Ráno se zlehka probudíš

přiznávám, že tohle je trochu delší na obyčejnej blog a že to nejspíš málokdo bude číst, ale stále lepší, než si za povídku platit. Slibuji, že s nima neroztrhnu pytel, ale budu je vsazovat pečlivě a s pokorou ke čtenářům. Jedna rada - přetáhněte si text do wordu a když máte tiskárnu, tak si ho vytiskněte - nezkazíte si oči a bude vás to třeba bavit víc číst, než se štvát s malejma písmenkama.



Ráno se zlehka probudíš. Prohrábneš si své husté vlasy, pomalu zívneš a protáhneš své tělo. Venku vychází slunce a ptáci rozehrávají první ranní symfonii. Máš pocit, že tě dneska něco čeká, jen nevíš co. Představíš si tisíce variant a možností, co by to tak mohlo být. Všechny nakonec zvesela odmítneš, protože se ti zdají příliš bláznivé. Posadíš se na postel a chvíli zmateně koukáš kolem sebe. Pak ze sebe shodíš deku a vylezeš z postele. Vstala jsi.
Míříš do koupelny, ze sušáku bereš čistou podprsenku a kalhotky. Vlezeš si pod chladivou sprchu, která tě teprve docela probere a seznámíš se s realitou. Začal den.
Vysušíš si vlasy, oblíkneš prádlo, vyčistíš zuby a na obličej si matláš kosmetiku, aby někdo náhodou nezahlédl drobné vrásky na tvé jinak perfektní tváři nebo si zvýrazníš oči černou pastelkou, kterou vytáhneš mámě z kabelky.
Na snídani tě čeká jogurt, rohlík a čerstvé zelené jablíčko, které sis včera zakoupila na tržišti od prodejce zeleniny s veselým úsměvem. Při pohledu na jablko si vzpomeneš, že se ti ten mladík se snědou kůží docela líbil a také jsi mu oplatila úsměv. On se pak věnoval nějaké paní, co měla prsa čtyřky a v obličeji se jí rýsovala čtyřicítka.
Polykáš sousta tak, že se i záclonkám v kuchyni tají dech. Ze stěny na tebe kouká fotka maminky, když byla mladá a ty máš pocit, jako by ses dívala do zrcadla. Dojíš, vezmeš si hrníček s kafem na balkón a podpálíš svou první ranní cigaretu. Jednu z těch několika tisíc cigaret, co jsi už za život vykouřila a že ten život nebyl zatím nic moc extra.
Je ti teprve 16 a všechny ty správné zážitky a splnění tvých tužeb máš teprve před sebou. Cítíš, že tam někde je chlapec nebo už muž, do kterého se prvně zamiluješ, že tam někde jsou přátelé, kteří za tebe položej život, že tam někde daleko je svoboda, kterou vidíš i teď, když pozoruješ dva psy na ulici, jak spolu vesele dovádějí. Kolik tě čeká tam někde ještě výprav nočními tramvajemi? Kolik nocí, kdy se budeš klepat prostydlá na lavičce a budeš cucat krabicový víno? Ne ta poslední představa ti moc nevoní. Radši si představuješ bar s namodralýma stoličkama, u baru stojí blonďák a kecá s barmanem, což je černoch a právě ti míchá Mojito. S tím blonďákem se pak vyspíš a na barmana si vezmeš číslo. Takové představy se ti líbí mnohem víc. Jenže občas si nemůžeš pomoci a vidíš tu lavičku, to krabicové víno a vedle tebe frajera co má pod kůží zažranou špínu, smrdí mu z huby, kde mu mimochodem chybí čtyři přední zuby, jak mu je někdo v nějaké dávné rvačce vykopl a ty se s ním zahříváš. Nemáš tyhle představy moc ráda, ale nemůžeš si pomoci a vždy, když se takhle zasníš, tak se tam ta lavička objeví.
