Rozhlasový pořad

“Velký autor malých scén”
Šokir Muminof

poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais



Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...

Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.



Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina


V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.

Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv

Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.

Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví


Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?

sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava

Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci


Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”

schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam


Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.

v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle

Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.

Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu

Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď



Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.



andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat

Krve není nikdy málo

“Krve není nikdy málo”
Hlásá vládní propaganda
jenom mě se jí nedostává
a lidí ubývá
poznám to, když vyjdu na ulici
když v obchoďáku kupuji tkaničky
když neslyším dětský smích na hřištích
když jedu tramvají sám
když sleduji divadelní představení jednoho herce
Sbalit se a vypadnout, utéct z týhle zkurvený země, kde všechno se posralo
někde na pláži stavět hrad z písku
opalovat se do hněda
a nemyslet na to, jak mi zastřelili dvojče na náměstí
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostává
Hráli jsme si na svatbu a milovali se v něžném objetí na útesu
pak skočila dolů a já jen zíral a ptal se: Proč?
Rohlíky v pekárně podražili
pekařů ubývá
A císař svůj lid nemiluje, i když by rád miloval
jenže popravy musí bejt a
chlast je zakázanej a sex je zakázanej
“Kdo bude šukat, přijde o hlavu”
hlásá obří plakát nalepený v metru
ve všech stanicích, kde dřív prodávali kondomy
a šlapky si vodili kumčafty do průlezů
a železné traverzy nahradili hole, kterými rozbíjíme hlavy bezvěrcům
“Krve není nikdy málo”
řekl si ten, který skočil z paneláku a rozbil se na padrť
i ta slečna ve vaně, co roupama nevěděla, co je skutečná deprese
řeklo si dítě, když šťouralo nehtem ve strupu
bankéř Krevní banky zavalený penězi
Dracula se jen pousmál, oblízl se a přepnul na jiný kanál
Shakespear, když psal Hamleta
šílenec, kdy jej adaptoval

“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostalo

Hra "Život"

Hra Život

John, chtěl se odjakživa jmenovat John. Snil o tom, jak mu kamarádi na hřišti říkají kapitáne Johne. Snil o žákovské knížce nesoucí jméno Johny Rambo, ale místo Ramba to mohl být klidně Cash nebo klidně obyčejnej Řezník. Hlavní bylo, aby tam stál John. Místo toho se musel od prvního dne svého mizerného života potýkat se jménem Adam Salát. Adámek přece bylo houby chlapský jméno. Kdo kdy viděl, že třeba nějaký Adam Mc´clane vystřílel mrakodrap plný teroristů? Ano. Adam byl sice první mužskej na světě. Byl první člověk. Jenže ohledně žen neměl zrovna dvakrát na výběr. A jestliže rodiče nutně potřebovali, aby jméno jejich syna začínalo na písmeno „A“, mohli přece zvolit z výběru daleko zajímavějších jmen. Jako Aragorn, Achilles, Aramis, Atilla či takový Alf. Tak proč Adam? Rodiče nakonec ani nebyli věřící. Byli jen přespříliš lakomí, když mu určily za svátek den narození Pánně, nečinili tak z pokory, ale aby ušetřili na dárcích. Ale Johny, ten měl určitě oslavu fenomenálně velkolepou. V dětském věku si Adam představoval, že John je celý den pánem takovém zapovězenému místu, jako byl Disneyland. Trochu starší John vyrážel každoročně v den svého svátku do světa zachránit lidstvo a planetu. Před pár lety si zase Adam představoval, že na Johnově oslavě nechybí tři věci. Drogy, sex a rock´n´roll.
Ve věku, který by se dal nazývat současností, v moderním věku plném hi-tec technologií, mohl konečně tuto svou nepřízeň osudu porazit. Postavit se na vlastní nohy a to pod jménem Scary Johny Johny John. Diky možnostem virtuální realit zvané internet mohl vytvořit profil zdánlivě neexistujícího a přece vždycky tak přítomného Johny Johna. Měl Adamův obličej, jeho zážitky z reálného světa, jeho dívky a jeho přátele a k tomu navíc mu nabíhali body ve hře zvané „Život.“ Více přátel, více dobrodružství, více dnů a více nocí. Scary Johny Johny John vyspíval velmi rychle v muže a tak zatímco Adamovi bylo v reálném světě, kde nosil to zpátečnické jméno, pouhých dvacet dva, Johny Johnovi táhlo na třicet tři.

Adam se probudil se zpola odhrnutou peřinou a protáhl své ztuhlé tělo. Matně se snažil rozvzpomenout na barevný sen, který se mu zdál na samém začátku nočního snění. Po něm už následovali noční můry, na které by nejraději, co nejrychleji zapomenul. V nich se pod ním bortila podlaha, zaživa jej rozkousávali ostré zuby krys a svět se v explozi promněňoval v atomový hřib. Jen ten barevný byl jiný, byl o životě. Jenže, jak si na něj vzpomenout a dokázat jej znovu prožít?
Adam si povzdechl, že to je jedna z těch životních záhad, k jejichž rozluštění zcela jistě přispěje již brzy věda nějakým závratným zlepšovákem. Napadlo jej, jak by asi vypadala reklama na přístroj zobrazující a zaznamenávající sny. Pak se se praštil tvrdou ranou do hlavy. Jak jen se jmenoval ten film? Černobílej, českej, s krásnou blondýnou, komiksový bubliny, Saudek a Macourek - „Kdo chce zabít Jessii?!“
Zvednul se z postele a nastartoval počítač. Chvíli trvalo, než naběhnul. Když ta mašina byla nová, docela slušně běhala. Jenže Adam nebyl z nejpořádnějších lidí a rád u počítače snídal, obědval i večeřel. K tomu bezpočet cigaret, jejichž popel mu odpadl na klávesnici. To, co mělo zpohodlňovat lidský život, tak po nějaké době pilo svému majiteli krev a život mu ztrpčovalo svým neustálým padáním, zasekáváním se a pomalým naběháváním. (poznámka autora: Jistě ten, kdo vymyslel slovo naběhnout v počítačové terminologii měl něco společného s atletikou, ten kdo tam propašoval slovo kleknout, byl zase oddán Józe). Jistě to nebyl jen prach a špína z fyzického světa, co svinilo hardware. Adam nikdy při nadávání do dicha pokoje neopomněl zmínit neskutečný počet nepřátelských virů, které se šíří sítí napadají bezmocné uživatele internetu.
Naběhnul nakonec dřív, než si Adam stačil dodělat ranní čaj. Přihlásil se na stránku hry Život, zadal heslo a vstoupil.

Scary Johny Johny John se probudil, ze šuplete u postele vytáhl zlatou tabatěrku a perleťovým zapalovačem zažehl oheň v tenké cigaretě. Otevřel ranní noviny a začetl se do konfliktu v severní Ugandě, Jižním Pákistánu a na demarkační linii mezi Severní a Jižní Koreou. Zprávy o hroutící se ekonomice shlédl jen zběžně, protože touto tématikou se zaobíral před třemi týdny a nic nového se od té doby nepřihodilo. Euro nezačalo zázračně nabírat na ceně a ropa nebyla levnější. Stále hrozil stejný rozpad všech měnových unií na světě a stejně jako před třemi týdny se na ulicích ve velkých Severoamerických městech, váleli chudí studenti a nezaměstnaní, aby protestovali transparenty proti zbohatlíkům z Wall Street. Za to Johnyho zaujal článek o psu, který umí zaštěkat docela zřetelné: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ a stránku na to se mohl podivovat nad záběry z lovení ledadla v Pacifiku.
Odložil noviny a vytáhl telefon. Volaná přijala ihned, bez zbytečných průtahů.
Johny: „Ahoj.“
Sára: „Ahoj, jak se máš?“
Johny: „Jde to. Zrovna jsem vstal, mám celý tělo rozlámaný, něco se mi zdálo, ale už nevím co. Klasika. Co ty?“
Sára: „To víš. Pořád Stejný. Suším si právě vlasy a chystám si věci do školy. Jdeš dneska?“
Johny: „Víš, proto ti vlastně píšu. Nemohla by si mě dneska omluvit? Jak říkám, mám celý tělo rozlámaný. Žádná sranda. Asi zůstanu celý den v posteli.“
Sára: „Už zase? Ve škole se po tobě ptají a já tě mám zase omluvit? Nechceš si s tím raději zajít k doktorovi? Určitě by ti to pomohlo.“
Johny: „Ne, to ne. To musím vyležete sám.“
Sára: „No tak dobře, ale zítra už přijdeš, viď?“
Johny: „Uvidím, snad mi bude líp. Ale měl bych dorazit.“
Sára: „Jseš stejně strašnej lenoch.“
Johny: „Ale mě fakt není dobře.“
Sára: „Je mi to jasný, hele už mám hlavu suchou a věci sbalený, tak jdu.“
Johny: „Ahoj a dík.“
Sára: „Pa“

