Pes zaběhnutý do tunelu - přejede ho vlak? Metro?
zaštěkání
pondělí 29. června 2009
sobota 20. června 2009
Ztráta panictví
(povídka o třech aktech)
Tam kde je láska…
Bylo mi 18 let, měl jsem první skutečnej vztah a byl poprvé skutečně zamilován. Jmenovala se Eliška. Dívka vlastnící postavu, kterou vídáte na titulních stránkách magazínů pro dospělé. Ale nezamiloval jsem se do ní jen kvůli postavě, ale i kvůli očím, vlasům a energii, která z ní vyzařovala vždy, když se na mě usmála. První rande – pozvání na zmrzlinu, krátká procházka po Stromovce, posezení na zahradě jedný hospody, pár piv a k příslibu, že bychom to mohli zopakovat, jedna velká pusa na pusu.
Pak další rande podobného rázu a při třetím už nenápadné seznamování s jejími kamarády a při čtvrtém na oplátku seznamování jí s mými kamarády. Držení za ruce, líbačky v městské dopravě a drobné zdvořilosti, které kořenili první měsíc našeho vztahu.
Kdysi někdo napsal, že mladá láska - a láska vůbec - nezná mezí, ale pravdou je, že některé meze má a to zejména v posteli partnerů.
Pomalu se blížil i den, kdy u mě měla Eliška spát. Samozřejmě, že jsem se na ten okamžik strašně těšil, ale zároveň jsem byl přece jen trochu nervózní, protože u mě ještě nikdy žádná holka nespala. A taky jsme k sobě s Eliškou nebyli upřímní ještě natolik, abych věděl, co ona od té noci očekává.
Domluvili jsme to na Pátek. Nejprve, že zajdem s kamarádama do divadla, pak trochu popijem v hospodě a nakonec se přesuneme posledním metrem ke mně domů, kde se bude dít… ani jeden z nás to nebyl schopný doříct.
A přece jsem v pátek ráno skočil do Delvity, koupil flašku sektu a v oddělení drogérie asi deset minut koukal na výběr kondomů, než jsem konečně sebral odvahu, jeden balíček vybral a u kasy zaplatil. Doma pak pečlivě vyluxoval koberce, vyleštil nádobí a převlíknul postel. Rodiče naštěstí odjeli kamsi do zahraničí a brácha byl s kamarádem od čtvrtka na rybách.
Pak jsem asi dvě hodiny koukal do knížky Techniky milování, kterou jsem dostal ze srandy k narozeninám. Při pozorování fotek naaranžovaných milenců, jsem se cítil podivně vzrušen, ale ne s erotiky, kterou jsem měl na křídovém papíře před sebou, ale z představy, že bych se měl i já dnes večer zhostit podobné role, kterou měl brunet na obrázku.
Zavolala, jestli se nechci sejít dřív. Souhlasil jsem a tak jsme si dali v pět hodin rande na Andělu.
Procházka, držení za ruce, líbačka na lavičce v parku, držení a ruce, divadlo, hlazení stehna, smích, potlesk, držení za ruce, hospoda, tři piva, držení za ruce, líbačka v posledním metru na podlaze, držení za ruce a byli jsme doma.
Zavěsila se mi kolem krku: „Strhni mi šaty a udělej mi to tady na zemi…“
„Co prosím!?“ a bylo to venku. Věděla to a já taky. Jsem panic, ona nadržená holka a já nevím co s tím.
Znejistěla. Políbil jsem jí a jemně položil na vyluxovaný koberec v předsíni. „Hned se vrátím.“ Zašeptal jsem, zmizel v kuchyni, kde jsem připravil dvě sklenky, bouchl sekt a rozlil jej. Když jsem se vrátil, seděla na koberci bez trička, bez kalhot, jen ve spodním prádle. Zrovna si pomalu rozepínala podprsenku.
Z jedný skleničky jsem trochu ukápl na zem, jak se mi rozklepaly ruce. Jenom se usmála a na mě se vyvalil ten příliv energie, který mi říkal, že už všechno bude v pohodě.
„Já skočím pro kondomy…“ bylo jediný, co jsem byl schopnej ze sebe vysoukat.
„Nemusíš, beru prášky…“
„Já ještě nikdy…“ dostal jsem se do úzkých.
„Nemyslela jsem si to, ale teď už to vím. To bude v pohodě, neboj.“ Vzala mě za ruce a já si k ní klekl, šáhl jí na prso, jemně zmáčknul a pak jí políbil.
Tam, kde je alkohol…
Je to jako fotografie z rodinného alba. Zaseknutá v čase obrazem, ale i vyzněním. Jsem na ní já, jako 16-ti letý kluk s cigaretou v puse, nápisem Punk´s not dead na tričku a v obličeji s vyzývavým výrazem k celému světu, který jakoby říkal: „Jste mi všichni u prdele“. Sedím na lavičce, cucám pivo a na fotce vedle mě se usmívá Klára. Náušnice v nose, vlasy propletený několika dredy a v oblečení tak roztrhaným, že jí je na jednom místě vidět na bradavky. Kolem sedí ještě několik kamarádů, jeden drží v ruce kytaru a je vidět, že ostatní zpívají. Všichni mají něco společného. V očích jistotu, že začínají prázdniny a s ním i dva měsíce radovánek.
(Vyfoceno v Hrdlořezech na jednom statku, na té kalbě, kde jsme slavili konec prváku.)
„Ta Klára je ale pěkná.“ Povídám Tomášovi, když chčijeme za starou stodolou.
„Kolik si toho prosímtě už vypil.“ Zasmál se.
„Asi čtyři piva, když je to zadarmo…“
„Tak to prosímtě nepřeháněj, ať tě s Klárou nenajdu někde na seně.“
„Neboj, víš, že takovej nejsem.“ Ujistil jsem ho, zapnul si poklopec a odklopýtal pro další pivo k volně postavené pípě.
Tam se opírala o zeď Klára a opile mhouřila oči do poloprázdného kelímku: „Tak se mi zdá, že mi tam plave moucha.“
Ve skutečnosti jí tam plaval popel od cigára, který si tam omylem odklepla asi před pěti minutama, ale zaválel jsem, vzal si její kelímek do ruky a vypil to do dna: „Moucha nemoucha, pivo se musí vypít!“ zařval jsem a začal jí točit další a sobě taky.
Usmála se a odešla se slovy, že odejde jen na záchod, pak se vrátí.
Vím jen, že jsem jí viděl až po prázdninách, protože v tu chvíli se u pípy objevila Katka. Menší slečna v minisukni, s trochu nablblým výrazem, kterou jsem celej rok pozoroval o přestávkách, když jsme kouřili před školou. Nepozoroval jsem jí proto, že by se mi nějak zvlášť líbila, ale něco v jejím postavení, když kouřila cigaretu, mě vzrušovalo.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal jsem se.
„Ale jde to, jen by to chtělo nějaký rum.“
„Myslím, že ho schovávají ve stodole.“
„Půjdem se tam podívat?“
Ve stodole pochopitelně žádný rum nebyl. Jen betonová podlaha a možná trocha slámy u stěn, kde byli i zavěšený různý nástroje a v jednom rohu odložená kárka.
„Tak kde je ten rum?“ otočila se a podívala se mi zezdola do očí. Zpětně si myslím, že moc dobře věděla, že tam Rum byl naposledy, když ho za války schovávali před náckama.
Pusa možná trochu opilá, ale přece jen pěkná. Jazyk. Tělo tře o tělo. Tričko padá na zem a spolu s kalhotami se stává jakousi provizorní pohovkou, na které se za chvíli válejí dvě nahá těla opilých milenců.
Dveře do Stodoly nejsou zavřený a každou chvíli sem nakoukne, kterýkoliv spolužák ze školy, zasměje se a máme to spočtený na další tři roky.
Tam, kde je červená lucerna…
Bylo mi 19, když mě kámoš pozval na svoji rozlučku se svobodou. Petr, který organizoval rozlučku, byl vždycky úkaz, který se ženských nebál a věděl jak to pořádně roztočit. Jako každý mladý nihilista nenáviděl svaze manželský, ale Honza – ten chudák, který do chomoutu pomalu lezl – byl jeho nejlepší kamarád, a tak když mu to nerozmluvil, slíbil aspoň, že na svoji rozlučku nikdy nezapomene. A my ostatní pozvaní také ne.
Ze začátku jsem se z toho chtěl trochu vykroutit, protože Petr přislíbil po pitce, že zaplatí všem hodinu v bordelu a já jsem z toho byl silně nervózní. Proč? Jednoduše proto, že jsem ještě nikdy k pohlavnímu styku neměl příležitost a vidina, že o to přijdu opilej s profesionálkou v nočním klubu, mě sice na jednu stranu vzrušovala, ale na druhou děsila to moje já, které prahlo po lásce.
Nakonec za mnou přišel Honza, který taky nevypadal, že by se na rozlučku bůhvíjak těšil, protože on byl ten, kterýho potkalo štěstí a Hanka byla vážně skvělá holka… nechtěl jí podvést tejden před svatbou se štětkou.
Slíbil jsem mu, že ho pohlídám.
„Tak já jedu domů kluci, dík za večer.“ Honza nastupoval do taxíku s monoklem místo oka.
„Kam bys jezdil?! Je to tvoje rozlučka! Pojď píchat děvky!“ nevěděl jsem co plácám, ale plácal jsem to, protože jsem to v tu chvíli tak myslel a chtěl. Honza se na mě jen usmál: „Užij si to,“ zabouchl dveře a odfrčel pryč.
Petr s rozraženým rtem se s ním ani nerozloučil a jen ho pozoroval žlutý taxík, jak se pomalu vzdaluje. Nikdo z nás nevěděl, jestli se půjde do toho bordelu nebo ne. Kluci si totiž vyměnili několik ostrých názorů ohledně manželského svazku, kdy se se svobodným Honzou Petr prostě nedokázal rozloučit.
Naštěstí pro nás opilé a nadržené chtěl Petr evidentně svůj žal utopit ve víru noci a tak zavelel ke vstupu do „Vymazlené lastury“
Posadili jsme se do pohodlných křesel a ke každému z nás si ihned přisedla dívka. Paradoxně si ke mně sedla ta nejstarší, i když jsem byl z party nejmladší. Tím, že byla nejstarší nemyslím, že by jí vrásky viseli z čela a z krku, jak prověšené prádlo na šňůře, ale byla na ní vidět jistá vyspělost a zkušenost. Poprosila, jestli bych jí nenabídnul cigaretu. Když jsem zmateně naznačil, že žádnou nemám, Petr si toho všimnul a objednal mi krabičku.
Zapálili jsme si a povídali si o různých věcech. Chtěla vědět, čím se živím a já přiznal, že jsem čerstvě odmaturoval. Podrbala mě za uchem. Pak k nám přistáli od Petra dva panáky whisky. Kopnul jsem první do sebe, a když moje partnerka ukázala zjevný odpor k tomuto nápoji, kopnul jsem i druhej. Pak další cigaret. Další povídání. Porozumění.
Láska? Možná. V baru, kde se líně vzduchem sune cigaretový dým prosvětlený rudou barvou, je všechno láska. A není to jen v baru. Je to i nahoře v pokoji, kde mi sundává tričko, kalhoty, trenky, jemně se se mnou mazlí a nasazuje mi kondom. Uspokojení. Láska? Po tolika tequillách, whiskách, pivech je všechno láska. Zvlášť, když se slaví jiná láska.
Alkohol 2 : 2 Láska
Tam kde je láska…
Bylo mi 18 let, měl jsem první skutečnej vztah a byl poprvé skutečně zamilován. Jmenovala se Eliška. Dívka vlastnící postavu, kterou vídáte na titulních stránkách magazínů pro dospělé. Ale nezamiloval jsem se do ní jen kvůli postavě, ale i kvůli očím, vlasům a energii, která z ní vyzařovala vždy, když se na mě usmála. První rande – pozvání na zmrzlinu, krátká procházka po Stromovce, posezení na zahradě jedný hospody, pár piv a k příslibu, že bychom to mohli zopakovat, jedna velká pusa na pusu.
Pak další rande podobného rázu a při třetím už nenápadné seznamování s jejími kamarády a při čtvrtém na oplátku seznamování jí s mými kamarády. Držení za ruce, líbačky v městské dopravě a drobné zdvořilosti, které kořenili první měsíc našeho vztahu.
Kdysi někdo napsal, že mladá láska - a láska vůbec - nezná mezí, ale pravdou je, že některé meze má a to zejména v posteli partnerů.
Pomalu se blížil i den, kdy u mě měla Eliška spát. Samozřejmě, že jsem se na ten okamžik strašně těšil, ale zároveň jsem byl přece jen trochu nervózní, protože u mě ještě nikdy žádná holka nespala. A taky jsme k sobě s Eliškou nebyli upřímní ještě natolik, abych věděl, co ona od té noci očekává.
Domluvili jsme to na Pátek. Nejprve, že zajdem s kamarádama do divadla, pak trochu popijem v hospodě a nakonec se přesuneme posledním metrem ke mně domů, kde se bude dít… ani jeden z nás to nebyl schopný doříct.
A přece jsem v pátek ráno skočil do Delvity, koupil flašku sektu a v oddělení drogérie asi deset minut koukal na výběr kondomů, než jsem konečně sebral odvahu, jeden balíček vybral a u kasy zaplatil. Doma pak pečlivě vyluxoval koberce, vyleštil nádobí a převlíknul postel. Rodiče naštěstí odjeli kamsi do zahraničí a brácha byl s kamarádem od čtvrtka na rybách.
Pak jsem asi dvě hodiny koukal do knížky Techniky milování, kterou jsem dostal ze srandy k narozeninám. Při pozorování fotek naaranžovaných milenců, jsem se cítil podivně vzrušen, ale ne s erotiky, kterou jsem měl na křídovém papíře před sebou, ale z představy, že bych se měl i já dnes večer zhostit podobné role, kterou měl brunet na obrázku.
Zavolala, jestli se nechci sejít dřív. Souhlasil jsem a tak jsme si dali v pět hodin rande na Andělu.
Procházka, držení za ruce, líbačka na lavičce v parku, držení a ruce, divadlo, hlazení stehna, smích, potlesk, držení za ruce, hospoda, tři piva, držení za ruce, líbačka v posledním metru na podlaze, držení za ruce a byli jsme doma.
Zavěsila se mi kolem krku: „Strhni mi šaty a udělej mi to tady na zemi…“
„Co prosím!?“ a bylo to venku. Věděla to a já taky. Jsem panic, ona nadržená holka a já nevím co s tím.
Znejistěla. Políbil jsem jí a jemně položil na vyluxovaný koberec v předsíni. „Hned se vrátím.“ Zašeptal jsem, zmizel v kuchyni, kde jsem připravil dvě sklenky, bouchl sekt a rozlil jej. Když jsem se vrátil, seděla na koberci bez trička, bez kalhot, jen ve spodním prádle. Zrovna si pomalu rozepínala podprsenku.
Z jedný skleničky jsem trochu ukápl na zem, jak se mi rozklepaly ruce. Jenom se usmála a na mě se vyvalil ten příliv energie, který mi říkal, že už všechno bude v pohodě.
„Já skočím pro kondomy…“ bylo jediný, co jsem byl schopnej ze sebe vysoukat.
„Nemusíš, beru prášky…“
„Já ještě nikdy…“ dostal jsem se do úzkých.
„Nemyslela jsem si to, ale teď už to vím. To bude v pohodě, neboj.“ Vzala mě za ruce a já si k ní klekl, šáhl jí na prso, jemně zmáčknul a pak jí políbil.
Tam, kde je alkohol…
Je to jako fotografie z rodinného alba. Zaseknutá v čase obrazem, ale i vyzněním. Jsem na ní já, jako 16-ti letý kluk s cigaretou v puse, nápisem Punk´s not dead na tričku a v obličeji s vyzývavým výrazem k celému světu, který jakoby říkal: „Jste mi všichni u prdele“. Sedím na lavičce, cucám pivo a na fotce vedle mě se usmívá Klára. Náušnice v nose, vlasy propletený několika dredy a v oblečení tak roztrhaným, že jí je na jednom místě vidět na bradavky. Kolem sedí ještě několik kamarádů, jeden drží v ruce kytaru a je vidět, že ostatní zpívají. Všichni mají něco společného. V očích jistotu, že začínají prázdniny a s ním i dva měsíce radovánek.
(Vyfoceno v Hrdlořezech na jednom statku, na té kalbě, kde jsme slavili konec prváku.)
„Ta Klára je ale pěkná.“ Povídám Tomášovi, když chčijeme za starou stodolou.
„Kolik si toho prosímtě už vypil.“ Zasmál se.
„Asi čtyři piva, když je to zadarmo…“
„Tak to prosímtě nepřeháněj, ať tě s Klárou nenajdu někde na seně.“
„Neboj, víš, že takovej nejsem.“ Ujistil jsem ho, zapnul si poklopec a odklopýtal pro další pivo k volně postavené pípě.
Tam se opírala o zeď Klára a opile mhouřila oči do poloprázdného kelímku: „Tak se mi zdá, že mi tam plave moucha.“
Ve skutečnosti jí tam plaval popel od cigára, který si tam omylem odklepla asi před pěti minutama, ale zaválel jsem, vzal si její kelímek do ruky a vypil to do dna: „Moucha nemoucha, pivo se musí vypít!“ zařval jsem a začal jí točit další a sobě taky.
Usmála se a odešla se slovy, že odejde jen na záchod, pak se vrátí.
Vím jen, že jsem jí viděl až po prázdninách, protože v tu chvíli se u pípy objevila Katka. Menší slečna v minisukni, s trochu nablblým výrazem, kterou jsem celej rok pozoroval o přestávkách, když jsme kouřili před školou. Nepozoroval jsem jí proto, že by se mi nějak zvlášť líbila, ale něco v jejím postavení, když kouřila cigaretu, mě vzrušovalo.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal jsem se.
„Ale jde to, jen by to chtělo nějaký rum.“
„Myslím, že ho schovávají ve stodole.“
„Půjdem se tam podívat?“
Ve stodole pochopitelně žádný rum nebyl. Jen betonová podlaha a možná trocha slámy u stěn, kde byli i zavěšený různý nástroje a v jednom rohu odložená kárka.
„Tak kde je ten rum?“ otočila se a podívala se mi zezdola do očí. Zpětně si myslím, že moc dobře věděla, že tam Rum byl naposledy, když ho za války schovávali před náckama.
Pusa možná trochu opilá, ale přece jen pěkná. Jazyk. Tělo tře o tělo. Tričko padá na zem a spolu s kalhotami se stává jakousi provizorní pohovkou, na které se za chvíli válejí dvě nahá těla opilých milenců.
Dveře do Stodoly nejsou zavřený a každou chvíli sem nakoukne, kterýkoliv spolužák ze školy, zasměje se a máme to spočtený na další tři roky.
Tam, kde je červená lucerna…
Bylo mi 19, když mě kámoš pozval na svoji rozlučku se svobodou. Petr, který organizoval rozlučku, byl vždycky úkaz, který se ženských nebál a věděl jak to pořádně roztočit. Jako každý mladý nihilista nenáviděl svaze manželský, ale Honza – ten chudák, který do chomoutu pomalu lezl – byl jeho nejlepší kamarád, a tak když mu to nerozmluvil, slíbil aspoň, že na svoji rozlučku nikdy nezapomene. A my ostatní pozvaní také ne.
Ze začátku jsem se z toho chtěl trochu vykroutit, protože Petr přislíbil po pitce, že zaplatí všem hodinu v bordelu a já jsem z toho byl silně nervózní. Proč? Jednoduše proto, že jsem ještě nikdy k pohlavnímu styku neměl příležitost a vidina, že o to přijdu opilej s profesionálkou v nočním klubu, mě sice na jednu stranu vzrušovala, ale na druhou děsila to moje já, které prahlo po lásce.
Nakonec za mnou přišel Honza, který taky nevypadal, že by se na rozlučku bůhvíjak těšil, protože on byl ten, kterýho potkalo štěstí a Hanka byla vážně skvělá holka… nechtěl jí podvést tejden před svatbou se štětkou.
Slíbil jsem mu, že ho pohlídám.
„Tak já jedu domů kluci, dík za večer.“ Honza nastupoval do taxíku s monoklem místo oka.
„Kam bys jezdil?! Je to tvoje rozlučka! Pojď píchat děvky!“ nevěděl jsem co plácám, ale plácal jsem to, protože jsem to v tu chvíli tak myslel a chtěl. Honza se na mě jen usmál: „Užij si to,“ zabouchl dveře a odfrčel pryč.
Petr s rozraženým rtem se s ním ani nerozloučil a jen ho pozoroval žlutý taxík, jak se pomalu vzdaluje. Nikdo z nás nevěděl, jestli se půjde do toho bordelu nebo ne. Kluci si totiž vyměnili několik ostrých názorů ohledně manželského svazku, kdy se se svobodným Honzou Petr prostě nedokázal rozloučit.
Naštěstí pro nás opilé a nadržené chtěl Petr evidentně svůj žal utopit ve víru noci a tak zavelel ke vstupu do „Vymazlené lastury“
Posadili jsme se do pohodlných křesel a ke každému z nás si ihned přisedla dívka. Paradoxně si ke mně sedla ta nejstarší, i když jsem byl z party nejmladší. Tím, že byla nejstarší nemyslím, že by jí vrásky viseli z čela a z krku, jak prověšené prádlo na šňůře, ale byla na ní vidět jistá vyspělost a zkušenost. Poprosila, jestli bych jí nenabídnul cigaretu. Když jsem zmateně naznačil, že žádnou nemám, Petr si toho všimnul a objednal mi krabičku.
Zapálili jsme si a povídali si o různých věcech. Chtěla vědět, čím se živím a já přiznal, že jsem čerstvě odmaturoval. Podrbala mě za uchem. Pak k nám přistáli od Petra dva panáky whisky. Kopnul jsem první do sebe, a když moje partnerka ukázala zjevný odpor k tomuto nápoji, kopnul jsem i druhej. Pak další cigaret. Další povídání. Porozumění.
Láska? Možná. V baru, kde se líně vzduchem sune cigaretový dým prosvětlený rudou barvou, je všechno láska. A není to jen v baru. Je to i nahoře v pokoji, kde mi sundává tričko, kalhoty, trenky, jemně se se mnou mazlí a nasazuje mi kondom. Uspokojení. Láska? Po tolika tequillách, whiskách, pivech je všechno láska. Zvlášť, když se slaví jiná láska.
Alkohol 2 : 2 Láska
úterý 9. června 2009
Úterý
Modleme se. Dopřej, Pane, naším znaveným údům zdravý odpočinek, a co jsme dnes svou prací zaseli, dej, ať vydá žeň věčnou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
(kompletář)
(kompletář)
čtvrtek 28. května 2009
„Je křivda vůči sebevrahovy, když jeho čin neprodrbají média?“
Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.
Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.
Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…
Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?
Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?
„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“
Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.
Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.
Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…
Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?
Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?
„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“
Princ Kvík
Bylo jednou jedno království,
Uprostřed rudých hor,
Řeklo by se šílenství,
Aby tam žil živý tvor…
A ten tvor dokonce nebyl jeden, nýbrž byli dva. Leč sami o sobě dlouho nevěděli, páč ona byla princezna žijící na vrcholku věže, obdařená čarovnou krásou a dlouho spala… snad prokletí, kdo ví?
A on byl kluk žijící dole pod věží, denně trénující s mečem. Zapálený žák, který snil o tom, že by potkal někoho nového… snad láska?
Jak se do království dostal on nebo ona, to si ani jeden vlastně pořádně nepamatovali. Snad drobné útržky… divný pocit, strach, něco velkého a pak tma…vřískot…a pak už byli v království. Chlapcovi někdo nechal vytetované jméno na zadku, takže když objevil v rohu království zrcátko, mohl zjistit, že jeho jménem je Kvík. Chvilku byl zmaten, protože si nedovedl vysvětli, že umí číst, že ví přesně, co ty divné symboly v jeho zadečku znamenají. A když hodil za hlavu starosti ohledně svojí schopnosti, lámal si dlouho hlavu, co ono slovo znamená. Převaloval ho různě na jazyku a vždycky, když se mu podařilo vyslovit určitým způsobem, zjevilo se jídlo. Tak si tedy Kvík řekl, že to slovo je kouzlo a on je synem nějakého čarodějníka.
Snad toho, který zaklel princeznu do věže?
Jenže Kvík nevěděl o žádné princezně a ona nevěděla o žádném jiném tvorovi, který by žil ve stejném království. Ona by vlastně nevěděla o žádném tvorovi, i kdyby se tu procházelo tisíce jiných tvorů, protože spala spánkem zakletých princezen.
Kvík trénoval každé ráno za soumraku svoje tělo a nabíral svalovou hmotu. Díky žebříku, který odtud vedl kamsi nahoru, zlepšil svojí schopnost pohybu a odpolední běh třiceti koleček kolem království mu dodalo na rychlosti. Leč na co mu byli dosažené schopnosti, když žil v království sám.
Jednoho rána se probudil a vydal se na cestu, prozkoumat, co je za žebříkem. Šplhal po něm několik hodin. Už byl taky vysoko, že když otočil hlavu, aby se podíval dolů, zatočila se mu závratí. A stejně lezl ještě několik dalších hodin. Až úplně vysílen dosáhl konce své cesty a vyšplhal se skrz železný okraj do prvního patra věže. Spousta krásně vyřezávaného nábytku, ale nikde ani živáčka. V kraji místnosti vedli schůdky do druhého patra. Než se na ně vidal, všimnul si pergamenu položeného na stole uprostřed místnosti.
„Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání“
„To ale nemám šanci nikdy dokázat!“ pomyslel si Kvík, ale přece si kouzlo zapamatoval a přežvykoval na jazyku.
Pak opatrně nakouknul, kam vedou schody v rohu místnosti. Vycházel tam odtud divný rámus. Vyšel vždy dva schody a zastavil se. Načmuchával, co mu síly stačily, ale nic mu nepřišlo povědomé. Na konci schodů stála překvapivě další místnost, jejíž stěny byly hladké, bez obrazů, bez ornamentů, zkrátka bez ničeho. Uprostřed místnosti stála podivná věc, která se točila pořád dokola a vlastně zabírala celý střední prostor místnosti. Pokud chtěl Kvík dál, musel se dostat skrze věc a vyjít pod dalších schodech, které tam stály.
Dlouho se nerozmýšlel, protože jeho zvědavost byla silnější než jeho strach. Ale instinkt přežití tu byl, takže dalších hodin zkoumal podivnou věc točící se pořád kolem své osy. Až zjistil, že ho ta věc podivnou věcí uspává. To podivnou věcí byl rytmus, který Kvík objevil. Začal si tedy broukat písničku v rytmu věci, až dosáhl správného naladění a čím lépe broukal, tím více se věc zastavovala, až zastavila úplně.
Kvík podlezl věc a vydal se po dalších schůdcích na horu. A to už byla princeznina komnata. Prostá místnost, na jejímž kraji byli prosté podušky, na kterých spala princezna.
Kvík koukal chvilku vyjeveně na toho cizího živého tvora, jehož hruď se nadýmala v podobném rytmu, jako před se točila věc v dolejším patře. Jenže, když Kvík věc zastavil, prolomil i kletbu snášející se nad princeznou a ta se začala probouzet.
První čehosi všimla, byl cizí tvor, který stál naproti místnosti u schodů a měřil si jí svýma černýma očima.
„Kdo jsi?“ zašeptala a zívla si.
„Kvík.“ Špitl Kvík nedokázajíc si vysvětlit, jak to že té neznámé krásné paní rozumí. Ale ihned jaksi pudově zatoužil se k ní vrhnout a dotýkat se jí.
Princezna se pořádně ani neprotáhla a už se na ní ten cizí špinavý tvor válel. No taková drzost! Neměla však ani čas pořádně nadávat, protože se celá věž otřásla, střecha odletěla a dovnitř se obrovská neznámá věc. Kvík se trochu lekl, uskočil a rukama si držel hlavu mezi kolenama. Jenže ta neznámá velká věc popadla princeznu a hnala se s ní pryč. V Kvíkovi se probudila všechna odvaha, vyskákal po zdi a dírou ve střeše se dostal na úplný vrcholek království. Div se mu nezatočila hlava z té výšky pod ním. V dálce ta věc lomcovala ve vzduchu s nebohou Princeznou.
„Kvík! Kvík!“ zakvičel Kvík ve snaze čarovat, ale žádné kouzelné jídlo se nepřihnalo. Nic co dosud poznal se nedalo dělat s tím, co se zrovna dělo: „Kvík!!!“
A pak si vzpomněl na ta slova: „Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání.“
Zavřel oči a začal se soustředit. Neměl mnoho času správný rytmus se dal v té rychlosti špatně odhadnout, ale… pak tu byl přece onen rytmus kulaté věci, který mu už jednou pomohl. A tak spustil: „Kvík, Kvíík, Kvík, Kvík, Kvíík, Kvíík, Kvíík“ a tohle pořád dokola, až napočítal do padesáti a vykřikl: „Já už nechci být sám, buďte moji přátelé!!!“
Věc položila Princeznu na střechu vedle Kvíka a podala jim oboum oříšek. Kvík nevěděl samozřejmě, jaktože ví, že se jedná o oříšek a že se dá jíst, ale spokojeně ho schroustal. Princezna koukala na Kvíka a pak si oříšek taky dala. Pak společně zalezli do věže a Kvík ukázal Princezně svoje království.
A tak je napadlo, že by mohli žít spolu. Za čas se jim narodilo několik dětí. Pojmenovali je různě po předmětech co vídávali a nemohli si vybavit odkud ta slova znají.
Takže království se brzy zaplnilo a Kvíkovi se tak splnilo jeho velké přání.
fragment písně v MOLL - Kapitola 4.
Tryská prasklá vodní tryska,
píská blízká mladá hlízka
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
píská blízká mladá hlízka
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
neděle 17. května 2009
Toho jsem se vždycky bál
Nevím kdo si pamatuje, když jsem prohlašoval, že jedna z věcí, kterých se bojím na světě nejvíce, je spatřit někoho zemřít.
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.
Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.
Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.
Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...
Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.
Prostě letěl...
A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...
Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.
Prostě letěl
Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.
Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.
Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.
Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...
Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.
Prostě letěl...
A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...
Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.
Prostě letěl
Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat
čtvrtek 16. dubna 2009
Optimistická
(Ami) Někdy se tak lidem stává,
(F) Že jim nedá jejich dojná kráva…
(jestli chybí ta co dává,
tak se najde jiná kráva)
(G) Ale mě ne! (E) Mě se to nestane!
(Ami) I když slunce zapadne
(F) já budu se slunit dál,
(C, G, E, G, E,) Tak jak jen se na slunci slunit dá!
Potom dětem slza ukapává,
Že je řízla nožem jejich (vlastní) máma…
Ale mě ne! Ne to se mi nestane,
I když mi ruku uřízne
Já mávat na ní budu dál,
Tak jak se jen na mámu mávat má!
A když psovi teče z huby slina
Je to vzteklina, prý nakažlivá
Ale mě ne, mě se to nedotkne
I když můj pes mě kousne
Já veselej budu dál
Tak jak veselej umím bejt já!
A koho zlobí jeho stará (mladá),
Je čas na rozchod – to se stává…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když dívka mi zahne
Já s ní se budu vídat dál
Tak jak se s dívkou pěknou vídat má!
Když umře nejlepší kamarád
Je čas se o svůj vlastní život začít bát…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když kamarád mi v cirkuse zahyne
Já žonglovat s noži budu dál,
Tak jak se jen s noži žonglovat dá!
(Nebo Vám na dálnici praskne guma,
Letíte metry před Vámi je duha…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když auto vybuchne
Já načtu novou hru a pojedu dál!
Tak jak se jen ve hrách nekonečně jezdit dá)
(F) Že jim nedá jejich dojná kráva…
(jestli chybí ta co dává,
tak se najde jiná kráva)
(G) Ale mě ne! (E) Mě se to nestane!
(Ami) I když slunce zapadne
(F) já budu se slunit dál,
(C, G, E, G, E,) Tak jak jen se na slunci slunit dá!
Potom dětem slza ukapává,
Že je řízla nožem jejich (vlastní) máma…
Ale mě ne! Ne to se mi nestane,
I když mi ruku uřízne
Já mávat na ní budu dál,
Tak jak se jen na mámu mávat má!
A když psovi teče z huby slina
Je to vzteklina, prý nakažlivá
Ale mě ne, mě se to nedotkne
I když můj pes mě kousne
Já veselej budu dál
Tak jak veselej umím bejt já!
A koho zlobí jeho stará (mladá),
Je čas na rozchod – to se stává…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když dívka mi zahne
Já s ní se budu vídat dál
Tak jak se s dívkou pěknou vídat má!
Když umře nejlepší kamarád
Je čas se o svůj vlastní život začít bát…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když kamarád mi v cirkuse zahyne
Já žonglovat s noži budu dál,
Tak jak se jen s noži žonglovat dá!
(Nebo Vám na dálnici praskne guma,
Letíte metry před Vámi je duha…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když auto vybuchne
Já načtu novou hru a pojedu dál!
Tak jak se jen ve hrách nekonečně jezdit dá)
čtvrtek 2. dubna 2009
Flirt
Díval jsem se jí zpříma do očí a chtěl znát její odpověď. Vlastně jsem jí ani nechtěl slyšet, už jsem jí vyčetl v těch modrých perlách. Absolutní nezájem.
„Jsi milej a hodnej, ale já s tebou chodit nechci,“ pravila na konec.
„No to je každopádně škoda, protože já bych s tebou chodil docela rád, ale co se dá dělat.“ Sprásknul jsem rukama.
„Ty to jako vezmeš takhle?“
„No… a jak si představuješ, že bych to měl brát? Jako konec světa? Si pěkná holka a fakt se mi dost líbíš, proto jsem se tě zeptal, jestli to se mnou nechceš zkusit, ale když nechceš, tak bohužel přicházím o spoustu okamžiků, které bych s tebou bejval mohl strávit, ale svět fakt nekončí. Objeví se jiná dívka a na tu to znova zkusím a třeba mi to tentokrát vyjde.“
„To se o mě nebudeš víc snažit?“ evidentně byla šokovaná, nejspíš se s tímhle nikdy nesetkala. Ta královna krásy si asi myslela, že jsem do ní tak strašně zblázněnej, že budu zadrhávat při řeči, když na ní budu mluvit. Že se rozbrečím, když mě odmítne.
„No a bude to mít cenu?“ zeptal jsem se.
Zaraženě mlčela, pak si vytáhla z kabelky cigaretu a zapálila si jí. Poprvý se mi za ten večer sevřel žaludek úzkostí. Ona o tom snad vážně přemýšlí. Že by můj odhad nebyl správný?
Popravdě byla dost hezká a i sympatická. Ale myslel jsem si, že jsem jí odhadl správně, když jsem si myslel, že to bude jedna z těch holek, co si o sobě hodně myslí. Co bere kluky, co maj hodně peněz. Že její společenský status je tak vysokej, že na nás ostatní kouká z vrchu. Odkašlal jsem si. Podívala se na mě pohledem, který mi vyrazil dech. Nebyl to pohled chladně odměřený nebo odmítavý, podle kterého jsem před chvílí poznal, že mě nechce, ale byl to pohled jiný, jako by mi říkal: Snaž se a dostaň mě. Jak jen se může někdo takhle rychle měnit? Měnit svůj názor? Svoji třídu. Ta holka byla chameleón a už jsem o takovejch slyšel.
„Kde dneska budeš spát?“ zeptala se mě zpříma. Zhodnotil jsem svoji situaci. Nemohl jsem se najednou chovat vyplašeně a koktat, protože to co změnilo její názor byla moje suverenita.
„Ještě nevím. Jsem ve městě teprve krátce. Včera jsem spal u příbuzných, ale ráno mě vyhodili. Mám tady pár známejch ještě z dob co jsem studoval, tak snad někoho seženu a vyspím se u něj.“ Napil jsem se piva a po očku se na ní podíval, jak bude reagovat. Měřila si mě tím pohledem a natahovala kouř z cigarety do plic.
„Můžeš spát u mě. Naši nejsou doma.“ Pravila nakonec.
„Co bych tam dělal?“
„Spal?“
„No to je pravda, ale co bych ze spánku u tebe měl?“
„Byl by si plnej energie, až tě zejtra ráno vykopnu.“
„To já jsem energie plnej furt a můžu jí čerpat kdekoliv jinde.“
„Jo? No já za hodinu jdu domů, tak kdyby sis to rozmyslel…“
„Promyslím to.“ Zvedl jsem se a odešel na záchod, kde jsem se vyblil do umyvadla. Zvedl se mi žaludek. Celou dobu toho hovoru mě na něj cosi škrábalo a teď to muselo ven. Vypláchl jsem si pusu a podíval do popraskaného zrcadla proti sobě. Otřel jsem z něj prach a prohlížel se. Sakra! Nadával jsem v duchu. To snad není možný! Co jsem to tam zahrál? Takovej nejsem a nikdy nebudu a tam dělám tvrďáka. Co když to neustojím a pak zklamu? To nejsem já! Co to do mě vjelo. Měl jsem si radši všímat Moniky, dívky co seděla naproti mně a sledovala náš hovor a já cejtil, že jí to zraňuje. Ten náš flirt. Monika byla holka mojí kategorie, holka se kterou se obyčejně vyspím. Ale ne Tamara. Na začátku jsem jí balil, protože jsem chtěl, aby byla nějaká legrace a protože jsem taky věděl, že mě odmítne, ale z jejích posledních vět, to jak mě zvala k sobě domů, jsem pochopil, že má zájem. Já nestojím o zájem takovejch primadón. A přece mě na ní něco lákalo. To jak změnila během chvíle názor. Z toho nezájmu v zájem. Něco mě na tom vzrušovalo. Byla tam nějaká magie, kterou jsem však nedokázal plně pochopit. Monika nebo Tamara?
Díval jsem se na svůj neoholenej obličej. Na zapadlé oči, na dlouhé mastné vlasy. Na ten svůj obrovskej frňák. Vytáhl jsem si cigaretu z krabičky a zapálil. Přišel nějakej chlap, vychcal se a ani si neumil ruce a zase zmizel. A já tam pořád stál, měřil si sám sebe v zrcadle a řešil tu pitomou otázku.
Monika, holka co zvládnu a nebo Tamara, holka, o které jsem si myslel, že je předvídatelná a pak mě překvapila. Já mám rád překvapení. Mám rád život. Dokouřil jsem a vajgla mrsknul do umyvadla. Rukou si přečísl vlasy a vyšel ven.
Holky se spolu bavili a můj příchod je přerušil. Monika se na mě podívala trochu plaše a Tamara mě sjela pohledem jako kočka. Posadil jsem se vedle Moniky a přendal si k ní pivo.
„A co ty vlastně děláš?“ zeptal jsem se jí jakoby nic a koutkem oka se podíval na Tamaru. Seděla zkoprnělá údivem.
„Já studuji gymnázium. Letos maturuju.“
„No a co tě baví, co chceš v životě dělat? Po gymnáziu musíš ještě na vejšku, ne?“ zahrnul jsem jí otázkama.“
„Asi nějaký humanitární obory. Sociologii nebo pedagogiku.“
„A to tě baví?“
„No zajímám se o to.“
„Pracuješ ráda s dětma?“
„No ještě jsem neměla příležitost, ale přijdou mi roztomilý.“ Prd o tom věděla, to bylo jistý a byla úplně obyčejná. Tuctová holka co ví houby o životě a teprve houby o tom, jak život žít.
„To je fajn. Tamaro?“ otočil jsem se na ní: „můžu teda u tebe spát?“
„No, ale jdu za chvilku, na tom hajzlu si byl celou věčnost. Hele jdu si támhle pokecat s kámošem, tak já si tě pak vyzvednu, jo?“
„Jasný.“
Pak jsem se věnoval Monice. Kecali jsme o všem možném, až mi ruka sjela na její stehno, jakoby automaticky. Svojí rukou mi taky přejížděla po stehně, nahnula se a já jí políbil. Pak jsem tak strávil asi 15 minut. Nakonec se ozval močák a odběhl si na záchod. Když jsem se vrátil stála tam Tamara, že už musí jít, tak jestli chci, že mám jít s ní. Podíval jsem se na Moniku. Chtěl jsem, aby řekla, že můžu spát u ní, že to není problém, jestli chci. Bál jsem se jít s Tamarou, nevěděl jsem proč, ale bál a i těšil. Chtěl jsem, aby to rozhodla Monika. Místo toho řekla jen: „Už musíš? To je škoda.“
„No víš, já bych jinak neměl kde spát, děvče moje zlatý,“ usmál jsem se na ní a v duchu řval, aby mě pozvala k sobě.
„To je mi jasný, tak se ještě někdy ozvi, jseš fajn kluk.“ Postavila se, objala mě a políbila. Vzal jsem si věci, zaplatil u baru zmizel s Tamarou po schodech na horu do úplný tmy.
„Jsi milej a hodnej, ale já s tebou chodit nechci,“ pravila na konec.
„No to je každopádně škoda, protože já bych s tebou chodil docela rád, ale co se dá dělat.“ Sprásknul jsem rukama.
„Ty to jako vezmeš takhle?“
„No… a jak si představuješ, že bych to měl brát? Jako konec světa? Si pěkná holka a fakt se mi dost líbíš, proto jsem se tě zeptal, jestli to se mnou nechceš zkusit, ale když nechceš, tak bohužel přicházím o spoustu okamžiků, které bych s tebou bejval mohl strávit, ale svět fakt nekončí. Objeví se jiná dívka a na tu to znova zkusím a třeba mi to tentokrát vyjde.“
„To se o mě nebudeš víc snažit?“ evidentně byla šokovaná, nejspíš se s tímhle nikdy nesetkala. Ta královna krásy si asi myslela, že jsem do ní tak strašně zblázněnej, že budu zadrhávat při řeči, když na ní budu mluvit. Že se rozbrečím, když mě odmítne.
„No a bude to mít cenu?“ zeptal jsem se.
Zaraženě mlčela, pak si vytáhla z kabelky cigaretu a zapálila si jí. Poprvý se mi za ten večer sevřel žaludek úzkostí. Ona o tom snad vážně přemýšlí. Že by můj odhad nebyl správný?
Popravdě byla dost hezká a i sympatická. Ale myslel jsem si, že jsem jí odhadl správně, když jsem si myslel, že to bude jedna z těch holek, co si o sobě hodně myslí. Co bere kluky, co maj hodně peněz. Že její společenský status je tak vysokej, že na nás ostatní kouká z vrchu. Odkašlal jsem si. Podívala se na mě pohledem, který mi vyrazil dech. Nebyl to pohled chladně odměřený nebo odmítavý, podle kterého jsem před chvílí poznal, že mě nechce, ale byl to pohled jiný, jako by mi říkal: Snaž se a dostaň mě. Jak jen se může někdo takhle rychle měnit? Měnit svůj názor? Svoji třídu. Ta holka byla chameleón a už jsem o takovejch slyšel.
„Kde dneska budeš spát?“ zeptala se mě zpříma. Zhodnotil jsem svoji situaci. Nemohl jsem se najednou chovat vyplašeně a koktat, protože to co změnilo její názor byla moje suverenita.
„Ještě nevím. Jsem ve městě teprve krátce. Včera jsem spal u příbuzných, ale ráno mě vyhodili. Mám tady pár známejch ještě z dob co jsem studoval, tak snad někoho seženu a vyspím se u něj.“ Napil jsem se piva a po očku se na ní podíval, jak bude reagovat. Měřila si mě tím pohledem a natahovala kouř z cigarety do plic.
„Můžeš spát u mě. Naši nejsou doma.“ Pravila nakonec.
„Co bych tam dělal?“
„Spal?“
„No to je pravda, ale co bych ze spánku u tebe měl?“
„Byl by si plnej energie, až tě zejtra ráno vykopnu.“
„To já jsem energie plnej furt a můžu jí čerpat kdekoliv jinde.“
„Jo? No já za hodinu jdu domů, tak kdyby sis to rozmyslel…“
„Promyslím to.“ Zvedl jsem se a odešel na záchod, kde jsem se vyblil do umyvadla. Zvedl se mi žaludek. Celou dobu toho hovoru mě na něj cosi škrábalo a teď to muselo ven. Vypláchl jsem si pusu a podíval do popraskaného zrcadla proti sobě. Otřel jsem z něj prach a prohlížel se. Sakra! Nadával jsem v duchu. To snad není možný! Co jsem to tam zahrál? Takovej nejsem a nikdy nebudu a tam dělám tvrďáka. Co když to neustojím a pak zklamu? To nejsem já! Co to do mě vjelo. Měl jsem si radši všímat Moniky, dívky co seděla naproti mně a sledovala náš hovor a já cejtil, že jí to zraňuje. Ten náš flirt. Monika byla holka mojí kategorie, holka se kterou se obyčejně vyspím. Ale ne Tamara. Na začátku jsem jí balil, protože jsem chtěl, aby byla nějaká legrace a protože jsem taky věděl, že mě odmítne, ale z jejích posledních vět, to jak mě zvala k sobě domů, jsem pochopil, že má zájem. Já nestojím o zájem takovejch primadón. A přece mě na ní něco lákalo. To jak změnila během chvíle názor. Z toho nezájmu v zájem. Něco mě na tom vzrušovalo. Byla tam nějaká magie, kterou jsem však nedokázal plně pochopit. Monika nebo Tamara?
Díval jsem se na svůj neoholenej obličej. Na zapadlé oči, na dlouhé mastné vlasy. Na ten svůj obrovskej frňák. Vytáhl jsem si cigaretu z krabičky a zapálil. Přišel nějakej chlap, vychcal se a ani si neumil ruce a zase zmizel. A já tam pořád stál, měřil si sám sebe v zrcadle a řešil tu pitomou otázku.
Monika, holka co zvládnu a nebo Tamara, holka, o které jsem si myslel, že je předvídatelná a pak mě překvapila. Já mám rád překvapení. Mám rád život. Dokouřil jsem a vajgla mrsknul do umyvadla. Rukou si přečísl vlasy a vyšel ven.
Holky se spolu bavili a můj příchod je přerušil. Monika se na mě podívala trochu plaše a Tamara mě sjela pohledem jako kočka. Posadil jsem se vedle Moniky a přendal si k ní pivo.
„A co ty vlastně děláš?“ zeptal jsem se jí jakoby nic a koutkem oka se podíval na Tamaru. Seděla zkoprnělá údivem.
„Já studuji gymnázium. Letos maturuju.“
„No a co tě baví, co chceš v životě dělat? Po gymnáziu musíš ještě na vejšku, ne?“ zahrnul jsem jí otázkama.“
„Asi nějaký humanitární obory. Sociologii nebo pedagogiku.“
„A to tě baví?“
„No zajímám se o to.“
„Pracuješ ráda s dětma?“
„No ještě jsem neměla příležitost, ale přijdou mi roztomilý.“ Prd o tom věděla, to bylo jistý a byla úplně obyčejná. Tuctová holka co ví houby o životě a teprve houby o tom, jak život žít.
„To je fajn. Tamaro?“ otočil jsem se na ní: „můžu teda u tebe spát?“
„No, ale jdu za chvilku, na tom hajzlu si byl celou věčnost. Hele jdu si támhle pokecat s kámošem, tak já si tě pak vyzvednu, jo?“
„Jasný.“
Pak jsem se věnoval Monice. Kecali jsme o všem možném, až mi ruka sjela na její stehno, jakoby automaticky. Svojí rukou mi taky přejížděla po stehně, nahnula se a já jí políbil. Pak jsem tak strávil asi 15 minut. Nakonec se ozval močák a odběhl si na záchod. Když jsem se vrátil stála tam Tamara, že už musí jít, tak jestli chci, že mám jít s ní. Podíval jsem se na Moniku. Chtěl jsem, aby řekla, že můžu spát u ní, že to není problém, jestli chci. Bál jsem se jít s Tamarou, nevěděl jsem proč, ale bál a i těšil. Chtěl jsem, aby to rozhodla Monika. Místo toho řekla jen: „Už musíš? To je škoda.“
„No víš, já bych jinak neměl kde spát, děvče moje zlatý,“ usmál jsem se na ní a v duchu řval, aby mě pozvala k sobě.
„To je mi jasný, tak se ještě někdy ozvi, jseš fajn kluk.“ Postavila se, objala mě a políbila. Vzal jsem si věci, zaplatil u baru zmizel s Tamarou po schodech na horu do úplný tmy.
středa 11. března 2009
Kapitola III.
Hrad Pýcha je místo, které bývalo ve středověku označováno, jako nedobytné. Samozřejmě, jako většina takových míst, byl hrad několikrát dobyt (ale nikdy vypálen) a měnil svoje panovníky. Dnes mu vládne, stejně, jako celému městu, padesátiletý Daniel Ředkev. Daniel nemá žádné syny, jen jednu dceru, kterou zplodil ze svojí první a poslední manželkou (zemřela tři roky po narození dcery na rakovinu). A i o dceru nedávno přišel, když vyšla do Starého města na procházku a už se nevrátila.
Daniel zmobilizoval celou Městskou hlídku, která propátrala snad každý kámen ve městě, ale jeho dceru nenašli a rok na to byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Pohřeb, ač bez mrtvé dívky, to byl velkolepý. Všichni se majestátně za peníze panovníka ožrali a veselili až do pozdních nočních hodin.
Jen Daniel seděl v čele velkého hodovního stolu, hlavu založenou do dlaní a potichu brečel.
Když si potom k ránu šel lehnout, nalezl na posteli dopis, ve kterém byl důrazně varován, aby o něm nikomu neřekl, protože jinak jeho dcera přijde skutečně o život. Danielovo srdce radostí poskočilo, protože se dozvěděl, že jeho dcera je stále někde na živu. Stejně, jako mu vesele poskočilo srdce, zamrazilo ho, když četl další řádky. V nich stálo, že Mariana (jak se jeho dcera jmenovala, po nejoblíbenější knižní hrdince jeho ženy) je sice stále na živu, ale král jí za živou nesmí prohlásit, jinak stejně jako v případě, že by se někomu zmínil o dopisu, Mariana zemře. Dál byly pokyny, že každý měsíc mu přijde podobný dopis v nichž budou pokyny o jeho rozhodování v radě města a jestli se jich nebude řídit? Mariana zemře.
