rozdělaný návrh na PF, pro mojí domácí firmu

Relax

už jen relaxovat, ležet v posteli a co nejrychleji usnout, protože víkend byl docela vyčerpávající. Velmi chci touto cestou poděkovat svým dočasným "spolubydlícím" Láďovy a Lucce, za takto strávený víkend.
A všem ostatním, co jsem při něm potkal. Děkuji za představení Aupairky, které bylo skvělé a je mi vážně líto, že jsem nedokázal v tu chvíli dát najevo svoje emoce. Saše za intelektuální hovor o umění a Kristýně za hovor o Bondym, o kterém toho věděla mnohem víc než já a tak dále...

Obraz

Třeba mám v nějaké bláznivé sféře lidského vnímání talent na malování

Kurva tohle teď žeru!

Protože neposlouchám rádio a nesleduju televizi a ani se moc neznám s lidma, co tohle prováděj a o populární muzice se moc nebavíme, tak ani nevím, jak moc je tohle známý. Třeba sem dávám pecku roku 2007 a budu vypadat, jako strašnej nevzdělanec, ale ty housle v tom jsou fakt kouzelný, a když jsem teď viděl ten klip - Bomba!

FLOBOTS

co vlastně říkáte novou "grafiku"?

Pozor!!!

Hledám místo, kde budu trávit Silvestra. Miluju, když ho trávím s cizíma lidma, co vůbec neznám. Tak kdybyste měl někdo zájem a chtěl mě někam pozvat, tak se takhle vtíravě ptám.

Tekila Keks

A říkejte mi Tekila Keks,
říkejte mi Tekilo,
Tequilou mě opíjejte a
přiládejte prsy na má ústa.

Uprostřed noci, ve chvíli, kdy už je sedm osm hodin tma
potkávám stíny, jak tancujou a zpívaj
hymnu zpustlíků co ztratili zájem rodiny...

Tekila se opírá o lampu,
svírá poloprázdnou flašku v pravé ruce
a v levé má pistoli,
kterou někoho zastřelí

Krok... krok... výstřel
výstřel... krok

a krev se táhne za mladíkem,
jako Amazonka,
už nestojí pevně, jak stával
umírá v křeči na konci ulice

Tichý smích zpustlíka,
říkali mu Tekila Keks

Tomuhle říkám porno, který by se mělo zakázat lidem starším 18-ti let

Soko

Tuhle zpěvačku mi včera pustil kámoš a docela se mi její projev líbí.

Facebook

Tak jsem se přihlásil na Facebook a mám tam málo kamarádů:D né že by mi na tom záleželo, ale prej je to lepší, čím víc těch přátel tam máte.

Klidně si zadejte: Ondřej Zais - a já vám tam vyjedu

Návrat do nebe

„Jednoho rána se probudila a skočila z nebe. Padala dlouho, padala nádherně. Tak nádherně, jaká sama byla. Bez křídel, bez svatozáře, jen v noční košili, ve které si večer šla lehnout. Dlouhé kaštanové vlasy vlály ve větru a její postava míjela oblaka a rychle se blížila k zemi. Těsně nad ní pád zpomalila a přistála pevně na svých nohou na louce, kde zrovna dva pasáček vyvedl stádo ovcí na pastvu.
Ladně přistoupila a užaslému pasáčkovy položila ruku na čelo: „Chci se s tebou milovat, mít děti a s tebou i zestárnout.“ Pronesla a on nemohl říct ne.
Tak spolu žili v pastevně a vychovali spoustu lidí. Jenže on zestárnul a ona stále zůstala stále mladá. Nikdy se jí nezeptal na původ a neměl proč. Žil zkrátka spokojený život a když umřel a děti již dávno byli ve světě, opustila i ona chudou pastevnu a vydala se na cestu.
A pak se zabydlela v jednom lese a v tom lese podle některých pověstí stále je a stále truchlí pro pasáčka . Je stále stejně krásná, a i když uplynulo tisíc let, na ní byste nenalezli jedinou vrásku.
Spousta lidí se jí pak vydala hledat, snad aby jí jen spatřili na vlastní oči, snad s ní prožili šťastný život a možná jim i porodila spoustu dětí. Možná jí jen hledali celý život a nikdy se nevrátili, protože se báli, že se jim doma vysmějou…“

„To je krásnej příběh. Asi bych jí chtěl taky najít.“ Povzdechl jsem si.
„Prožít spokojenej život? Kdo ví? Třeba je to skutečně pravda, a když něco hledáš, tak to můžeš najít.“ Tomáš se usmál a lehl si do trávy: „ale já sám si myslím, že je to jen legenda.“
Lehnul jsem si taky pohlédl na hvězdnou oblohu: „třeba je zrovna v tom našem lese…“
„…a třeba tam má perníkovou chaloupku a jí děti, aby byla věčně krásná.“
„Seš cynik, ale dobrej vypravěč.“
„A ty snílek.“
„Prostě mám rád tyhle příběhy a rád v ně věřím. Ty by si měl jako vypravěč taky.“
„Tak doufám, že se ti nějakej bude zdát, já jsem už dost unavenej a půjdu spát“ Pronesl, zachumlal se do deky a po chvíli jsem už mohl slyšet jeho chrápání.
Dál jsem hleděl do nebe a představoval jsem si jí v hlavě. Neměla tvář, neměla nohy a dokonce neměla ani tělo, ale stejně byla tou nejnádhernější ženou, kterou jsem si uměl představit.
Les byl jen deset metrů od nás.
Zkontroloval jsem, jestli Tomáš opravdu spí a pak potichu vstal, vytáhnul baterku a vstoupil do lesa.
Vlastně nevím, proč jsem tam šel. Ve skutečnosti jsem nebyl tak bláhovej, abych věřil, že je zrovna v našem lese, ale táhlo mě to. Sešel jsem ze stezky a kráčel místy, které jsem po tmě nepoznával. Překračoval a i zakopával o spadlé stromy, větve nebo roští, co se mi pletlo do cesty a jako ve snách, dál pokračoval.
Mohl jsem jít deset minut, zrovna jako hodinu, když jsem si uvědomil, že už neznám cestu zpět. Baterka byla v tu chvíli už skoro vybitá a já zjistil, že jsem ztracený. Zanadával jsem si za tu blbost a posadil se na pařez pod sebou. Tak teď mi zbejvá přečkat tu noc do rána. Povzdechnul jsem si a zanadával si do hlupáků. Zima se mi už dostala do kostí, kde pořádně řádila a já se klepal, jako osika.
A pak jsem ji spatřil. Stála přede mnou a usmívala se. V noční košili bez rukávů, tmavé vlasy jí spadali pod ramena a její zářivý úsměv mi naplnil žíly životem.
„Umřel jsem snad?“ zašeptal jsem. Mlčela, jen přistoupila blíž a položila mi ruku na čelo: „Chci se s tebou milovat, mít s tebou děti a s tebou i zestárnout.“ Pak mě chytla za ruku a odvedla na mýtinu v lese, kde měla ve stromu postavený skromný domeček. Místnost skromně zařízená a osvětlovala jí jen jedna svíčka na stole, uprostřed místnosti. V rohu stála pod oknem postel, která byla ustlaná a čekala na nás. Dovedla mě až k ní, posadila se a svlékla si košili. Suše jsem polknul.
„Já jsem Matěj.“ Zakoktal jsem.
„Chci se s tebou milovat, mít s tebou děti a s tebou i zestárnout.“ Zopakovala a už mi tím lezla na nervy. Krása nekrása, ta holka je možná tupá.
„Hele mě naučenejma frázema neoblbneš!“
„Chci se s tebou mil…“
„Tak dost už!“ zařval jsem a odvrátil tvář. Protože jsem se na ní nemohl dívat, když byla tak strašně nádherná a navíc přede mnou seděla polonahá: „To mi ani neřekneš, jak se jmenuješ?“
„Chci se s tebou…“ něco na tónu jejího hlasu se změnilo. Upřímná zoufalost. Pláč? Pohlédl jsem na zpět a stále tam bezradně seděla a po tváři jí stékala slza.
„Tak přece nebreč. Máš tu někde kapesník?“ neodpověděla, jen si zápěstím přejela po nose. „Prej kouzelná bytost a stejně to má v nose nudle.“ Nejspíš vůbec nerozuměla tomu co povídám, nejspíš šla jen po výrazu hlasu.
„To víš, že bych se s tebou chtěl milovat, mít s tebou spoustu dětí a s tebou zestárnout. Dokonce jsem šel do tohohle lesa s tím, že s tebou budu mít spoustu dětí, ale… Teď se mi to nějak nezdá. Nemám rád, když neznám jméno. S člověkem, od kterýho neznám jméno, se mi prostě blbě spí… Je mi jasný, že kdybych se s tebou teď pomiloval, tak bych se s tebou už miloval celej svůj život a nedokázal bych to zastavit, protože si ta nejnádhernější bytost, co jsem kdy viděl a to jsem už viděl hodně krásnejch holek a málokterou z těch co se tak líbili, jsem měl. Málokterá mi nabízela, že se mnou bude mít kopu dětí, a že se mnou zestárne.“ Pohlédl jsem na ní. Vlastně už nebyla tak krásná. Viděl jsem tam sedět obyčejnou holku v noční košili, co se evidentně ztratila ve světě, kterému nemohla nic nabídnout. „Moc dobře jsem viděl na mýtině ty náhrobky. Myslím, že už spousta jich takhle s tebou zestárla, ale já nemůžu. Já se musím vrátit ke kamarádovy a tak. Tak mi to odpusť.“
Usmála se a vstala. Najednou jakoby se celá místnost rozsvítila a jí narostli křídla. Byla ještě krásnější a tím spíš jsem musel odvrátit zrak, abych neoslepnul.
„Děkuji Matěji. Osvobodil jsi mě. Nyní se můžu vrátit zpátky domů. Celý ten dlouhý čas na zemi jsem čekala na někoho, kdo odmítne moji náruč a spokojený život se mnou. Nikdy nikdo neodolal a já si musela vzít i ty, kteří se mi vůbec nelíbili, ale ty se mi líbíš… můžeš jít se mnou do nebe a žít věčný život….Matěji, rozmysli si to… Matěji…“ a záře sílila, až mi pronikala i prsty, kterými jsem si zakrýval oči.

„No tak Matěji!“ Tomáš mi svítil baterkou do obličeje a snažil se mě probudit: „To neumíš chcát nebo co?“
„Co se stalo?“
„Nejspíš si zakopnul tady o tu větev a spadl do mdlob, to jsem rád, že ti nic není.“
„Ani nevíš Tomáši, o čem se mi zdálo.“
Rozesmál se.

Knights of Cydonia

tahle muzika, i když jde trochu do metalu, mě celkem baví

Uvidíš...

Všude kolem nás bylo peklo. Celý explodoval barvami, ale my tomu nevěnovali nejmenší pozornost.
„Je mi taková zima…“
Klečet nad kamarádem, který má utržený nohy od těla a vy víte, že umře a to nejspíš v následující minutě a to jen kvůli vaší blbosti…
„Radku, promiň!“ snažíte se neplakat, chcete ho v jeho posledních chvílích utěšit, ale nejde to, slzy dál tečou z vašich očí proudem: „Odpusť mi to.“
„Já umřu, viď že jo?“
„Asi jo.“
„To je ale… pěkně blbý… ještě jsem nepřefikl….“ Vydechuje a chrchlá při tom krev: „ještě jsem… nepřefiknul Ivetu.“
Držím ho v náručí, jsem celej od jeho krve a stejně se nezabráním úsměvu.
„To jí budeš muset přefiknout ty….“
„Mlč kamaráde… třeba to půjde ještě spravit.“
„Slíbíš… mi to?“
„Slibuji, kámo, přefiknu Ivetu.“
„Dík.“
Světlo v jeho očích vyhaslo. Držím jeho ochablé mrtvé tělo v náručí a pláču.

Zakopáváme o různý překážky, až se dostáváme ke středu skladiště, kde by měli bejt bedny s tím, o co máme zájem. „Radku, jseš tu?“ šeptám.
„Jo jsem.“ Proniká sem jen trocha světla ze dvora dveřmi, který jsme nechali otevřený, takže vidíme jen na zpáteční cestu, ale vůbec ne před sebe.
„Tady jsou ty bedny, tak něco vem.!
Nahmatal jsem víko, otevřel a zabalený rachejtle rval pytle.
„Už ho mám plnej!“ hlásí Radek kousek ode mě. Škrtnutí zapalovače a plamínek na chvilku osvětlí Radka, jak si připaluje cigaretu a sedí při tom na bedně.
„Vole! Típni to!“
„Proč?“
„Tady se nesmí kouřit, může to bouchnout!“
„Když budu opatrnej, tak ne. Neboj.“
„Típni to cigáro! Okamžitě!“ neudržel jsem se a skoro zařval.
„Srabe.“ Povzdechl si a hodil a chtěl típnout cigaretu o bednu pod sebou, jenže ve tmě neviděl, že zrovna v tom místě je díra do bedny a překvapeně do ní cigaretu upustil: „Jejda.“
„Co je?“
„Mě tam ta cigareta spadla.“
„Kam?“
„Do tý bedny.“
„A do prdele…“ V tu chvíli jsme zaslechli, jak se uvnitř vzňala rozbuška.
„Zdrhej!“
Ale Radek seděl dál zkoprněle na bedně a nejspíš nevěřil tomu, co se právě dělo. Pak bedna pod Radkem explodovala…


Je noc, plížíme se s Radkem kolem starých plechových budov, přelézáme plot s ostnatým drátem a ocitáme se na pozemku skladu pyrotechniky. Nikde ani noha, probíháme kolem strážní budky, kde si hlídač dal šlofíka, zahýbáme doprava a jsme u hlavní budovy. Všude visí cedule, že se na pozemku nesmí kouřit a vůbec zapalovat oheň. Radek kleštěma přeštipuje zrezlý zámek a otevírá opatrně dveře. Trochu to zavrzalo a narušilo noční klid, ale hlídač stále nejspíš spí, protože po dvou minutách, co jsme se schovávali za nějakejma bednama, jsme si mohli dovolit proniknout do skladu.
„Rozsviť baterku.“ Zašeptal jsem.
„Baterku máš ty.“
„Jak já?“
„Já jsem obstaral tmavý hadry a ty si měl obstarat baterku.“
„Vždyť jsem ti říkal, jestli by si k těm hadrům nemohl sehnat i baterku, že doma nemáme baterky do baterky!“
„Tak to jsem tě asi přeslechnul, když si furt mlel baterky, tak jsem si myslel, že máš dobrou baterku. Vždyť jsme byli opilí!“
„Šeptej!“ osočil jsem ho a přemejšlel co dál.
„Je tady tma jak v prdeli.“ Poznamenal Radek do tmy.
„Toho bych si nevšiml.“
„Tak nebuď naštvanej. To jsem měl všechno jako obstarat sám?“
„Vždyť jsem to celý vymyslel.“
„No a…?“ Někdy mívám chuť Radka škrtit, ale nebyl na to čas. Hlídače za chvilku jistě vzbudí budík a on půjde na svoji hodinovou obhlídku areálu.
„Tak to budem muset vzít po slepu.“ Navrhnul jsem nakonec.

