Konec světa Kamila Klíště

Kdyby se Kamil Klíště podíval ve středu ráno, tak jako každé ráno, na internet, zkoukl by počasí a věděl by, že si má vzít do práce plášť do deště. Nebo alespoň deštník. Kdyby si stihl dát svou ranní cigaretu na balkoně, viděl by na obloze šeredné šedé mraky, v dálce se zbarvující do černa. Došlo by mu to. Jenže Kamil Klíště zaspal nejen kvůli zataženým závěsům, třem pilulkám Hypnogenu, které si namíchal do své noční dávky kakaa, ale také kvůli děsivému snění, kdy mu před očima neustále vybuchoval svět pod dopadem asteroidu a on se vždycky mohl vrátit v čase hledat novou šanci, jak tragédii zabránit. Hystericky kvílivé bzučení budíku pak logicky vnímal jen jako sirény ohlašující blížící se Armagedon. Když se mu konečně podařilo svět zachránit a pomocí fialového paprsku nasměřoval asteroid do měsíce, rozlepil oči a podíval se na hodiny. Zděšen vyskočil, nasoukal se ještě v pyžamu do kalhot, pracovní košile, hodil na sebe sako a v koupelně si v rychlosti vypláchl pusu ústní vodou. Na stolku nahmatal klíče a pracovní kabelu, práskl dveřmi a pelášil po domovních schodech vstříc pracovnímu dni.

Když otevřel domovní dveře, zafoukal tak silný vítr, že ho málem odhodil do strouhy vedle chodníku. Na šedočernou oblohu nad sebe se nepodíval... jednak z důvodu, že nebyl z těch lidí, kteří se koukají na oblohu a jednak proto, protože na to nebyl čas.

První kapky deště začali dopadat dříve, než vlezl do vestibulu metra.

Ve vagónu si mohl všimnout, že většina lidí svírá v napjatém očekávání deštníky a výletníci ze školky jsou zahaleni do pláštěnek. Tedy osoba, která si všímá lidí kolem sebe, by si toho všimla. Jenže důvodem Kamilova zděšení, že zrovna toho dne zaspal (to ostatně nebylo žádnou vyjímkou),  byla prezentace, kterou musel toho rána odprezentovat šéfům jedné velké nadnárodní korporace. A závisela na tom jeho kariéra a vůbec život na vysoké noze, o kterém snil od té doby, co se byznysu na vyšší odborné škole vyučil. A tak byl ponořený do svých poznámek, že si deštníků vůbec nevšiml. Kdyby si jich totiž všiml, vystoupil by o stanici metra dále, kde by přesedl na autobus a do práce by se svezl. Jenže podle svého zvyku byl pevně rozhodnut vystoupit o tu jednu stanici dříve  a do práce doběhnout pěšky.  

A tak stál u východu z metra a zděšeně pozoroval provazce vody, které spojovali nebe se zemí. Sem tam se zablýskalo a ozval se mohutný hrom, jehož sílu znásobily ocelové konstrukce domů v okolních ulicích.

Lidé kolem něj otevírali a zavírali deštníky pěknou chvíli, než se nadechl a odhodlaně, krčíc se pod kabelou, se vrhl do toho nečasu. Běžel podél stěn baráků, přesvědčen, že tak míň namokne jeho zbrusu nový oblek, který si nechal ušít na zakázku právě kvůli prezentaci. Svůj krok vyměřoval přesně tak, aby se vyhnul kalužím vody a přitom si nepocákal kalhoty. Voda kolem něj vířila a Kamil se cítil, jako námořník vzdorující rozbouřenému moři. Směřoval svou loď do bezpečného přístavu firmy.

Konečně proletěl Kamil  skleněnými dveřmi a ocitnul se na recepci, kde mladá recepční Monika cucala ve svých svůdných rtech propisku.

„Jééé, pane Kamil, vy teda vypadáte.“ zasmála se jeho neštěstí. Kamil Klíště byl zcela nacucaný vodou, a z jeho prvotřídního obleku se stal vodnický šos.

„Moniko... Moniko...“ prudce oddechoval: „Řekni mi prosím, že jdu včas.“

„Pokud vím, tak  jo... počkejte, podívám se do počítače.“ Mezitím, co Kamil dál oddechoval, Monika zápolila se svým počítačem. Jelikož si však ráda stahovala seriály z internetu, aby se na ně mohla v práci dívat, stáhla si s nimi i jeden z mnoha těch protivných virů, které působí nenadálé poruchy počítače. Takže jí, jako na potvoru, spadl a trvalo pět minut, než se konečně dostala k rozvrhu středečních prezentací.

„Tak tady to mám!“ Prohlásila vítězoslavně: „Tak pane Kamil, jdete... jdete...“ zamračila se: „právě teď  o pět minut později.“

„Cože!“ Než však stačil nepohotové recepční Kamil dostatečně vyčinit, už se řítil do prezenční místnosti, kde na něj čekala konzervárenská elita z celého světa.

Byl tu prezident Japonského sushi koncernu Osuki Tsaka, ruský olejový moloch Pavlov Gondarenko i americký byznysmen přes kukuřici Frank Towel a další. Všichni kouřili obrovské doutníky a netrpělivě zde čekali na Kamila.

Kamil se omluvně usmál, udělal několik zmatených posunků a přetřel si mokré čelo ubrouskem, který ležel na stole.

„Tedy pánové...“ rozhodl se nakonec začít svou prezentaci a přitom elegantním gestem otevřel kabelu, ve které doufal, že nalezne své poznámky a flash disk. Jenže místo vtipné scény, kdy se Vám vysypou všechny papíry naráz na zem a vy je zbrkle sbíráte a přitom hlavou narážíte do stolu, vylilo se na podlahu prezentační místnosti akvárium Kamilovy kabelky. Voda natekla všem těm papalášům konzervárenského světa do bot (tedy až na pana Osuki Tsaku, který dle Japonského zvyku, nechal boty před místností).

Když to Kamil viděl, štípl se do prsou, aby se ujistil, že se jedná jen o pouhopouhý sen a on bude moci se vrátit v čase a vzít si z věšáku deštník.   

Dobrodružství Rudolfa Plíška

“Lehce se zabíjejí příšery, plní úkoly a zachraňují princezny, když stačí umět dobře klikat myší a rozumět “hře”. Mít nabušenou postavu, na nejvyšší úrovni a po kapsách nakradené megazbraně. Být obrovským barbařím válečníkem nebo ďábelským kouzelníkem.
Jenže rodiče musí pořád remcat, že by se u těchhle her nemělo tolik vysedávat. Jenže oni tomu prdlajz rozumí. To přece není žádná hra, to je život, který vedem, kamarádi se kterými se bavíme a nepřátelé, které spolu kosíme. Chodit ven na prolejzačky? To ne. To raději vykuchat v horách draka a vzít mu poklad a dobře ho prodat. Hned, jak přijdem ze škol domů, můžeme vklouznout do brnění válečníků a jít.”

Tato agitace či válečná promluva, vyšla 10. ledna ve školním časopise jedné základní školy. Jejím autorem byl teprve 12-ti letý Rudolf Plíšek, který se tak měl stát hlasem nové generace. Pan ředitel Dudek si otevřel školní časopis při dopolední siestě nad kávou, a tím co si přečetl, se velmi rozladil. Nechal si rozhlasem zavolat do ředitelny Plíškovu třídní učitelku a zvýšeným hlasem jí vyčinil, že něco takového povolila. Ta se až zbaběle bránila, křižovala na prsou a zapřísahala se, že ona za to nemůže, že v tom má jistě prsty ten suplent, který suploval v její třídě zeměpis. Rozhlas se tedy znovu rozezněl a suplent Jindřich (student pedagogické fakulty) byl povolán na kobereček. Ředitel se na mladíka rozkřičel, že je to celé nehorázná drzost, takhle podporovat dětskou pasivitu a závislost na počítačových hrách. Jindřich se bránil, že je to celé pravda a nelze-li uveřejnit pravdu ve školním časopise, tak je cosi shnilého ve vedení školy.
Ředitel se na něj přísně podíval, zatajil dech a pak suplenta okamžitě ze školy vyhodil s nedoporučujícím dopisem. Třídní učitelka pak napsala Plíškovy dlouhou poznámku do Žákovské knížky, ve které si postěžovala na Rudovo chování a doporučila zákaz či omezení přístupu na počítač a aniž by se vůbec pozastavila nad pokročilou gramatikou chlapce, napařila i jednu pětku ze slohu.

Nešťastný Ruda se div nerozplakal, když si poznámku přečetl. A k tomu ta pětka! Táta bude zuřit a mamka se nešťastně tvářit a krájet cibuli. Chtěl utéct, ale kam? Sám?
Odcházel ze školy zdrcený a ponořený sám do sebe. S rukama v kapsách. V tom nahmatal dvoustovku, se kterou měl dneska zaplatit obědy ve školní jídelně, ale kvůli tomu zatracenýmu školnímu časopisu a zrádnému suplentovi, který jej přesvědčil, aby svoji poznámku ze sešitu zeměpisu publikoval, tomu zrádnému suplentovi by přál, aby mu večer přišli skřeti okusovat prsty u nohou.
Dvě stovky rovnaly se 4 hodinám v počítačové herně. Jednoduchá matematika. Tam se snad dá zapomenout. Dorazil do herny a napojil se do světa, kde jak sám napsal: “To přece není žádná hra, to je život, který vedeme, kamarádi, se kterými se bavíme a nepřátelé, které spolu kosíme.”
Když mu peníze došly, bylo šest. Doma měl bejt už před hodinou a ještě přece jenom chvíli potrvá, než se tam dostane. Ruda protočil panenky a zkontroloval mobil. Bylo dost divný, že se po něm rodiče dávno nesháněli, ale spíš to vypadalo, jako dobré znamení. A nebo ne. Představa, jak si táta sundává pásek a před zrcadlem si měří své grimasy hrůzy, Rudu trochu znervóznila, když ale zachrastil klíčema v zámku, ulevilo se mu. Bylo zamčeno a doma nikdo nebyl. Jen na ledničce vzkaz, že se manželé Plíškovi vrátí pozdě v noci, a že si má k večeři udělat pizzu z mrazáku. Ten špatný den se rázem proměnil ve večer, kdy nic nebylo nemožné. Pizzu si z mikrovlnky přinesl rovnou k počítači, kde už jeho postava čekala natěšená na souboj s loupežníky v Ardwanském lese.


  

Kolaps

Postavy:
 Otec Adam
Matka Mirka
Dcera Lucka
 Syn Franta


Maminka stojí u plotny a ve dvou hrncích střídavě míchá vařečkou... připravuje večeři. U stolu sedí patnáctiletá dcera a čte si knížku. Je to jeden z těch románů pro dívky, který vypráví o holce na cestách, o útěku od rodičů, o první velké lásce či tajemném světě na půdě. Do příchodu otce, při rozhovoru s Matkou, Lucka nepřestane ani na chvilku číst.

Matka: Hlavně si musíš dát pozor, aby ti cibule nezčernala. Osmažíš jen decentně... do zlata...tak, aby byla měkká a sladká...
Lucka: Neruš mami.
Matka: Jednoho dne potkáš chlapa a bude po tobě chtít uvařit jídlo. A ty cibuli spálíš. A pak spálíš guláš a s parfémem pod stromeček se můžeš rozloučit.
Lucka: Nevidíš, že se tady snažím číst? Matka: Ale říkala si přece, že mi v kuchyni pomůžeš.
Lucka: Ne. Říkala jsem, že tu budu s tebou, aby si nebyla tolik sama.
Matka: To jsi hodná.
Lucka: A jinde se navíc číst nedá. Ten debil je v pokoji zavřenej, hraje tu svoji primitivní hru a má to puštěný na plný pecky.
Matka: Neříkej Frantovi “Debil”.
Lucka: Jenže on je.

Z vedlejšího pokoje je slyšet ránu - Franta právě praštil klávesnicí o stůl.
Franta: (mimo scénu) Kurva! Kurva! Kurva!
Matka: Proboha! Co se stalo?!
Lucka: Nešil. Nejspíš jenom umřel.
Matka: A to musí tolik křičet?
Lucka: Vždyť jsem říkala, že to je debil.
Matka: Ale...

(Ozve se rachocení klíčů v zámku)

Matka: Táta je doma. (spíš pro sebe, než že by to mělo význam pro začtenou Lucku)
Otec vstoupí a spěšně si sundává kabát. Z jeho výrazu je patrné, že něco jej těší, ale nechce to říct hned a tak se snaží chovat přirozeně.
Otec: Ahoj.
Matka: Ahoj.
Otec: To ti voní až na tramvajovou zastávku, maminko. Copak bude dobrého? Rajská?
Matka: Kdepak. Gulášek. Ještě minutku a budu dávat na stůl
Lucka: Rajská přece voní úplně jinak.
Otec: To mi neřekneš ani ahoj?
Lucka: Ahoj.
Otec: A koukej na mě, když se mnou mluvíš.
Lucka: (poprvé zvedne zrak od knihy a neskutečně otráveně propíchne pohledem Otce) Ahoj, tati. Doufám, že jsi měl hezký (ale jako by spíš říkala “hnusný”) den. Jsem moc ráda, že jsi tu.
Otec: Ahoj. (usměje se)
Matka: Lucinko. Připrav prosím talíře na stůl.. Lucka odloží knihu a začne beze slova připravovat stůl na večeři.
Otec: Dneska mám velkou novinu.
Matka: Copak?
Otec: Ne, ne... povím, až tu budeme všichni.
Matka: (s nadějí v hlase) Vyhráli jsme ve Sportce?
Otec: Ne, ne... něco lepšího, maminko, jen se nech překvapit    
Matka: Povýšili tě?
Otec: Kdepak. (s úsměvem kroutí hlavou)
Lucka: (pokládá poslední talíř) Umíráš?
Matka: Lucko!
Otec: (přejde to) To taky ne. Dojdi pro Frantu a povím Vám to všem. (Lucka odchází, Otec si vyndá z ledničky pivo a sedá si ke stolu. Matka přináší hrnec s gulášem. Lucka se vrací)
Lucka: Říkal, že si dá později.
Otec: Tak to má chlapec smůlu. Dneska se najíme všichni pěkně dohromady, jako rodina. Jen mu to vyřiď. (Lucka odchází. Otec si nalévá pivo do skleničky a zhluboka se napije, načež si skleničku do plní. Matka zatím krájí chleba. Lucka se vrací)
Lucka: Prej ti na to sere.
Otec: (chvilku mlčí, napije se piva a pak s klidem řekne) Tak mu laskavě vyřiď, panáčkovi, že jestli ihned nepřijde k večeři, že tam na něj vletím a zmaluju mu prdel tak, že to ještě neviděl. A jestli bude mít nějakou další drzou odpověď, tak mu rovnou řekni, že bych mu ten počítač mohl taly marvat do tý jeho zmalovaný prdele a pak bude moc srát akorát tak cédéčka. (Lucka odejde předat zprávu)
Matka: Ale Adame. Takhle by si před dětma mluvit neměl.
Otec: Jen se jim snažím přiblížit.
Přichází Lucka a beze slova usedá ke stolu. Chvilku po ní dorazí i Franta. Kdo by očekával drsný vzhled tohoto puberťáka, měl by smůlu. Třináctiletý chlapec s brýlemi má vlasy sčísnuté na stranu, košili s krátkým rukávem a džíny. Vypadá spíš, jako šprt. Zkrátka jeho chování je zcela neadekvátní jeho vzhledu
Otec: Konečně jsme tedy všichni. Ještě než maminka nandá guláš, chtěl bych Vám, drahá rodino, něco oznámit.
Franta: Umíráš?
Matka: Potichu Františku. Neruš tatínka při proslovu.
Otec: Tedy. Jistě víte, že jsem pracovitý a čestný člověk. Hlady neumíráme, chatu máme a sem tam si zajdem i do divadla. Nejsem násilné povahy a nikdy jsem nikomu nic nezáviděl. Snažil se o nic si nikomu neříkat a do hospody chodím jen ve vyjímečných případech. Nekouřím a občas si jdu do parku zaběhat. Jistě si všichni myslíte, že takovýto člověk... člověk s pevnými morálními zásadami... je v naší společnosti vlastně nevyužit, když zastává práci pouhého bankovního úředníka. Jakto, že vzdělaný chlap, který má titul z Vysoké školy je takto nedoceněn? Nuže... nebudu Vás déle napínat...
Franta: To by bylo skvělý.
Matka: Franto!
Otec: Objevil jsem ve schránce toto. (vytáhne složený papír z kapsy a čte) “Dne 26. října 2012 se konají volby do představenstva družstva.”
Lucka: No a?
Otec: (slavnostně) A já? Já se rozhodl kandidovat.
Matka: Né.
Otec: Ale ano. Vždyť kdo jiný by to měl být? Snad pan Hájek ze třetího? Nebo dokonce pan Seberád z šestýho?
Matka: Ale vždyť vždycky volíme pana Petřeka. Není důvod ke změně.
Otec: Právě naopak. Nic proti panu Petřekovi, ale už je na to příliš starý a za rok jde do důchodu. To chcete, aby senilní dědek rozhodoval dalších pět let o osudu tohoto domu? Ta držgrešle šetřivá sotva zařídí zateplení, o kterém tolik sníme. A navíc je potřeba nový výtah a vymalovat chodby. A přitom stačí jen navýšit příspěvky do “Fondu oprav” o pouhopouhou tisícikorunu měsíčně a nebudeme v zimě mrznout.
Franta: Jo a neplatiče vystěhujeme... né... něco lepšího... postavíme je ke zdi a postřílíme.
Otec: Už jsem to v duchu spočítal, a když si vezme družstvo hypotéku u naší banky, tak za dvacet let bude vše splaceno.
Lucka: A nechceš se místo toho raději oběsit?
Franta: Nemůžeme už jíst? Kamarádi na mě čekají s dobytím “Rhag-Nagovy pevnosti.”
Otec: Tak hold chvilku počkají.
Matka: Víš Adame... za pět minut začíná Ulice...
Otec: (otec dlouhým pohledem sjede rodinu. Otrávená Lucka, rebelující Franta a strhaná Matka) Teda rodino... čekal jsem od Vás větší nadšení a podporu. A víte co? Váš názor je mi vlastně úplně jedno. Udavte se!                                                                                          KONEC

Diář

Prolog

Kdo by nechtěl dokázat ovládnout čas? Rozhodně si nemyslím, že Herbert George Welles byl první člověk, kterého ta myšlenka téměř před 120ti lety napadla. Umět se vrátit v čase, přeskočit v čase nějakou překážku nebo zkrátka jenom čas zrychlit, zpomalit, či úplně zastavit. Jedinec, který by toto všechno dokázal, by se snadno mohl stát nejmocnějším člověkem na planetě a bůhví, co by se všechno mohlo stát..
 Ano, když ovládnete čas, stanete se skutečnými bohy. Možná ne tak zcela nesmrtelnými, ale schopnými všeho. Tedy, kdo by nechtěl dokázat ovládnout čas? Kdo by k tomu nevyužil třeba takový... takový diář?