Daniel se posadil na postel, zapálil si panovnickou cigaretu a přemýšlel, až nad Pýchou vyšlo slunce.
Danielovu bledost v následujícím měsíci přisuzovali jeho věrní k definitivní ztrátě jeho dcery a neptali se jej, co ho trápí. Pak skutečně přišel další dopis, ve kterém byla i fotografie Mariany.
Stále stejně krásná, v nových šatech stála vyfocená v temné místnosti, kde za ní šla rozpoznat jen cihlová zeď a o té by se dalo pochybovat, že byla skutečná. Mariana se na fotografii usmívala a jakoby očima vysílala signál, že je v naprostém pořádku.
Daniel se rozplakal štěstím (i když polovičním) a druhý den při zasedání rady vetoval zákon o zákazu kouření na veřejnosti, který před několika měsíci sám navrhnul.
Každý měsíc pak dostal fotografii svojí dcery, na které bylo vidět, že jí rostou vlasy, a že s ní únosci nezacházejí jako s dobytkem.
To se událo několik let před tím, než Tonda Smeták dostudoval gymnázium a konečně mohl zavolat na číslo z vizitky. Přesně deset let před tím, než do města přišel Sweeper, aby naháněl strach těm největším drsňákům z Hněvu.
Ale taky se to stalo přesně v tu dobu, kdy začal Honza Brynza přicházet o život.
A kdo je Honza Brynza?
Honza se narodil jako jedno z prvních dětí na Sídlišti. Dokonce tenkrát město vyhlásilo, že prvních sto narozených dětí, dostane finanční prémii, kterou samozřejmě budou čerpat jejich rodiče na plenky a kojeneckou stravu. To se jeho rodičům náramně hodilo, protože podobně jako později Tonda přijeli do města z vesnice, kde prodali svoji malou chalupu a měli akorát na zaplacení bytu. Honzův táta zinscenoval celý to stěhování, protože měl tip na výhodnou práci ve Starým městě, ale jak se nakonec ukázalo, byla to jen finta, jak nalákat do nově postaveného Sídliště novousedlíky. A Honzova maminka měla mateřskou, z čehož se nedalo pořádně vyžít, takže čerstvě narozený Honza vlastně píchl rodině finanční injekci.
Ačkoliv se nikdy Honzovým rodičům nedařilo, vždycky se usmívali a vedli Honzu k optimistickému pohledu na život. Jednou třeba přišel Radim, jak se jmenoval Honzův táta, o něco později z práce (kterou si nakonec našel v nově postavené továrně na východě města) a pravou ruku měl schovanou v šátku. Malý Honzík byl první, kdo ho uviděl, protože ho netrpělivě očekával z domácím úkolem: „Ahoj tati… proč máš tu ruku v šátku?“
„Mám ji v něm položenou,“ usmíval se Radim.
„A proč jí máš položenou?“ vyzvídal Honza.
„Protože jí mám zlomenou… spadnul mi na ní takhle velký stroj,“ a snažil se rozpřáhnout ruce, což kvůli té postižené vůbec nešlo a vypadalo to komicky. Malý Honza se rozchechtal dětským smíchem tak nahlas, že tím přivolal z kuchyně maminku. Ta chvilku koukala, co se to v předsíni děje, ale nakonec se sama neubránila úsměvu, když viděla Radima, jak se snaží rozpřáhnout svojí zmrzačenou ruku a pod ním se válí smíchy její syn.
Radim nakonec nemohl nikdy z pravou rukou už pořádně hýbat, ale v práci si povýšil na kontrolora bezpečnosti, přičemž jen chodil a levou rukou odškrtával na formulářích ano/ne.
Kamila Brynzová (maminka) si našla práci v redakci místního humoristického časopisu, za což sice nedostávala moc peněz, ale aspoň se nenudila doma u plotny. Často Honzovi říkala: „O peníze nejde, hlavně, když můžeš naplno žít.“ Je pravda, že to říkávala z povzdechem, když si večer sedla k televizi a dávali nějaký cestopisný dokument, ale to bývalo zřídkakdy a Honza si nakonec nepamatoval, že by viděla maminku někdy smutnou.
Základní školou se prořítil jako uragán a nastoupil Gymnázium Jana Urbana. První setkávání s alkoholem, lehkýma drogama, láskou a sexem to bylo něco, co si naplno užíval a myslel si, že je jako ostatní v jeho věku. Pak přišlo první setkání se smrtí, které ho v pravdě vyděsilo, ale až po pátým si uvědomil, že nejspíš nebude stejnej jako ostatní.
Jednoho bouřlivého večera na severu v lesích, kde byl Honza zrovna na kursu pro zdravotníky. Nebe bylo arénou božských zápasníků, blesky jejich zbraní, hromy jejich nadávkami a déšť jejich potem. Všichni byli zalezlí ve stanech, když si Honza vzpomněl, že potřebuje na záchod. Jeho spolubydlící mu radil, aby nebláznil a bouři přečkal. Brynza radu poslechnul, ale bouře nekončila a on to nakonec nevydržel, vyběhnul ze stanu a rozeběhl se k nejbližšímu stromu, na který by nebylo vidět z ostatních stanů. Byl to stoletý dub, kterýmu ten den dotikali hodiny života, protože právě ve chvíli, kdy Honza vykonával svojí potřebu, udeřil do stromu blesk. Kůra stromu explodovala a rána odhodila zparalyzovaného Honzu o několik metrů dál, kam na něj dopadla odštípnutá dvousetkilová větev. Déšť naštěstí skoro hned uhasil požár stromu i větve.
Ze stanu se vyhrnula hromada lidí v pláštěnkách a všichni propadli tomu, že je s Honzou konec. Holky se svíjeli na zemi a řvali, čímž skoro přehlušili běsnění hromů a kluci se chytali za hlavu. Jen ti nejstatečnější z nich se přiblížil k větvi, pod kterou ležel Honza s očima dokořán. Pak zamrkal. Všichni se zaradovali, sehnali nějakej klacek, jako páku a společnými silami dostali Honzu z pod větve. Z pinďoura se mu lehce kouřilo, což celou historku posunulo do absurdna a ti, kteří to ten den zažili, i když se dávno rozešli a nikdy se neviděli, příběh o klukovi, který přežil ránu bleskem, explozi stromu, tunovou (vždycky se přehání) větev, která na něj spadla z výšky dvaceti metrů (byli to asi tři metry, ale jak říkám – přehání se) a nakonec se zasmáli tomu, jak se mu kouřilo z ocasu.
To bylo ono první setkání se smrtí v životě Honzy Brynzy, které by přešel a sám by to vyprávěl, jako vtipnou historku nad pivem v hospodě, kterou by mu však nikdo nevěřil, ale to by takových historek v dalších letech nesměl zažít desítky.
Když byl ve druháku, tak se seznámil s podivným prvákem. Honzu fascinoval zejména červený šátek, který ten kluk nosil pořád na hlavě. Díky němu si ani zprvu nevšimnul koštěte, které tahá onen prvák všude sebou.
Seznámili se na chodbě. Honza tam stál a bavil se dvěma holkama z vyššího ročníku, když si všimnul červeného šátku, který se blížil k automatu na čokoládu.
„Ahoj.“ Ani se nerozloučil s dívkami a už byl u Tondy.
„Ahoj?“
„Neboj, neznáme se. Já jsem Honza. Strašně se mi líbí ten tvůj červený šátek, když jsem byl malej, tak jsem měl akorát jeden šátek s lebkou, ale pak jsme blbli s kámošema u jednoho jezu a já se pomátl, házel proti proudu vody ve šlajsně ten šátek a pak ho lovil a nakonec mi odplaval a už jsem ho nenašel. Ale máma říkala, že to taková škoda není, když šátek nenosím, že aspoň nebudu plešatej.“
„To já ho nesmím sundávat.“ Odpověděl zaskočeně Tonda, protože nečekal, že ten na škole celkem populární kluk, se s ním bude bavit. Hodil několik mincí do automatu a objednal si čokoládu: „Já jsem Tonda.“
„Těší mě.“ Usmál se Honza a zrakem zavadil o holky, které ho stále pozorovali: „Chceš seznámit s holkama? Tohle je Zuzana a ta druhá, to se podrž, taky Zuzana.“
„Ahoj,“ pozdravil Tonda holky a pokusil se napodobit Honzův úsměv: „já jsem Tonda. Pozdravili ho taky a rychle se rozloučili s Honzou, že už se blíží konec přestávky a ony musejí na hodinu.
„To já na hodinu nijak nespěchám, máme starou Petržílkovou a ta než se dovalí do třídy, to už skoro konec hodiny. Taky jí máte?“
„Ne.“ On by Tonda rád řekl více slov, ale žádná vhodná ho nenapadala. I když byl Tonda odvážný, před cizími lidmi se neuměl úplně odvázat: „Já mám teď hodiny volna, protože holky mají tělocvik.“ Vymáčknul nakonec ze sebe.
„To máš dobrý. Půjdeš se mnou na cigáro…?“
„Ale vždyť už je skoro konec přestávky.“
„Vždyť jsem říkal, že se tam ta Petržílková dovalí za dlouho dobu, a když přijdu už po ní, tak jí jen řeknu, že jsem měl velkou sračku a ona mi to odpustí. Jdem?“
„Tak počkej chvíli, jen si skočím pro… mikinu.“
Tonda se do dvou minut vrátil oblečený v mikině, ale i s koštětem v ruce. Honza na to nic neříkal, jen ho pobaveně sledoval. Vyšli před školu a zapálil si: „Ty nekouříš?“
„Moc ne.“ Tondovo koště zasvištělo za odhozenou zápalkou a smetlo jí k zídce školy.
„Tvoje koště…nikdy ho neodložíš?“
„Málokdy.“
„Hmmm. A umíš s ním nějaký triky? Víš, jako takový ty žongléři s tyčemi, jak si to točí za zády a podobně.“
„To mě nikdy nenapadlo…“ zamyslel se Tonda: „ale umím dobře metat.“
(Mimochodem tenhle okamžik byl zlomem, po kterém začal Tonda trénovat s koštětem i jiný věci, než jen metání)
Určitě to nebylo léto nebo zima, protože slunce nepálilo a kosa nekousala. Kluci tam stáli ve v mírném větru sami dva. Honza s cigaretou v ruce se snažil spřátelit s tím podivně tichým Tondou a ten potěžkávaje si svoje koště, měl pocit, že získává kamaráda. Ono se říká, že přátelství hřeje, takže kdyby přece byla zima, tak klukům by nebyla a někdy se říká, že vždycky může přijít ledová sprška, takže kdyby bylo léto, tak by slunce nepálilo, protože se právě ze školy přiřítil ředitel: „Co tady děláte? Jak to, že nejste na hodině pane Brynza!? Za tohle Vás čeká napomenutí a nemyslete si, že se tomu tentokrát vyhnete! A kdo je to s Vámi?“
„Já se omlouvám pane, ale…“
„Žádný ale a upaluj do tý školy a Vy taky!“ zamířil svůj kostnatý ukazováček na Tondu.
„Já mám hodinu volna a prstem se neukazuje.“ Napomenul ho Tonda, čímž šokoval Honzu, který měl dojem, že Tonda je plachej kluk a ředitele málem trefila mrtvice: „Co?!?“
„Můj táta mě vždycky praštil přes prst, kterým jsem na někoho ukázal.“ Honza se vzpamatoval a rozchechtal se na celé kolo, ale ředitel stále stál zkoprnělý na místě. Drzost toho kluka (kterýho si už určitě všimnul, když má ten šátek na hlavě) mu vzala světácká slova z úst.
Honza se se smíchem rozloučil s Tondou a odhodil cigaretu na zem, čehož si ředitel nevšimnul nejen díky svému zkoprnění, ale i díky tomu, že Tonda bleskově máchnul koštětem a nedopalek letěl do blízkého kanálu.
Po škole se sešli a zašli společně na pivo do hospody, kde Honza věděl, že jim nalejou. Trochu nedůvěřivě sledoval výčepní nového hosta, který si sebou přinesl koště, ale pivo mu nalil bez řečí.
Honza vzal sebou ještě několik svých přátel, kterým živě vyprávěl, jak Tonda bez problémů srovnal pana ředitele jednou větou a těm lidem, kteří musejí na někom vidět něco víc, aby si ho začali vážit, daroval novou školní ikonu. Tonda si tedy našel přátele (i když za jediného kamaráda z nich považoval otevřeného Honzu, který se tak blbě nevyptával na koště, jako všichni ostatní v hospodě) a poprvé v životě se po dvou pivech opil tak, že ho musel Honza táhnout domů. Opil se tak, že málem v hospodě zapomněl svoje koště. Opil se tak, že poblil ulici, kterou těch několik let až úzkostlivě střežil, před každým smítkem.
Druhého dne přísahal vizitce nalepené na zdi, že jestli se ještě někdy opije, tak nebude blít na chodník, nýbrž vždycky do křoví nebo na trávník.
A Honza, když se vracel od Tondy ke svému baráku a pískal si melodii, kterou tehdy vyhrávali v rádiu snad dvacetkrát denně, zažil tu chvíli, kdy přestal věřit v to, že všechna předchozí vyváznutí z osidel smrti, byla jen pouhá náhoda.
Aby se dostal co nejrychleji ke svému domovu, zvolil cestu autobusem. Bylo teprve šest hodin večer, tedy doba, kdy se lidi vracívali z práce, ale autobus byl zcela prázdný, až na Honzu a pana řidiče. Ten když viděl, že veze jen jednoho mladého kluka, rozparádil svojí káru a snažil se překonat všechny svoje rekordy na trati, kde většina zastávek byla „Na znamení.“ V jednom úseku cesty byla nedodělaná silnice rovnou před ostrou zatáčkou do leva. Zkušený řidič si to uvědomil příliš pozdě (asi o dvě vteřiny) a autobus neubrzdil, dostal smyk a ze srázu, který byl za zatáčkou, vrhnul několik kotrmelců do řeky.
Honza byl chvíli omráčenej, ale voda, která natékala do vozu ho probrala. Naštěstí tenkrát dělali autobusy z pevnou konstrukcí, takže se na žádným místě autobuse neprotlačil nijak moc, jen se roztřískalo několik oken, kterými teď natékala ta voda. Prodral se až k místu řidiče, kde se válel řidič z rozbitým čelem. Honza mu zkontroloval tep, a když se ujistil, že je ještě na živu, pokusil se ho probrat. Když řidič nijak nereagoval, vytáhnul ho ze sedačky a pokusil se jej přehodit přes rameno. Jenže „závodník“ nebyl zrovna tintítko. Byl jedním z těch, co rádi sedávají před televizí a peskují svoje děti o nebezpečí Starého města, při čemž tloustnou. Jeho sto kilo bylo pro statného Honzu trochu moc a už byl po pás ve vodě. Pak ho napadlo vodu využít ve svůj prospěch. Rychle otevřel stropní větračku, počkal, až voda zcela zaplní autobus a těsně před tím, než se tak stalo, zadržel dech, pod vodou popadnul řidiče a větračkou vyplaval na hladinu řeky. Naštěstí nebyli daleko od břehu a řeka v tom měsíci neměla silný proud, takže už v klidu doplaval ke skupince lidí, která se shromáždila, aby sledovala potápějící autobus.
Z Honzy se nestal slavný hrdina, který zachránil autobusáka. Hlavně díky tomu, že v autobuse nechal batoh, ve kterém měl peněženku i s občankou a zasahující hlídce, pak řekl falešné jméno a rychle se ze scény vytratil.
Pro Honzu bylo tehdy důležité, že si uvědomil, že má jakousi schopnost přežívat neuvěřitelné situace. Bohužel se ona schopnost spojila s tou, která obsahuje zvláštní talent, se do nebezpečných situací dostat.
Byl to již desátý rok od údajné Marianiny smrti. Daniel Ředkev seděl ve svém pokoji a prohlížel si fotoalbum, ve kterém byl vidět každodenní vývoj jeho dcery. Když jí unesli, bylo jí patnáct a na svůj věk byla tehdy dost vyvinutá (to dělá modrá krev). Na poslední fotce z alba jí bylo tedy dvacet pět let. Stále pevný pohled do foťáku, který říkal nešťastnému otci, že je jeho dcera v pořádku. Když si ale teď prohlížel album, rozplakal se, protože si uvědomil, že svojí dceru zná jen z těch fotek, ale posledních deset let jí nemohl obejmout a čuchnout si k ní. Nevěděl, jestli je stále nevinná, jestli je hodná, jestli ho má vůbec ještě ráda, protože jí dosud neosvobodil.
Taky v ní viděl svojí mrtvou ženu, které se Mariana podobala už jako dítě, ale nyní jí skutečně byla.
Daniel se natáhnul na postel a položil si album na prsa. Zavřel oči a začal plakat. V hlubinách největšího zoufalství dostanete nápad, ale ten nápad je stejně zoufalej, jako ty hlubiny, odkud vzešel. Daniel si vzpomněl na jednu historku, kterou slyšel asi před dvěma lety, když byl na diplomatické cestě po jedné cizí zemi.
Dorazil tehdy do města, které se zdálo být dříve honosné, ale teď vyvěšovali z mnohých oken černou látku, která vyjadřovala smutek nad mrtvými. Zeptal se jedné paní, co se ve městečku přihodilo, jestli tam neřádí náhodou mor. Paní se na patě otočila a odběhla pryč. Daniel došel až do vévodského paláce, který správně vévodil městu. Dočkal se přijmutí u Vévody a ten mu na jeho dotaz odpověděl: „Ve městě bylo dost problémů, asi jako v každém jiném městě. Snažil jsem se to nějak řešit, ale výsledkem vždy byli ještě větší problémy.
Pak začaly ty vraždy. Začalo to nevinně jedním výstřelem, pak jsem se doslechl, že lid si šeptá o jakési tajemné postavě, která přišla vyvraždit město. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak se objevil ve městě další člověk. Byl z cizí země a říkal si Tony Pátrač. Tvrdil, jde po stopě jakýhosi Sweepera, kterej je noční můrou města a spousta jinejch přehnanej keců. Preference měl slušné, ale když jsem ho pověřil pátráním, vraždy se rázem přiostřili. Tony byl Sweeperovi pořád na stopě, ale on stále o ten malej krok před ním. Nakonec Tony přišel a prohlásil, že Sweeper dokonal svojí práci a ve městě už není a dneska ráno Tony z města odešel taky. Nevím pořádně, co se tady stalo, ale když moji lidé prošli záznamy o těch zavražděnejch, dozvěděli se, že všichni do jednoho byli kriminálníci. Takže teď vůbec nevím, co se v mém městě stalo a musím to hlásit králi.“
„A není možný, že celou tu dobu byl tím vrahem Tony?“ zeptal se Daniel.
„Taky jsem si to chvíli myslel, ale na všechny ty vraždy měl alibi. Vždyť s ním většinou byli moji vlastní lidé, protože většinu času pátral. A nepátral špatně tenhle Tony. Při hledání toho tajemného Sweepera odhalil jen tak mimochodem spoustu jinejch špinavostí, ale co naplat, když Sweepera nechytil?“
Pak byl Daniel pozván na slavnostní oběd, vyměnili si s Vévodou dary (ona to nebyla cesta k tomuto vévody, takže Daniel vyštrachal ze svých zásob jen flašku kvalitní ořechovice) a rozloučili se.
Ještě před odchodem se Vévoda naklonil k Danielovi: „Ještě něco… Tony mi tady nechal kartičku ze svým telefonním číslem, kdyby se náhodou někdy zase Sweeper objevil. Říkal, že to nejspíš nebude nutný, protože jednak je mu furt na stopě a jednak se Sweeper nikdy nevrací do měst, ve kterých už byl. Tak jsem vám tady, příteli, to číslo napsal, kdyby jste měl někdy podobné problémy.“
Jak se teďka Daniel válel v hlubinách zoufalství na své posteli, zapomněl, že o své uvězněné dceři nesmí dát nikomu vědět, vylovil z šuplíku číslo a vytočilo ho.
Daniel zmobilizoval celou Městskou hlídku, která propátrala snad každý kámen ve městě, ale jeho dceru nenašli a rok na to byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Pohřeb, ač bez mrtvé dívky, to byl velkolepý. Všichni se majestátně za peníze panovníka ožrali a veselili až do pozdních nočních hodin.
Jen Daniel seděl v čele velkého hodovního stolu, hlavu založenou do dlaní a potichu brečel.
Když si potom k ránu šel lehnout, nalezl na posteli dopis, ve kterém byl důrazně varován, aby o něm nikomu neřekl, protože jinak jeho dcera přijde skutečně o život. Danielovo srdce radostí poskočilo, protože se dozvěděl, že jeho dcera je stále někde na živu. Stejně, jako mu vesele poskočilo srdce, zamrazilo ho, když četl další řádky. V nich stálo, že Mariana (jak se jeho dcera jmenovala, po nejoblíbenější knižní hrdince jeho ženy) je sice stále na živu, ale král jí za živou nesmí prohlásit, jinak stejně jako v případě, že by se někomu zmínil o dopisu, Mariana zemře. Dál byly pokyny, že každý měsíc mu přijde podobný dopis v nichž budou pokyny o jeho rozhodování v radě města a jestli se jich nebude řídit? Mariana zemře.
Daniel se posadil na postel, zapálil si panovnickou cigaretu a přemýšlel, až nad Pýchou vyšlo slunce.
Danielovu bledost v následujícím měsíci přisuzovali jeho věrní k definitivní ztrátě jeho dcery a neptali se jej, co ho trápí. Pak skutečně přišel další dopis, ve kterém byla i fotografie Mariany.
Stále stejně krásná, v nových šatech stála vyfocená v temné místnosti, kde za ní šla rozpoznat jen cihlová zeď a o té by se dalo pochybovat, že byla skutečná. Mariana se na fotografii usmívala a jakoby očima vysílala signál, že je v naprostém pořádku.
Daniel se rozplakal štěstím (i když polovičním) a druhý den při zasedání rady vetoval zákon o zákazu kouření na veřejnosti, který před několika měsíci sám navrhnul.
Každý měsíc pak dostal fotografii svojí dcery, na které bylo vidět, že jí rostou vlasy, a že s ní únosci nezacházejí jako s dobytkem.
To se událo několik let před tím, než Tonda Smeták dostudoval gymnázium a konečně mohl zavolat na číslo z vizitky. Přesně deset let před tím, než do města přišel Sweeper, aby naháněl strach těm největším drsňákům z Hněvu.
Ale taky se to stalo přesně v tu dobu, kdy začal Honza Brynza přicházet o život.
A kdo je Honza Brynza?
Honza se narodil jako jedno z prvních dětí na Sídlišti. Dokonce tenkrát město vyhlásilo, že prvních sto narozených dětí, dostane finanční prémii, kterou samozřejmě budou čerpat jejich rodiče na plenky a kojeneckou stravu. To se jeho rodičům náramně hodilo, protože podobně jako později Tonda přijeli do města z vesnice, kde prodali svoji malou chalupu a měli akorát na zaplacení bytu. Honzův táta zinscenoval celý to stěhování, protože měl tip na výhodnou práci ve Starým městě, ale jak se nakonec ukázalo, byla to jen finta, jak nalákat do nově postaveného Sídliště novousedlíky. A Honzova maminka měla mateřskou, z čehož se nedalo pořádně vyžít, takže čerstvě narozený Honza vlastně píchl rodině finanční injekci.
Ačkoliv se nikdy Honzovým rodičům nedařilo, vždycky se usmívali a vedli Honzu k optimistickému pohledu na život. Jednou třeba přišel Radim, jak se jmenoval Honzův táta, o něco později z práce (kterou si nakonec našel v nově postavené továrně na východě města) a pravou ruku měl schovanou v šátku. Malý Honzík byl první, kdo ho uviděl, protože ho netrpělivě očekával z domácím úkolem: „Ahoj tati… proč máš tu ruku v šátku?“
„Mám ji v něm položenou,“ usmíval se Radim.
„A proč jí máš položenou?“ vyzvídal Honza.
„Protože jí mám zlomenou… spadnul mi na ní takhle velký stroj,“ a snažil se rozpřáhnout ruce, což kvůli té postižené vůbec nešlo a vypadalo to komicky. Malý Honza se rozchechtal dětským smíchem tak nahlas, že tím přivolal z kuchyně maminku. Ta chvilku koukala, co se to v předsíni děje, ale nakonec se sama neubránila úsměvu, když viděla Radima, jak se snaží rozpřáhnout svojí zmrzačenou ruku a pod ním se válí smíchy její syn.
Radim nakonec nemohl nikdy z pravou rukou už pořádně hýbat, ale v práci si povýšil na kontrolora bezpečnosti, přičemž jen chodil a levou rukou odškrtával na formulářích ano/ne.
Kamila Brynzová (maminka) si našla práci v redakci místního humoristického časopisu, za což sice nedostávala moc peněz, ale aspoň se nenudila doma u plotny. Často Honzovi říkala: „O peníze nejde, hlavně, když můžeš naplno žít.“ Je pravda, že to říkávala z povzdechem, když si večer sedla k televizi a dávali nějaký cestopisný dokument, ale to bývalo zřídkakdy a Honza si nakonec nepamatoval, že by viděla maminku někdy smutnou.
Základní školou se prořítil jako uragán a nastoupil Gymnázium Jana Urbana. První setkávání s alkoholem, lehkýma drogama, láskou a sexem to bylo něco, co si naplno užíval a myslel si, že je jako ostatní v jeho věku. Pak přišlo první setkání se smrtí, které ho v pravdě vyděsilo, ale až po pátým si uvědomil, že nejspíš nebude stejnej jako ostatní.
Jednoho bouřlivého večera na severu v lesích, kde byl Honza zrovna na kursu pro zdravotníky. Nebe bylo arénou božských zápasníků, blesky jejich zbraní, hromy jejich nadávkami a déšť jejich potem. Všichni byli zalezlí ve stanech, když si Honza vzpomněl, že potřebuje na záchod. Jeho spolubydlící mu radil, aby nebláznil a bouři přečkal. Brynza radu poslechnul, ale bouře nekončila a on to nakonec nevydržel, vyběhnul ze stanu a rozeběhl se k nejbližšímu stromu, na který by nebylo vidět z ostatních stanů. Byl to stoletý dub, kterýmu ten den dotikali hodiny života, protože právě ve chvíli, kdy Honza vykonával svojí potřebu, udeřil do stromu blesk. Kůra stromu explodovala a rána odhodila zparalyzovaného Honzu o několik metrů dál, kam na něj dopadla odštípnutá dvousetkilová větev. Déšť naštěstí skoro hned uhasil požár stromu i větve.
Ze stanu se vyhrnula hromada lidí v pláštěnkách a všichni propadli tomu, že je s Honzou konec. Holky se svíjeli na zemi a řvali, čímž skoro přehlušili běsnění hromů a kluci se chytali za hlavu. Jen ti nejstatečnější z nich se přiblížil k větvi, pod kterou ležel Honza s očima dokořán. Pak zamrkal. Všichni se zaradovali, sehnali nějakej klacek, jako páku a společnými silami dostali Honzu z pod větve. Z pinďoura se mu lehce kouřilo, což celou historku posunulo do absurdna a ti, kteří to ten den zažili, i když se dávno rozešli a nikdy se neviděli, příběh o klukovi, který přežil ránu bleskem, explozi stromu, tunovou (vždycky se přehání) větev, která na něj spadla z výšky dvaceti metrů (byli to asi tři metry, ale jak říkám – přehání se) a nakonec se zasmáli tomu, jak se mu kouřilo z ocasu.
To bylo ono první setkání se smrtí v životě Honzy Brynzy, které by přešel a sám by to vyprávěl, jako vtipnou historku nad pivem v hospodě, kterou by mu však nikdo nevěřil, ale to by takových historek v dalších letech nesměl zažít desítky.
Když byl ve druháku, tak se seznámil s podivným prvákem. Honzu fascinoval zejména červený šátek, který ten kluk nosil pořád na hlavě. Díky němu si ani zprvu nevšimnul koštěte, které tahá onen prvák všude sebou.
Seznámili se na chodbě. Honza tam stál a bavil se dvěma holkama z vyššího ročníku, když si všimnul červeného šátku, který se blížil k automatu na čokoládu.
„Ahoj.“ Ani se nerozloučil s dívkami a už byl u Tondy.
„Ahoj?“
„Neboj, neznáme se. Já jsem Honza. Strašně se mi líbí ten tvůj červený šátek, když jsem byl malej, tak jsem měl akorát jeden šátek s lebkou, ale pak jsme blbli s kámošema u jednoho jezu a já se pomátl, házel proti proudu vody ve šlajsně ten šátek a pak ho lovil a nakonec mi odplaval a už jsem ho nenašel. Ale máma říkala, že to taková škoda není, když šátek nenosím, že aspoň nebudu plešatej.“
„To já ho nesmím sundávat.“ Odpověděl zaskočeně Tonda, protože nečekal, že ten na škole celkem populární kluk, se s ním bude bavit. Hodil několik mincí do automatu a objednal si čokoládu: „Já jsem Tonda.“
„Těší mě.“ Usmál se Honza a zrakem zavadil o holky, které ho stále pozorovali: „Chceš seznámit s holkama? Tohle je Zuzana a ta druhá, to se podrž, taky Zuzana.“
„Ahoj,“ pozdravil Tonda holky a pokusil se napodobit Honzův úsměv: „já jsem Tonda. Pozdravili ho taky a rychle se rozloučili s Honzou, že už se blíží konec přestávky a ony musejí na hodinu.
„To já na hodinu nijak nespěchám, máme starou Petržílkovou a ta než se dovalí do třídy, to už skoro konec hodiny. Taky jí máte?“
„Ne.“ On by Tonda rád řekl více slov, ale žádná vhodná ho nenapadala. I když byl Tonda odvážný, před cizími lidmi se neuměl úplně odvázat: „Já mám teď hodiny volna, protože holky mají tělocvik.“ Vymáčknul nakonec ze sebe.
„To máš dobrý. Půjdeš se mnou na cigáro…?“
„Ale vždyť už je skoro konec přestávky.“
„Vždyť jsem říkal, že se tam ta Petržílková dovalí za dlouho dobu, a když přijdu už po ní, tak jí jen řeknu, že jsem měl velkou sračku a ona mi to odpustí. Jdem?“
„Tak počkej chvíli, jen si skočím pro… mikinu.“
Tonda se do dvou minut vrátil oblečený v mikině, ale i s koštětem v ruce. Honza na to nic neříkal, jen ho pobaveně sledoval. Vyšli před školu a zapálil si: „Ty nekouříš?“
„Moc ne.“ Tondovo koště zasvištělo za odhozenou zápalkou a smetlo jí k zídce školy.
„Tvoje koště…nikdy ho neodložíš?“
„Málokdy.“
„Hmmm. A umíš s ním nějaký triky? Víš, jako takový ty žongléři s tyčemi, jak si to točí za zády a podobně.“
„To mě nikdy nenapadlo…“ zamyslel se Tonda: „ale umím dobře metat.“
(Mimochodem tenhle okamžik byl zlomem, po kterém začal Tonda trénovat s koštětem i jiný věci, než jen metání)
Určitě to nebylo léto nebo zima, protože slunce nepálilo a kosa nekousala. Kluci tam stáli ve v mírném větru sami dva. Honza s cigaretou v ruce se snažil spřátelit s tím podivně tichým Tondou a ten potěžkávaje si svoje koště, měl pocit, že získává kamaráda. Ono se říká, že přátelství hřeje, takže kdyby přece byla zima, tak klukům by nebyla a někdy se říká, že vždycky může přijít ledová sprška, takže kdyby bylo léto, tak by slunce nepálilo, protože se právě ze školy přiřítil ředitel: „Co tady děláte? Jak to, že nejste na hodině pane Brynza!? Za tohle Vás čeká napomenutí a nemyslete si, že se tomu tentokrát vyhnete! A kdo je to s Vámi?“
„Já se omlouvám pane, ale…“
„Žádný ale a upaluj do tý školy a Vy taky!“ zamířil svůj kostnatý ukazováček na Tondu.
„Já mám hodinu volna a prstem se neukazuje.“ Napomenul ho Tonda, čímž šokoval Honzu, který měl dojem, že Tonda je plachej kluk a ředitele málem trefila mrtvice: „Co?!?“
„Můj táta mě vždycky praštil přes prst, kterým jsem na někoho ukázal.“ Honza se vzpamatoval a rozchechtal se na celé kolo, ale ředitel stále stál zkoprnělý na místě. Drzost toho kluka (kterýho si už určitě všimnul, když má ten šátek na hlavě) mu vzala světácká slova z úst.
Honza se se smíchem rozloučil s Tondou a odhodil cigaretu na zem, čehož si ředitel nevšimnul nejen díky svému zkoprnění, ale i díky tomu, že Tonda bleskově máchnul koštětem a nedopalek letěl do blízkého kanálu.
Po škole se sešli a zašli společně na pivo do hospody, kde Honza věděl, že jim nalejou. Trochu nedůvěřivě sledoval výčepní nového hosta, který si sebou přinesl koště, ale pivo mu nalil bez řečí.
Honza vzal sebou ještě několik svých přátel, kterým živě vyprávěl, jak Tonda bez problémů srovnal pana ředitele jednou větou a těm lidem, kteří musejí na někom vidět něco víc, aby si ho začali vážit, daroval novou školní ikonu. Tonda si tedy našel přátele (i když za jediného kamaráda z nich považoval otevřeného Honzu, který se tak blbě nevyptával na koště, jako všichni ostatní v hospodě) a poprvé v životě se po dvou pivech opil tak, že ho musel Honza táhnout domů. Opil se tak, že málem v hospodě zapomněl svoje koště. Opil se tak, že poblil ulici, kterou těch několik let až úzkostlivě střežil, před každým smítkem.
Druhého dne přísahal vizitce nalepené na zdi, že jestli se ještě někdy opije, tak nebude blít na chodník, nýbrž vždycky do křoví nebo na trávník.
A Honza, když se vracel od Tondy ke svému baráku a pískal si melodii, kterou tehdy vyhrávali v rádiu snad dvacetkrát denně, zažil tu chvíli, kdy přestal věřit v to, že všechna předchozí vyváznutí z osidel smrti, byla jen pouhá náhoda.
Aby se dostal co nejrychleji ke svému domovu, zvolil cestu autobusem. Bylo teprve šest hodin večer, tedy doba, kdy se lidi vracívali z práce, ale autobus byl zcela prázdný, až na Honzu a pana řidiče. Ten když viděl, že veze jen jednoho mladého kluka, rozparádil svojí káru a snažil se překonat všechny svoje rekordy na trati, kde většina zastávek byla „Na znamení.“ V jednom úseku cesty byla nedodělaná silnice rovnou před ostrou zatáčkou do leva. Zkušený řidič si to uvědomil příliš pozdě (asi o dvě vteřiny) a autobus neubrzdil, dostal smyk a ze srázu, který byl za zatáčkou, vrhnul několik kotrmelců do řeky.
Honza byl chvíli omráčenej, ale voda, která natékala do vozu ho probrala. Naštěstí tenkrát dělali autobusy z pevnou konstrukcí, takže se na žádným místě autobuse neprotlačil nijak moc, jen se roztřískalo několik oken, kterými teď natékala ta voda. Prodral se až k místu řidiče, kde se válel řidič z rozbitým čelem. Honza mu zkontroloval tep, a když se ujistil, že je ještě na živu, pokusil se ho probrat. Když řidič nijak nereagoval, vytáhnul ho ze sedačky a pokusil se jej přehodit přes rameno. Jenže „závodník“ nebyl zrovna tintítko. Byl jedním z těch, co rádi sedávají před televizí a peskují svoje děti o nebezpečí Starého města, při čemž tloustnou. Jeho sto kilo bylo pro statného Honzu trochu moc a už byl po pás ve vodě. Pak ho napadlo vodu využít ve svůj prospěch. Rychle otevřel stropní větračku, počkal, až voda zcela zaplní autobus a těsně před tím, než se tak stalo, zadržel dech, pod vodou popadnul řidiče a větračkou vyplaval na hladinu řeky. Naštěstí nebyli daleko od břehu a řeka v tom měsíci neměla silný proud, takže už v klidu doplaval ke skupince lidí, která se shromáždila, aby sledovala potápějící autobus.
Z Honzy se nestal slavný hrdina, který zachránil autobusáka. Hlavně díky tomu, že v autobuse nechal batoh, ve kterém měl peněženku i s občankou a zasahující hlídce, pak řekl falešné jméno a rychle se ze scény vytratil.
Pro Honzu bylo tehdy důležité, že si uvědomil, že má jakousi schopnost přežívat neuvěřitelné situace. Bohužel se ona schopnost spojila s tou, která obsahuje zvláštní talent, se do nebezpečných situací dostat.
Byl to již desátý rok od údajné Marianiny smrti. Daniel Ředkev seděl ve svém pokoji a prohlížel si fotoalbum, ve kterém byl vidět každodenní vývoj jeho dcery. Když jí unesli, bylo jí patnáct a na svůj věk byla tehdy dost vyvinutá (to dělá modrá krev). Na poslední fotce z alba jí bylo tedy dvacet pět let. Stále pevný pohled do foťáku, který říkal nešťastnému otci, že je jeho dcera v pořádku. Když si ale teď prohlížel album, rozplakal se, protože si uvědomil, že svojí dceru zná jen z těch fotek, ale posledních deset let jí nemohl obejmout a čuchnout si k ní. Nevěděl, jestli je stále nevinná, jestli je hodná, jestli ho má vůbec ještě ráda, protože jí dosud neosvobodil.
Taky v ní viděl svojí mrtvou ženu, které se Mariana podobala už jako dítě, ale nyní jí skutečně byla.
Daniel se natáhnul na postel a položil si album na prsa. Zavřel oči a začal plakat. V hlubinách největšího zoufalství dostanete nápad, ale ten nápad je stejně zoufalej, jako ty hlubiny, odkud vzešel. Daniel si vzpomněl na jednu historku, kterou slyšel asi před dvěma lety, když byl na diplomatické cestě po jedné cizí zemi.
Dorazil tehdy do města, které se zdálo být dříve honosné, ale teď vyvěšovali z mnohých oken černou látku, která vyjadřovala smutek nad mrtvými. Zeptal se jedné paní, co se ve městečku přihodilo, jestli tam neřádí náhodou mor. Paní se na patě otočila a odběhla pryč. Daniel došel až do vévodského paláce, který správně vévodil městu. Dočkal se přijmutí u Vévody a ten mu na jeho dotaz odpověděl: „Ve městě bylo dost problémů, asi jako v každém jiném městě. Snažil jsem se to nějak řešit, ale výsledkem vždy byli ještě větší problémy.
Pak začaly ty vraždy. Začalo to nevinně jedním výstřelem, pak jsem se doslechl, že lid si šeptá o jakési tajemné postavě, která přišla vyvraždit město. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak se objevil ve městě další člověk. Byl z cizí země a říkal si Tony Pátrač. Tvrdil, jde po stopě jakýhosi Sweepera, kterej je noční můrou města a spousta jinejch přehnanej keců. Preference měl slušné, ale když jsem ho pověřil pátráním, vraždy se rázem přiostřili. Tony byl Sweeperovi pořád na stopě, ale on stále o ten malej krok před ním. Nakonec Tony přišel a prohlásil, že Sweeper dokonal svojí práci a ve městě už není a dneska ráno Tony z města odešel taky. Nevím pořádně, co se tady stalo, ale když moji lidé prošli záznamy o těch zavražděnejch, dozvěděli se, že všichni do jednoho byli kriminálníci. Takže teď vůbec nevím, co se v mém městě stalo a musím to hlásit králi.“
„A není možný, že celou tu dobu byl tím vrahem Tony?“ zeptal se Daniel.
„Taky jsem si to chvíli myslel, ale na všechny ty vraždy měl alibi. Vždyť s ním většinou byli moji vlastní lidé, protože většinu času pátral. A nepátral špatně tenhle Tony. Při hledání toho tajemného Sweepera odhalil jen tak mimochodem spoustu jinejch špinavostí, ale co naplat, když Sweepera nechytil?“
Pak byl Daniel pozván na slavnostní oběd, vyměnili si s Vévodou dary (ona to nebyla cesta k tomuto vévody, takže Daniel vyštrachal ze svých zásob jen flašku kvalitní ořechovice) a rozloučili se.
Ještě před odchodem se Vévoda naklonil k Danielovi: „Ještě něco… Tony mi tady nechal kartičku ze svým telefonním číslem, kdyby se náhodou někdy zase Sweeper objevil. Říkal, že to nejspíš nebude nutný, protože jednak je mu furt na stopě a jednak se Sweeper nikdy nevrací do měst, ve kterých už byl. Tak jsem vám tady, příteli, to číslo napsal, kdyby jste měl někdy podobné problémy.“
Jak se teďka Daniel válel v hlubinách zoufalství na své posteli, zapomněl, že o své uvězněné dceři nesmí dát nikomu vědět, vylovil z šuplíku číslo a vytočilo ho.
úterý 10. března 2009
Kapitola II.
Je docela těžké představit si velikost a komplexnost Sídliště. Ono to vlastně není tak těžké pro lidi, kteří sami bydlí na sídlišti a někdy se cítí, že ty panely kolem nich nemají konce. A teď si představte největší sídliště na světě, které najednou vyrostlo na pravé straně řeky u jednoho starého města. Sídliště, jehož komplexnost zahrnuje desítky škol, stovky supermarketů, dva místní fotbalové kluby i z vlastními hřišti, promyšlený autobusový systém, tři parky, spousta plevelu mezi panely a hlavně desetitisíce občanu, kteří v onom sídlištním systému přežívají. A to ani nemluvím o tom, že páni projektanti se trochu sekli s odhadem počtu lidí, kteří se do Sídliště nastěhují a tak paneláky na Jihu jsou zcela neobydlené (když nepočítáme těch pár bezdomovců, které ale vyhání z neznámých důvodů Městská hlídka.
Je ještě těžší si představit, že se tito lidé ze Sídliště bojí v noci přejít řeku, aby se dostali do Starého města. Ten strach možná pramení z toho, že Sídliště je tu teprve dvacet let a noví přistěhovalci z okolních vesnic a jiných měst, neměli o Starém městě zrovna nejlepší představy, a tak strašili svoje děti takovými těmi povídačkami, že ve Starém městě v noci straší (vylézají čerti z kanálů a chytají malé děti za nohy, aby je mohli vtáhnout sebou nebo velmi populární povídačky pro dívky pubertálního věku o úchylech s nachloroformovanými kapesníky, kteří je omráčí a potom vezmou sebou do svého prohnilého sklepa, kde je znásilní). Tahle vystresovanná děcka pak dorostla a v noci se raději zavírala doma, kde se koukala na pořady v televizi.
Oni popravdě lidi ze Starého města docela za tohle nesnáší lidi ze Sídliště a sami moc nepřecházejí řeku, i když mládež zde vyrůstající si najde cestu na největší diskotéku ve městě, která se nalézá právě na Sídlišti. (Samozřejmě, že i na Starém městě jsou kluby, ale kdo by furt chodil do klubů, kam se mládež ze Sídliště bojí jít?) A to se pak strhávali rvačky, protože kluci ze Sídliště si byli jistí, že kluci ze Starého města jsou oni úchylové a snaží se jim znásilnit holky. Kluci ze Starého města se jen tak nedali a často je zpátky domů rozvážela Městská hlídka.
Ona se těžko popisuje nenávist, která pramenila ze strachu a nepochopení, mezi Starým městem a Sídlištěm.¨
Ze statistik, které se vedou na Pýše, se dá jasně říci, že nejvíce zločinů, se odehrálo stejně na Sídlišti a mnohdy byli oběti ze Starého města. Ale to neřeknete lidem, kteří žijí ve svých panelových klecích a televize je krmí drsnými krimi příběhy odehrávající se většinou na starých a tajemných místech. Mnohdy se takový lidé bojí i do lesa, na nákup či vystrčit hlavu z bytu a šíří kolem sebe xenofobní chlad, který přechází na ty mladý.
I malého Tondu maminka často strašila historkami o hrůzách Starého města, ale ten je poslouchal často spíše fascinován, než vyděšen.
Třeba: „Včera paní Omáčková v trafice říkala, že slyšela od jedný svojí známý, že se na Starým městě ztratil malej kluk a už je určitě přivázanej k nějakýmu starýmu topení a jeho otrokáři ho bičujou, dokud z něj nevymlátěj poslední zbytek dětské duše.“
A malý Tonda přběh poslouchal a usmíval se od ucha k uchu. Když to paní Smetáková spatřila, přidala ještě jednu, jak říkávala, ze života: „…jen se směj, ale to si neslyšel o tom chlapci… jak jen se jmenoval… Stanislav Buček. Byl to takovej tlustej kluk, ale chodil léta na karate a byl snad mistrem republiky. Jednou… to mu snad bylo třináct let… se zvedl a povídá svojí nešťastné matce: Já se půjdu v noci podívat na Pýchu. Paní Bučková lomila rukama a zapřísahala ho, aby to nedělal, ale on jen na to: Mami, vždyť já umím karate. Pro jistotu ho stejně starostlivá paní Bučková zamknula v jeho pokoji, ale on se ten tlusťoch dostal po bleskosvodu dolů a to bylo naposledy, co ho zaregistroval někdo známej. Viděli, jak se něco tlustýho valí po bleskosvodu z pátého patra.“
„A to si slyšela mami odkuď?“ zeptal se nevinně Tonda.
„Povídala to jedna paní v krámě. Prý to byla ona, kdo viděl tu tlustou šplhající kouli.“
Tonda se usmál a přikryl usínající paní Smetákovou láskyplně dekou, pak si stoupnul na balkon a koukal několik dlouhých minut přes řeku na Staré město.
Paní Smetáková na Sídlišti dost sešla. Z pracovité ženy, která celý svůj život pracovala a byla v pohybu, se stala rychle stará paní, která si ráda přihnula z flašky, když si pustila televizi. K životu jim s Tondou stačil vdovský důchod a byt měli zaplacenej z prodeje baráku.
Přesto si jí její syn vážil a měl jí rád, i když v šest večer byla většinou už na mol a nevěděla moc co povídá. Pro každýho jinýho kluka, kterýmu bylo tou dobou 14 let by to bylo naprosto ideální. Mohl se vypařit večer ven a řádit venku s kumpány, kopat do popelnic, plivat po lidech nadávky, kouřit cigarety v rondelu, snažit se dostat do Smilstva a balit první holky. Ale Tonda byl jinej.
Děti ve škole se mu vyhýbali, protože si mysleli, že je divnej, když nosí na hlavě červený šátek a nikdy ho nesundavá. Stejně tak koště, které odkládal sice v šatně, ale jakmile ze školy odcházel, hned si ho bral do ruky a láskyplně si s ním hrál. Xenofobií nabité děti se mu proto často smály, ale on je ignoroval a kašlal na ně, protože věděl, že on dělá něco pro svojí budoucnost.
Tak tedy po večerech, když máma usnula, vyrážel Tonda do ulic se svým koštětem a zametal. Čím déle to dělal, tím více měl zmapované a prozkoumané Sídliště a tím víc ho lákalo Staré neprobádané město (Ono se do Starého města samozřejmě chodila, za památkami a tak, ale jen ve dne).
Jednoho večera se osmělil a dorazil až k mostu, který spojoval Sídliště ze Starým městem. Na straně sídliště tu stál stánek z občerstvením, který se jmenoval Obžerství. Už bylo po setmění a ulice osvětlovalo jen oranžové osvětlení a většina oken v panelácích svítila svitem blikající televize. U stánku se opíralo několik několik dělníků, vracejících se z práce. Někteří pojídali klobásy, jiní hermelín v housce a další se jen opíjeli levnou vodkou.
Tonda si bufet pamatoval zejména díky jeho dynamické bufetářce, která se tam v kukani oháněla a smažila všechno možný, jak nejrychleji to šlo, protože Obžerství bylo velice populární a málokdo se na cestě ze Starého nebo do Starého města nezastavil. I on, ten první rok, kdy se s mámou nastěhovali, uprosil paní Smetákovou, aby mu koupila párek v rohlíku. Když tam tenkrát stáli ve frontě a konečně na ně přišla řada, vykoukla obtloustlá bufetářka a zařvala prokouřeným hlasem: „Co to bude?!“
„Párek v rohlíku.“ Odpověděl mechanicky vyděšený Tonda.
„A s čím!?“ to vyděsilo Tondu natolik, že utekl o dvacet metrů dál a počkal na mámu, až mu párek v rohlíku donese.
Nyní stál stejných dvacet metrů od bufetu, opřený o koště jen o drobet starší. Na sucho polkl, zametl trochu prach před sebou. Pak, když nahmatal v kapse třicet korun, konečně se odhodlal. Narovnal ramena, upravil šátek na hlavě a rozešel se ke svému cíli.
„Kečup nebo hořčici?!“ vyděsila ho ostrá slova paní bufetářky. Ale uklidnil se, když si uvědomil, že to není dovětek z minulého setkání. To se jen statná paní Bufetářka (proč tam nešoupnout to velké B?) snažila zeptat, s čím si dá viditelně nervózní muž z knírkem před Tondou svojí klobásu.
Pak přišel na řadu Tonda.
„Co to bude?!“ zeptala se Bufetářka a měřila si toho podivného kluka svým zkoumavým pohledem: „Ty si tu už jednou byl, že?“
„Před lety.“ Šptil Tonda.
„A dával sis tenkrát párek v rohlíku a zbaběle si utekl, že?“
„Ano, prosím.“ Tonda se červenal stejně, jako jeho šátek.
„Tak vidíš, že mám dobrou paměť!“ srdečně se rozchechtala paní Bufetářka: „ale tenkrát si tu byl s maminkou, ne? Nejsi příliš malej na to, potloukat se tu takhle po setmění?“
„Mě už je 14,“ zaoponoval Tonda.
„Tak to si teda velkej kluk. Co to bude?“
„Prosil bych jeden ten hermelín v housce.“
„A s čím…“
„… s tatarkou, prosím.“ Dodal rychle Tonda.
