Ten názve je provizorní a až dokončím tuhle povídku, tak ji nejspíš přejmenuji a název porno etudy si nechám na později. Trochu experimentuji s formátem povídky a pod pojmem "porno" povídka si ani nepředstavím vyloženě erotickou prózu. Jen by se mi líbilo, kdyby takováto povídka měla stejné schéma, jako má normální porno snímek. Na začátku se velmi jednoduše načrtnou postavy, které se do sebe pustí - nejprve orálním sexem a pak přejdou do tvrdších poloh - to se samozřejmě mění - a taková to podívaná většinou vrcholí orgasmem (výstřikem na obličej)
- V mejch představách tedy taková ta povídka podle stejného schématu, kterej se podobá snímku jenom klouzáním děje, vrcholí povídka až orgastickou pointou, která je však snadno očekávatelná.
Jestli tedy máte zájem, můžete si pročíst "Porno etudy", které však nejsou žádnejma etudama, nýbrž snahou o naprostou syrovost brakových románů. Povídka je to navíc ještě nedokončená, protože v hospodě, kde jsem ji psal, mě těsně před finálem potěšila barmanka, když si ke mě přisedla. Porno etudy
„Stále jste si ještě nezvykli na divokost názvů?“
Byl to mladej kluk plnej prázdnejch ideálů. Vždycky se rád usmíval, i když ostatním do smíchu nebylo, ale skleslost jeho mysli, dokázali prozradit jeho oči. Očima se prostě lhát nedá. Pokud si pamatuji, nikdy nedal do pusy cigaretu, nikdy se pořádně neopil a když pil, tak jen trochu, aby se neřeklo. S holkama si moc nerozuměl a snad ani žádnou ještě neměl.
A přesto, že nikdy nedocenil vtipy mích přátel a oni ho za to neměli zrovna v lásce, já ho měl celkem rád. Zdál se nezkaženej životem a byl zkrátka jedním z těch lidí, který nepotkáte na každým rohu.
Jmenoval se dejme tomu Karel
„Dej mi ruku a zavři oči,“ Řekla.
„Něco dostanu?“ usmál jsem se, ale oči poslušně zavřel. Slyšel jsem, jak se jí zrychlil dech a ona navedla svoji ruku na jedno svoje prso: „Co to…?“ zašeptal jsem trochu udiven, přesto jsem ruku neodtáhnul a místo toho jsem prso trochu zmáčknul. Nechal jsem dál zavřený oči, i když jsem je už mohl otevřít, cítil její dech na tváři a pak na rtech, vlahý a teplý polibek zároveň. Druhou rukou jsem jí přejel po břiše a ona udělala na oplátku to samé. Pak mi zašmátrala mezi nohama, kde mi už stál, přejela po něm hřbetem ruky a pak ho pevně uchopila.
„Líbí se ti to?“ šeptla mi do ucha.
Byl jsem zparalyzován a nemohl se hýbat, přesto jsem dokázal zašepat: „Ano.“
Cítit její vůni je jedna věc, její pleť druhá a vlhkost mezi jejíma nohama na mích prstech jiná.
Tisíce polibků, pohlazení a vyznání lásky. Obrazy dvou nahých těl, které se proplétají a letí vesmírem.
A pak už jen semeno stéká po obličeji té krásné blondýnky a já stojím najednou sám uprostřed tmy, nic mě nezajímá, ani ta holka, kterou jsem před chvílí miloval.
Sedím zahleděn sám do sebe. Okamžik vzteku, bezbřehé nenávisti, všeobjímajícího zla.
A najednou jsem zpátky ve svém těle a hladím jí po tváři: „Miluji tě.“ Vždycky je to to nejupřímnější vyznání. Čechrám jí ve vlasech a nechám jí, aby si lehla na záda. Roztáhnu jí nohy a políbím kundu ve vší její kráse. Chvíli suchá, záhy mokrá jako oceán.
Spirála vášně se opakuje, ale jsem od ní již vzdálen a letím spíš vesmírem vlastních myšlenek.
„Zabil jsem ji.“
„Cože si?“
„Já ji zabil!“
„Karle, koho si prosím tě zabil. Blábolíš nesmysly.“
„Tu holku… já… ona se mnou šukala… a já ji pak prostě uřízl hlavu.“
„Jak si jí uřízl hlavu…“ jsem v šoku, nemůžu se hýbat, nechci mu věřit, ale věřím mu.
„Nožem… kuchyňským nožem… takovým velkým. Dělali jsme to v kuchyni na kuchyňský lince, jako v těch filmech, co si mi pouštěl. Je mrtvá, Kriste pane! Je mrtvá, co se mnou bude?“
„Karle uklidni se…“ ale nevypadal na to, že by se chtěl uklidnit, měl rudý oči od breku a neustále si nehty drásal ruce, až tam měl krvavý šrámy: „co si udělal s jejím tělem?“
„Nic… co bych měl dělat. Sbalil jsem se a běžel za tebou, jen jsem na sebe hodil tyhle šaty a smyl její krev z obličeje a z rukou…“
„Takže se její tělo pořád válí v tvojí kuchyni?“
„Jo.“
„Sakra chlape, ty si takovej kretén!“ vlepil jsem mu ránu do obličeje, ale nevypadal, že by to s ním něco udělalo. Jen si dál drásal ty ruce.