1
  
A já, stejně jako mnoho jiných lidí,  jsem se stal otrokem svého diáře. A to jsem se opravdu usilovně snažil, aby se tak nestalo. Diáře, které jsem nacházel pod stromečkem, jsem s díky sice přijímal, ale hned záhy je odkládal do spodního šuplíku svého psacího stolu.  Vždyť na co mi byl diář, když jsem všechno dokázal udržet v hlavě a schůzek nebo úkonů, které jsem musel absolvovat, ještě zdaleka nebylo tolik, abych na ně zapomínal. Jenže čím je člověk starší, čím víc se shání po penězích a chce si zároveň udržet svoje koníčky, bezhlavě si domlouvá schůzky v hospodách i kavárnách, čím víc je ponenáhlu zahlcován informacemi, musí si chtě-nechtě připustit, že hlava je děravější a děravější, že občas na nějakou tu schůzku zapomene a pak má člověk akorát tak zbytečné výčitky svědomí. Ano, někdo je svědomitý už v patnácti,. Už v patnácti má plný diář koncertů, na které musí dorazit nebo je odehrát, divadelních představení či termínů do školy.
Na mě to připadlo až ve věku 23 let, kdy jsem  si dal jako novoroční předsevzetí, že tentokrát skutečně půjdu do sebe.
 Tedy kromě nového smokingu, ve kterém jsem se chtěl ucházet o slušně placená místa, jsem si pořídil i onu černou knížečku se spoustou dat a volného místa, pro zápisky.
Vlastně jsem si ji nekoupil ani tak, že bych vyrazil do papírnictví a řekl prodavačce: “Prosil bych jeden diář na rok ten a ten.”
Procházel jsem se po Starém městě a nahlížel do výkladních skříní krámů, až jsem se zastavil u jednoho antiku, kde na mě koukal diář z roku 1888. Podivil jsem se, protože jsem dosud netušil, že už v 19. století byla potřeba vést si denní záznamy. Vstoupil jsem tedy dovnitř, abych se na tuto zvláštnost podíval zblízka.

Antikvář byl starý, prošedivělý pán s tlustými brýlemi, vychrtlý a sotva se po obchodě belhal. Ve tváři měl zvláštní stažený výraz, jakoby se šklebil, i když se třeba smál. Zeptal jsem se jej na diář z roku, kdy vraždil v Londýně Jack Rozparovač a on se tiše pro sebe zachechtal: “Jistě, že měli diáře, proč by neměli? Podívejte...” natáhnul se do výlohy, aby jej vylovil: “tenhle je zcela nepopsaný. A podívejte na ta data. Rok 1888 se shoduje s letošním rokem. Jestliže bylo 3. ledna roku 1888 pondělí, tak je tomu stejně i letos. Tedy tento diář tento rok opět vchází v platnost.”
Dal mi ke stařičkému poznámkovému bloku v černé kůži přičichnout a já mohl nasát atmosféru té doby. Zeptal jsem se na cenu. Vždyť taková věc musí stát tisíce, ale on se znovu jen ušklíbl, změřil si mě od hlavy k patě a zeptal se: “Kolik u sebe máte?”
Přiznal jsem, že pouhopouhých pět stovek, ale že si ještě někde musím koupit něco k jídlu a jízdenku na metro. “Tak mi dejte 250 korun a až skončí rok, přijdete diář vrátit.”
Přišlo mi  podivné, že si diář vlastně jen vypůjčuji, ale už jsem měl před očima vidinu, jak se chlubím před kamarády s tímto fantastickým objevem. Jak si sjednávám schůzku s klientem a vytahuji před ním tuto vzácnost a tím si ho snadno získávám.

Ještě ten den jsem se posadil do kavárny a začal do něj vpisovat první záznamy, které jsem vylovil z paměti. Ať už to byly pohovory, úkoly ze seminářů anatomie nebo koncerty, kterých jsem se chtěl zúčastnit.


Když jsem napsal všechno, co jsem si pamatoval, zazvonil mi telefon a na displeji svítilo neznámé číslo. 268311888.


“Prosím?” zvedl jsem telefon.
Ozval se ženský hlas, který jsem nepoznával, ale svou houbkou mě okamžitě uhranul: “Honza Páral?” ptal se.
“Áno.” přitakal jsem a potáhl z cigarety.
“Musíte mi pomoci, nevím na koho jiného se obrátit než na Vás... musíte mi pomoci! Vím, že mě neznáte, že mi to nebudete věřit...”
“Ale kdo jste?” skočil jsem jí do řeči. Zněla vyděšeně.
“Marie Anna. Musíte se se mnou sejít. Musíte se se mnou sejít” opakovala.
“Proč?” usmál jsem se pod fousy.
“Všechno se dozvíte. Všechno Vám povím, ale telefonem to prostě nejde. Máte čas? Dneska večer? Za hodinu, za dvě...?”
Nakoukl jsem do diáře a ačkoliv jsem si nepamatoval, že bych před pár minutami do něj něco zapsal na dnešní večer, byl tam záznam. Za dvě hodiny jsem měl schůzku v parku na Kampě. S kým a ani proč tam nebylo: “Víte...dneska večer už něco mám. Ale určitě mě potkáte v parku na Kampě v osm.” zariskoval jsem. Nemohl jsem se přece kvůli záznamu v diáři a to k tomu docela nejasnému, vzdát šance seznámit se se ženou: “Poznáte mě?”
“Vím, jak vypadáte. Budu tam.” a zavěsila. Poručil jsem si ještě jednu Vídeň a přemýšlel nad tím, co že to mám za schůzku v osm hodin na Kampě.

Přišel jsem chvíli před osmou, posadil se na lavičku doprostřed parčíku a čekal.Vzdor tomu, že byl leden, lidí se tu procházelo celkem dost. Rozhlížel jsem se, ale vesměs to byli jen pejskaři nebo turisté. Občas zamilovaný pár, který se držením za ruce hřál a užíval atmosféru zimní Prahy.
 A pak se ukázala ona. Oblečená jen v plesových šatech karmínové barvy, s vlasy bílými jako ten nejčistší sníh a na rtech stejné barvy, jakou měly šaty, ani stopa po úsměvu. A i když její chůze byla vzpřímená a sebejistá, v očích, ve kterých bych snad jindy mohl spatřit plaménky vášně, se zračil jakýsi neznámý strach.
Nejprve jsem nevěřil, že je to Marie Anna, protože takové štěstí jsem přece nemohl mít. Pět kroků přede mnou se však zastavila a zkoumavě mě přeměřila pohledem.
“Honza Páral?” zeptala se, aby se ujistila.
“Marie Anna?” vrátill jsem jí stejnou mincí, ovšem narozdíl od ní mi hlas přeskočil.
“Vy jste si dneska koupil v jistém antiku diář, že?”
“Jak to víte?” vyhrkl jsem překvapeně.
“Ukažte mi ho.” Poručila  a stále se přitom rozhlížela po parku, jakoby se bála, že nás někdo sleduje. Postavil jsem se na nohy a vytáhl z tašky knížečku získanou to odpoledne u starého antikváře a podal jí ji. Vzala diář do svých rukou a rychle jím prolistovala: “Je prázdný.” vydechla nakonec s úlevou.
“Jistěže je prázdný. Copak si myslíte, že jsem ho za těch pár hodin stačil popsat?” usmál jsem se.
Místo odpovědi mi diář vrátila zpět: “Raději se podívejte sám, ať mám jistotu.”
Zalistoval jsem tedy, ale byl přesně takový, jaký jsem čekal. Prázdné trochu časem zažloutlé listy a na nich několik poznámek, které jsem naškrábal v kavárně. “Ano, je prázdný, tak jak byl a tak, jak bude, dokud ho nezaplním.”
Jako by se jí ulevilo a zároveň jí to znovu, ale jiným způsobem, znepokojilo. “Omlouvám se, je to asi omyl. Promiňte.”
“Ale příjemný omyl.” opáčil jsem.
“Příjemný?” nadzvedla obočí. Abych unikl jejímu tázavému pohledu, sklopil jsem zrak zpět k diáři a znovu otevřel. Jenže najednou... najednou byl plný. Stránky hustě popsané jako noc černým inkoustem, stránky zaplněné cizími zápisky v anglickém jazyce. Zamračil jsem se: “To je zvláštní.”
“Zvláštní?”
“Byl prázdný a najednou je plný, nerozumím tomu.”
Změřila mě přísným pohledem a znovu mi vytrhla diář z ruky a stránku po stránce jej prohlédla: “Je prázdný.”
“Není prázdný, jasně jsem viděl, že je v něm cosi napsanýho. V angličtině a já neumím moc anglicky, takže mi to laskavě vysvětlete. Podívejte, Marie, jak vůbec víte, kdo jsem, a že jsem si dneska koupil diář?!”
Zarazila se. Chvilku vypadala, že by něco namítla, ale pak se místo toho otočila na podpatku a zanechajíc mě samotného, mířila pryč.
“Marie! Marie Anno!” volal jsem za ní, ale neotočila se. Její karmínové šaty i její sněhobílé vlasy zmizely za nejbližším rohem a já zůstal stát zkoprnělý sám u lavičky s diářem v ruce. Když jsem se do něj opět podíval, byl zpět ve stavu několika málo v kavárně napsaných poznámek. Po tajemné angličtině ani stopy. Hodil jsem to tedy za hlavu s tím, že se mi to asi jen zdálo, stejně, jako celá tahle situace se sice krásnou, ale jinak nepochopitelně zvláštní Marií Annou..
Nikdo jiný nepřišel a tak jsem se po půl hodině čekání a třech vykouřených cigaretách vydal na cestu domů, plánovat svůj zodpovědný život.



2

Uběhlo sedm měsíců. Blížil se konec srpna a na podivnou historku ze dne koupě diáře jsem už pomalu zapomínal. Sice se mi občas ve snu prohnala Marie Anna, ale byla spíš už jen dívkou z plakátu, tajemnou cizinkou, na kterou jsem si mohl myslet, ale nikdy jí nemohl mít.
Diář se mi slušně plnil a kariéra finančního poradce - neboť to byl ten džob, ve kterém jsem se nakonec při medině uchytil - mi slušně vydělávala na život.
S každou kariérou ovšem přichází jeden drobný zádrhel a s plným diářem se jen umocňuje. A to jest ztráta osobního času. Kolikrát se mě za ty měsíce kamarádi ptali, jestli nemám čas na pivo  a já vždy nahlédl do diáře a musel s lítostí oznámit, že už bohužel něco mám. Často se taky stávalo, že záznamy, které jsem nacházel v diáři byly sice psány mojí rukou, nicméně jsem si nepamatoval, že bych se s těmi a těmi klienty na ten a ten den domlouval. Občas mě napadlo, že si diář žije vlastním životem, že mi řídí můj časový rozvrh, ale házel jsem to za hlavu, protože mi to vlastně vyhovovalo. Koneckonců jsem z toho vinil spíš svou děravou hlavu.
 Přátelé se tedy ode mě odvraceli a začali si mezi sebou šuškat, že se ze mě stává podivín, který stále nahlíží do svého diáře, a že s ním už není žádná řeč. A já jim to nebral. Peněz jsem měl sice dost, ale neměl jsem čas je utrácet. Večery jsem trávil o samotě jen ve společnosti flašky whisky a dvakrát do měsíce navštívil ve městě jednu z privátních šlapek, co se nabízely na internetu. Usínal jsem znavenej prací a alkoholem, který mi dával zapomenout na můj studentský bezstarostný život naplněný flákáním. Na život před diářem.


 To jsem však netušil, že se s Marií Annou ještě jednou uvidím a to v samotném královském městě Velké Británie.
Jelikož mi to v práci tak dobře šlo, rozhodlo se vedení poslat mě na služební cestu do Londýna. Zabalil jsem do tašky jen ty nejnutnější věci, jelikož jsem měl v Anglii pobývat jen tři dny. Tedy kartáček na zuby, pastu, troje ponožky, dvoje spodky, jedny kalhoty a dvě košile, deštník a teplou bundu. A samozřejmě také diář.


Na letišti Heathrow jsem si vzal taxíka, který mě vysadil před úctyhodnou hotelovou budovou v jedné ze starších čtvrtí města nad Temží. Recepční byl mladý klučina, který rozumněl mým rozpakům při přihlašování na pokoj stejně, jako rozumněl mé učebnicové angličtině. V přiděleném pokoji jsem se na chvilku natáhl a pak se podíval do diáře, abych se ujistil, že ten den již nemám nic na práci, že s klienty se mám opravdu sejít až ten další.
 Když jsem však diář otevřel, krve by se ve mě nedořezali.
 Ten černý inkoust na zažloutlém papíře a hustě psané poznámky v angličtině.
Zadíval jsem do do bílé hotelové zdi a pak zpět do diáře, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo. Celý diář zaplněn starým krasopisem a sem tam i malůvkami anatomie zvláštně znetvoeného ženského těla. Místo toho, abych se diáře ihned zbavil, začal jsem jej zkoumat a ponořil se do tajemství tak hluboko, že jsem si  málem ani nevšiml, že na nočním stolku zvoní  hotelový telefon.
Spojovatelka do sluchátka oznámila, že mi volá jakási žena a dřív, než jsem se stačil zeptat na jméno, přepojila nás.
Znovu ten hluboký ženský hlas, který mě před několika měsíci tolik uhranul: “Takže jste přijel do Londýna.”
“Marie Anno?”
“S tím už nic nenadělám, měla jsem šanci v Praze, ale teď už ne. Přijel jste, abyste mě zabil.” suše konstatovala.
“Marie, co je tohle za nesmysl? Proč bych Vás  měl zabíjet!?”
“Jen se podívejte do diáře a na dnešní datum....” Zaváhal jsem a kouknul. Inkoustové písmo, stejně jako malůvky, bylo pryč a opět jsem viděl jen své vlastní záznamy. Ačkoliv jsem věděl, že dneska tam byl jen zápis ohledně odletu z Ruzyně a o hotelu, kde jsem se ubytoval, podíval jsem se a skutečně:  31.srpen - 22.00 - schůzka na Durward Street. Nevěřícně jsem tuto poznámku přečetl i do telefonu. Chvilku neříkala nic, zdálo se, že na druhé straně linky vede nějaký vnitřní boj, ale nakonec prohlásila: “Budu tam” a zavěsila.

Noční Londýn. V průvodcích je trochu složité najít uličku Durward Street, přesto jsem jí našel a dostavil se na místo setkání s Marií Ano asi  o nějakých patnáct minut dříve, než mi poroučel můj diář. Architektura domů v ulici se od viktoriánských časů v mnohém nezměnila, protože i dnes je jasně patrné, že cihlové domky obývá spíše městská chudina. Jen bývalé stáje přestavěli nynější majitelé na indickou restauraci.
Za patnáct minut, co jsem čekal, jsem zpozoroval jen pět rychle jdoucích mužů, kteří klopili zrak k zemi a halili se skrčeni do vlněných kabátů před chladem, který sem vál od Temže. Na obloze se stahovala černá mračna. Příznak londýnského slejváku. Jakmile začaly dopadat první dešťové kapky, už jsem měl deštník nad hlavou.  
 V dálce odbíjel BigBen desátou hodinu večerní a při šestém úderu ohromného zvonu jsem jí zpozoroval. Měla na sobě stejné karmínové šaty, jako tenkrát, když jsem jí viděl na Kampě poprvé. Stejná sebejistá chůze, se kterou se ke mě blížila. Po úsměvu opět ani stopy. Když byla až u mě, navrhnul jsem, jestli se neposadíme do restaurace, ale v tom vyšel ze dveří obtloustlý ind a začal stahovat rolety.
“Není třeba. Jsme tu stejně jen kvůli jedné věci.” pravila Marie Anna.
“Nechte toho,” zarazil jsem jí: “Já nejsem žádnej zabiják a nechci Vás zabít. Ostatně se mi líbíte.”
“Možná Vy. Vy mě zabít nechcete, ale stejně to uděláte. Diář Vám to přikáže.” Chtěl jsem se zasmát, abych odlehčil tuto tísnivou situaci, přece jen jsem to stále považoval spíš za tajemné rande s nádhernou ženskou, než za osudem prošitou noc, která mi měla navždy změnit život: “Nechcete si opravdu jít někam sednout? Třeba do Soho? Podle toho, co jsem o té čtvrti četl, tak si myslím, že tam určitě najdem místo, kde se nám bude líbit oběma.”
“Jen se podívejte do diáře, určitě jste ho vzal sebou.” byla neoblomná a já ke svému překvapení zjistil, že má pravdu, i když jsem si docela dobře pamatoval, že jsem diář sebou nebral a nechal ho na posteli v hotelovém pokoji.
“Jen se podívejte dovnitř.”
Podíval jsem se. Jedno na jakou stránku, na všech bylo napsáno černým inkoustem to samé. Dvě slova. Přísný příkaz cizí ruky.
Kill her!
Kill her!
Kill her! Zaklapl jsem diář a odhodil jej do kanálové strouhy, kudy už protékal slušný proud vody.
“Kašlu na ten diář! Kašlu na to, co se tam píše! Já nejsem přece žádnej vrah. Já chtěl jen dobrou práci a prachy. A k práci a k prachům dneska člověk potřebuje diář a tenhle se mi líbil!”
Marie Anna vytasila z pod šatů třiceti centimetrovou dýku: “Musíte mě zabít, když mě nezabijete, nikdy se mu to nepodaří.” naléhala.
“Komu, co?!” už mě začínala celá tahle osudovost v londýnském dešti trochu lézt na nervy: “A navíc jsem to právě před tebou zničil, tak o co ti pořád jde?”
“Zničil, myslíte, že tím, že jste hodil diář do strouhy, že jste ho zničil?” rozesmála se: “Koukněte se do kapsy.”
Byl tam. Ten pekelný diář byl znovu v mé kapse a v něm ten chladný příkaz. Zabij jí!
“Když mě zabijete, tak...” Dýka jí vypadla z ruky a v mdlobách se hroutila k zemi. Rychle jsem přistoupil a chytil její mokré tělo do náruče...

Možná, že to byla poslední šance, vzepřít se vůli diáře. Položit jí tam na zem a zmizet. Úplně na  všechno zapomenout. V práci dát výpověď a vrátit se ke studentským radovánkám, k zahálčivému životu, k životu před diářem. Jenže vzepřít se svému diáři, věc, která se mi zdála vždy tak jednoduchá a prostá, až jsem se smál ostatním, že si diářem  nechají ovlivňovat životy, svobodu každodenního rozhodování, jak naložit se svým časem... to vzepření, ta jednoduchost mi přišla najednou tak vzdálená a všechno bylo tak nejisté, že jsem uvěřil a chopil se dýky. Pochopil jsem, že jestli podivná síla z roku 1888 mě dokáže ovládat skrze malou černou knížku, že pak já nejsem hoden vzepřít se příkazu. Vždyť já sám neznamenám nic, a jestli vražda, kterou mi přikazuje, je důležitá, a jestli je důležitá i tak, že to chápe oběť a tedy mi vkládá do rukou dýku, abych svůj čin spáchal, spáchám ho.
Jako bez sebe jsem prořízl Marii Anně hrdlo a položil diář vedle jejího umírajícího těla. Pak jsem se zvedl, otočil a vydal se cestou zpět do hotelu, kde jsem počkal na policii, pro kterou mě díky diáři nebylo těžké vypátrat....






Poznámka:
Mary Ann Nicholsová byla narozená 26. srpna 1845 a zavražděna v pátek 31. srpna 1888. Tělo Nicholsové bylo nalezeno brzy ráno kolem 3.40 na zemi před vchodem do stájí na Buck’s Row - dnes známé jako Durward Street. Byla první z obětí Jacka Rozparovače, který nebyl nikdy vypátrán. Přisuzuje se mu 5 -. 10 obětí.

Ty knihy...

Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem nevytáhnul z kapsy včera dvě stovky a nepořídil si sto let staré vydání Poa v angličtině. Na místo toho jsem prodávajícím na knižním bazaru doporučil, že taková kniha by se měla prodávat i za pětistovku a oni pak, že jestli mi to nevadí, že jí raději odnesou prodat do antikvariátu, a že děkují za radu. Nemuseli děkovat, i když dneska mě mrzí, že jsem nedržel jazyk za zuby. I tak jsem si pořídil Hemingwaye za slušných padesát korun, několik povídek od Londona za desetikorunu a naprosto krásný a voňavý A4 sešit s pevnou vazbou a zažloutlým kvalitním papírem s linkami. Vypil jsem jen málo piv, nechal si ujet poslední metro a kodrcal se s bolavou pravou achillovkou, kterou dráždí stará bota noční Prahou, zmíral hlady a peníze, které jsem měl vypláznout bez řečí za nádhernou knihu jsem projedl při čekání na noční autobus.

Jen další promarněná příležitost, jakých byla už spousta. A rozhodně nepláču pro nekoupenou knihu, jako pro knihy, které mi nepatřily a někdo mi je ukradl. Někdo? Vím přesně, kdo to byl, ale v davu bych jej asi nepoznal. Nepoznal bych jej, ani kdyby mě postavili k tomu průhlednému zrcadlu a dali mi na výběr z pěti delikventů. Přesto přísahám, že jednoho dne mu to spočítám.
Kniha je věc nebývalé hodnoty, kniha bude, až nebude elektřina. Nakonec to bude první a zároveň poslední médium. Snad víc, než krádež knihy by mě dokázala nasrat jen krádež hliněné destičky, papyrusu s proroctvím či krádež čínskými praznaky popsaného želvího krunýře.

Ale co Kindle? Elektronická knížka? Co mobilní telefon, peněženka s měsíční výplatou dělníka, auto, barák? Všechno má nějakou hodnotu, ale až svět shoří, tak jediné, co po nás zbyde budou nápisy vytesané do skály. A pyramidy.

Raději knihu, než chlast! Hlásá propaganda a možná ten den, kdy mi byli odcizeny knihy, si jí někde na záchodě přečetl i onen zločinec. Dřepěl na míse a sral hovno velikosti pštrosího vejce a jediné, co jej hypnotizovalo byla nálepka s klukem napřahujícím v odporu ruku. A tak mi vybral brašnu a teď se někde láduje Topolovou poesií či přežívá v Melounovém cukru. A jestli ho tohle všechno bavilo, tak možná nahlédl i do ostatních papírů a přečetl si něco mého. Ale to je idealizace zločince. Nejspíš to bylo ve skutečnosti tak, že na záchodě došel toaleťák a on si po tom hovně velkým jak pštrosí vejce neměl čím utřít zadek. A tohle vědomí o konci knížek mě donutilo tenkrát k slzám.

Ale daleko horší by bylo sledovat, jak mi vybírají knihy z knihkupectví nacisti a vezou je k hranici, kde by se symbolicky škvařil v plamenech Thomas Mann.

Horší by bylo, kdyby mě něco odmrštilo do světa, kde knihy nejsou a já tam žil s vědomím, že nevím, jak se vyrábí papír nebo tužka. Jediné, co bych dělal by bylo čmárání uhlem po kamenech či rytí klackem v písku.

A koneckonců Poe byl maniakální romantik, který si vzal svojí třináctiletou sestřenici, alkohol a drogy mu způsobovali stavy deprese, až ožralej a zfetovanej opiem upadl na chodníku do kómatu, ze kterého se po čtyři dny neprobral a nakonec zemřel na překrvení mozku.
Jen jeden z největších amerických básníků, nic víc a za dvě stovky.

Bazar knížek je nádherná věc, zvlášť v době, kdy se pravidelný nákup knih může stát jen koníčkem elit. Jsem rád, že můžu mít jejich koníčka a můžu na něm rajtovat, jak se mi zachce a za každou odpuštěnou krabičku cigaret si můžu pořídit jednu krásnou knihu...

Kapitán Skeccino

Dva obrázky dialogické a jeden obrázek jenž je tečkou příběhu...


Obraz 1

“Kajuta”

Je večer.
Princezna sedí v lodní kajutě, před zrcadlem, má na sobě svádivé šaty, vyčesává si vlasy a brouká melodii. V tom oknem vstoupí pirát s šátkem a kloboukem, zarostlý ve tváři, s drze šarmantním úsměvem. Princezna si jej nevšímá, je zahleděná do svého obrazu v zrcadle. Pirát se k ní zezadu pomalým, kradmým krokem přibližuje, až si jej konečně všimne. Úlek, údiv a strach se jí mihne po tváři, však zachovává ledovou důstojnost...

princezna: Kde jste se tu vzal?
pirát: Oknem.
princezna: Proč nechodíte raději dveřmi?
pirát: To by pak přece nebylo žádné překvapení. (suverénně princezně kouká do výstřihu)
princezna: A kdo říká, že toužím být překvapená?
pirát: Já to říkám.
princezna: Ale jakým právem?
pirát: Právem? (zachechtá se) Asi by se to dalo někde dohledat, nejsem tolik učený, víš?
princezna: Tak odejděte a někde si to přečtěte. (mávne rukou, snaží se dále česat a být nad věcí, marně v hlavě loví vzpomínky na romantické básničky, které četla jako malé dítě) Rozumíte?
pirát: Možná by jsi mi to mohla přečíst ty... Šťabajzno.
princezna: Šťa...! (vydechne) Co prosím?
pirát: Že já tě štípnu.
princezna: Budu křičet, naříkat, bránit se. Bodnu vás touhle vidlicí, jestli to uděláte (výhružně zamává jehlicí do vlasů)
pirát: (přiblíží se o krok) To neuděláš.
princezna: Jste drzý. Vykejte mi.
pirát: Raději tě plácnu po zadku, šťabajzno. (skočí po ní)
princezna: (uskočí) Vy hampejznickej plivajzníku! Vy prase! Jste zkaženost sama!
pirát: Jsem jen takový, jaký mám chuť být. Zkaženost? Nikoliv. Ve tvejch očích možná ničemnost, v těch mejch pouhá přirozenost.. Mám chuť a na co mám chuť, to si také beru. Oslavuji život! Oslavuji pravdu a proto tě chci. Tady na zemi a vedle na posteli. V kostele na lavici a v lese na mýtině, na lodi v podpalubí a ve stodole na seně. Všude tě budu mít, všude tě budu svlíkat a vášnivě se s tebou milovat. Začnu však tím, že tě plácnu po zadku. (plácne princeznu po zadku a ta zavřeští)
princezna: Já Vás varoval, vy hanebníče. Já vás varovala! (bodá kolem sebe jehlicí, ale piráta, jak je mrštný, ne a ne trefit)
pirát: Tak strohá, tak nudná a tak fintivá... Přesto jsi divoká a nebezpečná, jak nezajištěný lodní kanón. Staneš se mojí ženou, jakože se kapitán Skeccino jmenuji.
princezna: Nikdy!
pirát: Vždyť ani nevíš, co ti nabízím. tisíce žen po celém středomoří, na každém ostrově, v každém přístavu touží, abych je pojal za svoji ženu.
princezna: Ale já jsem princezna. O bídáky se nezajímám. Šlechtím se pro krásu, ne pro špínu.
pirát: Urážíš mě a rajcuješ. Mám chuť vlepit ti třista facek a povalit tě teď hned, i když to sama chceš. Slovy mě odmítáš a očima po tom kčišíš, dychtíš....
princezna: Jste akorát nafoukanec. Přilezete mi sem do pokoje oknem, začnete dělat nesmyslné, barbarské návrhy a chcete a myslíte si, že Vám skočím na lep?
pirát: Já nejsem barbar. Jen říkám, co si myslím a většinou si myslím to, co je pravda.
princezna: A proč by jste mě chtěl pojmout za ženu, když v každém přístavu na Vás čekájí přístavní šlapky? Chcete jen další trofej do sbírky, pane Skeccino
pirát: Když tomu říkáš trofej...
princezna: Mé postavení je poněkud vyšší než Vaše. Nemáte nárok.
pirát: Bouříš všechnu moji námořnickou krev, co mám v těle. Pokoušíš moji slušnost.
princezna: Slušnost? Vždyť jste jen prachobyčejný pirát.
pirát: Kapitán Skeccino jen prachobyčejný pirát?
princezna: Šmudla.
pirát: Šmudla?
princezna: Za celou tou svojí pózou kabrňáka, který může mít vše, co chce, skrýváte jen prachobyčejnýho špindíru, který vlezl do špatného pokoje. Jiná liga. Rozumíte?
pirát: Dost bylo řečí. (rozhodí rukama)
princezna: Konečně máte pravdu.
pirát: Víte, jak se jmenuje kapitán lodi, na které se právě plavíme?
princezna: Samozřejmě, že to vím. Velmi intelgentní, elegantní a sofistikovaný muž, který se k ženám nechová, jako prase. A navíc pěkně oholený. Zkrátka muž na svém místě. Kapitán Tulouse (Tul-úz).Dnes večer s ním mám povečeřet.
pirát: Ten obejda, že je inteligentní? Kdyby nebylo počítačů, loď by neuřídil. A navíc je to zbabělec, to co má v kalhotách není ani tak velké, jako můj malíček u nohy. Tuhle loď bych mu sebral mávnutím ruky. Nevěříte?
princezna: Stále vedete jen ty stejné vytahovačné řeči. Jen se na sebe podívejte. Zarostlý a to Vaše chování...
pirát: (změří se v zrcadle a pak se pohrdlivě usměje) Dost už o mém chování (spustí velitelským hlasem). Než odbije půlnoc, tato loď půjde ke dnu a ty se se mnou budeš plavit na mojí bárce, svlečená a prosící o moji přízeň.
(vytáhne černou růži z pod kabátu a zaražené princezně jí položí před zrcadlo) Máte moje slovo. (smekne klobouk, ukloní se a oknem zmizí)

Princezna chvíli stojí, kouká z okna, pak přejde k zrcadlu a přivoní k růži. Zasněně se do upraví a odejde na večeři.




Obraz 2

Večeře

Slavnostně ustrojený stůl, u něj sedí tlustý kapitán Toulouse s princeznou. Ve skleničkách mají šampaňské, na talíři špagetinos. Princezna je viditelně znuděná, zatímco Toulouse zaujatý sám sebou a vyprávěním svých heroicky vymyšlených příběhů.

Toulouse: ...jak povídám, stálo jich tam pět. Neučesaných, ošklivých, drsných pirátů. Byl jsem v ošidné situaci, když jsem měl stále svázané ruce za zády, ale má čelist byla stále pevně odhodlaná čelit jakémukoliv nebezpečí z jejich strany.
První se na mě vrhl a já jej kousl do bolestivého místa na břiše, druhého se mi povedlo odzbrojit elegantním nakopnutím do rozkroku. Třetího jsem zalehl, díky ostří meče čtvrtého jsem byl zbaven pout a bez pout byl pátý už jen třešničkou na dortu. Celá posádka byla zachráněna, já sklidil potlesk a velryb se ulovilo ten rok více, než pamatovali nejstarší velrybářské kroniky.
princezna: Gratuluji.
Toulouse: Srdíčko, nemusíte mi gratulovat k něčemu takovému, jako je vypořádání se s hrstkou pirátů. Daleko horší to bylo s nacistickou fregatou duchů, na kterou jsem narazil v severních mořích. Ale o tom Vám povím, až někdy jindy.
princezna: Jistě je to zajímavější, než jak jste se vypořádal s těmi lidojedy.
Toulouse: To dozajista. Ale co to mé bystré oči nevidí. Sklenice jsou prázdné. (zazvoní zvonečkem, který má po pravici - přiběhne číšník Gerald)
Toulouse: Drahý Geralde, přines nám prosím další šampaňské, snad nechceš, aby nám vyschlo v krku. (výhružně)
Gerald: A mám přinést zmrzlinové poháry, jak jste si přál, pane kapitáne?
Toulouse: Ano. A kubánský doutníky.
Princezna: Já nekouřím.
Toulouse: Tak jenom pro mě.
Gerald: Rozkaz, kapitáne! (odmašíruje)
Toulouse: Takže ti nacisti. Pluli jsme kolem jedno z norských fjordů. Vítr foukal, temná mračna se stahovala, vypadalo to napořádnou bouřku. Stál jsem na stěžni a pozoroval tu nepřátelskou oblohu. Když v tom vidím přibližovat se staré rezavé plavidlo, bez známky života na palubě. Prásk! Do plavidla udeřil blesk. Rozhodnu se bokem k lodi přirazit a prozkoumat jí. Jenže to ještě netuším, že činím chybu možná osudovou.
Princezna: To, že jste stále na živu přece svědčí o tom, že osudová nebyla.
Toulouse: Jenže to hrdina netuší, když se bez bázně vrhá do nebezpečí.
Princezna: Jistě.
Toulose: Posádka mě varovala, ať tam nechodím, že v těch vodách se ztratilo až příliš lodí a oni mají strach. Strach? Pche! Všichni do jednoho samí ubožáci bez zkušeností, bez kázně a bez jakéhokoliv morálního kodexu.
Gerald: (vstoupí) Pane kapitáne, moc se omlouvám, ale zmrzlina došla.
Toulouse: Zmrzlina došla?! (rozzuří se) Plavíme se středozemním mořem, na nejmodernější lodi tohoto věku, vezeme přes 4000 pasážerů a kapitán si nemůže dopřát zmrzlinu. A co na to řekne zde moje překrásná návštěva?
Princezna: Mě to nevadí...
Gerald: Velmi mě to mrzí, kapitáne... Mohu nabídnou vídeňský Sachr nebo kubánský dortík.
Toulouse: Myslíš si, že tento nedostatek kázně nahradí nějaký Sachr? Přistup blíž a nastav prsty, Geralde. (vytáhne z pouzdra důtku a pětkrát s ní praští Geralda přes prsty) A teď mi zmiz z očí! (Gerald odejde)
Princezna: Nemusíte být tolik krutý.
Toulouse: Krutý? Jen pár pořádných ran přes prsty tyhle hovada naučí kázni, věřte mi.
Princezna: Ošklivíte se mi.
Toulouse: Já? (zle se zasměje) Za to vy jste k rozlousknutí.
Princezna: No dovolte!
Toulouse: Vždyť já vím, proč jste tady, chcete to, chcete zakusit z mojí moci.
Princezna: Pomátl jste se?
Toulouse: Jsem kapitánem největší přepravní lodi ve Středozemním moři. Jsem vládcem moře, to takový couře, jako Vy musí přece imponovat.
Princezna: Odcházím! (naštvaně se zvedá od stolu) Děkuji za večeři i za ty námořnické báchorky. Odívat se do šálivého kabátu moci, aby jste zaimponoval ženě? Myslela jsem si, že jste slušný a inteligentní muž. Zatím si tu však vymýšlíte hanebné historky o svojí odvaze. Styďte se!
Toulouse: Já, že si vymýšlím? Vidíte támhleten ostrov? Jak blízko si myslíte, že může proplout takto gigantická loď, aniž by se poškrábala? To chce přece odvahu. A vědět, jak nastavit kurz.
(démonicky shrne vše ze stolu na zem a vytáhne osobní laptop, rozevře jej a naťuká několik hesel do klávesnice)
Princezna: Odcházím!
Toulouse: Odcházíš....odcházíš. Pořád jenom někam odcházíš, ale víš ty co? Ty nemáš kam jít. (úchylně se chechtá) Celá loď je pod mojí kontrolou, ale jestli chceš, vyskoč a doplav si na ostrov, couro!



Vstoupí Kapitán Skeccino.

Toulouse: Skeccino!
pirát: Toulousi (pohrdavě jej přeměří pohledem), tohle je tvoje zkáza
princezna: Vy!
pirát: Tahle loď půjde ke dnu.
Toulouse: Nesmysl.
pirát: Za několik málo okamžiků narazí trupem ostré dno a půjde ke dnu.
Toulouse: Počítače všechno ohlídají, mají nastavené přesné perimetry. Nic se nestane.
pirát: Ne. Bude to tak, jak říkám. Každému perimetru v počítači se dá trochu pomoci. (usměje se) Máte poslední možnost, princezno. Pojďte se mnou a staňte se mojí ženou.

Ozve se rána

Toulouse: Jsi ztracen, Skeccino, za tohle tě čeká provaz.
pirát: Já? Já přece nejsem kapitán téhle lodi, která jde ke dnu. Znáš přece zákony, Toulousi, každý kapitán je odpovědný za svoji loď. A teď ser strach!

Rána trhaného trupu

Toulouse: (zuřivě mlátí příkazy do laptopu) Zbláznilo se to. (nevěřícně) Zbláznilo se to. (odevzdaně) Zbláznilo se to. (zoufale)
pirát: Tvoje poslední slovo, šťabajzno?

