středa 30. září 2009

Hledání loutkáře

Uvažovali jste někdy o tom, že děláte něco, co byste dělat neměli, že to dobře víte, ale nemůžete tomu nijak zabránit? Jistě, že uvažovali a samozřejmě jste se také proti tomu zkoušeli vzpouzet. A ti opravdu silní jedinci dokázali třeba takovou bitvu i vyhrát. Jenže bylo to vítězství? Rozumu nad instinktem? Člověk je taková loutka, která má za loutkáře buď rozum nebo cit. Bohužel oba jsou snadno ovlivnitelní vnějšími vlivy. U citu to může být strach, láska, nenávist nebo třeba slepá důvěra ve vůdce. U rozumu jsou to pak informace, které zpracovává, přebírá je a posléze jimi argumentuje. Dalo by se říci: vlastní úsudek - jenže to přece žádný vlastní úsudek, když zpracováváte a kopírujete informace získané od jiných, není. Je to vlastní posouzení, ale ne vlastní rozum. Nebudete dělat přece to, co si myslíte, že je nejlepší, protože si to myslíte na základě spousty vstřebaných informací od jiných myslitelů, o kterých si třeba nemyslíte, že jsou pitomci, ale oni ve své době pitomci skutečně byli.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.

Žádné komentáře: