sobota 18. září 2010

Zdenda a Adélka

Už je něco k půlnoci, posledních pár dětí s vyšetřenými zbytky energie se plouží po parketu. Někteří mají v sobě zabudován onen dávný gen ohňových tanečníků z jeskyň a chtějí co nejvíc pařit, alespoň dokud jim to vedoucí povolí.
A pak je tu i jeden chlapec a jedna slečna, na diskotéce jsou nejmladší a přesto nejživější. On se jmenuje Zdenda a je zamilovaný do ní, do Adélky. Vím to, protože se mi se svojí tajnou láskou svěřil před několika dny a od té doby ke mně chodí pro rady: „Jak na holky“ a já radím, seč můžu, ale jsem si dobře vědom, že jsem děvčata ve stejném věku moc neokouzloval.
„Ondro, myslíš že budu mít holku?“
„No jasně, proč ne? Máš už nějakou vyhlídnutou?“
„Mám, ale ještě nevím, jestli mě bude chtít. Vím totiž, že byla už zamilovaná do dvou kluků tady.“
„Ty myslíš Adélku, viď?“
„Jo, jak to víš?“
„Ale prostě tak, vím spoustu věcí.“ Mrknul jsem na něj. Už před dvěma dny jsem si ho všimnul, jak u Adélky vyzvídá, který ze dvou kluků se jí líbí víc. Takhle jsme taky balívali holky.
„Zkus jí poslat nějaké psaníčko.“ radil jsem mu prve.
„No jo, ale jaké?“ ptá se a je bezradný. Mám sice nějakou práci jinde, ale pozastavím se, zamyslím a povím, že by to mělo být psaníčko takové, které by jí udělalo radost. Neměly by v psaníčku být prudká slova, ale spíše jemná, vtipná, taková, která jí osloví spíše, než kdyby tam stálo třeba: „Ach Adélko, miluji tě.“ Obsáhlejší psaníčko a třeba se pod něj ani nepodepsat, aby pátrala, kdo by to tak mohl být.
Zdenda pokyvoval hlavou a děkoval mi za rady. Jestli skutečně poslal psaníčko nevím, ale následující den jsem s tímto oddílem měl divadelní dílnu a nechal ty dva, aby si při představení dali pusu. Ona Adélka byla moc šikovné děvče. Hru sama vymyslela a já jí jen očesával a přilepšoval tak, jak se mi zlíbilo. A právě líbací scéna se mi zdála stěžejní.
„Berete si princi Zdeňku zde přítomnou princeznu Adélku za svou ženu?“ Ptal se zrzek Kuba, hrajíc oddávajícího.
„Ano.“ šeptl Zdeněk.
„A Vy, princezno Adélko, berete si prince Zdeňka?“ usmíval se Kuba, věda, co pak bude následovat.
„Ano.“ pravila pevně Adélka.
„Nyní se polibte.“ rozesmál se Kuba naplno a Zdenda neohrabaně, ale chtivě, vlepil Adélce pusu na tvář a pak od ní utekl na jinou stranu jeviště.
Ostatní kluci z oddílu se smáli a Zdendovi to nebylo příjemné. Bojoval s tím však po svém a vykřikoval: „No a co je na tom? Miluju Adélku, je to tak!“
Jeho láska byla otevřená a hluboce jej trápilo, že je menší. Vyprávěl jsem mu na to příběh o spolužákovi ze Základní školy, který taky nebyl zrovna velký a přesto měl kteroukoliv holku, na kterou si ukázal. A holky jej milovali pro jeho šarm, protože holky nehledí na to, jak je kdo veliký. Přiznávám se, že jsem mu trochu lhal. Skutečně jsem měl malinkého spolužáka na základce, který si ukazoval na holky, ale ty se mu bohužel spíše smály.
A pak v ten večer, ještě daleko před půlnocí, za mnou Zdenda přišel, smutný v obličeji: „Tak to ten tvůj kamarád měl víc štěstí.“
„Jakto?“
„Že ty holky dostával. Já asi holku mít nebudu.“
„Neblázni.“
„Ale je to tak, řekla mi to.“
„No tak to je smůla...“ zmohl jsem se jen. Pokrčili jsme spolu rameny a zahleděli se na tančící Adélku.

