„Já si prostě myslím, že je to celkem solidní nabídka. Dám ti svoji duši a ty mi za ni dáš talent. Nebuď blázen, to by vzal každej kdo není zrovna blbější než sklenička.“
Chlápek vedle opilého kluka zachovával kamennou tvář a mlčel.
„Ber nebo neber…“ kluk do sebe kopnul další tequilu: „Duše za talent, talent za duši!“ rozchechtal se a rozhoupal se při tom na barové stoličce tak, že div neupadl a nerozrazil si hlavu.
Hospoda byla zcela plná, ale málokdo si všímal výstřelků toho mladíka. To co zde předváděl, tu předváděl každou chvilku a zdejší štamgasti už byli zvyklí. Dávno o něm věděli, že se snad kdysi o něco pokoušel a nevyšlo mu to a od té doby pije. Klasický případ takzvané propadlé existence, která neměla dostatek síly se vzchopit.
Jen ten chlápek co vedle kluka seděl na baru tu byl nový a nikdo netušil, jak se může zachovat. Ještě čerstvá byla vzpomínka, kdy ten kluk takhle hučel do jednoho a ten to po chvíli neunesl a přerazil klukovy čelist.
„Kdyby tak existoval Ďábel, ten by se na mě nevysral jako na mě sereš ty…“
Chlapík se s klidnou tváří pootočil: „Ty by si mi skutečně dal duši a to bez žádných pitomých podmínek?“
„Kdyby si mi dal za ní ten talent…“
Pobožný barman, který se snažil brát kluka vždycky s rezervou, protože ho měl celkem rád, to dneska nevydržel a vybuchl: „Tak už nech hosta na pokoji, zase si přebral, tak vypadni.“
„Ale já přece ještě nejsem opilej…“
„Pakuj se!“
Kluk se teda zvednul, zaplatil účet a vypadnul z baru, při čemž prskal nadávky na všechny strany. Barman se otočil k Obleku, ale po něm tu zbyla jen tisícovka a nedopitá sklenka whisky. Rozhlédl se kolem sebe a když bylo jasné, že host je dávno pryč, sbalil prachy ze stolu a šoupnul si je do kapsy.
„Ale já přece ještě nejsem opilej…“ brblal si pro sebe kluk, když kráčel ztemnělou ulicí. Protože měl ještě čas, rozhodl se, že projde parkem.Uprostřed parku se posadil na lavičku. „Prej opilej…“ zapálil si cigaretu. „Když já jsem jenom zoufalej…“ na malej okamžik si pomyslel, že se snad rozpláče, ale překonal to a jen si hlasitě krknul.
Při pohledu na hvězdné nebe, si uvědomil, jako již nesčetněkrát před tím, jak je malej vůči vesmíru a jeho nekonečnosti, ale i vůči světu, ve kterém toho chtěl tolik dokázat.
„Když já bych opravdu dal svojí duši, stejně je nejspíš zkažená.“
„Nelhal si?“ kluk se lekl. Vedle něj na lavičce seděl ten chlápek v obleku a kouřil tlustý doutník.
„Kde jste se tu vzal?“
„Stačilo jen prodat svoji duši Ďáblu, abych se tu mohl zjevit a vidět přesně ten ksicht, jakej vidím teď.“ Rozchechtal se.
„Co…?“
„Žertuji, ty nemáš snad žádnej smysl pro ironii. Takže jak to bylo? Ty mi dáš svojí duši a já bych ti za ní měl dát talent?“
Kluk jen zíral na sebejistou tvář před sebou. Pak konečně polkl a špitl: „Jo?“
„Ty vole, ta povídka je fakticky dobrá. To bych snad do tebe ani neřekl.“
„Dík, mám takovejch ještě pár. Poslední dobou mi to píše nějak samo.“
Doufám, že si Petr nevšiml mého samolibého úsměvu a radši ústa ukrývám za hrníček s kávou.
„Copak se stalo? Omezil si snad pití a teď vysedáváš po večerech doma a smolíš povídky?“
„Možná ti to zní trochu směšně, ale jo. Víš, myslím, že bych to teď mohl dokázat. Materiálu je dost, tak bych mohl vydat svoji první knížku. Jen zatím vůbec nevím jak a kde…“
„S tvým talentem to půjde samo, uvidíš.“
„Snad kamaráde, snad.“
Sedím doma a každou chvíli kontroluji svoji e-mailovou schránku, jestli mi už nepřišla odpověď od některého z nakladatelství, které jsem obeslal. Povídek jsem napsal už dost, stejně jako mnoho dalších námětů na práce, teď zbejvá už jen čekat. Čekání si zkracuju koukáním na filmy a nebo se scházím se starými kamarády. Setkání jsou ale většinou dost kyselá a to mojí vlastní chybou, protože jsem z toho dost nervózní. Přestávám jíst, protože mi docházej finance, ale za pár dní budu v balíku, tak se uklidňuji.
Ta doba nicnedělání a čekání už trvá nějak dlouho, ale pořád si říkám, že se nesmím nechat znechutit.
Kouknu do schránky…nic.
Nikdo nevolá, nikdo nepíše. Nic se neděje!
Zvednu se, beru z hromady prádla co se válí na zemi bundu a mizím do hospody. Třeba tam bude ten chlápek, co jsem mu prodal svojí duši…
„Tak jak to vypadá?“
„S čím?“
„No s tou knihou, ozvali se?“
„Neozvali.“
„Tak si to tak neber, určitě se ozvou. Víš co? Zvu tě na panáka.“
„Díky Petře. Asi je to to, co potřebuju.“
Kluk se válel uprostřed silnice. Asi tři hodiny ráno, nikde nikdo. Nad klukem na noční obloze svítí hvězdy a pod ním studený asfalt.
Možná, že chtěl ten kluk v tenhle okamžik zemřít, ale naštěstí touhle dobou už moc aut po téhle silnici nejezdí.
Proklínal Boha a proklínal Ďábla. Proklínal je za tu naději, kterou mu dali a nedělal mezi nimi žádný rozdíl.
Přistoupil k němu Anděl: „Vstávej.“
„Proč bych měl?“
„Protože nastydneš a umřeš. Pak už toho moc nedokážeš.“
„Pche – od toho snad existuje lékařství, ne?“
„Na tuhle nemoc ti žádnej lékař nedá lék.“
„Tváříš se, jako by si všechno věděl, ale co když já chci zemřít?“
„Nikdo přece skutečně nechce zemřít.“
„Já jo! Chci zemřít, propadnout peklu a pak tomu hajzlovy v kravatě rozbít ten jeho arogantní rypák.“
Anděl se rozesmál a v mžiku z něj byl chlápek v obleku.
„Ty?!“
„Jo, já…“
Kluk se pokusil zvednout ze silnice, aby po Andělovy mohl skočit, ale skončil jen na kolenou, jak mu neznámá síla nedovolila vrhnout se na Anděla.
„Měl by sis uvědomit, že dát někomu svou duši, není jako dát někomu svoje auto. Vždycky na konec zaplatíš.“
„Ale já chci platit! Copak to nechápeš?!? … Co to?“
Kluk se vznášel vedle Anděla vysoko na městem.
