První věc je jedno z nejúžasnějších žonglovacích vystoupení, který jsem na internetu našel - taky je dobrej týpek, kterej hraje na klavír pomocí míčků, ale ten je schopnej v řemesle klasických show. Člověk, kterýho jsem našel je úžasnej tanečník a druhý video je jen krátká ukázka jednoho představení, ze který musí všem být jasný, že v tomhle cirkuse vystupují nejlepší artisti na světě a lístek na představení bude asi sakra mastnej, ale určitě to stojí za to vidět. Jinak si zadejte na youtube a maj spoustu skvělejch představení natočenejch v poměrně pěkný kvalitě.
A nebojte se, v tomhle cirkuse nepředváděj cvičená zvířata, ale skutečně jen artisty.
středa 29. října 2008
neděle 26. října 2008
takovej úvod...
Kdysi bydlela v našem baráku taková bláznivá paní. Měla bezva smysl pro humor a taky měla ráda děti, a my děti jsme milovali ji. Jen jsme věděli, že je bláznivá. To nám tvrdili naši rodičové a tak nám zakázali se s ní vídat.
Dítě samozřejmě neposlouchá zákazy a tak chodí za starou paní dál.
Měla v bytě spoustu zábavných věcí. Já měl osobně nejraději staré malované hodiny, které ukazovali vždycky čas o několik minut menší než skutečně byl. Později jsem si uvědomil, že to tak nejspíš bylo schválně, abychom byli u staré paní dýl a vraceli jsme se tak o něco později domů.
A pak tu paní odvezli pryč. Táta říkal, že se odstěhovala, ale slyšel jsem v jeho hlase úlevu, že už v baráku nebydlí, i když jsem nechápal proč, věděl jsem, že se stará paní rozhodně neodstěhovala ze svojí vůle.
Dnes si lámu hlavu co na ní bylo tak strašně nesnesitelného, že jí dospělí neměli rádi? Čeho se na ní báli a co odsuzovali?“
"Bojíme se odlišností?"
Dítě samozřejmě neposlouchá zákazy a tak chodí za starou paní dál.
Měla v bytě spoustu zábavných věcí. Já měl osobně nejraději staré malované hodiny, které ukazovali vždycky čas o několik minut menší než skutečně byl. Později jsem si uvědomil, že to tak nejspíš bylo schválně, abychom byli u staré paní dýl a vraceli jsme se tak o něco později domů.
A pak tu paní odvezli pryč. Táta říkal, že se odstěhovala, ale slyšel jsem v jeho hlase úlevu, že už v baráku nebydlí, i když jsem nechápal proč, věděl jsem, že se stará paní rozhodně neodstěhovala ze svojí vůle.
Dnes si lámu hlavu co na ní bylo tak strašně nesnesitelného, že jí dospělí neměli rádi? Čeho se na ní báli a co odsuzovali?“
"Bojíme se odlišností?"
pondělí 20. října 2008
výbuchy bolesti
výbuchy bolesti... v noci to všude řve, to když děti v okolních vesnicích řvou ze spaní bolestí. A nikdo je nemůže zastavit. Rodiče pevně svírají jejich ruce a se strachem v očích můžou sledovat záchvěvy těla, které v té agónii legračně skáče na horu a dolů...
"Kurva! Kurva! Kurva!" mlátím hlavou o zeď, slzy mi tečou z očí a zlámané prsty chrlí krev na bílé prostěradlo: "ať už kurva zavřou huby!"
Někdy jsem někde slyšel jednu z těch moudrej rad, ale zapoměl jsem si ji zapamatovat, abych si ji pamatoval. Možná se týkala toho bolestivého hluku, který mi rezonuje v palici.
"Všude byla tma a pak jsme narazili lodí do skály. Celý předek lodi byl rázem na třísky a stožár se v polovině zlomil a dopadl na skupinku námořníků, která se snažila utéct z přídě na záď. Rázem všude bylo plno krve a loď klesala ke dnu..."
"A co bylo dál?"
"Něco nebo někdo mě praštil do hlavy a já klesl k zemi omámenej. Probudil jsem se až na pustým ostrově, jak jsem později zjistil."
"Tížila tě samota?"