„Ivetko, tobě to tak sluší.“ Usmál se Radek na barmanku, nedbaje že se ona na něj celej večer mračila. Zapálil si cigaretu a otočil se ke mně: „To jako myslíš vážně? Vykrást sklad s pyrotechnikou? Nejseš blázen?“
„Náhodou to mám dobře promyšlený. A pak… budeme mít ten nejlepší ohňostroj na Silvestra a myslíš, že jim těch několik rachejtlí co vezmem, bude chybět? Potřebujem jen tmavý hadry a baterku. Tmavý hadry nosíš ty, baterku musíš vzít taky ty, protože já nemám doma do baterky baterky a bez baterky to nejde.“
„Jasně, tmavý hadry.“ Dál pohledem hypnotizoval Ivču, která si ho nevšímala. Odklepal popel a otočil se zpátky na mně: „A ty se tam jako vyznáš?“
„Nedávno jsme tam byli na exkurzi se školou, a tady jsem si nakreslil plánek. Dělal jsem srandistu a ptal jsem se hlídače, jak se pracuje v noci…“
„A to ti jako řekl?“
„Byl jsem v tu chvíli obzvlášť vtipnej. A dokonce mi prozradil, že se to dělí na noční a denní službu, což je jasný, ale největší bomba je, že se rozpovídal a řekl, že on hlídá lichý dny ve dne a sudý v noci. Já na to, jaká je to práce, hlídat v noci? A on, že se nic moc neděje, že si vždycky dá kolem půlnoci šlofíka a nastaví budík tak, aby dal obchůzku každou hodinu a mezi tím jednoduše spí.“
„To ti nemohl říct jen tak..."
"Věř si čemu chceš, já do toho půjdu. Když půjdeme dva, tak budem mít dvakrát tolik nahrabáno.“
„Seš blázen," usmál se Radek: ",ale samotnýho tě v tom přece nenechám.“
Nechali jsme si od Ivči nalejt dvě tequily. Usmál jsem se na něj.
„Bude to brnkačka, uvidíš.“

Když jsem dočetl Zlou hodinu

Nedávno jsem si koupil v jednom takovým baru pytel zelí. Neříkal jsem nic, i když mě evidentně oškubal, byl jsem rád za to co mám. Pak jsem toho trochu ochutnal a v Dobrý trafice jsem si přečetl Zlou hodinu od Marquéze. Bylo to báječný a po dočtení a po dopití piva, jsem se zvednul a loudal se domů. Vystoupil jsem o zastávku dřív, že se vychčiju v parku, ale nakonec jsem to neudělal, protože jeden cikán (a nemyslím to nijak hanlivě) se tam šel vyčůrat přede mnou a druhej mě poprosil o cigáro, o oheň a pak si se mnou chtěl povídat. A tak jsem mu řekl, že jsem byl v kavárně, přečetl jsem si knížku a jdu domů. On jestli nemám nějakou trávu a já přiznal, že jo, i když jsem už moc dobře věděl, co bude následovat. Když chodíte do hospod na Smíchov, tak si brzo zvyknete na tyhle práva silnějšího... "A ukážeš mi to?"
"Asi ne. Nevidím důvod."
"Tak ukaž."
"Já to nemůžu najít."
"Tak hledej."
"Hledám, hledám... nenalézám."
"Se mě bojíš, nebo co?"
"Co bych se bál? prostě to nemůžu najít," ale moc dobře jsem věděl, kde to mám, jen tyhle oblože moc dobře znám. Ale nakonec, když už nejspíš věděl, že znám tyhle fígle, jsem to vytáhl a podal mu to, aby se "podíval". V tu ránu si to strčil do kapsy a sprásknul ruce: "A jseš podělanej."
"No to teda podělanej nejsem."
"Jseš!"
"Nejsem, hezky mi to vrátíš..." a další slova co následovali slova. Pohledy hezky zpříma do očí, až mě to přestalo bavit a chtěl jsem posunout hovor trochu dál: "no dobře, tak mi to zaplať."
"A kolik by sis jako představoval?"
"Nechci tě šidit, tak dvě kila?"
Ušklíbl se a ukázal směrem, kde opustil kamaráda: "Kámoš má prachy, tak uvidíme, co se dá dělat." Nezbývalo mi nic jinýho, než držet masku a jít s ním. Jeho kámoše se tam před kostelem na Arbesově náměstí vybavoval s dalšíma dvěma a můj průvodce mu podal pytlík se slovy: "Koukej."
"Odkud to máš?" Stál jsem za jeho zády a viděl, jak si pytlík prohlíží proti lampovýmu světlu. V hlavě mi to šmejdilo. Náhle jsem vystřelil rukou, že mu to z těch pracek seberu a pak uvidím, co bude dál, ale držel pevně a já dostal ránu do brady.
"Nech mího kámoše na pokoji!" řval průvodce a lepil se na mě. Nemám rád, když se na mě kdokoliv lepí a není to holka, tak jsem do něj strčil, až se trochu zapotácel do zadu, ale v mžiku se na mě zase lepil: "Zkus to ještě jednou, no zkus!" Cejtil jsem pohledy ostatních tří a věděl jasně, že nemám ani na toho jednoho pouličního rváče. Přesto jsem se nekontroloval a po chvíli keců jsem do něj znova strčil, už chtěl vystřelit rukou, ale zadržel jsem ho dalším lehkým strkancem a on se zastavil...

A jak to skončilo?