„Hele chlapče, na co máš to koště?“ jeden z těch typů, co nepoznáte jejich věk, protože mají alkoholem sešlou tvář a nafouknutý nos, se otočil na Tondu. Tomu se na chvíli zatočila hlava z alkoholového výparu, který vyšel chlapíkovi z pusy, ale odpověděl: „Ten mám prosím na trénování metaní, jednou ze mě bude metař.“
Chlap na něj podivně koukal. Možná nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel z úst toho štěněte: „Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“
„Já…“
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval větu opilec a Tonda tam stál úplně zkopnělý, knedlík v krku a neschopnej se jakkoliv pohnout.
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval opilec potřetí a stále se rovnal nad skrčeného Tondu a rozpřahoval svoje medvědí dělnické pracky.
„Já… ne.“
„Ze starýho Rudouse si nikdo chlapče prdel dělat nebude!“ dřív, než stačili dopadnout jeho ruce na Tondův krk, skácel se omráčený k zemi. Za ním stál jinej chlápek. Oranžová vesta, na který byl jasný nápis „Městské služby“ dala jasně Tondovi najevo, že ho spasil anděl. Že ten anděl měl dlouhé umaštěné vlasy pod zelenou kšiltovkou, to přišlo chlapci ještě kouzelnější.
„Říkal si chlapče, že by si chtěl být metařem?“
„Ano.“
„Ukaž koště.“ Chlapík potěžkal Tondovo koště v ruce, udělal s ním několik cvičných pohybů ve vzduchu, čímž zvířil trochu prach kolem Obžerství a nakonec ho vrátil Tondovy zpátky do natažené ruky: „Dobrý koště.“
„Děkuji, pane.“
„Nejseš to ty, co se po večerech pohybuje po Sídlišti a zametá ulice?“
Tonda chvíli nevěděl, co odpovědět, protože netušil, jestli jeho činnost nebyla trestná, ale nakonec přisvědčil.
„To je dobrý,“ Usmál se ukázal svoje čisté zuby: „moji chlapi si vyprávějí už historky o ulicích, ve kterých nemají žádnou práci a můžou se flákat.“
Paní Bufetářka podala Tondovy hermelín, který ho se vzrušenou rukou převzal a chtěl se co nejdříve ztratit z toho místa.
„Počkej chvíli,“ zastavil ho chlapík a otočil se k Bufetářce: „dej mi Ivčo to co vždycky, prosím.“ Ta mu podala paklík šesti plechovek s pivem. Zaplatil a poděkoval a otočil se zpátky na chlapce, který přemýšlel, jak nejrychleji utéci a zároveň o zálibě, kterou nacházel v tom neznámém muži.
„Jak se jmenuješ chlapče.“
„Tonda Smeták.“
„Pěkný jméno. A kolik ti je?“
„Čtrnáct let.“
„To jseš docela mladej, takže tě k sobě do práce nemůžu vzít, ale víš ty co? Tady máš mojí vizitku a až vystuduješ nějakou školu a budeš stále chtít dělat metaře, tak se mi ozvi. Číslo snad nezměním. Už mám to samí dvacet let.“
„Děkuji.“
„Tak se měj a hodně štěstí a na tyhle si dávej lepší pozor.“ Plivnul po ležícím ožralovi, otočil se a přes most odešel na Staré město, což Tondu ještě více nadchlo.
Celý rozrušený se pak vracel k domovu, koště za sebou jen táhnul a na hermelín, který držel v druhé ruce, si vzpomněl, až když dorazil domů, kde máma chrápala před televizí přesně tak, jak jí tam nechal.
Z šuplíku vzal lepidlo a na stěnu ve svém pokoji přilepil vizitku. Nemohl dlouho usnout, protože nemohl přestat myslet na muže, který se jmenoval podle vizitky stejně jako on:
Antonín Smeták…
Když bylo Tondovy sedmnáct a navštěvoval Gymnázium Jana Urbana na Starém městě, paní Smetáková se opila, usnula u televize a už se neprobudila.
Pohřbili jí na Lenosti (hřbitov na severu města) a Tondovi zůstal prázdný byt. Přivydělával si na život na různými drobnými brigádami a netrpělivě očekával dostudování školy, aby mohl vytočit číslo, ke kterému vizitku ani nepotřeboval, protože si ho za ty léta vryl do paměti.
Je ještě těžší si představit, že se tito lidé ze Sídliště bojí v noci přejít řeku, aby se dostali do Starého města. Ten strach možná pramení z toho, že Sídliště je tu teprve dvacet let a noví přistěhovalci z okolních vesnic a jiných měst, neměli o Starém městě zrovna nejlepší představy, a tak strašili svoje děti takovými těmi povídačkami, že ve Starém městě v noci straší (vylézají čerti z kanálů a chytají malé děti za nohy, aby je mohli vtáhnout sebou nebo velmi populární povídačky pro dívky pubertálního věku o úchylech s nachloroformovanými kapesníky, kteří je omráčí a potom vezmou sebou do svého prohnilého sklepa, kde je znásilní). Tahle vystresovanná děcka pak dorostla a v noci se raději zavírala doma, kde se koukala na pořady v televizi.
Oni popravdě lidi ze Starého města docela za tohle nesnáší lidi ze Sídliště a sami moc nepřecházejí řeku, i když mládež zde vyrůstající si najde cestu na největší diskotéku ve městě, která se nalézá právě na Sídlišti. (Samozřejmě, že i na Starém městě jsou kluby, ale kdo by furt chodil do klubů, kam se mládež ze Sídliště bojí jít?) A to se pak strhávali rvačky, protože kluci ze Sídliště si byli jistí, že kluci ze Starého města jsou oni úchylové a snaží se jim znásilnit holky. Kluci ze Starého města se jen tak nedali a často je zpátky domů rozvážela Městská hlídka.
Ona se těžko popisuje nenávist, která pramenila ze strachu a nepochopení, mezi Starým městem a Sídlištěm.¨
Ze statistik, které se vedou na Pýše, se dá jasně říci, že nejvíce zločinů, se odehrálo stejně na Sídlišti a mnohdy byli oběti ze Starého města. Ale to neřeknete lidem, kteří žijí ve svých panelových klecích a televize je krmí drsnými krimi příběhy odehrávající se většinou na starých a tajemných místech. Mnohdy se takový lidé bojí i do lesa, na nákup či vystrčit hlavu z bytu a šíří kolem sebe xenofobní chlad, který přechází na ty mladý.
I malého Tondu maminka často strašila historkami o hrůzách Starého města, ale ten je poslouchal často spíše fascinován, než vyděšen.
Třeba: „Včera paní Omáčková v trafice říkala, že slyšela od jedný svojí známý, že se na Starým městě ztratil malej kluk a už je určitě přivázanej k nějakýmu starýmu topení a jeho otrokáři ho bičujou, dokud z něj nevymlátěj poslední zbytek dětské duše.“
A malý Tonda přběh poslouchal a usmíval se od ucha k uchu. Když to paní Smetáková spatřila, přidala ještě jednu, jak říkávala, ze života: „…jen se směj, ale to si neslyšel o tom chlapci… jak jen se jmenoval… Stanislav Buček. Byl to takovej tlustej kluk, ale chodil léta na karate a byl snad mistrem republiky. Jednou… to mu snad bylo třináct let… se zvedl a povídá svojí nešťastné matce: Já se půjdu v noci podívat na Pýchu. Paní Bučková lomila rukama a zapřísahala ho, aby to nedělal, ale on jen na to: Mami, vždyť já umím karate. Pro jistotu ho stejně starostlivá paní Bučková zamknula v jeho pokoji, ale on se ten tlusťoch dostal po bleskosvodu dolů a to bylo naposledy, co ho zaregistroval někdo známej. Viděli, jak se něco tlustýho valí po bleskosvodu z pátého patra.“
„A to si slyšela mami odkuď?“ zeptal se nevinně Tonda.
„Povídala to jedna paní v krámě. Prý to byla ona, kdo viděl tu tlustou šplhající kouli.“
Tonda se usmál a přikryl usínající paní Smetákovou láskyplně dekou, pak si stoupnul na balkon a koukal několik dlouhých minut přes řeku na Staré město.
Paní Smetáková na Sídlišti dost sešla. Z pracovité ženy, která celý svůj život pracovala a byla v pohybu, se stala rychle stará paní, která si ráda přihnula z flašky, když si pustila televizi. K životu jim s Tondou stačil vdovský důchod a byt měli zaplacenej z prodeje baráku.
Přesto si jí její syn vážil a měl jí rád, i když v šest večer byla většinou už na mol a nevěděla moc co povídá. Pro každýho jinýho kluka, kterýmu bylo tou dobou 14 let by to bylo naprosto ideální. Mohl se vypařit večer ven a řádit venku s kumpány, kopat do popelnic, plivat po lidech nadávky, kouřit cigarety v rondelu, snažit se dostat do Smilstva a balit první holky. Ale Tonda byl jinej.
Děti ve škole se mu vyhýbali, protože si mysleli, že je divnej, když nosí na hlavě červený šátek a nikdy ho nesundavá. Stejně tak koště, které odkládal sice v šatně, ale jakmile ze školy odcházel, hned si ho bral do ruky a láskyplně si s ním hrál. Xenofobií nabité děti se mu proto často smály, ale on je ignoroval a kašlal na ně, protože věděl, že on dělá něco pro svojí budoucnost.
Tak tedy po večerech, když máma usnula, vyrážel Tonda do ulic se svým koštětem a zametal. Čím déle to dělal, tím více měl zmapované a prozkoumané Sídliště a tím víc ho lákalo Staré neprobádané město (Ono se do Starého města samozřejmě chodila, za památkami a tak, ale jen ve dne).
Jednoho večera se osmělil a dorazil až k mostu, který spojoval Sídliště ze Starým městem. Na straně sídliště tu stál stánek z občerstvením, který se jmenoval Obžerství. Už bylo po setmění a ulice osvětlovalo jen oranžové osvětlení a většina oken v panelácích svítila svitem blikající televize. U stánku se opíralo několik několik dělníků, vracejících se z práce. Někteří pojídali klobásy, jiní hermelín v housce a další se jen opíjeli levnou vodkou.
Tonda si bufet pamatoval zejména díky jeho dynamické bufetářce, která se tam v kukani oháněla a smažila všechno možný, jak nejrychleji to šlo, protože Obžerství bylo velice populární a málokdo se na cestě ze Starého nebo do Starého města nezastavil. I on, ten první rok, kdy se s mámou nastěhovali, uprosil paní Smetákovou, aby mu koupila párek v rohlíku. Když tam tenkrát stáli ve frontě a konečně na ně přišla řada, vykoukla obtloustlá bufetářka a zařvala prokouřeným hlasem: „Co to bude?!“
„Párek v rohlíku.“ Odpověděl mechanicky vyděšený Tonda.
„A s čím!?“ to vyděsilo Tondu natolik, že utekl o dvacet metrů dál a počkal na mámu, až mu párek v rohlíku donese.
Nyní stál stejných dvacet metrů od bufetu, opřený o koště jen o drobet starší. Na sucho polkl, zametl trochu prach před sebou. Pak, když nahmatal v kapse třicet korun, konečně se odhodlal. Narovnal ramena, upravil šátek na hlavě a rozešel se ke svému cíli.
„Kečup nebo hořčici?!“ vyděsila ho ostrá slova paní bufetářky. Ale uklidnil se, když si uvědomil, že to není dovětek z minulého setkání. To se jen statná paní Bufetářka (proč tam nešoupnout to velké B?) snažila zeptat, s čím si dá viditelně nervózní muž z knírkem před Tondou svojí klobásu.
Pak přišel na řadu Tonda.
„Co to bude?!“ zeptala se Bufetářka a měřila si toho podivného kluka svým zkoumavým pohledem: „Ty si tu už jednou byl, že?“
„Před lety.“ Šptil Tonda.
„A dával sis tenkrát párek v rohlíku a zbaběle si utekl, že?“
„Ano, prosím.“ Tonda se červenal stejně, jako jeho šátek.
„Tak vidíš, že mám dobrou paměť!“ srdečně se rozchechtala paní Bufetářka: „ale tenkrát si tu byl s maminkou, ne? Nejsi příliš malej na to, potloukat se tu takhle po setmění?“
„Mě už je 14,“ zaoponoval Tonda.
„Tak to si teda velkej kluk. Co to bude?“
„Prosil bych jeden ten hermelín v housce.“
„A s čím…“
„… s tatarkou, prosím.“ Dodal rychle Tonda.
„Hele chlapče, na co máš to koště?“ jeden z těch typů, co nepoznáte jejich věk, protože mají alkoholem sešlou tvář a nafouknutý nos, se otočil na Tondu. Tomu se na chvíli zatočila hlava z alkoholového výparu, který vyšel chlapíkovi z pusy, ale odpověděl: „Ten mám prosím na trénování metaní, jednou ze mě bude metař.“
Chlap na něj podivně koukal. Možná nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel z úst toho štěněte: „Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“
„Já…“
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval větu opilec a Tonda tam stál úplně zkopnělý, knedlík v krku a neschopnej se jakkoliv pohnout.
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval opilec potřetí a stále se rovnal nad skrčeného Tondu a rozpřahoval svoje medvědí dělnické pracky.
„Já… ne.“
„Ze starýho Rudouse si nikdo chlapče prdel dělat nebude!“ dřív, než stačili dopadnout jeho ruce na Tondův krk, skácel se omráčený k zemi. Za ním stál jinej chlápek. Oranžová vesta, na který byl jasný nápis „Městské služby“ dala jasně Tondovi najevo, že ho spasil anděl. Že ten anděl měl dlouhé umaštěné vlasy pod zelenou kšiltovkou, to přišlo chlapci ještě kouzelnější.
„Říkal si chlapče, že by si chtěl být metařem?“
„Ano.“
„Ukaž koště.“ Chlapík potěžkal Tondovo koště v ruce, udělal s ním několik cvičných pohybů ve vzduchu, čímž zvířil trochu prach kolem Obžerství a nakonec ho vrátil Tondovy zpátky do natažené ruky: „Dobrý koště.“
„Děkuji, pane.“
„Nejseš to ty, co se po večerech pohybuje po Sídlišti a zametá ulice?“
Tonda chvíli nevěděl, co odpovědět, protože netušil, jestli jeho činnost nebyla trestná, ale nakonec přisvědčil.
„To je dobrý,“ Usmál se ukázal svoje čisté zuby: „moji chlapi si vyprávějí už historky o ulicích, ve kterých nemají žádnou práci a můžou se flákat.“
Paní Bufetářka podala Tondovy hermelín, který ho se vzrušenou rukou převzal a chtěl se co nejdříve ztratit z toho místa.
„Počkej chvíli,“ zastavil ho chlapík a otočil se k Bufetářce: „dej mi Ivčo to co vždycky, prosím.“ Ta mu podala paklík šesti plechovek s pivem. Zaplatil a poděkoval a otočil se zpátky na chlapce, který přemýšlel, jak nejrychleji utéci a zároveň o zálibě, kterou nacházel v tom neznámém muži.
„Jak se jmenuješ chlapče.“
„Tonda Smeták.“
„Pěkný jméno. A kolik ti je?“
„Čtrnáct let.“
„To jseš docela mladej, takže tě k sobě do práce nemůžu vzít, ale víš ty co? Tady máš mojí vizitku a až vystuduješ nějakou školu a budeš stále chtít dělat metaře, tak se mi ozvi. Číslo snad nezměním. Už mám to samí dvacet let.“
„Děkuji.“
„Tak se měj a hodně štěstí a na tyhle si dávej lepší pozor.“ Plivnul po ležícím ožralovi, otočil se a přes most odešel na Staré město, což Tondu ještě více nadchlo.
Celý rozrušený se pak vracel k domovu, koště za sebou jen táhnul a na hermelín, který držel v druhé ruce, si vzpomněl, až když dorazil domů, kde máma chrápala před televizí přesně tak, jak jí tam nechal.
Z šuplíku vzal lepidlo a na stěnu ve svém pokoji přilepil vizitku. Nemohl dlouho usnout, protože nemohl přestat myslet na muže, který se jmenoval podle vizitky stejně jako on:
Antonín Smeták…
Když bylo Tondovy sedmnáct a navštěvoval Gymnázium Jana Urbana na Starém městě, paní Smetáková se opila, usnula u televize a už se neprobudila.
Pohřbili jí na Lenosti (hřbitov na severu města) a Tondovi zůstal prázdný byt. Přivydělával si na život na různými drobnými brigádami a netrpělivě očekával dostudování školy, aby mohl vytočit číslo, ke kterému vizitku ani nepotřeboval, protože si ho za ty léta vryl do paměti.
pondělí 9. března 2009
Omluva
Velmi se omlouvám, že jsem nenapsal kapitoly dle plánu, ale již od zítřka se k Tondovy, Sweeperovy, Bradáčovy, Elen a ostatní vrátím.
středa 4. března 2009
Virus
17.8.2006 - 3.3.2009
Byla to malá šedivá koule,
která se pořád chtěl rvát
ráda kousala do všeho
živého i mrtvého
dřeva, kabelů, mého prstu
Hledal jsem marně mezi učenými básníky verše,
které by Viruse uctili
Neuctí ho to
V potkaním nebi totiž už neslyší to,
co je mu vysíláno ze světa živých.
V potkaním nebi si hraje s čím chce,
je zase mladý a plný síly
a já trochu sobecky doufám, že ten s kým si hraje
jsem já,
že to bylo to jediné, co vlastně nakonec chtěl
být se mnou,
možná se jeho potkaní nebe skládá z mojí postele,
bráchova pokoje a nejasných vzpomínek na léto,
kdy běhal po trávě,
na ruce mojí maminky, která mu dávala dobrůtek možná víc,
než směl
vedl dlouhý a pro potkana vyčerpávající život,
teď má v potkaním nebi nekonečno energie
a může si dělat co se mu zlíbí
užij si to tam Virusi
Byla to malá šedivá koule,
která se pořád chtěl rvát
ráda kousala do všeho
živého i mrtvého
dřeva, kabelů, mého prstu
Hledal jsem marně mezi učenými básníky verše,
které by Viruse uctili
Neuctí ho to
V potkaním nebi totiž už neslyší to,
co je mu vysíláno ze světa živých.
V potkaním nebi si hraje s čím chce,
je zase mladý a plný síly
a já trochu sobecky doufám, že ten s kým si hraje
jsem já,
že to bylo to jediné, co vlastně nakonec chtěl
být se mnou,
možná se jeho potkaní nebe skládá z mojí postele,
bráchova pokoje a nejasných vzpomínek na léto,
kdy běhal po trávě,
na ruce mojí maminky, která mu dávala dobrůtek možná víc,
než směl
vedl dlouhý a pro potkana vyčerpávající život,
teď má v potkaním nebi nekonečno energie
a může si dělat co se mu zlíbí
užij si to tam Virusi
úterý 3. března 2009
Kapitola I.
Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a v tom časopise by se jednoho dne objevila anketa: Co si „myslíte, že má za práci Tonda Smeták?“ Jistojistě by většina respondentů odpověděla, že dělá něco ze smetákem a měli by pravdu.
Když byl Tonda ještě Toníčkem, tak si představoval, že bude přinejmenším astronaut. A kdyby ne astronautem, že by mohl bejt aspoň pilotem stíhačky. Někdy si taky hrál na kaskadéra – to ho jednou paní Smetáková přistihla, jak se polejvá dle svých slov „speciální“ směsí (trocha vody, benzín, jar, prací prášek) a snaží se podpálit. Jindy měl zase kluk bláznivou představu, že by z něj snad mohl být prezident a to mu pan Smeták rovnou vlepil pár facek (před maminkou to obhajoval, jako prevenci). Přesto si malej Tonda v hlavě připravoval proslovy, které si zkoušel, když seděl na kadiboudě.
Jednou, to když si zrovna hrál na dvorku na výrobce biochemických zbraní (trochu směsi, co mu zbyla z kaskadérského pokusu, míchal ve zkumavce s indulonou a trochou džusu, který nechal schválně stát dva měsíce na slunku), se rodiče sešli v ložnici, aby se poradili, co s ním. Táta, jelikož byl silně nábožensky založen, prosazoval klášter, kde mu ty blbiny vyženou z hlavy, zatímco maminka si vzpomněla na starou cikánku, která bydlela kousek za vesnicí, kde tenkrát rodina Smetáků žila.
„A co nám ta stará cikánka asi poví?“ ptal se nedůvěřivě pan Smeták.
„To nevím, ale za zkoušku nic nedáme, ne?“
„Peníze, nebude chtít nějaké?“
„Jak jí znám, tak bude chtít nějakou blbinu, je docela bláznivá. A k tomu jí dáme flašku vína.“
„Jak jako, jak jí znáš?“ nedůvěřivý (což je zvláštní u člověka, který tak silně věří v někoho, koho nikdy neviděl) pan Smeták povytáhnul obočí a vykulil oči, čímž říkal ženě, že se mu na ní něco nezdá. Ta nechtěla přiznat, že jednou u ní byla, protože chtěla vědět, jestli jí je manžel nevěrný (nějak často se tehdy zdržoval v kostele). Cikánka jí tehdy neřekla nic určitého, jen že v tom není žena. Tenkrát jí za to dala paní Smetáková svoje ústřižky nehtů.
„Jestli si pamatuješ Jarmilu. Byla u ní dva tejdny před svojí smrtí a tak si stihla uspořádat záležitosti. V těch dvou tejdnech jsme se jednou sešli a ona mi to, ostatně, jako každýmu ve vesnici, vesele povyprávěla.“
„Aha.“ Ještě chvíli trvalo, než přestal kulit oči, ale pak se uklidnil: „dobře, ale jestli nám neřekne nic kloudnýho, tak kluk půjde do kláštera.“
Nebohý pan Smeták se už nikdy nedozvěděl, co jeho synovi cikánka předpověděla, protože ten večer, když se stavil v kostele, kde s farářem popíjeli mešní víno, dostal infarkt a umřel tak, jak si ho většina blízkých pamatovala nejvíce – s vykulenýma očima.
Proč dostal poměrně mladý muž infarkt? To věděl do jisté doby jen pan Farář. Ale znáte to, dítě vyroste a ptá se po minulosti svojí rodiny. Stejně tak vyrostl i Tonda a navštívil starého pána ve chvíli, kdy popíjel mešní víno na schodech kostela.
„Tenkrát jsme s tvým otcem pili víno. On furt, že tě pošle do kláštera, ale nejprve půjdete ke kartářce. Ptal se mě, jestli je pro něj, jako pro křesťana, správný chodit ke kartářce. A já, jak byl v náladě, jsem povídal cosi o Vesmíru a o nevyzpytatelnejch stezkách života. Poslouchal mě, přikyvoval hlavou a srkal víno. No a pak to přišlo. Otočil jsem se na něj: Víš, Lojzo, poslední dobou se mi zdá, že s námi Bůh není. Jestli vůbec někdy byl…
No a tohle moje pochybení mu způsobilo ten infarkt.“
Tonda byl po smrti otce velmi zamlklý. Přestal si hrát na cokoliv a většinu svého času se opíral o tyč na dvorku a koukal do nebe. Paní Smetákovou samozřejmě smrt manžela taky zničila, ale přenesla se přes smutek právě díky synovy, se kterým to bylo ještě horší než před tím. Jestlí jí před tím vadila synova přílišná fantazie, tak nyní byla celá nesvá z toho, že synovy chyběla jakákoliv dětská invence. Jeho kamarádi se ho snažili vytáhnout, aby šel s nimi na pole chytat myši, ale on se na ně ani nepodíval.
Další den padali večer meteority, ale to byl zrovna den, kdy se malý „astronaut“ koukal do země. A stále držel onu tyč. Paní Smetáková si myslela, že mu tyč snad připomíná otce, i když si neuměla dost dobře představit čím. Ale nechala ho, aby jí držel. Dokud jedl, bylo to v pořádku.
Měsíc po manželově smrti to už paní Smetáková nevydržela, vzala kluka za ruku a vyrazila s ním na cestu k cikánce. Chvíli se vzpouzel, protože tyč byla pevně přidělaná k zemi a on jí nemohl vzít sebou, ale máma mu nakonec podala koště, aby ho měl, jako náhradu. Vděčně ho uchopil a táhnul za sebou. Hned se mu instinktivně zalíbil ten zvuk, když se koště dře o zem a líbilo se mu i, že za sebou zanechává jasně viditelnou stopu v prachu cesty.
Nakonec došli asi kilometr za vesnici, kde v lese sídlila ona stará, ohyzdná, trochu podivná čarodějnice.
Otevřela jim mladá krásná, tak třináctiletá holka. Na hlavě šátek, z pod kterého temné prameny vlasů. Hluboké oči a milý úsměv: „Přejete si?“
„Přišla jsem za kartářkou, je doma?“ osmělila se překvapení paní Smetáková. Malý Tonda za ní zaujatě koukal na barevnou bytost před ním.
„Tetička odjela do města nakoupit nějaké nezbytnosti. Ale docela to s kartama taky umím. Pojďte dál.“
„Já nevím jestli je vhodné…“
„Ale jistěže je.“ Skočila jí do řeči, hbitě vystřelila rukou po koštěti a vtáhla ho i s Tondou do baráku: „Já se jmenuji Eleonora, ale říkají mi jen Elen. Tady se posaďte.“ Usadila je do pohodlného křesla. Díky stromům sem otevřeným oknem svítilo nazelenalé světlo.