Adam se podíval na hodiny. Už uběhla skoro hodina a půl od procitnutí. Opřel se o židli a zabořil si prsty hluboko do vlasů. Zítra určitě do školy půjde, ale dnes, dnes to zkrátka nešlo. S kamarády jej totiž čeká cesta do útrob hory Mont Hell, kde by si to měli vyřídit s loupeživým králem skřetů. A opravdu se necítil moc dobře. Fyzicky mu bylo slabo a čaj mu velkou vzpruhu nepřinesl. Udělal si tedy další, vzal krabičku Startek a vyšel si na balkón.
Byl krásný letní den, slunce se teprve rozehřívalo a mladé maminky využili příležitosti, že většina mísních sígrů byla ve škole nebo ještě vyspávala a vyrazili ven, posedat na lavičky, kde houpali kočárky a drbali sousedy. Kolem o něco málo starších maminek se motali i starší sourozenci ratolestí v kočárcích a oběvovali svět kolem sebe. Adam natáhl cigaretový kouř a zamyslel se, jaká nesou ta děcka jména a jestli jsou hodna jejich budoucí velikosti. Jenže pak zaslech z dálky ženský křik a volání jedné z mamin, jejichž starší dítě se zatoulalo dál, než by mělo. To volání zapůsobilo stejně, jako ten nejprudší jed, který mu rázem zkazil náladu: „Adámku! Adámku, vrať se! Adámku! Adámku!“ Ta slova ještě nesla rondelová ozvěna a Adam už byl opět v bytě a nesl si nedokouřenou cigaretu k počítači.

„Jsem nasranej. Nechápu, že dnešní mladí rodiče dávají svým dětem tak předpotopní jména, jaká jim dávají. Nechť jen rozumným lidem je povoleno počít dítě.“ Vykřikl Scary Johny Johny John v konferenčním sále hry Život a vyčkával na reakci posluchačů. K jeho nemilém překvapení byla negativní. Naskákalo mu v osobním hodnocení několik mínusových bodů a Karel Svoboda se vyjádřil: „Jak můžeš něco takového říci, když sám nemáš děti? Kdo určuje, kdo je rozumný člověk?“ Kristýna Ořechová byla ještě stručnější a nepřátelštější: „Co je to za blábol?“
Johny John tedy po krátké úvaze vzal svá slova zpět a místo nich vyřkl: „Kdo jest být bláznem, má jméno blázna. Kdo jest být šílencem, má jméno šílence a mé jméno Johny je a nikdy více Adam.“ Reakce už byli o poznání přívětivější a Johny John tak s klidným svědomím mohl vyrazit na cesty. Na svou vilu píchl cedulku s nápisem „Nepřítomen.“ Jednou z výhod hry Život byo, že v ní nikdo nemohl nikomu nic ukrást. Aspoň se to tvrdilo a Johny neměl důvod tomu nevěřit.

Do začátku plánované výpravy zbývala ještě asi hodinka a Adam si uvědomil, že ještě nesnídal. Kouknul do lednice, ale v ní bylo stejně prázdno, jako v předchozích dnech. Stejně tak i v peněžence. Výprava do obchodu se tak jevila zbytečnou. Jenže Adamovo břicho spustilo sonátu hladu a on si chtě nechtě musel spočítat, že své tělo nenakrmil už dobré čtyři dny.
Navlékl kalhoty s kapsami, ponožky, tričko a ač bylo hezky, tak i mikinu s širokými rukávy. Výtahem se svezl k východu z baráku a vyšel na sluneční světlo, které jej zpočátku lehce oslepilo, ale rychle se rozmžoural a vyrazil na kopec do obchodu. Jednalo se o prudké stoupání, kdy líní lidé volají po stavbě lanovky. Ještě línější jedinci se pak do obchodu vozí autem a ti vůbec nejlínější si nákup nechají skutálet z kopce dolů. Adam sice nepatřil ani do jedné z těchto skupin, přesto cítil, že jeho rachetickému a cigaretami zničenému tělu, neudělal kopec zrovna dvakrát dobře.
Ještě před vstupem do sámošky se na chvíli zastavil, vydýchal a zamyslel, ale pak vstoupil dovnitř. Muselo to být něco malého a přitom výživného, aby se to vešlo do rukávů košile a ukonejšilo toho zpěváka v jeho břiše. Přitom všec, co Adam viděl v obchodě, dráždilo toho pěvce k až metalovým výkonům. Cítil, že se mu chce proboxovat zpěvem skrze břicho ven a skočit na jablka či uzenou kýtu, aby se na nich mohl řádně pohostit. Na mysl mu najednou přišel pes. Ten chudák, kterého jeho páníčci trápili hladem natolik, až se naučil vyštěkat: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ Nenávistně Adam pozoroval paní středního věku, kterak láduje košík na kolečkách potravinami. I mladý pár si propočítával společné peníze, aby si mohl udělat romantický oběd. Adam – který teď více než Adamem byl Johny Johnem – se odhodlal k činu. Rozhlédl se ještě jednou, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje a pak strčil do jednoho rukávu vakuově balený párky. To stejné zopakoval u těstovin se špagetami, a protože mu loupež zatím vycházela a hlad porazil strach z odhalení, zariskoval a do jedné z kapes u kalhot, která byla dost hluboká, aby se do ní vešel, strčil flašku kečupu. Ruce připažil a rozešel se houpavým krokem směrem k pokladně. Očima kmital po ostatních zákaznících a hledal, kdo by z nich mohl být strážným v civilu. Byl to středně vysoký chlap opřený o regál s brambůrky. Nepřítomně zíral před sebe na podlahu a v práci lelkoval. Adam-John jej poznal díky tomu, že se mu u pasu houpala vysílačka. Musel to být on. Adam-Johny si jeho tvář pamatoval určitě z dřívějška, takže se mu vyhnul velkým obloukem a k pronesení kradených potravin si vybral kasu číslo 7, kde seděla bába s tlustými skly na očích.
„Dobrý den, já nic nemám, můžu projít?“ Modlil se, aby mu neselhal hlas. Zřejmě se tak nestalo, neboť paní se jen usmála: „Dobrý den.“ řekla a všímala si další zákaznice, která vyhazovala zboží z košíku na pás.
Pak už jen pár kroků a Adam byl ze samoobsluhy venku. Domů spíše běžel, než rychle kráčel. Utíkal ze studu, ze strachu z odhalení. Utíkal z hladu, napumpovanej adrenalinem, utíkal informovat Johnův svět.

„Pro dobrého válečníka, před každým questem i po něm: Špagety s párkem!“ nebyl čas čekat na odezvu ostatních, neb se už naplnil čas výpravy do hory Mont Hell.
Čekal se svou novou dvoubřitou sekyrou, ověnčený amulety, v baru „U zelenýho elfa“ asi patnáct minut, než se konečně dostavil mág Restklej.
„No to je dost, že jdeš.“ vyčetl mu John pozdní příchod.
„Čekáš dlouho?“ přešel výčitku Resklej bez slova omluvy, čímž Adama u počítače rozzuřil, ale John na sobě nedal nic znát: „Asi tak 15 minut. Nevíš, kdy se ráčejí dostavit ostatní?“
„Tomáš nepřijde...“
„Jakej Tomáš?“
„Však víš, Darkstyle. Lučištník. Prej má trénink a nešlo se mu vyhnout. Vezli ho tam rodiče.“
„Dobře, bez lučištníka to zvládnem, ale co Mystika?“
„Míša poznala nějakýho novýho kluka, tak je teď většinu času s ním. Záležitosti srdce, prej.“
„Vždyť jsme to dohodli už před týdnem, že dneska porazíme do hory Mont Hell. Ještě řekni, že to zabalil i Don Moon a můžem se na to rovnou vysrat. Mont Hell se ve dvou přece jít nedá.“
„Víš Johne, tomu kleknul komp. Prej definitivně. S Donem Moonem už nepočítej, je s ním ámen.“
„Sakra... Jednou nás to čeká všechny.“ John si zapálil cigaretu: „To je v háji, já kvůli tomu nešel do školy a Mystika si randí a Darkstyle někde honí míč. Že já se na to už taky nevykašlu.“
„Ale Adame...“
„A rozhodně mi neříkej Adam!“ vyjel Scary Johny Johny John na Restkleje.
„Promiň. Tak to domluvíme na jindy, ne? Co zítra?“
„To nejde, to už budu muset vážně do školy. Navíc, než seženeme novou skupinu hrdinů, potrvá to nejmíň měsíc. S těma třema už nemůžem počítat. Zradili jednou, zradí zas.“