Když jsem si všimnul dalších dvou příchozích, tak jsem si byl už jistej, že dostanu přes hubu. Stále jsem ale nehodlal sundat masku (a skutečně je to, co mě v těchhle situacích žene tak šíleně dopředu, maska? Někdy je mi totiž úplně jedno, co se se mnou stane, hlavně když něco zažiju...), ale uvažoval jsem s chladnou hlavou a když mi došlo, že tu trávu už zpátky nedostanu, zaslechl jsem někde mezi jejich slovama, že to můžem zhulit spolu. Tak jsem tedy souhlasil a za chvilku už jsme si spolu dávali tu fajnovou dýmku míru, o kterou se málem strhla bitva. Průvodce se mi omlouval, že je grázl a podobně, já mu to svým způsobem odpustil, vyříkali jsme si to, ale co ve mě zůstane zarytý, jsou jeho slova: "Teď je to fajn, ale zejtra stejně budeš říkat, co ty černý huby provedly..."
A já to nechci vyprávět, že to byli "černý huby" - pro mě je pojem cikán stále kouzelnej, protože si představím toho ošátkovanýho chlapíka s naušnicemi a s noži v rukou. Prostě to vyprávím, protože se to stalo. Stejně jako jsem jednou šel tou samou ulicí někdy ve dvě ráno z Bílý vrány a najednou vidím, jak přeběhne ulici gang tak šesti kluků v hip-hopovým oblečení a ten dvoumetrovej na mě vybafne: "Fetuješ?" a já unavenej vůbec nezastavuju a při chůzi mu jen zadrmolím: "Ne"
"Tak to je dobře." celá ta banda se chechtá a já stále v chůzi, aniž bych se otáčel jen zařvu něco ve smyslu, že je to banda idiotů.
Ale nic se mi nestalo, i když se mi mohlo stát.

Každopádně jsem si nakonec zpíval s autama v naší ulici, který mě vítali a měli vlaječky a já s pocitem absolutního štěstí ten den šel spát.

Rumštajn - Rum

Cowboy bebop

Supr song a hlavně můj asi nejoblíbenější animovaný seriál

z orbitu...

Uvažuju, jestli jsou hodně mastný peníze, co najdete v čipsech...



otevřeně se vyznám,
vyznám ve tvý hlavě
už nejsou žádný pochyby
pohyby zvládnu hravě

Vrtíme se v postelích
kostelích co nepatří Bohu
proplouváme polštáři
z vášní branců Stalingradu


A pak mě taky strašně dneska bolí ucho, miluju kreslený postavičky, když na bitvy si hrajou a lepím do notesu ustřiženej pramen tvých zářivých vlasů.
Troufám si na obry a podkopávám jim nohy, uprostřed tůně samohany jsem bičován miliony malých šlahounů s trním.
Hodím si nohy za hlavu a proběhnu saténovou místností.
Princezen se letos narodilo málo, to aby princové vedli války.
Odpoutat se od reality a zákony logiky vyždímat na papír.

Mám sen, že mě budou v pokoji obklopovat kytky, spousta pokojových rostlin mi tu bude filtrovat vzduch a až si sem vezmu za pár let nějakou holku, obklopí jí džungle, ve které nechám volně poletovat páreček Andulek.

Měl jsem sen

Seděl jsem na posteli, něco psal do počítače a balil si při tom cigaretu. Otevřel okno zvedl se a se zapálenou cigaretou se rozeběhl po posteli, vykočil z okna a padal nekonečně dlouho z toho našeho jedenáctýho patra. Snad jsem při tom stačil i vykouřit tu cigaretu, mávat lidem do oken a vykasat si kalhoty, abych dopadl dobře.
A dole pak nebyl chodník, nýbrž bázen a já se ponořil do vody a vyplaval na jakémsi pobřeží, kde mě přivítala jedna z mích bývalých přítelkyň. Mohla to být jedna, stejně jako všechny ostatní a já ji objal a chtěli jsme milovat na tý pláži, jenže já nechtěl, aby se mi takovej sen zdál.
A tak jsem se probudil a venku byla stále tma. Ubalil jsem si cigertu, otevřel okno a zapálil. Koukal se dolů a prohlížel si chodník pod sebou. Otřepal jsem se a skočil...

Porno etudy

Ten názve je provizorní a až dokončím tuhle povídku, tak ji nejspíš přejmenuji a název porno etudy si nechám na později. Trochu experimentuji s formátem povídky a pod pojmem "porno" povídka si ani nepředstavím vyloženě erotickou prózu. Jen by se mi líbilo, kdyby takováto povídka měla stejné schéma, jako má normální porno snímek. Na začátku se velmi jednoduše načrtnou postavy, které se do sebe pustí - nejprve orálním sexem a pak přejdou do tvrdších poloh - to se samozřejmě mění - a taková to podívaná většinou vrcholí orgasmem (výstřikem na obličej)
- V mejch představách tedy taková ta povídka podle stejného schématu, kterej se podobá snímku jenom klouzáním děje, vrcholí povídka až orgastickou pointou, která je však snadno očekávatelná.
Jestli tedy máte zájem, můžete si pročíst "Porno etudy", které však nejsou žádnejma etudama, nýbrž snahou o naprostou syrovost brakových románů. Povídka je to navíc ještě nedokončená, protože v hospodě, kde jsem ji psal, mě těsně před finálem potěšila barmanka, když si ke mě přisedla.

Porno etudy

„Stále jste si ještě nezvykli na divokost názvů?“


Byl to mladej kluk plnej prázdnejch ideálů. Vždycky se rád usmíval, i když ostatním do smíchu nebylo, ale skleslost jeho mysli, dokázali prozradit jeho oči. Očima se prostě lhát nedá. Pokud si pamatuji, nikdy nedal do pusy cigaretu, nikdy se pořádně neopil a když pil, tak jen trochu, aby se neřeklo. S holkama si moc nerozuměl a snad ani žádnou ještě neměl.
A přesto, že nikdy nedocenil vtipy mích přátel a oni ho za to neměli zrovna v lásce, já ho měl celkem rád. Zdál se nezkaženej životem a byl zkrátka jedním z těch lidí, který nepotkáte na každým rohu.
Jmenoval se dejme tomu Karel

„Dej mi ruku a zavři oči,“ Řekla.
„Něco dostanu?“ usmál jsem se, ale oči poslušně zavřel. Slyšel jsem, jak se jí zrychlil dech a ona navedla svoji ruku na jedno svoje prso: „Co to…?“ zašeptal jsem trochu udiven, přesto jsem ruku neodtáhnul a místo toho jsem prso trochu zmáčknul. Nechal jsem dál zavřený oči, i když jsem je už mohl otevřít, cítil její dech na tváři a pak na rtech, vlahý a teplý polibek zároveň. Druhou rukou jsem jí přejel po břiše a ona udělala na oplátku to samé. Pak mi zašmátrala mezi nohama, kde mi už stál, přejela po něm hřbetem ruky a pak ho pevně uchopila.
„Líbí se ti to?“ šeptla mi do ucha.
Byl jsem zparalyzován a nemohl se hýbat, přesto jsem dokázal zašepat: „Ano.“
Cítit její vůni je jedna věc, její pleť druhá a vlhkost mezi jejíma nohama na mích prstech jiná.
Tisíce polibků, pohlazení a vyznání lásky. Obrazy dvou nahých těl, které se proplétají a letí vesmírem.
A pak už jen semeno stéká po obličeji té krásné blondýnky a já stojím najednou sám uprostřed tmy, nic mě nezajímá, ani ta holka, kterou jsem před chvílí miloval.
Sedím zahleděn sám do sebe. Okamžik vzteku, bezbřehé nenávisti, všeobjímajícího zla.

A najednou jsem zpátky ve svém těle a hladím jí po tváři: „Miluji tě.“ Vždycky je to to nejupřímnější vyznání. Čechrám jí ve vlasech a nechám jí, aby si lehla na záda. Roztáhnu jí nohy a políbím kundu ve vší její kráse. Chvíli suchá, záhy mokrá jako oceán.
Spirála vášně se opakuje, ale jsem od ní již vzdálen a letím spíš vesmírem vlastních myšlenek.

„Zabil jsem ji.“
„Cože si?“
„Já ji zabil!“
„Karle, koho si prosím tě zabil. Blábolíš nesmysly.“
„Tu holku… já… ona se mnou šukala… a já ji pak prostě uřízl hlavu.“
„Jak si jí uřízl hlavu…“ jsem v šoku, nemůžu se hýbat, nechci mu věřit, ale věřím mu.
„Nožem… kuchyňským nožem… takovým velkým. Dělali jsme to v kuchyni na kuchyňský lince, jako v těch filmech, co si mi pouštěl. Je mrtvá, Kriste pane! Je mrtvá, co se mnou bude?“
„Karle uklidni se…“ ale nevypadal na to, že by se chtěl uklidnit, měl rudý oči od breku a neustále si nehty drásal ruce, až tam měl krvavý šrámy: „co si udělal s jejím tělem?“
„Nic… co bych měl dělat. Sbalil jsem se a běžel za tebou, jen jsem na sebe hodil tyhle šaty a smyl její krev z obličeje a z rukou…“
„Takže se její tělo pořád válí v tvojí kuchyni?“
„Jo.“
„Sakra chlape, ty si takovej kretén!“ vlepil jsem mu ránu do obličeje, ale nevypadal, že by to s ním něco udělalo. Jen si dál drásal ty ruce.
Zapálil jsem si cigaretu a zpříma se na něj podíval: „Teď nám nezbývá nic jinýho, než se zbavit jejího těla.“
„Musíme?“
„Nebuď debil! A přestaň si kurva drásat ty ruce!“ zařval jsem.


Nevím jak rychle hnije maso a odborník na to nejsem a ani nevím, jak to obvykle smrdí v Karlově bytě, ale jen co jsme otevřeli dveře, vyvalil se na nás hroznej puch. Vyndal jsem kapesník a dal si ho přednes, ale stejně jsem musel dejchat pusou a i to nebylo nic příjemnýho.
Karel se držel za mnou a jen mi prstem naznačil, kterým směrem je kuchyně. Rozsvítil jsem světlo a málem vyjekl hrůzou. Na zemi se válelo tělo bez hlavy a hlava byla velkým nožem připíchnutá ke skříni s pánvemi.
Nemohl jsem se odpoutat od výrazu jejích očí, které zůstali otevřené. Ten Karel jí nespíš podříznul při oragastické křeči, jinak se to nedalo vysvětlit. Ani stopa po děsu, spíš jen maximálně spokojenost.
Problesklo mi hlavou, co se tu muselo stát.
Karel se nejspíš sám uspokojil, pak jí položil na linku a začal lízat. Pak mu přeskočilo a přímo uprostřed jejího vrcholu nahmatal nůž, který byl nejspíš po ruce a zařízl jí.
Krev byla všude na bílých zdech kuchyně i na skříňkách. Již zaschla a půjde nejspíš hodně špatně umejt.
Pohlédl jsem na něj. Bál se do kuchyně vůbec vstoupit a tiše zíral do země. Při tom si stále drásal ty ruce. Panebože Karle, co si to provedl?
„Ví někdo, že sem šla?“
„Nevím.“
„Kdo to vůbec je?“
„Nevím.“
„Jak to, že to nevíš?“
„Včera jsem ležel na trávě v parku a snil jsem si. Přišla ke mně a zeptala se mě, kdo jsem. Tak jsem se s ní dal do řeči a domluvili jsme se, že si dneska pustíme nějakej film. Ona ho přinesla. Koukli jsme se a pak se to všechno seběhlo, ani nevím jak.“
„Takže jste se před tím neznali?“
„Ne.“
„Máš nějakej pytel na mrtvoly?“
„Co?“
„Dělám si prdel… no nic, musíme jí rozkrájet na kousky, dát do vany a nechat rozežrat kyselinou.“
Karel vypadal, že padne k zemi.

