„Je křivda vůči sebevrahovy, když jeho čin neprodrbají média?“


Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.

Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.

Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…




Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?

Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?

„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“

Princ Kvík

Bylo jednou jedno království,
Uprostřed rudých hor,
Řeklo by se šílenství,
Aby tam žil živý tvor…


A ten tvor dokonce nebyl jeden, nýbrž byli dva. Leč sami o sobě dlouho nevěděli, páč ona byla princezna žijící na vrcholku věže, obdařená čarovnou krásou a dlouho spala… snad prokletí, kdo ví?
A on byl kluk žijící dole pod věží, denně trénující s mečem. Zapálený žák, který snil o tom, že by potkal někoho nového… snad láska?
Jak se do království dostal on nebo ona, to si ani jeden vlastně pořádně nepamatovali. Snad drobné útržky… divný pocit, strach, něco velkého a pak tma…vřískot…a pak už byli v království. Chlapcovi někdo nechal vytetované jméno na zadku, takže když objevil v rohu království zrcátko, mohl zjistit, že jeho jménem je Kvík. Chvilku byl zmaten, protože si nedovedl vysvětli, že umí číst, že ví přesně, co ty divné symboly v jeho zadečku znamenají. A když hodil za hlavu starosti ohledně svojí schopnosti, lámal si dlouho hlavu, co ono slovo znamená. Převaloval ho různě na jazyku a vždycky, když se mu podařilo vyslovit určitým způsobem, zjevilo se jídlo. Tak si tedy Kvík řekl, že to slovo je kouzlo a on je synem nějakého čarodějníka.
Snad toho, který zaklel princeznu do věže?
Jenže Kvík nevěděl o žádné princezně a ona nevěděla o žádném jiném tvorovi, který by žil ve stejném království. Ona by vlastně nevěděla o žádném tvorovi, i kdyby se tu procházelo tisíce jiných tvorů, protože spala spánkem zakletých princezen.
Kvík trénoval každé ráno za soumraku svoje tělo a nabíral svalovou hmotu. Díky žebříku, který odtud vedl kamsi nahoru, zlepšil svojí schopnost pohybu a odpolední běh třiceti koleček kolem království mu dodalo na rychlosti. Leč na co mu byli dosažené schopnosti, když žil v království sám.
Jednoho rána se probudil a vydal se na cestu, prozkoumat, co je za žebříkem. Šplhal po něm několik hodin. Už byl taky vysoko, že když otočil hlavu, aby se podíval dolů, zatočila se mu závratí. A stejně lezl ještě několik dalších hodin. Až úplně vysílen dosáhl konce své cesty a vyšplhal se skrz železný okraj do prvního patra věže. Spousta krásně vyřezávaného nábytku, ale nikde ani živáčka. V kraji místnosti vedli schůdky do druhého patra. Než se na ně vidal, všimnul si pergamenu položeného na stole uprostřed místnosti.
„Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání“
„To ale nemám šanci nikdy dokázat!“ pomyslel si Kvík, ale přece si kouzlo zapamatoval a přežvykoval na jazyku.
Pak opatrně nakouknul, kam vedou schody v rohu místnosti. Vycházel tam odtud divný rámus. Vyšel vždy dva schody a zastavil se. Načmuchával, co mu síly stačily, ale nic mu nepřišlo povědomé. Na konci schodů stála překvapivě další místnost, jejíž stěny byly hladké, bez obrazů, bez ornamentů, zkrátka bez ničeho. Uprostřed místnosti stála podivná věc, která se točila pořád dokola a vlastně zabírala celý střední prostor místnosti. Pokud chtěl Kvík dál, musel se dostat skrze věc a vyjít pod dalších schodech, které tam stály.
Dlouho se nerozmýšlel, protože jeho zvědavost byla silnější než jeho strach. Ale instinkt přežití tu byl, takže dalších hodin zkoumal podivnou věc točící se pořád kolem své osy. Až zjistil, že ho ta věc podivnou věcí uspává. To podivnou věcí byl rytmus, který Kvík objevil. Začal si tedy broukat písničku v rytmu věci, až dosáhl správného naladění a čím lépe broukal, tím více se věc zastavovala, až zastavila úplně.

Kvík podlezl věc a vydal se po dalších schůdcích na horu. A to už byla princeznina komnata. Prostá místnost, na jejímž kraji byli prosté podušky, na kterých spala princezna.
Kvík koukal chvilku vyjeveně na toho cizího živého tvora, jehož hruď se nadýmala v podobném rytmu, jako před se točila věc v dolejším patře. Jenže, když Kvík věc zastavil, prolomil i kletbu snášející se nad princeznou a ta se začala probouzet.
První čehosi všimla, byl cizí tvor, který stál naproti místnosti u schodů a měřil si jí svýma černýma očima.
„Kdo jsi?“ zašeptala a zívla si.
„Kvík.“ Špitl Kvík nedokázajíc si vysvětlit, jak to že té neznámé krásné paní rozumí. Ale ihned jaksi pudově zatoužil se k ní vrhnout a dotýkat se jí.
Princezna se pořádně ani neprotáhla a už se na ní ten cizí špinavý tvor válel. No taková drzost! Neměla však ani čas pořádně nadávat, protože se celá věž otřásla, střecha odletěla a dovnitř se obrovská neznámá věc. Kvík se trochu lekl, uskočil a rukama si držel hlavu mezi kolenama. Jenže ta neznámá velká věc popadla princeznu a hnala se s ní pryč. V Kvíkovi se probudila všechna odvaha, vyskákal po zdi a dírou ve střeše se dostal na úplný vrcholek království. Div se mu nezatočila hlava z té výšky pod ním. V dálce ta věc lomcovala ve vzduchu s nebohou Princeznou.
„Kvík! Kvík!“ zakvičel Kvík ve snaze čarovat, ale žádné kouzelné jídlo se nepřihnalo. Nic co dosud poznal se nedalo dělat s tím, co se zrovna dělo: „Kvík!!!“
A pak si vzpomněl na ta slova: „Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání.“
Zavřel oči a začal se soustředit. Neměl mnoho času správný rytmus se dal v té rychlosti špatně odhadnout, ale… pak tu byl přece onen rytmus kulaté věci, který mu už jednou pomohl. A tak spustil: „Kvík, Kvíík, Kvík, Kvík, Kvíík, Kvíík, Kvíík“ a tohle pořád dokola, až napočítal do padesáti a vykřikl: „Já už nechci být sám, buďte moji přátelé!!!“

Věc položila Princeznu na střechu vedle Kvíka a podala jim oboum oříšek. Kvík nevěděl samozřejmě, jaktože ví, že se jedná o oříšek a že se dá jíst, ale spokojeně ho schroustal. Princezna koukala na Kvíka a pak si oříšek taky dala. Pak společně zalezli do věže a Kvík ukázal Princezně svoje království.
A tak je napadlo, že by mohli žít spolu. Za čas se jim narodilo několik dětí. Pojmenovali je různě po předmětech co vídávali a nemohli si vybavit odkud ta slova znají.
Takže království se brzy zaplnilo a Kvíkovi se tak splnilo jeho velké přání.

fragment písně v MOLL - Kapitola 4.

Tryská prasklá vodní tryska,
píská blízká mladá hlízka

vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!

Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama

vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!

Toho jsem se vždycky bál

Nevím kdo si pamatuje, když jsem prohlašoval, že jedna z věcí, kterých se bojím na světě nejvíce, je spatřit někoho zemřít.
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.

Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.

Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.

Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...

Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.

Prostě letěl...

A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...

Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.

Prostě letěl

Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat