Nejhorší je, když si všichni myslej, že by Váš život, žili mnohem lépe než Vy. Máte talent? Zúročili by ho, vydělávali na něm peníze, byli by slavní. Rozešli jste se s přítelkyní nebo s přítelem? Určitě by na Vašem místě takovouto fatální chybu neučinili. Máte rádi smažené, tloustnete po belgických pralinkách. Jistě by s vaším fyzickým potenciálem jedli nízkokalorické jogurty a trápili tělo ve fitku nebo dřeli na trávníku a kopali denně do míče. Dávno by byli mistři světa, kapitáni lodí.
Jenže Vy povětšinou sedíte na zadku a neděláte se svým životem nic.
Je Vám patnáct, čekají Vás čtyři roky na škole. Ve dvaceti další a v pětadvaceti už možná budete mít děcko a vydělávat v McDonaldu na plíny, autíčka, barbíny.
V určitém věku se sluší mít holku, v dalším přítelkyni, manželku, milenku. Nejprve volíte hračku snů, značku oblečení, školu, stranu. Co je správné vnímáte jednou jinak, pak polevíte a dle dřívějšího náhledu na věc se z Vás stává špatný člověk.
Trávu kouří chuligáni, stane se z Vás chuligán. Závislí kuřák, alkoholik nebo dokonce zbijete v návalu zlosti holku, kterou máte vlastně rádi. Sedíte ve vaně, v teplé vodě a přemýšlíte, co byste v určitém věku udělali jinak. A je jedno, jestli je Vám tolik, kolik je mě nebo si myslíte, že jste starší, moudřejší, zasloužilejší. Čím jste starší, naslouchá Vám akorát víc lidí. Úspěšní a stejně byste chtěli věci dělat jinak.
Kouzelným slůvkům už tolik nevěříte a přesto je pronášíte. Jsme stejní, já i Vy. Je málo rozdílů, hodnotí se prý to, co člověk v životě dokázal, jak nakládal s časem, který mu byl dán. Možná je to pravda. Aspoň to tedy všichni říkají a je to všeobecně uznávaná pravda. Všeobecně uznávaná pravda musí být pravdou.
pondělí 31. května 2010
pátek 25. prosince 2009
Vánoční cesta
Jako dárek pro všechny čtenáře jsem si připravil tuto vánoční pohádku :-)
Ruce mi pod rukavicemi zábly, ale přesto jsem byl připraven, abych vystřelil palcem vzhůru a stopnul auto, které by mě dostalo aspoň trochu blíž k Praze. Řádila sněhová vánice a pravděpodobnost, že by mě auta vůbec zaregistrovala, byla mizivá. Zvlášť na jedné zapadlé silnice uprostřed neznáma, pár kilometrů za městečkem, kde jsem byl navštívit těsně před Vánoci kamarádku a vinou mnohých radovánek se stalo, že mi nezbyla jediná koruna na cestu zpět.
Byl Štědrý den poledne roku 2006 a já si začínal pomalu připouštět, že to nestihnu domů na večeři a rodiče na mě během svátků budou celkově nepříjemný a já budu muset poslouchat řeči o tom, že jsem černou ovcí rodiny, že byla blbost vydávat se někam do neznáma a nestihnout tak vánočního kapra, že mi dárky pod stromečkem zplesnivěly a tak je museli vyhodit. Bylo mi 16, za chvíli 17 a přes všechno to dozrávání v muže jsem byl stále plaché dítě, které se bálo výčitek pánů rodičů. Mobil jsem měl vybitý, a i kdyby byl měl šťávu, stejně v něm nebyla ani koruna, abych zavolal o pomoc a takzvaná „nouzová smska“ tenkrát ještě neexistovala.
Jen optimismus a pytlík arašídů v kapse mě držel stále na nohou a nepropadal jsem skepsi, že by se to nedalo zvládnout, i když díky přívalům sněhu, které zasypávaly vozovku a díky nimž bylo vidět sotva dva metry před sebe, se to mohlo klidně stát. Pomalu jsem si prošlapával cestu skrz sníh, promrzlý na kost a vzpomínal na jedny Vánoce, kdy jsem pod stromečkem objevil stavebnici lega ze zimní kolekce údržbářů silnic.
„Ale já chtěl piráty…“ trochu jsem potáhnul a ze stavebnicí se posadil zpátky do křesla nevěda, co si o hloupých údržbářích myslet. Táta se na mě koukal trochu zaraženě a pak se rozesmál: „To jsou taky takový piráti. Brázděj asfaltové moře a loupí poklady v podobě bílého zlata.“
Stavebnici jsem pochopitelně poskládal, ale pak ji hned rozebral a z kostiček se pokusil postavit vesmírnou loď a panáci v oranžových vestách se tak stali kosmonauty.