Radši nemyslet. Říkáš si. Típáš cigaretu, ale všímáš si, že kafe ti zbývá ještě půlka. Vytahuješ z krabičky druhou cigaretu a rozechvělou rukou si jí zapaluješ. Zlehka si odkašleš a vzpomínáš na tábor. Všichni ti mladí kluci po tobě koukají, ty si jich nevšímáš. Víš, že chceš něco víc, ale nevíš přesně co. Nicméně se od života chceš nechat překvapit. Oni se ti smějou, že navždy zůstaneš panna a sama, a taky že je to divný u takový pěkný holky, ale ty je odbudeš. Oni nevědí, že už dávno pannou nejsi. Vzpomínáš na tábor a na den, kdy ses pokusila vylézt na tu nejvyšší borovici, aby si jim všem dokázala, jaká jseš hrdinka. Kdyby se ti nepodlomila hnedka první větev a ty pak neztratila nervy, tak bys to určitě dokázala. Usměješ se. První upřímný úsměv toho rána. Najednou tě zavalí pocit úlevy. Druhá cigareta dělá svoje. Vzpomínáš na tu skálu, jak si lezla jako malá se svým bratrancem Jurou, co si za ním přijela ten rok na Slovensko. Je ti nějakejch devět let a nosíš na sobě ještě šatičky po mamince. Jura běží před tebou a nahlas se směje, že ho nedohoníš. Tebe to navzteká a přidáš do tempa. I když jseš o dva roky mladší a o dva roky máš menší nožky, doháníš ho a skáčeš mu na záda. Povalíš ho na zem a zase se válíte z vršku dolů. Po několika sudech konečně zastavíte. Šťastní a zadejchaní se smějete na celé kolo. Pak si všimnete, že jste se zastavili těsně nad okrajem hluboké propasti. Asi sto metrů pod vámi jsou vršky stromů a vy vidíte celou krásu těch obrovských hor.
Ukápne ti slza při té vzpomínce.
Tiše a v posvátné úctě jste vedle sebe seděli a najednou jste se chytili za ruce. Cítila si, jak mu srdce bije skoro stejně rychle a silně, jako tobě. Otočila ses na něj a vlepila mu bez váhání pusu na tvář. On ti jí vrátil…
Jura byl tvoje první láska. Vlastně taková ta první dětská láska. Teď celé dny čekáš na nějakého dalšího Juru. Na muže jenž by tě oslovil v samoobsluze, jestli mu neporadíš, které mlíko je nejlepší pro brášku, jenž trpí mononukleózou. Nebo čekáš na muže, kterého jednoho dne uvidíš na ulici, pak ten samej den v metru a nakonec se úplně náhodně setkáte na diskotéce a tam tě osloví. Sympatický muž s malou bradkou a velkými sny. Jako ty. Taky by to mohl být do třetice všeho dobrého nějakej tvůj dlouholetej kamarád, co k sobě najednou vzplanete divokou vášní spalující vše a hlavně spalující vás a všechny ty roky, kdy jste si třeba hráli na indiány. Na to všechno zapomenete a zničíte to.
Muž a lavička. Nevidíš mu přímo do obličeje, víš kdo to je, ale nemůžeš si ho vybavit.
Cigareta dávno dohořela. Kafe dopito.

