tak jeden ten črt

Byl to zase jeden z těch večerů, které začnou obyčejně a neobyčejně skončí. Nejpve psaní, pak se šlo na dvě pivka, na absolvenstký koncert jistého mladého zpěváka, v cirkusovém šapitó na Klárově, pak se jede autem díky dobro vůli jisté Markéty do Myslivce. Tam sedí kamarádky a většina lidí odejde před půlnocí. Jelikož mám peníze, zůstávám a popíjím s kamarádkou panáky ve velkém. Někdy v půl druhé nás vyhazují a my motáme parkem a kecáme. Nic velkého se neděje. Padá na mě únava posledních dní, kdy jsem spal na lavičce v Kobylisích, cestoval do Roztok a zpátky. Melu z posledního a stále to nevypadá na nic zvláštního.
Mám hlad. Kfc i Mcdonald jsou v půl třetí - v tolik jsme se nakonec dostali k nočnímu autobus - už zavřený a nezbejvá mi nic jinýho, než si koupit bagetu v nonstopovym Relay. Většinou si koupím něco dobrého na tu půlhodinovou cestu nočním autobusem.
A pak. Lidi co se neznají a jednou nočním autbosem se spojí pomocí bagety, která do mě vůbec nejede a tak jí nabízím všude kolem sebe. A tak se utvoří parta z nočního autobusu.
Já, Monča, Husa - jeden moc sympatickej punkáč, Adam a i ta Petra, která se dlouho radovánkám na zadní sedačce autobusu snažila vyhejbat a radši poslouchala mp3, si nakonec sundala sluchátka a zvědavě nás poslouchala. Zapálili jsme si cigarety a vesele zpívali. Můj sen vždycky, když jedu autobusem na delší trať a jen vidím, jak se lidi nudí, tak bych z toho chtěl udělat přátelský prostředí. Jako když jede škola na vejlet nebo se děcka vrací z tábora. Hrajou na kytaru a vesele si zpívají, jako my tam vzadu na sedačce. Myslí si, že jsme blázni, ale my jsme jen lidi, co se neznali navzájem a v tom autobuse se poznali. Husa vystoupí a už jsme jen čtyři. Máváme mu a naříkáme, že je to škoda. Pak odchází Adam, po něm Petra se slovy, že to byla moc příjemná jízda a nakonec vystupuji s Mončou na Lukách.
Sedneme si do vestibulu metra, které již dlouho nejezdí a smotáme si brko. Respektive motám já a Monča se snaží už dlouhou chvíly napsat smsku. A pak mi vypráví o holce, který začal (a nebo skončil?) život v jedenácti. O holčičce, která byla ve stanu s o dost starší holkou, která jí jednou vzala na noční hlídku a zeptala se jí, jestli by si dala něco dobrýho bílýho. A ta holčička netušila co to může být a nadšeně přikývla, protože si snad představovala, že dostane bonbóny a nebo bílou čokoládu. Ale ta starší dívka vytahuje bílej prášek a šňupe a pak nabízí té malé, která nemá strach, protože na táboře jsou všichni sourozenci a nemá důvod jí nevěřit. Tak se poprvý setkává s pikem. S perníkem, který jí provází už jedenáct let. A drogy ve všech formách.
Já tam s ní hulil to brko a ani nedutal. Tý holce bylo 22 a vypadala na třicet. Byla malá a pohublá, nepěkná a přece se schovávala za předčasně zestárlýma očima, malá holčička, co chce jen něco dobrýho. A přitom si mi ta holka nestěžuje. Říká to jen tak věcně, jako že je to něco neobvyklýho, ale nic za co by se styděla. Nic na co by byla přehnaně pyšná, ale něco co je pravda. A někdy tak svět funguje. Někdo začne pít alkohol v pozdějším věku a někdo dřív. A pak jsou jedenáctiletý holky, co se setkají s tvrdou drogou na noční hlídce na táboře uprostřed lesů, kde se většinou bojí malé holky hejkalů, vodníků a bubáků. Neznámého šramotu v lese nebo divných myslivců.
Úplně vypálenej jsem došel domů. Zalehl do postele a spal.
Já, Monča, Adam, Husa a Petra - něco jako Rychlý šípy nočního autobusu. A každej mohl mít svůj příběh, ale nestihli je vyprávět. Život je semlel dál a snad jednou, až pojedu a budu přehnaně vstřícnej k neznámým lidem, se s nima zase potkám.