Včera jsem uváděl jistý festival kulturního podsvětí Červend na Klamovce a měl jsem tam chvilku čas, kdy jsem měl něčím zabavit diváky. Mohl jsem žonglovat nebo vyprávět nějakou historku, jenže bohužel jsem nikdy nebyl typ na nějakou tu One Man show - možná v hospodě po pár pivech nebo na grilovací párty u kámoše na zahradě, když si pohulíme trávy. Ale jen tak vystoupit před lidi a pět minut jim vyprávět, jak jsem potkal zajímavý pomeranč, prostě neumím. A tak jsem si vymyslel v záchvatu tvůrčí energie - co udělat, že bych si vzal nějakýho dobrovolníka z diváků, dal mu malej scenář do ruky a musel by se mnou zahrát scénku. Vtip by byl v tom, že on i diváci by slyšeli ten text poprvý a dobrovolník by četl takový kraviny a nevěděl by o čem mluví, že by to prostě muselo bejt k popukání. Včera jsem to nakonec udělal ještě trochu jinak. Vzal jsem si dva dobrovolníky z publika ti přečetli - nebo spíš se snažili zahrát - takový oslavný řeči na moji osobu, jakožto moderátora. Nakonec se nikdo nesmál textu, ale jak se tomu ti dva postavili, takže to bylo fajn a splnilo to svůj účel daleko víc, než kdybych tam stál a vyprávěl o tom trpkým pomeranči.
No a psaní těch malejch her - i když ptákovin - mě bavilo natolik, že jsem se rozhodnul v budoucnosti s tím pokračovat.
Zatím uvedu hru, kdy jsem měl představu, že dobrovolník furt mele a já mu odpovídám jenom něco jako jo a aha, jasně ty bejku. Nemá to ani název, není to nijak propracovaný, nicméně je to takový dialog - nebo spíše monolog.
POSTAVA
Nechci sedět na posteli a jen koukat tupě do zdi, tam kam jsem namaloval obrázek svého pejska, tak jak jsem si ho v duchu idealizoval po celá léta od jeho smrti a pak jsem dostal do ruky jeho fotografii a zjistil, že to vůbec žádný pes nebyl, nýbrž polonahá žena, která se o mě celé moje dětství starala a zpívala mi ukolébavky a ta žena, že byla moje osobní otrokyně. Nevím proč mám na zdi nakreslenýho dobrmana, když jsem dobrmana v životě neviděl. Ani nevím, proč mám ruce od slz, když jsem v životě nebrečel a taky nevím co má společného místnost, ve které právě stojím s tím vším.
MODERÁTOR
Taky nevím o čem mluvíte.
POSTAVA
Když mi táhlo na osmdesát, znásil jsem posluhovače, kterej mi nosil bažanta. Na tom by nebylo nic divnýho, kdyby neměl tři nohy. A na jedný tý noze se mu houpal takovej divnej králík. Furt se na mě křenil a vyplazoval jazyk. Posluhovač byl asi šílenej.
A jednou se mi stala věc s mixérem. Strčil jsem do mixéru ruku, protože jsem byl blbej a chtěl vytáhnout prstýnek, kterej mi tam spadnul. No a světe div se. Mám ruku v pořádku a mixér mi jí vůbec nezranil.
Někdy mám hloupej pocit, že sám Bůh nade mnou drží ochranou ruku, ale snad z toho nezpychnu.
MODERÁTOR
Jasně.
POSTAVA
No a nakonec jsem šel tuhle po ulici a potkal jednu paní. Ta paní byla docela pěkná, taková s blonďatejma vlasama a modrejma očima. Byla celá v černým a před sebou si vezla kočárek. Nakouknu do kočárku a dítě v něm nebylo. Říkám si, že je to teda setsakra divný a paní kolem mě projde a ještě se otočím, abych si jí prohlédnul ze zadu a to dítě měla přišitý na zádech. To mi vyrazilo dech. Bylo to skutečně divné, tak tu paní ještě doběhnu, poklepu jí na rameno a zeptám se: „Paní, proč máte to dítě přišité na zádech a ne v kočárku?“ no a paní se na mě podívala těma svejma krásnejma očima a řekla jen: „Pssst, to je tajemství.“ A vezla si kočárek dál.
To mi prosím potom povězte, co je na světě hezký?
MODERÁTOR
Hezký jsou vaše žvásty. Hezký je, když máte co do huby, ne?
POSTAVA
Asi máte pravdu. Teď mi dovolte, abych řekl jednu poslední docela podivnou větu. Když jsem před festivalem čekal na tramvaj, tak ke mně přišel nějakej šaman a dal mi sníst takovou malou houbičku a ta houbička mi přikazuje říct tuhle větu: Nesedej si na šroubovák, protože pak budeš litovati, že jsi prostrčil svoji ruku skrze elektrické pole liliputánského království Gragrakroptologickračenka.
To je vše nashledanou
Postava odchází, zůstává moderátor.
Žádné komentáře:
Okomentovat