***

Běžíš, utíkáš. Jseš šťastná, protože jsi ho potkala. Běžíš po kopci - směr svůj barák. Posledních pár uliček a zavřeš se do pokoje, kde si zvesela zazpíváš a zařveš štěstím na celé kolo. A bude ti jedno, jestli probudíš tátu, co vedle v pokoji vyspává celodenní službu v závodní jídelně. Ty miluješ. Ty si zažila to, co sis tolikrát představovala! Uhahaha!
Klopýtneš a padáš na zem. Stačíš jen vyjeknout a už ti v noze pulsuje strašná bolest. Sedíš na zemi a brečíš tam. Při tom je to tak šťastnej večer. Ale teď sis nejspíš vymkla kotník a při školním kursu první pomoci sis lítala v oblacích fantazie a nevíš, jak sama sobě teď pomoci. Nebreč. Ty Huso! Nejde to. Svíjíš se tam v bolesti na chodníku, několik ulic od tvého pokoje, kde sis chtěla zvesela zazpívat.
Byla sobota večer a tys šla s kamarádkami na diskotéku. Stalo se to mnohem krásněji než v tvých nejdivočejších představách. Celá akce měla celkem pomalej náběh a ty ses někdy k osmé začínala nudit. Seděla si na pohodlném křesle a měla jsi pocit, že snad usneš. V tu chvíli se vynořil jakoby z mlhy, přesněji vyšel ze záchoda a zamířil k tobě.
„Slečno, snad tady takhle nebudete sedět a usínat.“ měl nádherné azurové oči, které kontrastovaly s jeho nakrátko přistřiženými černými vlasy. Nebyl to sice blonďák ani černoch, ale ty ses sama sebe v oněmění ptala: po kom ty krásný oči má? a nebyla si schopna slova.
„Ty jsou po mámě, ona pocházela z Itálie.“ Usmál se. Četl ti snad myšlenky nebo si všiml, jak civíš?
„Jooo jasně.“ odpověděla si mu na jeho otázku. Napřáhnul ruku a jako ze snu ses jí chytila a vyhoupla se ze křesla. Pak jste si šli zatancovat. A co čert nechtěl. Rychlá písnička skončila a Dj tam pustil přesládlýho ploužáka. Chtěla ses otočit a jít si zase sednout. Ale on tě rozhodně chytil za rameno a pošeptal: „Já jsem Lukáš, moc se mi děvče líbíš. Nebudu dělat nic, aby ti to bylo nepříjemný, jen mi dej šanci, abych tě dneska mohl dostat. Jakmile ti něco začne vadit, prašť mě a já toho nechám.“ Otočila si se a mrknula si mu do očí. Mluvily pravdu. Chytila si se tedy kolem jeho krku a on ti jemně položil svoje ruce na pás. Pak jste tancovali a mezi tanci si skočili na bar pro něco k pití a on se celou dobu vůbec nechoval hrubě. Hypnotizoval tě svým pohledem a vtipem. Popravdě si tě obtočil kolem prstu během prvního tance. Tancoval opravdu s citem, ale nezůstal při tom jenom mlčet. Jeho projev byl kultivovaný. Představil se jako student Damu a ty si mu neměla proč nevěřit. Byl úchvatný. Před první pusou ses klepala stejně jako tehdy, když jsi měla někdy v sedmý třídě políbit Kučeru, svýho oblíbenýho hokejistu, na tvář při předávání Zlatý hokejky. A pak to přišlo. Zlehka první pusa, taková nejistá s obou stran, druhá byla už lepší a ta třetí bylá chtivá, vášnivá. Byla to taková ta pusa pus. Najednou pro tebe neexistovala ta diskotéka. Lidi kolem. Ani že žiješ v Praze nebo že jseš Češka. Nevnímala si ani velikost vesmíru, tu velikost, které se děsíš, protože jí nemůžeš pochopit. Najednou byl pro tebe totiž vesmír jen ten jeden kluk, jeho ústa a ten byl přece jen menší a celej ten vesmír jsi chápala, i když ses propadala víc a víc dolů, neviděla jsi důvod ,proč se bát. Cejtila si konečnej klid. Tvoje věčně roztěkaná mysl na nic konečně nemyslela. Jen sem tam se zablýsknul odraz dvou nahých těl vedle sebe a jejich tření. Ale ten rychle mizel. Nikde nebyl muž, zima a lavička. Nikde ten strach. Líbala jsi a poprvé se ti to líbilo. Bylo to skoro podobné jako tehdy s Jurou. Divoké a impulsivní. Teď zpětně si uvědomuješ, že možná mezi dětskou láskou a tou dospělou není takový rozdíl. Jen, že to byl tehdy Jura a teď je to Luki. Všechny ty fotoromány z Dívky nelhaly a to si jimi vždy opovrhovala, že je to nesmysl, někoho poznat a po pár minutách si představovat: „Já sem zamilovaná.“ Ale teď už tomu všemu věříš. Věříš veršíku z metra: „Láska je jak kopretina co v polích trávu rozplétá…“ Pociťuješ, že ti nejsou proti srsti obrázky typu chlapeček drží v rukou svoje srdce a podává ho holčičce. Pro tebe to všechno znamená procitnutí.

Smrdutej chlápek, lavička a zima, která se rozprostírá všude kolem. Závěje sněhu a mrazivý vítr, který ti štiplavě píchá do uší a do nosu….