Seděl jsem u Lucky a koukal se, co pouští. Chtěl jsem jí být co nejvíc nablízku, protože tak mi poroučelo srdce. Možná větší než Zdendovo, přesto slabší. Po ploužáku, který právě hrál, měla naplánovaný ještě jeden. Usmál jsem se na ní.
„Půjdeš si se mnou zatancovat?“
„Nepůjdu...“ odpověděla stroze a pak dodala: „měl by si jít pro někoho z dětí.“
„Ale já chodím pro děti furt,“
„Neremcej.“
Zmlkl jsem a zahleděl se na diskotéku. Zdenda stál kousek hned vedle, Adélka si hrála u starých elektrických varhan v koutě diskotéky, zamyšlená, možná pospávající.
„Jdi pro ní.“ šťouchnul jsem do něj. Ale on zavrtěl hlavou a nešel. Místo toho si pro něj přišla Pája, jedna z vedoucích a odvlekla si jej na parket. Možná to pro něj bylo větší vzrůšo, než tanec s Adélkou. Podíval jsem se ještě jednou na Adélku, pak na Lucku, jestli by si se mnou opravdu nešla zatancovat.
„Jdi pro ní.“ zopakovala moji větu a ukázala na ní.
Tak jsem šel a poprosil a ona souhlasila. Udělali jsme sotva dvě plouživá kolečka, když jsem si všimnul, že Pája a Zdenda tanec ukončili a Zdenda se na nás teďka vyjeveně koukal. Došlo mi, že jej Pája přesvědčila, aby šel pro Adélku. Jenže co jsem teď mohl dělat? Naštěstí si toho samého všimla i Lucka a rychle vzala Zdendu do tance a přitancovala k nám, kde jsme si vyměnili partnery.
„Ty prevíte...!“ vykřikoval Zdenda, ale vypadal šťastně. A já byl taky. Konečně jsem si zatancoval s Luckou, na což jsem měl spadeno už několik diskoték, ale ani jednou před tím nechtěla jít. Naneštěstí ani jednou potom, ale tak co... v tu chvíli jsme oba tančili s pocitem, že jsme splnili dobrý skutek.
A Zdenda pak hlásil na celé kolo, že je šťastný, a že mi moc děkuje, i když já jsem v tom prsty neměl.

Ztráta nevinnosti

(z cyklu pornoetudy)