Zaslechl jsem zvuk a otočil se s rukou připravenou ke stopnutí. Jenže to jen praskla poblíž větev pod nánosem sněhu. Přidal jsem do kroku a doufal, že se brzy dostanu aspoň do nějaké vesnice, kde bych si mohl zavolat domů.
Kráčel jsem pomalu asi hodinu, když tu se přede mnou z bílé tmy vynořil obraz, který jsem opravdu nečekal. Na patníku tu seděl mládenec, starší, ale ne o moc, než já, oblečený do slušivého kabátu s beranicí naraženou na hlavě, pravou ruku vztyčenou ke stopu. Zamával jsem mu a on mi taktéž odpověděl. Došel jsem až k němu.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a usmál se na mě, nevypadalo to, že by mrznul.
„Tady toho moc nestopneš.“ Povídám mu.
„To se pleteš, tady je výborný místo na stopování.“
„V létě možná, ale v týhle vánici?“
Upřímně se zasmál a z kapsy kabátu vytáhnul balíček cigaret značky, kterou jsem v životě neviděl: „Chceš?“
„Dám si.“ Sundal jsem si rukavici, aby se mi cigareta lépe držela a silně jsem pochyboval, že mi bude schopnej v tomhle počasí připálit sirkami, které se mu objevili v ruce. Jenže v tom přestalo sněžit a kolem nás byla jen sněhem posetá krajina. Kluk sirkou bez problému škrtnul a já mohl do plic nasát dráždivý cigaretový kouř.
„Já jsem Ondra.“ Představil jsem se.
„Já Adam. Kam jedeš?“
„Potřebuju do Prahy za rodinou, na večeři. Ale nevím, jestli to stihnu.“ Podělil jsem se s ním o své obavy: „a ty? Kam jedeš?“
„Tak nazdařbůh. Slyšel jsem, že cesta by měla mít cíl, ale moje cesta už nemá cíle, takže je to jedno. Opravdu je tady dobré místo na stop. Počkej si a určitě ti za chvíli někdo zastaví.“
„To těžko, co jdu po týhle silnici, ještě neprojelo jediné auto.“
Sesedl z patníku, poklepal mi na rameno, otočil se a začal kráčet dál po silnici. Chumelenice se vrátila v plné síle, až mě skoro odhodila do silnice. Ačkoliv jsem ho už neviděl, ještě jsem mohl zaslechnout jeho slova: „Určitě ti někdo zastaví.“
Zvláštní pomyslel jsem si a pak si všimnul, že patník na kterém seděl, nebyl patníkem nýbrž jedním z těch pomníčků u silnice. Kleknul jsem si k němu a rukavicí odhrnul vrstvu sněhu, která byla na něm přilepená. Byla na něm černobílá průkazová fotografie mladého kluka a pod ní nápis: „Zde zemřel rukou vraha Adam Vávra ve věku nedožitých 21 let, na Štědrý den roku 1986, student práv.“ Znovu jsem si pečlivě prohlédl fotografii a k mému úžasu zjistil, že na ní vyobrazen kluk, který mi dal cigaretu.
Napřímil jsem se a zaraženě koukal na pomníček. Chtěl jsem se rozeběhnout po silnici a Adama dostihnout a zeptat se ho na spoustu věcí, jenže úžas mi zmrazil nohy, mnohem víc, než zima, která najednou jakoby nebyla.
Zasáhla mě vzpomínka na léto, kdy jsme jeli s kamarádem na kole kousek za Prahu, abychom se vykoupali v opuštěném lomu. Vyprávěl mi, že se tam jednou utopila jedna holka, a člověk může slyšet, když má vodu v uších, její smutný zpěv. Zasmál jsem se tomu a řekl, že je to pěkný příběh, že ho určitě jednou použiju. A pak, když jsem z vody vylezl a v uších měl vodu, měl jsem pocit, že slyším její pláč. Vzpomínka na léto mě taky vrátila do reality. Stál jsem u pomníčku mrtvého stopaře, v zemi nikoho a smířil se s tím, že mám občas potrhlé vidiny. Jen vajgl válející ve sněhu, mi vrtal dál hlavou.