"Ne, mě trápil jen to, že nikde v okolí nebyl zubař, aby mi spravil ulomenej zub a tak jsem těch několik měsíců, co jsem na ostrově pobyl, trpěl nehoráznou bolestí tlamy. Jediný co mě drželo při smyslech, bylo těch několik sudů rumu, co jsem dokázal zachránit z lodi."
"A máš dědo? Máš ten zub spravenej?"
"No to víš, že mám dávno protézu, ale ten zub jsem si tady nechal přidělat na provázek a nosímho kolem krku dodnes, abych si pamatoval ty děsné dny na ostrově."
"Jééé a dáš mi ho?"
"Je tvůj."
Po silnici se řítilo jednoho dne auto. Šinulo si to takovou celkem vysokou rychlostí. Řidič toho auta byl magor. Předjížděl z prava z leva, bylo mu to úplně jedno. Vedle sebe měl krásnou blondýnu, na nose černý brejle a do špičky natupírovaný vlasy. Vzadu na sedadle se válel pytlík s bílým práškem. Již natrhnutý a trochu se ho po sedačce i vysypalo. Ale řidiči magorovy to bylo celkem fuk. Viděl před sebou jen rozmazané šmouhy od světel ostatních aut. Rozmazané stromy, vršky kopečků co se rozkládali kolem silnice.
A pak se najednou zastavil čas. Auto v plné rychlosti strnulo na místě a všechny auta kolem se taky nehýbala... jen blondýnka otevřela dveře a prošla rozmazanou krajinou ke schodům, které vedle někam nahoru. Stoupala po nich s elegancí, kterou si za tisíce let svého života vypracovala do geniální formy.
A pak se najednou všechno zrychlylo a auto narazilo do protijedoucího vozu...
Jen zástup masek...
Všechny nade mnou stojí a třímají v rukou svícny
vidím masku klauna, pierota co má uříznutej nos
a pak tam má někdo masku mě
asi je to dobře, je hezké, že podle vás dělají masky
všichni se nade mnou sklánějí a i ty veselé tváře,
jako by plakaly
"Neplakejte, moji drazí..."
sípu a plivu krev
a ona to není krev, jsou to mýdlové bublinky
a já najednou neležím na nemocničním lůžku
nýbrž v parádně obrovské koupelně s tisíci dlaždičkami
a obrovskou vanou
rachtá se tu spousta lidí,
všichni jsou nahatí a cákají po sobě vodou
a při tom nemám ruce,
ani nohy,
jazyk mi stejně jako uši uřízli
a jediné co mi zbylo jsou oči chtívé pozorovat
...
Miluji to věčné váhání zimy, jestli má už přijít do místnosti a potěšit nás svojí přítomností. Jak se snaží zaťukat na dveře, ale její lascivní nesmělost jí nakonec vždy sebere odvahu. Já bych vstal a šel ji otevřít, s vřelým úsměvem bych jí přivítal a jako první políbil na tvář. Ale to váhání je tak nádherné a roztomilé, že jen sedím na židli a čekám až vstoupí
"Kurva! Kurva! Kurva!" mlátím hlavou o zeď, slzy mi tečou z očí a zlámané prsty chrlí krev na bílé prostěradlo: "ať už kurva zavřou huby!"
Někdy jsem někde slyšel jednu z těch moudrej rad, ale zapoměl jsem si ji zapamatovat, abych si ji pamatoval. Možná se týkala toho bolestivého hluku, který mi rezonuje v palici.
"Všude byla tma a pak jsme narazili lodí do skály. Celý předek lodi byl rázem na třísky a stožár se v polovině zlomil a dopadl na skupinku námořníků, která se snažila utéct z přídě na záď. Rázem všude bylo plno krve a loď klesala ke dnu..."
"A co bylo dál?"
"Něco nebo někdo mě praštil do hlavy a já klesl k zemi omámenej. Probudil jsem se až na pustým ostrově, jak jsem později zjistil."
"Tížila tě samota?"
"Ne, mě trápil jen to, že nikde v okolí nebyl zubař, aby mi spravil ulomenej zub a tak jsem těch několik měsíců, co jsem na ostrově pobyl, trpěl nehoráznou bolestí tlamy. Jediný co mě drželo při smyslech, bylo těch několik sudů rumu, co jsem dokázal zachránit z lodi."
"A máš dědo? Máš ten zub spravenej?"