„Co je? Co zase do prdele po mě ještě chceš?“ osočil se na ní.
„Jen kapku lásky.“
„Do prdele, tu jsem ti dal před chvilkou.“
„A to mě teď už nepohladíš?“
„Ne!“
Kluk nepřítomně zíral do zdi a kouřil cigaretu už zpola oblečen. Dívka za ním ležela ještě nahá, trochu přikrytá dekou. Jeho proměna jí zarazila.
Povzdechl si a otočil se k ní, přitom jí vyfoukl kouř do obličeje, až se zakuckala: „Musíš to pochopit, u mě láska končí ve chvíli, kdy se do tebe udělám a začíná ve chvíli, kdy to budu chtít udělat znova. To mezi tím... to jsou jen pitomý kecy.“
„Aha.“ rozplakala se.
„Nebreč mi tu. Jestli mi tu chceš brečet, tak se seber a vypadni.“
Pokoušela se zadržet pláč, aby s ním mohla být ještě o chvilku déle, ale nešlo to. Típnul cigaretu o její knížku na nočním stolku, o knížku, kterou mu na začátku večera nadšeně ukazovala a básnila o ní. Už na začátku večera měl chuť ji vzít, roztrhat a spálit. Chtěl jenom její tělo, ne její žvatlání. Teď cítil zadostiučinění.
„Vypadni!“ zařval na ní: „Teď se jdu vychcat a až se vrátím, tak doufám, že tě tu už neuvidím.“
Odešel na záchod.
Přestala plakat, navlíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, z nočního stolku vzala knížku, strčila si jí do brašny a ve chvíli, kdy zaslechla splachování, už stála na chodbě a obouvala si boty. Jemně zavřela dveře. Přivolala si výtah a sjela s ním dolů, odkud opustila ten studený panelák.
Ušla jen několik metrů po chodníku, když zakopla a spadla na tvrdý asfalt. Nevnímala bolest, ne fyzickou. Sedla si na zadek a na plno se rozbrečela. Chodci, ať už vracející se lidi z práce nebo pejskaři jí opovržlivě míjeli. Až se u ní zastavil jeden dědeček.
„Slečno, proč pláčete? Rozbila jste si něco? Viděl jsem Vás z okna, jak jste spadla. Nemám Vám zavolat záchranku? To je strašně nebezpečný, jestli jste spadla na hlavu, to byste mohla mít otřes mozku. Ukažte, pomůžu Vám se zvednout.“ chvíli trvalo, než zaregistrovala, že mluví na ní. Vlastně si toho všimla, až když se vrásčitou tlapou jemně dotkl jejího ramene.
Otočila se k němu a upřela na něj slzami zmáčené oči: „To je v pořádku. Nechte mě být. Prosím.“
Dědula se však nenechal odradit: „Pojďte, zvedněte se. Takhle tady nemůžete sedět. Od země jde zima, prochladnete.“
„Nechte mě být, prosím.“
„To nejde, podívejte, jak jste ušmudlaná.“ vytáhnul z kapsy měsíce nepraný posmrkaný kapesník a jal se jí otcovsky utírat tvář.
Cukla sebou, ale nechala se. Nechala si nakonec pomoci na nohy. Celá ještě rozklepaná si teprve teď uvědomila, že má odřené ruce a koleno od toho, jak spadla. Rány na rukou byly jen povrchové lehké, ale z kolene se jí řinula krev.
„Podívejte se na sebe, jste skoro jak červená karkulka.“ pokusil se děda o vtip.
Protřela si ještě jednou oči a pořádně si toho pána prohlídla. Mohlo mu být už přes šedesát, přesto vypadal na svůj věk celkem dobře, že by mu hádala klidně i míň. Hlavu měl celou prošedivělou, bohatou vrásčitou tvář a dobrácký úsměv. Oblečen byl v celku vkusně až na papuče, ve kterých vyběhnul na rychlo ven.
„Nechce jít ke mně? Stříknu Vám na to dezinfekci.“ ochotně se nabízel.
„Když já nevím...“ váhala.
„Nebojte se... jste už velká slečna nebo ne? Dědkovi jako já se určitě ubráníte.“ zachechtal se a v jeho smíchu bylo něco, co jí říkalo, že mu může věřit.
Zašla s ním tedy znovu do panelového domu, jen o jeden vchod vedle. Vyjeli výtahem do třetího patra, kde zachrastil klíčema v zámku a vstoupil do bytu.
Červené koberce na podlaze, modré tapety, nábytek ze sedmdesátých let. Žádné modernosti. Televize v obýváku, kam ji posadil, byla nejspíš stejně stará jako nábytek. Nejspíš ještě černobílá.
„Počkejte tady slečno, dojdu pro tu dezinfekci.“