Volám po svobodě

Volám po svobodě a nemám zhola nic
než jen prázdný kapsy a rakovinu plic
Volám po svobodě lidskýho konání
čelím však příznakům našeho selhání
přespříliš jsem línej, přespříliš lakomej
sedím si na uších, sám a zmatenej

Volám po svobodě a nechci nic víc
než s Bohem zařvat si z plných plic
Volám po svobodě schopností orální
před všemi zhýralci, peklem se ochráním
přespříliš nákladnejj, přespříliš hanlivej
je ten můj slovník v nebesa vyřvanej

Volám po svobodě a nesu si svůj kříž
však po špatný cestě, záhubě jen blíž
Volám po svobodě, doufám, že zachrání
můj život prašivej, běhání po pláních
přespříliš ztrhanej, přespříliš svobodnej
je mladej bídník v tenhle svět hozenej

Volám po svobodě, však v oknech je mříž
ach soudče šlechetný, tak už mě slyš
Volám po svobodě, nesnáším kecání
o velkém útěku, směji se selhání
přespříliš hladovej, přespříliš zavřenej
je mladej rockej, v šatlavu vrženej

V(er)še pro Krále

Akrostich

Kolikrát si sedí, páni naši, politici
A mají si k obědu zelenou brokolici?
To jářku nevím, neznám pravdu
Epilepticky se válím radši v prachu
Řadím se k těm, co nastavují bradu
Inu jsem hold takový, můj milý brachu
Neříkej, že jiný jsi, když to tak není
A nastav svou druhou tvář do setmění

Ritornel

Ach naříkám si, naříkám: “Moje hlava!”
a jak bych tolik, nenaříkal?
když na chlast byla včera sleva

Ocasatý rým

Starověká skříň ukrývá tajemství z dob,
kdy všechno mělo snad nějaký účel
jenže dnes je svět pln hloupých zlob
a včel

Starověká skříň je plná vábivých her
se slovy oproštěných od všech zel
z posledních sil, zakrvácených per
a čel


Rispet

Seděl na vrbě a kouřil z fajfky vodník
v dýmu se zamýšlel na svými syny
měl totiž dva a žel jen jeden rybník
přitom mu z pusy kapaly sliny

První je lakomý, ošklivý a zlý, jak štika (je)
druhý zas v hlavě má piliny až mu tam tiká (jen)

rzb8m vadit nebude v tom mém rybníce,
když dál vládnout jim budu jen já - stálice

Triolet

Po kluzkém povrchu to vždy klouže
jak je lehké nohu zlomit
když zamrznou všechny hloupé louže
po kluzkém povrchu to vždy klouže
tak chňapnout po soli já vždy touže
a pak ty louže osolit
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
a je lehké nohu zlomit

Haiku

1
piju po ránu
jenom když venku prší
vodu z kanálu

2
měl jsem jeden sen
v roce zlého delfína
vidět dítě růst



Rondel

Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
a pasta z močůvky páchne mu z huby
jest to prokletí: Tři léta být nelíbán

Rád by se vydal jinou cestou, jenže kudy?
ten zbytečně zchudle starý, smutný pán
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán

Po nocích prorokuje ze zoufalství bludy
doufá, že do cizích domovů on bude zván
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán

Nóna

Tam kde nebylo člověka
běhal z lesa do pole zajíc
tradice jeho odvěká
nemohl ukrást ani krajíc
nebál se, že pes zaštěká
svobodu zajíci nepřejíc
volně spěchá zajíc vzduchem
přitom hýbe pravým uchem
hledá si zaječici zajíc

Decima

Jednou jedna holka zvolá:
“Jsem to ale holka hloupá
vzala jsem si teda vola
nezabije ani mola
on neumí vařit ani prát
jenom na míse sedět, srát
radši dneska skočím z mola
než další den s ním tady žít
on chce být jenom na mol, pít!”
To vše každá holka zvolá

Gazel II

Svraštila se ti kolem očí kůže, Eco
tak rozhodl jses změnit jméno růže, Eco
a jak by se měla jmenovat?
Někdo radí, ať jest to třeba keců nůže, Eco
jenže ty máš svoji starou hlavu
Co se na daleko lepší názvy zmůže, Eco
honí se v ní příliš mnoho symbolů
takových jenž myslí věci úže, Eco
takových co ze snů se ti vyznají
ze snů, v nichž jsi jako malé bůže, Eco
největší z taliánskejch autorů
Hold odtrhnul jsem špatný růžek, Eco
a ani nedočetl jsem to tvoje dílo
Tedy nechť kniha jmenuje se Ecoegorůže, Eco

Stance (oktáva)

Venku je zima, co růže zmrazí
a temná nafialovělá půlnoční obloha
ulicí toulají se mladých dívek vrazi
v mordech dobrá je šikmá nože poloha
nebude trvat dlouho a nůž do těla vrazí
dívce, která svojí krásu podědila od Boha
a já u telefonu sedím a čekám na zprávu,
že mí bratři snědí již vykonali popravu

Petrus Borel

Obratné odmítnutí

Nesnažte se mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v nitru své duše prý náklonnost málo ctím.
Ne, vzdor své moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
vám tedy prokáži horoucím vyznáním.

Jak miluji? Mám rád dům z karolinských časů
v soumraku posetém červánky; je mi vhod
na strmém balkóně rozeznít jejich krásu
svou loutnou, vytvářet k nim tklivý doprovod,
počítat polibky vskrytu své milostnici,
sledovat nebesa ve vlně tiše spící
a stříbro měsíce v kolébce jasných vod.

Mám rád i štvanice, strašlivé lovčí tlupy
i rohy, chraptivé a drsné nástroje,
křik sluhů, štěkání, hvozd bouří, hřmí a upí,
halali a řev psů, ano, to oboje
nade vše miluji, a také soumrak v kraji,
čas, kdy se horalé v údolí oddávají
svým prostým tanečkům za zvuku hoboje.

Rád pálím olibanum, miluji také manu,
voní-li polní květ, jsem jako opilý,
rád polonahý mdlím na měkkém otomanu,
rád svoji siestu, počatou ve chvíli,
kdy žár nás bičuje, prodloužím do soumraku,
rád kouřím kalumet, doutník a po tabáku
nejlépe vonný čaj mou bolest rozptýlí.

Rád bádám v knihovnách. Spoléhám na náhodu,
že najdu kroniky, jež dávno zteřely,
rád luštím starý spis z římských dob, řeckou ódu,
maluji cheruby, píši i rondely
a potom zcela zpit magií hodokvasů,
kde staví nestoudnost na odiv hříšnou krásu,
poklesám tíživou rozkoší zemdlelý.

Konečně miluji cval přes pláně a lesy,
ryzák se žene vpřed, spí letní příroda,
miluji požáry s požitkem, který děsí,
válečná ozvěna horský klid rozhlodá,
z tyrana pod mocnou korouhví krev už teče,
hrot vnikl do srdce a v rudé záři meče
zní nad cizákem křik: "Ať žije svoboda!"

Ne, nesmíte mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v hloubi své duše prý náklonnost málo ctím.
vzdor velké moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
jsem proto prokázal horoucím vyznáním.

(Rhapsodies, 1831)

Jednorázovka

Pokoj mladé ženy. Pokoji dominuje postel, na které leží dvě těla milenců, těžce oddechují.

On: Ty vole, to bylo ostrý.
Ona: (setře lehce orosené čelo) Ostrý? To teda jo. Ostrým nožem se taky rychleji přeřízne chleba než tupým.
On: Já vím, že to zrovna žádnej velkej zázrak nebyl, ale pochop... zkrátka je to jiný, než kdybych s tebou spal třeba pravidelně.
Ona: Ale to já přece nemyslela. Byl jsi dobrej. Jen já na to zkrátka nejsem zvyklá.
On: Nejsi zvyklá?
Ona: Na loutkovým představení jsem byla naposledy jako malá holka a to tenkrát opravdu nebylo zvykem, že se po něm skončilo s někým v posteli.
On: Cigaretu?
Ona: Ne, nekouřím.
On: Tak na diskotékách je to stejný, ne? A možná mnohem horší.
Ona: To záleží, jakej jseš typ člověka.
On: Nevypadala jsi, že se ti do toho nechce.
Ona: Jak říkám. Nebyla jsem na tebe připravená.
On: Omlouvám se.
Ona: Neomlouvej se, nemáš za co.
On: Ale... vždyť...přece (je zaraženej) Kolikátej jsem?
Ona: Kolikátej?
On: Kolik jsi měla kluků přede mnou?
Ona: Pár jich bylo, ale spala jsem zatím jen s jedním. To víš. Chodili jsme spolu 3 roky.
On: Tři roky !?!?!
Ona: Rozešel se se mnou před měsícem s tím, že to stejně poslední rok táhnul s nějakou jinou.
On: (mlčí a kouří)
Ona: Ale to je jedno. Teď mám tebe. (obejme ho kolem krku)
On: To teda (vydechne)
Ona: Myslím, že jsem se znovu zamilovala.
On: Do koho?
Ona: Do tebe, ty hlupáčku.
On: Ale, to přece nejde. Vždyť se sotva známe. Přišla jsi se podívat na divadlo, zůstala jsi s námi herci i po představení, když jsme se přesunuli do hospody. Nechala jses opít vínem a dávno odzkoušenými frázemi a pak jsi souhlasila s doprovodem domů, kde jsme to nevydrželi a sprostě si to rozdali. Tak jako s jinejma holkama v posledních letech. Neznáš mě a já neznám tebe. Nemůžeš mě milovat!
Ona: Lásko, nekřič tolik. Když tolik křičíš, můžeš někoho vzbudit. Třeba rodiče.
On: Vaši jsou doma?
Ona: Samozřejmě.
On: Ty nebydlíš sama?
Ona: Jak bych mohla? Je mi teprve 17.
On: Sedmnáct?! Ale... vždyť... ty... vypadala jsi na víc.
Ona: Nejseš první, kdo mi to říká.
On: A nevadí, že kouřím v pokoji?
Ona: Vadí. Ten smrad určitě probudí otce. Je na něj hrozně háklivej.
On: Ale proš jsi něco neřekla?
Ona: Neptal jsi se. Ale to je jedno. Myslím, že už slyším jeho kroky.
On: (Vystřelí bleskově z postele, sbírá po podlaze svoje věci a pobíhá po místnosti zmateně sem a tam)
Ona: Co blázníš, prosímtě? (pobaveně)
On: Copak to nechápeš? Je ti to k smíchu? Neuvědomuješ si, do jakýho průseru jsi mě dostala??
Ona: Vždycky přece můžeš vyskočit oknem. První patro není přece taková vejška.
On: Máš pravdu! (míří k oknu, ona se stále na něj pobaveně dívá) Měj se!
Ona: Ale napíšeš mi, viď?
On: To si piš, že napíšu. (sarkasticky)
Ona: Tak pa.
On: Sbohem.

Ona spokojeně vytáhne krabičku cigaret z šuplíku a zapálí si. Do místnosti vstoupí spolubydlící.

Spolubydlící: V pořádku?
Ona: Ovšem. Chvíli jsem se bála, že tu bude chtít zůstat přes noc, ale "cudná dcerka" zafungovala.
Spolu: Ty jseš teda číslo. Co já bych za to dala, kdyby aspoň jednou za mnou někdo přišel a ty máš každou sobotu v posteli jinýho.
Ona: To se zkrátka musí umět.

Zdenda a Adélka

Už je něco k půlnoci, posledních pár dětí s vyšetřenými zbytky energie se plouží po parketu. Někteří mají v sobě zabudován onen dávný gen ohňových tanečníků z jeskyň a chtějí co nejvíc pařit, alespoň dokud jim to vedoucí povolí.
A pak je tu i jeden chlapec a jedna slečna, na diskotéce jsou nejmladší a přesto nejživější. On se jmenuje Zdenda a je zamilovaný do ní, do Adélky. Vím to, protože se mi se svojí tajnou láskou svěřil před několika dny a od té doby ke mně chodí pro rady: „Jak na holky“ a já radím, seč můžu, ale jsem si dobře vědom, že jsem děvčata ve stejném věku moc neokouzloval.
„Ondro, myslíš že budu mít holku?“
„No jasně, proč ne? Máš už nějakou vyhlídnutou?“
„Mám, ale ještě nevím, jestli mě bude chtít. Vím totiž, že byla už zamilovaná do dvou kluků tady.“
„Ty myslíš Adélku, viď?“
„Jo, jak to víš?“
„Ale prostě tak, vím spoustu věcí.“ Mrknul jsem na něj. Už před dvěma dny jsem si ho všimnul, jak u Adélky vyzvídá, který ze dvou kluků se jí líbí víc. Takhle jsme taky balívali holky.
„Zkus jí poslat nějaké psaníčko.“ radil jsem mu prve.
„No jo, ale jaké?“ ptá se a je bezradný. Mám sice nějakou práci jinde, ale pozastavím se, zamyslím a povím, že by to mělo být psaníčko takové, které by jí udělalo radost. Neměly by v psaníčku být prudká slova, ale spíše jemná, vtipná, taková, která jí osloví spíše, než kdyby tam stálo třeba: „Ach Adélko, miluji tě.“ Obsáhlejší psaníčko a třeba se pod něj ani nepodepsat, aby pátrala, kdo by to tak mohl být.
Zdenda pokyvoval hlavou a děkoval mi za rady. Jestli skutečně poslal psaníčko nevím, ale následující den jsem s tímto oddílem měl divadelní dílnu a nechal ty dva, aby si při představení dali pusu. Ona Adélka byla moc šikovné děvče. Hru sama vymyslela a já jí jen očesával a přilepšoval tak, jak se mi zlíbilo. A právě líbací scéna se mi zdála stěžejní.
„Berete si princi Zdeňku zde přítomnou princeznu Adélku za svou ženu?“ Ptal se zrzek Kuba, hrajíc oddávajícího.
„Ano.“ šeptl Zdeněk.
„A Vy, princezno Adélko, berete si prince Zdeňka?“ usmíval se Kuba, věda, co pak bude následovat.
„Ano.“ pravila pevně Adélka.
„Nyní se polibte.“ rozesmál se Kuba naplno a Zdenda neohrabaně, ale chtivě, vlepil Adélce pusu na tvář a pak od ní utekl na jinou stranu jeviště.
Ostatní kluci z oddílu se smáli a Zdendovi to nebylo příjemné. Bojoval s tím však po svém a vykřikoval: „No a co je na tom? Miluju Adélku, je to tak!“
Jeho láska byla otevřená a hluboce jej trápilo, že je menší. Vyprávěl jsem mu na to příběh o spolužákovi ze Základní školy, který taky nebyl zrovna velký a přesto měl kteroukoliv holku, na kterou si ukázal. A holky jej milovali pro jeho šarm, protože holky nehledí na to, jak je kdo veliký. Přiznávám se, že jsem mu trochu lhal. Skutečně jsem měl malinkého spolužáka na základce, který si ukazoval na holky, ale ty se mu bohužel spíše smály.
A pak v ten večer, ještě daleko před půlnocí, za mnou Zdenda přišel, smutný v obličeji: „Tak to ten tvůj kamarád měl víc štěstí.“
„Jakto?“
„Že ty holky dostával. Já asi holku mít nebudu.“
„Neblázni.“
„Ale je to tak, řekla mi to.“
„No tak to je smůla...“ zmohl jsem se jen. Pokrčili jsme spolu rameny a zahleděli se na tančící Adélku.

Seděl jsem u Lucky a koukal se, co pouští. Chtěl jsem jí být co nejvíc nablízku, protože tak mi poroučelo srdce. Možná větší než Zdendovo, přesto slabší. Po ploužáku, který právě hrál, měla naplánovaný ještě jeden. Usmál jsem se na ní.
„Půjdeš si se mnou zatancovat?“
„Nepůjdu...“ odpověděla stroze a pak dodala: „měl by si jít pro někoho z dětí.“
„Ale já chodím pro děti furt,“
„Neremcej.“
Zmlkl jsem a zahleděl se na diskotéku. Zdenda stál kousek hned vedle, Adélka si hrála u starých elektrických varhan v koutě diskotéky, zamyšlená, možná pospávající.
„Jdi pro ní.“ šťouchnul jsem do něj. Ale on zavrtěl hlavou a nešel. Místo toho si pro něj přišla Pája, jedna z vedoucích a odvlekla si jej na parket. Možná to pro něj bylo větší vzrůšo, než tanec s Adélkou. Podíval jsem se ještě jednou na Adélku, pak na Lucku, jestli by si se mnou opravdu nešla zatancovat.
„Jdi pro ní.“ zopakovala moji větu a ukázala na ní.
Tak jsem šel a poprosil a ona souhlasila. Udělali jsme sotva dvě plouživá kolečka, když jsem si všimnul, že Pája a Zdenda tanec ukončili a Zdenda se na nás teďka vyjeveně koukal. Došlo mi, že jej Pája přesvědčila, aby šel pro Adélku. Jenže co jsem teď mohl dělat? Naštěstí si toho samého všimla i Lucka a rychle vzala Zdendu do tance a přitancovala k nám, kde jsme si vyměnili partnery.
„Ty prevíte...!“ vykřikoval Zdenda, ale vypadal šťastně. A já byl taky. Konečně jsem si zatancoval s Luckou, na což jsem měl spadeno už několik diskoték, ale ani jednou před tím nechtěla jít. Naneštěstí ani jednou potom, ale tak co... v tu chvíli jsme oba tančili s pocitem, že jsme splnili dobrý skutek.
A Zdenda pak hlásil na celé kolo, že je šťastný, a že mi moc děkuje, i když já jsem v tom prsty neměl.

