pondělí 3. října 2011

Jednorázovka

Pokoj mladé ženy. Pokoji dominuje postel, na které leží dvě těla milenců, těžce oddechují.

On: Ty vole, to bylo ostrý.
Ona: (setře lehce orosené čelo) Ostrý? To teda jo. Ostrým nožem se taky rychleji přeřízne chleba než tupým.
On: Já vím, že to zrovna žádnej velkej zázrak nebyl, ale pochop... zkrátka je to jiný, než kdybych s tebou spal třeba pravidelně.
Ona: Ale to já přece nemyslela. Byl jsi dobrej. Jen já na to zkrátka nejsem zvyklá.
On: Nejsi zvyklá?
Ona: Na loutkovým představení jsem byla naposledy jako malá holka a to tenkrát opravdu nebylo zvykem, že se po něm skončilo s někým v posteli.
On: Cigaretu?
Ona: Ne, nekouřím.
On: Tak na diskotékách je to stejný, ne? A možná mnohem horší.
Ona: To záleží, jakej jseš typ člověka.
On: Nevypadala jsi, že se ti do toho nechce.
Ona: Jak říkám. Nebyla jsem na tebe připravená.
On: Omlouvám se.
Ona: Neomlouvej se, nemáš za co.
On: Ale... vždyť...přece (je zaraženej) Kolikátej jsem?
Ona: Kolikátej?
On: Kolik jsi měla kluků přede mnou?
Ona: Pár jich bylo, ale spala jsem zatím jen s jedním. To víš. Chodili jsme spolu 3 roky.
On: Tři roky !?!?!
Ona: Rozešel se se mnou před měsícem s tím, že to stejně poslední rok táhnul s nějakou jinou.
On: (mlčí a kouří)
Ona: Ale to je jedno. Teď mám tebe. (obejme ho kolem krku)
On: To teda (vydechne)
Ona: Myslím, že jsem se znovu zamilovala.
On: Do koho?
Ona: Do tebe, ty hlupáčku.
On: Ale, to přece nejde. Vždyť se sotva známe. Přišla jsi se podívat na divadlo, zůstala jsi s námi herci i po představení, když jsme se přesunuli do hospody. Nechala jses opít vínem a dávno odzkoušenými frázemi a pak jsi souhlasila s doprovodem domů, kde jsme to nevydrželi a sprostě si to rozdali. Tak jako s jinejma holkama v posledních letech. Neznáš mě a já neznám tebe. Nemůžeš mě milovat!
Ona: Lásko, nekřič tolik. Když tolik křičíš, můžeš někoho vzbudit. Třeba rodiče.
On: Vaši jsou doma?
Ona: Samozřejmě.
On: Ty nebydlíš sama?
Ona: Jak bych mohla? Je mi teprve 17.
On: Sedmnáct?! Ale... vždyť... ty... vypadala jsi na víc.
Ona: Nejseš první, kdo mi to říká.
On: A nevadí, že kouřím v pokoji?
Ona: Vadí. Ten smrad určitě probudí otce. Je na něj hrozně háklivej.
On: Ale proš jsi něco neřekla?
Ona: Neptal jsi se. Ale to je jedno. Myslím, že už slyším jeho kroky.
On: (Vystřelí bleskově z postele, sbírá po podlaze svoje věci a pobíhá po místnosti zmateně sem a tam)
Ona: Co blázníš, prosímtě? (pobaveně)
On: Copak to nechápeš? Je ti to k smíchu? Neuvědomuješ si, do jakýho průseru jsi mě dostala??
Ona: Vždycky přece můžeš vyskočit oknem. První patro není přece taková vejška.
On: Máš pravdu! (míří k oknu, ona se stále na něj pobaveně dívá) Měj se!
Ona: Ale napíšeš mi, viď?
On: To si piš, že napíšu. (sarkasticky)
Ona: Tak pa.
On: Sbohem.

Ona spokojeně vytáhne krabičku cigaret z šuplíku a zapálí si. Do místnosti vstoupí spolubydlící.

Spolubydlící: V pořádku?
Ona: Ovšem. Chvíli jsem se bála, že tu bude chtít zůstat přes noc, ale "cudná dcerka" zafungovala.
Spolu: Ty jseš teda číslo. Co já bych za to dala, kdyby aspoň jednou za mnou někdo přišel a ty máš každou sobotu v posteli jinýho.
Ona: To se zkrátka musí umět.