Trvalo mu, než jí našel a ona tam zatím seděla a myslela na Petra, jak ji vyhodil před chvílí z bytu. Tiše ho nenáviděla, ale už nechtěla plakat. Ne před tím hodným pánem.
Pak se vynořil ze sprejem v ruce: „To víte slečno, občas taky upadnu, ale v mém věku, kdybych dostal nějakou infekci, to bych už mohl zemřít.“
„A kolik Vám je?“ zeptala se neomaleně.
„Chachá...“ zasmál se: „kdybych Vám to řekl, tak bych se styděl. Vy jste v rozpuku mládí a já si stěžuju na to, že by mě infekce zabila. Jsem to ale trouba. Ukažte tu nohu.“
Natáhla nohu a trochu při tom zasyčela bolestí. Jemně jí po noze pohladil: „Štípne to.“ řekl jen a pak stříknul oranžovou látku na ránu. Zaúpěla, ale držela se. Vnímala jeho jemný dotyk, teplo vycházející z jeho dlaně, která jí podpírala nohu.
„Jak se vlastně jmenujete, slečno?“ zeptal se potom, když už nandával víčko na sprej.
„Pavla a Vy?“
„Já jsem Karel. Můžeme si tykat, jestli chceš Pájo.“
„Já nevím, nebude to divný?“
„Nebude.“ ujistil jí a zamrkal na ní.
„Tak dobře, Karle.“ usmála se na něj poprvé: „Myslíš Karle, že bych si mohla dát vanu?“
„Určitě, ukážu ti koupelnu.“
Zavedl jí do předsíně a ukázal koupelnu. Byla osázena dlaždičkami a vana stará, trochu rezavá.
Začal napouštět vodu: „Tak si dej vanu, já zatím začnu dělat čaj. Nebo raději kafe?“
„Kafe...“ poprosila a zavřela se v koupelně.
Cizí koupelna, teplá voda, jemné vzrušení z neznáma. Pavla seděla ve vaně a přemýšlela o Petrovi. Jak jinak. Měsíc se s ní tahal, chrlil pěkná slova a nakonec se ukázalo, že to bylo jenom proto, aby ji mohl dostat. Hajzl. Jsou všichni chlapi takový? Jde jim opravdu jen o to, se udělat a tím to pro ně hasne?
Zaťukání na dveře koupelny.
„Kolik chceš cukru?“
„Dvě lžičky.“
„A mlíko?“
„Ne.“
A tenhle Karel. Hodný starý pán, který se jí ujal. Jestlipak dobře šoustá? Problesklo jí hlavou. Vylezla z vany, trochu se otřela ručníkem, který jí tam před tím Karel připravil. Všimla si kartáčku na zuby a aniž by věděla proč, vzala jej do ruky. Pak vylezla nahá do předsíně. V obýváku byly slyšet hlasy. Trochu se zalekla, ale pak si uvědomila, že to si jen Karel pustil televizi, tak si znovu dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Kartáček schovala za záda.
Zrovna usrkával kafe, když jí spatřil. Nahatou šestnáctiletou dívku před sebou. Mlčela a on nebyl schopný slova. Tak tam jen seděl a hleděl na ní, nakonec ze sebe vysoukal: „Posaď se ke mně.“
Zavrtěla hlavou a dál tam nahá postávala.
„Neboj se.“ soukal dál ze sebe trochu zmateně. Udělala tři kroky a přisedla si k němu. Nejprve jí hladil jemně po stehně, pak si dodal odvahy a přejel prsty jedno prso. Sevřel jej a trochu zmáčknul. Ona jen seděla a nehýbala se. Nehladila jej a ani se na něj nedívala. Přestala vnímat svoje tělo, které se najednou stalo hračkou toho staršího pána. Už nebyl nesvůj, chtivě se jí dotýkal, zajížděl jí prsty mezi nohy a olizoval bradavky. Jeho vzdechy zněly jako cosi zvířecího, jako by byl dravec, který právě chytil svoji oběť. Rozepnul si kalhoty a chtěl do ní vklouznout.
„Počkej Karle...“ zašeptala.
„Co je?“ odpověděl trochu podrážděně a zahleděl se jí do očí. Tu divokost poznala.
„Tohle.“ špitla a vrazila mu kartáček okem do mozku.
Cukal sebou, mlátil rukama kolem sebe, ale to už Pavla stála kousek od něj a jen se dívala, jak se svíjí ve smrtelné agonii. Rozesmála se: „Já chtěla jen kapku lásky, ty zmrde, ne aby si mě ojel!“ zařvala, pak uchopila hrníček od kafe a mrskla jej proti obrazovce televize. Vrátila se do koupelny, oblíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, vzala brašnu a vypadla na chodbu, odtud sjela výtahem dolů, kde opustila ten studený panelák.