Když jsem byl malej, tak jsem týral zvířata. Připadalo mi to, jako docela dobrá zvířata. Dal jsem třeba sto korun nějakému bezdomovci a on šel se mnou útulku, kde mi dělal tátu. Vybral jsem si tam psa a pak si ho odvedl do svého tajného útočiště. To útočiště byla taková jeskyně, o který málokdo věděl nebo spíš tam málokdo chodil.
V jeskyni jsem zapálil oheň a chvíli jsem si hrál, že pes je opravdu můj a dával mu různá jména, když jsem mu vybral to nejlepší, tak jsem ho přivázal ke stromku před jeskyní a házel po něm kameny, dokud nepřestal štěkat. Pak jsem si k němu dřepnul a sledoval jeho ztrápenou hruď, jak se stále nadýmá.
A pak jsem ho někdy dodělal klackem a jindy jsem ho prostě rozpáral, probodnul šroubovákem a nebo jsem po něm skákal. Měl jsem z toho nakonec docela dobrej pocit. Největší zábava na tom všem však byla schovat tělo. Zprvu jsem je zakopával, ale jednou někdo ten hřbitov našel a strhla se kolem toho aféra. Pak jsem se jich zbavoval mnohem rafinovanějšími způsoby…
Měl jsem asi obrovský štěstí, že nikdy nikdo tohle moje tajemství nepřišel.

Seděl jsem na zemi a opíral se o skříňku v Karlově obýváku, kouřil cigaretu. Na stěně měl zarámovaný svoje fotky. S kamarády, s rodinou a nebo prostě jen on sám na cestách. Třeba tam měl fotku, na který byl zachycen se Sochou svobody.
Karel se v jednu chvíli proměnil a všechno zbavování těla obstarával sám, až jsem se nestačil divit. Teď teprve se mi rozklepala ruka a já měl co dělat, aby mi cigareta z ruky nevypadla.
Co to se mnou dneska bylo? Jak to, že jsem v pohodě vzal na vědomí vraždu? A k tomu tak brutální? Kdyby se stalo to, že Karel omylem do tý holky nějak strčil, ona upadla a rozbila si hlavu o nějakej ostrej předmět… to by přece byla nehoda a tak by bylo logický, že bych chtěl kámošovi pomoci z průseru, ne?
Slyšel jsem, jak Karel vedle...

(tady mě přepadla barmanka)

Duše za talent, talent za duši

„Já si prostě myslím, že je to celkem solidní nabídka. Dám ti svoji duši a ty mi za ni dáš talent. Nebuď blázen, to by vzal každej kdo není zrovna blbější než sklenička.“
Chlápek vedle opilého kluka zachovával kamennou tvář a mlčel.
„Ber nebo neber…“ kluk do sebe kopnul další tequilu: „Duše za talent, talent za duši!“ rozchechtal se a rozhoupal se při tom na barové stoličce tak, že div neupadl a nerozrazil si hlavu.

Hospoda byla zcela plná, ale málokdo si všímal výstřelků toho mladíka. To co zde předváděl, tu předváděl každou chvilku a zdejší štamgasti už byli zvyklí. Dávno o něm věděli, že se snad kdysi o něco pokoušel a nevyšlo mu to a od té doby pije. Klasický případ takzvané propadlé existence, která neměla dostatek síly se vzchopit.
Jen ten chlápek co vedle kluka seděl na baru tu byl nový a nikdo netušil, jak se může zachovat. Ještě čerstvá byla vzpomínka, kdy ten kluk takhle hučel do jednoho a ten to po chvíli neunesl a přerazil klukovy čelist.

„Kdyby tak existoval Ďábel, ten by se na mě nevysral jako na mě sereš ty…“
Chlapík se s klidnou tváří pootočil: „Ty by si mi skutečně dal duši a to bez žádných pitomých podmínek?“
„Kdyby si mi dal za ní ten talent…“
Pobožný barman, který se snažil brát kluka vždycky s rezervou, protože ho měl celkem rád, to dneska nevydržel a vybuchl: „Tak už nech hosta na pokoji, zase si přebral, tak vypadni.“
„Ale já přece ještě nejsem opilej…“
„Pakuj se!“
Kluk se teda zvednul, zaplatil účet a vypadnul z baru, při čemž prskal nadávky na všechny strany. Barman se otočil k Obleku, ale po něm tu zbyla jen tisícovka a nedopitá sklenka whisky. Rozhlédl se kolem sebe a když bylo jasné, že host je dávno pryč, sbalil prachy ze stolu a šoupnul si je do kapsy.