A sotva jsem si vytáhnul z kapsy pytlíček z arašídy, abych si zvedl náladu, na silnici se objevila světla opatrně jedoucího auto. Usmálo se na mě štěstí. Řekl jsem si, vztyčil palec vzhůru a auto mi skutečně zastavilo. Byla to škodovka, která se dneska na silnicích už skoro vůbec nevidí a já se divil, že v tomhle počasí je schopná jízdy.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič s hnědým plnovousem ve staré vojenské uniformě, kolem padesátky. A já mu pověděl, že se potřebuji dostat do Prahy, ale že mi stačí na jakoukoliv komunikaci, odkud by to už neměl být problém. Sdělil mi, že jede do Staré Boleslavi a já se zaradoval, protože bylo kolem třetí a večeři bych mohl ještě stihnout.
Dál už řidič zarytě mlčel a bedlivě si střežil zasněženou vozovku před sebou. Trochu jsem se bál, že někde zapadneme do sněhu a tam moje štěstí skončí, jenže auto, jako by po sněhu klouzalo a za chvíli se už vymotalo z té nekonečné silnice, po které jsem kráčel. Projeli jsme vesnicí a dostali se již na solí posypanou cestu, kde jsem si ještě jednou při pohledu na kolem projíždějící oranžové auto, vzpomněl na stavebnici lega a slíbil si, že až bude čas, vyndám jí ze sklepa, poskládám a pak vystavím v kuchyni na mikrovlnku.
U stopování mi vždycky přišla jedna věc trochu otravná. Usmívat se a odpovídat sem a tam na otázky řidičů, které byly vždycky vesměs stejné: „Kam jedeš? Co tam budeš dělat? Jo? No to je bezva.“ Zkrátka se je snažit za svezení trochu pobavit. Jenže v téhle staré škodovce jsem nic takového nemusel. Řidič nevypadal, že by se chtěl nějak bavit a dost možná ani neregistroval mojí přítomnost. A i když nemám rád bavení se na týhle úrovni s cizími lidmi, na druhou stranu je rád poznávám, a když mlčí tak si je prohlížím. Kromě charakteristických vousů mě zarazila jeho pavučinová jizva na spánku a celkový pochmurný výraz, který z něj vycházel.
A těsně před Boleslaví se rozmluvil: „Byl Štědrý den a já spěchal za rodinou. Vánice. Nebylo vidět skoro nic a on stál uprostřed silnice a já… já ho prostě neviděl. Nemohl jsem a pak jsem zbaběle ujel.“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Zuřivě mával, chtěl svézt. Jenže to jsem si uvědomil, až potom. A brzdy, i kdybych brzdil, silnice byla namrzlá a nikdy jsem nemohl zastavit ve správný čas. Pocit viny mě sžíral a když jsem seděl u večeře, mlčel jsem a žena se mě ptala, co to se mnou je. Neodpověděl jsem. Když jsem cinkal zvonečkem, nemohl jsem se toho zbavit, a když se šlo večer spát, nemohl jsem usnout. Vyplížil jsem se z ložnice, nasedl do auta a odjel kousek za město, kde na opuštěném parkovišti, jsem si přiložil ke spánku pistoli a vystřelil…“
S posledním slovem se auto zastavilo u starého hřbitova na okraji Boleslavi: „Tady končím“ řekl a dveře se sami otevřely. Zkoprnělý jsem vystoupil a než jsem se stačil otočit a za jízdu poděkovat, auto bylo pryč.
Byla již tma, když jsem se posadil na náměstí a rozhodl se přemýšlet, jak se dostanu z Boleslavi domů. Nebylo to daleko. Bydleli jsme na Černém mostě a to byl kousek cesty. Na dalšího stopa jsem neměl náladu a z cedulky u autobusové zastávky jsem se dozvěděl, že autobusy do Prahy přestaly jezdit před hodinou.
A v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět telefon, který byl zaručeně vybitý. Podivil jsem se tomu a vytáhl jej. Na displeji stálo táta a já si představil jeho naštvaný tón.
„Ahoj.“
„Ahoj, kde si, prosím tě? Už jsme z toho tady docela nervózní a kapr je už skoro dosmaženej.“
Do očí se mi nalily slzy.
„Já… já jsem v Boleslavi. Nechceš pro mě přijet?“
„A kde tam seš?“
„Na náměstí.“
„Dobře, tak vydrž, do dvaceti minut jsem tam.“
„Tati?“
„No, co je?“
„Mám tě rád a těším se na večeři.“
Chvilku mlčel: „My se na tebe taky těšíme.“
Ruce mi pod rukavicemi zábly, ale přesto jsem byl připraven, abych vystřelil palcem vzhůru a stopnul auto, které by mě dostalo aspoň trochu blíž k Praze. Řádila sněhová vánice a pravděpodobnost, že by mě auta vůbec zaregistrovala, byla mizivá. Zvlášť na jedné zapadlé silnice uprostřed neznáma, pár kilometrů za městečkem, kde jsem byl navštívit těsně před Vánoci kamarádku a vinou mnohých radovánek se stalo, že mi nezbyla jediná koruna na cestu zpět.