Světla zablikají. Tma


Obraz 3

“Loď kapitána Skeccina”

Kapitán Skeccino sedí na laciném trůně z plastu, má šátek a čepici na hlavě. U nohou mu sedí nahá Princezna oblečená jen v bílé prostěradlo. Nenamalovaná je mnohem podobnější představě o bájné bohyni Afroditě. Má opřednou hlavu o kapitánovo koleno.
Loď není velká, pluje tmou a z rádia hraje nelegálně stažená muzika.
Gerald sedí opodál, kouří drahý kubánský doutník

Konec

Kdyby jsou chyby

Posledních několik dní se Petrovi zdálo o Žanetě, jak s ní chrápe a i jak ona chrápe s jinými chlapy. Dohánělo ho to k šílenství, nemohl dospávat a vzpomínky na sny jej pronásledovaly po celý den. Kdyby nebylo toho pátku, nic z toho by se nemuselo dít. Mohlo se mu zdát o úplně jinejch holkách, ale jen tak, že by jej sny těšily. Kdyby nebylo toho pátku a toho podělanýho zabezpečenýho kasína, mohl ležet v klidu vedle Žanety a vykládat jí o skvělé budoucnosti. Kdyby jenom neselhala ta bouchačka, když na toho obrovskýho frajera zamířil a zmáčknul spoušť, neseděl by dneska ve vězení a hloupě necivěl do zdi a nepřemýšlel nad všem “kdyby”.

Byla neděle a váleli se spolu v posteli, až při hovoru narazili na téma, které bylo mezi nimi spíše tabu, protože se Petr akorát rozčiloval a Žaneta byla neústupná ve svém přesvědčení.
“Prachy, pche” odfrknul si a pokračoval: “to podle tebe jde v životě jenom o prachy?”
“Nejde o prachy, ale o úspěch.” pronesla zamyšleně a prohrábla si vlasy.
“Úspěch. Jistě, ale za jakou cenu?”
“Třeba za tu nejvyšší?”
Petr si zapálil cigaretu a s pohledem vraha sledoval Žanetu, která se dál válela spokojeně v posteli. V hlavě se mu odvíjel příběh o vlastním neúspěchu a o zklamání, které sám ze sebe pociťoval. A bylo mu to najednou celé líto: “Vždyť já bych chtěl být úspěšný, jen mít peníze.”
“Tak si najdi práci. Před rokem tě vyhodili z konzervárny a od tý doby sis ani neškrtl.”
Mlčel. Neměl co říct na tu pravdu, kterou jej zkoušela. Sám věděl o jejích ambicích a tušil, že život s ním, jí jenom brzdí: “Neboj, to bude dobrý. Něco si najdu, budeme mít peníze a pak si budem moci dělat cokoliv budeme chtít.” chlácholil jí a tím i sám sebe. Nechtěl spustit další litanii o svojí neschopnosti, kvůli které bylo toto téma tím tabu.
Pak se pomilovali. Vášnivě, rychle a tvrdě a veškerá tíha z nich vyprchala a pak už se jen smáli nad svojí hloupostí a svému mládí.

Jenže brouk do hlavy byl zasazen a slib o práci vyřčen. Uběhli tři dny a nic se nelepšilo. V zajetí vlastních myšlenek a vyčkávání na odpovědi od společností, kterým Petr poslal svůj životopis, plynul čas tíživě pomalu. Žaneta odjela v pondělí ráno na týdenní zájezd do Alp s rodinou. Dala tak Petrovi čas, aby se trochu srovnal. Jenže, když ve středu už několikátou hodinu slepě čučel do monitoru, začal se mu v havě rodit plán nadcházející zkázy.
Ve čtvrtek se zastavil u jednoho militantního kamaráda a půjčil si od něj plynovou pistoli pod záminkou, že musí ve sklepě vystřílet krysy. Od dalšího kamaráda si půjčil tisícovku a rozjel se ještě ten den do Sušic, kde se ubytoval v nejlevnějším pensionu. Večer pak vyrazil na pivo do místního kasína obhlídnout situaci. Když seděl za lesklým pultem a pozoroval křehkou dívku točící pivo, nemohl se zbavit špatného pocitu, že dělá ohromnou blbost, kterou Žaneta rozhodně neocení. Jenže jí taky nemusí nic říkat. Nalže jí, že si našel práci a peníze bude utrácet rozvážně. V kase mohlo být tak padesát tisíc, což by stačilo na pět měsíců bezstarostného života. Když to všechno ovšem vyjde. Problémem mohl být hromotluk, který celé kasíno hlídal a pak kamery v rozích místností. Udělal možná chybu, že se tu stavil už dnes, ale šátek přes obličej a rybářská čepice určitě jeho identitu zakryjí a s pistolí v ruce si vynutí respekt bouchače.
V myšlenkách vypil tři piva, zaplatil a odešel na pension, kde se chtěl před akcí trochu prospat, ale nemohl usnout, kdy v břiše cítil mravenčení, kterého vracelo do dětství a do situace, kdy si poprvé kupoval na trafice pornočasopis.
Všude bylo ticho a samota Petra trochu tísnila. Zavolal Žanetě: “Ahoj zlato” ozval se rozradostněnný a trochu přiopilý hlas na z Alp.
“Ahoj zlato,” břicho jej bolelo a špatně se mu mluvilo: “Jak to jde?”
“Lyžování skvělý, teď jsme na jednom koncertě tady ve městě. Hrajou tu výborní kluci, dobří kytaristi.” šveholila: “A co ty? Jakej jsi měl den? Práce? Našel sis práci?”
“Byl jsem na pohovoru a vypadá to slibně,” lhal: “je to jeden sklad, dělal bych tam zásobovače.”
“No tak to mám radost, aspoň se nebudeš tolik nudit.”
“Nebudu, šichta to bude od osmi do čtyř... miluj tě, víš to?”
“Já tebe taky, posílám pusu a držím pěsti. Kdy se dozvíš výsledky?”
“Zítra bych to měl vědět.”
“Tak jo, pa a těším se na tebe, v sobotu se už uvidíme.”
“Už aby to bylo. Užij si koncert, zlato a třeba napiš.” rozloučil se s ní, položil telefon a znovu se pokoušel usnout. Jenže hleděl jen do stropu a pocitu v břiše se nemohl zbavit. Skončil na záchodě kde dřepěl na míse a podřimoval. A za celou tu dobu nepřišla jediná zpráva. A pak se rozezněl tichý budík na telefonu. Dvě hodiny ráno.
Vybalil si z batohu plynovou pistoli, šátek a čepici. Taky jinou mikinu a sluneční brýle. Zhluboka se nadechl, vydechl a vše si na sebe obléknul.
Trochu se obával, že dveře dole budou uzamčené, ale naštěstí tam byl celonoční vrátný a bez otázek jej pustil ven. Zřejmě další ztracená duše, která nemůže po nocích spát a vymetá hospody. Takových už v pensionu bylo nezpočet a takových ještě bude, tak proč by se měl vrátný ptát?
Stál znovu před hernou, kterou si ten den vybral a napoledy si v hlavě přehrál plán přepadení. Vběhne dovnitř, bude hrozit pistolí a přinutí obsluhu, aby mu všechny prachy strčila do igelitky. Tolikrát viděl záznamy přepadení ve večerních zprávách, že to rozhodně musí vyjít. Jen hodně křičet, mávat pistolí a být nemilosrdný. Pak už bude všechno v pořádku...

“V pozdních ranních hodinách přepadl mladý zakuklenec noční hernu v Sušicích. Personálu herny vyhrožoval plynovou pistolí, zuřivě s ní mával kolem sebe. Naštěstí člen místní ochranky měl nervy z oceli a mladíkovi s pistolí nehodlal ustoupit. Ten se po té po něm pokusil z pistole vystřelit, ta však naštěstí selhala. Pak už bylo lehké hubeného zakuklence zpacifikovat a odmaskovat. Jedná se o mladého Petra K. z Prahy, který přepadení v cizím městě naplánoval a rozhodl se jej také provést. Nejspíše chtěl řešit svojí špatnou finanční situaci. Za přepadení a za pokus o ublížení na zdraví mu nyní hrozí odnětí svobody až na 12 let.” hlásila moderátorka v pátečních zprávách, zatímco se divákům přehrávala celá situace natočená kamerami podniku. Poslední střih byl na zděšenou a připláclou Petrovu tvář k zemi a výraz očí prozrazoval, že v hlavě se odehrávají všechny důsledky zbabraného činu.

Možná kdyby nebylo tý neděle a toho hloupého porušení tabu, neseděl bych ve vězení a nežil celé dny se vzpomínkami na sny o svobodě. Kdybych si našel skutečně práci, nemusel jsem tady bejt. Kdybych před několika lety nečetl Kerouacka, nemusel bych tady bejt. Kdybych se narodil v jiný zemi a poznal jiný ženy, nemusel bych tady bejt. Kdyby ta bouchačka fungovala a rozstřelila tomu hajzlovi ksicht, kdyby Žaneta neodjela do Alp, kdybych nebyl blbej, nemusel bych tady bejt.

Severní vítr

Staré myšlenky vyměníme za nové, přesto ty staré, uzavřené v komoře, snaží se probít ven a do dveří kopou.
V Praze nasněžila jen tenká vrstva sněhu a je z toho kalamita. Na severu v horách je jiná zima, stejně jako je jiné léto a jinak se prožívá, než tady. Rozumět tomu, co se odehrává obyvatelům severu v hlavách nelze. Zahřívají se činností, prací a vědomostmi. Jsou moudřejší, krásnější a vitálnější a mají právo se na nás Pražáky koukat svrchu. A jaro je postihne záplavami, když všechen ten sníh na horách rozmrzne a ti, co mají podniky u řeky už dávno spoří na nové omítky.
Čeká se na jaro, až i ty moudré dívky začnou odhalovat svoji ženskost a předvedou nové módní trendy a variace. Budeme z nich omdlévat a žít v bezesných nocích plných tužeb, toužit po severním větru. Budeme se chtít nabít jejich uschovanou energií, kterou vytvořili za zimu, nabít se láskou, která bude z jejich srdcí téci stejně, jako teče rozbouřená řeka za povodní.
Nejde staré myšlenky vyměnit za nové, když stále do dveří kopou a nedají pokoj, dokud je nevyslyšíme.
Obléhají mojí hlavu, jako nacisti obléhali Stalingrad a v mrazech umírali v beznadějném boji, protože rusů bylo daleko víc a byli doma.

Studna

Nejtěsněji je ve studně plné studu.


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!

Hlas1: A byla tma, celý kraj do ní upadl, celá země, celý svět. Ve dnech, kdy slunce vyhaslo a Vesmír navždy pohltil svou temnotou zemi.
Nevíme jak dávno se tak stalo. Lidé od té přežívali v bunkrech pod zemí, netušíc, jestli stále měsíc obíhá zemi. Ani by nemohli, měsíc bez slunce není ve vesmíru vidět. Bez slunce není ani země z vesmíru vidět. Lidé přežívali jen díky mohutným generátorům, závislí na jejich funkčnosti. V mnohých bunkrech se tyto generátory porouchali již dávno a bez nich nebylo světlo, nebylo teplo a nebyl vzduch. Posledních několik hodin umírali přeživší dávno smíření s tím, co má přijít. Umírali po tmě.

Generál: Jak se to k čertu mohlo stát?! Kdo to mohl dopustit?!
Kapitán: Nevím, pane!
Generál: A jak bys mohl? To byla jen řečnická otázka. Jestli ovšem ti prevíti "nahoře" něco dávno nevěděli a teď žijí spokojeně na vesmírných stanicích. To bych se opravdu nasral!
Kapitán: Dovolte, pane, abych podotknul, že bez slunce by byli stejně v hajzlu, jako my tady dole.
Generál: Máš pravdu, kapitáne. Chcípnou všichni. Bohatý i chudý. Rozdíl je jen v tom... rozdíl je jen v tom, kdo má pistoli.
Kapitán: Jak to myslíte?
Generál: Jak bych to měl myslet? Čím míň dýchajících, tím víc kyslíku pro ostatní.
Kapitán: Generále...! (zvuk pojistky).... to snad ne!
Generál: Stejně chcípnem. Chcípnu já, chcípneš ty, chcípnou ostatní. Je to všechno jedno... (výstřel)
Ticho.
Kapitán: Generále... generále... slyšíte mě? (nahmatá po slepu pistoli a vystřelí si mozek z hlavy)

Hlas2: V prvních dnech po katastrofě se mnozí, nakrmení smyšlenými příběhy - snažili věřit, že odhodlanost, lidská píle, intelekt a nakonec i láska - ta vysněná lidská schopnost - vše překonají.
Se sluncem neodešel však jenom kyslík a světlo. Odešlo hlavně teplo a planeta začla pozvolna mrznout. Teploty na povrchu dosahovali minus stosedmdesát stupňů celsia a pod povrchem na úrovni bunkrů minus sedmdesát a stále klesaly tempem, jakým mrzlo zemské jádro. Peklo bylo ledové.

O zeď bunkru opřený muž, o jeho hruď opřená žena. Zachumlaní do dek a v kožešinách leží a vzájemně se snaží zahřívat, přesto je na nich vidět, že mrznou.

Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: (zamumlá) Jo.
Eva: Pamatuješ na ten prosluněnej den v zahradě?
Adam: Matně. Mám pocit, že mám zmrzlej celej mozek.
Eva: Seděli jsme opření stejně tak, jak teď, akorát o strom a bavili se o dětech.
Adam: Pamatuju si to všechno matně. Mám zmrzlej mozek. Nejedli jsme u toho koláč?
Eva: Koláč, co napekla tvoje máma pro ten svůj literární kroužek a tys jí ho ukradl?
Adam: Kolik nám bylo?
Eva: Asi šestnáct. Ještě jsi neměl vousy.
Adam: A ty prsa.
Eva: Jaktože nám to nevyšlo?
Adam: Co.
Eva: Život, děti, kariéra. Bílý dům na skále s výhledem na moře a pes, kterej by se jmenoval Endy a žral by žrádlo z reklamy.
Adam: Ale svým způsobem nám to vyšlo, ne?
Eva: Hmmm?
Adam: Jakože jsme spolu vydrželi až do smrti, ne?
Eva: Ještě neříkej Hop, ještě žijem. Třeba nás zachrání?
Adam: Kdo?
Eva: Nevím, nějakej hrdina. Vždycky se nakonec objeví.
Adam: Třeba jo. Třeba to nejsou pohádky. (zavírají se mu oči) Mám zmrzlej mozek.
Eva: A nakonec... nakonec jsem si představovala mramorovou desku, kolem ní květiny a plno přátel, jak tam stojej a pláčou. Taková hloupost. Ale kdo si nepředstavuje svoji vlastní smrt? Představujeme si jakej je sex s urostlým sportovcem nebo jaký je to bejt sváděná šarmantním hercem z plakátu. Představujeme si ty děti, ten dům, toho psa. A taky jak umřeme a co to udělá z ostatníma. Jenže už nezbyl nikdo, s kým by to něco udělalo. Kdo by hodil do vykopaný díry lilii a prohodil pár vzpomínkových slov. Nikdo. A... vždyť je to jedno. Adame?
Ticho.
Eva: Žiješ?
Ticho
Eva: Adame, žiješ?
Adam: Jo. (mumlá jakoby z velké dálky)

Hlas3: Kdysi na zemi na poušti, přepadli kočovní bandité vesnici. Zabili každého, kdo jim přišel pod ruku. Jen tři obyvatelé vesnice se stačili ukrýt v dávno vyprahlé studně. Studna pro ně znamenala záchranu. Ovšem, když kočovníci odjeli a vzduch byl čistý, neměli se jak dostat přeživší ven. A tak se tísnili na dně studny a pomalu čekali na smrt hlady a vyprahnutím. Záchrana se pro ně stala smrtící pastí. Jak dny zoufale pomalu utíkali, začali šílet. Místo hlady nebo žízní, zemřeli tak, že se ukopali.

Výtah - v něm tři vyhublé postavy. Bůhví kolik dní je už zaseknutý, ve chvíli, kdy vypadl generátor, uvízli v něm.

Pako: Víte, říkal jsem si...
Okap: Už je to tady zase.
Kápo: Drž hubu!
Pako: ...že by bylo docela fajn....
Kápo: Chápeš, že nám je to u prdele?
Pako: Kdyby tu byla televize.
Kápo: Ty jseš fakt čurák!
Okap: Tak ještě jednou. Nemůžeš tady mít ani záchodovou mísu, ani soukromí, ani kompjůtr, ani svoji starou a ani podělanou televizi.
Kápo: Jediný, co tady můžeš mít, je leda tak hovno.
Pako: Kdyby byla sobota a byla by sobota večer, tak by teď dávali španělskou ligu. To já bych se koukal s kámošema, pil lahváče a kouřil jointa. Hele nemáte cigáro?
Kápo: Tak kopaná se ti líbí, jo? Nakopu ti prdel! (Chce se vrhnout na Paka, ale Okap mu v tom zabrání)
Okap: Nech ho, neví co říká.
Kápo: To je mi jedno.
Okap: Blouzní.
Pako: A kdyby byla neděle, tak by dávali anglickou.
Kápo: Já ho zabiju.
Okap: A víš co? Zabijeme ho a sníme.
Pako: Kdyby bylo pondělí, tak bych si spíš pustil nějakej film.
Kápo: Ty vole, člověka jsem ještě nejedl.
Okap: Je prej dobrej.
Kápo: Jak to víš? (měří si ho podezíravě)
Okap: Někde jsem to kdysi četl.
Pako: A kdyby tady byla knížka.
Kápo: To ne. Jíst člověka nebudu, to si ho zabij sám, zmrde.
Okap: Copak nemáš hlad?
Kápo: Mám.
Okap: Tak neváhej.
Kápo: Ale to si sežeru radši vlastní ruku, než abych porušil jedenáctý přikázání.
Okap: Jedenáctý přikázání?
Kápo: Nežer bližního svýho.
Okap: Sory, netušil jsem, že jseš věřící.
Pako: A kdybych tady tak měl nůž... (šáhne si do nohavice)
Kápo: Oba jste stejní čuráci. Jeden postiženej dement a druhej zkurvenej kanibal.
Pako: (vytáhne kudlu) tak bych s ním někoho ubodal! (vrhne se na kápa a zabodne mu jej do krku, rychle vytáhne a vrhne se na Okapa, který stojí s nevěřícně otevřenou hubou a překvapeně zírá na svoje břicho, do kterého s šílenou vervou bodá Pako.) Kdybych tak měl sporák.

Hlasy: Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt! Studna! Studna! Studna! Smrt!


Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.
Hlas1: Tma.
Hlas2: Chladno.
Hlas3: Těsno
Hlas2: Mrtvo.
Hlas1: Pšššt.