pátek 12. dubna 2013

Dobrodružství Rudolfa Plíška



“Lehce se zabíjejí příšery, plní úkoly a zachraňují princezny, když stačí umět dobře klikat myší a rozumět “hře”. Mít nabušenou postavu, na nejvyšší úrovni a po kapsách nakradené megazbraně. Být obrovským barbařím válečníkem nebo ďábelským kouzelníkem.
Jenže rodiče musí pořád remcat, že by se u těchhle her nemělo tolik vysedávat. Jenže oni tomu prdlajz rozumí. To přece není žádná hra, to je život, který vedem, kamarádi se kterými se bavíme a nepřátelé, které spolu kosíme. Chodit ven na prolejzačky? To ne. To raději vykuchat v horách draka a vzít mu poklad a dobře ho prodat. Hned, jak přijdem ze škol domů, můžeme vklouznout do brnění válečníků a jít.”

Tato agitace či válečná promluva, vyšla 10. ledna ve školním časopise jedné základní školy. Jejím autorem byl teprve 12-ti letý Rudolf Plíšek, který se tak měl stát hlasem nové generace. Pan ředitel Dudek si otevřel školní časopis při dopolední siestě nad kávou, a tím co si přečetl, se velmi rozladil. Nechal si rozhlasem zavolat do ředitelny Plíškovu třídní učitelku a zvýšeným hlasem jí vyčinil, že něco takového povolila. Ta se až zbaběle bránila, křižovala na prsou a zapřísahala se, že ona za to nemůže, že v tom má jistě prsty ten suplent, který suploval v její třídě zeměpis. Rozhlas se tedy znovu rozezněl a suplent Jindřich (student pedagogické fakulty) byl povolán na kobereček. Ředitel se na mladíka rozkřičel, že je to celé nehorázná drzost, takhle podporovat dětskou pasivitu a závislost na počítačových hrách. Jindřich se bránil, že je to celé pravda a nelze-li uveřejnit pravdu ve školním časopise, tak je cosi shnilého ve vedení školy.
Ředitel se na něj přísně podíval, zatajil dech a pak suplenta okamžitě ze školy vyhodil s nedoporučujícím dopisem. Třídní učitelka pak napsala Plíškovy dlouhou poznámku do Žákovské knížky, ve které si postěžovala na Rudovo chování a doporučila zákaz či omezení přístupu na počítač a aniž by se vůbec pozastavila nad pokročilou gramatikou chlapce, napařila i jednu pětku ze slohu.

Nešťastný Ruda se div nerozplakal, když si poznámku přečetl. A k tomu ta pětka! Táta bude zuřit a mamka se nešťastně tvářit a krájet cibuli. Chtěl utéct, ale kam? Sám?
Odcházel ze školy zdrcený a ponořený sám do sebe. S rukama v kapsách. V tom nahmatal dvoustovku, se kterou měl dneska zaplatit obědy ve školní jídelně, ale kvůli tomu zatracenýmu školnímu časopisu a zrádnému suplentovi, který jej přesvědčil, aby svoji poznámku ze sešitu zeměpisu publikoval, tomu zrádnému suplentovi by přál, aby mu večer přišli skřeti okusovat prsty u nohou.
Dvě stovky rovnaly se 4 hodinám v počítačové herně. Jednoduchá matematika. Tam se snad dá zapomenout. Dorazil do herny a napojil se do světa, kde jak sám napsal: “To přece není žádná hra, to je život, který vedeme, kamarádi, se kterými se bavíme a nepřátelé, které spolu kosíme.”
Když mu peníze došly, bylo šest. Doma měl bejt už před hodinou a ještě přece jenom chvíli potrvá, než se tam dostane. Ruda protočil panenky a zkontroloval mobil. Bylo dost divný, že se po něm rodiče dávno nesháněli, ale spíš to vypadalo, jako dobré znamení. A nebo ne. Představa, jak si táta sundává pásek a před zrcadlem si měří své grimasy hrůzy, Rudu trochu znervóznila, když ale zachrastil klíčema v zámku, ulevilo se mu. Bylo zamčeno a doma nikdo nebyl. Jen na ledničce vzkaz, že se manželé Plíškovi vrátí pozdě v noci, a že si má k večeři udělat pizzu z mrazáku. Ten špatný den se rázem proměnil ve večer, kdy nic nebylo nemožné. Pizzu si z mikrovlnky přinesl rovnou k počítači, kde už jeho postava čekala natěšená na souboj s loupežníky v Ardwanském lese.