Na ulici jí zazvonil mobil. Petr. Zvedla jej s klidem.
„Ano?“
„Hele zlato, já nevím, co to do mě vjelo, já takovej opravdu nejsem. Vrať se prosím.“
„Na to je už trochu pozdě, ne?“
„Na co, miláčku, já tě miluju a jak říkám, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyl, já přísahám.“
„To už ti zase stojí?“
„Co?“
„Ptám se jestli ti už zase stojí, že ti stojím za tyhle kecy.“
„Ale to ne...“
„Jestli ti nestojí, tak nemá cenu, abych se k tobě vracela... čau brouku, někdy se ozvu.“
Zaklapla telefon, vrátila jej do brašny a na kolemjdoucí čumily se zvesela usmívala.

čtvrtek 2. září 2010

Starý a mladý blázen

Silnice, jdou po ní dva poutníci. Starý a mladý blázen.
Starý blázen, má fousiska až na zem, si kope s kamenem a mladý na to vyjeveně kouká.
„Starý, proč kopeš do toho kamení?“
„Tomu se říká fotbal. To se hraje všude po světě. Lidi se ženou za míčem, koupou do něj a doufají, že se stanou slavní.“
„To je ale bláznovství...“ povídá mladý blázen a už si vyhlíží svůj vlastní kámen. Vybere první, kopne do něj, ale ten se zakutálí daleko od cesty.
„Musí být kulatý.“ povídá starý blázen a ze svým kamínkem udělá několik nožiček.
„Aha“ mladý vezme ze země náherný bílý oblázek a ukazuje jej starému: „takhle kulatý?“
„Ano... a ještě lepší by byl s černými flíčky.“
Mladý si strčí oblázek do kapsy a dál kouká na zem, zatímco starý převede náramnou kličku kolem syčící zmije. Mladý je z jeho pohybů trochu v ranzu a v tu uvidí u cesty vypuštěný fotbalový míč, kterého si starý díky své zaujatosti pro kamínek a svoje umění, nevšimne.
Mladý bere míč do ruky, ohmatává jej a vesele se směje. „To je paráda!“ křičí, ale starý si jej nevšímá, stále si kope to svoje. Mladý, aniž by někdy tento předmět viděl, něžně fouká do dírky pro pumpičku a míč se pomalu nafoukává, je tvrdší a tvrdší, až najednou je nafouknutý. Pokládá si jej na zem a poprvé nohou oťukává. Moc mu to nejde a míč odkopává. Musí si vždy pro něj doběhnout a začít znovu. Je mladý a plný energie, plný vzdoru vůči omrzení a únavě. Kope a kope čím dál lépe. Až je lepší, než starý. Ten si jej poprvé všimne. Usedne na patník u cesty, chopí se svého kamene a zahodí jej někam za záda. Na mladého se usmívá.
„Koukám, že si chlapče vyrostl ve velikého hráče. Dokonce jsi mě přerostl a já nemůžu dál již pokračovat v cestě. To bych se styděl.“
„Proč?“ ptá se nechápavě mladý.
„Protože teď mi došlo, že jsem už starý. A mladí se starými k sobě nepatří. Běž utíkej, putuj dále sám, já si tady odpočinu a půjdu jiným směrem. Vem si svůj míč a zmiz. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“ Zatlačuje slzy štěstí a raději sklápí zrak k zemi. Mne si svůj dlouhý vous pevně odhodlaný, že s mladým už nepromluví.
„Starý? Starý? Starý!“ šeptá mladý naplněn údivem. A vida, že se starým nepohne, bere ze země míč a rozejde se po cestě dál. Udělá sotva deset kroků a otočí se. Starý tam dál sedí posmutněle se zrakem sklopeným k zemi, odhodlán nepromluvit. Mladý potěžká míč, napřáhne se a trefí starého do hlavy.
„Co to vyvádíš!“ rozkřikne se starý a začne mávat rukama zběsile kolem své hlavy: „jen počkej, to si odskáčeš! Až tě chytnu, tak tě potrestám! Tohle si ke starému nebudeš dovolovat, ty jeden mladý blázne!“ a běží a mladý před ním dál po cestě.
Slunce zapadá a poutníci mizí za horizontem.

středa 1. září 2010

Konec světa Sofie a Petra

Petr kráčel pomalu po schodech dolů.
Vesele si pískal, pokuřoval, strkal ruku do kapsy. Dělal, jako by se tam na hoře, v posledním patře panelového domu, nic nestalo.
Extáze života. Koktejl sexu s jemnou dávkou smrti.
Jen v bílé košili, a jemných hedvábných kalhotách, boty značky Salamandr. Krokodýlí styl se od osmdesátých let dost změnil, ale stále platilo, že jej nosili jen ti nejdravější lovci.

