cigaretě. Otevřel ranní noviny a začetl se do konfliktu v severní Ugandě, Jižním Pákistánu a na demarkační linii mezi Severní a Jižní Koreou. Zprávy o hroutící se ekonomice shlédl jen zběžně, protože touto tématikou se zaobíral před třemi týdny a nic nového se od té doby nepřihodilo. Euro nezačalo zázračně nabírat na ceně a ropa nebyla levnější. Stále hrozil stejný rozpad všech měnových unií na světě a stejně jako před třemi týdny se na ulicích ve velkých Severoamerických městech, váleli chudí studenti a nezaměstnaní, aby protestovali transparenty proti zbohatlíkům z Wall Street. Za to Johnyho zaujal článek o psu, který umí zaštěkat docela zřetelné: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ a stránku na to se mohl podivovat nad záběry z lovení ledadla v Pacifiku.
Odložil noviny a vytáhl telefon. Volaná přijala ihned, bez zbytečných průtahů.
Johny: „Ahoj.“
Sára: „Ahoj, jak se máš?“
Johny: „Jde to. Zrovna jsem vstal, mám celý tělo rozlámaný, něco se mi zdálo, ale už nevím co. Klasika. Co ty?“
Sára: „To víš. Pořád Stejný. Suším si právě vlasy a chystám si věci do školy. Jdeš dneska?“
Johny: „Víš, proto ti vlastně píšu. Nemohla by si mě dneska omluvit? Jak říkám, mám celý tělo rozlámaný. Žádná sranda. Asi zůstanu celý den v posteli.“
Sára: „Už zase? Ve škole se po tobě ptají a já tě mám zase omluvit? Nechceš si s tím raději zajít k doktorovi? Určitě by ti to pomohlo.“
Johny: „Ne, to ne. To musím vyležete sám.“
Sára: „No tak dobře, ale zítra už přijdeš, viď?“
Johny: „Uvidím, snad mi bude líp. Ale měl bych dorazit.“
Sára: „Jseš stejně strašnej lenoch.“
Johny: „Ale mě fakt není dobře.“
Sára: „Je mi to jasný, hele už mám hlavu suchou a věci sbalený, tak jdu.“
Johny: „Ahoj a dík.“
Sára: „Pa“
Adam se podíval na hodiny. Už uběhla skoro hodina a půl od procitnutí. Opřel se o židli a zabořil si prsty hluboko do vlasů. Zítra určitě do školy půjde, ale dnes, dnes to zkrátka nešlo. S kamarády jej totiž čeká cesta do útrob hory Mont Hell, kde by si to měli vyřídit s loupeživým králem skřetů. A opravdu se necítil moc dobře. Fyzicky mu bylo slabo a čaj mu velkou vzpruhu nepřinesl. Udělal si tedy další, vzal krabičku Startek a vyšel si na balkón.
Byl krásný letní den, slunce se teprve rozehřívalo a mladé maminky využili příležitosti, že většina mísních sígrů byla ve škole nebo ještě vyspávala a vyrazili ven, posedat na lavičky, kde houpali kočárky a drbali sousedy. Kolem o něco málo starších maminek se motali i starší sourozenci ratolestí v kočárcích a oběvovali svět kolem sebe. Adam natáhl cigaretový kouř a zamyslel se, jaká nesou ta děcka jména a jestli jsou hodna jejich budoucí velikosti. Jenže pak zaslech z dálky ženský křik a volání jedné z mamin, jejichž starší dítě se zatoulalo dál, než by mělo. To volání zapůsobilo stejně, jako ten nejprudší jed, který mu rázem zkazil náladu: „Adámku! Adámku, vrať se! Adámku! Adámku!“ Ta slova ještě nesla rondelová ozvěna a Adam už byl opět v bytě a nesl si nedokouřenou cigaretu k počítači.
„Jsem nasranej. Nechápu, že dnešní mladí rodiče dávají svým dětem tak předpotopní jména, jaká jim dávají. Nechť jen rozumným lidem je povoleno počít dítě.“ Vykřikl Scary Johny Johny John v konferenčním sále hry Život a vyčkával na reakci posluchačů. K jeho nemilém překvapení byla negativní. Naskákalo mu v osobním hodnocení několik mínusových bodů a Karel Svoboda se vyjádřil: „Jak můžeš něco takového říci, když sám nemáš děti? Kdo určuje, kdo je rozumný člověk?“ Kristýna Ořechová byla ještě stručnější a nepřátelštější: „Co je to za blábol?“
Johny John tedy po krátké úvaze vzal svá slova zpět a místo nich vyřkl: „Kdo jest být bláznem, má jméno blázna. Kdo jest být šílencem, má jméno šílence a mé jméno Johny je a nikdy více Adam.“ Reakce už byli o poznání přívětivější a Johny John tak s klidným svědomím mohl vyrazit na cesty. Na svou vilu píchl cedulku s nápisem „Nepřítomen.“ Jednou z výhod hry Život byo, že v ní nikdo nemohl nikomu nic ukrást. Aspoň se to tvrdilo a Johny neměl důvod tomu nevěřit.
Do začátku plánované výpravy zbývala ještě asi hodinka a Adam si uvědomil, že ještě nesnídal. Kouknul do lednice, ale v ní bylo stejně prázdno, jako v předchozích dnech. Stejně tak i v peněžence. Výprava do obchodu se tak jevila zbytečnou. Jenže Adamovo břicho spustilo sonátu hladu a on si chtě nechtě musel spočítat, že své tělo nenakrmil už dobré čtyři dny.
Navlékl kalhoty s kapsami, ponožky, tričko a ač bylo hezky, tak i mikinu s širokými rukávy. Výtahem se svezl k východu z baráku a vyšel na sluneční světlo, které jej zpočátku lehce oslepilo, ale rychle se rozmžoural a vyrazil na kopec do obchodu. Jednalo se o prudké stoupání, kdy líní lidé volají po stavbě lanovky. Ještě línější jedinci se pak do obchodu vozí autem a ti vůbec nejlínější si nákup nechají skutálet z kopce dolů. Adam sice nepatřil ani do jedné z těchto skupin, přesto cítil, že jeho rachetickému a cigaretami zničenému tělu, neudělal kopec zrovna dvakrát dobře.
Ještě před vstupem do sámošky se na chvíli zastavil, vydýchal a zamyslel, ale pak vstoupil dovnitř. Muselo to být něco malého a přitom výživného, aby se to vešlo do rukávů košile a ukonejšilo toho zpěváka v jeho břiše. Přitom všec, co Adam viděl v obchodě, dráždilo toho pěvce k až metalovým výkonům. Cítil, že se mu chce proboxovat zpěvem skrze břicho ven a skočit na jablka či uzenou kýtu, aby se na nich mohl řádně pohostit. Na mysl mu najednou přišel pes. Ten chudák, kterého jeho páníčci trápili hladem natolik, až se naučil vyštěkat: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ Nenávistně Adam pozoroval paní středního věku, kterak láduje košík na kolečkách potravinami. I mladý pár si propočítával společné peníze, aby si mohl udělat romantický oběd. Adam – který teď více než Adamem byl Johny Johnem – se odhodlal k činu. Rozhlédl se ještě jednou, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje a pak strčil do jednoho rukávu vakuově balený párky. To stejné zopakoval u těstovin se špagetami, a protože mu loupež zatím vycházela a hlad porazil strach z odhalení, zariskoval a do jedné z kapes u kalhot, která byla dost hluboká, aby se do ní vešel, strčil flašku kečupu. Ruce připažil a rozešel se houpavým krokem směrem k pokladně. Očima kmital po ostatních zákaznících a hledal, kdo by z nich mohl být strážným v civilu. Byl to středně vysoký chlap opřený o regál s brambůrky. Nepřítomně zíral před sebe na podlahu a v práci lelkoval. Adam-John jej poznal díky tomu, že se mu u pasu houpala vysílačka. Musel to být on. Adam-Johny si jeho tvář pamatoval určitě z dřívějška, takže se mu vyhnul velkým obloukem a k pronesení kradených potravin si vybral kasu číslo 7, kde seděla bába s tlustými skly na očích.
„Dobrý den, já nic nemám, můžu projít?“ Modlil se, aby mu neselhal hlas. Zřejmě se tak nestalo, neboť paní se jen usmála: „Dobrý den.“ řekla a všímala si další zákaznice, která vyhazovala zboží z košíku na pás.
Pak už jen pár kroků a Adam byl ze samoobsluhy venku. Domů spíše běžel, než rychle kráčel. Utíkal ze studu, ze strachu z odhalení. Utíkal z hladu, napumpovanej adrenalinem, utíkal informovat Johnův svět.
„Pro dobrého válečníka, před každým questem i po něm: Špagety s párkem!“ nebyl čas čekat na odezvu ostatních, neb se už naplnil čas výpravy do hory Mont Hell.
Čekal se svou novou dvoubřitou sekyrou, ověnčený amulety, v baru „U zelenýho elfa“ asi patnáct minut, než se konečně dostavil mág Restklej.
„No to je dost, že jdeš.“ vyčetl mu John pozdní příchod.
„Čekáš dlouho?“ přešel výčitku Resklej bez slova omluvy, čímž Adama u počítače rozzuřil, ale John na sobě nedal nic znát: „Asi tak 15 minut. Nevíš, kdy se ráčejí dostavit ostatní?“
„Tomáš nepřijde...“
„Jakej Tomáš?“
„Však víš, Darkstyle. Lučištník. Prej má trénink a nešlo se mu vyhnout. Vezli ho tam rodiče.“
„Dobře, bez lučištníka to zvládnem, ale co Mystika?“
„Míša poznala nějakýho novýho kluka, tak je teď většinu času s ním. Záležitosti srdce, prej.“
„Vždyť jsme to dohodli už před týdnem, že dneska porazíme do hory Mont Hell. Ještě řekni, že to zabalil i Don Moon a můžem se na to rovnou vysrat. Mont Hell se ve dvou přece jít nedá.“
„Víš Johne, tomu kleknul komp. Prej definitivně. S Donem Moonem už nepočítej, je s ním ámen.“
„Sakra... Jednou nás to čeká všechny.“ John si zapálil cigaretu: „To je v háji, já kvůli tomu nešel do školy a Mystika si randí a Darkstyle někde honí míč. Že já se na to už taky nevykašlu.“
„Ale Adame...“
„A rozhodně mi neříkej Adam!“ vyjel Scary Johny Johny John na Restkleje.
„Promiň. Tak to domluvíme na jindy, ne? Co zítra?“
„To nejde, to už budu muset vážně do školy. Navíc, než seženeme novou skupinu hrdinů, potrvá to nejmíň měsíc. S těma třema už nemůžem počítat. Zradili jednou, zradí zas.“
Volám po svobodě
Volám po svobodě a nemám zhola nic
než jen prázdný kapsy a rakovinu plic
Volám po svobodě lidskýho konání
čelím však příznakům našeho selhání
přespříliš jsem línej, přespříliš lakomej
sedím si na uších, sám a zmatenej
Volám po svobodě a nechci nic víc
než s Bohem zařvat si z plných plic
Volám po svobodě schopností orální
před všemi zhýralci, peklem se ochráním
přespříliš nákladnejj, přespříliš hanlivej
je ten můj slovník v nebesa vyřvanej
Volám po svobodě a nesu si svůj kříž
však po špatný cestě, záhubě jen blíž
Volám po svobodě, doufám, že zachrání
můj život prašivej, běhání po pláních
přespříliš ztrhanej, přespříliš svobodnej
je mladej bídník v tenhle svět hozenej
Volám po svobodě, však v oknech je mříž
ach soudče šlechetný, tak už mě slyš
Volám po svobodě, nesnáším kecání
o velkém útěku, směji se selhání
přespříliš hladovej, přespříliš zavřenej
je mladej rockej, v šatlavu vrženej
než jen prázdný kapsy a rakovinu plic
Volám po svobodě lidskýho konání
čelím však příznakům našeho selhání
přespříliš jsem línej, přespříliš lakomej
sedím si na uších, sám a zmatenej
Volám po svobodě a nechci nic víc
než s Bohem zařvat si z plných plic
Volám po svobodě schopností orální
před všemi zhýralci, peklem se ochráním
přespříliš nákladnejj, přespříliš hanlivej
je ten můj slovník v nebesa vyřvanej
Volám po svobodě a nesu si svůj kříž
však po špatný cestě, záhubě jen blíž
Volám po svobodě, doufám, že zachrání
můj život prašivej, běhání po pláních
přespříliš ztrhanej, přespříliš svobodnej
je mladej bídník v tenhle svět hozenej
Volám po svobodě, však v oknech je mříž
ach soudče šlechetný, tak už mě slyš
Volám po svobodě, nesnáším kecání
o velkém útěku, směji se selhání
přespříliš hladovej, přespříliš zavřenej
je mladej rockej, v šatlavu vrženej
V(er)še pro Krále
Akrostich
Kolikrát si sedí, páni naši, politici
A mají si k obědu zelenou brokolici?
To jářku nevím, neznám pravdu
Epilepticky se válím radši v prachu
Řadím se k těm, co nastavují bradu
Inu jsem hold takový, můj milý brachu
Neříkej, že jiný jsi, když to tak není
A nastav svou druhou tvář do setmění
Ritornel
Ach naříkám si, naříkám: “Moje hlava!”
a jak bych tolik, nenaříkal?
když na chlast byla včera sleva
Ocasatý rým
Starověká skříň ukrývá tajemství z dob,
kdy všechno mělo snad nějaký účel
jenže dnes je svět pln hloupých zlob
a včel
Starověká skříň je plná vábivých her
se slovy oproštěných od všech zel
z posledních sil, zakrvácených per
a čel
Rispet
Seděl na vrbě a kouřil z fajfky vodník
v dýmu se zamýšlel na svými syny
měl totiž dva a žel jen jeden rybník
přitom mu z pusy kapaly sliny
První je lakomý, ošklivý a zlý, jak štika (je)
druhý zas v hlavě má piliny až mu tam tiká (jen)
rzb8m vadit nebude v tom mém rybníce,
když dál vládnout jim budu jen já - stálice
Triolet
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
jak je lehké nohu zlomit
když zamrznou všechny hloupé louže
po kluzkém povrchu to vždy klouže
tak chňapnout po soli já vždy touže
a pak ty louže osolit
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
a je lehké nohu zlomit
Haiku
1
piju po ránu
jenom když venku prší
vodu z kanálu
2
měl jsem jeden sen
v roce zlého delfína
vidět dítě růst
Rondel
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
a pasta z močůvky páchne mu z huby
jest to prokletí: Tři léta být nelíbán
Rád by se vydal jinou cestou, jenže kudy?
ten zbytečně zchudle starý, smutný pán
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
Po nocích prorokuje ze zoufalství bludy
doufá, že do cizích domovů on bude zván
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
Nóna
Tam kde nebylo člověka
běhal z lesa do pole zajíc
tradice jeho odvěká
nemohl ukrást ani krajíc
nebál se, že pes zaštěká
svobodu zajíci nepřejíc
volně spěchá zajíc vzduchem
přitom hýbe pravým uchem
hledá si zaječici zajíc
Decima
Jednou jedna holka zvolá:
“Jsem to ale holka hloupá
vzala jsem si teda vola
nezabije ani mola
on neumí vařit ani prát
jenom na míse sedět, srát
radši dneska skočím z mola
než další den s ním tady žít
on chce být jenom na mol, pít!”
To vše každá holka zvolá
Gazel II
Svraštila se ti kolem očí kůže, Eco
tak rozhodl jses změnit jméno růže, Eco
a jak by se měla jmenovat?
Někdo radí, ať jest to třeba keců nůže, Eco
jenže ty máš svoji starou hlavu
Co se na daleko lepší názvy zmůže, Eco
honí se v ní příliš mnoho symbolů
takových jenž myslí věci úže, Eco
takových co ze snů se ti vyznají
ze snů, v nichž jsi jako malé bůže, Eco
největší z taliánskejch autorů
Hold odtrhnul jsem špatný růžek, Eco
a ani nedočetl jsem to tvoje dílo
Tedy nechť kniha jmenuje se Ecoegorůže, Eco
Stance (oktáva)
Venku je zima, co růže zmrazí
a temná nafialovělá půlnoční obloha
ulicí toulají se mladých dívek vrazi
v mordech dobrá je šikmá nože poloha
nebude trvat dlouho a nůž do těla vrazí
dívce, která svojí krásu podědila od Boha
a já u telefonu sedím a čekám na zprávu,
že mí bratři snědí již vykonali popravu
Kolikrát si sedí, páni naši, politici
A mají si k obědu zelenou brokolici?
To jářku nevím, neznám pravdu
Epilepticky se válím radši v prachu
Řadím se k těm, co nastavují bradu
Inu jsem hold takový, můj milý brachu
Neříkej, že jiný jsi, když to tak není
A nastav svou druhou tvář do setmění
Ritornel
Ach naříkám si, naříkám: “Moje hlava!”
a jak bych tolik, nenaříkal?
když na chlast byla včera sleva
Ocasatý rým
Starověká skříň ukrývá tajemství z dob,
kdy všechno mělo snad nějaký účel
jenže dnes je svět pln hloupých zlob
a včel
Starověká skříň je plná vábivých her
se slovy oproštěných od všech zel
z posledních sil, zakrvácených per
a čel
Rispet
Seděl na vrbě a kouřil z fajfky vodník
v dýmu se zamýšlel na svými syny
měl totiž dva a žel jen jeden rybník
přitom mu z pusy kapaly sliny
První je lakomý, ošklivý a zlý, jak štika (je)
druhý zas v hlavě má piliny až mu tam tiká (jen)
rzb8m vadit nebude v tom mém rybníce,
když dál vládnout jim budu jen já - stálice
Triolet
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
jak je lehké nohu zlomit
když zamrznou všechny hloupé louže
po kluzkém povrchu to vždy klouže
tak chňapnout po soli já vždy touže
a pak ty louže osolit
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
a je lehké nohu zlomit
Haiku
1
piju po ránu
jenom když venku prší
vodu z kanálu
2
měl jsem jeden sen
v roce zlého delfína
vidět dítě růst
Rondel
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
a pasta z močůvky páchne mu z huby
jest to prokletí: Tři léta být nelíbán
Rád by se vydal jinou cestou, jenže kudy?
ten zbytečně zchudle starý, smutný pán
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
Po nocích prorokuje ze zoufalství bludy
doufá, že do cizích domovů on bude zván
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
Nóna
Tam kde nebylo člověka
běhal z lesa do pole zajíc
tradice jeho odvěká
nemohl ukrást ani krajíc
nebál se, že pes zaštěká
svobodu zajíci nepřejíc
volně spěchá zajíc vzduchem
přitom hýbe pravým uchem
hledá si zaječici zajíc
Decima
Jednou jedna holka zvolá:
“Jsem to ale holka hloupá
vzala jsem si teda vola
nezabije ani mola
on neumí vařit ani prát
jenom na míse sedět, srát
radši dneska skočím z mola
než další den s ním tady žít
on chce být jenom na mol, pít!”
To vše každá holka zvolá
Gazel II
Svraštila se ti kolem očí kůže, Eco
tak rozhodl jses změnit jméno růže, Eco
a jak by se měla jmenovat?
Někdo radí, ať jest to třeba keců nůže, Eco
jenže ty máš svoji starou hlavu
Co se na daleko lepší názvy zmůže, Eco
honí se v ní příliš mnoho symbolů
takových jenž myslí věci úže, Eco
takových co ze snů se ti vyznají
ze snů, v nichž jsi jako malé bůže, Eco
největší z taliánskejch autorů
Hold odtrhnul jsem špatný růžek, Eco
a ani nedočetl jsem to tvoje dílo
Tedy nechť kniha jmenuje se Ecoegorůže, Eco
Stance (oktáva)
Venku je zima, co růže zmrazí
a temná nafialovělá půlnoční obloha
ulicí toulají se mladých dívek vrazi
v mordech dobrá je šikmá nože poloha
nebude trvat dlouho a nůž do těla vrazí
dívce, která svojí krásu podědila od Boha
a já u telefonu sedím a čekám na zprávu,
že mí bratři snědí již vykonali popravu
Petrus Borel
Obratné odmítnutí
Nesnažte se mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v nitru své duše prý náklonnost málo ctím.
Ne, vzdor své moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
vám tedy prokáži horoucím vyznáním.
Jak miluji? Mám rád dům z karolinských časů
v soumraku posetém červánky; je mi vhod
na strmém balkóně rozeznít jejich krásu
svou loutnou, vytvářet k nim tklivý doprovod,
počítat polibky vskrytu své milostnici,
sledovat nebesa ve vlně tiše spící
a stříbro měsíce v kolébce jasných vod.
Mám rád i štvanice, strašlivé lovčí tlupy
i rohy, chraptivé a drsné nástroje,
křik sluhů, štěkání, hvozd bouří, hřmí a upí,
halali a řev psů, ano, to oboje
nade vše miluji, a také soumrak v kraji,
čas, kdy se horalé v údolí oddávají
svým prostým tanečkům za zvuku hoboje.
Rád pálím olibanum, miluji také manu,
voní-li polní květ, jsem jako opilý,
rád polonahý mdlím na měkkém otomanu,
rád svoji siestu, počatou ve chvíli,
kdy žár nás bičuje, prodloužím do soumraku,
rád kouřím kalumet, doutník a po tabáku
nejlépe vonný čaj mou bolest rozptýlí.
Rád bádám v knihovnách. Spoléhám na náhodu,
že najdu kroniky, jež dávno zteřely,
rád luštím starý spis z římských dob, řeckou ódu,
maluji cheruby, píši i rondely
a potom zcela zpit magií hodokvasů,
kde staví nestoudnost na odiv hříšnou krásu,
poklesám tíživou rozkoší zemdlelý.
Konečně miluji cval přes pláně a lesy,
ryzák se žene vpřed, spí letní příroda,
miluji požáry s požitkem, který děsí,
válečná ozvěna horský klid rozhlodá,
z tyrana pod mocnou korouhví krev už teče,
hrot vnikl do srdce a v rudé záři meče
zní nad cizákem křik: "Ať žije svoboda!"
Ne, nesmíte mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v hloubi své duše prý náklonnost málo ctím.
vzdor velké moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
jsem proto prokázal horoucím vyznáním.
(Rhapsodies, 1831)
Nesnažte se mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v nitru své duše prý náklonnost málo ctím.
Ne, vzdor své moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
vám tedy prokáži horoucím vyznáním.
Jak miluji? Mám rád dům z karolinských časů
v soumraku posetém červánky; je mi vhod
na strmém balkóně rozeznít jejich krásu
svou loutnou, vytvářet k nim tklivý doprovod,
počítat polibky vskrytu své milostnici,
sledovat nebesa ve vlně tiše spící
a stříbro měsíce v kolébce jasných vod.
Mám rád i štvanice, strašlivé lovčí tlupy
i rohy, chraptivé a drsné nástroje,
křik sluhů, štěkání, hvozd bouří, hřmí a upí,
halali a řev psů, ano, to oboje
nade vše miluji, a také soumrak v kraji,
čas, kdy se horalé v údolí oddávají
svým prostým tanečkům za zvuku hoboje.
Rád pálím olibanum, miluji také manu,
voní-li polní květ, jsem jako opilý,
rád polonahý mdlím na měkkém otomanu,
rád svoji siestu, počatou ve chvíli,
kdy žár nás bičuje, prodloužím do soumraku,
rád kouřím kalumet, doutník a po tabáku
nejlépe vonný čaj mou bolest rozptýlí.
Rád bádám v knihovnách. Spoléhám na náhodu,
že najdu kroniky, jež dávno zteřely,
rád luštím starý spis z římských dob, řeckou ódu,
maluji cheruby, píši i rondely
a potom zcela zpit magií hodokvasů,
kde staví nestoudnost na odiv hříšnou krásu,
poklesám tíživou rozkoší zemdlelý.
Konečně miluji cval přes pláně a lesy,
ryzák se žene vpřed, spí letní příroda,
miluji požáry s požitkem, který děsí,
válečná ozvěna horský klid rozhlodá,
z tyrana pod mocnou korouhví krev už teče,
hrot vnikl do srdce a v rudé záři meče
zní nad cizákem křik: "Ať žije svoboda!"
Ne, nesmíte mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v hloubi své duše prý náklonnost málo ctím.
vzdor velké moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
jsem proto prokázal horoucím vyznáním.
(Rhapsodies, 1831)
pondělí 3. října 2011
Jednorázovka
Pokoj mladé ženy. Pokoji dominuje postel, na které leží dvě těla milenců, těžce oddechují.
On: Ty vole, to bylo ostrý.
Ona: (setře lehce orosené čelo) Ostrý? To teda jo. Ostrým nožem se taky rychleji přeřízne chleba než tupým.
On: Já vím, že to zrovna žádnej velkej zázrak nebyl, ale pochop... zkrátka je to jiný, než kdybych s tebou spal třeba pravidelně.
Ona: Ale to já přece nemyslela. Byl jsi dobrej. Jen já na to zkrátka nejsem zvyklá.
On: Nejsi zvyklá?
Ona: Na loutkovým představení jsem byla naposledy jako malá holka a to tenkrát opravdu nebylo zvykem, že se po něm skončilo s někým v posteli.
On: Cigaretu?
Ona: Ne, nekouřím.
On: Tak na diskotékách je to stejný, ne? A možná mnohem horší.
Ona: To záleží, jakej jseš typ člověka.
On: Nevypadala jsi, že se ti do toho nechce.
Ona: Jak říkám. Nebyla jsem na tebe připravená.
On: Omlouvám se.
Ona: Neomlouvej se, nemáš za co.
On: Ale... vždyť...přece (je zaraženej) Kolikátej jsem?
Ona: Kolikátej?
On: Kolik jsi měla kluků přede mnou?
Ona: Pár jich bylo, ale spala jsem zatím jen s jedním. To víš. Chodili jsme spolu 3 roky.
On: Tři roky !?!?!
Ona: Rozešel se se mnou před měsícem s tím, že to stejně poslední rok táhnul s nějakou jinou.
On: (mlčí a kouří)
Ona: Ale to je jedno. Teď mám tebe. (obejme ho kolem krku)
On: To teda (vydechne)
Ona: Myslím, že jsem se znovu zamilovala.
On: Do koho?
Ona: Do tebe, ty hlupáčku.
On: Ale, to přece nejde. Vždyť se sotva známe. Přišla jsi se podívat na divadlo, zůstala jsi s námi herci i po představení, když jsme se přesunuli do hospody. Nechala jses opít vínem a dávno odzkoušenými frázemi a pak jsi souhlasila s doprovodem domů, kde jsme to nevydrželi a sprostě si to rozdali. Tak jako s jinejma holkama v posledních letech. Neznáš mě a já neznám tebe. Nemůžeš mě milovat!
Ona: Lásko, nekřič tolik. Když tolik křičíš, můžeš někoho vzbudit. Třeba rodiče.
On: Vaši jsou doma?
Ona: Samozřejmě.
On: Ty nebydlíš sama?
Ona: Jak bych mohla? Je mi teprve 17.
On: Sedmnáct?! Ale... vždyť... ty... vypadala jsi na víc.
Ona: Nejseš první, kdo mi to říká.
On: A nevadí, že kouřím v pokoji?
Ona: Vadí. Ten smrad určitě probudí otce. Je na něj hrozně háklivej.
On: Ale proš jsi něco neřekla?
Ona: Neptal jsi se. Ale to je jedno. Myslím, že už slyším jeho kroky.
On: (Vystřelí bleskově z postele, sbírá po podlaze svoje věci a pobíhá po místnosti zmateně sem a tam)
Ona: Co blázníš, prosímtě? (pobaveně)
On: Copak to nechápeš? Je ti to k smíchu? Neuvědomuješ si, do jakýho průseru jsi mě dostala??
Ona: Vždycky přece můžeš vyskočit oknem. První patro není přece taková vejška.
On: Máš pravdu! (míří k oknu, ona se stále na něj pobaveně dívá) Měj se!
Ona: Ale napíšeš mi, viď?
On: To si piš, že napíšu. (sarkasticky)
Ona: Tak pa.
On: Sbohem.
Ona spokojeně vytáhne krabičku cigaret z šuplíku a zapálí si. Do místnosti vstoupí spolubydlící.
Spolubydlící: V pořádku?
Ona: Ovšem. Chvíli jsem se bála, že tu bude chtít zůstat přes noc, ale "cudná dcerka" zafungovala.
Spolu: Ty jseš teda číslo. Co já bych za to dala, kdyby aspoň jednou za mnou někdo přišel a ty máš každou sobotu v posteli jinýho.
Ona: To se zkrátka musí umět.
On: Ty vole, to bylo ostrý.
Ona: (setře lehce orosené čelo) Ostrý? To teda jo. Ostrým nožem se taky rychleji přeřízne chleba než tupým.
On: Já vím, že to zrovna žádnej velkej zázrak nebyl, ale pochop... zkrátka je to jiný, než kdybych s tebou spal třeba pravidelně.
Ona: Ale to já přece nemyslela. Byl jsi dobrej. Jen já na to zkrátka nejsem zvyklá.
On: Nejsi zvyklá?
Ona: Na loutkovým představení jsem byla naposledy jako malá holka a to tenkrát opravdu nebylo zvykem, že se po něm skončilo s někým v posteli.
On: Cigaretu?
Ona: Ne, nekouřím.
On: Tak na diskotékách je to stejný, ne? A možná mnohem horší.
Ona: To záleží, jakej jseš typ člověka.
On: Nevypadala jsi, že se ti do toho nechce.
Ona: Jak říkám. Nebyla jsem na tebe připravená.
On: Omlouvám se.
Ona: Neomlouvej se, nemáš za co.
On: Ale... vždyť...přece (je zaraženej) Kolikátej jsem?
Ona: Kolikátej?
On: Kolik jsi měla kluků přede mnou?
Ona: Pár jich bylo, ale spala jsem zatím jen s jedním. To víš. Chodili jsme spolu 3 roky.
On: Tři roky !?!?!
Ona: Rozešel se se mnou před měsícem s tím, že to stejně poslední rok táhnul s nějakou jinou.
On: (mlčí a kouří)
Ona: Ale to je jedno. Teď mám tebe. (obejme ho kolem krku)
On: To teda (vydechne)
Ona: Myslím, že jsem se znovu zamilovala.
On: Do koho?
Ona: Do tebe, ty hlupáčku.
On: Ale, to přece nejde. Vždyť se sotva známe. Přišla jsi se podívat na divadlo, zůstala jsi s námi herci i po představení, když jsme se přesunuli do hospody. Nechala jses opít vínem a dávno odzkoušenými frázemi a pak jsi souhlasila s doprovodem domů, kde jsme to nevydrželi a sprostě si to rozdali. Tak jako s jinejma holkama v posledních letech. Neznáš mě a já neznám tebe. Nemůžeš mě milovat!
Ona: Lásko, nekřič tolik. Když tolik křičíš, můžeš někoho vzbudit. Třeba rodiče.
On: Vaši jsou doma?
Ona: Samozřejmě.
On: Ty nebydlíš sama?
Ona: Jak bych mohla? Je mi teprve 17.
On: Sedmnáct?! Ale... vždyť... ty... vypadala jsi na víc.
Ona: Nejseš první, kdo mi to říká.
On: A nevadí, že kouřím v pokoji?
Ona: Vadí. Ten smrad určitě probudí otce. Je na něj hrozně háklivej.
On: Ale proš jsi něco neřekla?
Ona: Neptal jsi se. Ale to je jedno. Myslím, že už slyším jeho kroky.
On: (Vystřelí bleskově z postele, sbírá po podlaze svoje věci a pobíhá po místnosti zmateně sem a tam)
Ona: Co blázníš, prosímtě? (pobaveně)
On: Copak to nechápeš? Je ti to k smíchu? Neuvědomuješ si, do jakýho průseru jsi mě dostala??
Ona: Vždycky přece můžeš vyskočit oknem. První patro není přece taková vejška.
On: Máš pravdu! (míří k oknu, ona se stále na něj pobaveně dívá) Měj se!
Ona: Ale napíšeš mi, viď?
On: To si piš, že napíšu. (sarkasticky)
Ona: Tak pa.
On: Sbohem.
Ona spokojeně vytáhne krabičku cigaret z šuplíku a zapálí si. Do místnosti vstoupí spolubydlící.
Spolubydlící: V pořádku?
Ona: Ovšem. Chvíli jsem se bála, že tu bude chtít zůstat přes noc, ale "cudná dcerka" zafungovala.
Spolu: Ty jseš teda číslo. Co já bych za to dala, kdyby aspoň jednou za mnou někdo přišel a ty máš každou sobotu v posteli jinýho.
Ona: To se zkrátka musí umět.
sobota 18. září 2010
Zdenda a Adélka
Už je něco k půlnoci, posledních pár dětí s vyšetřenými zbytky energie se plouží po parketu. Někteří mají v sobě zabudován onen dávný gen ohňových tanečníků z jeskyň a chtějí co nejvíc pařit, alespoň dokud jim to vedoucí povolí.
A pak je tu i jeden chlapec a jedna slečna, na diskotéce jsou nejmladší a přesto nejživější. On se jmenuje Zdenda a je zamilovaný do ní, do Adélky. Vím to, protože se mi se svojí tajnou láskou svěřil před několika dny a od té doby ke mně chodí pro rady: „Jak na holky“ a já radím, seč můžu, ale jsem si dobře vědom, že jsem děvčata ve stejném věku moc neokouzloval.
„Ondro, myslíš že budu mít holku?“
„No jasně, proč ne? Máš už nějakou vyhlídnutou?“
„Mám, ale ještě nevím, jestli mě bude chtít. Vím totiž, že byla už zamilovaná do dvou kluků tady.“
„Ty myslíš Adélku, viď?“
„Jo, jak to víš?“
„Ale prostě tak, vím spoustu věcí.“ Mrknul jsem na něj. Už před dvěma dny jsem si ho všimnul, jak u Adélky vyzvídá, který ze dvou kluků se jí líbí víc. Takhle jsme taky balívali holky.
„Zkus jí poslat nějaké psaníčko.“ radil jsem mu prve.
„No jo, ale jaké?“ ptá se a je bezradný. Mám sice nějakou práci jinde, ale pozastavím se, zamyslím a povím, že by to mělo být psaníčko takové, které by jí udělalo radost. Neměly by v psaníčku být prudká slova, ale spíše jemná, vtipná, taková, která jí osloví spíše, než kdyby tam stálo třeba: „Ach Adélko, miluji tě.“ Obsáhlejší psaníčko a třeba se pod něj ani nepodepsat, aby pátrala, kdo by to tak mohl být.
Zdenda pokyvoval hlavou a děkoval mi za rady. Jestli skutečně poslal psaníčko nevím, ale následující den jsem s tímto oddílem měl divadelní dílnu a nechal ty dva, aby si při představení dali pusu. Ona Adélka byla moc šikovné děvče. Hru sama vymyslela a já jí jen očesával a přilepšoval tak, jak se mi zlíbilo. A právě líbací scéna se mi zdála stěžejní.
„Berete si princi Zdeňku zde přítomnou princeznu Adélku za svou ženu?“ Ptal se zrzek Kuba, hrajíc oddávajícího.
„Ano.“ šeptl Zdeněk.
„A Vy, princezno Adélko, berete si prince Zdeňka?“ usmíval se Kuba, věda, co pak bude následovat.
„Ano.“ pravila pevně Adélka.
„Nyní se polibte.“ rozesmál se Kuba naplno a Zdenda neohrabaně, ale chtivě, vlepil Adélce pusu na tvář a pak od ní utekl na jinou stranu jeviště.
Ostatní kluci z oddílu se smáli a Zdendovi to nebylo příjemné. Bojoval s tím však po svém a vykřikoval: „No a co je na tom? Miluju Adélku, je to tak!“
Jeho láska byla otevřená a hluboce jej trápilo, že je menší. Vyprávěl jsem mu na to příběh o spolužákovi ze Základní školy, který taky nebyl zrovna velký a přesto měl kteroukoliv holku, na kterou si ukázal. A holky jej milovali pro jeho šarm, protože holky nehledí na to, jak je kdo veliký. Přiznávám se, že jsem mu trochu lhal. Skutečně jsem měl malinkého spolužáka na základce, který si ukazoval na holky, ale ty se mu bohužel spíše smály.
A pak v ten večer, ještě daleko před půlnocí, za mnou Zdenda přišel, smutný v obličeji: „Tak to ten tvůj kamarád měl víc štěstí.“
„Jakto?“
„Že ty holky dostával. Já asi holku mít nebudu.“
„Neblázni.“
„Ale je to tak, řekla mi to.“
„No tak to je smůla...“ zmohl jsem se jen. Pokrčili jsme spolu rameny a zahleděli se na tančící Adélku.
Seděl jsem u Lucky a koukal se, co pouští. Chtěl jsem jí být co nejvíc nablízku, protože tak mi poroučelo srdce. Možná větší než Zdendovo, přesto slabší. Po ploužáku, který právě hrál, měla naplánovaný ještě jeden. Usmál jsem se na ní.
„Půjdeš si se mnou zatancovat?“
„Nepůjdu...“ odpověděla stroze a pak dodala: „měl by si jít pro někoho z dětí.“
„Ale já chodím pro děti furt,“
„Neremcej.“
Zmlkl jsem a zahleděl se na diskotéku. Zdenda stál kousek hned vedle, Adélka si hrála u starých elektrických varhan v koutě diskotéky, zamyšlená, možná pospávající.
„Jdi pro ní.“ šťouchnul jsem do něj. Ale on zavrtěl hlavou a nešel. Místo toho si pro něj přišla Pája, jedna z vedoucích a odvlekla si jej na parket. Možná to pro něj bylo větší vzrůšo, než tanec s Adélkou. Podíval jsem se ještě jednou na Adélku, pak na Lucku, jestli by si se mnou opravdu nešla zatancovat.
„Jdi pro ní.“ zopakovala moji větu a ukázala na ní.
Tak jsem šel a poprosil a ona souhlasila. Udělali jsme sotva dvě plouživá kolečka, když jsem si všimnul, že Pája a Zdenda tanec ukončili a Zdenda se na nás teďka vyjeveně koukal. Došlo mi, že jej Pája přesvědčila, aby šel pro Adélku. Jenže co jsem teď mohl dělat? Naštěstí si toho samého všimla i Lucka a rychle vzala Zdendu do tance a přitancovala k nám, kde jsme si vyměnili partnery.
„Ty prevíte...!“ vykřikoval Zdenda, ale vypadal šťastně. A já byl taky. Konečně jsem si zatancoval s Luckou, na což jsem měl spadeno už několik diskoték, ale ani jednou před tím nechtěla jít. Naneštěstí ani jednou potom, ale tak co... v tu chvíli jsme oba tančili s pocitem, že jsme splnili dobrý skutek.
A Zdenda pak hlásil na celé kolo, že je šťastný, a že mi moc děkuje, i když já jsem v tom prsty neměl.
A pak je tu i jeden chlapec a jedna slečna, na diskotéce jsou nejmladší a přesto nejživější. On se jmenuje Zdenda a je zamilovaný do ní, do Adélky. Vím to, protože se mi se svojí tajnou láskou svěřil před několika dny a od té doby ke mně chodí pro rady: „Jak na holky“ a já radím, seč můžu, ale jsem si dobře vědom, že jsem děvčata ve stejném věku moc neokouzloval.
„Ondro, myslíš že budu mít holku?“
„No jasně, proč ne? Máš už nějakou vyhlídnutou?“
„Mám, ale ještě nevím, jestli mě bude chtít. Vím totiž, že byla už zamilovaná do dvou kluků tady.“
„Ty myslíš Adélku, viď?“
„Jo, jak to víš?“
„Ale prostě tak, vím spoustu věcí.“ Mrknul jsem na něj. Už před dvěma dny jsem si ho všimnul, jak u Adélky vyzvídá, který ze dvou kluků se jí líbí víc. Takhle jsme taky balívali holky.
„Zkus jí poslat nějaké psaníčko.“ radil jsem mu prve.
„No jo, ale jaké?“ ptá se a je bezradný. Mám sice nějakou práci jinde, ale pozastavím se, zamyslím a povím, že by to mělo být psaníčko takové, které by jí udělalo radost. Neměly by v psaníčku být prudká slova, ale spíše jemná, vtipná, taková, která jí osloví spíše, než kdyby tam stálo třeba: „Ach Adélko, miluji tě.“ Obsáhlejší psaníčko a třeba se pod něj ani nepodepsat, aby pátrala, kdo by to tak mohl být.
Zdenda pokyvoval hlavou a děkoval mi za rady. Jestli skutečně poslal psaníčko nevím, ale následující den jsem s tímto oddílem měl divadelní dílnu a nechal ty dva, aby si při představení dali pusu. Ona Adélka byla moc šikovné děvče. Hru sama vymyslela a já jí jen očesával a přilepšoval tak, jak se mi zlíbilo. A právě líbací scéna se mi zdála stěžejní.
„Berete si princi Zdeňku zde přítomnou princeznu Adélku za svou ženu?“ Ptal se zrzek Kuba, hrajíc oddávajícího.
„Ano.“ šeptl Zdeněk.
„A Vy, princezno Adélko, berete si prince Zdeňka?“ usmíval se Kuba, věda, co pak bude následovat.
„Ano.“ pravila pevně Adélka.
„Nyní se polibte.“ rozesmál se Kuba naplno a Zdenda neohrabaně, ale chtivě, vlepil Adélce pusu na tvář a pak od ní utekl na jinou stranu jeviště.
Ostatní kluci z oddílu se smáli a Zdendovi to nebylo příjemné. Bojoval s tím však po svém a vykřikoval: „No a co je na tom? Miluju Adélku, je to tak!“
Jeho láska byla otevřená a hluboce jej trápilo, že je menší. Vyprávěl jsem mu na to příběh o spolužákovi ze Základní školy, který taky nebyl zrovna velký a přesto měl kteroukoliv holku, na kterou si ukázal. A holky jej milovali pro jeho šarm, protože holky nehledí na to, jak je kdo veliký. Přiznávám se, že jsem mu trochu lhal. Skutečně jsem měl malinkého spolužáka na základce, který si ukazoval na holky, ale ty se mu bohužel spíše smály.
A pak v ten večer, ještě daleko před půlnocí, za mnou Zdenda přišel, smutný v obličeji: „Tak to ten tvůj kamarád měl víc štěstí.“
„Jakto?“
„Že ty holky dostával. Já asi holku mít nebudu.“
„Neblázni.“
„Ale je to tak, řekla mi to.“
„No tak to je smůla...“ zmohl jsem se jen. Pokrčili jsme spolu rameny a zahleděli se na tančící Adélku.
Seděl jsem u Lucky a koukal se, co pouští. Chtěl jsem jí být co nejvíc nablízku, protože tak mi poroučelo srdce. Možná větší než Zdendovo, přesto slabší. Po ploužáku, který právě hrál, měla naplánovaný ještě jeden. Usmál jsem se na ní.
„Půjdeš si se mnou zatancovat?“
„Nepůjdu...“ odpověděla stroze a pak dodala: „měl by si jít pro někoho z dětí.“
„Ale já chodím pro děti furt,“
„Neremcej.“
Zmlkl jsem a zahleděl se na diskotéku. Zdenda stál kousek hned vedle, Adélka si hrála u starých elektrických varhan v koutě diskotéky, zamyšlená, možná pospávající.
„Jdi pro ní.“ šťouchnul jsem do něj. Ale on zavrtěl hlavou a nešel. Místo toho si pro něj přišla Pája, jedna z vedoucích a odvlekla si jej na parket. Možná to pro něj bylo větší vzrůšo, než tanec s Adélkou. Podíval jsem se ještě jednou na Adélku, pak na Lucku, jestli by si se mnou opravdu nešla zatancovat.
„Jdi pro ní.“ zopakovala moji větu a ukázala na ní.
Tak jsem šel a poprosil a ona souhlasila. Udělali jsme sotva dvě plouživá kolečka, když jsem si všimnul, že Pája a Zdenda tanec ukončili a Zdenda se na nás teďka vyjeveně koukal. Došlo mi, že jej Pája přesvědčila, aby šel pro Adélku. Jenže co jsem teď mohl dělat? Naštěstí si toho samého všimla i Lucka a rychle vzala Zdendu do tance a přitancovala k nám, kde jsme si vyměnili partnery.
„Ty prevíte...!“ vykřikoval Zdenda, ale vypadal šťastně. A já byl taky. Konečně jsem si zatancoval s Luckou, na což jsem měl spadeno už několik diskoték, ale ani jednou před tím nechtěla jít. Naneštěstí ani jednou potom, ale tak co... v tu chvíli jsme oba tančili s pocitem, že jsme splnili dobrý skutek.
A Zdenda pak hlásil na celé kolo, že je šťastný, a že mi moc děkuje, i když já jsem v tom prsty neměl.
Ztráta nevinnosti
(z cyklu pornoetudy)
„Co je? Co zase do prdele po mě ještě chceš?“ osočil se na ní.
„Jen kapku lásky.“
„Do prdele, tu jsem ti dal před chvilkou.“
„A to mě teď už nepohladíš?“
„Ne!“
Kluk nepřítomně zíral do zdi a kouřil cigaretu už zpola oblečen. Dívka za ním ležela ještě nahá, trochu přikrytá dekou. Jeho proměna jí zarazila.
Povzdechl si a otočil se k ní, přitom jí vyfoukl kouř do obličeje, až se zakuckala: „Musíš to pochopit, u mě láska končí ve chvíli, kdy se do tebe udělám a začíná ve chvíli, kdy to budu chtít udělat znova. To mezi tím... to jsou jen pitomý kecy.“
„Aha.“ rozplakala se.
„Nebreč mi tu. Jestli mi tu chceš brečet, tak se seber a vypadni.“
Pokoušela se zadržet pláč, aby s ním mohla být ještě o chvilku déle, ale nešlo to. Típnul cigaretu o její knížku na nočním stolku, o knížku, kterou mu na začátku večera nadšeně ukazovala a básnila o ní. Už na začátku večera měl chuť ji vzít, roztrhat a spálit. Chtěl jenom její tělo, ne její žvatlání. Teď cítil zadostiučinění.
„Vypadni!“ zařval na ní: „Teď se jdu vychcat a až se vrátím, tak doufám, že tě tu už neuvidím.“
Odešel na záchod.
Přestala plakat, navlíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, z nočního stolku vzala knížku, strčila si jí do brašny a ve chvíli, kdy zaslechla splachování, už stála na chodbě a obouvala si boty. Jemně zavřela dveře. Přivolala si výtah a sjela s ním dolů, odkud opustila ten studený panelák.
Ušla jen několik metrů po chodníku, když zakopla a spadla na tvrdý asfalt. Nevnímala bolest, ne fyzickou. Sedla si na zadek a na plno se rozbrečela. Chodci, ať už vracející se lidi z práce nebo pejskaři jí opovržlivě míjeli. Až se u ní zastavil jeden dědeček.
„Slečno, proč pláčete? Rozbila jste si něco? Viděl jsem Vás z okna, jak jste spadla. Nemám Vám zavolat záchranku? To je strašně nebezpečný, jestli jste spadla na hlavu, to byste mohla mít otřes mozku. Ukažte, pomůžu Vám se zvednout.“ chvíli trvalo, než zaregistrovala, že mluví na ní. Vlastně si toho všimla, až když se vrásčitou tlapou jemně dotkl jejího ramene.
Otočila se k němu a upřela na něj slzami zmáčené oči: „To je v pořádku. Nechte mě být. Prosím.“
Dědula se však nenechal odradit: „Pojďte, zvedněte se. Takhle tady nemůžete sedět. Od země jde zima, prochladnete.“
„Nechte mě být, prosím.“
„To nejde, podívejte, jak jste ušmudlaná.“ vytáhnul z kapsy měsíce nepraný posmrkaný kapesník a jal se jí otcovsky utírat tvář.
Cukla sebou, ale nechala se. Nechala si nakonec pomoci na nohy. Celá ještě rozklepaná si teprve teď uvědomila, že má odřené ruce a koleno od toho, jak spadla. Rány na rukou byly jen povrchové lehké, ale z kolene se jí řinula krev.
„Podívejte se na sebe, jste skoro jak červená karkulka.“ pokusil se děda o vtip.
Protřela si ještě jednou oči a pořádně si toho pána prohlídla. Mohlo mu být už přes šedesát, přesto vypadal na svůj věk celkem dobře, že by mu hádala klidně i míň. Hlavu měl celou prošedivělou, bohatou vrásčitou tvář a dobrácký úsměv. Oblečen byl v celku vkusně až na papuče, ve kterých vyběhnul na rychlo ven.
„Nechce jít ke mně? Stříknu Vám na to dezinfekci.“ ochotně se nabízel.
„Když já nevím...“ váhala.
„Nebojte se... jste už velká slečna nebo ne? Dědkovi jako já se určitě ubráníte.“ zachechtal se a v jeho smíchu bylo něco, co jí říkalo, že mu může věřit.
Zašla s ním tedy znovu do panelového domu, jen o jeden vchod vedle. Vyjeli výtahem do třetího patra, kde zachrastil klíčema v zámku a vstoupil do bytu.
Červené koberce na podlaze, modré tapety, nábytek ze sedmdesátých let. Žádné modernosti. Televize v obýváku, kam ji posadil, byla nejspíš stejně stará jako nábytek. Nejspíš ještě černobílá.
„Počkejte tady slečno, dojdu pro tu dezinfekci.“
Trvalo mu, než jí našel a ona tam zatím seděla a myslela na Petra, jak ji vyhodil před chvílí z bytu. Tiše ho nenáviděla, ale už nechtěla plakat. Ne před tím hodným pánem.
Pak se vynořil ze sprejem v ruce: „To víte slečno, občas taky upadnu, ale v mém věku, kdybych dostal nějakou infekci, to bych už mohl zemřít.“
„A kolik Vám je?“ zeptala se neomaleně.
„Chachá...“ zasmál se: „kdybych Vám to řekl, tak bych se styděl. Vy jste v rozpuku mládí a já si stěžuju na to, že by mě infekce zabila. Jsem to ale trouba. Ukažte tu nohu.“
Natáhla nohu a trochu při tom zasyčela bolestí. Jemně jí po noze pohladil: „Štípne to.“ řekl jen a pak stříknul oranžovou látku na ránu. Zaúpěla, ale držela se. Vnímala jeho jemný dotyk, teplo vycházející z jeho dlaně, která jí podpírala nohu.
„Jak se vlastně jmenujete, slečno?“ zeptal se potom, když už nandával víčko na sprej.
„Pavla a Vy?“
„Já jsem Karel. Můžeme si tykat, jestli chceš Pájo.“
„Já nevím, nebude to divný?“
„Nebude.“ ujistil jí a zamrkal na ní.
„Tak dobře, Karle.“ usmála se na něj poprvé: „Myslíš Karle, že bych si mohla dát vanu?“
„Určitě, ukážu ti koupelnu.“
Zavedl jí do předsíně a ukázal koupelnu. Byla osázena dlaždičkami a vana stará, trochu rezavá.
Začal napouštět vodu: „Tak si dej vanu, já zatím začnu dělat čaj. Nebo raději kafe?“
„Kafe...“ poprosila a zavřela se v koupelně.
Cizí koupelna, teplá voda, jemné vzrušení z neznáma. Pavla seděla ve vaně a přemýšlela o Petrovi. Jak jinak. Měsíc se s ní tahal, chrlil pěkná slova a nakonec se ukázalo, že to bylo jenom proto, aby ji mohl dostat. Hajzl. Jsou všichni chlapi takový? Jde jim opravdu jen o to, se udělat a tím to pro ně hasne?
Zaťukání na dveře koupelny.
„Kolik chceš cukru?“
„Dvě lžičky.“
„A mlíko?“
„Ne.“
A tenhle Karel. Hodný starý pán, který se jí ujal. Jestlipak dobře šoustá? Problesklo jí hlavou. Vylezla z vany, trochu se otřela ručníkem, který jí tam před tím Karel připravil. Všimla si kartáčku na zuby a aniž by věděla proč, vzala jej do ruky. Pak vylezla nahá do předsíně. V obýváku byly slyšet hlasy. Trochu se zalekla, ale pak si uvědomila, že to si jen Karel pustil televizi, tak si znovu dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Kartáček schovala za záda.
Zrovna usrkával kafe, když jí spatřil. Nahatou šestnáctiletou dívku před sebou. Mlčela a on nebyl schopný slova. Tak tam jen seděl a hleděl na ní, nakonec ze sebe vysoukal: „Posaď se ke mně.“
Zavrtěla hlavou a dál tam nahá postávala.
„Neboj se.“ soukal dál ze sebe trochu zmateně. Udělala tři kroky a přisedla si k němu. Nejprve jí hladil jemně po stehně, pak si dodal odvahy a přejel prsty jedno prso. Sevřel jej a trochu zmáčknul. Ona jen seděla a nehýbala se. Nehladila jej a ani se na něj nedívala. Přestala vnímat svoje tělo, které se najednou stalo hračkou toho staršího pána. Už nebyl nesvůj, chtivě se jí dotýkal, zajížděl jí prsty mezi nohy a olizoval bradavky. Jeho vzdechy zněly jako cosi zvířecího, jako by byl dravec, který právě chytil svoji oběť. Rozepnul si kalhoty a chtěl do ní vklouznout.
„Počkej Karle...“ zašeptala.
„Co je?“ odpověděl trochu podrážděně a zahleděl se jí do očí. Tu divokost poznala.
„Tohle.“ špitla a vrazila mu kartáček okem do mozku.
Cukal sebou, mlátil rukama kolem sebe, ale to už Pavla stála kousek od něj a jen se dívala, jak se svíjí ve smrtelné agonii. Rozesmála se: „Já chtěla jen kapku lásky, ty zmrde, ne aby si mě ojel!“ zařvala, pak uchopila hrníček od kafe a mrskla jej proti obrazovce televize. Vrátila se do koupelny, oblíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, vzala brašnu a vypadla na chodbu, odtud sjela výtahem dolů, kde opustila ten studený panelák.
Na ulici jí zazvonil mobil. Petr. Zvedla jej s klidem.
„Ano?“
„Hele zlato, já nevím, co to do mě vjelo, já takovej opravdu nejsem. Vrať se prosím.“
„Na to je už trochu pozdě, ne?“
„Na co, miláčku, já tě miluju a jak říkám, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyl, já přísahám.“
„To už ti zase stojí?“
„Co?“
„Ptám se jestli ti už zase stojí, že ti stojím za tyhle kecy.“
„Ale to ne...“
„Jestli ti nestojí, tak nemá cenu, abych se k tobě vracela... čau brouku, někdy se ozvu.“
Zaklapla telefon, vrátila jej do brašny a na kolemjdoucí čumily se zvesela usmívala.
„Co je? Co zase do prdele po mě ještě chceš?“ osočil se na ní.
„Jen kapku lásky.“
„Do prdele, tu jsem ti dal před chvilkou.“
„A to mě teď už nepohladíš?“
„Ne!“
Kluk nepřítomně zíral do zdi a kouřil cigaretu už zpola oblečen. Dívka za ním ležela ještě nahá, trochu přikrytá dekou. Jeho proměna jí zarazila.
Povzdechl si a otočil se k ní, přitom jí vyfoukl kouř do obličeje, až se zakuckala: „Musíš to pochopit, u mě láska končí ve chvíli, kdy se do tebe udělám a začíná ve chvíli, kdy to budu chtít udělat znova. To mezi tím... to jsou jen pitomý kecy.“
„Aha.“ rozplakala se.
„Nebreč mi tu. Jestli mi tu chceš brečet, tak se seber a vypadni.“
Pokoušela se zadržet pláč, aby s ním mohla být ještě o chvilku déle, ale nešlo to. Típnul cigaretu o její knížku na nočním stolku, o knížku, kterou mu na začátku večera nadšeně ukazovala a básnila o ní. Už na začátku večera měl chuť ji vzít, roztrhat a spálit. Chtěl jenom její tělo, ne její žvatlání. Teď cítil zadostiučinění.
„Vypadni!“ zařval na ní: „Teď se jdu vychcat a až se vrátím, tak doufám, že tě tu už neuvidím.“
Odešel na záchod.
Přestala plakat, navlíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, z nočního stolku vzala knížku, strčila si jí do brašny a ve chvíli, kdy zaslechla splachování, už stála na chodbě a obouvala si boty. Jemně zavřela dveře. Přivolala si výtah a sjela s ním dolů, odkud opustila ten studený panelák.
Ušla jen několik metrů po chodníku, když zakopla a spadla na tvrdý asfalt. Nevnímala bolest, ne fyzickou. Sedla si na zadek a na plno se rozbrečela. Chodci, ať už vracející se lidi z práce nebo pejskaři jí opovržlivě míjeli. Až se u ní zastavil jeden dědeček.
„Slečno, proč pláčete? Rozbila jste si něco? Viděl jsem Vás z okna, jak jste spadla. Nemám Vám zavolat záchranku? To je strašně nebezpečný, jestli jste spadla na hlavu, to byste mohla mít otřes mozku. Ukažte, pomůžu Vám se zvednout.“ chvíli trvalo, než zaregistrovala, že mluví na ní. Vlastně si toho všimla, až když se vrásčitou tlapou jemně dotkl jejího ramene.
Otočila se k němu a upřela na něj slzami zmáčené oči: „To je v pořádku. Nechte mě být. Prosím.“
Dědula se však nenechal odradit: „Pojďte, zvedněte se. Takhle tady nemůžete sedět. Od země jde zima, prochladnete.“
„Nechte mě být, prosím.“
„To nejde, podívejte, jak jste ušmudlaná.“ vytáhnul z kapsy měsíce nepraný posmrkaný kapesník a jal se jí otcovsky utírat tvář.
Cukla sebou, ale nechala se. Nechala si nakonec pomoci na nohy. Celá ještě rozklepaná si teprve teď uvědomila, že má odřené ruce a koleno od toho, jak spadla. Rány na rukou byly jen povrchové lehké, ale z kolene se jí řinula krev.
„Podívejte se na sebe, jste skoro jak červená karkulka.“ pokusil se děda o vtip.
Protřela si ještě jednou oči a pořádně si toho pána prohlídla. Mohlo mu být už přes šedesát, přesto vypadal na svůj věk celkem dobře, že by mu hádala klidně i míň. Hlavu měl celou prošedivělou, bohatou vrásčitou tvář a dobrácký úsměv. Oblečen byl v celku vkusně až na papuče, ve kterých vyběhnul na rychlo ven.
„Nechce jít ke mně? Stříknu Vám na to dezinfekci.“ ochotně se nabízel.
„Když já nevím...“ váhala.
„Nebojte se... jste už velká slečna nebo ne? Dědkovi jako já se určitě ubráníte.“ zachechtal se a v jeho smíchu bylo něco, co jí říkalo, že mu může věřit.
Zašla s ním tedy znovu do panelového domu, jen o jeden vchod vedle. Vyjeli výtahem do třetího patra, kde zachrastil klíčema v zámku a vstoupil do bytu.
Červené koberce na podlaze, modré tapety, nábytek ze sedmdesátých let. Žádné modernosti. Televize v obýváku, kam ji posadil, byla nejspíš stejně stará jako nábytek. Nejspíš ještě černobílá.
„Počkejte tady slečno, dojdu pro tu dezinfekci.“
Trvalo mu, než jí našel a ona tam zatím seděla a myslela na Petra, jak ji vyhodil před chvílí z bytu. Tiše ho nenáviděla, ale už nechtěla plakat. Ne před tím hodným pánem.
Pak se vynořil ze sprejem v ruce: „To víte slečno, občas taky upadnu, ale v mém věku, kdybych dostal nějakou infekci, to bych už mohl zemřít.“
„A kolik Vám je?“ zeptala se neomaleně.
„Chachá...“ zasmál se: „kdybych Vám to řekl, tak bych se styděl. Vy jste v rozpuku mládí a já si stěžuju na to, že by mě infekce zabila. Jsem to ale trouba. Ukažte tu nohu.“
Natáhla nohu a trochu při tom zasyčela bolestí. Jemně jí po noze pohladil: „Štípne to.“ řekl jen a pak stříknul oranžovou látku na ránu. Zaúpěla, ale držela se. Vnímala jeho jemný dotyk, teplo vycházející z jeho dlaně, která jí podpírala nohu.
„Jak se vlastně jmenujete, slečno?“ zeptal se potom, když už nandával víčko na sprej.
„Pavla a Vy?“
„Já jsem Karel. Můžeme si tykat, jestli chceš Pájo.“
„Já nevím, nebude to divný?“
„Nebude.“ ujistil jí a zamrkal na ní.
„Tak dobře, Karle.“ usmála se na něj poprvé: „Myslíš Karle, že bych si mohla dát vanu?“
„Určitě, ukážu ti koupelnu.“
Zavedl jí do předsíně a ukázal koupelnu. Byla osázena dlaždičkami a vana stará, trochu rezavá.
Začal napouštět vodu: „Tak si dej vanu, já zatím začnu dělat čaj. Nebo raději kafe?“
„Kafe...“ poprosila a zavřela se v koupelně.
Cizí koupelna, teplá voda, jemné vzrušení z neznáma. Pavla seděla ve vaně a přemýšlela o Petrovi. Jak jinak. Měsíc se s ní tahal, chrlil pěkná slova a nakonec se ukázalo, že to bylo jenom proto, aby ji mohl dostat. Hajzl. Jsou všichni chlapi takový? Jde jim opravdu jen o to, se udělat a tím to pro ně hasne?
Zaťukání na dveře koupelny.
„Kolik chceš cukru?“
„Dvě lžičky.“
„A mlíko?“
„Ne.“
A tenhle Karel. Hodný starý pán, který se jí ujal. Jestlipak dobře šoustá? Problesklo jí hlavou. Vylezla z vany, trochu se otřela ručníkem, který jí tam před tím Karel připravil. Všimla si kartáčku na zuby a aniž by věděla proč, vzala jej do ruky. Pak vylezla nahá do předsíně. V obýváku byly slyšet hlasy. Trochu se zalekla, ale pak si uvědomila, že to si jen Karel pustil televizi, tak si znovu dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Kartáček schovala za záda.
Zrovna usrkával kafe, když jí spatřil. Nahatou šestnáctiletou dívku před sebou. Mlčela a on nebyl schopný slova. Tak tam jen seděl a hleděl na ní, nakonec ze sebe vysoukal: „Posaď se ke mně.“
Zavrtěla hlavou a dál tam nahá postávala.
„Neboj se.“ soukal dál ze sebe trochu zmateně. Udělala tři kroky a přisedla si k němu. Nejprve jí hladil jemně po stehně, pak si dodal odvahy a přejel prsty jedno prso. Sevřel jej a trochu zmáčknul. Ona jen seděla a nehýbala se. Nehladila jej a ani se na něj nedívala. Přestala vnímat svoje tělo, které se najednou stalo hračkou toho staršího pána. Už nebyl nesvůj, chtivě se jí dotýkal, zajížděl jí prsty mezi nohy a olizoval bradavky. Jeho vzdechy zněly jako cosi zvířecího, jako by byl dravec, který právě chytil svoji oběť. Rozepnul si kalhoty a chtěl do ní vklouznout.
„Počkej Karle...“ zašeptala.
„Co je?“ odpověděl trochu podrážděně a zahleděl se jí do očí. Tu divokost poznala.
„Tohle.“ špitla a vrazila mu kartáček okem do mozku.
Cukal sebou, mlátil rukama kolem sebe, ale to už Pavla stála kousek od něj a jen se dívala, jak se svíjí ve smrtelné agonii. Rozesmála se: „Já chtěla jen kapku lásky, ty zmrde, ne aby si mě ojel!“ zařvala, pak uchopila hrníček od kafe a mrskla jej proti obrazovce televize. Vrátila se do koupelny, oblíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, vzala brašnu a vypadla na chodbu, odtud sjela výtahem dolů, kde opustila ten studený panelák.
Na ulici jí zazvonil mobil. Petr. Zvedla jej s klidem.
„Ano?“
„Hele zlato, já nevím, co to do mě vjelo, já takovej opravdu nejsem. Vrať se prosím.“
„Na to je už trochu pozdě, ne?“
„Na co, miláčku, já tě miluju a jak říkám, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyl, já přísahám.“
„To už ti zase stojí?“
„Co?“
„Ptám se jestli ti už zase stojí, že ti stojím za tyhle kecy.“
„Ale to ne...“
„Jestli ti nestojí, tak nemá cenu, abych se k tobě vracela... čau brouku, někdy se ozvu.“
Zaklapla telefon, vrátila jej do brašny a na kolemjdoucí čumily se zvesela usmívala.
čtvrtek 2. září 2010
Starý a mladý blázen
Silnice, jdou po ní dva poutníci. Starý a mladý blázen.
Starý blázen, má fousiska až na zem, si kope s kamenem a mladý na to vyjeveně kouká.
„Starý, proč kopeš do toho kamení?“
„Tomu se říká fotbal. To se hraje všude po světě. Lidi se ženou za míčem, koupou do něj a doufají, že se stanou slavní.“
„To je ale bláznovství...“ povídá mladý blázen a už si vyhlíží svůj vlastní kámen. Vybere první, kopne do něj, ale ten se zakutálí daleko od cesty.
„Musí být kulatý.“ povídá starý blázen a ze svým kamínkem udělá několik nožiček.
„Aha“ mladý vezme ze země náherný bílý oblázek a ukazuje jej starému: „takhle kulatý?“
„Ano... a ještě lepší by byl s černými flíčky.“
Mladý si strčí oblázek do kapsy a dál kouká na zem, zatímco starý převede náramnou kličku kolem syčící zmije. Mladý je z jeho pohybů trochu v ranzu a v tu uvidí u cesty vypuštěný fotbalový míč, kterého si starý díky své zaujatosti pro kamínek a svoje umění, nevšimne.
Mladý bere míč do ruky, ohmatává jej a vesele se směje. „To je paráda!“ křičí, ale starý si jej nevšímá, stále si kope to svoje. Mladý, aniž by někdy tento předmět viděl, něžně fouká do dírky pro pumpičku a míč se pomalu nafoukává, je tvrdší a tvrdší, až najednou je nafouknutý. Pokládá si jej na zem a poprvé nohou oťukává. Moc mu to nejde a míč odkopává. Musí si vždy pro něj doběhnout a začít znovu. Je mladý a plný energie, plný vzdoru vůči omrzení a únavě. Kope a kope čím dál lépe. Až je lepší, než starý. Ten si jej poprvé všimne. Usedne na patník u cesty, chopí se svého kamene a zahodí jej někam za záda. Na mladého se usmívá.
„Koukám, že si chlapče vyrostl ve velikého hráče. Dokonce jsi mě přerostl a já nemůžu dál již pokračovat v cestě. To bych se styděl.“
„Proč?“ ptá se nechápavě mladý.
„Protože teď mi došlo, že jsem už starý. A mladí se starými k sobě nepatří. Běž utíkej, putuj dále sám, já si tady odpočinu a půjdu jiným směrem. Vem si svůj míč a zmiz. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“ Zatlačuje slzy štěstí a raději sklápí zrak k zemi. Mne si svůj dlouhý vous pevně odhodlaný, že s mladým už nepromluví.
„Starý? Starý? Starý!“ šeptá mladý naplněn údivem. A vida, že se starým nepohne, bere ze země míč a rozejde se po cestě dál. Udělá sotva deset kroků a otočí se. Starý tam dál sedí posmutněle se zrakem sklopeným k zemi, odhodlán nepromluvit. Mladý potěžká míč, napřáhne se a trefí starého do hlavy.
„Co to vyvádíš!“ rozkřikne se starý a začne mávat rukama zběsile kolem své hlavy: „jen počkej, to si odskáčeš! Až tě chytnu, tak tě potrestám! Tohle si ke starému nebudeš dovolovat, ty jeden mladý blázne!“ a běží a mladý před ním dál po cestě.
Slunce zapadá a poutníci mizí za horizontem.
Starý blázen, má fousiska až na zem, si kope s kamenem a mladý na to vyjeveně kouká.
„Starý, proč kopeš do toho kamení?“
„Tomu se říká fotbal. To se hraje všude po světě. Lidi se ženou za míčem, koupou do něj a doufají, že se stanou slavní.“
„To je ale bláznovství...“ povídá mladý blázen a už si vyhlíží svůj vlastní kámen. Vybere první, kopne do něj, ale ten se zakutálí daleko od cesty.
„Musí být kulatý.“ povídá starý blázen a ze svým kamínkem udělá několik nožiček.
„Aha“ mladý vezme ze země náherný bílý oblázek a ukazuje jej starému: „takhle kulatý?“
„Ano... a ještě lepší by byl s černými flíčky.“
Mladý si strčí oblázek do kapsy a dál kouká na zem, zatímco starý převede náramnou kličku kolem syčící zmije. Mladý je z jeho pohybů trochu v ranzu a v tu uvidí u cesty vypuštěný fotbalový míč, kterého si starý díky své zaujatosti pro kamínek a svoje umění, nevšimne.
Mladý bere míč do ruky, ohmatává jej a vesele se směje. „To je paráda!“ křičí, ale starý si jej nevšímá, stále si kope to svoje. Mladý, aniž by někdy tento předmět viděl, něžně fouká do dírky pro pumpičku a míč se pomalu nafoukává, je tvrdší a tvrdší, až najednou je nafouknutý. Pokládá si jej na zem a poprvé nohou oťukává. Moc mu to nejde a míč odkopává. Musí si vždy pro něj doběhnout a začít znovu. Je mladý a plný energie, plný vzdoru vůči omrzení a únavě. Kope a kope čím dál lépe. Až je lepší, než starý. Ten si jej poprvé všimne. Usedne na patník u cesty, chopí se svého kamene a zahodí jej někam za záda. Na mladého se usmívá.
„Koukám, že si chlapče vyrostl ve velikého hráče. Dokonce jsi mě přerostl a já nemůžu dál již pokračovat v cestě. To bych se styděl.“
„Proč?“ ptá se nechápavě mladý.
„Protože teď mi došlo, že jsem už starý. A mladí se starými k sobě nepatří. Běž utíkej, putuj dále sám, já si tady odpočinu a půjdu jiným směrem. Vem si svůj míč a zmiz. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“ Zatlačuje slzy štěstí a raději sklápí zrak k zemi. Mne si svůj dlouhý vous pevně odhodlaný, že s mladým už nepromluví.
„Starý? Starý? Starý!“ šeptá mladý naplněn údivem. A vida, že se starým nepohne, bere ze země míč a rozejde se po cestě dál. Udělá sotva deset kroků a otočí se. Starý tam dál sedí posmutněle se zrakem sklopeným k zemi, odhodlán nepromluvit. Mladý potěžká míč, napřáhne se a trefí starého do hlavy.
„Co to vyvádíš!“ rozkřikne se starý a začne mávat rukama zběsile kolem své hlavy: „jen počkej, to si odskáčeš! Až tě chytnu, tak tě potrestám! Tohle si ke starému nebudeš dovolovat, ty jeden mladý blázne!“ a běží a mladý před ním dál po cestě.
Slunce zapadá a poutníci mizí za horizontem.
středa 1. září 2010
Konec světa Sofie a Petra
Petr kráčel pomalu po schodech dolů.
Vesele si pískal, pokuřoval, strkal ruku do kapsy. Dělal, jako by se tam na hoře, v posledním patře panelového domu, nic nestalo.
Extáze života. Koktejl sexu s jemnou dávkou smrti.
Jen v bílé košili, a jemných hedvábných kalhotách, boty značky Salamandr. Krokodýlí styl se od osmdesátých let dost změnil, ale stále platilo, že jej nosili jen ti nejdravější lovci.
Ohnivá bouře na obloze. Lidé křičí a zahánějí strach, jiní řvou bolestí. Výbuch za výbuchem, země se otřásá a čas Země pomalu tiká svoje poslední ťaky.
Mladá blondýnka sedí v houpacím křesle a na tu zkázu hledí s úžasem v očích, hubou dokořán. Nádherná scenérie utrpení za sklem v „Domě nedotknutelnosti“ se jeví jako jeden z výtvarných skvostů minulosti. Jeden z těch, co se nedají koupit v žádné aukci. Blondýna s krvavě rudými ústy se mlsně olizuje a v křesle vrtí, jako ta nezvrácenější kočka.
Měli sousedy a ti měli malého chlapce Tondu. Občas si Tonda hrával na zahradě „Domu nedotknutelnosti.“ Na co si hrával? Nikdo přesně nevěděl a nikdo ani nevěděl, jak se na zahradu dostával, každopádně si tam hrával a Sofie jej často mohla vídat skrz velké skleněné okno, kterým tak často koukala na svět. A on věděl, že se dívá a možná si hrával kvůli ní... kvůli tomu, aby se Sofie měla na co koukat. Nutno podotknout, že Sofie byla spíše jeho hrami znuděná, tak je hnal často do extrémů. Svlíkal se a běhal po zahradě, tloukl se přitom pěstmi do břicha a řval v tanzanzštině gorilý chorály. To Sofii zajímalo, jenže i tyto obsécní pohledy ji dokázaly znudit.
Tonda teď tloukl pěstmi do skla, vlasy mu hořely a tvář měl zkřivenu hrůzou přicházející smrti. Zkroucen v agónii shořel na dlaždicích před oknem. Nejlepší pohled, který mohl Sofii, kdy nabídnout.
Zvedla se z křesla a šla si smíchat další drink... další Extázi života. Onen koktejl smrti s jemnou dávkou sexu.
Střecha panelového domu rozehřátá letním sluncem. Pod střechou byt, ve kterém se bijí dvě do sebe zaklíněná těla milenců. Pot z vedra, pot z pohybu. Hluboké vzdechy slasti, vyčerpání a bolesti. Peter nahoře, dívka z televizního pořadu Marmeláda, dole. Skoro vysílená dívka si se sebou nechá dělat, co se komu chce a už jen odevzdaně zírá na horu, na strop. Bílá omýtková barva červená a místy černá. Strop se škvaří a začíná hořet. Dívka chce řvát, ale Peter ji tvrdě zacpe ústa rukou. Kousne ho. Silně se do něj zasekne zuby a nepouští. Peter se pousměje a jí ztéká krev z jeho dlaně přímo do pusy. On ani necekne,...ona vysíleně omdlívá... střecha hoří... Petr se udělá.
„Sofie?“
„Petře?“
„Kde budeš, až se bude svět hroutit?“
„V houpacím křesle, koukat se do zahrady. A ty?“
„Já? Asi si to budu rozdávat s rabínovou dcerou.“
Vesele si pískal, pokuřoval, strkal ruku do kapsy. Dělal, jako by se tam na hoře, v posledním patře panelového domu, nic nestalo.
Extáze života. Koktejl sexu s jemnou dávkou smrti.
Jen v bílé košili, a jemných hedvábných kalhotách, boty značky Salamandr. Krokodýlí styl se od osmdesátých let dost změnil, ale stále platilo, že jej nosili jen ti nejdravější lovci.
Ohnivá bouře na obloze. Lidé křičí a zahánějí strach, jiní řvou bolestí. Výbuch za výbuchem, země se otřásá a čas Země pomalu tiká svoje poslední ťaky.
Mladá blondýnka sedí v houpacím křesle a na tu zkázu hledí s úžasem v očích, hubou dokořán. Nádherná scenérie utrpení za sklem v „Domě nedotknutelnosti“ se jeví jako jeden z výtvarných skvostů minulosti. Jeden z těch, co se nedají koupit v žádné aukci. Blondýna s krvavě rudými ústy se mlsně olizuje a v křesle vrtí, jako ta nezvrácenější kočka.
Měli sousedy a ti měli malého chlapce Tondu. Občas si Tonda hrával na zahradě „Domu nedotknutelnosti.“ Na co si hrával? Nikdo přesně nevěděl a nikdo ani nevěděl, jak se na zahradu dostával, každopádně si tam hrával a Sofie jej často mohla vídat skrz velké skleněné okno, kterým tak často koukala na svět. A on věděl, že se dívá a možná si hrával kvůli ní... kvůli tomu, aby se Sofie měla na co koukat. Nutno podotknout, že Sofie byla spíše jeho hrami znuděná, tak je hnal často do extrémů. Svlíkal se a běhal po zahradě, tloukl se přitom pěstmi do břicha a řval v tanzanzštině gorilý chorály. To Sofii zajímalo, jenže i tyto obsécní pohledy ji dokázaly znudit.
Tonda teď tloukl pěstmi do skla, vlasy mu hořely a tvář měl zkřivenu hrůzou přicházející smrti. Zkroucen v agónii shořel na dlaždicích před oknem. Nejlepší pohled, který mohl Sofii, kdy nabídnout.
Zvedla se z křesla a šla si smíchat další drink... další Extázi života. Onen koktejl smrti s jemnou dávkou sexu.
Střecha panelového domu rozehřátá letním sluncem. Pod střechou byt, ve kterém se bijí dvě do sebe zaklíněná těla milenců. Pot z vedra, pot z pohybu. Hluboké vzdechy slasti, vyčerpání a bolesti. Peter nahoře, dívka z televizního pořadu Marmeláda, dole. Skoro vysílená dívka si se sebou nechá dělat, co se komu chce a už jen odevzdaně zírá na horu, na strop. Bílá omýtková barva červená a místy černá. Strop se škvaří a začíná hořet. Dívka chce řvát, ale Peter ji tvrdě zacpe ústa rukou. Kousne ho. Silně se do něj zasekne zuby a nepouští. Peter se pousměje a jí ztéká krev z jeho dlaně přímo do pusy. On ani necekne,...ona vysíleně omdlívá... střecha hoří... Petr se udělá.
„Sofie?“
„Petře?“
„Kde budeš, až se bude svět hroutit?“
„V houpacím křesle, koukat se do zahrady. A ty?“
„Já? Asi si to budu rozdávat s rabínovou dcerou.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)