„Nechceš si to koště odložit? Tondo?“ zamrkala na vyjeveného Tondu, který pustil ochotně koště z ruky a Elen ho postavila do kouta: „neboj, já ti na něm neodletím“ a cvrnkla jej do nosu.
„…jak víte, že se jmenuje Tonda?“ zachovávala si paní Smetáková odstup.
„Má to přece napsaný na štítku zezadu na tričku, který má naruby.“ Zasmála se Elen: „stačí mít oči, aby ze mě byla dobrá jasnovidka, že?“
Paní Smetáková se usadila vedle syna a nedůvěřivě pozorovala Elen pobíhající po místnosti. Tonda, ten na ní mohl oči nechat.
Vlastně jsem ještě neřekl, kolik bylo tenkrát malému Toníčkovy let. On vlastně nebyl až tak malý. Bylo mu už jedenáct let a trpěl ranní erekcí, stejně jako většina kluků jeho věku. Poslední měsíc byl sice trochu nesvůj, ale před tím, než otec umřel, už pečlivě zkoumal ve vaně svůj ztopořený úd. A jakmile má chlapec ztopořilý úd, už se zajímá zcela přirozeně i o holky, i když s nimi ještě tak docela nerandí.
„Mimochodem mi teta ráno říkala, že přijdete a že mám chtít platbou pramen jeho vlasů. Takže…“ vytáhla Elen z šuplíku nůžky: „…platí se předem.“
„Zajisté.“ Špitla paní Smetáková a čekala, že jí Elen nůžky podá, aby mohla syna připravit o kousek kštice. Jenže ta obešla křeslo a naklonila se k Tondovy ze zadu. Čihla k němu a levou rukou ho pohladila po krku: „neboj, nebude to bolet.“ Šmik. A pramen vlasů vítězoslavně držela v ruce: „nevím úplně přesně, na co tyhle věci tetičce jsou, ale vypadá to, že se i bez finanční platby slušně uživí.“ Povídala zatímco strkala pramínek do pěkně vyřezávané krabičky.
„No a teď ta věštba, jakou byste si přáli? Budoucnost nebo něco intimního? Důvod nějakého Vašeho trápení?“
„Tak asi tu budoucnost. Víte, my jsme se s manželem chtěli zeptat, co z něj bude, ale manžel pak umřel a kluk se změnil. Před tím si furt hrál, po smrti otce stál furt na dvorku a opíral se o tyč…“
„To tedy řeknu rovnou i bez karet, že z kluka bude metař, paní Smetáková.“
„Metař?“
„Metař.“
„Co to je?“ nesmíte se paní Smetákové divit, že neví, co je práce metaře. Vždyť celej život žila na vesnici, kde nikdy nemohla metaře vidět.
„To je takovej uklízeč ulic.“
„Jako když doma zametám podlahu…?“
„Tak on bude uklízet ulice.“
„A je to dobře placený?“
„Třeba v budoucnosti bude, to se můžem kouknout do těch karet.“ Usmála se Elen, vytáhla z kapsy u sukně balíček Tarotových karet. Jednou rukou je vyhodila do vzduchu, kde utvořily na chvíli půlkruh, aby dopadli do obratné druhé ruky. Pak udělala ještě dalších pár fíglů, přitom se však nekoukala na ruce, ani na karty, ale zpříma do Tondových očí, který se v těch jejích úplně potápěl. Jediná osoba, která sledovala neuvěřitelné triky, byla paní Smetáková, takže si nevšimla, co se děje mezi jejím synem a Elen.
Konečně Elen vyskládala karty na stůl a poprosila Tondu, aby na deset z nich náhodně ukázal. Pak je začala otáčet přesně ve stejném pořadí: „nebudu tady plácat, jak nějaká amatérka, že tě čeká daleká cesta, láska, práce, úspěch, smrt v rodině, milenka či milenec. Já ti řeknu, co vidím v těch kartách.
Za rok se odstěhujete s mámou do města, protože nebudete schopní starat se tady sami dva o chalupu. Ty budeš stále divnej a jediný, co na baráku budeš schopnej udělat, bude zametání. Proto se odstěhujete a pořídíte si byt na sídlišti. Začneš navštěvovat školu. Je úplně jedno kterou, protože tvoje práce nakonec stejně bude práce metaře. Budeš mít kamarády, budeš mít i holky. Budeš spokojenej, protože budeš dělat přesně to, po čem tvoje srdce touží.“ Elen vypadala, že skončila.
„To je všechno?“ zeptala se paní Smetáková.
„Dál je něco, v čem si sama nejsem moc jistá, že to vidím správně.“ Elen nevypadala, že by chtěla mluvit o tom, co viděla v kartách dál. Možná jí zarazilo to, že neviděla dál nic. I to se někdy kartářkám stává.
Elen se svým způsobem omluvila: „co byste chtěli za pramínek vlasů?“ ale těsně předtím, než paní Smetáková vzala Tondu domů, sundala si Elen šátek z hlavy a vrazila ho Tondovy do ruky společně s koštětem. „Koště budeš potřebovat, i když jich časem vystřídáš více, ale šátek si nech. Jednoho dne se ti hodí. Neztrať ho!“ a dala mu pusu na tvář.
„Prosím tě, zahoď ten šátek.“ Nakázala paní Smetáková synovi, když šlapali po cestě domů.
„Mě se náhodou moc líbí a chci si ho nechat,“ prohlásil Tonda, a aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně, položil koště na zem a obvázal si šátek kolem hlavy.
Paní Smetáková dál nic nenamítala, protože si uvědomila, že to byly první slova, která její syn pronesl od smrti otce.
Tak tam šli po lesní cestě do vesnice, syn s matkou, aby tam začali připravovat svoje stěhování do města.
Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a jednoho dne by dělali anketu, ve které by se ptali: „Jste se svým životem spokojen(a)?“ a tuhle otázku by položili Tondovy Smetákovy, chlapíkovy s rudým šátkem na hlavě, jistě by odpověděl: „Ano, zcela.“
Když byl Tonda ještě Toníčkem, tak si představoval, že bude přinejmenším astronaut. A kdyby ne astronautem, že by mohl bejt aspoň pilotem stíhačky. Někdy si taky hrál na kaskadéra – to ho jednou paní Smetáková přistihla, jak se polejvá dle svých slov „speciální“ směsí (trocha vody, benzín, jar, prací prášek) a snaží se podpálit. Jindy měl zase kluk bláznivou představu, že by z něj snad mohl být prezident a to mu pan Smeták rovnou vlepil pár facek (před maminkou to obhajoval, jako prevenci). Přesto si malej Tonda v hlavě připravoval proslovy, které si zkoušel, když seděl na kadiboudě.
Jednou, to když si zrovna hrál na dvorku na výrobce biochemických zbraní (trochu směsi, co mu zbyla z kaskadérského pokusu, míchal ve zkumavce s indulonou a trochou džusu, který nechal schválně stát dva měsíce na slunku), se rodiče sešli v ložnici, aby se poradili, co s ním. Táta, jelikož byl silně nábožensky založen, prosazoval klášter, kde mu ty blbiny vyženou z hlavy, zatímco maminka si vzpomněla na starou cikánku, která bydlela kousek za vesnicí, kde tenkrát rodina Smetáků žila.
„A co nám ta stará cikánka asi poví?“ ptal se nedůvěřivě pan Smeták.
„To nevím, ale za zkoušku nic nedáme, ne?“
„Peníze, nebude chtít nějaké?“
„Jak jí znám, tak bude chtít nějakou blbinu, je docela bláznivá. A k tomu jí dáme flašku vína.“
„Jak jako, jak jí znáš?“ nedůvěřivý (což je zvláštní u člověka, který tak silně věří v někoho, koho nikdy neviděl) pan Smeták povytáhnul obočí a vykulil oči, čímž říkal ženě, že se mu na ní něco nezdá. Ta nechtěla přiznat, že jednou u ní byla, protože chtěla vědět, jestli jí je manžel nevěrný (nějak často se tehdy zdržoval v kostele). Cikánka jí tehdy neřekla nic určitého, jen že v tom není žena. Tenkrát jí za to dala paní Smetáková svoje ústřižky nehtů.
„Jestli si pamatuješ Jarmilu. Byla u ní dva tejdny před svojí smrtí a tak si stihla uspořádat záležitosti. V těch dvou tejdnech jsme se jednou sešli a ona mi to, ostatně, jako každýmu ve vesnici, vesele povyprávěla.“
„Aha.“ Ještě chvíli trvalo, než přestal kulit oči, ale pak se uklidnil: „dobře, ale jestli nám neřekne nic kloudnýho, tak kluk půjde do kláštera.“
Nebohý pan Smeták se už nikdy nedozvěděl, co jeho synovi cikánka předpověděla, protože ten večer, když se stavil v kostele, kde s farářem popíjeli mešní víno, dostal infarkt a umřel tak, jak si ho většina blízkých pamatovala nejvíce – s vykulenýma očima.
Proč dostal poměrně mladý muž infarkt? To věděl do jisté doby jen pan Farář. Ale znáte to, dítě vyroste a ptá se po minulosti svojí rodiny. Stejně tak vyrostl i Tonda a navštívil starého pána ve chvíli, kdy popíjel mešní víno na schodech kostela.
„Tenkrát jsme s tvým otcem pili víno. On furt, že tě pošle do kláštera, ale nejprve půjdete ke kartářce. Ptal se mě, jestli je pro něj, jako pro křesťana, správný chodit ke kartářce. A já, jak byl v náladě, jsem povídal cosi o Vesmíru a o nevyzpytatelnejch stezkách života. Poslouchal mě, přikyvoval hlavou a srkal víno. No a pak to přišlo. Otočil jsem se na něj: Víš, Lojzo, poslední dobou se mi zdá, že s námi Bůh není. Jestli vůbec někdy byl…
No a tohle moje pochybení mu způsobilo ten infarkt.“
Tonda byl po smrti otce velmi zamlklý. Přestal si hrát na cokoliv a většinu svého času se opíral o tyč na dvorku a koukal do nebe. Paní Smetákovou samozřejmě smrt manžela taky zničila, ale přenesla se přes smutek právě díky synovy, se kterým to bylo ještě horší než před tím. Jestlí jí před tím vadila synova přílišná fantazie, tak nyní byla celá nesvá z toho, že synovy chyběla jakákoliv dětská invence. Jeho kamarádi se ho snažili vytáhnout, aby šel s nimi na pole chytat myši, ale on se na ně ani nepodíval.
Další den padali večer meteority, ale to byl zrovna den, kdy se malý „astronaut“ koukal do země. A stále držel onu tyč. Paní Smetáková si myslela, že mu tyč snad připomíná otce, i když si neuměla dost dobře představit čím. Ale nechala ho, aby jí držel. Dokud jedl, bylo to v pořádku.
Měsíc po manželově smrti to už paní Smetáková nevydržela, vzala kluka za ruku a vyrazila s ním na cestu k cikánce. Chvíli se vzpouzel, protože tyč byla pevně přidělaná k zemi a on jí nemohl vzít sebou, ale máma mu nakonec podala koště, aby ho měl, jako náhradu. Vděčně ho uchopil a táhnul za sebou. Hned se mu instinktivně zalíbil ten zvuk, když se koště dře o zem a líbilo se mu i, že za sebou zanechává jasně viditelnou stopu v prachu cesty.
Nakonec došli asi kilometr za vesnici, kde v lese sídlila ona stará, ohyzdná, trochu podivná čarodějnice.
Otevřela jim mladá krásná, tak třináctiletá holka. Na hlavě šátek, z pod kterého temné prameny vlasů. Hluboké oči a milý úsměv: „Přejete si?“
„Přišla jsem za kartářkou, je doma?“ osmělila se překvapení paní Smetáková. Malý Tonda za ní zaujatě koukal na barevnou bytost před ním.
„Tetička odjela do města nakoupit nějaké nezbytnosti. Ale docela to s kartama taky umím. Pojďte dál.“
„Já nevím jestli je vhodné…“
„Ale jistěže je.“ Skočila jí do řeči, hbitě vystřelila rukou po koštěti a vtáhla ho i s Tondou do baráku: „Já se jmenuji Eleonora, ale říkají mi jen Elen. Tady se posaďte.“ Usadila je do pohodlného křesla. Díky stromům sem otevřeným oknem svítilo nazelenalé světlo.
„Nechceš si to koště odložit? Tondo?“ zamrkala na vyjeveného Tondu, který pustil ochotně koště z ruky a Elen ho postavila do kouta: „neboj, já ti na něm neodletím“ a cvrnkla jej do nosu.
„…jak víte, že se jmenuje Tonda?“ zachovávala si paní Smetáková odstup.
„Má to přece napsaný na štítku zezadu na tričku, který má naruby.“ Zasmála se Elen: „stačí mít oči, aby ze mě byla dobrá jasnovidka, že?“
Paní Smetáková se usadila vedle syna a nedůvěřivě pozorovala Elen pobíhající po místnosti. Tonda, ten na ní mohl oči nechat.
Vlastně jsem ještě neřekl, kolik bylo tenkrát malému Toníčkovy let. On vlastně nebyl až tak malý. Bylo mu už jedenáct let a trpěl ranní erekcí, stejně jako většina kluků jeho věku. Poslední měsíc byl sice trochu nesvůj, ale před tím, než otec umřel, už pečlivě zkoumal ve vaně svůj ztopořený úd. A jakmile má chlapec ztopořilý úd, už se zajímá zcela přirozeně i o holky, i když s nimi ještě tak docela nerandí.
„Mimochodem mi teta ráno říkala, že přijdete a že mám chtít platbou pramen jeho vlasů. Takže…“ vytáhla Elen z šuplíku nůžky: „…platí se předem.“
„Zajisté.“ Špitla paní Smetáková a čekala, že jí Elen nůžky podá, aby mohla syna připravit o kousek kštice. Jenže ta obešla křeslo a naklonila se k Tondovy ze zadu. Čihla k němu a levou rukou ho pohladila po krku: „neboj, nebude to bolet.“ Šmik. A pramen vlasů vítězoslavně držela v ruce: „nevím úplně přesně, na co tyhle věci tetičce jsou, ale vypadá to, že se i bez finanční platby slušně uživí.“ Povídala zatímco strkala pramínek do pěkně vyřezávané krabičky.
„No a teď ta věštba, jakou byste si přáli? Budoucnost nebo něco intimního? Důvod nějakého Vašeho trápení?“
„Tak asi tu budoucnost. Víte, my jsme se s manželem chtěli zeptat, co z něj bude, ale manžel pak umřel a kluk se změnil. Před tím si furt hrál, po smrti otce stál furt na dvorku a opíral se o tyč…“
„To tedy řeknu rovnou i bez karet, že z kluka bude metař, paní Smetáková.“
„Metař?“
„Metař.“
„Co to je?“ nesmíte se paní Smetákové divit, že neví, co je práce metaře. Vždyť celej život žila na vesnici, kde nikdy nemohla metaře vidět.
„To je takovej uklízeč ulic.“
„Jako když doma zametám podlahu…?“
„Tak on bude uklízet ulice.“
„A je to dobře placený?“
„Třeba v budoucnosti bude, to se můžem kouknout do těch karet.“ Usmála se Elen, vytáhla z kapsy u sukně balíček Tarotových karet. Jednou rukou je vyhodila do vzduchu, kde utvořily na chvíli půlkruh, aby dopadli do obratné druhé ruky. Pak udělala ještě dalších pár fíglů, přitom se však nekoukala na ruce, ani na karty, ale zpříma do Tondových očí, který se v těch jejích úplně potápěl. Jediná osoba, která sledovala neuvěřitelné triky, byla paní Smetáková, takže si nevšimla, co se děje mezi jejím synem a Elen.
Konečně Elen vyskládala karty na stůl a poprosila Tondu, aby na deset z nich náhodně ukázal. Pak je začala otáčet přesně ve stejném pořadí: „nebudu tady plácat, jak nějaká amatérka, že tě čeká daleká cesta, láska, práce, úspěch, smrt v rodině, milenka či milenec. Já ti řeknu, co vidím v těch kartách.
Za rok se odstěhujete s mámou do města, protože nebudete schopní starat se tady sami dva o chalupu. Ty budeš stále divnej a jediný, co na baráku budeš schopnej udělat, bude zametání. Proto se odstěhujete a pořídíte si byt na sídlišti. Začneš navštěvovat školu. Je úplně jedno kterou, protože tvoje práce nakonec stejně bude práce metaře. Budeš mít kamarády, budeš mít i holky. Budeš spokojenej, protože budeš dělat přesně to, po čem tvoje srdce touží.“ Elen vypadala, že skončila.
„To je všechno?“ zeptala se paní Smetáková.
„Dál je něco, v čem si sama nejsem moc jistá, že to vidím správně.“ Elen nevypadala, že by chtěla mluvit o tom, co viděla v kartách dál. Možná jí zarazilo to, že neviděla dál nic. I to se někdy kartářkám stává.
Elen se svým způsobem omluvila: „co byste chtěli za pramínek vlasů?“ ale těsně předtím, než paní Smetáková vzala Tondu domů, sundala si Elen šátek z hlavy a vrazila ho Tondovy do ruky společně s koštětem. „Koště budeš potřebovat, i když jich časem vystřídáš více, ale šátek si nech. Jednoho dne se ti hodí. Neztrať ho!“ a dala mu pusu na tvář.
„Prosím tě, zahoď ten šátek.“ Nakázala paní Smetáková synovi, když šlapali po cestě domů.
„Mě se náhodou moc líbí a chci si ho nechat,“ prohlásil Tonda, a aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně, položil koště na zem a obvázal si šátek kolem hlavy.
Paní Smetáková dál nic nenamítala, protože si uvědomila, že to byly první slova, která její syn pronesl od smrti otce.
Tak tam šli po lesní cestě do vesnice, syn s matkou, aby tam začali připravovat svoje stěhování do města.
Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a jednoho dne by dělali anketu, ve které by se ptali: „Jste se svým životem spokojen(a)?“ a tuhle otázku by položili Tondovy Smetákovy, chlapíkovy s rudým šátkem na hlavě, jistě by odpověděl: „Ano, zcela.“
pondělí 2. března 2009
Úvod
Na světě jsou desetitisíce měst a statisíce vesnic. Některá města jsou větší, jiná menší. Některá nebyla ani zaznamenána na mapě a jiná z ní byla smazána z důvodu utajení. Měst je hodně a lidí v nich ještě více.
Jenže stále je vyšší počet myších nor a snad i obyvatel v nich. Těch nor je největší počet v těch místech, kde ani města nestojí a kdyby vědci nehledali jen zkameněliny dinosauřích kostí nebo děti trilobity, mohli by najít někde v podzemí obrovské zkameněliny těchto myších měst. Nalezli by místo, kde tito malí savci přečkali pád ještěrů, kde se schovávali, když na zemi přišla doba ledová. Kdo ví? Třeba by tam nalezli malou spižírničku a v ní zkamenělý pra-pomeranč či pra-jablko, které spadlo odněkud z pra-stromu a kam si ho myši uložili na zimu, jenže pak je venku sežralo cosi velkého, že mu myší řečí říkali „Swíííít“ a co by jeden z těch schopných lidí, kteří rozumí řeči zvířat, přeložil jako: „Zametač“ a spousta vědců by si pak mohla lámat hlavu, proč tomu stvoření ty myši říkali zrovna Zametač.
Lidi by si ostatně lámali hlavu snad nad vším, nad čím myši v oné době přemýšleli. Jenže lidi si nechtějí lámat hlavu s tímhle a proto ani nehledají zkamenělé nory a v nich praovoce. Lidi mají rádi velké věci a proto pátrají po dinosaurech a rádi si představují, že by ten divoký kraj jednoho dne navštívili a vystříleli si to tam, aby mohli zavěsit nad domácí krb svoje trofeje.
A spousta lidí jen přežívá a nad takovými věcmi neuvažuje.
Ale myši?
Je jedno město a v kanále toho města žijí myši, které dodnes mluví tou prařečí. Je noc. Odvážná malá myš vyráží z kanálu k blízkému kontejneru, aby nalezla pro svoji churavějící matku aspoň kus shnilé zeleniny. Běží mezi kočičími hlavami tak deset metrů. Otáčí se, jestli jí někdo nesleduje. Je to mladá myš, která ještě není zkušená (zkušená myš z toho města totiž moc dobře ví, že mnoho lidí do té části města v noci nechodí a proto je taková myš nakonec líná a nedává pozor) a tak má instinkty našponované až k prasknutí.
Někde se ozve rána z pistole. Myš se s úlekem zastaví a stojí na místě. Několik oken se rozsvítí, ale na ulici samotnou nikdo nevyjde. Myš stále zkoprněle stojí. Vytoužený kontejner má jen deset metrů před sebou a díky nepořádnosti obyvatel, by se mohla dost dobře skrýt mezi odpadky, které vytekly na zem, ale stále ještě stojí. Pak pod sebou ucítí jemné chvění, které zvěstuje, že se někdo blíží. Vystartuje a během tří sekund uběhne onu desetimetrovou vzdálenost. Zachumlá se pod odpadky a jen zvědavě (přesto vyděšeně) vystrčí čumák ven.
Velký temný stín se blíží uličkou a najednou je to lidská postava s kloboukem a v černém kabátu. Nevypadá, že by někam pospíchala. Pak se zastaví na stejném místě, kde ještě před chvílí stála zkoprněla myše, pohlédne ke kontejnerům a myš má co dělat, aby zděšeně nezapískla. Jakoby v pouličním světle problesknul čistý chrup oné postavy, jak se ušklíbla. Ale jde dál.
Někde v ulici, odkud postava vyšla se ozvou zděšené výkřiky.
Myš zapomene, že chtěla svojí churavé matce přinést shnilou mrkev a co nejrychleji vyběhne směrem k nejbližšímu kanálu. Proběhne kolem odhozené boty, ve které žije samotář Styx a přes úzký můstek nad stokou se dostane k místu, kde je ve zdi tenká prasklina, kterou se však dokáže protlačit, až se dostane k místu, kde stojí trubka a po ní svisle sleze dolů, kde se další dírou dostane konečně k noře, která se rozprostírá pod celým Starým městem. Proběhne hbitě tunely, až se dostane do hlavní síně, kde sedí starý myšák s bílým znamínkem za uchem a kolem něj se líně válí jeho věrná družina.
Mladá myš se zastaví a sotva popadne dech, zapíská: „Swííít! Swííít!“
Ve Starém městě je budova. Je trochu starší než ostatní budovy ve městě, ale stále ještě mladší než hrad Pýcha, který tu majestátně stojí už přes tisíc let. Budova je to celkem velká – čtyři patra a jedna věž, která se tyčí ještě nad budovu a je z ní dobře vidět po celém Starém městě. Budova sama nemá oficiální jméno, snad se jen kdysi jmenovala po svém majiteli, ale neoficiálně se jí říká Hněv. To podle restaurace, která už dvě staletí funguje v prvním patře budovy. Dříve to býval klasický šenk, ve kterém chodila žena hospodského v lidovém kroji a hliněnýma tuplákama mlátila o dřevěný stoly, ale dnes je to luxusní restaurace, ve které se pije spíš víno, než pivo. Ale není to luxusní restaurace pro turisty, to by byla mýlka. Dokonce u vstupních dveří stojí vyhazovač, který turisty dovnitř zásadně nepouští.
Proč to?
Protože už od svého založení před těmi dvou sty lety, se tu scházeli různí agitátoři povstání. Ne jen povstání proti státnosti, ale i proti jazyku, módě, rodičům, veganům i masotariánům, proti náboženství a zároveň proti ateistům (samozřejmě, že se často stalo, že se ve stejný den sešli obě skupiny – jak náboženských, tak ateistických fanatiků, a pak se to porvalo, někdy pozabíjelo, ale nikdy se nic nedělo, protože kdo šel do Hněvu, ten musel počítat s nepříjemnostmi).
Jistě si taky říkáte, jak je možné, že vládci města z Pýchy nikdy proti Hněvu nezakročili? Pravda je taková, že Pýcha ze začátku brala moc lehkovážně situaci a za chvíli, už Hněv držel nůž na jejím krku. Jenže Hněv nikdy nevyvolal městské povstání, i když se zde často scházeli ti, kteří způsobili převrat v celé zemi. Ale nikomu se nechtělo dělat převrat v městě (tak se to aspoň oficiálně tvrdí – jen zasvěcení moc dobře ví, že Hněv tahá za nitky na hradě.)
A kdo ví? Třeba je skutečně pravda, co se šušká mezi obyvateli, jak na Starém městě, tak na Sídlišti. Totiž, že do Austrálie provdaná dcera vládce města, je ve skutečnosti zavřená ve věži Hněvu.
Ten samí večer, kdy mladá myš zděšeně vypískla před vládcem nory, seděli v Hněvu parta, jejíž jména nejsou důležitá. Jeden se třeba jmenoval Tomáš, druhý Martin a třetí Hynek. Ten čtvrtý, co tam seděl s nimi a vůbec nemluvil si říkal Němej dědek (nebyl starej, jen si myslel, že je to drsná přezdívka, a když nemluvil, aspoň z huby nevypustil kraviny).