Ohnivá bouře na obloze. Lidé křičí a zahánějí strach, jiní řvou bolestí. Výbuch za výbuchem, země se otřásá a čas Země pomalu tiká svoje poslední ťaky.
Mladá blondýnka sedí v houpacím křesle a na tu zkázu hledí s úžasem v očích, hubou dokořán. Nádherná scenérie utrpení za sklem v „Domě nedotknutelnosti“ se jeví jako jeden z výtvarných skvostů minulosti. Jeden z těch, co se nedají koupit v žádné aukci. Blondýna s krvavě rudými ústy se mlsně olizuje a v křesle vrtí, jako ta nezvrácenější kočka.
Měli sousedy a ti měli malého chlapce Tondu. Občas si Tonda hrával na zahradě „Domu nedotknutelnosti.“ Na co si hrával? Nikdo přesně nevěděl a nikdo ani nevěděl, jak se na zahradu dostával, každopádně si tam hrával a Sofie jej často mohla vídat skrz velké skleněné okno, kterým tak často koukala na svět. A on věděl, že se dívá a možná si hrával kvůli ní... kvůli tomu, aby se Sofie měla na co koukat. Nutno podotknout, že Sofie byla spíše jeho hrami znuděná, tak je hnal často do extrémů. Svlíkal se a běhal po zahradě, tloukl se přitom pěstmi do břicha a řval v tanzanzštině gorilý chorály. To Sofii zajímalo, jenže i tyto obsécní pohledy ji dokázaly znudit.
Tonda teď tloukl pěstmi do skla, vlasy mu hořely a tvář měl zkřivenu hrůzou přicházející smrti. Zkroucen v agónii shořel na dlaždicích před oknem. Nejlepší pohled, který mohl Sofii, kdy nabídnout.
Zvedla se z křesla a šla si smíchat další drink... další Extázi života. Onen koktejl smrti s jemnou dávkou sexu.

Střecha panelového domu rozehřátá letním sluncem. Pod střechou byt, ve kterém se bijí dvě do sebe zaklíněná těla milenců. Pot z vedra, pot z pohybu. Hluboké vzdechy slasti, vyčerpání a bolesti. Peter nahoře, dívka z televizního pořadu Marmeláda, dole. Skoro vysílená dívka si se sebou nechá dělat, co se komu chce a už jen odevzdaně zírá na horu, na strop. Bílá omýtková barva červená a místy černá. Strop se škvaří a začíná hořet. Dívka chce řvát, ale Peter ji tvrdě zacpe ústa rukou. Kousne ho. Silně se do něj zasekne zuby a nepouští. Peter se pousměje a jí ztéká krev z jeho dlaně přímo do pusy. On ani necekne,...ona vysíleně omdlívá... střecha hoří... Petr se udělá.

„Sofie?“
„Petře?“
„Kde budeš, až se bude svět hroutit?“
„V houpacím křesle, koukat se do zahrady. A ty?“
„Já? Asi si to budu rozdávat s rabínovou dcerou.“

pondělí 31. května 2010

...

Nejhorší je, když si všichni myslej, že by Váš život, žili mnohem lépe než Vy. Máte talent? Zúročili by ho, vydělávali na něm peníze, byli by slavní. Rozešli jste se s přítelkyní nebo s přítelem? Určitě by na Vašem místě takovouto fatální chybu neučinili. Máte rádi smažené, tloustnete po belgických pralinkách. Jistě by s vaším fyzickým potenciálem jedli nízkokalorické jogurty a trápili tělo ve fitku nebo dřeli na trávníku a kopali denně do míče. Dávno by byli mistři světa, kapitáni lodí.
Jenže Vy povětšinou sedíte na zadku a neděláte se svým životem nic.
Je Vám patnáct, čekají Vás čtyři roky na škole. Ve dvaceti další a v pětadvaceti už možná budete mít děcko a vydělávat v McDonaldu na plíny, autíčka, barbíny.
V určitém věku se sluší mít holku, v dalším přítelkyni, manželku, milenku. Nejprve volíte hračku snů, značku oblečení, školu, stranu. Co je správné vnímáte jednou jinak, pak polevíte a dle dřívějšího náhledu na věc se z Vás stává špatný člověk.
Trávu kouří chuligáni, stane se z Vás chuligán. Závislí kuřák, alkoholik nebo dokonce zbijete v návalu zlosti holku, kterou máte vlastně rádi. Sedíte ve vaně, v teplé vodě a přemýšlíte, co byste v určitém věku udělali jinak. A je jedno, jestli je Vám tolik, kolik je mě nebo si myslíte, že jste starší, moudřejší, zasloužilejší. Čím jste starší, naslouchá Vám akorát víc lidí. Úspěšní a stejně byste chtěli věci dělat jinak.
Kouzelným slůvkům už tolik nevěříte a přesto je pronášíte. Jsme stejní, já i Vy. Je málo rozdílů, hodnotí se prý to, co člověk v životě dokázal, jak nakládal s časem, který mu byl dán. Možná je to pravda. Aspoň to tedy všichni říkají a je to všeobecně uznávaná pravda. Všeobecně uznávaná pravda musí být pravdou.