„Vidíš?“ pravil Anděl: „mám tvoji duši a můžu si s tebou dělat co chci. Ale já nejsem ten špatnej, takže ti tvou duši vrátím. Ten špatnej by se moc neostýchal tě hodit dolů.“
„Ale co můj talent?“
„S tím ses přece už narodil. Jen musíš být daleko trpělivější a musíš se víc snažit. Mít talent přece ještě neznamená mít i úspěch.“
neděle 2. listopadu 2008
středa 29. října 2008
Cirque du soleil
První věc je jedno z nejúžasnějších žonglovacích vystoupení, který jsem na internetu našel - taky je dobrej týpek, kterej hraje na klavír pomocí míčků, ale ten je schopnej v řemesle klasických show. Člověk, kterýho jsem našel je úžasnej tanečník a druhý video je jen krátká ukázka jednoho představení, ze který musí všem být jasný, že v tomhle cirkuse vystupují nejlepší artisti na světě a lístek na představení bude asi sakra mastnej, ale určitě to stojí za to vidět. Jinak si zadejte na youtube a maj spoustu skvělejch představení natočenejch v poměrně pěkný kvalitě.
A nebojte se, v tomhle cirkuse nepředváděj cvičená zvířata, ale skutečně jen artisty.
A nebojte se, v tomhle cirkuse nepředváděj cvičená zvířata, ale skutečně jen artisty.
neděle 26. října 2008
takovej úvod...
Kdysi bydlela v našem baráku taková bláznivá paní. Měla bezva smysl pro humor a taky měla ráda děti, a my děti jsme milovali ji. Jen jsme věděli, že je bláznivá. To nám tvrdili naši rodičové a tak nám zakázali se s ní vídat.
Dítě samozřejmě neposlouchá zákazy a tak chodí za starou paní dál.
Měla v bytě spoustu zábavných věcí. Já měl osobně nejraději staré malované hodiny, které ukazovali vždycky čas o několik minut menší než skutečně byl. Později jsem si uvědomil, že to tak nejspíš bylo schválně, abychom byli u staré paní dýl a vraceli jsme se tak o něco později domů.
A pak tu paní odvezli pryč. Táta říkal, že se odstěhovala, ale slyšel jsem v jeho hlase úlevu, že už v baráku nebydlí, i když jsem nechápal proč, věděl jsem, že se stará paní rozhodně neodstěhovala ze svojí vůle.
Dnes si lámu hlavu co na ní bylo tak strašně nesnesitelného, že jí dospělí neměli rádi? Čeho se na ní báli a co odsuzovali?“
"Bojíme se odlišností?"
Dítě samozřejmě neposlouchá zákazy a tak chodí za starou paní dál.
Měla v bytě spoustu zábavných věcí. Já měl osobně nejraději staré malované hodiny, které ukazovali vždycky čas o několik minut menší než skutečně byl. Později jsem si uvědomil, že to tak nejspíš bylo schválně, abychom byli u staré paní dýl a vraceli jsme se tak o něco později domů.
A pak tu paní odvezli pryč. Táta říkal, že se odstěhovala, ale slyšel jsem v jeho hlase úlevu, že už v baráku nebydlí, i když jsem nechápal proč, věděl jsem, že se stará paní rozhodně neodstěhovala ze svojí vůle.
Dnes si lámu hlavu co na ní bylo tak strašně nesnesitelného, že jí dospělí neměli rádi? Čeho se na ní báli a co odsuzovali?“
"Bojíme se odlišností?"
pondělí 20. října 2008
výbuchy bolesti
výbuchy bolesti... v noci to všude řve, to když děti v okolních vesnicích řvou ze spaní bolestí. A nikdo je nemůže zastavit. Rodiče pevně svírají jejich ruce a se strachem v očích můžou sledovat záchvěvy těla, které v té agónii legračně skáče na horu a dolů...
"Kurva! Kurva! Kurva!" mlátím hlavou o zeď, slzy mi tečou z očí a zlámané prsty chrlí krev na bílé prostěradlo: "ať už kurva zavřou huby!"
Někdy jsem někde slyšel jednu z těch moudrej rad, ale zapoměl jsem si ji zapamatovat, abych si ji pamatoval. Možná se týkala toho bolestivého hluku, který mi rezonuje v palici.
"Všude byla tma a pak jsme narazili lodí do skály. Celý předek lodi byl rázem na třísky a stožár se v polovině zlomil a dopadl na skupinku námořníků, která se snažila utéct z přídě na záď. Rázem všude bylo plno krve a loď klesala ke dnu..."
"A co bylo dál?"
"Něco nebo někdo mě praštil do hlavy a já klesl k zemi omámenej. Probudil jsem se až na pustým ostrově, jak jsem později zjistil."
"Tížila tě samota?"
"Ne, mě trápil jen to, že nikde v okolí nebyl zubař, aby mi spravil ulomenej zub a tak jsem těch několik měsíců, co jsem na ostrově pobyl, trpěl nehoráznou bolestí tlamy. Jediný co mě drželo při smyslech, bylo těch několik sudů rumu, co jsem dokázal zachránit z lodi."
"A máš dědo? Máš ten zub spravenej?"
"No to víš, že mám dávno protézu, ale ten zub jsem si tady nechal přidělat na provázek a nosímho kolem krku dodnes, abych si pamatoval ty děsné dny na ostrově."
"Jééé a dáš mi ho?"
"Je tvůj."
Po silnici se řítilo jednoho dne auto. Šinulo si to takovou celkem vysokou rychlostí. Řidič toho auta byl magor. Předjížděl z prava z leva, bylo mu to úplně jedno. Vedle sebe měl krásnou blondýnu, na nose černý brejle a do špičky natupírovaný vlasy. Vzadu na sedadle se válel pytlík s bílým práškem. Již natrhnutý a trochu se ho po sedačce i vysypalo. Ale řidiči magorovy to bylo celkem fuk. Viděl před sebou jen rozmazané šmouhy od světel ostatních aut. Rozmazané stromy, vršky kopečků co se rozkládali kolem silnice.
A pak se najednou zastavil čas. Auto v plné rychlosti strnulo na místě a všechny auta kolem se taky nehýbala... jen blondýnka otevřela dveře a prošla rozmazanou krajinou ke schodům, které vedle někam nahoru. Stoupala po nich s elegancí, kterou si za tisíce let svého života vypracovala do geniální formy.
A pak se najednou všechno zrychlylo a auto narazilo do protijedoucího vozu...
Jen zástup masek...
Všechny nade mnou stojí a třímají v rukou svícny
vidím masku klauna, pierota co má uříznutej nos
a pak tam má někdo masku mě
asi je to dobře, je hezké, že podle vás dělají masky
všichni se nade mnou sklánějí a i ty veselé tváře,
jako by plakaly
"Neplakejte, moji drazí..."
sípu a plivu krev
a ona to není krev, jsou to mýdlové bublinky
a já najednou neležím na nemocničním lůžku
nýbrž v parádně obrovské koupelně s tisíci dlaždičkami
a obrovskou vanou
rachtá se tu spousta lidí,
všichni jsou nahatí a cákají po sobě vodou
a při tom nemám ruce,
ani nohy,
jazyk mi stejně jako uši uřízli
a jediné co mi zbylo jsou oči chtívé pozorovat
...
Miluji to věčné váhání zimy, jestli má už přijít do místnosti a potěšit nás svojí přítomností. Jak se snaží zaťukat na dveře, ale její lascivní nesmělost jí nakonec vždy sebere odvahu. Já bych vstal a šel ji otevřít, s vřelým úsměvem bych jí přivítal a jako první políbil na tvář. Ale to váhání je tak nádherné a roztomilé, že jen sedím na židli a čekám až vstoupí
"Kurva! Kurva! Kurva!" mlátím hlavou o zeď, slzy mi tečou z očí a zlámané prsty chrlí krev na bílé prostěradlo: "ať už kurva zavřou huby!"
Někdy jsem někde slyšel jednu z těch moudrej rad, ale zapoměl jsem si ji zapamatovat, abych si ji pamatoval. Možná se týkala toho bolestivého hluku, který mi rezonuje v palici.