Byl Štědrý den poledne roku 2006 a já si začínal pomalu připouštět, že to nestihnu domů na večeři a rodiče na mě během svátků budou celkově nepříjemný a já budu muset poslouchat řeči o tom, že jsem černou ovcí rodiny, že byla blbost vydávat se někam do neznáma a nestihnout tak vánočního kapra, že mi dárky pod stromečkem zplesnivěly a tak je museli vyhodit. Bylo mi 16, za chvíli 17 a přes všechno to dozrávání v muže jsem byl stále plaché dítě, které se bálo výčitek pánů rodičů. Mobil jsem měl vybitý, a i kdyby byl měl šťávu, stejně v něm nebyla ani koruna, abych zavolal o pomoc a takzvaná „nouzová smska“ tenkrát ještě neexistovala.
Jen optimismus a pytlík arašídů v kapse mě držel stále na nohou a nepropadal jsem skepsi, že by se to nedalo zvládnout, i když díky přívalům sněhu, které zasypávaly vozovku a díky nimž bylo vidět sotva dva metry před sebe, se to mohlo klidně stát. Pomalu jsem si prošlapával cestu skrz sníh, promrzlý na kost a vzpomínal na jedny Vánoce, kdy jsem pod stromečkem objevil stavebnici lega ze zimní kolekce údržbářů silnic.
„Ale já chtěl piráty…“ trochu jsem potáhnul a ze stavebnicí se posadil zpátky do křesla nevěda, co si o hloupých údržbářích myslet. Táta se na mě koukal trochu zaraženě a pak se rozesmál: „To jsou taky takový piráti. Brázděj asfaltové moře a loupí poklady v podobě bílého zlata.“
Stavebnici jsem pochopitelně poskládal, ale pak ji hned rozebral a z kostiček se pokusil postavit vesmírnou loď a panáci v oranžových vestách se tak stali kosmonauty.
Zaslechl jsem zvuk a otočil se s rukou připravenou ke stopnutí. Jenže to jen praskla poblíž větev pod nánosem sněhu. Přidal jsem do kroku a doufal, že se brzy dostanu aspoň do nějaké vesnice, kde bych si mohl zavolat domů.
Kráčel jsem pomalu asi hodinu, když tu se přede mnou z bílé tmy vynořil obraz, který jsem opravdu nečekal. Na patníku tu seděl mládenec, starší, ale ne o moc, než já, oblečený do slušivého kabátu s beranicí naraženou na hlavě, pravou ruku vztyčenou ke stopu. Zamával jsem mu a on mi taktéž odpověděl. Došel jsem až k němu.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a usmál se na mě, nevypadalo to, že by mrznul.
„Tady toho moc nestopneš.“ Povídám mu.
„To se pleteš, tady je výborný místo na stopování.“
„V létě možná, ale v týhle vánici?“
Upřímně se zasmál a z kapsy kabátu vytáhnul balíček cigaret značky, kterou jsem v životě neviděl: „Chceš?“
„Dám si.“ Sundal jsem si rukavici, aby se mi cigareta lépe držela a silně jsem pochyboval, že mi bude schopnej v tomhle počasí připálit sirkami, které se mu objevili v ruce. Jenže v tom přestalo sněžit a kolem nás byla jen sněhem posetá krajina. Kluk sirkou bez problému škrtnul a já mohl do plic nasát dráždivý cigaretový kouř.
„Já jsem Ondra.“ Představil jsem se.
„Já Adam. Kam jedeš?“
„Potřebuju do Prahy za rodinou, na večeři. Ale nevím, jestli to stihnu.“ Podělil jsem se s ním o své obavy: „a ty? Kam jedeš?“
„Tak nazdařbůh. Slyšel jsem, že cesta by měla mít cíl, ale moje cesta už nemá cíle, takže je to jedno. Opravdu je tady dobré místo na stop. Počkej si a určitě ti za chvíli někdo zastaví.“
„To těžko, co jdu po týhle silnici, ještě neprojelo jediné auto.“
Sesedl z patníku, poklepal mi na rameno, otočil se a začal kráčet dál po silnici. Chumelenice se vrátila v plné síle, až mě skoro odhodila do silnice. Ačkoliv jsem ho už neviděl, ještě jsem mohl zaslechnout jeho slova: „Určitě ti někdo zastaví.“
Zvláštní pomyslel jsem si a pak si všimnul, že patník na kterém seděl, nebyl patníkem nýbrž jedním z těch pomníčků u silnice. Kleknul jsem si k němu a rukavicí odhrnul vrstvu sněhu, která byla na něm přilepená. Byla na něm černobílá průkazová fotografie mladého kluka a pod ní nápis: „Zde zemřel rukou vraha Adam Vávra ve věku nedožitých 21 let, na Štědrý den roku 1986, student práv.“ Znovu jsem si pečlivě prohlédl fotografii a k mému úžasu zjistil, že na ní vyobrazen kluk, který mi dal cigaretu.