Ztráta nevinnosti

(z cyklu pornoetudy)


„Co je? Co zase do prdele po mě ještě chceš?“ osočil se na ní.
„Jen kapku lásky.“
„Do prdele, tu jsem ti dal před chvilkou.“
„A to mě teď už nepohladíš?“
„Ne!“
Kluk nepřítomně zíral do zdi a kouřil cigaretu už zpola oblečen. Dívka za ním ležela ještě nahá, trochu přikrytá dekou. Jeho proměna jí zarazila.
Povzdechl si a otočil se k ní, přitom jí vyfoukl kouř do obličeje, až se zakuckala: „Musíš to pochopit, u mě láska končí ve chvíli, kdy se do tebe udělám a začíná ve chvíli, kdy to budu chtít udělat znova. To mezi tím... to jsou jen pitomý kecy.“
„Aha.“ rozplakala se.
„Nebreč mi tu. Jestli mi tu chceš brečet, tak se seber a vypadni.“
Pokoušela se zadržet pláč, aby s ním mohla být ještě o chvilku déle, ale nešlo to. Típnul cigaretu o její knížku na nočním stolku, o knížku, kterou mu na začátku večera nadšeně ukazovala a básnila o ní. Už na začátku večera měl chuť ji vzít, roztrhat a spálit. Chtěl jenom její tělo, ne její žvatlání. Teď cítil zadostiučinění.
„Vypadni!“ zařval na ní: „Teď se jdu vychcat a až se vrátím, tak doufám, že tě tu už neuvidím.“
Odešel na záchod.
Přestala plakat, navlíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, z nočního stolku vzala knížku, strčila si jí do brašny a ve chvíli, kdy zaslechla splachování, už stála na chodbě a obouvala si boty. Jemně zavřela dveře. Přivolala si výtah a sjela s ním dolů, odkud opustila ten studený panelák.
Ušla jen několik metrů po chodníku, když zakopla a spadla na tvrdý asfalt. Nevnímala bolest, ne fyzickou. Sedla si na zadek a na plno se rozbrečela. Chodci, ať už vracející se lidi z práce nebo pejskaři jí opovržlivě míjeli. Až se u ní zastavil jeden dědeček.
„Slečno, proč pláčete? Rozbila jste si něco? Viděl jsem Vás z okna, jak jste spadla. Nemám Vám zavolat záchranku? To je strašně nebezpečný, jestli jste spadla na hlavu, to byste mohla mít otřes mozku. Ukažte, pomůžu Vám se zvednout.“ chvíli trvalo, než zaregistrovala, že mluví na ní. Vlastně si toho všimla, až když se vrásčitou tlapou jemně dotkl jejího ramene.
Otočila se k němu a upřela na něj slzami zmáčené oči: „To je v pořádku. Nechte mě být. Prosím.“
Dědula se však nenechal odradit: „Pojďte, zvedněte se. Takhle tady nemůžete sedět. Od země jde zima, prochladnete.“
„Nechte mě být, prosím.“
„To nejde, podívejte, jak jste ušmudlaná.“ vytáhnul z kapsy měsíce nepraný posmrkaný kapesník a jal se jí otcovsky utírat tvář.
Cukla sebou, ale nechala se. Nechala si nakonec pomoci na nohy. Celá ještě rozklepaná si teprve teď uvědomila, že má odřené ruce a koleno od toho, jak spadla. Rány na rukou byly jen povrchové lehké, ale z kolene se jí řinula krev.
„Podívejte se na sebe, jste skoro jak červená karkulka.“ pokusil se děda o vtip.
Protřela si ještě jednou oči a pořádně si toho pána prohlídla. Mohlo mu být už přes šedesát, přesto vypadal na svůj věk celkem dobře, že by mu hádala klidně i míň. Hlavu měl celou prošedivělou, bohatou vrásčitou tvář a dobrácký úsměv. Oblečen byl v celku vkusně až na papuče, ve kterých vyběhnul na rychlo ven.
„Nechce jít ke mně? Stříknu Vám na to dezinfekci.“ ochotně se nabízel.
„Když já nevím...“ váhala.
„Nebojte se... jste už velká slečna nebo ne? Dědkovi jako já se určitě ubráníte.“ zachechtal se a v jeho smíchu bylo něco, co jí říkalo, že mu může věřit.
Zašla s ním tedy znovu do panelového domu, jen o jeden vchod vedle. Vyjeli výtahem do třetího patra, kde zachrastil klíčema v zámku a vstoupil do bytu.
Červené koberce na podlaze, modré tapety, nábytek ze sedmdesátých let. Žádné modernosti. Televize v obýváku, kam ji posadil, byla nejspíš stejně stará jako nábytek. Nejspíš ještě černobílá.
„Počkejte tady slečno, dojdu pro tu dezinfekci.“
Trvalo mu, než jí našel a ona tam zatím seděla a myslela na Petra, jak ji vyhodil před chvílí z bytu. Tiše ho nenáviděla, ale už nechtěla plakat. Ne před tím hodným pánem.
Pak se vynořil ze sprejem v ruce: „To víte slečno, občas taky upadnu, ale v mém věku, kdybych dostal nějakou infekci, to bych už mohl zemřít.“
„A kolik Vám je?“ zeptala se neomaleně.
„Chachá...“ zasmál se: „kdybych Vám to řekl, tak bych se styděl. Vy jste v rozpuku mládí a já si stěžuju na to, že by mě infekce zabila. Jsem to ale trouba. Ukažte tu nohu.“
Natáhla nohu a trochu při tom zasyčela bolestí. Jemně jí po noze pohladil: „Štípne to.“ řekl jen a pak stříknul oranžovou látku na ránu. Zaúpěla, ale držela se. Vnímala jeho jemný dotyk, teplo vycházející z jeho dlaně, která jí podpírala nohu.
„Jak se vlastně jmenujete, slečno?“ zeptal se potom, když už nandával víčko na sprej.
„Pavla a Vy?“
„Já jsem Karel. Můžeme si tykat, jestli chceš Pájo.“
„Já nevím, nebude to divný?“
„Nebude.“ ujistil jí a zamrkal na ní.
„Tak dobře, Karle.“ usmála se na něj poprvé: „Myslíš Karle, že bych si mohla dát vanu?“
„Určitě, ukážu ti koupelnu.“
Zavedl jí do předsíně a ukázal koupelnu. Byla osázena dlaždičkami a vana stará, trochu rezavá.
Začal napouštět vodu: „Tak si dej vanu, já zatím začnu dělat čaj. Nebo raději kafe?“
„Kafe...“ poprosila a zavřela se v koupelně.
Cizí koupelna, teplá voda, jemné vzrušení z neznáma. Pavla seděla ve vaně a přemýšlela o Petrovi. Jak jinak. Měsíc se s ní tahal, chrlil pěkná slova a nakonec se ukázalo, že to bylo jenom proto, aby ji mohl dostat. Hajzl. Jsou všichni chlapi takový? Jde jim opravdu jen o to, se udělat a tím to pro ně hasne?
Zaťukání na dveře koupelny.
„Kolik chceš cukru?“
„Dvě lžičky.“
„A mlíko?“
„Ne.“
A tenhle Karel. Hodný starý pán, který se jí ujal. Jestlipak dobře šoustá? Problesklo jí hlavou. Vylezla z vany, trochu se otřela ručníkem, který jí tam před tím Karel připravil. Všimla si kartáčku na zuby a aniž by věděla proč, vzala jej do ruky. Pak vylezla nahá do předsíně. V obýváku byly slyšet hlasy. Trochu se zalekla, ale pak si uvědomila, že to si jen Karel pustil televizi, tak si znovu dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Kartáček schovala za záda.
Zrovna usrkával kafe, když jí spatřil. Nahatou šestnáctiletou dívku před sebou. Mlčela a on nebyl schopný slova. Tak tam jen seděl a hleděl na ní, nakonec ze sebe vysoukal: „Posaď se ke mně.“
Zavrtěla hlavou a dál tam nahá postávala.
„Neboj se.“ soukal dál ze sebe trochu zmateně. Udělala tři kroky a přisedla si k němu. Nejprve jí hladil jemně po stehně, pak si dodal odvahy a přejel prsty jedno prso. Sevřel jej a trochu zmáčknul. Ona jen seděla a nehýbala se. Nehladila jej a ani se na něj nedívala. Přestala vnímat svoje tělo, které se najednou stalo hračkou toho staršího pána. Už nebyl nesvůj, chtivě se jí dotýkal, zajížděl jí prsty mezi nohy a olizoval bradavky. Jeho vzdechy zněly jako cosi zvířecího, jako by byl dravec, který právě chytil svoji oběť. Rozepnul si kalhoty a chtěl do ní vklouznout.
„Počkej Karle...“ zašeptala.
„Co je?“ odpověděl trochu podrážděně a zahleděl se jí do očí. Tu divokost poznala.
„Tohle.“ špitla a vrazila mu kartáček okem do mozku.
Cukal sebou, mlátil rukama kolem sebe, ale to už Pavla stála kousek od něj a jen se dívala, jak se svíjí ve smrtelné agonii. Rozesmála se: „Já chtěla jen kapku lásky, ty zmrde, ne aby si mě ojel!“ zařvala, pak uchopila hrníček od kafe a mrskla jej proti obrazovce televize. Vrátila se do koupelny, oblíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, vzala brašnu a vypadla na chodbu, odtud sjela výtahem dolů, kde opustila ten studený panelák.