"Všude byla tma a pak jsme narazili lodí do skály. Celý předek lodi byl rázem na třísky a stožár se v polovině zlomil a dopadl na skupinku námořníků, která se snažila utéct z přídě na záď. Rázem všude bylo plno krve a loď klesala ke dnu..."
"A co bylo dál?"
"Něco nebo někdo mě praštil do hlavy a já klesl k zemi omámenej. Probudil jsem se až na pustým ostrově, jak jsem později zjistil."
"Tížila tě samota?"
"Ne, mě trápil jen to, že nikde v okolí nebyl zubař, aby mi spravil ulomenej zub a tak jsem těch několik měsíců, co jsem na ostrově pobyl, trpěl nehoráznou bolestí tlamy. Jediný co mě drželo při smyslech, bylo těch několik sudů rumu, co jsem dokázal zachránit z lodi."
"A máš dědo? Máš ten zub spravenej?"
"No to víš, že mám dávno protézu, ale ten zub jsem si tady nechal přidělat na provázek a nosímho kolem krku dodnes, abych si pamatoval ty děsné dny na ostrově."
"Jééé a dáš mi ho?"
"Je tvůj."
Po silnici se řítilo jednoho dne auto. Šinulo si to takovou celkem vysokou rychlostí. Řidič toho auta byl magor. Předjížděl z prava z leva, bylo mu to úplně jedno. Vedle sebe měl krásnou blondýnu, na nose černý brejle a do špičky natupírovaný vlasy. Vzadu na sedadle se válel pytlík s bílým práškem. Již natrhnutý a trochu se ho po sedačce i vysypalo. Ale řidiči magorovy to bylo celkem fuk. Viděl před sebou jen rozmazané šmouhy od světel ostatních aut. Rozmazané stromy, vršky kopečků co se rozkládali kolem silnice.
A pak se najednou zastavil čas. Auto v plné rychlosti strnulo na místě a všechny auta kolem se taky nehýbala... jen blondýnka otevřela dveře a prošla rozmazanou krajinou ke schodům, které vedle někam nahoru. Stoupala po nich s elegancí, kterou si za tisíce let svého života vypracovala do geniální formy.
A pak se najednou všechno zrychlylo a auto narazilo do protijedoucího vozu...
Jen zástup masek...
Všechny nade mnou stojí a třímají v rukou svícny
vidím masku klauna, pierota co má uříznutej nos
a pak tam má někdo masku mě
asi je to dobře, je hezké, že podle vás dělají masky
všichni se nade mnou sklánějí a i ty veselé tváře,
jako by plakaly
"Neplakejte, moji drazí..."
sípu a plivu krev
a ona to není krev, jsou to mýdlové bublinky
a já najednou neležím na nemocničním lůžku
nýbrž v parádně obrovské koupelně s tisíci dlaždičkami
a obrovskou vanou
rachtá se tu spousta lidí,
všichni jsou nahatí a cákají po sobě vodou
a při tom nemám ruce,
ani nohy,
jazyk mi stejně jako uši uřízli
a jediné co mi zbylo jsou oči chtívé pozorovat
...
Miluji to věčné váhání zimy, jestli má už přijít do místnosti a potěšit nás svojí přítomností. Jak se snaží zaťukat na dveře, ale její lascivní nesmělost jí nakonec vždy sebere odvahu. Já bych vstal a šel ji otevřít, s vřelým úsměvem bych jí přivítal a jako první políbil na tvář. Ale to váhání je tak nádherné a roztomilé, že jen sedím na židli a čekám až vstoupí
čtvrtek 9. října 2008
Je zajímavý, že dneska chce být každá ta rádoby celebrita, co toho ani moc neumí, moderátorem. To fakt chtějí všichni dneska něco moderovat?
A tak se i já přidám do fronty a snad z toho něco bude...
Tímto bych chtěl všechny pozvat na Klamfest, který se uskuteční zítra a v sobotu - tedy 10. a 11. na Klamovce - nečekaně vystoupí i hudební těleso umělecké skupiny Cílená nejistota, která před nedávnem pořádala kýžený festival Aber sometimes fest -tak je jistě se i na co těšit.
Mimochodem moderuji s Láďou:)
Další informace o mojí současné činnosti: zítra bych měl mít někdy kolem jedenácté hodiny večerní (snad) autorské čtení na osmnáctých narozenin mého kamaráda Dejva - tato akce se uskuteční v hospodě Naftař. Tak jestli budete mít zájem...
- divadelní duo Toť vystoupí se svojí krátkou jednoaktovkou na přehdlídce Nahlížení, která se každoročně odehrává v Bechyni
- momentálně sháním peníze na školu a prodávám své tělo na Hlavním nádraží - ale nebojte se, žloutenku nejspíš nemám. Díky té rekonstrukci, kterou tam provádějí, je tak všechno čistší a novější
- taky se utápím ve zklamání, že ten život jak ho chci žít, je sice strašně fajn, ale asi na to nemám nervy... ještě se nedokážu úplně odprostit od materiálních věcí
"Nejtemnější myšlenky jsou ty tajné"
A tak se i já přidám do fronty a snad z toho něco bude...
Tímto bych chtěl všechny pozvat na Klamfest, který se uskuteční zítra a v sobotu - tedy 10. a 11. na Klamovce - nečekaně vystoupí i hudební těleso umělecké skupiny Cílená nejistota, která před nedávnem pořádala kýžený festival Aber sometimes fest -tak je jistě se i na co těšit.
Mimochodem moderuji s Láďou:)
Další informace o mojí současné činnosti: zítra bych měl mít někdy kolem jedenácté hodiny večerní (snad) autorské čtení na osmnáctých narozenin mého kamaráda Dejva - tato akce se uskuteční v hospodě Naftař. Tak jestli budete mít zájem...
- divadelní duo Toť vystoupí se svojí krátkou jednoaktovkou na přehdlídce Nahlížení, která se každoročně odehrává v Bechyni
- momentálně sháním peníze na školu a prodávám své tělo na Hlavním nádraží - ale nebojte se, žloutenku nejspíš nemám. Díky té rekonstrukci, kterou tam provádějí, je tak všechno čistší a novější
- taky se utápím ve zklamání, že ten život jak ho chci žít, je sice strašně fajn, ale asi na to nemám nervy... ještě se nedokážu úplně odprostit od materiálních věcí
"Nejtemnější myšlenky jsou ty tajné"
úterý 7. října 2008
Sometimes
Sometimes i have money
and my life fall to depp
Sometimes you are hungry
your brain talks me: "Stop!"
Sometimes ve have lucky
our lives are so great
Sometimes she is lovelly
and i say to her: "............"
and my life fall to depp
Sometimes you are hungry
your brain talks me: "Stop!"
Sometimes ve have lucky
our lives are so great
Sometimes she is lovelly
and i say to her: "............"
Někdy v češtině
Někdy je mi tak nějak smutno
hledím dlouze z okna
na krajinu před sebou
a pláču
Někdy smutním nad osudem hvězd
co jsou tam na obloze
tak daleko ve vesmíru
a tak blízko v srdci
Občas je mi smutno,
to když mě obejme přítel
a praví: "Mám tě rád,
nabídnu ti svoji pomocnou ruku."
Pak jsem taky šťastný,
za všechny ty příběhy
obyčejných lidí
co snad můžu vyprávět
hledím dlouze z okna
na krajinu před sebou
a pláču
Někdy smutním nad osudem hvězd
co jsou tam na obloze
tak daleko ve vesmíru
a tak blízko v srdci
Občas je mi smutno,
to když mě obejme přítel
a praví: "Mám tě rád,
nabídnu ti svoji pomocnou ruku."
