Vánoční cesta

Jako dárek pro všechny čtenáře jsem si připravil tuto vánoční pohádku :-)


Ruce mi pod rukavicemi zábly, ale přesto jsem byl připraven, abych vystřelil palcem vzhůru a stopnul auto, které by mě dostalo aspoň trochu blíž k Praze. Řádila sněhová vánice a pravděpodobnost, že by mě auta vůbec zaregistrovala, byla mizivá. Zvlášť na jedné zapadlé silnice uprostřed neznáma, pár kilometrů za městečkem, kde jsem byl navštívit těsně před Vánoci kamarádku a vinou mnohých radovánek se stalo, že mi nezbyla jediná koruna na cestu zpět.
Byl Štědrý den poledne roku 2006 a já si začínal pomalu připouštět, že to nestihnu domů na večeři a rodiče na mě během svátků budou celkově nepříjemný a já budu muset poslouchat řeči o tom, že jsem černou ovcí rodiny, že byla blbost vydávat se někam do neznáma a nestihnout tak vánočního kapra, že mi dárky pod stromečkem zplesnivěly a tak je museli vyhodit. Bylo mi 16, za chvíli 17 a přes všechno to dozrávání v muže jsem byl stále plaché dítě, které se bálo výčitek pánů rodičů. Mobil jsem měl vybitý, a i kdyby byl měl šťávu, stejně v něm nebyla ani koruna, abych zavolal o pomoc a takzvaná „nouzová smska“ tenkrát ještě neexistovala.
Jen optimismus a pytlík arašídů v kapse mě držel stále na nohou a nepropadal jsem skepsi, že by se to nedalo zvládnout, i když díky přívalům sněhu, které zasypávaly vozovku a díky nimž bylo vidět sotva dva metry před sebe, se to mohlo klidně stát. Pomalu jsem si prošlapával cestu skrz sníh, promrzlý na kost a vzpomínal na jedny Vánoce, kdy jsem pod stromečkem objevil stavebnici lega ze zimní kolekce údržbářů silnic.
„Ale já chtěl piráty…“ trochu jsem potáhnul a ze stavebnicí se posadil zpátky do křesla nevěda, co si o hloupých údržbářích myslet. Táta se na mě koukal trochu zaraženě a pak se rozesmál: „To jsou taky takový piráti. Brázděj asfaltové moře a loupí poklady v podobě bílého zlata.“
Stavebnici jsem pochopitelně poskládal, ale pak ji hned rozebral a z kostiček se pokusil postavit vesmírnou loď a panáci v oranžových vestách se tak stali kosmonauty.
Zaslechl jsem zvuk a otočil se s rukou připravenou ke stopnutí. Jenže to jen praskla poblíž větev pod nánosem sněhu. Přidal jsem do kroku a doufal, že se brzy dostanu aspoň do nějaké vesnice, kde bych si mohl zavolat domů.
Kráčel jsem pomalu asi hodinu, když tu se přede mnou z bílé tmy vynořil obraz, který jsem opravdu nečekal. Na patníku tu seděl mládenec, starší, ale ne o moc, než já, oblečený do slušivého kabátu s beranicí naraženou na hlavě, pravou ruku vztyčenou ke stopu. Zamával jsem mu a on mi taktéž odpověděl. Došel jsem až k němu.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a usmál se na mě, nevypadalo to, že by mrznul.
„Tady toho moc nestopneš.“ Povídám mu.
„To se pleteš, tady je výborný místo na stopování.“
„V létě možná, ale v týhle vánici?“
Upřímně se zasmál a z kapsy kabátu vytáhnul balíček cigaret značky, kterou jsem v životě neviděl: „Chceš?“
„Dám si.“ Sundal jsem si rukavici, aby se mi cigareta lépe držela a silně jsem pochyboval, že mi bude schopnej v tomhle počasí připálit sirkami, které se mu objevili v ruce. Jenže v tom přestalo sněžit a kolem nás byla jen sněhem posetá krajina. Kluk sirkou bez problému škrtnul a já mohl do plic nasát dráždivý cigaretový kouř.
„Já jsem Ondra.“ Představil jsem se.
„Já Adam. Kam jedeš?“
„Potřebuju do Prahy za rodinou, na večeři. Ale nevím, jestli to stihnu.“ Podělil jsem se s ním o své obavy: „a ty? Kam jedeš?“
„Tak nazdařbůh. Slyšel jsem, že cesta by měla mít cíl, ale moje cesta už nemá cíle, takže je to jedno. Opravdu je tady dobré místo na stop. Počkej si a určitě ti za chvíli někdo zastaví.“
„To těžko, co jdu po týhle silnici, ještě neprojelo jediné auto.“
Sesedl z patníku, poklepal mi na rameno, otočil se a začal kráčet dál po silnici. Chumelenice se vrátila v plné síle, až mě skoro odhodila do silnice. Ačkoliv jsem ho už neviděl, ještě jsem mohl zaslechnout jeho slova: „Určitě ti někdo zastaví.“
Zvláštní pomyslel jsem si a pak si všimnul, že patník na kterém seděl, nebyl patníkem nýbrž jedním z těch pomníčků u silnice. Kleknul jsem si k němu a rukavicí odhrnul vrstvu sněhu, která byla na něm přilepená. Byla na něm černobílá průkazová fotografie mladého kluka a pod ní nápis: „Zde zemřel rukou vraha Adam Vávra ve věku nedožitých 21 let, na Štědrý den roku 1986, student práv.“ Znovu jsem si pečlivě prohlédl fotografii a k mému úžasu zjistil, že na ní vyobrazen kluk, který mi dal cigaretu.