"No to víš, že mám dávno protézu, ale ten zub jsem si tady nechal přidělat na provázek a nosímho kolem krku dodnes, abych si pamatoval ty děsné dny na ostrově."
"Jééé a dáš mi ho?"
"Je tvůj."
Po silnici se řítilo jednoho dne auto. Šinulo si to takovou celkem vysokou rychlostí. Řidič toho auta byl magor. Předjížděl z prava z leva, bylo mu to úplně jedno. Vedle sebe měl krásnou blondýnu, na nose černý brejle a do špičky natupírovaný vlasy. Vzadu na sedadle se válel pytlík s bílým práškem. Již natrhnutý a trochu se ho po sedačce i vysypalo. Ale řidiči magorovy to bylo celkem fuk. Viděl před sebou jen rozmazané šmouhy od světel ostatních aut. Rozmazané stromy, vršky kopečků co se rozkládali kolem silnice.
A pak se najednou zastavil čas. Auto v plné rychlosti strnulo na místě a všechny auta kolem se taky nehýbala... jen blondýnka otevřela dveře a prošla rozmazanou krajinou ke schodům, které vedle někam nahoru. Stoupala po nich s elegancí, kterou si za tisíce let svého života vypracovala do geniální formy.
A pak se najednou všechno zrychlylo a auto narazilo do protijedoucího vozu...
Jen zástup masek...
Všechny nade mnou stojí a třímají v rukou svícny
vidím masku klauna, pierota co má uříznutej nos
a pak tam má někdo masku mě
asi je to dobře, je hezké, že podle vás dělají masky
všichni se nade mnou sklánějí a i ty veselé tváře,
jako by plakaly
"Neplakejte, moji drazí..."
sípu a plivu krev
a ona to není krev, jsou to mýdlové bublinky
a já najednou neležím na nemocničním lůžku
nýbrž v parádně obrovské koupelně s tisíci dlaždičkami
a obrovskou vanou
rachtá se tu spousta lidí,
všichni jsou nahatí a cákají po sobě vodou
a při tom nemám ruce,
ani nohy,
jazyk mi stejně jako uši uřízli
a jediné co mi zbylo jsou oči chtívé pozorovat
...
Miluji to věčné váhání zimy, jestli má už přijít do místnosti a potěšit nás svojí přítomností. Jak se snaží zaťukat na dveře, ale její lascivní nesmělost jí nakonec vždy sebere odvahu. Já bych vstal a šel ji otevřít, s vřelým úsměvem bych jí přivítal a jako první políbil na tvář. Ale to váhání je tak nádherné a roztomilé, že jen sedím na židli a čekám až vstoupí
čtvrtek 9. října 2008
Je zajímavý, že dneska chce být každá ta rádoby celebrita, co toho ani moc neumí, moderátorem. To fakt chtějí všichni dneska něco moderovat?
A tak se i já přidám do fronty a snad z toho něco bude...
Tímto bych chtěl všechny pozvat na Klamfest, který se uskuteční zítra a v sobotu - tedy 10. a 11. na Klamovce - nečekaně vystoupí i hudební těleso umělecké skupiny Cílená nejistota, která před nedávnem pořádala kýžený festival Aber sometimes fest -tak je jistě se i na co těšit.
Mimochodem moderuji s Láďou:)
Další informace o mojí současné činnosti: zítra bych měl mít někdy kolem jedenácté hodiny večerní (snad) autorské čtení na osmnáctých narozenin mého kamaráda Dejva - tato akce se uskuteční v hospodě Naftař. Tak jestli budete mít zájem...
- divadelní duo Toť vystoupí se svojí krátkou jednoaktovkou na přehdlídce Nahlížení, která se každoročně odehrává v Bechyni
- momentálně sháním peníze na školu a prodávám své tělo na Hlavním nádraží - ale nebojte se, žloutenku nejspíš nemám. Díky té rekonstrukci, kterou tam provádějí, je tak všechno čistší a novější
- taky se utápím ve zklamání, že ten život jak ho chci žít, je sice strašně fajn, ale asi na to nemám nervy... ještě se nedokážu úplně odprostit od materiálních věcí
"Nejtemnější myšlenky jsou ty tajné"
A tak se i já přidám do fronty a snad z toho něco bude...
