Z vrakoviště

Nocoval jsem na vrakovišti
a vraky aut mluvili.
"Lidi jsou kreténi, kdyby aspoň
trochu benzínu tu nechali..."
"Benzín. Chci benzín!"
"To bolí...!!!"
Vrzali v agonii, protože se jim
nedostávalo jejich fetu.
A co jste čekali?
Filosofickou debatu o šrotovném,
životě a smrti? Nekonečnosti vesmíru?
"Já chci NAFTU!"
A někde vzadu sípala jedna stodvacítka:
"...kdyby aspoň trocha plynu..."

Vzpomínka na co?

Promítnout si zpětně v hlavě
diapositivy ze dne, kdy jsem tě...
Byla si mladá, hebká a plná úzkosti
strachu z toho, co mělo přijít
a stejně si řekla: "Jdu do toho."
Letěli jsme vzduchem,
docela dlouho na to, kolik jsme vážili
a vážili jsme vůbec něco?
Teď už jsi ztracená v hromadě vzpomínek,
plků kámošů a roztaženejch nohou
nedospělých kurviček.
Nikde tu chvíli nemám uloženou,
ale kdyby - nikomu bych to neukázal
Bylo to příliš... dramatické
a zvrácené
a vyblité
... uspěchané?

Proklamace

Je čas akorát na to, stát se prohnilým
smradlavým červem a
okusovat nohy špinavé státnosti
chcát na sochy myslitelů, ač
jsem je po dlouhá léta měl v úctě
lámat stromky ve školkách,
běhat po lesích s letlampou...
Zapálit pekl, rozdmýchat plameny,
jež svou nenávistí sežerou sebe sama.
Srát na mluvu, plahočit se po
kolejích metra
a občas - jako vodníci v pohádkách
- někoho do kolejiště stáhnout
Být nenáviděn - nebýt souzen
propadnout se do jámy a tam se vyspat
- než opět přijde Jaro

Co zbylo?

Tak co zbylo z chvilkové lásky?
Vyčichlý cigaretový dým v záclonách
máminý ložnice?
Nenaplněná prasklá šprcka pod postelí
a uslzená holka sedící na svých kufrech,
čekající na první vlak, který ji
vysvobodí z toho odporného města
plného lstivých Don Juanů?
A slintající vozíčkář,
který díky své hi-tec kameře
pořídil včera v noci opravdu žhavý záznam
- ten dostane mrtvici, když si potřetí
pustí pásku a pokochá se pohledem na
orgasmu vychrstnutý do dívčina obličeje.

...

Rozbitej lahváč,
roztřískanej o kámošovu lebku
nedopitý pivo se rozpíjí v
krvavé kaňce u jeho hlavy
Řvu: "Kurva! Kámo, vstávej!"
Ale on mlčí, oči upřené do fialového nebe
smogové clony nad Prahou...
kopnu do něj, ale je tuhej
"Ještě, že jsem nepoužil flašku Ruma."
povzdechnu si nakonec

Nechrochtat

Kdybych aspoň tolik nechrochtal,
když šukám mladou štětku
v uličce na Starém městě
u popelnic.
Nedával bych najevo,
že jsem zkažené zvíře
pochutnávající si na mladém
přesto prohnilém mase
náctiletých feťaček.
Mlaskám, supím, chrochtám,
hejkám blahem, když krvavě žlutá mrdka
stéká jim po stehnech
k ponožkám Hello Kity.
Vyplácím spropitné, které sotva může stačit
na krabičku Startek a snad zapalovač,
kterým rozpálí lžíci
a v ní tekutou rtuť.

Pokora

Proudí mi hlavou myšlenky o tom, co je zbytečný říkat či psát. O tom, čeho litovat a čeho ne (litovat? lituji možná spousty věcí, ale když v tom budu pokračovat, utopím se v sebelítosti a já se nechci utopit - chci dýchat volně a spokojeně, přesto s vědomím chyb, kterých jsem se dopustil, a které se už nesmí opakovat)

Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.

Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)

Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa

Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.

Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....


- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!