Zapálil jsem si cigaretu a zpříma se na něj podíval: „Teď nám nezbývá nic jinýho, než se zbavit jejího těla.“
„Musíme?“
„Nebuď debil! A přestaň si kurva drásat ty ruce!“ zařval jsem.
Nevím jak rychle hnije maso a odborník na to nejsem a ani nevím, jak to obvykle smrdí v Karlově bytě, ale jen co jsme otevřeli dveře, vyvalil se na nás hroznej puch. Vyndal jsem kapesník a dal si ho přednes, ale stejně jsem musel dejchat pusou a i to nebylo nic příjemnýho.
Karel se držel za mnou a jen mi prstem naznačil, kterým směrem je kuchyně. Rozsvítil jsem světlo a málem vyjekl hrůzou. Na zemi se válelo tělo bez hlavy a hlava byla velkým nožem připíchnutá ke skříni s pánvemi.
Nemohl jsem se odpoutat od výrazu jejích očí, které zůstali otevřené. Ten Karel jí nespíš podříznul při oragastické křeči, jinak se to nedalo vysvětlit. Ani stopa po děsu, spíš jen maximálně spokojenost.
Problesklo mi hlavou, co se tu muselo stát.
Karel se nejspíš sám uspokojil, pak jí položil na linku a začal lízat. Pak mu přeskočilo a přímo uprostřed jejího vrcholu nahmatal nůž, který byl nejspíš po ruce a zařízl jí.
Krev byla všude na bílých zdech kuchyně i na skříňkách. Již zaschla a půjde nejspíš hodně špatně umejt.
Pohlédl jsem na něj. Bál se do kuchyně vůbec vstoupit a tiše zíral do země. Při tom si stále drásal ty ruce. Panebože Karle, co si to provedl?
„Ví někdo, že sem šla?“
„Nevím.“
„Kdo to vůbec je?“
„Nevím.“
„Jak to, že to nevíš?“
„Včera jsem ležel na trávě v parku a snil jsem si. Přišla ke mně a zeptala se mě, kdo jsem. Tak jsem se s ní dal do řeči a domluvili jsme se, že si dneska pustíme nějakej film. Ona ho přinesla. Koukli jsme se a pak se to všechno seběhlo, ani nevím jak.“
„Takže jste se před tím neznali?“
„Ne.“
„Máš nějakej pytel na mrtvoly?“
„Co?“
„Dělám si prdel… no nic, musíme jí rozkrájet na kousky, dát do vany a nechat rozežrat kyselinou.“
Karel vypadal, že padne k zemi.
Když jsem byl malej, tak jsem týral zvířata. Připadalo mi to, jako docela dobrá zvířata. Dal jsem třeba sto korun nějakému bezdomovci a on šel se mnou útulku, kde mi dělal tátu. Vybral jsem si tam psa a pak si ho odvedl do svého tajného útočiště. To útočiště byla taková jeskyně, o který málokdo věděl nebo spíš tam málokdo chodil.
V jeskyni jsem zapálil oheň a chvíli jsem si hrál, že pes je opravdu můj a dával mu různá jména, když jsem mu vybral to nejlepší, tak jsem ho přivázal ke stromku před jeskyní a házel po něm kameny, dokud nepřestal štěkat. Pak jsem si k němu dřepnul a sledoval jeho ztrápenou hruď, jak se stále nadýmá.
A pak jsem ho někdy dodělal klackem a jindy jsem ho prostě rozpáral, probodnul šroubovákem a nebo jsem po něm skákal. Měl jsem z toho nakonec docela dobrej pocit. Největší zábava na tom všem však byla schovat tělo. Zprvu jsem je zakopával, ale jednou někdo ten hřbitov našel a strhla se kolem toho aféra. Pak jsem se jich zbavoval mnohem rafinovanějšími způsoby…
Měl jsem asi obrovský štěstí, že nikdy nikdo tohle moje tajemství nepřišel.
Seděl jsem na zemi a opíral se o skříňku v Karlově obýváku, kouřil cigaretu. Na stěně měl zarámovaný svoje fotky. S kamarády, s rodinou a nebo prostě jen on sám na cestách. Třeba tam měl fotku, na který byl zachycen se Sochou svobody.
Karel se v jednu chvíli proměnil a všechno zbavování těla obstarával sám, až jsem se nestačil divit. Teď teprve se mi rozklepala ruka a já měl co dělat, aby mi cigareta z ruky nevypadla.
Co to se mnou dneska bylo? Jak to, že jsem v pohodě vzal na vědomí vraždu? A k tomu tak brutální? Kdyby se stalo to, že Karel omylem do tý holky nějak strčil, ona upadla a rozbila si hlavu o nějakej ostrej předmět… to by přece byla nehoda a tak by bylo logický, že bych chtěl kámošovi pomoci z průseru, ne?
Slyšel jsem, jak Karel vedle...
(tady mě přepadla barmanka)