A přes to všechno teď sedíš na zemi a pláčeš kvůli vyvrknutýmu kotníku. Dostáváš strach. Co když někdo půjde kolem a uvidí tě. Co když to nebude hodná babička co venčí po nocích pejska a co by ti pomohla. Co když to bude zlá a surová paní, co tě tu nechá bez pomoci ležet, dojde si do baráku, tam se zmíní před retardovaným synem, že tu viděla nějakou holku brečet. Ten se beze slova zvedne, setře si slinu, ze stolu vezme velký nůž a přijde ti nohu uříznout.
Proto se snažíš vstát. Nejde to. Už nebrečíš. Bolest sice stále vystřeluje, ale už sis na ní tak nějak zvykla. Konec konců jseš tvrdá holka, co o prázdninách chtěla vylézt na seschlou borovici. Pajdáš ztichlou ulicí dál do kopce. Při každém kroku trochu zasykneš. Jde to pomalu a ztuha, ale jde to…

***

Sedíš na lavičce a vedle tebe chrápe Netvor. Je ti zima a snažíš se přitisknout co nejpevněji k jeho tělu. Občas se i pro zahřátí napiješ z krabice vína, ale víno samo je studené a moc to neprospívá tvému nachlazení. Zakašleš. Ale už cítíš, jak ti alkohol začíná proudit žílami po celém těle. Zafouká ledový vítr, ještě pevněji se přitiskneš k Netvorovi. Závidíš mu, že spí, ale ty sama nemůžeš usnout, protože nechceš spát. Kdykoliv usneš, tak se ti zdá o tý holce, co bydlí v nóbl bytě a sní si svoje marný sny. Ta holka v těch snech jseš ty a snění tý holky se ti vůbec nelíbí. Nelíbí se ti holka, co snídá jablka, flirtuje s prodavači a myslí si, že život je lehkej. Ta holka, co se s realitou nehodlá seznámit. Nelíbí se ti, protože ty sama seš úplně jiná. Od devíti let se protloukáš z ústavu do ústavu. Občas utečeš a přežíváš z toho, co ty sama dokážeš. Přežíváš z toho, co všichni ti parchanti, co si myslej, že jsou něco víc, odmítají. Jako ta holka, ve kterou se měníš vždy když usneš. Těch snů se nemůžeš zbavit a to tě štve ještě víc. Ty sny jsou snad to jediné na světě, co tě děsí. Neděsili tě chlápci s chlípným výrazem ve tváři a s noži v rukou, když se k tobě tehdy v noci blížili. Neděsila tě stará paní Brousková, s jednou rukou a půlkou obličeje sežranou od požáru. Ta paní, co se tě snažila naučit v jednom Dětským domě aritmetiku a když ti nešla, tak tě mlátila bambusovou tyčí přes nohy. Neděsil tě tvůj první zákazník, když ses rozhodla sehnat pro sebe a Netvora pár drobných na jídlo. Nikdy tě nic neděsilo jako ty sny, co se zdály bejt až moc reálné. Ty sny, ve kterých prožíváš lásku a trápení děvčete, co nezná realitu. Aspoň si to myslíš.
Tiskneš se k Netvorovi co nejpevněji. Chrápání ustalo.
„Proč nespíš?“ ptá se.
„Nemůžu usnout, je mi zima.“ odpovídáš.
„To bude dobrý, pojď zahřeju tě.“ objímá tě svejma tlapama a třením se tě snaží zahřát. Ty víš, že to bude dělat tak dlouho, dokud si nebude myslet, že spíš. Vlepíš mu pusu, opřeš se o něj a necháš se zahřívat. Bolest v krku ustupuje. Oči se ti začínaj klížit a ty usínáš. Přece jen si dost unavená po složitém dni, kdy jste vysedávali s partou u kostela a pak jste se s Netvorem vloupali dovnitř a ukradli několik sošek barokních andělíčků. Ten běh byl dost vysilující. Hodíš za hlavu dívku, o které se ti bude zdát. Stejně jednou budeš muset spát a pak se ti o ní bude zdát. Nemá smysl se tím trápit. Je to zkrátka něco, co tě bude nejspíš pronásledovat do konce života a nijak to nejde utopit v ničem. A koneckonců ti to snění není až tak nepříjemný. Usměješ se. Tření ustává. Usínáš.

***

Probouzíš se, jseš nevyspalá a zraněný kotník tě bolí. Ale jsi šťastná. Na mobilu vidíš jednu novou přijatou sms. Lukáš, tvá nová nejúžasnější láska, se ozval…