Napřímil jsem se a zaraženě koukal na pomníček. Chtěl jsem se rozeběhnout po silnici a Adama dostihnout a zeptat se ho na spoustu věcí, jenže úžas mi zmrazil nohy, mnohem víc, než zima, která najednou jakoby nebyla.
Zasáhla mě vzpomínka na léto, kdy jsme jeli s kamarádem na kole kousek za Prahu, abychom se vykoupali v opuštěném lomu. Vyprávěl mi, že se tam jednou utopila jedna holka, a člověk může slyšet, když má vodu v uších, její smutný zpěv. Zasmál jsem se tomu a řekl, že je to pěkný příběh, že ho určitě jednou použiju. A pak, když jsem z vody vylezl a v uších měl vodu, měl jsem pocit, že slyším její pláč. Vzpomínka na léto mě taky vrátila do reality. Stál jsem u pomníčku mrtvého stopaře, v zemi nikoho a smířil se s tím, že mám občas potrhlé vidiny. Jen vajgl válející ve sněhu, mi vrtal dál hlavou.
A sotva jsem si vytáhnul z kapsy pytlíček z arašídy, abych si zvedl náladu, na silnici se objevila světla opatrně jedoucího auto. Usmálo se na mě štěstí. Řekl jsem si, vztyčil palec vzhůru a auto mi skutečně zastavilo. Byla to škodovka, která se dneska na silnicích už skoro vůbec nevidí a já se divil, že v tomhle počasí je schopná jízdy.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič s hnědým plnovousem ve staré vojenské uniformě, kolem padesátky. A já mu pověděl, že se potřebuji dostat do Prahy, ale že mi stačí na jakoukoliv komunikaci, odkud by to už neměl být problém. Sdělil mi, že jede do Staré Boleslavi a já se zaradoval, protože bylo kolem třetí a večeři bych mohl ještě stihnout.
Dál už řidič zarytě mlčel a bedlivě si střežil zasněženou vozovku před sebou. Trochu jsem se bál, že někde zapadneme do sněhu a tam moje štěstí skončí, jenže auto, jako by po sněhu klouzalo a za chvíli se už vymotalo z té nekonečné silnice, po které jsem kráčel. Projeli jsme vesnicí a dostali se již na solí posypanou cestu, kde jsem si ještě jednou při pohledu na kolem projíždějící oranžové auto, vzpomněl na stavebnici lega a slíbil si, že až bude čas, vyndám jí ze sklepa, poskládám a pak vystavím v kuchyni na mikrovlnku.
U stopování mi vždycky přišla jedna věc trochu otravná. Usmívat se a odpovídat sem a tam na otázky řidičů, které byly vždycky vesměs stejné: „Kam jedeš? Co tam budeš dělat? Jo? No to je bezva.“ Zkrátka se je snažit za svezení trochu pobavit. Jenže v téhle staré škodovce jsem nic takového nemusel. Řidič nevypadal, že by se chtěl nějak bavit a dost možná ani neregistroval mojí přítomnost. A i když nemám rád bavení se na týhle úrovni s cizími lidmi, na druhou stranu je rád poznávám, a když mlčí tak si je prohlížím. Kromě charakteristických vousů mě zarazila jeho pavučinová jizva na spánku a celkový pochmurný výraz, který z něj vycházel.
A těsně před Boleslaví se rozmluvil: „Byl Štědrý den a já spěchal za rodinou. Vánice. Nebylo vidět skoro nic a on stál uprostřed silnice a já… já ho prostě neviděl. Nemohl jsem a pak jsem zbaběle ujel.“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Zuřivě mával, chtěl svézt. Jenže to jsem si uvědomil, až potom. A brzdy, i kdybych brzdil, silnice byla namrzlá a nikdy jsem nemohl zastavit ve správný čas. Pocit viny mě sžíral a když jsem seděl u večeře, mlčel jsem a žena se mě ptala, co to se mnou je. Neodpověděl jsem. Když jsem cinkal zvonečkem, nemohl jsem se toho zbavit, a když se šlo večer spát, nemohl jsem usnout. Vyplížil jsem se z ložnice, nasedl do auta a odjel kousek za město, kde na opuštěném parkovišti, jsem si přiložil ke spánku pistoli a vystřelil…“
S posledním slovem se auto zastavilo u starého hřbitova na okraji Boleslavi: „Tady končím“ řekl a dveře se sami otevřely. Zkoprnělý jsem vystoupil a než jsem se stačil otočit a za jízdu poděkovat, auto bylo pryč.
Byla již tma, když jsem se posadil na náměstí a rozhodl se přemýšlet, jak se dostanu z Boleslavi domů. Nebylo to daleko. Bydleli jsme na Černém mostě a to byl kousek cesty. Na dalšího stopa jsem neměl náladu a z cedulky u autobusové zastávky jsem se dozvěděl, že autobusy do Prahy přestaly jezdit před hodinou.
A v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět telefon, který byl zaručeně vybitý. Podivil jsem se tomu a vytáhl jej. Na displeji stálo táta a já si představil jeho naštvaný tón.
„Ahoj.“
„Ahoj, kde si, prosím tě? Už jsme z toho tady docela nervózní a kapr je už skoro dosmaženej.“
Do očí se mi nalily slzy.
„Já… já jsem v Boleslavi. Nechceš pro mě přijet?“
„A kde tam seš?“
„Na náměstí.“
„Dobře, tak vydrž, do dvaceti minut jsem tam.“
„Tati?“
„No, co je?“
„Mám tě rád a těším se na večeři.“
Chvilku mlčel: „My se na tebe taky těšíme.“
středa 18. listopadu 2009
Jediná jistota
A čím si vlastně můžete být v životě jistí? Hned by všichni stroze odpověděli, že smrtí, ale já si tím tak jistej nejsem. Co když nezemřu? Co když se tu budu věčně potulovat a nebudu moci zemřít? To potom přijdu o tu poslední jistotu, která mi dneska zbývá.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“
Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.
„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.
A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.
Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?
Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.
Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.
A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“
Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.
„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.
A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.
Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?
Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.
Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.
A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.
neděle 15. listopadu 2009
pondělí 9. listopadu 2009
Adelajda námořníkem
Tak ještě jednou, všechno nejlepší Adélo, čarodějko mého srdce, svědomí mého penisu, vílo vytesaná z alabastru...
„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“
Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.
„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“
Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“
Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.
„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“
Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.
Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.
„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“
Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.
„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“
Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“
Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.
„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“
Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.
Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.
úterý 13. října 2009
Pro slepé
Jednou v parku potkal fotbalový fanda slepce.
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“
úterý 6. října 2009
Pohled
Panu Rejžkovi táhlo na nějakých padesát let. Věk, ve kterém si spousta lidí začíná připouštět, že se jejich životní cesta poněkud zkracuje. Jiní si to nepřipouští a stále se cítí jako mladíci a vyvádí různé ztřeštěnosti. Chytá je takzvaná druhá míza. Chlapíci hledají mladé milenky a ženy si užívají začátky menopauzy.
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.
Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…
„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.
Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…
„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“
středa 30. září 2009
Hledání loutkáře
Uvažovali jste někdy o tom, že děláte něco, co byste dělat neměli, že to dobře víte, ale nemůžete tomu nijak zabránit? Jistě, že uvažovali a samozřejmě jste se také proti tomu zkoušeli vzpouzet. A ti opravdu silní jedinci dokázali třeba takovou bitvu i vyhrát. Jenže bylo to vítězství? Rozumu nad instinktem? Člověk je taková loutka, která má za loutkáře buď rozum nebo cit. Bohužel oba jsou snadno ovlivnitelní vnějšími vlivy. U citu to může být strach, láska, nenávist nebo třeba slepá důvěra ve vůdce. U rozumu jsou to pak informace, které zpracovává, přebírá je a posléze jimi argumentuje. Dalo by se říci: vlastní úsudek - jenže to přece žádný vlastní úsudek, když zpracováváte a kopírujete informace získané od jiných, není. Je to vlastní posouzení, ale ne vlastní rozum. Nebudete dělat přece to, co si myslíte, že je nejlepší, protože si to myslíte na základě spousty vstřebaných informací od jiných myslitelů, o kterých si třeba nemyslíte, že jsou pitomci, ale oni ve své době pitomci skutečně byli.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.
sobota 19. září 2009
Zásahy do minulosti
V šestnácti toho vlastně moc o životě nevíte a všechno si tak ještě hezky idealizujete, když chcete. Taky si to idealizovat nemusíte, můžete to vidět temně, tak jak to vidět chcete. Možná čtete fantasy a všude byste nejraději viděli temné rytíře, kteří nosí kolem krku náhrdelník z lidských kostí. Možná jsou to dívky. Urozené panny, stojící na útesech a rozhodnuté skočit dolů. Nebo jste prasáci a všude vidíte sex, který jste zatím měli možnost poznat jen z pornočasopisu koupeného v trafice na druhé straně města...
Vraťme se tedy o pár let zpět...
1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty
2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší
3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý
Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu
4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"
Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....
Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic
Vraťme se tedy o pár let zpět...
1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty
2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší
3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý
Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu
4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"
Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....
Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic
A z kýče vznikaj píči
v růžových tričkách
a bílých kalhotech.
Remcající o nerozumu kouření trávy
a o cestě do pekel
Žmoulající svoje ultralehké slimky
zahleděné do sebe
A pak se snaží ukrást cigarety
a chytají je ožralí štamgasti
Cítí se provinile. Div se nerozpláčou.
Ale nestydí se. Venku z hospody už zase
remcají o trávě a o cestě do pekel
v růžových tričkách
a bílých kalhotech.
Remcající o nerozumu kouření trávy
a o cestě do pekel
Žmoulající svoje ultralehké slimky
zahleděné do sebe
A pak se snaží ukrást cigarety
a chytají je ožralí štamgasti
Cítí se provinile. Div se nerozpláčou.
Ale nestydí se. Venku z hospody už zase
remcají o trávě a o cestě do pekel
pátek 11. září 2009
neděle 30. srpna 2009
Z vrakoviště
Nocoval jsem na vrakovišti
a vraky aut mluvili.
"Lidi jsou kreténi, kdyby aspoň
trochu benzínu tu nechali..."
"Benzín. Chci benzín!"
"To bolí...!!!"
Vrzali v agonii, protože se jim
nedostávalo jejich fetu.
A co jste čekali?
Filosofickou debatu o šrotovném,
životě a smrti? Nekonečnosti vesmíru?
"Já chci NAFTU!"
A někde vzadu sípala jedna stodvacítka:
"...kdyby aspoň trocha plynu..."
a vraky aut mluvili.
"Lidi jsou kreténi, kdyby aspoň
trochu benzínu tu nechali..."
"Benzín. Chci benzín!"
"To bolí...!!!"
Vrzali v agonii, protože se jim
nedostávalo jejich fetu.
A co jste čekali?
Filosofickou debatu o šrotovném,
životě a smrti? Nekonečnosti vesmíru?
"Já chci NAFTU!"
A někde vzadu sípala jedna stodvacítka:
"...kdyby aspoň trocha plynu..."
Vzpomínka na co?
Promítnout si zpětně v hlavě
diapositivy ze dne, kdy jsem tě...
Byla si mladá, hebká a plná úzkosti
strachu z toho, co mělo přijít
a stejně si řekla: "Jdu do toho."
Letěli jsme vzduchem,
docela dlouho na to, kolik jsme vážili
a vážili jsme vůbec něco?
Teď už jsi ztracená v hromadě vzpomínek,
plků kámošů a roztaženejch nohou
nedospělých kurviček.
Nikde tu chvíli nemám uloženou,
ale kdyby - nikomu bych to neukázal
Bylo to příliš... dramatické
a zvrácené
a vyblité
... uspěchané?
diapositivy ze dne, kdy jsem tě...
Byla si mladá, hebká a plná úzkosti
strachu z toho, co mělo přijít
a stejně si řekla: "Jdu do toho."
Letěli jsme vzduchem,
docela dlouho na to, kolik jsme vážili
a vážili jsme vůbec něco?
Teď už jsi ztracená v hromadě vzpomínek,
plků kámošů a roztaženejch nohou
nedospělých kurviček.
Nikde tu chvíli nemám uloženou,
ale kdyby - nikomu bych to neukázal
Bylo to příliš... dramatické
a zvrácené
a vyblité
... uspěchané?
Proklamace
Je čas akorát na to, stát se prohnilým
smradlavým červem a
okusovat nohy špinavé státnosti
chcát na sochy myslitelů, ač
jsem je po dlouhá léta měl v úctě
lámat stromky ve školkách,
běhat po lesích s letlampou...
Zapálit pekl, rozdmýchat plameny,
jež svou nenávistí sežerou sebe sama.
Srát na mluvu, plahočit se po
kolejích metra
a občas - jako vodníci v pohádkách
- někoho do kolejiště stáhnout
Být nenáviděn - nebýt souzen
propadnout se do jámy a tam se vyspat
- než opět přijde Jaro
smradlavým červem a
okusovat nohy špinavé státnosti
chcát na sochy myslitelů, ač
jsem je po dlouhá léta měl v úctě
lámat stromky ve školkách,
běhat po lesích s letlampou...
Zapálit pekl, rozdmýchat plameny,
jež svou nenávistí sežerou sebe sama.
Srát na mluvu, plahočit se po
kolejích metra
a občas - jako vodníci v pohádkách
- někoho do kolejiště stáhnout
Být nenáviděn - nebýt souzen
propadnout se do jámy a tam se vyspat
- než opět přijde Jaro
Co zbylo?
Tak co zbylo z chvilkové lásky?
Vyčichlý cigaretový dým v záclonách
máminý ložnice?
Nenaplněná prasklá šprcka pod postelí
a uslzená holka sedící na svých kufrech,
čekající na první vlak, který ji
vysvobodí z toho odporného města
plného lstivých Don Juanů?
A slintající vozíčkář,
který díky své hi-tec kameře
pořídil včera v noci opravdu žhavý záznam
- ten dostane mrtvici, když si potřetí
pustí pásku a pokochá se pohledem na
orgasmu vychrstnutý do dívčina obličeje.
Vyčichlý cigaretový dým v záclonách
máminý ložnice?
Nenaplněná prasklá šprcka pod postelí
a uslzená holka sedící na svých kufrech,
čekající na první vlak, který ji
vysvobodí z toho odporného města
plného lstivých Don Juanů?
A slintající vozíčkář,
který díky své hi-tec kameře
pořídil včera v noci opravdu žhavý záznam
- ten dostane mrtvici, když si potřetí
pustí pásku a pokochá se pohledem na
orgasmu vychrstnutý do dívčina obličeje.
...
Rozbitej lahváč,
roztřískanej o kámošovu lebku
nedopitý pivo se rozpíjí v
krvavé kaňce u jeho hlavy
Řvu: "Kurva! Kámo, vstávej!"
Ale on mlčí, oči upřené do fialového nebe
smogové clony nad Prahou...
kopnu do něj, ale je tuhej
"Ještě, že jsem nepoužil flašku Ruma."
povzdechnu si nakonec
roztřískanej o kámošovu lebku
nedopitý pivo se rozpíjí v
krvavé kaňce u jeho hlavy
Řvu: "Kurva! Kámo, vstávej!"
Ale on mlčí, oči upřené do fialového nebe
smogové clony nad Prahou...
kopnu do něj, ale je tuhej
"Ještě, že jsem nepoužil flašku Ruma."
povzdechnu si nakonec
Nechrochtat
Kdybych aspoň tolik nechrochtal,
když šukám mladou štětku
v uličce na Starém městě
u popelnic.
Nedával bych najevo,
že jsem zkažené zvíře
pochutnávající si na mladém
přesto prohnilém mase
náctiletých feťaček.
Mlaskám, supím, chrochtám,
hejkám blahem, když krvavě žlutá mrdka
stéká jim po stehnech
k ponožkám Hello Kity.
Vyplácím spropitné, které sotva může stačit
na krabičku Startek a snad zapalovač,
kterým rozpálí lžíci
a v ní tekutou rtuť.
když šukám mladou štětku
v uličce na Starém městě
u popelnic.
Nedával bych najevo,
že jsem zkažené zvíře
pochutnávající si na mladém
přesto prohnilém mase
náctiletých feťaček.
Mlaskám, supím, chrochtám,
hejkám blahem, když krvavě žlutá mrdka
stéká jim po stehnech
k ponožkám Hello Kity.
Vyplácím spropitné, které sotva může stačit
na krabičku Startek a snad zapalovač,
kterým rozpálí lžíci
a v ní tekutou rtuť.
pátek 28. srpna 2009
úterý 4. srpna 2009
Pokora
Proudí mi hlavou myšlenky o tom, co je zbytečný říkat či psát. O tom, čeho litovat a čeho ne (litovat? lituji možná spousty věcí, ale když v tom budu pokračovat, utopím se v sebelítosti a já se nechci utopit - chci dýchat volně a spokojeně, přesto s vědomím chyb, kterých jsem se dopustil, a které se už nesmí opakovat)
Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.
Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)
Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa
Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.
Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....
- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!
Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.
Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)
Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa
Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.
Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....
- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)