Pak jsem taky šťastný,
za všechny ty příběhy
obyčejných lidí
co snad můžu vyprávět
středa 1. října 2008
Jedna z metra
Veselé oči postarší dámy
na mě se culí. Píšu si poznámky, to se jí
líbí
to jí vzrušuje, proto se mi oddá
a až bude nahá
tak v půli noci, rozevře svůj klín
nemůžu si pomoci,
tak to prostě cítím,
když vidím ty veselé oči,
jak se na mě s přestávkami culí
A ta piha dělá dámu krásnou
roztomilou, zcela českou - pánem ještě nevybranou
skočit s ní dneska do postele
potka se zítra v kostele,
ale jen v případě, že mi ráno ustele.
Hebká kůže starší dámy,
taje těla nepopsány
nepodány správným mužem
nesevřeny krásy kultem.
Už vystoupila z metra
nechala tu rukavičku a telefonní číslo
na sedačce přede mnou
- škoda jen,že si na něj sednul ten opilý cicinec
na mě se culí. Píšu si poznámky, to se jí
líbí
to jí vzrušuje, proto se mi oddá
a až bude nahá
tak v půli noci, rozevře svůj klín
nemůžu si pomoci,
tak to prostě cítím,
když vidím ty veselé oči,
jak se na mě s přestávkami culí
A ta piha dělá dámu krásnou
roztomilou, zcela českou - pánem ještě nevybranou
skočit s ní dneska do postele
potka se zítra v kostele,
ale jen v případě, že mi ráno ustele.
Hebká kůže starší dámy,
taje těla nepopsány
nepodány správným mužem
nesevřeny krásy kultem.
Už vystoupila z metra
nechala tu rukavičku a telefonní číslo
na sedačce přede mnou
- škoda jen,že si na něj sednul ten opilý cicinec
pondělí 29. září 2008
Tak zase do školy - a teď si ji i platím
A dnes poprvé do školy a poprvé se snažit učit. Poprvé ... tak krásné slovo, jako když přicházíte o to nejcennější... poprvé - v tom slovu je tak velký nádech erotiky, že nejde podchytit pouhými slovy. Poprvé
Jsem jen obyčejný srab, co nakonec utekl pod křídla možnosti, být ještě rok studentem. Neřešti věci kolem pracáku a nerozhodovat se úplně samostatně. Dal jsem svoji každodenní svobodu, kterou jsem teď dýchal, dal jsem do rukou učitelům, kteří do mě budou vsoukat angličtinu.
Na konci roku toto bude anglicky psaný blog.
To pak budu okázale světovej...
nesnáším světovost
neděle 28. září 2008
...a když zemřel Bondy
Ano opravdu jsem občas patetický. Nejpatetitější jsem byl, když před více jak rokem zemřel ve svých 77 letech český filosof Egon Bondy. Jeho smrt se mě dotkla, i když jsem nebyl obeznámen ještě úplně s jeho životem, nevěděl jsem o něm skoro nic, ale den před tím, než mě zastihla ona zpráva, jsem právě dočetl svoji první knihu od něj - Šaman - ze který jsem byl strašně nadšenej.
Jako by to bylo dneska, když jsem kamarádce líčil, jak je to úžasná kniha a ono mi pak s ledovým klidem povídá: "Bondy?... Víš že včera umřel?"
Nevěděl jsem to a přišla mi to jako opravdu blbá náhoda, tak jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci.
A opravdu... zemřel... zemřel s cigaretou v ruce, ve svých 77 letech. Tomu se říká pak patos a dokonale krásná smrt - jak by to jistě sám označil.
Já se pak chytil za hlavu a toužit nějak vystřelit do vzduchu poctu, jsem sepsal snad dvě takový dílka. Ani jedno nemá žádnou hodnotu, jen vám chci ukázat,jak jsem někdy blbě patetickej.
Včera zemřel Bondy...
1.
nemám slova
nemám myšlenky
nemám nic co bych ti věnoval
nejsem chytrej
nejsem nejčestnější
nejsem a nikdy nebudu spravedlivej
neznám ráj
neznám peklo
neznám místa kde teď jsi
nemusím se zpovídat
nemusím nic pro svět dělat
nemusím se zbytečně teďka týrat
2.
kolik smutku
kolik trápení?
proč nemůže se tohle
vrátit do svejch kolejí?
nejsem rýmař
a už vůbec nějakej šprýmař
i myšlenky mám zamrzlý
dneska totiž zjistil jsem
že jsi mrtvý
že už nejsi s námi
a nebudu lhát,
já si vůbec nebyl jistej,
jestli si živej,
nikde jsem o tobě nečetl
neslyšel a vlastně pravda
ani tvůj epitaf jsem neviděl
teď se ptám
co tam budeš mít napsáno?
budeš přád lidem
krásný ráno?
nebo nějakou nadávku
neodpustíš si
už opouští mě síly
a asi nejsem zrovna vhodný
psát...
myslet...
doufat
Co si to nalhávám?
alegorii dobrou nevymyslím
lidi taky nerozpláču
neznal jsem tě
tak řečnit na pohřbu nebudu
ale opravdu aspoň trochu trpím
tvojí smrtí
a ne trochu
hodně
už nevim jak psát
nejraději se roztrhat
prvoplánově zaplakat
a jak blbej ímař
myslte na to,
jak žiletkou si ruku podřezat.
ale to ty si nechtěl,
tys věřil že bude lidem líp
tys doufal v jejich spasení
věřils v Boha
v záchranu
že zlé se v dobré obrátí
že nejsou mezi námi jen kacíři.
Chtěls hodně
myšlenky přetrvají
tvoji podobu ukradne čas
Však všichni umírají
s tím se musíme smířit:
I když pro některé
jsou to legendy
ale i Artuš padnul,
Kristus byl ukřižován,
27 českým pánům usekali hlavy
a tys zemřel přirozeně.
Budiž ti země lehká
a ať tě z ní nebolí hlava...
Třeba ještě připomenout, že když zpětně zkoumám internet, tak čtu na spoustě stránkách podobné a mnohem lepší pocty...
Zemřel Butch...
Tak už to někdy prostě mám... zemře někdo a já na to musím reagovat. U Paula si nejsem přesně jistej jak. Přece jen nehrál Butche, ale spoustu jinejch jistě zajímavějších filmovejch rolí. Deset nominací na oskara o tom jasně vypovídá. Ale já stejně nikdy nezapomenu zloděje elegána, který vybíral vlaky, banky a nakonec slavně zahynul, když se společně se Sundance vrhnul proti namířeným puškám mexické armády.
Byla to jedna z nejslavnějších a nejdojímavějších westernových scén, co kdy byly natočeny a jistě i nejbrutálnějších, kdyby režisér elegantně nehodil střih a tím by to celé neskončilo...
Stejně statečně se vrhnul smrti řelem Paul Newman, když vzdal předem prohraný boj s rakovinou plic a rozhodl se dobrovolně zemřít obklopen svými nejbližšími... Rozhodl se neutéct a i když mu to mnozí nejspíš vyčítali, pro něj to byla nejsprávnější volba.
"Butchi, kdyby si někdy potřeboval parťáka, který umí střílet - tak jsem tu pro tebe. Ty si mozek a já síla. Budem vedle sebe stát, i kdyby nás měli linčovat. Potíme společně krev, společně riskujeme své životy. Já ti po boku budu stát, když smrt si na nás začne brousit kosu."
- Sundance Kid
čtvrtek 25. září 2008
středa 24. září 2008
Pár návrhů na plakátky a tak...
Aber Sometimes Fest
Návrh na tričko Pastorely
Návrh na horní obrázek Pastorely
Návrh na horní obrázek Pastorely (Poznáte, kdo na něm je? )
Průvodní fotka ke hře divadelního dua Toť - Mrazák aneb co se stane, když se vám náhodou objeví uprostřed bytu
Tak si představte, že v Americe utrhlo švihadlo malé holčičce ruku, když seděla v autě a hrála si s ním tak, že chtěla vidět, jak švihadlo vlaje ve vzduchu, pročež se ono švihadlo zaseklo kola, obtočilo kolem Eričina zápěstí, které pak dočinilo onu hrůzu.
Ruku jí úspěšně přišili a ještě ji čekajá nějaké operace, ale bude nejspíš v pořádku.
No a já si pak něco představil. Víte, jak si děcka ukazují různé jizvy z minulosti a pak si povídají, jak hrůzostrašně se jim to nestalo. Jak třeba je nepraštil někdo kamenem a zlomil nohu, jak proletěli třeba sklem a přesekli si šlachu. A taková holčička bude nejspíš vítěz v tom dětském dohadování, když ukáže svoje zjizvený zápěstí a řekne, že jí švihadlo utrhlo ruku, se kterou dnes může normálně hýbat.
Život ruky může být velmi inspirující. Třeba z ní vyroste spisovatelka, a když bude tlouci do počítače svoje romány, vždy se koukne na svou pravačku a bude šťastná, že ji má. Nebo bude malířkou a její zázračná ruka bude malovat ty nejkrásnější obrazy. Taky může být kouzelnicí, žongléřkou, chůdkyní po rukou roztleskávačkou - prostě cokoliv na co si vzpomene. A bude mít svojí zázračnou ruku...
Ruku jí úspěšně přišili a ještě ji čekajá nějaké operace, ale bude nejspíš v pořádku.
No a já si pak něco představil. Víte, jak si děcka ukazují různé jizvy z minulosti a pak si povídají, jak hrůzostrašně se jim to nestalo. Jak třeba je nepraštil někdo kamenem a zlomil nohu, jak proletěli třeba sklem a přesekli si šlachu. A taková holčička bude nejspíš vítěz v tom dětském dohadování, když ukáže svoje zjizvený zápěstí a řekne, že jí švihadlo utrhlo ruku, se kterou dnes může normálně hýbat.
Život ruky může být velmi inspirující. Třeba z ní vyroste spisovatelka, a když bude tlouci do počítače svoje romány, vždy se koukne na svou pravačku a bude šťastná, že ji má. Nebo bude malířkou a její zázračná ruka bude malovat ty nejkrásnější obrazy. Taky může být kouzelnicí, žongléřkou, chůdkyní po rukou roztleskávačkou - prostě cokoliv na co si vzpomene. A bude mít svojí zázračnou ruku...
Pan Herec
Tohle jsem napsal, jako vyjádření podpory svému nejbližšímu příteli. Chctěl jsem, aby věděl, jak věřím v jeho herectví. On je vlastně můj divadelní kolega z našeho souboru ToŤ, které se nedávno představilo s první hrou a už se rýsujou další projekty.
Ten kluk pro mě byl skutečným hercem. Svíjel se na zemi a i když ho kopance museli bolet, tak nepolevil a stále hrál. Možná hrál přes tu bolest o to líp. Ten druhej do něj pořád kopal a i když bylo jasně vidět, že ho nekope do batohu, jak bylo natrénováno, ale opravdu do ledvin a opravdu ho zabíjí, tak ten kluk nepřestal hrát a neupozornil ho na to. No a když pak jeho postava zemřela, nebyl jsem si jist, jestli ve skutečnosti neumřel i ten geniální herec, co postavu představoval. Vypadal v tu chvíli opravdu mrtvě. Opravdové herectví, opravdového herce, jinak se ta situace nedala nazvat.
Oddechnul jsem si, až když se sice stěží, ale přece jen postavil na nohy při děkovačce, uklonil se spolu se svými spoluherci a pak odkráčel do zákulisí. Pak se vrátil, když jsme je po druhé vytleskali a na tváři měl spokojený úsměv, jenž značil spokojenost nad hereckým naplněním a úplně přebíjel bolestnou grimasu, která se za tím vším někde schovávala.
Chtěl jsem toho herce poznat a stisknout mu ruku, pogratulovat, ale to jsem mohl až o dva dny později, protože ten mládenec skončil na intenzivní péči s vnitřním zraněním.
Přišel jsem na pokoj, kde byly rozestavěny vázy s kyticemi a v posteli spokojeně dřímal pan herec. Můj příchod ho ovšem vzbudil.
„Kdo jste?“ zeptal se a obdařil mě úsměvem.
„No…“ zakoktal jsem se a nevěděl přesně co říct: „sestrám jsem nalhal, že jsem váš bratranec, ale jinak jsem váš fanoušek.“
„Snad nejste jedním z těch fanoušků…“
„…ne to ne, viděl jsem vaše poslední představení, to je celé. To při kterém se vám to všechno přihodilo. Viděl jsem, jak bezvadně hrajete, jak přes bolest pokračujete dál v hraní, abyste jim tu hru nezkazil.“
„To jsem pak rád, že jste to nezarazil.“
„Měl jsem ale sto chutí vstát a vykřiknout, že to není dobré, že Vás skutečně zabíjí, ale když jste to nepokazil vy, tak jsem vám tu hru nechtěl zkazit zrovna já. Ctím divadlo a jsem rád, že jsem konečně potkal herce, který ho také ctí.“
„Tak to mi pak nemusíte tykat. Jmenuji se Láďa.“
„Ondra.“
Stiskli jsme si ruce a pak mi Láďa poradil ať si k němu sednu na postel. Bavili jsme se o všem možném, hlavně jak nemáme rádi pokaženou hru. Byl to fajn zážitek. Nezklamal jsem se v něm ani na moment a usoudil, že jsem konečně objevil postavu pro svého Mefistotela. Nevím do dnes, co si o našem prvním setkání myslel on, možná ho zaujalo, že jsem sestře lhal, jak v nějakém americkém filmu a nebo možná opravdu to, že jsem riskoval jeho život, stejně, jako ho riskoval on sám, jen kvůli tomu, aby se divákům nezkazil požitek z představení.
Představení, to slovo nás naplňuje úžasem a máme k tomu slovu patřičnou úctu. Ať je to představení pro diváky na divadle a nebo lehce improvizované představení, při rozbíjení panáků na baru v hospodě. Představení na ulici, kdy si myslí, že jsme blázni a nebo představení, které se jmenuje život. A jestli se má představení zkazit, tak to raději, ať nežijem. To jsme poznali, že máme společné, i když druhy představení se našimi postavami silně odlišují. On je herec a dodnes mám pochybnosti, jestli bych zvládnul udělat to, co dokázal on, když ho tenkrát kopali a šlo mu o život. Popravdě jsem to dokázal už tím, že jsem ani necekl a pochybuji o tom dodnes, že si toho kiksu všimnul někdo jiný. A to jen díky tomu, jak dobře hrál, i když umíral.
To je představení, o které především jde. A já jsem dnes rád, že jsem se toho představení zúčastnil, abych zažil neskutečnou diváckou extázi a nalezl přítele, který mi do toho dne chyběl.
Ten kluk pro mě byl skutečným hercem. Svíjel se na zemi a i když ho kopance museli bolet, tak nepolevil a stále hrál. Možná hrál přes tu bolest o to líp. Ten druhej do něj pořád kopal a i když bylo jasně vidět, že ho nekope do batohu, jak bylo natrénováno, ale opravdu do ledvin a opravdu ho zabíjí, tak ten kluk nepřestal hrát a neupozornil ho na to. No a když pak jeho postava zemřela, nebyl jsem si jist, jestli ve skutečnosti neumřel i ten geniální herec, co postavu představoval. Vypadal v tu chvíli opravdu mrtvě. Opravdové herectví, opravdového herce, jinak se ta situace nedala nazvat.
Oddechnul jsem si, až když se sice stěží, ale přece jen postavil na nohy při děkovačce, uklonil se spolu se svými spoluherci a pak odkráčel do zákulisí. Pak se vrátil, když jsme je po druhé vytleskali a na tváři měl spokojený úsměv, jenž značil spokojenost nad hereckým naplněním a úplně přebíjel bolestnou grimasu, která se za tím vším někde schovávala.
Chtěl jsem toho herce poznat a stisknout mu ruku, pogratulovat, ale to jsem mohl až o dva dny později, protože ten mládenec skončil na intenzivní péči s vnitřním zraněním.
Přišel jsem na pokoj, kde byly rozestavěny vázy s kyticemi a v posteli spokojeně dřímal pan herec. Můj příchod ho ovšem vzbudil.
„Kdo jste?“ zeptal se a obdařil mě úsměvem.
„No…“ zakoktal jsem se a nevěděl přesně co říct: „sestrám jsem nalhal, že jsem váš bratranec, ale jinak jsem váš fanoušek.“
„Snad nejste jedním z těch fanoušků…“
„…ne to ne, viděl jsem vaše poslední představení, to je celé. To při kterém se vám to všechno přihodilo. Viděl jsem, jak bezvadně hrajete, jak přes bolest pokračujete dál v hraní, abyste jim tu hru nezkazil.“
„To jsem pak rád, že jste to nezarazil.“
„Měl jsem ale sto chutí vstát a vykřiknout, že to není dobré, že Vás skutečně zabíjí, ale když jste to nepokazil vy, tak jsem vám tu hru nechtěl zkazit zrovna já. Ctím divadlo a jsem rád, že jsem konečně potkal herce, který ho také ctí.“
„Tak to mi pak nemusíte tykat. Jmenuji se Láďa.“
„Ondra.“
Stiskli jsme si ruce a pak mi Láďa poradil ať si k němu sednu na postel. Bavili jsme se o všem možném, hlavně jak nemáme rádi pokaženou hru. Byl to fajn zážitek. Nezklamal jsem se v něm ani na moment a usoudil, že jsem konečně objevil postavu pro svého Mefistotela. Nevím do dnes, co si o našem prvním setkání myslel on, možná ho zaujalo, že jsem sestře lhal, jak v nějakém americkém filmu a nebo možná opravdu to, že jsem riskoval jeho život, stejně, jako ho riskoval on sám, jen kvůli tomu, aby se divákům nezkazil požitek z představení.
Představení, to slovo nás naplňuje úžasem a máme k tomu slovu patřičnou úctu. Ať je to představení pro diváky na divadle a nebo lehce improvizované představení, při rozbíjení panáků na baru v hospodě. Představení na ulici, kdy si myslí, že jsme blázni a nebo představení, které se jmenuje život. A jestli se má představení zkazit, tak to raději, ať nežijem. To jsme poznali, že máme společné, i když druhy představení se našimi postavami silně odlišují. On je herec a dodnes mám pochybnosti, jestli bych zvládnul udělat to, co dokázal on, když ho tenkrát kopali a šlo mu o život. Popravdě jsem to dokázal už tím, že jsem ani necekl a pochybuji o tom dodnes, že si toho kiksu všimnul někdo jiný. A to jen díky tomu, jak dobře hrál, i když umíral.
To je představení, o které především jde. A já jsem dnes rád, že jsem se toho představení zúčastnil, abych zažil neskutečnou diváckou extázi a nalezl přítele, který mi do toho dne chyběl.
úterý 23. září 2008
H.I.M
A víte že jsou pro mě H.I.M celkem srdeční záležitost? Podivné, že... Nějak se k nim pořád vracím, asi protože mám rád ty srdce trhající melodie? Když jsem si v osmý třídě natáčel z óčka koncert, abych si ho mohl posléze přehrát na cd, tak mi nejvíc imponovl Ville, který snad neopustil cigaretu... A já věřil, že má jointa, že se zhuluje. Byla to pro mě taková fanouškovská extáze... a pak jsme to poslouchali s holkou co jsem chodil, a když jsme se rozešli, tak jsem to nemohl poslouchat, protože to děsivým způsobem pro mě znamenalo hodně moc. Určitá symbolika týhle skupiny a vztahu tam určitě byla, neboť, když jsem v den rozchodu usídlil u neznámý holky v bytě, měla tam obrovský plakát skupiny a na nočním stolku svoji fotku, jak se někde nechala vyfotit s Villem. Srandovně se na ní mračil. Dneska je to vlastně poprvé od února, kdy si je pouštím a tak, jestli nefandíte muzice týhle skupiny, nepouštějte si ji, já ji sem však dám velmi rád.
Jo a mimochodem, tohle je první písnička, kterou jsem od nich zachytil a dostala mě hlavně proto, že mi připomínala jednu fantasy knížku, kterou jsem byl v tý době posedlej. Bíle nalíčenej Valjo přesně pasoval na ty podivný bílý elfy, kteří tam byli jako nejvzdělanější rasa. A vůbec mi finsko vždycky učarovávalo sněhem a ledem
Jo a mimochodem, tohle je první písnička, kterou jsem od nich zachytil a dostala mě hlavně proto, že mi připomínala jednu fantasy knížku, kterou jsem byl v tý době posedlej. Bíle nalíčenej Valjo přesně pasoval na ty podivný bílý elfy, kteří tam byli jako nejvzdělanější rasa. A vůbec mi finsko vždycky učarovávalo sněhem a ledem
Když někdo vstane špatnou nohou
Krásný ráno, dokonce jsem si dnes i přivstal. Skočil jsem si do sprchy, ospršil se a můj pokašlávající taťka si v kuchyni nejspíš něco brumral. Když jsem vylezl z vany, řekl jsem si, že by bylo moc pěkný ho pozdravit a tak jsem nezvykle přišel rovnou za ním pod nos a pozdravil: "Dobrý ráno." Otočil se a v jeho tváři byl ten výraz, kterej nemám vůbec rád, když se tam objeví. "Štveš mě." řekl.
"Proč?"
"Kvůli tomu bordelu co kolem sebe šíříš..." a já věděl, že je tady ona řeč, která musí vždycky přijít, když se někdo probudí a nemá zrovna svůj den. Když je někdo háklivej na úklid a nejspíš se podíval do mího pokoje, kde se na zemi válej starý hadry a špinavý nádobí všude kolem. "...podle mě by si neměl používat nádobí..."
Dřív jsem na to vždycky něco odsekl a byl zbytečně sám naštvanej - dnes už vím, že je zbytečně naštvanej on. Možná reagoval na skleničku a flašku od kofoly, co mu po víkendu zůstali v obýváku, ale ty tam zůstali z bráchova čajového pátečního dýchánku a tedy ne mojí vinou :D Ale neřekl jsem mu to, protože vím, že v mnohém má pravdu. V tom, že jsem bordelář, ale nemyslím si, že bych pouštěl bordel za hranice svého pokoje a můj pokoj to se rovná můj hrad.
Když to tady píšu, tak se nemůžu ubránit úsměvu. Slyším ho z kuchyně, jak si stále brblá a do toho myje úzkostlivě nádobí.
Škoda jen, že dneska mám tolik jinejch věcí na práci a nebudu mít čas na pořádnej úklid.
To bych mu pak skoro přál i vidět Jirkovu kuchyni, která je silně toxická a vznikla o ní už jedna populární píseň - co nevidět bude ke stažení.
"Proč?"
"Kvůli tomu bordelu co kolem sebe šíříš..." a já věděl, že je tady ona řeč, která musí vždycky přijít, když se někdo probudí a nemá zrovna svůj den. Když je někdo háklivej na úklid a nejspíš se podíval do mího pokoje, kde se na zemi válej starý hadry a špinavý nádobí všude kolem. "...podle mě by si neměl používat nádobí..."
Dřív jsem na to vždycky něco odsekl a byl zbytečně sám naštvanej - dnes už vím, že je zbytečně naštvanej on. Možná reagoval na skleničku a flašku od kofoly, co mu po víkendu zůstali v obýváku, ale ty tam zůstali z bráchova čajového pátečního dýchánku a tedy ne mojí vinou :D Ale neřekl jsem mu to, protože vím, že v mnohém má pravdu. V tom, že jsem bordelář, ale nemyslím si, že bych pouštěl bordel za hranice svého pokoje a můj pokoj to se rovná můj hrad.
Když to tady píšu, tak se nemůžu ubránit úsměvu. Slyším ho z kuchyně, jak si stále brblá a do toho myje úzkostlivě nádobí.
Škoda jen, že dneska mám tolik jinejch věcí na práci a nebudu mít čas na pořádnej úklid.
To bych mu pak skoro přál i vidět Jirkovu kuchyni, která je silně toxická a vznikla o ní už jedna populární píseň - co nevidět bude ke stažení.
neděle 21. září 2008
Přichází zima
Byl jsem dlouho nemocnej a mimo. Práce s festivalem, chuť se jen tak válet, koukat na filmy, pokuřovat marihuanu a na všechno kašlat. Nechat věcem prostě volnej průběh.
Jenže člověk v nečinosti nevydrží nikdy věčně a já opravdu nechci, aby tenhle blog umřel jen proto, že jsem tím čím jsem. Totiž strašně líným člověkem.
Jistá tvorba tu stále je, ale nijak produktivní a většinu myšlenek co jsem si v poslední době, jsem si nechal pro sebe a nebo pustil do éteru jen pusou, takže to slyšeli jen ti lidé, co byli ochotní mé výžblebty poslouchat.
Tolik bych si přál být geniálním a mít charisma vůdce, abych si stoupnul doprostřed náměstí a kázal lidem... kázal jim samozřejmě pitomosti, ale oni by to žrali, protože když máte potenciál, aby vám uvěřil jen jediný chytrý člověk, máte potenciál změnit svět k obrazu svému.
Taky bych se chtěl svěřit s tím, že mám počítač vyžranej neobvyklým virem. Ten virus způsobil, že mi chybí absolutně plocha a jediná věc, která drží fungování počítače nad vodou, je ta, že se po spuštění pustí složka Dokumenty, ze které je možno celý ten složitý problém ovládat. Tohle ještě překousnu. Horší věc je, že mi to tu blbne se psaním. Kurzor se po chvilce přímočarého psaní vrátí o několik řádků zpátky a tím se proces psaní samozřejmě spomalí. Jen za dobu psaní tohoto článku, mi to udělal pětkrát. A to jsem ještě neskončil.
Ano, nejsem tu s nijak převratnou myšlenkou dneska. Jsem tu jen se svým klasickým plkáním na sklonku nového dne, kdy svátek nemá už Matouš, nýbrž Darina.
Asi tady žvaním jen o tom, proč jsem tedy v poslední době nezveřejňoval povídky, onu poezii, kterou pokládám za poesii (všimněte si změny písmene a odsuďte mě k nerozhodnosti), musiku co mě zrovna chytla nebo kde jsem četl něco zajímavého. Ani do trysek jsem nepřipustil mnoho plynu. Taky možná někdo čekal, že sepíšu vlastní reflexi onoho slavného festivalu, který se uskutečnil již před celým týdnem. Týden utekl a já zůstal stát na místě.
Tak přátelé.
Povídek mám ještě spousty, ze kterejch bych mohl čerpat. Laciné poesie také a myšlenkama mi málem exploduje hlava.
Dobrá zpráva?
Zajisté to zprávou dobrou není pro ty, kteří se možná radovali, že jeden z těch potrhlých bloggerů zase odpadl.
Popravdě jsem si jen potřeboval odpočinout od psaní. Od jakékoliv práce a tak. Velmi si cením těch lidí, které možná znám, ale neodhalím je a píšou mi tu komentáře.
Čas lenošení skončil!
Po letech jsem se konečně rozhodl k sepsání knihy. Kniha byla vždycky takovým mím snem a popravdě spíše neuskutečnitelným a nejsem jediný takový snílek. Ale dal jsem si skromný cíl, tak můžu jen doufat, že to nyní vyjde a jen tak to nevzdám. Jde o povídkovou sbírku, která má pracovní název: "Povídky z komatu" a můžu zatím prozradit, že spojovacím článkem by mělo být podvědomí hrdinů. Jelikož do týhle sbírky mám napsanou zatím jen jednu povídku, kterou ještě musím přepsat a jeden námět, který musím napsat... čeká mě jistě zábavná práce. Knížka to bude malá, odhaduji tak kolem čtyřiceti stránek - což je cirka sedm povídek - knihu vydám v malém nákladu domácího tisku a nechám kolovat po kamarádech. Kdybyste měli o knihu zájem, tak mi pište, ale tohle bude mít ještě čas, si myslím. Do vánoc určitě a možná až po vánocích. Povídky na stránky dávat nebudu v tom znění, v jakém je nakonec vydám, ale mohl bych dávat jisté trailery, které by mohli lákat. Vlastně je tohle celé, takovej můj sen, kterej když uskutečním, tak budu nanejvýš šťastným člověkem.
No a jestli to někomu zní příliš egoisticky nebo narcisticky, tak se hluboce omlouvám, smekám klobouk a prohlašuji: "Nikomu to nenutím"
Dny jsou kratší a noci delší. Je větší zima a dívky již nenosí odhalená ramena, která mě v létě tak v zrušovala... Jarní a letní romantika nás opouští a nastupuje jiná. Ta zimní, ta pro mnohé depresivní.
Pro mě však ne. Vracel jsem se z Kauflandu a šel přes park. Na Lužiny již dopadala tma a byl jasně vidět přeliv mraků na obloze. Mrznuly mi prsty na rukou, v křuskách mi taky nebylo zrovna nejtepleji. Vyfouknul jsem z úst obláček páry a ucítil tu zimní nostalgii. V zimě se děje vždycky něco krásného, aspoň tak mi to v tu chvíli přišlo. A i když je zima příliš vtíravá a může zžírat ducha, něco jsem si na ní zamiloval.
Možná jemná poesie rampouchů, které přijdou, ale to spíš ne. Sněhu v posledních letech v našem hlavním městě moc není a zima znamená spíš břečku, než Ladovy radovánky, než zimní Radovanovy radovánky.
Poznal jsem víc dívek? Měl jsem v zimě první sex? Pocítil jsem snad už to zahřátí srdce, když vám někdo sdělí, že vás má rád?
Nejlepší na zimě je, že je v ní útulno.
I kdyby už nepřišlo babí léto a bylo jen sychravo, já se v tom budu optimisticky rochnit a jestli někdy na mě spadne zimní splín, já se mu postavím čelem a rozpláču se štěstím, stejným štěstím, jakým jsem se rozplakal málem ve středu v tramvaji, když jsem pozoroval mladého tatínka, který opatrně řídí a za ním se v dětské sedačce smálo dítě.