Napřímil jsem se a zaraženě koukal na pomníček. Chtěl jsem se rozeběhnout po silnici a Adama dostihnout a zeptat se ho na spoustu věcí, jenže úžas mi zmrazil nohy, mnohem víc, než zima, která najednou jakoby nebyla.
Zasáhla mě vzpomínka na léto, kdy jsme jeli s kamarádem na kole kousek za Prahu, abychom se vykoupali v opuštěném lomu. Vyprávěl mi, že se tam jednou utopila jedna holka, a člověk může slyšet, když má vodu v uších, její smutný zpěv. Zasmál jsem se tomu a řekl, že je to pěkný příběh, že ho určitě jednou použiju. A pak, když jsem z vody vylezl a v uších měl vodu, měl jsem pocit, že slyším její pláč. Vzpomínka na léto mě taky vrátila do reality. Stál jsem u pomníčku mrtvého stopaře, v zemi nikoho a smířil se s tím, že mám občas potrhlé vidiny. Jen vajgl válející ve sněhu, mi vrtal dál hlavou.
A sotva jsem si vytáhnul z kapsy pytlíček z arašídy, abych si zvedl náladu, na silnici se objevila světla opatrně jedoucího auto. Usmálo se na mě štěstí. Řekl jsem si, vztyčil palec vzhůru a auto mi skutečně zastavilo. Byla to škodovka, která se dneska na silnicích už skoro vůbec nevidí a já se divil, že v tomhle počasí je schopná jízdy.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič s hnědým plnovousem ve staré vojenské uniformě, kolem padesátky. A já mu pověděl, že se potřebuji dostat do Prahy, ale že mi stačí na jakoukoliv komunikaci, odkud by to už neměl být problém. Sdělil mi, že jede do Staré Boleslavi a já se zaradoval, protože bylo kolem třetí a večeři bych mohl ještě stihnout.
Dál už řidič zarytě mlčel a bedlivě si střežil zasněženou vozovku před sebou. Trochu jsem se bál, že někde zapadneme do sněhu a tam moje štěstí skončí, jenže auto, jako by po sněhu klouzalo a za chvíli se už vymotalo z té nekonečné silnice, po které jsem kráčel. Projeli jsme vesnicí a dostali se již na solí posypanou cestu, kde jsem si ještě jednou při pohledu na kolem projíždějící oranžové auto, vzpomněl na stavebnici lega a slíbil si, že až bude čas, vyndám jí ze sklepa, poskládám a pak vystavím v kuchyni na mikrovlnku.
U stopování mi vždycky přišla jedna věc trochu otravná. Usmívat se a odpovídat sem a tam na otázky řidičů, které byly vždycky vesměs stejné: „Kam jedeš? Co tam budeš dělat? Jo? No to je bezva.“ Zkrátka se je snažit za svezení trochu pobavit. Jenže v téhle staré škodovce jsem nic takového nemusel. Řidič nevypadal, že by se chtěl nějak bavit a dost možná ani neregistroval mojí přítomnost. A i když nemám rád bavení se na týhle úrovni s cizími lidmi, na druhou stranu je rád poznávám, a když mlčí tak si je prohlížím. Kromě charakteristických vousů mě zarazila jeho pavučinová jizva na spánku a celkový pochmurný výraz, který z něj vycházel.
A těsně před Boleslaví se rozmluvil: „Byl Štědrý den a já spěchal za rodinou. Vánice. Nebylo vidět skoro nic a on stál uprostřed silnice a já… já ho prostě neviděl. Nemohl jsem a pak jsem zbaběle ujel.“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Zuřivě mával, chtěl svézt. Jenže to jsem si uvědomil, až potom. A brzdy, i kdybych brzdil, silnice byla namrzlá a nikdy jsem nemohl zastavit ve správný čas. Pocit viny mě sžíral a když jsem seděl u večeře, mlčel jsem a žena se mě ptala, co to se mnou je. Neodpověděl jsem. Když jsem cinkal zvonečkem, nemohl jsem se toho zbavit, a když se šlo večer spát, nemohl jsem usnout. Vyplížil jsem se z ložnice, nasedl do auta a odjel kousek za město, kde na opuštěném parkovišti, jsem si přiložil ke spánku pistoli a vystřelil…“
S posledním slovem se auto zastavilo u starého hřbitova na okraji Boleslavi: „Tady končím“ řekl a dveře se sami otevřely. Zkoprnělý jsem vystoupil a než jsem se stačil otočit a za jízdu poděkovat, auto bylo pryč.

Byla již tma, když jsem se posadil na náměstí a rozhodl se přemýšlet, jak se dostanu z Boleslavi domů. Nebylo to daleko. Bydleli jsme na Černém mostě a to byl kousek cesty. Na dalšího stopa jsem neměl náladu a z cedulky u autobusové zastávky jsem se dozvěděl, že autobusy do Prahy přestaly jezdit před hodinou.
A v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět telefon, který byl zaručeně vybitý. Podivil jsem se tomu a vytáhl jej. Na displeji stálo táta a já si představil jeho naštvaný tón.
„Ahoj.“
„Ahoj, kde si, prosím tě? Už jsme z toho tady docela nervózní a kapr je už skoro dosmaženej.“
Do očí se mi nalily slzy.
„Já… já jsem v Boleslavi. Nechceš pro mě přijet?“
„A kde tam seš?“
„Na náměstí.“
„Dobře, tak vydrž, do dvaceti minut jsem tam.“
„Tati?“
„No, co je?“
„Mám tě rád a těším se na večeři.“
Chvilku mlčel: „My se na tebe taky těšíme.“