Tímto bych chtěl všechny pozvat na Klamfest, který se uskuteční zítra a v sobotu - tedy 10. a 11. na Klamovce - nečekaně vystoupí i hudební těleso umělecké skupiny Cílená nejistota, která před nedávnem pořádala kýžený festival Aber sometimes fest -tak je jistě se i na co těšit.
Mimochodem moderuji s Láďou:)
Další informace o mojí současné činnosti: zítra bych měl mít někdy kolem jedenácté hodiny večerní (snad) autorské čtení na osmnáctých narozenin mého kamaráda Dejva - tato akce se uskuteční v hospodě Naftař. Tak jestli budete mít zájem...
- divadelní duo Toť vystoupí se svojí krátkou jednoaktovkou na přehdlídce Nahlížení, která se každoročně odehrává v Bechyni
- momentálně sháním peníze na školu a prodávám své tělo na Hlavním nádraží - ale nebojte se, žloutenku nejspíš nemám. Díky té rekonstrukci, kterou tam provádějí, je tak všechno čistší a novější
- taky se utápím ve zklamání, že ten život jak ho chci žít, je sice strašně fajn, ale asi na to nemám nervy... ještě se nedokážu úplně odprostit od materiálních věcí
"Nejtemnější myšlenky jsou ty tajné"
úterý 7. října 2008
Sometimes
Sometimes i have money
and my life fall to depp
Sometimes you are hungry
your brain talks me: "Stop!"
Sometimes ve have lucky
our lives are so great
Sometimes she is lovelly
and i say to her: "............"
and my life fall to depp
Sometimes you are hungry
your brain talks me: "Stop!"
Sometimes ve have lucky
our lives are so great
Sometimes she is lovelly
and i say to her: "............"
Někdy v češtině
Někdy je mi tak nějak smutno
hledím dlouze z okna
na krajinu před sebou
a pláču
Někdy smutním nad osudem hvězd
co jsou tam na obloze
tak daleko ve vesmíru
a tak blízko v srdci
Občas je mi smutno,
to když mě obejme přítel
a praví: "Mám tě rád,
nabídnu ti svoji pomocnou ruku."
Pak jsem taky šťastný,
za všechny ty příběhy
obyčejných lidí
co snad můžu vyprávět
hledím dlouze z okna
na krajinu před sebou
a pláču
Někdy smutním nad osudem hvězd
co jsou tam na obloze
tak daleko ve vesmíru
a tak blízko v srdci
Občas je mi smutno,
to když mě obejme přítel
a praví: "Mám tě rád,
nabídnu ti svoji pomocnou ruku."
Pak jsem taky šťastný,
za všechny ty příběhy
obyčejných lidí
co snad můžu vyprávět
středa 1. října 2008
Jedna z metra
Veselé oči postarší dámy
na mě se culí. Píšu si poznámky, to se jí
líbí
to jí vzrušuje, proto se mi oddá
a až bude nahá
tak v půli noci, rozevře svůj klín
nemůžu si pomoci,
tak to prostě cítím,
když vidím ty veselé oči,
jak se na mě s přestávkami culí
A ta piha dělá dámu krásnou
roztomilou, zcela českou - pánem ještě nevybranou
skočit s ní dneska do postele
potka se zítra v kostele,
ale jen v případě, že mi ráno ustele.
Hebká kůže starší dámy,
taje těla nepopsány
nepodány správným mužem
nesevřeny krásy kultem.
Už vystoupila z metra
nechala tu rukavičku a telefonní číslo
na sedačce přede mnou
- škoda jen,že si na něj sednul ten opilý cicinec
na mě se culí. Píšu si poznámky, to se jí
líbí
to jí vzrušuje, proto se mi oddá
a až bude nahá
tak v půli noci, rozevře svůj klín
nemůžu si pomoci,
tak to prostě cítím,
když vidím ty veselé oči,
jak se na mě s přestávkami culí
A ta piha dělá dámu krásnou
roztomilou, zcela českou - pánem ještě nevybranou
skočit s ní dneska do postele
potka se zítra v kostele,
ale jen v případě, že mi ráno ustele.
Hebká kůže starší dámy,
taje těla nepopsány
nepodány správným mužem
nesevřeny krásy kultem.
Už vystoupila z metra
nechala tu rukavičku a telefonní číslo
na sedačce přede mnou
- škoda jen,že si na něj sednul ten opilý cicinec
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)