To co zbejvá

Kroky, slyším kroky.
V hlavě mi tancujou swingový páry a já mlátím pěstí o zeď, že je to hrůza, že se nechci pohoršovat nad vytahanou sukní zpěvašky v zapadlém lokále na kraji města.
A zpíval tam prý i takovej zpěvák. Měl vychlastanej hlas a zpíval o cigaretovým opojení. Zpíval o Bordelu, kde můžům dávaj šlapky zadarmo.
Chodil jsem tam s kámošem na pivo. Ten kámoš už není, už nežije. Jen nejasná vzpomínka v hlavě na jeho věčně neoholenou tvář a lišácké oči. Jak on uměl sbalit ženskou. A pak jednou jel noční tramvají a ta v zatáčce vykolejila.
Nad dětským hřištěm vychází slunce a já se ptám Kláry, jestli by se nechtěla milovat v rytmu Tekily a Brazilské samby. Chrsnte mi písek do očí a rychle utíká.
Na jiné planetě a v jiném vesmíru jsem cejtil, že mě někdo miluje. Neznal jsem toho člověka, ale byl jsem mu vděčnej za ten pocit. Za to štěstí, které mě opíjelo. Válel jsem se pod schody a lidi se ptali, co mi je. Zavolali si na mě i záchranku, ale já nechtěl jet. Chtěl jsem se válet na zemi a milovat.
Lampa, co jí mám postavenou na stole, najednou zhasla a pokoj se zahalil do temného šera, které osvětlovalo jen světlo vycházející z obrazovky počítače.
Debilní začátek, debilního hororu, kde zjistíte, že vás chce sežrat ne jeden soused, nýbrž celý barák krvelačných zombií.
A pak jsem začal psát scenář ke svojí vizi reálného mysteriozního hororu - Panelák. Nějak se tam mělo chodit po schodech a na každým patru se zažít nějaká hrůza. Když si na to vzpomenu, tak to nebyl tak špatnej nápad, ale chyběla tomu energie prožitku.

Proč ten velký zlý pán na mě kulí své nechutné rudé oči?

Někde jsem zachlechl a nebo si vymyslel: "Kolik máš očí, tolik máš portálů do duše. Když máš jen jedno oko, můžeš se dostat dovnitř a ne ven, když nemáš oko žádný, jsi zcela k světu uzavřen."
Debilita, ale hledej v tom smysl.