„Ale já přece ještě nejsem opilej…“ brblal si pro sebe kluk, když kráčel ztemnělou ulicí. Protože měl ještě čas, rozhodl se, že projde parkem.Uprostřed parku se posadil na lavičku. „Prej opilej…“ zapálil si cigaretu. „Když já jsem jenom zoufalej…“ na malej okamžik si pomyslel, že se snad rozpláče, ale překonal to a jen si hlasitě krknul.
Při pohledu na hvězdné nebe, si uvědomil, jako již nesčetněkrát před tím, jak je malej vůči vesmíru a jeho nekonečnosti, ale i vůči světu, ve kterém toho chtěl tolik dokázat.
„Když já bych opravdu dal svojí duši, stejně je nejspíš zkažená.“
„Nelhal si?“ kluk se lekl. Vedle něj na lavičce seděl ten chlápek v obleku a kouřil tlustý doutník.
„Kde jste se tu vzal?“
„Stačilo jen prodat svoji duši Ďáblu, abych se tu mohl zjevit a vidět přesně ten ksicht, jakej vidím teď.“ Rozchechtal se.
„Co…?“
„Žertuji, ty nemáš snad žádnej smysl pro ironii. Takže jak to bylo? Ty mi dáš svojí duši a já bych ti za ní měl dát talent?“
Kluk jen zíral na sebejistou tvář před sebou. Pak konečně polkl a špitl: „Jo?“

„Ty vole, ta povídka je fakticky dobrá. To bych snad do tebe ani neřekl.“
„Dík, mám takovejch ještě pár. Poslední dobou mi to píše nějak samo.“
Doufám, že si Petr nevšiml mého samolibého úsměvu a radši ústa ukrývám za hrníček s kávou.
„Copak se stalo? Omezil si snad pití a teď vysedáváš po večerech doma a smolíš povídky?“
„Možná ti to zní trochu směšně, ale jo. Víš, myslím, že bych to teď mohl dokázat. Materiálu je dost, tak bych mohl vydat svoji první knížku. Jen zatím vůbec nevím jak a kde…“
„S tvým talentem to půjde samo, uvidíš.“
„Snad kamaráde, snad.“

Sedím doma a každou chvíli kontroluji svoji e-mailovou schránku, jestli mi už nepřišla odpověď od některého z nakladatelství, které jsem obeslal. Povídek jsem napsal už dost, stejně jako mnoho dalších námětů na práce, teď zbejvá už jen čekat. Čekání si zkracuju koukáním na filmy a nebo se scházím se starými kamarády. Setkání jsou ale většinou dost kyselá a to mojí vlastní chybou, protože jsem z toho dost nervózní. Přestávám jíst, protože mi docházej finance, ale za pár dní budu v balíku, tak se uklidňuji.
Ta doba nicnedělání a čekání už trvá nějak dlouho, ale pořád si říkám, že se nesmím nechat znechutit.
Kouknu do schránky…nic.
Nikdo nevolá, nikdo nepíše. Nic se neděje!
Zvednu se, beru z hromady prádla co se válí na zemi bundu a mizím do hospody. Třeba tam bude ten chlápek, co jsem mu prodal svojí duši…

„Tak jak to vypadá?“
„S čím?“
„No s tou knihou, ozvali se?“
„Neozvali.“
„Tak si to tak neber, určitě se ozvou. Víš co? Zvu tě na panáka.“
„Díky Petře. Asi je to to, co potřebuju.“

Kluk se válel uprostřed silnice. Asi tři hodiny ráno, nikde nikdo. Nad klukem na noční obloze svítí hvězdy a pod ním studený asfalt.
Možná, že chtěl ten kluk v tenhle okamžik zemřít, ale naštěstí touhle dobou už moc aut po téhle silnici nejezdí.
Proklínal Boha a proklínal Ďábla. Proklínal je za tu naději, kterou mu dali a nedělal mezi nimi žádný rozdíl.
Přistoupil k němu Anděl: „Vstávej.“
„Proč bych měl?“
„Protože nastydneš a umřeš. Pak už toho moc nedokážeš.“
„Pche – od toho snad existuje lékařství, ne?“
„Na tuhle nemoc ti žádnej lékař nedá lék.“
„Tváříš se, jako by si všechno věděl, ale co když já chci zemřít?“
„Nikdo přece skutečně nechce zemřít.“
„Já jo! Chci zemřít, propadnout peklu a pak tomu hajzlovy v kravatě rozbít ten jeho arogantní rypák.“
Anděl se rozesmál a v mžiku z něj byl chlápek v obleku.
„Ty?!“
„Jo, já…“
Kluk se pokusil zvednout ze silnice, aby po Andělovy mohl skočit, ale skončil jen na kolenou, jak mu neznámá síla nedovolila vrhnout se na Anděla.
„Měl by sis uvědomit, že dát někomu svou duši, není jako dát někomu svoje auto. Vždycky na konec zaplatíš.“
„Ale já chci platit! Copak to nechápeš?!? … Co to?“
Kluk se vznášel vedle Anděla vysoko na městem.
„Vidíš?“ pravil Anděl: „mám tvoji duši a můžu si s tebou dělat co chci. Ale já nejsem ten špatnej, takže ti tvou duši vrátím. Ten špatnej by se moc neostýchal tě hodit dolů.“
„Ale co můj talent?“
„S tím ses přece už narodil. Jen musíš být daleko trpělivější a musíš se víc snažit. Mít talent přece ještě neznamená mít i úspěch.“