Jenže člověk v nečinosti nevydrží nikdy věčně a já opravdu nechci, aby tenhle blog umřel jen proto, že jsem tím čím jsem. Totiž strašně líným člověkem.
Jistá tvorba tu stále je, ale nijak produktivní a většinu myšlenek co jsem si v poslední době, jsem si nechal pro sebe a nebo pustil do éteru jen pusou, takže to slyšeli jen ti lidé, co byli ochotní mé výžblebty poslouchat.
Tolik bych si přál být geniálním a mít charisma vůdce, abych si stoupnul doprostřed náměstí a kázal lidem... kázal jim samozřejmě pitomosti, ale oni by to žrali, protože když máte potenciál, aby vám uvěřil jen jediný chytrý člověk, máte potenciál změnit svět k obrazu svému.
Taky bych se chtěl svěřit s tím, že mám počítač vyžranej neobvyklým virem. Ten virus způsobil, že mi chybí absolutně plocha a jediná věc, která drží fungování počítače nad vodou, je ta, že se po spuštění pustí složka Dokumenty, ze které je možno celý ten složitý problém ovládat. Tohle ještě překousnu. Horší věc je, že mi to tu blbne se psaním. Kurzor se po chvilce přímočarého psaní vrátí o několik řádků zpátky a tím se proces psaní samozřejmě spomalí. Jen za dobu psaní tohoto článku, mi to udělal pětkrát. A to jsem ještě neskončil.
Ano, nejsem tu s nijak převratnou myšlenkou dneska. Jsem tu jen se svým klasickým plkáním na sklonku nového dne, kdy svátek nemá už Matouš, nýbrž Darina.
Asi tady žvaním jen o tom, proč jsem tedy v poslední době nezveřejňoval povídky, onu poezii, kterou pokládám za poesii (všimněte si změny písmene a odsuďte mě k nerozhodnosti), musiku co mě zrovna chytla nebo kde jsem četl něco zajímavého. Ani do trysek jsem nepřipustil mnoho plynu. Taky možná někdo čekal, že sepíšu vlastní reflexi onoho slavného festivalu, který se uskutečnil již před celým týdnem. Týden utekl a já zůstal stát na místě.
Tak přátelé.
Povídek mám ještě spousty, ze kterejch bych mohl čerpat. Laciné poesie také a myšlenkama mi málem exploduje hlava.
Dobrá zpráva?
Zajisté to zprávou dobrou není pro ty, kteří se možná radovali, že jeden z těch potrhlých bloggerů zase odpadl.
Popravdě jsem si jen potřeboval odpočinout od psaní. Od jakékoliv práce a tak. Velmi si cením těch lidí, které možná znám, ale neodhalím je a píšou mi tu komentáře.
Čas lenošení skončil!
Po letech jsem se konečně rozhodl k sepsání knihy. Kniha byla vždycky takovým mím snem a popravdě spíše neuskutečnitelným a nejsem jediný takový snílek. Ale dal jsem si skromný cíl, tak můžu jen doufat, že to nyní vyjde a jen tak to nevzdám. Jde o povídkovou sbírku, která má pracovní název: "Povídky z komatu" a můžu zatím prozradit, že spojovacím článkem by mělo být podvědomí hrdinů. Jelikož do týhle sbírky mám napsanou zatím jen jednu povídku, kterou ještě musím přepsat a jeden námět, který musím napsat... čeká mě jistě zábavná práce. Knížka to bude malá, odhaduji tak kolem čtyřiceti stránek - což je cirka sedm povídek - knihu vydám v malém nákladu domácího tisku a nechám kolovat po kamarádech. Kdybyste měli o knihu zájem, tak mi pište, ale tohle bude mít ještě čas, si myslím. Do vánoc určitě a možná až po vánocích. Povídky na stránky dávat nebudu v tom znění, v jakém je nakonec vydám, ale mohl bych dávat jisté trailery, které by mohli lákat. Vlastně je tohle celé, takovej můj sen, kterej když uskutečním, tak budu nanejvýš šťastným člověkem.
No a jestli to někomu zní příliš egoisticky nebo narcisticky, tak se hluboce omlouvám, smekám klobouk a prohlašuji: "Nikomu to nenutím"
Dny jsou kratší a noci delší. Je větší zima a dívky již nenosí odhalená ramena, která mě v létě tak v zrušovala... Jarní a letní romantika nás opouští a nastupuje jiná. Ta zimní, ta pro mnohé depresivní.
Pro mě však ne. Vracel jsem se z Kauflandu a šel přes park. Na Lužiny již dopadala tma a byl jasně vidět přeliv mraků na obloze. Mrznuly mi prsty na rukou, v křuskách mi taky nebylo zrovna nejtepleji. Vyfouknul jsem z úst obláček páry a ucítil tu zimní nostalgii. V zimě se děje vždycky něco krásného, aspoň tak mi to v tu chvíli přišlo. A i když je zima příliš vtíravá a může zžírat ducha, něco jsem si na ní zamiloval.
Možná jemná poesie rampouchů, které přijdou, ale to spíš ne. Sněhu v posledních letech v našem hlavním městě moc není a zima znamená spíš břečku, než Ladovy radovánky, než zimní Radovanovy radovánky.
Poznal jsem víc dívek? Měl jsem v zimě první sex? Pocítil jsem snad už to zahřátí srdce, když vám někdo sdělí, že vás má rád?
Nejlepší na zimě je, že je v ní útulno.
I kdyby už nepřišlo babí léto a bylo jen sychravo, já se v tom budu optimisticky rochnit a jestli někdy na mě spadne zimní splín, já se mu postavím čelem a rozpláču se štěstím, stejným štěstím, jakým jsem se rozplakal málem ve středu v tramvaji, když jsem pozoroval mladého tatínka, který opatrně řídí a za ním se v dětské sedačce smálo dítě.
středa 17. září 2008
Duch doby
Vidíte, chtěl jsem pro nějakou tu pompéznost přijít s nějakým tím článkem až v říjnu, jakože celý září vynechám a pak návrat.
Houby. Prostě jsem našel něco, co sem musím dát a za ty dva tejdny bych to zapoměl a tak pořádnej zase nejsem, abych si to někam zapsal, jako úkol.
Takže co sem dám... dám sem dokument, na kterej jsem narazil v souvislosti se současnými problémy na burzách. Tento dokument je vysoce konspirační, je mnohem víc konspirační, než byl dokument 911 Farenheita... Pozor na něj, jestli mu totiž uvěříte, začnete hodně pochybovat o světě kolem sebe... a já jelikož jisté pochybnosti mám neustále, tak jsem jím hluboce nahlodán. Opravdu silné momenty přijdou nědy po dvacáté minutě.
Udělejte si na to tedy čas.
Houby. Prostě jsem našel něco, co sem musím dát a za ty dva tejdny bych to zapoměl a tak pořádnej zase nejsem, abych si to někam zapsal, jako úkol.
Takže co sem dám... dám sem dokument, na kterej jsem narazil v souvislosti se současnými problémy na burzách. Tento dokument je vysoce konspirační, je mnohem víc konspirační, než byl dokument 911 Farenheita... Pozor na něj, jestli mu totiž uvěříte, začnete hodně pochybovat o světě kolem sebe... a já jelikož jisté pochybnosti mám neustále, tak jsem jím hluboce nahlodán. Opravdu silné momenty přijdou nědy po dvacáté minutě.
Udělejte si na to tedy čas.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)