Hledání loutkáře

Uvažovali jste někdy o tom, že děláte něco, co byste dělat neměli, že to dobře víte, ale nemůžete tomu nijak zabránit? Jistě, že uvažovali a samozřejmě jste se také proti tomu zkoušeli vzpouzet. A ti opravdu silní jedinci dokázali třeba takovou bitvu i vyhrát. Jenže bylo to vítězství? Rozumu nad instinktem? Člověk je taková loutka, která má za loutkáře buď rozum nebo cit. Bohužel oba jsou snadno ovlivnitelní vnějšími vlivy. U citu to může být strach, láska, nenávist nebo třeba slepá důvěra ve vůdce. U rozumu jsou to pak informace, které zpracovává, přebírá je a posléze jimi argumentuje. Dalo by se říci: vlastní úsudek - jenže to přece žádný vlastní úsudek, když zpracováváte a kopírujete informace získané od jiných, není. Je to vlastní posouzení, ale ne vlastní rozum. Nebudete dělat přece to, co si myslíte, že je nejlepší, protože si to myslíte na základě spousty vstřebaných informací od jiných myslitelů, o kterých si třeba nemyslíte, že jsou pitomci, ale oni ve své době pitomci skutečně byli.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.

Zásahy do minulosti

V šestnácti toho vlastně moc o životě nevíte a všechno si tak ještě hezky idealizujete, když chcete. Taky si to idealizovat nemusíte, můžete to vidět temně, tak jak to vidět chcete. Možná čtete fantasy a všude byste nejraději viděli temné rytíře, kteří nosí kolem krku náhrdelník z lidských kostí. Možná jsou to dívky. Urozené panny, stojící na útesech a rozhodnuté skočit dolů. Nebo jste prasáci a všude vidíte sex, který jste zatím měli možnost poznat jen z pornočasopisu koupeného v trafice na druhé straně města...

Vraťme se tedy o pár let zpět...

1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty

2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší

3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý

Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu

4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"

Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....

Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic

A z kýče vznikaj píči
v růžových tričkách
a bílých kalhotech.
Remcající o nerozumu kouření trávy
a o cestě do pekel
Žmoulající svoje ultralehké slimky
zahleděné do sebe
A pak se snaží ukrást cigarety
a chytají je ožralí štamgasti
Cítí se provinile. Div se nerozpláčou.
Ale nestydí se. Venku z hospody už zase
remcají o trávě a o cestě do pekel

Plavali jste někdy ve svým žaludku?
Já jo a nebylo to zrovna nejpříjemnější poplaváníčko.
Nebyl jsem akvabela a neměl jsem ponorku
s půlmetrovým pláštěm
Nezadržoval jsem dech a nepotápěl se
Byl jsem prostě vrhnut do moře svého žaludku
a byla bouře