Na ulici jí zazvonil mobil. Petr. Zvedla jej s klidem.
„Ano?“
„Hele zlato, já nevím, co to do mě vjelo, já takovej opravdu nejsem. Vrať se prosím.“
„Na to je už trochu pozdě, ne?“
„Na co, miláčku, já tě miluju a jak říkám, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyl, já přísahám.“
„To už ti zase stojí?“
„Co?“
„Ptám se jestli ti už zase stojí, že ti stojím za tyhle kecy.“
„Ale to ne...“
„Jestli ti nestojí, tak nemá cenu, abych se k tobě vracela... čau brouku, někdy se ozvu.“
Zaklapla telefon, vrátila jej do brašny a na kolemjdoucí čumily se zvesela usmívala.

Starý a mladý blázen

Silnice, jdou po ní dva poutníci. Starý a mladý blázen.
Starý blázen, má fousiska až na zem, si kope s kamenem a mladý na to vyjeveně kouká.
„Starý, proč kopeš do toho kamení?“
„Tomu se říká fotbal. To se hraje všude po světě. Lidi se ženou za míčem, koupou do něj a doufají, že se stanou slavní.“
„To je ale bláznovství...“ povídá mladý blázen a už si vyhlíží svůj vlastní kámen. Vybere první, kopne do něj, ale ten se zakutálí daleko od cesty.
„Musí být kulatý.“ povídá starý blázen a ze svým kamínkem udělá několik nožiček.
„Aha“ mladý vezme ze země náherný bílý oblázek a ukazuje jej starému: „takhle kulatý?“
„Ano... a ještě lepší by byl s černými flíčky.“
Mladý si strčí oblázek do kapsy a dál kouká na zem, zatímco starý převede náramnou kličku kolem syčící zmije. Mladý je z jeho pohybů trochu v ranzu a v tu uvidí u cesty vypuštěný fotbalový míč, kterého si starý díky své zaujatosti pro kamínek a svoje umění, nevšimne.
Mladý bere míč do ruky, ohmatává jej a vesele se směje. „To je paráda!“ křičí, ale starý si jej nevšímá, stále si kope to svoje. Mladý, aniž by někdy tento předmět viděl, něžně fouká do dírky pro pumpičku a míč se pomalu nafoukává, je tvrdší a tvrdší, až najednou je nafouknutý. Pokládá si jej na zem a poprvé nohou oťukává. Moc mu to nejde a míč odkopává. Musí si vždy pro něj doběhnout a začít znovu. Je mladý a plný energie, plný vzdoru vůči omrzení a únavě. Kope a kope čím dál lépe. Až je lepší, než starý. Ten si jej poprvé všimne. Usedne na patník u cesty, chopí se svého kamene a zahodí jej někam za záda. Na mladého se usmívá.
„Koukám, že si chlapče vyrostl ve velikého hráče. Dokonce jsi mě přerostl a já nemůžu dál již pokračovat v cestě. To bych se styděl.“
„Proč?“ ptá se nechápavě mladý.
„Protože teď mi došlo, že jsem už starý. A mladí se starými k sobě nepatří. Běž utíkej, putuj dále sám, já si tady odpočinu a půjdu jiným směrem. Vem si svůj míč a zmiz. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“ Zatlačuje slzy štěstí a raději sklápí zrak k zemi. Mne si svůj dlouhý vous pevně odhodlaný, že s mladým už nepromluví.
„Starý? Starý? Starý!“ šeptá mladý naplněn údivem. A vida, že se starým nepohne, bere ze země míč a rozejde se po cestě dál. Udělá sotva deset kroků a otočí se. Starý tam dál sedí posmutněle se zrakem sklopeným k zemi, odhodlán nepromluvit. Mladý potěžká míč, napřáhne se a trefí starého do hlavy.
„Co to vyvádíš!“ rozkřikne se starý a začne mávat rukama zběsile kolem své hlavy: „jen počkej, to si odskáčeš! Až tě chytnu, tak tě potrestám! Tohle si ke starému nebudeš dovolovat, ty jeden mladý blázne!“ a běží a mladý před ním dál po cestě.
Slunce zapadá a poutníci mizí za horizontem.

Konec světa Sofie a Petra

Petr kráčel pomalu po schodech dolů.
Vesele si pískal, pokuřoval, strkal ruku do kapsy. Dělal, jako by se tam na hoře, v posledním patře panelového domu, nic nestalo.
Extáze života. Koktejl sexu s jemnou dávkou smrti.
Jen v bílé košili, a jemných hedvábných kalhotách, boty značky Salamandr. Krokodýlí styl se od osmdesátých let dost změnil, ale stále platilo, že jej nosili jen ti nejdravější lovci.

Ohnivá bouře na obloze. Lidé křičí a zahánějí strach, jiní řvou bolestí. Výbuch za výbuchem, země se otřásá a čas Země pomalu tiká svoje poslední ťaky.
Mladá blondýnka sedí v houpacím křesle a na tu zkázu hledí s úžasem v očích, hubou dokořán. Nádherná scenérie utrpení za sklem v „Domě nedotknutelnosti“ se jeví jako jeden z výtvarných skvostů minulosti. Jeden z těch, co se nedají koupit v žádné aukci. Blondýna s krvavě rudými ústy se mlsně olizuje a v křesle vrtí, jako ta nezvrácenější kočka.
Měli sousedy a ti měli malého chlapce Tondu. Občas si Tonda hrával na zahradě „Domu nedotknutelnosti.“ Na co si hrával? Nikdo přesně nevěděl a nikdo ani nevěděl, jak se na zahradu dostával, každopádně si tam hrával a Sofie jej často mohla vídat skrz velké skleněné okno, kterým tak často koukala na svět. A on věděl, že se dívá a možná si hrával kvůli ní... kvůli tomu, aby se Sofie měla na co koukat. Nutno podotknout, že Sofie byla spíše jeho hrami znuděná, tak je hnal často do extrémů. Svlíkal se a běhal po zahradě, tloukl se přitom pěstmi do břicha a řval v tanzanzštině gorilý chorály. To Sofii zajímalo, jenže i tyto obsécní pohledy ji dokázaly znudit.
Tonda teď tloukl pěstmi do skla, vlasy mu hořely a tvář měl zkřivenu hrůzou přicházející smrti. Zkroucen v agónii shořel na dlaždicích před oknem. Nejlepší pohled, který mohl Sofii, kdy nabídnout.
Zvedla se z křesla a šla si smíchat další drink... další Extázi života. Onen koktejl smrti s jemnou dávkou sexu.

Střecha panelového domu rozehřátá letním sluncem. Pod střechou byt, ve kterém se bijí dvě do sebe zaklíněná těla milenců. Pot z vedra, pot z pohybu. Hluboké vzdechy slasti, vyčerpání a bolesti. Peter nahoře, dívka z televizního pořadu Marmeláda, dole. Skoro vysílená dívka si se sebou nechá dělat, co se komu chce a už jen odevzdaně zírá na horu, na strop. Bílá omýtková barva červená a místy černá. Strop se škvaří a začíná hořet. Dívka chce řvát, ale Peter ji tvrdě zacpe ústa rukou. Kousne ho. Silně se do něj zasekne zuby a nepouští. Peter se pousměje a jí ztéká krev z jeho dlaně přímo do pusy. On ani necekne,...ona vysíleně omdlívá... střecha hoří... Petr se udělá.

„Sofie?“
„Petře?“
„Kde budeš, až se bude svět hroutit?“
„V houpacím křesle, koukat se do zahrady. A ty?“
„Já? Asi si to budu rozdávat s rabínovou dcerou.“

...

Nejhorší je, když si všichni myslej, že by Váš život, žili mnohem lépe než Vy. Máte talent? Zúročili by ho, vydělávali na něm peníze, byli by slavní. Rozešli jste se s přítelkyní nebo s přítelem? Určitě by na Vašem místě takovouto fatální chybu neučinili. Máte rádi smažené, tloustnete po belgických pralinkách. Jistě by s vaším fyzickým potenciálem jedli nízkokalorické jogurty a trápili tělo ve fitku nebo dřeli na trávníku a kopali denně do míče. Dávno by byli mistři světa, kapitáni lodí.
Jenže Vy povětšinou sedíte na zadku a neděláte se svým životem nic.
Je Vám patnáct, čekají Vás čtyři roky na škole. Ve dvaceti další a v pětadvaceti už možná budete mít děcko a vydělávat v McDonaldu na plíny, autíčka, barbíny.
V určitém věku se sluší mít holku, v dalším přítelkyni, manželku, milenku. Nejprve volíte hračku snů, značku oblečení, školu, stranu. Co je správné vnímáte jednou jinak, pak polevíte a dle dřívějšího náhledu na věc se z Vás stává špatný člověk.
Trávu kouří chuligáni, stane se z Vás chuligán. Závislí kuřák, alkoholik nebo dokonce zbijete v návalu zlosti holku, kterou máte vlastně rádi. Sedíte ve vaně, v teplé vodě a přemýšlíte, co byste v určitém věku udělali jinak. A je jedno, jestli je Vám tolik, kolik je mě nebo si myslíte, že jste starší, moudřejší, zasloužilejší. Čím jste starší, naslouchá Vám akorát víc lidí. Úspěšní a stejně byste chtěli věci dělat jinak.
Kouzelným slůvkům už tolik nevěříte a přesto je pronášíte. Jsme stejní, já i Vy. Je málo rozdílů, hodnotí se prý to, co člověk v životě dokázal, jak nakládal s časem, který mu byl dán. Možná je to pravda. Aspoň to tedy všichni říkají a je to všeobecně uznávaná pravda. Všeobecně uznávaná pravda musí být pravdou.

Vánoční cesta

Jako dárek pro všechny čtenáře jsem si připravil tuto vánoční pohádku :-)


Ruce mi pod rukavicemi zábly, ale přesto jsem byl připraven, abych vystřelil palcem vzhůru a stopnul auto, které by mě dostalo aspoň trochu blíž k Praze. Řádila sněhová vánice a pravděpodobnost, že by mě auta vůbec zaregistrovala, byla mizivá. Zvlášť na jedné zapadlé silnice uprostřed neznáma, pár kilometrů za městečkem, kde jsem byl navštívit těsně před Vánoci kamarádku a vinou mnohých radovánek se stalo, že mi nezbyla jediná koruna na cestu zpět.
Byl Štědrý den poledne roku 2006 a já si začínal pomalu připouštět, že to nestihnu domů na večeři a rodiče na mě během svátků budou celkově nepříjemný a já budu muset poslouchat řeči o tom, že jsem černou ovcí rodiny, že byla blbost vydávat se někam do neznáma a nestihnout tak vánočního kapra, že mi dárky pod stromečkem zplesnivěly a tak je museli vyhodit. Bylo mi 16, za chvíli 17 a přes všechno to dozrávání v muže jsem byl stále plaché dítě, které se bálo výčitek pánů rodičů. Mobil jsem měl vybitý, a i kdyby byl měl šťávu, stejně v něm nebyla ani koruna, abych zavolal o pomoc a takzvaná „nouzová smska“ tenkrát ještě neexistovala.
Jen optimismus a pytlík arašídů v kapse mě držel stále na nohou a nepropadal jsem skepsi, že by se to nedalo zvládnout, i když díky přívalům sněhu, které zasypávaly vozovku a díky nimž bylo vidět sotva dva metry před sebe, se to mohlo klidně stát. Pomalu jsem si prošlapával cestu skrz sníh, promrzlý na kost a vzpomínal na jedny Vánoce, kdy jsem pod stromečkem objevil stavebnici lega ze zimní kolekce údržbářů silnic.
„Ale já chtěl piráty…“ trochu jsem potáhnul a ze stavebnicí se posadil zpátky do křesla nevěda, co si o hloupých údržbářích myslet. Táta se na mě koukal trochu zaraženě a pak se rozesmál: „To jsou taky takový piráti. Brázděj asfaltové moře a loupí poklady v podobě bílého zlata.“
Stavebnici jsem pochopitelně poskládal, ale pak ji hned rozebral a z kostiček se pokusil postavit vesmírnou loď a panáci v oranžových vestách se tak stali kosmonauty.
Zaslechl jsem zvuk a otočil se s rukou připravenou ke stopnutí. Jenže to jen praskla poblíž větev pod nánosem sněhu. Přidal jsem do kroku a doufal, že se brzy dostanu aspoň do nějaké vesnice, kde bych si mohl zavolat domů.
Kráčel jsem pomalu asi hodinu, když tu se přede mnou z bílé tmy vynořil obraz, který jsem opravdu nečekal. Na patníku tu seděl mládenec, starší, ale ne o moc, než já, oblečený do slušivého kabátu s beranicí naraženou na hlavě, pravou ruku vztyčenou ke stopu. Zamával jsem mu a on mi taktéž odpověděl. Došel jsem až k němu.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a usmál se na mě, nevypadalo to, že by mrznul.
„Tady toho moc nestopneš.“ Povídám mu.
„To se pleteš, tady je výborný místo na stopování.“
„V létě možná, ale v týhle vánici?“
Upřímně se zasmál a z kapsy kabátu vytáhnul balíček cigaret značky, kterou jsem v životě neviděl: „Chceš?“
„Dám si.“ Sundal jsem si rukavici, aby se mi cigareta lépe držela a silně jsem pochyboval, že mi bude schopnej v tomhle počasí připálit sirkami, které se mu objevili v ruce. Jenže v tom přestalo sněžit a kolem nás byla jen sněhem posetá krajina. Kluk sirkou bez problému škrtnul a já mohl do plic nasát dráždivý cigaretový kouř.
„Já jsem Ondra.“ Představil jsem se.
„Já Adam. Kam jedeš?“
„Potřebuju do Prahy za rodinou, na večeři. Ale nevím, jestli to stihnu.“ Podělil jsem se s ním o své obavy: „a ty? Kam jedeš?“
„Tak nazdařbůh. Slyšel jsem, že cesta by měla mít cíl, ale moje cesta už nemá cíle, takže je to jedno. Opravdu je tady dobré místo na stop. Počkej si a určitě ti za chvíli někdo zastaví.“
„To těžko, co jdu po týhle silnici, ještě neprojelo jediné auto.“
Sesedl z patníku, poklepal mi na rameno, otočil se a začal kráčet dál po silnici. Chumelenice se vrátila v plné síle, až mě skoro odhodila do silnice. Ačkoliv jsem ho už neviděl, ještě jsem mohl zaslechnout jeho slova: „Určitě ti někdo zastaví.“
Zvláštní pomyslel jsem si a pak si všimnul, že patník na kterém seděl, nebyl patníkem nýbrž jedním z těch pomníčků u silnice. Kleknul jsem si k němu a rukavicí odhrnul vrstvu sněhu, která byla na něm přilepená. Byla na něm černobílá průkazová fotografie mladého kluka a pod ní nápis: „Zde zemřel rukou vraha Adam Vávra ve věku nedožitých 21 let, na Štědrý den roku 1986, student práv.“ Znovu jsem si pečlivě prohlédl fotografii a k mému úžasu zjistil, že na ní vyobrazen kluk, který mi dal cigaretu.
Napřímil jsem se a zaraženě koukal na pomníček. Chtěl jsem se rozeběhnout po silnici a Adama dostihnout a zeptat se ho na spoustu věcí, jenže úžas mi zmrazil nohy, mnohem víc, než zima, která najednou jakoby nebyla.
Zasáhla mě vzpomínka na léto, kdy jsme jeli s kamarádem na kole kousek za Prahu, abychom se vykoupali v opuštěném lomu. Vyprávěl mi, že se tam jednou utopila jedna holka, a člověk může slyšet, když má vodu v uších, její smutný zpěv. Zasmál jsem se tomu a řekl, že je to pěkný příběh, že ho určitě jednou použiju. A pak, když jsem z vody vylezl a v uších měl vodu, měl jsem pocit, že slyším její pláč. Vzpomínka na léto mě taky vrátila do reality. Stál jsem u pomníčku mrtvého stopaře, v zemi nikoho a smířil se s tím, že mám občas potrhlé vidiny. Jen vajgl válející ve sněhu, mi vrtal dál hlavou.
A sotva jsem si vytáhnul z kapsy pytlíček z arašídy, abych si zvedl náladu, na silnici se objevila světla opatrně jedoucího auto. Usmálo se na mě štěstí. Řekl jsem si, vztyčil palec vzhůru a auto mi skutečně zastavilo. Byla to škodovka, která se dneska na silnicích už skoro vůbec nevidí a já se divil, že v tomhle počasí je schopná jízdy.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič s hnědým plnovousem ve staré vojenské uniformě, kolem padesátky. A já mu pověděl, že se potřebuji dostat do Prahy, ale že mi stačí na jakoukoliv komunikaci, odkud by to už neměl být problém. Sdělil mi, že jede do Staré Boleslavi a já se zaradoval, protože bylo kolem třetí a večeři bych mohl ještě stihnout.
Dál už řidič zarytě mlčel a bedlivě si střežil zasněženou vozovku před sebou. Trochu jsem se bál, že někde zapadneme do sněhu a tam moje štěstí skončí, jenže auto, jako by po sněhu klouzalo a za chvíli se už vymotalo z té nekonečné silnice, po které jsem kráčel. Projeli jsme vesnicí a dostali se již na solí posypanou cestu, kde jsem si ještě jednou při pohledu na kolem projíždějící oranžové auto, vzpomněl na stavebnici lega a slíbil si, že až bude čas, vyndám jí ze sklepa, poskládám a pak vystavím v kuchyni na mikrovlnku.
U stopování mi vždycky přišla jedna věc trochu otravná. Usmívat se a odpovídat sem a tam na otázky řidičů, které byly vždycky vesměs stejné: „Kam jedeš? Co tam budeš dělat? Jo? No to je bezva.“ Zkrátka se je snažit za svezení trochu pobavit. Jenže v téhle staré škodovce jsem nic takového nemusel. Řidič nevypadal, že by se chtěl nějak bavit a dost možná ani neregistroval mojí přítomnost. A i když nemám rád bavení se na týhle úrovni s cizími lidmi, na druhou stranu je rád poznávám, a když mlčí tak si je prohlížím. Kromě charakteristických vousů mě zarazila jeho pavučinová jizva na spánku a celkový pochmurný výraz, který z něj vycházel.
A těsně před Boleslaví se rozmluvil: „Byl Štědrý den a já spěchal za rodinou. Vánice. Nebylo vidět skoro nic a on stál uprostřed silnice a já… já ho prostě neviděl. Nemohl jsem a pak jsem zbaběle ujel.“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Zuřivě mával, chtěl svézt. Jenže to jsem si uvědomil, až potom. A brzdy, i kdybych brzdil, silnice byla namrzlá a nikdy jsem nemohl zastavit ve správný čas. Pocit viny mě sžíral a když jsem seděl u večeře, mlčel jsem a žena se mě ptala, co to se mnou je. Neodpověděl jsem. Když jsem cinkal zvonečkem, nemohl jsem se toho zbavit, a když se šlo večer spát, nemohl jsem usnout. Vyplížil jsem se z ložnice, nasedl do auta a odjel kousek za město, kde na opuštěném parkovišti, jsem si přiložil ke spánku pistoli a vystřelil…“
S posledním slovem se auto zastavilo u starého hřbitova na okraji Boleslavi: „Tady končím“ řekl a dveře se sami otevřely. Zkoprnělý jsem vystoupil a než jsem se stačil otočit a za jízdu poděkovat, auto bylo pryč.