U vedlejšího stolu se vedla vášnivá debata zatímco naše parta seděla mlčky a hypnotizovala Šardoné ve svých sklenkách, při snaze něco z vedlejšího stolu odchytit. Ale slyšeli jen výkřiky: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ a to ostatní bylo proneseno příliš tiše, aby to někdo z nich slyšel. Snad ten němej něco slyšel, ale nic neřekl.
Až to nakonec Tomáš nevydržel, otočil se a zeptal se: „Co nemůže být pravda, že to hulákáte na celou hospodu a rušíte ostatní slušné (pozn. Slušné – když někdo pronese v Hněvu výraz slušné, znamená to spoluspiklence) hosty?“
Celý stůl utichl, až se zvedl největší a nejsvalnatější chlapík a přistoupl k Tomášovy, naklonil se k němu a zašeptal: „Sweeper je ve městě.“
„Sweeper?“ Tomáš zbledl.
„Ano ten.“ Pak se ten chlapík, který se mimochodem jmenoval Zjizvený Bradař, vrátil zpět ke svému stolu.
„Kdo je sakra Sweeper?“ zeptal se Hynek, který byl v partě nový a ve Hněvu teprve po pátý.
Tomáš, který nyní ještě urputněji hypnotizoval svojí sklenku nevypadal na to, že by mu to chtěl říct, ale Martin si zapálil cigaretu, pohlédl na Hynka a tichým pomalým hlasem spustil:
„Nedivím se, že si ještě neslyšel o Sweeperovy. Si v partě novej a ve Hněvu, jestli správně tuším, tak teprve po pátý. I přesto tě někdy možná ve snech pronásledoval někdo, komu si ty neviděl do tváře, ale jistojistě si věděl, že jde po tobě. Nevěl si přesně proč, ale tušil si, že si někdy v minulosti spáchal hřích, který se neodpouští. Nebo když si byl malej a večer si šel lesem, tak se ti zdálo, že stín mezi větvema vytváří hrůzostrašnej obrazec a byl si strašně rád, když sis mohl říct, že se ten obrazec nehejbe a nemůže po tobě jít, ale u u Sweepera si musíš představit, že on je ten rozpohybovanej obrazec. To slovo pochází z angličtiny a v našem jazyce to znamená něco jako zametač ulic a to on přesně je. Jen neřádí s koštětem a nenosí oranžovou vestičku, aby po tobě uklidil smetí, který si ledabyle na chodníku odhodil. Tenhle zametač nosí prej bouhačku a tmavý hadry. Tenhle chlap nesbírá hovna, ale sbírá skalpy svých obětí. Vtipálci tvrdí, že kde to zaneřádí, tam právě že vyšlou běžné metaře, kteří musí ulici uklízet celej den, aby uklidili poslední zub oběti, poslední jaterní skvrnu, která se uchytila na lampě. A nědělá rozdíly mezi fakanama, ženskejma nebo taky pěkně ostrejma chlapama. Sejme klidně skupinku policajtů a jako zákusek si dá děti hrající si na pískovišti před školkou. A nikdo neví pro koho tenhle Sweeper dělá. Ví se jen, že cestuje po celém světě a řádí… a jestli si viděl výraz v Bradařově ksichtě, tak víš, že to není žádná jen tak legenda a je fakt čeho se bát.“ Dokouřil a típnul cigaretu Němýmu Dědkovy o ruku. Ten seděl dál nehnutě.
„Ale co dělá v našem městě? To snad není ani na mapě.“
„Sweeper se neřídí mapama, ale instinktem.“
Hynek, ačkoliv na něj ještě nedopadla všechna ta hrůza, kterou na něj Martin vychrlil, chápal, že by se dál neměl ptát na podrobnosti, protože o legendách nejsou nikdy žádný podrobnosti.
Chlapi v Hněvu na chvíli zmlkli, ale pak pokrčili rameny a dál dumali nad Sweeperem. Nikdo si nepomyslel, že by to mohl střílet on, protože si představovali, že on by střílel nejmíň z kulometu.
Ale tohle není příběh o Sweeperovy a jeho krvavé cestě městem. Takové příběhy se špatně píšou.
Tohle je příběh o Tondovy Smetákovy, jenž bydlí na sídlišti. Daleko od Hněvu, však blízko Smilstva a má rád jídlo v Obžerství. Je zaměstnán jako městský metař a má tu práci celkem rád, i když spousta lidí si o té práci myslí, že je nejhorší ve městě.
Oni totiž metaři musejí metat chodníky a to nejen na Sídlišti, ale i na Starém městě, kam, jak už jsem jednou řekl, se v noci bojí lidé chodit. A Tonda často pracuje v noci…
Jenže stále je vyšší počet myších nor a snad i obyvatel v nich. Těch nor je největší počet v těch místech, kde ani města nestojí a kdyby vědci nehledali jen zkameněliny dinosauřích kostí nebo děti trilobity, mohli by najít někde v podzemí obrovské zkameněliny těchto myších měst. Nalezli by místo, kde tito malí savci přečkali pád ještěrů, kde se schovávali, když na zemi přišla doba ledová. Kdo ví? Třeba by tam nalezli malou spižírničku a v ní zkamenělý pra-pomeranč či pra-jablko, které spadlo odněkud z pra-stromu a kam si ho myši uložili na zimu, jenže pak je venku sežralo cosi velkého, že mu myší řečí říkali „Swíííít“ a co by jeden z těch schopných lidí, kteří rozumí řeči zvířat, přeložil jako: „Zametač“ a spousta vědců by si pak mohla lámat hlavu, proč tomu stvoření ty myši říkali zrovna Zametač.
Lidi by si ostatně lámali hlavu snad nad vším, nad čím myši v oné době přemýšleli. Jenže lidi si nechtějí lámat hlavu s tímhle a proto ani nehledají zkamenělé nory a v nich praovoce. Lidi mají rádi velké věci a proto pátrají po dinosaurech a rádi si představují, že by ten divoký kraj jednoho dne navštívili a vystříleli si to tam, aby mohli zavěsit nad domácí krb svoje trofeje.
A spousta lidí jen přežívá a nad takovými věcmi neuvažuje.
Ale myši?
Je jedno město a v kanále toho města žijí myši, které dodnes mluví tou prařečí. Je noc. Odvážná malá myš vyráží z kanálu k blízkému kontejneru, aby nalezla pro svoji churavějící matku aspoň kus shnilé zeleniny. Běží mezi kočičími hlavami tak deset metrů. Otáčí se, jestli jí někdo nesleduje. Je to mladá myš, která ještě není zkušená (zkušená myš z toho města totiž moc dobře ví, že mnoho lidí do té části města v noci nechodí a proto je taková myš nakonec líná a nedává pozor) a tak má instinkty našponované až k prasknutí.
Někde se ozve rána z pistole. Myš se s úlekem zastaví a stojí na místě. Několik oken se rozsvítí, ale na ulici samotnou nikdo nevyjde. Myš stále zkoprněle stojí. Vytoužený kontejner má jen deset metrů před sebou a díky nepořádnosti obyvatel, by se mohla dost dobře skrýt mezi odpadky, které vytekly na zem, ale stále ještě stojí. Pak pod sebou ucítí jemné chvění, které zvěstuje, že se někdo blíží. Vystartuje a během tří sekund uběhne onu desetimetrovou vzdálenost. Zachumlá se pod odpadky a jen zvědavě (přesto vyděšeně) vystrčí čumák ven.
Velký temný stín se blíží uličkou a najednou je to lidská postava s kloboukem a v černém kabátu. Nevypadá, že by někam pospíchala. Pak se zastaví na stejném místě, kde ještě před chvílí stála zkoprněla myše, pohlédne ke kontejnerům a myš má co dělat, aby zděšeně nezapískla. Jakoby v pouličním světle problesknul čistý chrup oné postavy, jak se ušklíbla. Ale jde dál.
Někde v ulici, odkud postava vyšla se ozvou zděšené výkřiky.
Myš zapomene, že chtěla svojí churavé matce přinést shnilou mrkev a co nejrychleji vyběhne směrem k nejbližšímu kanálu. Proběhne kolem odhozené boty, ve které žije samotář Styx a přes úzký můstek nad stokou se dostane k místu, kde je ve zdi tenká prasklina, kterou se však dokáže protlačit, až se dostane k místu, kde stojí trubka a po ní svisle sleze dolů, kde se další dírou dostane konečně k noře, která se rozprostírá pod celým Starým městem. Proběhne hbitě tunely, až se dostane do hlavní síně, kde sedí starý myšák s bílým znamínkem za uchem a kolem něj se líně válí jeho věrná družina.
Mladá myš se zastaví a sotva popadne dech, zapíská: „Swííít! Swííít!“
Ve Starém městě je budova. Je trochu starší než ostatní budovy ve městě, ale stále ještě mladší než hrad Pýcha, který tu majestátně stojí už přes tisíc let. Budova je to celkem velká – čtyři patra a jedna věž, která se tyčí ještě nad budovu a je z ní dobře vidět po celém Starém městě. Budova sama nemá oficiální jméno, snad se jen kdysi jmenovala po svém majiteli, ale neoficiálně se jí říká Hněv. To podle restaurace, která už dvě staletí funguje v prvním patře budovy. Dříve to býval klasický šenk, ve kterém chodila žena hospodského v lidovém kroji a hliněnýma tuplákama mlátila o dřevěný stoly, ale dnes je to luxusní restaurace, ve které se pije spíš víno, než pivo. Ale není to luxusní restaurace pro turisty, to by byla mýlka. Dokonce u vstupních dveří stojí vyhazovač, který turisty dovnitř zásadně nepouští.
Proč to?
Protože už od svého založení před těmi dvou sty lety, se tu scházeli různí agitátoři povstání. Ne jen povstání proti státnosti, ale i proti jazyku, módě, rodičům, veganům i masotariánům, proti náboženství a zároveň proti ateistům (samozřejmě, že se často stalo, že se ve stejný den sešli obě skupiny – jak náboženských, tak ateistických fanatiků, a pak se to porvalo, někdy pozabíjelo, ale nikdy se nic nedělo, protože kdo šel do Hněvu, ten musel počítat s nepříjemnostmi).
Jistě si taky říkáte, jak je možné, že vládci města z Pýchy nikdy proti Hněvu nezakročili? Pravda je taková, že Pýcha ze začátku brala moc lehkovážně situaci a za chvíli, už Hněv držel nůž na jejím krku. Jenže Hněv nikdy nevyvolal městské povstání, i když se zde často scházeli ti, kteří způsobili převrat v celé zemi. Ale nikomu se nechtělo dělat převrat v městě (tak se to aspoň oficiálně tvrdí – jen zasvěcení moc dobře ví, že Hněv tahá za nitky na hradě.)
A kdo ví? Třeba je skutečně pravda, co se šušká mezi obyvateli, jak na Starém městě, tak na Sídlišti. Totiž, že do Austrálie provdaná dcera vládce města, je ve skutečnosti zavřená ve věži Hněvu.
Ten samí večer, kdy mladá myš zděšeně vypískla před vládcem nory, seděli v Hněvu parta, jejíž jména nejsou důležitá. Jeden se třeba jmenoval Tomáš, druhý Martin a třetí Hynek. Ten čtvrtý, co tam seděl s nimi a vůbec nemluvil si říkal Němej dědek (nebyl starej, jen si myslel, že je to drsná přezdívka, a když nemluvil, aspoň z huby nevypustil kraviny).
U vedlejšího stolu se vedla vášnivá debata zatímco naše parta seděla mlčky a hypnotizovala Šardoné ve svých sklenkách, při snaze něco z vedlejšího stolu odchytit. Ale slyšeli jen výkřiky: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ a to ostatní bylo proneseno příliš tiše, aby to někdo z nich slyšel. Snad ten němej něco slyšel, ale nic neřekl.
Až to nakonec Tomáš nevydržel, otočil se a zeptal se: „Co nemůže být pravda, že to hulákáte na celou hospodu a rušíte ostatní slušné (pozn. Slušné – když někdo pronese v Hněvu výraz slušné, znamená to spoluspiklence) hosty?“
Celý stůl utichl, až se zvedl největší a nejsvalnatější chlapík a přistoupl k Tomášovy, naklonil se k němu a zašeptal: „Sweeper je ve městě.“
„Sweeper?“ Tomáš zbledl.
„Ano ten.“ Pak se ten chlapík, který se mimochodem jmenoval Zjizvený Bradař, vrátil zpět ke svému stolu.
„Kdo je sakra Sweeper?“ zeptal se Hynek, který byl v partě nový a ve Hněvu teprve po pátý.
Tomáš, který nyní ještě urputněji hypnotizoval svojí sklenku nevypadal na to, že by mu to chtěl říct, ale Martin si zapálil cigaretu, pohlédl na Hynka a tichým pomalým hlasem spustil:
„Nedivím se, že si ještě neslyšel o Sweeperovy. Si v partě novej a ve Hněvu, jestli správně tuším, tak teprve po pátý. I přesto tě někdy možná ve snech pronásledoval někdo, komu si ty neviděl do tváře, ale jistojistě si věděl, že jde po tobě. Nevěl si přesně proč, ale tušil si, že si někdy v minulosti spáchal hřích, který se neodpouští. Nebo když si byl malej a večer si šel lesem, tak se ti zdálo, že stín mezi větvema vytváří hrůzostrašnej obrazec a byl si strašně rád, když sis mohl říct, že se ten obrazec nehejbe a nemůže po tobě jít, ale u u Sweepera si musíš představit, že on je ten rozpohybovanej obrazec. To slovo pochází z angličtiny a v našem jazyce to znamená něco jako zametač ulic a to on přesně je. Jen neřádí s koštětem a nenosí oranžovou vestičku, aby po tobě uklidil smetí, který si ledabyle na chodníku odhodil. Tenhle zametač nosí prej bouhačku a tmavý hadry. Tenhle chlap nesbírá hovna, ale sbírá skalpy svých obětí. Vtipálci tvrdí, že kde to zaneřádí, tam právě že vyšlou běžné metaře, kteří musí ulici uklízet celej den, aby uklidili poslední zub oběti, poslední jaterní skvrnu, která se uchytila na lampě. A nědělá rozdíly mezi fakanama, ženskejma nebo taky pěkně ostrejma chlapama. Sejme klidně skupinku policajtů a jako zákusek si dá děti hrající si na pískovišti před školkou. A nikdo neví pro koho tenhle Sweeper dělá. Ví se jen, že cestuje po celém světě a řádí… a jestli si viděl výraz v Bradařově ksichtě, tak víš, že to není žádná jen tak legenda a je fakt čeho se bát.“ Dokouřil a típnul cigaretu Němýmu Dědkovy o ruku. Ten seděl dál nehnutě.
„Ale co dělá v našem městě? To snad není ani na mapě.“
„Sweeper se neřídí mapama, ale instinktem.“
Hynek, ačkoliv na něj ještě nedopadla všechna ta hrůza, kterou na něj Martin vychrlil, chápal, že by se dál neměl ptát na podrobnosti, protože o legendách nejsou nikdy žádný podrobnosti.
Chlapi v Hněvu na chvíli zmlkli, ale pak pokrčili rameny a dál dumali nad Sweeperem. Nikdo si nepomyslel, že by to mohl střílet on, protože si představovali, že on by střílel nejmíň z kulometu.
Ale tohle není příběh o Sweeperovy a jeho krvavé cestě městem. Takové příběhy se špatně píšou.
Tohle je příběh o Tondovy Smetákovy, jenž bydlí na sídlišti. Daleko od Hněvu, však blízko Smilstva a má rád jídlo v Obžerství. Je zaměstnán jako městský metař a má tu práci celkem rád, i když spousta lidí si o té práci myslí, že je nejhorší ve městě.
Oni totiž metaři musejí metat chodníky a to nejen na Sídlišti, ale i na Starém městě, kam, jak už jsem jednou řekl, se v noci bojí lidé chodit. A Tonda často pracuje v noci…
sobota 28. února 2009
Výsledek ankety
Na plné čáře to vyhrál Sweeper, takže se pokusím překousat všechno a přiští měsíc vám naservíruju pár povídek z jeho světa. Spoustu lidí možná podvedu, protože jsem to nakonec vymyslel úplně jinak, ale můžu slíbit, že snad nepřijdou o svoje postavy ani ti, kteří hlasovali pro pana Mrkváče či Honzu Brynzu (byl tady někdo takovej?)
a nakonec ještě jednu věc, kterou jsem napsal dávno a nic prej neznamená:
POČÍTAČKOU ODPOČÍTÁME POČET Z ROZPOČTU ODPOČTU Z POČTU POČTŮ POČÍTAČŮ
a nakonec ještě jednu věc, kterou jsem napsal dávno a nic prej neznamená:
POČÍTAČKOU ODPOČÍTÁME POČET Z ROZPOČTU ODPOČTU Z POČTU POČTŮ POČÍTAČŮ
28. únor
A je to. Poslední den v měsíci, poslední den všech těch záznamů, které měli bejt o tom, jak se jeden kluk snaží nepít. Čím víc se blížil konec měsíce, tím více jako bych se opíjel a ztrácel kdesi ve svých myšlenkách.
A co budu dělat dneska? Večer půjdu na improzápas mezi Prahou a Ostravou, tam budu prodávat nějaký lístky na kase a třeba si vydělám něco i na pivko, které potom vypiji s hráči.
Možná si domů pozvu nějakou holku, možná jen na povídání, možná na sex. Možná dnešní večer nepřežiji (což jsem si představoval včera, když jsem šel na ples - totiž co by se stalo se všemi těmi záznamy které jsem napsal takhle před svojí smrtí? Byla by to moje poslední podobizna, protože jsem se nikdy moc nenechával fotit. Po pohřbu by se sešli přátelé, kteří by si rozdělili jednotlivé dny a všechno to přečetli) Možná nebudu spát doma, možná se probudím na zastávce s prořezanejma kapsama. Možná najdu telefon a stane se ze mě telefonní člověk. Možná se zamiluji. Možná půjdu na Měsíc (kavárna na Palmovce), abych poplkal s kámoškou. Možná si zatancuji salsu v tom klubu na Andělu. Možná překousnu nepřekousnutelnou cihlu. Možná se ztratím na Staré Praze. Možná spadnu na hlavu a přijdu o paměť. Možná se budu klouzat bahnem na Petříně. Možná mi vyleze z břicha mimozemšťan a v pravém chapadlu bude držet lístky na striptýzovou show v mimozemském klubu. Možná se svezu taxíkem. Možná budu žonglovat a všimne si mě majitel cirkusu a nabídne mi práci, která se neodmítá. Možná o sobě už nikdy neuslyšíme...
A co budu dělat dneska? Večer půjdu na improzápas mezi Prahou a Ostravou, tam budu prodávat nějaký lístky na kase a třeba si vydělám něco i na pivko, které potom vypiji s hráči.
Možná si domů pozvu nějakou holku, možná jen na povídání, možná na sex. Možná dnešní večer nepřežiji (což jsem si představoval včera, když jsem šel na ples - totiž co by se stalo se všemi těmi záznamy které jsem napsal takhle před svojí smrtí? Byla by to moje poslední podobizna, protože jsem se nikdy moc nenechával fotit. Po pohřbu by se sešli přátelé, kteří by si rozdělili jednotlivé dny a všechno to přečetli) Možná nebudu spát doma, možná se probudím na zastávce s prořezanejma kapsama. Možná najdu telefon a stane se ze mě telefonní člověk. Možná se zamiluji. Možná půjdu na Měsíc (kavárna na Palmovce), abych poplkal s kámoškou. Možná si zatancuji salsu v tom klubu na Andělu. Možná překousnu nepřekousnutelnou cihlu. Možná se ztratím na Staré Praze. Možná spadnu na hlavu a přijdu o paměť. Možná se budu klouzat bahnem na Petříně. Možná mi vyleze z břicha mimozemšťan a v pravém chapadlu bude držet lístky na striptýzovou show v mimozemském klubu. Možná se svezu taxíkem. Možná budu žonglovat a všimne si mě majitel cirkusu a nabídne mi práci, která se neodmítá. Možná o sobě už nikdy neuslyšíme...
27. únor
...ráno jsme vstávali kolem jedenáctý. Bylo nám špatně, jako nikdy dřív, jenže kocovina prostupovala celým tělem, jenom ne hlavou. Žaludek na vodě, když jsem si sedl na záchod, kopal jsem kolem sebe nohama a musel tlouct rukama do dveří, abych ze sebe dostal démona. Lucka na tom byla podobně, její smůl však byla v tom, že musela do práce a já mohl jet domů, kde jsem stav mohl přečkat, než večer vyrazím na ples, který byl sice naplánovanej už dlouho a dokonce jsem měl zakoupenej lístek, ale oba jsme na to s Láďou úspěšně zapomněli. Teda Láďa si vzpomněl předchozí večer, kdy mi dal info, takže jsem o tom to děsivé ráno věděl. On to možná nebyl ani alkohol, ale ono prokletí cikánské čarodějky z předchozího dne (Proč já si nezul boty a nenabídnul jí je výměnou za mojí duši?).
Nejhorší je pak ta část dne, kdy jezdí metrem ve velké míře senioři a člověk, pokud má v sobě zabudovanej faktor respektu ke stáří, pouští je sednout. Démon (prokletí) však tento faktor vymazává z těla a já neměl jedinou chuť pustit si sednout kohokoliv.
Lucka vystoupila z metra na svojí zastávce a já se vypotácel na Lužinách, kde jsem si sednul na chvilku na lavičku s rozepnutou bundou a mikinou, abych se ochladil větrem, který mocně foukal od severu (já vím, že ve skutečnosti nemůžu vědět, z které strany ten vítr foukal. Když se nad tím zamyslím, tak na to samozřejmě přijdu, protože si překreslím v hlavě to místo do mapy a ty se kreslej tak, že přesně víte, kde je sever - tím pádem na severu byl park a od parku na mě tedy foukal vítr. Ale v onom prokletém stavu, jsem opravdu nepřemýšlel, ze které strany vítr fouká, jen se mi to prozaicky hodí, protože pod pojmem sever, si vždycky představíme, že je to "tam, kde je chladně"). Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, abych další dal jedné staré paní, která mě slušně požádala (není nic horšího, než dvojité prokletí) a vyrazil jsem domů, kde nikdo nebyl. Takže se mi ulevilo a nechal jsem svoje tělo dál volně dýchat, když jsem se vysvlíkl do naha a asi hodinu si tak žil, než si konečně napustil vanu, vyšamponoval jsem si hlavu a zastřihl fousy (nemám žádný velký fousy, ale na ples jsem hold chtěl vypadat, jako štramák). Pak jsem se svalil do křesla a pustil jsem si jeden z těch filmů, u kterých se nemusí moc myslet, netrhají bránici a ani neohlušují výbuchy. Jeden z těch filmů, který spíš vyniká nudou, ale naprosto zrelaxuje, jestliže se u něho válíte. Klasickej béčkovej horor s rozřezaným studentstvem.
Pak přišla máma, ve chvíli, kdy jsem se už skoro rozhodl udělat jednu těch prasáren, o které si myslím, že mezi největšíma prsárnama má čestné místo - hotovou svíčkovou v igelitu - a udělala rizoto, které mě plně nasytilo, i když zatížilo žampionama už tak zatíženej žaludek.
Prokletí (jak jsem tomu stále v duchu říkal) nezmizelo, ani když jsem si už navlíkl oblekové kalhoty, černé tričko s bílou siluetou Maxe Shreka, černé sako (tentokrát jsem se rozhodl být za toho "Kluka v černém setu"), boty na nohy a vyrazil jsem.
Sešli jsme se s Láďou a opravdu se mi nelíbila představa toho děsného vzduchu uvnitř Lucerny a drahého piva, tak jsme vyrazili ještě na jedno malé do blízkého Samsova knihkupectví, které je spojené s malou kavárničkou. Myslel jsem, že mi to jedno pivko trochu pomůže (rady těch starších a zkušenějších o vyprošťovácích), ale spíše jsem se u něho kroutil. Zaplatili jsme za něj a vyrazili tedy do Lucerny, kde jsme akorát stihli imatrikulaci Láďova mladšího bráchy.
Ještě nutno říct, že jsme oficiálně nebyli na žádném lovu hezkejch holek, ale protože to byl ples zdravotnické školy, dostali jsme za úkol od hlavní vedoucí z tábora, sehnat dospělou a kvalifikovanou zdravotnici. Úkol to není vůbec lehký, i když jste třeba náramní fešáci a jste drzí - holkám se líbíte. Úkol to není lehký hlavně proto, že jste nedali několik drobnejch cikánské čarodějce předchozí den. Radši pak sedíte, cucáte to nesmyslně drahé pivo, kouříte a jediné na co se zmůžete je, že pěkné slečně (co na sobě nemá ani maturitní šerpu) pučíte zapalovač, když si o něj řekne. Pak si dáte panáka Ferneta a je Vám trochu lépe, jenže to se jenom zdá, protože vyčerpanost přešla ze žaludku do nohou, abyste nemohli požádat žádnou holku o tanec.
A blíží se půlnoc, na afterparty není ani pomyšlení, i když ty holky jsou opravdu hezký a na mejdanech platí jedno známe rčení: "Kdo vydrží nejdéle, vyhrává". Rozloučil jsem se s Láďou, s jeho rodiči i bráchou. Se samotnou Lucernou, ve které jsem si hnedka 3. února - toho měsíce, který měl být zasvěcen nepití - skrnul pár doušků piva (tak půl skleničky) a tedy jsem podvedl předsevzetí, s tou Lucernou jsem se nerozloučil vůbec. Jen aby viděla, že se taky umím mstít.
Stoupl jsem si na eskalátory a už snil jen o tom, jak zapluji do své postele a tam budu žít neúnavný život ve snech. Jenže v jistém bodě jsem si všimnul noh, které stojí pod eskalátorem a jak se u nich lidé, kteří právě sjeli dolů, zastavují. Bylo mi to hnedka jasné. Kletba se snesla na mojí hlavu v plné šíři a vyčarovala přede mnou o půlnoci bandu revizorů. Pozdě jsem si vzpomněl na jeden trik, který jsem před několika lety na eskalátorech běžně předváděl - skočit z jedněch schodů na druhé - tak bych se přivezl zase zpátky na horu a mohl se jim vyhnout, aniž by si mě jejich nohy vůbec všimli. Nevzpomněl jsem si ani na svoje vychloubání, že znám spoustu triků na ukecání. "Mě je to všechno stejně fuk. Mám zhoubnej nádor na mozku a můžu kdykoliv umřít." A ani nohy jsem nepřinutil k běhu a zběsilému útěku. Jediné o co jsem se pokusil bylo, že jsem tak, aby mě viděli, začal šátrat v kapse a cosi vytahovat (chtěl jsem aby si mysleli, že je to šalinkarta), a když mě zastavili, akorát jsem vytáhnul bez řečí občanku a oni mi vypsali mastnou pokutu. Ani mi to vlastně nevadilo, ke všem vnějším vlivům jsem byl dost laxní a až v metru jsem si přiznal všechno, co jsem mohl udělat, abych pokutě zabránil.
Tím však prokletí ještě neskončilo.
Doma jsem uklízel rizoto do ledničky, přičemž jsem shodil skleněnou misku a ta se rozbila na stovky malejch střepů. Nenašel jsem lopatku a ani hadici od vysavače a musel uklidit použít malej smeták, pak rukou nabrat střepy a hodit je do pytlíku. Samozřejmě, že jsem si přitom pořezal ruce a nebyl jsem schopnej nabrat i ty mikro střepy - na ty jsem použil ruční vysavač, ale stejně nemůžu mít jistotu, že si jednoho dne nezapíchne někdo z rodiny malej střípek do chodidla.
Až potom jsem se konečně svalil do postele a očekával spánek. Ten však přišel až po hodině.
Nejhorší je pak ta část dne, kdy jezdí metrem ve velké míře senioři a člověk, pokud má v sobě zabudovanej faktor respektu ke stáří, pouští je sednout. Démon (prokletí) však tento faktor vymazává z těla a já neměl jedinou chuť pustit si sednout kohokoliv.
Lucka vystoupila z metra na svojí zastávce a já se vypotácel na Lužinách, kde jsem si sednul na chvilku na lavičku s rozepnutou bundou a mikinou, abych se ochladil větrem, který mocně foukal od severu (já vím, že ve skutečnosti nemůžu vědět, z které strany ten vítr foukal. Když se nad tím zamyslím, tak na to samozřejmě přijdu, protože si překreslím v hlavě to místo do mapy a ty se kreslej tak, že přesně víte, kde je sever - tím pádem na severu byl park a od parku na mě tedy foukal vítr. Ale v onom prokletém stavu, jsem opravdu nepřemýšlel, ze které strany vítr fouká, jen se mi to prozaicky hodí, protože pod pojmem sever, si vždycky představíme, že je to "tam, kde je chladně"). Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, abych další dal jedné staré paní, která mě slušně požádala (není nic horšího, než dvojité prokletí) a vyrazil jsem domů, kde nikdo nebyl. Takže se mi ulevilo a nechal jsem svoje tělo dál volně dýchat, když jsem se vysvlíkl do naha a asi hodinu si tak žil, než si konečně napustil vanu, vyšamponoval jsem si hlavu a zastřihl fousy (nemám žádný velký fousy, ale na ples jsem hold chtěl vypadat, jako štramák). Pak jsem se svalil do křesla a pustil jsem si jeden z těch filmů, u kterých se nemusí moc myslet, netrhají bránici a ani neohlušují výbuchy. Jeden z těch filmů, který spíš vyniká nudou, ale naprosto zrelaxuje, jestliže se u něho válíte. Klasickej béčkovej horor s rozřezaným studentstvem.
Pak přišla máma, ve chvíli, kdy jsem se už skoro rozhodl udělat jednu těch prasáren, o které si myslím, že mezi největšíma prsárnama má čestné místo - hotovou svíčkovou v igelitu - a udělala rizoto, které mě plně nasytilo, i když zatížilo žampionama už tak zatíženej žaludek.
Prokletí (jak jsem tomu stále v duchu říkal) nezmizelo, ani když jsem si už navlíkl oblekové kalhoty, černé tričko s bílou siluetou Maxe Shreka, černé sako (tentokrát jsem se rozhodl být za toho "Kluka v černém setu"), boty na nohy a vyrazil jsem.
Sešli jsme se s Láďou a opravdu se mi nelíbila představa toho děsného vzduchu uvnitř Lucerny a drahého piva, tak jsme vyrazili ještě na jedno malé do blízkého Samsova knihkupectví, které je spojené s malou kavárničkou. Myslel jsem, že mi to jedno pivko trochu pomůže (rady těch starších a zkušenějších o vyprošťovácích), ale spíše jsem se u něho kroutil. Zaplatili jsme za něj a vyrazili tedy do Lucerny, kde jsme akorát stihli imatrikulaci Láďova mladšího bráchy.
Ještě nutno říct, že jsme oficiálně nebyli na žádném lovu hezkejch holek, ale protože to byl ples zdravotnické školy, dostali jsme za úkol od hlavní vedoucí z tábora, sehnat dospělou a kvalifikovanou zdravotnici. Úkol to není vůbec lehký, i když jste třeba náramní fešáci a jste drzí - holkám se líbíte. Úkol to není lehký hlavně proto, že jste nedali několik drobnejch cikánské čarodějce předchozí den. Radši pak sedíte, cucáte to nesmyslně drahé pivo, kouříte a jediné na co se zmůžete je, že pěkné slečně (co na sobě nemá ani maturitní šerpu) pučíte zapalovač, když si o něj řekne. Pak si dáte panáka Ferneta a je Vám trochu lépe, jenže to se jenom zdá, protože vyčerpanost přešla ze žaludku do nohou, abyste nemohli požádat žádnou holku o tanec.
A blíží se půlnoc, na afterparty není ani pomyšlení, i když ty holky jsou opravdu hezký a na mejdanech platí jedno známe rčení: "Kdo vydrží nejdéle, vyhrává". Rozloučil jsem se s Láďou, s jeho rodiči i bráchou. Se samotnou Lucernou, ve které jsem si hnedka 3. února - toho měsíce, který měl být zasvěcen nepití - skrnul pár doušků piva (tak půl skleničky) a tedy jsem podvedl předsevzetí, s tou Lucernou jsem se nerozloučil vůbec. Jen aby viděla, že se taky umím mstít.
Stoupl jsem si na eskalátory a už snil jen o tom, jak zapluji do své postele a tam budu žít neúnavný život ve snech. Jenže v jistém bodě jsem si všimnul noh, které stojí pod eskalátorem a jak se u nich lidé, kteří právě sjeli dolů, zastavují. Bylo mi to hnedka jasné. Kletba se snesla na mojí hlavu v plné šíři a vyčarovala přede mnou o půlnoci bandu revizorů. Pozdě jsem si vzpomněl na jeden trik, který jsem před několika lety na eskalátorech běžně předváděl - skočit z jedněch schodů na druhé - tak bych se přivezl zase zpátky na horu a mohl se jim vyhnout, aniž by si mě jejich nohy vůbec všimli. Nevzpomněl jsem si ani na svoje vychloubání, že znám spoustu triků na ukecání. "Mě je to všechno stejně fuk. Mám zhoubnej nádor na mozku a můžu kdykoliv umřít." A ani nohy jsem nepřinutil k běhu a zběsilému útěku. Jediné o co jsem se pokusil bylo, že jsem tak, aby mě viděli, začal šátrat v kapse a cosi vytahovat (chtěl jsem aby si mysleli, že je to šalinkarta), a když mě zastavili, akorát jsem vytáhnul bez řečí občanku a oni mi vypsali mastnou pokutu. Ani mi to vlastně nevadilo, ke všem vnějším vlivům jsem byl dost laxní a až v metru jsem si přiznal všechno, co jsem mohl udělat, abych pokutě zabránil.
Tím však prokletí ještě neskončilo.
Doma jsem uklízel rizoto do ledničky, přičemž jsem shodil skleněnou misku a ta se rozbila na stovky malejch střepů. Nenašel jsem lopatku a ani hadici od vysavače a musel uklidit použít malej smeták, pak rukou nabrat střepy a hodit je do pytlíku. Samozřejmě, že jsem si přitom pořezal ruce a nebyl jsem schopnej nabrat i ty mikro střepy - na ty jsem použil ruční vysavač, ale stejně nemůžu mít jistotu, že si jednoho dne nezapíchne někdo z rodiny malej střípek do chodidla.
Až potom jsem se konečně svalil do postele a očekával spánek. Ten však přišel až po hodině.
26. únor
Ráno jsem se znovu probudil s klíčem sám v Letňanech, kde jsem se tentokrát dlouho nezdržel, jen si dal skleničku coly a vyrazil na autobus, který jezdí v 11.35. K mojí velké smůle jsem zhruba dvě stě metrů před zastávkou zjistil, že autobus mi už frčí za zády, dlouho jsem neváhal a rozeběhnul jsem s ním závod. Na té rovince, která tam je, jsem pochopitelně neměl nejmenší šanci být rychlejší než autobus, ale ten na mě naštěstí na zastávce počkal. Udýchanej a skoro mrtvej jsem ho naštěstí nakonec stihnul, abych zjistil, že na hodinách v něm je teprve 11.34 a kdyby jezdil na čas, nemusel bych se vůbec namáhat. Takhle jsem bez pití a trochu s kocovinou jel 45 minut ve stavu, kdy mi hrozilo, že moje kuřácké plíce explodují. Bez korony v kapse jsem si nemohl koupit ani malé pitíčko, které stojí nejlevnější kolem sedmi korun a ještě mě stará Romka žebrala v metru se slovy: "doufám, že Vám nevadí, že jsem cikánka a dáte mi pár korun." Nedal jsem a nejspíš mě proklela tím nejtemnější cikánským zaklínadlem, kterým už proklínala její prababička, když ještě kočovala s partou po českých vesnicích a zájemkyním luštila z ruky jejich osud.
Cesta metrem byla docela únavná, ale zvládnul jsem jí, abych si doma konečně dopřál skleničku pomerančového džusu a padl polomrtvej na postel.
Poslední dobou nespím přes den, takže jsem se vrhnul po chvilce na svoje domácí povinnosti, které mi plní čas před tím, než večer zase někam vyrazím za zážitky.
Jenže jsem večer nikam za zářitky nevyrazil. Tedy aspoň ne za nějakými speciálními (i když speciální zážitek to nakonec přece jen byl), nýbrž zpátky do Letňan, kde jsem měl strávit poslední exilovou noc v Únoru. Je to taková divná houpačka, cesta tam a zase zpátky, zase tam a zase zpátky. Koupili jsme flašku rumu a pustili si film, abychom si koupili ještě jednu flašku rumu. Nakonec tedy den končil s tím, že jsem měl v sobě jednu flašku a Lucka druhou. Postel se pode mnou divně vlnila a já si musel ustlat na zemi, kde jsem nakonec usnul, abych se probudil a konečně si lehnul do postele, kde jsem to definitivně zalomil...
Cesta metrem byla docela únavná, ale zvládnul jsem jí, abych si doma konečně dopřál skleničku pomerančového džusu a padl polomrtvej na postel.
Poslední dobou nespím přes den, takže jsem se vrhnul po chvilce na svoje domácí povinnosti, které mi plní čas před tím, než večer zase někam vyrazím za zážitky.
Jenže jsem večer nikam za zářitky nevyrazil. Tedy aspoň ne za nějakými speciálními (i když speciální zážitek to nakonec přece jen byl), nýbrž zpátky do Letňan, kde jsem měl strávit poslední exilovou noc v Únoru. Je to taková divná houpačka, cesta tam a zase zpátky, zase tam a zase zpátky. Koupili jsme flašku rumu a pustili si film, abychom si koupili ještě jednu flašku rumu. Nakonec tedy den končil s tím, že jsem měl v sobě jednu flašku a Lucka druhou. Postel se pode mnou divně vlnila a já si musel ustlat na zemi, kde jsem nakonec usnul, abych se probudil a konečně si lehnul do postele, kde jsem to definitivně zalomil...
čtvrtek 26. února 2009
25. únor
Běh. Výstřel. Úskok stranou. Kotrmelec ze srázu. Barevný svět plný divných zvířat. Svět, ve kterém jsou kobylky velikosti automobilu, jenom když se "Stvořitelské" zbraně chopí správný člověk - já. Když ten zlý (moje zlé já), můžeme počítat s armádou psovitých šelem, které tenhle šílenec chrlí na svět po tisících.
Pak větev. Pod větví hrnec s vroucí vodou. Pád. Řev. Ticho.
Probuzení. Oddechnutí, ve kterém je úleva i zklamání z toho, že příběh stejně silný, jako kterýkoliv z velkých příběhů, skončil a já neznám jeho výsledek. Úleva, že boj skončil a já se neuvařil v hrnci (nebo neutopil - bůhví, jak by to pokračovalo). I takové jsou sny. A když sen skončí (kdesi jsem slyšel, že sen v hlavě je jen jeden impuls, který trvá třeba jen sekundu - pak se mi líbí ta časová šílenost mozku, ve kterém prožijeme díky jednomu malému impulsu úsek ze života, který ve skutečnosti nežijeme, ale charakter hlavních postav je nám většinou znám, bez většího vysvětlování), obvykle nastává další den. Někdy jsem dost dezorientovanej a to obyvkle, když se probudím v cizí posteli (zeď je na jiný straně, okno je taky jinde, postel je dvakrát větší, jsou i jiný peřiny, ale v prvním okamžiku je těžké si to uvědomit) a v cizí posteli se poslední dobou probouzím jenom v Letňanech.
Tak tomu bylo i včera, kdy jsem se probudil do prázdného bytu s informací, kde jsou klíče, že můžu sníst, co mě napadne a v kolik mi jedou autobusy. Nasnídal jsem se tedy buchty, kterou jsem našel v kuchyni, vypil k ní čaj a vydal se na autobus z Letňan na Palmovku, odkud je to dalších 25 minut na Lužiny. Ze sídliště do sídliště (možná jsem jen prachmizernej srdcař, ale moje sídliště je mnohem hezčí, než to Letňanské - máme pěknej park, projektanti za komunismu vymysleli i pěkné uspořádání těch šedivejch krychlí a dnes se tu dostavují nové baráky s "novými" prvky architektury (,které jsou podle mě naprosto stejně funkcionalistické, jako staré paneláky, akorát dražší a modernější).
Doma jsem si udělal pytlík těstovin a pořádně se jimi naládoval. Časový rozdíl mezi ranní buchtou a těmi těstovinami nebyl nijak velký a dá se říct, že celkem mizivý, jenže já se předchozí den koukal do zrcadla a usoudil, že jestli nebudu pořádně jíst, budu za pár tejdnů vypadat, jak ten kluk, co dělal reklamu na struhadlo.
Pak jsem dělal řadu obvyklých domácích zájmů. Dokonce jsem se překonal a vynesl si z pokoje přeplněný odpadkový pytel a nahradil ho novým. Zalil květiny. Snažil se znovu spřátelit hlodavce. Zašil jsem si díry na kalhotách a vyměřil střih na košili, kterou jsem slíbil jedné kamarádce. Dal vykoupat panenky a vymetl jim baráček. Napsal pohled do Ruska a ostříhal si nehty. Pak už byl zase večer a čekala mě cesta za drsnými rockery do hospody na Palmovku.
Ještě před tím jsem se však naládoval grilovaným kuřetem, abych doplnil kalorie a učesal se.
Pak jsem konečně mohl vyrazit. V metru se mi příjemně sedělo, až mě to ukolébalo do polospánku, a když jsem přišel do Jiřího, kde seděli jen tři lidi, cejtil jsem, že padnu únavou.
"Vypadáš nějak mrtvě."
"To je z toho mího nic nedělání. Celej den sedím na zadku a nic nedělám, tak je pro mě dost únavný začít večer se zvedáním půllitru a přikládáním cigarety k ústům."
"Aha."
Ale pak jsem se přece jen probral a mohl společensky konverzovat s přáteli: "Dej sem to pivo!" "To je moje pivo!" "To se teda pleteš, seš zkouřenej a ztrácíš piva." "Pojď ven na férovku." "Nedělej to kámo, je to nejsilnější bijec v Libni." "Seru na Libeň, v Libni rostou kreténi!" "To si přehnal!" "Ty vole, vetmte mu tu kytaru nebo jí o něj přerazí!" "Au!" "Tak vypadni a už se nevracej!" "Libeň je na hovno!" "Tak ty ještě nemáš dost?" "Ne, omlouvám se, promiň, mějte se."
Vypotácel jsem se z hospody a protože mi v kapse chrastili klíče od Letňanskýho bytu, vydal jsem se tam. Svět v autobuse mi přišel opět krásný. Jako by se řidič ani nedržel na vozovce, nýbrž po ní klouzal...
Pak už jsem tančil k baráku, trochu foukalo, tak jsem měl přes hlavu kapuci. Kapuce přes hlavu asi není dobrá skrýš, když jste na útěku před zákonem nebo jste zfetovaný a chcete se vyhnout policii. To takhle v noci zastavují dobrý lidi a chtějí po nich osobní doklady. Ale je to jejich práce, takže se jim za to nemůže nadávat. Jsou tak drsný a fyzicky zdatný, vypláznout jazyk taky asi není dobrá volba. A když potom čekáte, než zkontrolují Vaší totožnost, tak je pěkně blbý, když máte cigaretu, ale nemáte k ní oheň. Jo a taky se neusmívejte, mohli by dojít k předpokladu, že v sobě máte omamnou látku. A taky ten chlápek, co támhle venčí psa a pořád na mě čumí, jako by mě chytli a měli zavřít, mě pěkně sere...
To všechno mi prolítávalo hlavou (přičemž jsem neudržel zásadu o neusmívání se), než mi konečně vrátili občanku se slovy: "Nějak vázne komunikace a nemůžem se spojit s centrálou, tak se mějte a dobrou noc."
(Třeba jsem byl v jejich hlavách zločinec, který se tváří venku celou dobu tak usměvavě, protože ví, že se jim komunikace jen tak neobnoví. Že jsem zločinec, který kolem sebe šíří elektromagnetické vlny a tím komunikaci znemožňuje.)
Pak jsem ještě pojedl pizzu a zpíval písničky ze zpěvníku. Ale je hluboká noc a ne, že by ten byl nějak únavnej, ale spánek je přece nejsladší věc na světě. Tak to aspoň tvrdila Princezna Koloběžka I.
Pak větev. Pod větví hrnec s vroucí vodou. Pád. Řev. Ticho.
Probuzení. Oddechnutí, ve kterém je úleva i zklamání z toho, že příběh stejně silný, jako kterýkoliv z velkých příběhů, skončil a já neznám jeho výsledek. Úleva, že boj skončil a já se neuvařil v hrnci (nebo neutopil - bůhví, jak by to pokračovalo). I takové jsou sny. A když sen skončí (kdesi jsem slyšel, že sen v hlavě je jen jeden impuls, který trvá třeba jen sekundu - pak se mi líbí ta časová šílenost mozku, ve kterém prožijeme díky jednomu malému impulsu úsek ze života, který ve skutečnosti nežijeme, ale charakter hlavních postav je nám většinou znám, bez většího vysvětlování), obvykle nastává další den. Někdy jsem dost dezorientovanej a to obyvkle, když se probudím v cizí posteli (zeď je na jiný straně, okno je taky jinde, postel je dvakrát větší, jsou i jiný peřiny, ale v prvním okamžiku je těžké si to uvědomit) a v cizí posteli se poslední dobou probouzím jenom v Letňanech.
Tak tomu bylo i včera, kdy jsem se probudil do prázdného bytu s informací, kde jsou klíče, že můžu sníst, co mě napadne a v kolik mi jedou autobusy. Nasnídal jsem se tedy buchty, kterou jsem našel v kuchyni, vypil k ní čaj a vydal se na autobus z Letňan na Palmovku, odkud je to dalších 25 minut na Lužiny. Ze sídliště do sídliště (možná jsem jen prachmizernej srdcař, ale moje sídliště je mnohem hezčí, než to Letňanské - máme pěknej park, projektanti za komunismu vymysleli i pěkné uspořádání těch šedivejch krychlí a dnes se tu dostavují nové baráky s "novými" prvky architektury (,které jsou podle mě naprosto stejně funkcionalistické, jako staré paneláky, akorát dražší a modernější).
Doma jsem si udělal pytlík těstovin a pořádně se jimi naládoval. Časový rozdíl mezi ranní buchtou a těmi těstovinami nebyl nijak velký a dá se říct, že celkem mizivý, jenže já se předchozí den koukal do zrcadla a usoudil, že jestli nebudu pořádně jíst, budu za pár tejdnů vypadat, jak ten kluk, co dělal reklamu na struhadlo.
Pak jsem dělal řadu obvyklých domácích zájmů. Dokonce jsem se překonal a vynesl si z pokoje přeplněný odpadkový pytel a nahradil ho novým. Zalil květiny. Snažil se znovu spřátelit hlodavce. Zašil jsem si díry na kalhotách a vyměřil střih na košili, kterou jsem slíbil jedné kamarádce. Dal vykoupat panenky a vymetl jim baráček. Napsal pohled do Ruska a ostříhal si nehty. Pak už byl zase večer a čekala mě cesta za drsnými rockery do hospody na Palmovku.
Ještě před tím jsem se však naládoval grilovaným kuřetem, abych doplnil kalorie a učesal se.
Pak jsem konečně mohl vyrazit. V metru se mi příjemně sedělo, až mě to ukolébalo do polospánku, a když jsem přišel do Jiřího, kde seděli jen tři lidi, cejtil jsem, že padnu únavou.
"Vypadáš nějak mrtvě."
"To je z toho mího nic nedělání. Celej den sedím na zadku a nic nedělám, tak je pro mě dost únavný začít večer se zvedáním půllitru a přikládáním cigarety k ústům."
"Aha."
Ale pak jsem se přece jen probral a mohl společensky konverzovat s přáteli: "Dej sem to pivo!" "To je moje pivo!" "To se teda pleteš, seš zkouřenej a ztrácíš piva." "Pojď ven na férovku." "Nedělej to kámo, je to nejsilnější bijec v Libni." "Seru na Libeň, v Libni rostou kreténi!" "To si přehnal!" "Ty vole, vetmte mu tu kytaru nebo jí o něj přerazí!" "Au!" "Tak vypadni a už se nevracej!" "Libeň je na hovno!" "Tak ty ještě nemáš dost?" "Ne, omlouvám se, promiň, mějte se."
Vypotácel jsem se z hospody a protože mi v kapse chrastili klíče od Letňanskýho bytu, vydal jsem se tam. Svět v autobuse mi přišel opět krásný. Jako by se řidič ani nedržel na vozovce, nýbrž po ní klouzal...
Pak už jsem tančil k baráku, trochu foukalo, tak jsem měl přes hlavu kapuci. Kapuce přes hlavu asi není dobrá skrýš, když jste na útěku před zákonem nebo jste zfetovaný a chcete se vyhnout policii. To takhle v noci zastavují dobrý lidi a chtějí po nich osobní doklady. Ale je to jejich práce, takže se jim za to nemůže nadávat. Jsou tak drsný a fyzicky zdatný, vypláznout jazyk taky asi není dobrá volba. A když potom čekáte, než zkontrolují Vaší totožnost, tak je pěkně blbý, když máte cigaretu, ale nemáte k ní oheň. Jo a taky se neusmívejte, mohli by dojít k předpokladu, že v sobě máte omamnou látku. A taky ten chlápek, co támhle venčí psa a pořád na mě čumí, jako by mě chytli a měli zavřít, mě pěkně sere...
To všechno mi prolítávalo hlavou (přičemž jsem neudržel zásadu o neusmívání se), než mi konečně vrátili občanku se slovy: "Nějak vázne komunikace a nemůžem se spojit s centrálou, tak se mějte a dobrou noc."
(Třeba jsem byl v jejich hlavách zločinec, který se tváří venku celou dobu tak usměvavě, protože ví, že se jim komunikace jen tak neobnoví. Že jsem zločinec, který kolem sebe šíří elektromagnetické vlny a tím komunikaci znemožňuje.)
Pak jsem ještě pojedl pizzu a zpíval písničky ze zpěvníku. Ale je hluboká noc a ne, že by ten byl nějak únavnej, ale spánek je přece nejsladší věc na světě. Tak to aspoň tvrdila Princezna Koloběžka I.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)