Byla již tma, když jsem se posadil na náměstí a rozhodl se přemýšlet, jak se dostanu z Boleslavi domů. Nebylo to daleko. Bydleli jsme na Černém mostě a to byl kousek cesty. Na dalšího stopa jsem neměl náladu a z cedulky u autobusové zastávky jsem se dozvěděl, že autobusy do Prahy přestaly jezdit před hodinou.
A v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět telefon, který byl zaručeně vybitý. Podivil jsem se tomu a vytáhl jej. Na displeji stálo táta a já si představil jeho naštvaný tón.
„Ahoj.“
„Ahoj, kde si, prosím tě? Už jsme z toho tady docela nervózní a kapr je už skoro dosmaženej.“
Do očí se mi nalily slzy.
„Já… já jsem v Boleslavi. Nechceš pro mě přijet?“
„A kde tam seš?“
„Na náměstí.“
„Dobře, tak vydrž, do dvaceti minut jsem tam.“
„Tati?“
„No, co je?“
„Mám tě rád a těším se na večeři.“
Chvilku mlčel: „My se na tebe taky těšíme.“

Jediná jistota

A čím si vlastně můžete být v životě jistí? Hned by všichni stroze odpověděli, že smrtí, ale já si tím tak jistej nejsem. Co když nezemřu? Co když se tu budu věčně potulovat a nebudu moci zemřít? To potom přijdu o tu poslední jistotu, která mi dneska zbývá.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“

Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.

„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.

A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.

Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?

Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.

Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.

A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.

Tak bezděčně jí znám
Matičku Prahu
a zvlášť její temnou sestru
Noční Prahu
ve všech jejích podobách
zlitou jako ruskou paní
se sukní u prsou
zrádnou, zfetovanou
tajemnou
těžko se odpoutat od ní
spanilou lakomou vílu
děvku zvenčí stověžatou
vevnitř čpí vztekle síru
na dvě sestry rozpůlenou

Adelajda námořníkem

Tak ještě jednou, všechno nejlepší Adélo, čarodějko mého srdce, svědomí mého penisu, vílo vytesaná z alabastru...


„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“

Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.

„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“

Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“

Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.

„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“

Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.

Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.

Pro slepé

Jednou v parku potkal fotbalový fanda slepce.
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“

Pohled

Panu Rejžkovi táhlo na nějakých padesát let. Věk, ve kterém si spousta lidí začíná připouštět, že se jejich životní cesta poněkud zkracuje. Jiní si to nepřipouští a stále se cítí jako mladíci a vyvádí různé ztřeštěnosti. Chytá je takzvaná druhá míza. Chlapíci hledají mladé milenky a ženy si užívají začátky menopauzy.
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.

Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…

„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“

Hledání loutkáře

Uvažovali jste někdy o tom, že děláte něco, co byste dělat neměli, že to dobře víte, ale nemůžete tomu nijak zabránit? Jistě, že uvažovali a samozřejmě jste se také proti tomu zkoušeli vzpouzet. A ti opravdu silní jedinci dokázali třeba takovou bitvu i vyhrát. Jenže bylo to vítězství? Rozumu nad instinktem? Člověk je taková loutka, která má za loutkáře buď rozum nebo cit. Bohužel oba jsou snadno ovlivnitelní vnějšími vlivy. U citu to může být strach, láska, nenávist nebo třeba slepá důvěra ve vůdce. U rozumu jsou to pak informace, které zpracovává, přebírá je a posléze jimi argumentuje. Dalo by se říci: vlastní úsudek - jenže to přece žádný vlastní úsudek, když zpracováváte a kopírujete informace získané od jiných, není. Je to vlastní posouzení, ale ne vlastní rozum. Nebudete dělat přece to, co si myslíte, že je nejlepší, protože si to myslíte na základě spousty vstřebaných informací od jiných myslitelů, o kterých si třeba nemyslíte, že jsou pitomci, ale oni ve své době pitomci skutečně byli.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.

Zásahy do minulosti

V šestnácti toho vlastně moc o životě nevíte a všechno si tak ještě hezky idealizujete, když chcete. Taky si to idealizovat nemusíte, můžete to vidět temně, tak jak to vidět chcete. Možná čtete fantasy a všude byste nejraději viděli temné rytíře, kteří nosí kolem krku náhrdelník z lidských kostí. Možná jsou to dívky. Urozené panny, stojící na útesech a rozhodnuté skočit dolů. Nebo jste prasáci a všude vidíte sex, který jste zatím měli možnost poznat jen z pornočasopisu koupeného v trafice na druhé straně města...

Vraťme se tedy o pár let zpět...

1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty

2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší

3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý

Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu

4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"

Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....

Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic