Konec světa Kamila Klíště

Kdyby se Kamil Klíště podíval ve středu ráno, tak jako každé ráno, na internet, zkoukl by počasí a věděl by, že si má vzít do práce plášť do deště. Nebo alespoň deštník. Kdyby si stihl dát svou ranní cigaretu na balkoně, viděl by na obloze šeredné šedé mraky, v dálce se zbarvující do černa. Došlo by mu to. Jenže Kamil Klíště zaspal nejen kvůli zataženým závěsům, třem pilulkám Hypnogenu, které si namíchal do své noční dávky kakaa, ale také kvůli děsivému snění, kdy mu před očima neustále vybuchoval svět pod dopadem asteroidu a on se vždycky mohl vrátit v čase hledat novou šanci, jak tragédii zabránit. Hystericky kvílivé bzučení budíku pak logicky vnímal jen jako sirény ohlašující blížící se Armagedon. Když se mu konečně podařilo svět zachránit a pomocí fialového paprsku nasměřoval asteroid do měsíce, rozlepil oči a podíval se na hodiny. Zděšen vyskočil, nasoukal se ještě v pyžamu do kalhot, pracovní košile, hodil na sebe sako a v koupelně si v rychlosti vypláchl pusu ústní vodou. Na stolku nahmatal klíče a pracovní kabelu, práskl dveřmi a pelášil po domovních schodech vstříc pracovnímu dni.

Když otevřel domovní dveře, zafoukal tak silný vítr, že ho málem odhodil do strouhy vedle chodníku. Na šedočernou oblohu nad sebe se nepodíval... jednak z důvodu, že nebyl z těch lidí, kteří se koukají na oblohu a jednak proto, protože na to nebyl čas.

První kapky deště začali dopadat dříve, než vlezl do vestibulu metra.

Ve vagónu si mohl všimnout, že většina lidí svírá v napjatém očekávání deštníky a výletníci ze školky jsou zahaleni do pláštěnek. Tedy osoba, která si všímá lidí kolem sebe, by si toho všimla. Jenže důvodem Kamilova zděšení, že zrovna toho dne zaspal (to ostatně nebylo žádnou vyjímkou),  byla prezentace, kterou musel toho rána odprezentovat šéfům jedné velké nadnárodní korporace. A závisela na tom jeho kariéra a vůbec život na vysoké noze, o kterém snil od té doby, co se byznysu na vyšší odborné škole vyučil. A tak byl ponořený do svých poznámek, že si deštníků vůbec nevšiml. Kdyby si jich totiž všiml, vystoupil by o stanici metra dále, kde by přesedl na autobus a do práce by se svezl. Jenže podle svého zvyku byl pevně rozhodnut vystoupit o tu jednu stanici dříve  a do práce doběhnout pěšky.  

A tak stál u východu z metra a zděšeně pozoroval provazce vody, které spojovali nebe se zemí. Sem tam se zablýskalo a ozval se mohutný hrom, jehož sílu znásobily ocelové konstrukce domů v okolních ulicích.

Lidé kolem něj otevírali a zavírali deštníky pěknou chvíli, než se nadechl a odhodlaně, krčíc se pod kabelou, se vrhl do toho nečasu. Běžel podél stěn baráků, přesvědčen, že tak míň namokne jeho zbrusu nový oblek, který si nechal ušít na zakázku právě kvůli prezentaci. Svůj krok vyměřoval přesně tak, aby se vyhnul kalužím vody a přitom si nepocákal kalhoty. Voda kolem něj vířila a Kamil se cítil, jako námořník vzdorující rozbouřenému moři. Směřoval svou loď do bezpečného přístavu firmy.

Konečně proletěl Kamil  skleněnými dveřmi a ocitnul se na recepci, kde mladá recepční Monika cucala ve svých svůdných rtech propisku.

„Jééé, pane Kamil, vy teda vypadáte.“ zasmála se jeho neštěstí. Kamil Klíště byl zcela nacucaný vodou, a z jeho prvotřídního obleku se stal vodnický šos.

„Moniko... Moniko...“ prudce oddechoval: „Řekni mi prosím, že jdu včas.“

„Pokud vím, tak  jo... počkejte, podívám se do počítače.“ Mezitím, co Kamil dál oddechoval, Monika zápolila se svým počítačem. Jelikož si však ráda stahovala seriály z internetu, aby se na ně mohla v práci dívat, stáhla si s nimi i jeden z mnoha těch protivných virů, které působí nenadálé poruchy počítače. Takže jí, jako na potvoru, spadl a trvalo pět minut, než se konečně dostala k rozvrhu středečních prezentací.

„Tak tady to mám!“ Prohlásila vítězoslavně: „Tak pane Kamil, jdete... jdete...“ zamračila se: „právě teď  o pět minut později.“

„Cože!“ Než však stačil nepohotové recepční Kamil dostatečně vyčinit, už se řítil do prezenční místnosti, kde na něj čekala konzervárenská elita z celého světa.

Byl tu prezident Japonského sushi koncernu Osuki Tsaka, ruský olejový moloch Pavlov Gondarenko i americký byznysmen přes kukuřici Frank Towel a další. Všichni kouřili obrovské doutníky a netrpělivě zde čekali na Kamila.

Kamil se omluvně usmál, udělal několik zmatených posunků a přetřel si mokré čelo ubrouskem, který ležel na stole.

„Tedy pánové...“ rozhodl se nakonec začít svou prezentaci a přitom elegantním gestem otevřel kabelu, ve které doufal, že nalezne své poznámky a flash disk. Jenže místo vtipné scény, kdy se Vám vysypou všechny papíry naráz na zem a vy je zbrkle sbíráte a přitom hlavou narážíte do stolu, vylilo se na podlahu prezentační místnosti akvárium Kamilovy kabelky. Voda natekla všem těm papalášům konzervárenského světa do bot (tedy až na pana Osuki Tsaku, který dle Japonského zvyku, nechal boty před místností).

Když to Kamil viděl, štípl se do prsou, aby se ujistil, že se jedná jen o pouhopouhý sen a on bude moci se vrátit v čase a vzít si z věšáku deštník.   

Dobrodružství Rudolfa Plíška

“Lehce se zabíjejí příšery, plní úkoly a zachraňují princezny, když stačí umět dobře klikat myší a rozumět “hře”. Mít nabušenou postavu, na nejvyšší úrovni a po kapsách nakradené megazbraně. Být obrovským barbařím válečníkem nebo ďábelským kouzelníkem.
Jenže rodiče musí pořád remcat, že by se u těchhle her nemělo tolik vysedávat. Jenže oni tomu prdlajz rozumí. To přece není žádná hra, to je život, který vedem, kamarádi se kterými se bavíme a nepřátelé, které spolu kosíme. Chodit ven na prolejzačky? To ne. To raději vykuchat v horách draka a vzít mu poklad a dobře ho prodat. Hned, jak přijdem ze škol domů, můžeme vklouznout do brnění válečníků a jít.”

Tato agitace či válečná promluva, vyšla 10. ledna ve školním časopise jedné základní školy. Jejím autorem byl teprve 12-ti letý Rudolf Plíšek, který se tak měl stát hlasem nové generace. Pan ředitel Dudek si otevřel školní časopis při dopolední siestě nad kávou, a tím co si přečetl, se velmi rozladil. Nechal si rozhlasem zavolat do ředitelny Plíškovu třídní učitelku a zvýšeným hlasem jí vyčinil, že něco takového povolila. Ta se až zbaběle bránila, křižovala na prsou a zapřísahala se, že ona za to nemůže, že v tom má jistě prsty ten suplent, který suploval v její třídě zeměpis. Rozhlas se tedy znovu rozezněl a suplent Jindřich (student pedagogické fakulty) byl povolán na kobereček. Ředitel se na mladíka rozkřičel, že je to celé nehorázná drzost, takhle podporovat dětskou pasivitu a závislost na počítačových hrách. Jindřich se bránil, že je to celé pravda a nelze-li uveřejnit pravdu ve školním časopise, tak je cosi shnilého ve vedení školy.
Ředitel se na něj přísně podíval, zatajil dech a pak suplenta okamžitě ze školy vyhodil s nedoporučujícím dopisem. Třídní učitelka pak napsala Plíškovy dlouhou poznámku do Žákovské knížky, ve které si postěžovala na Rudovo chování a doporučila zákaz či omezení přístupu na počítač a aniž by se vůbec pozastavila nad pokročilou gramatikou chlapce, napařila i jednu pětku ze slohu.

Nešťastný Ruda se div nerozplakal, když si poznámku přečetl. A k tomu ta pětka! Táta bude zuřit a mamka se nešťastně tvářit a krájet cibuli. Chtěl utéct, ale kam? Sám?
Odcházel ze školy zdrcený a ponořený sám do sebe. S rukama v kapsách. V tom nahmatal dvoustovku, se kterou měl dneska zaplatit obědy ve školní jídelně, ale kvůli tomu zatracenýmu školnímu časopisu a zrádnému suplentovi, který jej přesvědčil, aby svoji poznámku ze sešitu zeměpisu publikoval, tomu zrádnému suplentovi by přál, aby mu večer přišli skřeti okusovat prsty u nohou.
Dvě stovky rovnaly se 4 hodinám v počítačové herně. Jednoduchá matematika. Tam se snad dá zapomenout. Dorazil do herny a napojil se do světa, kde jak sám napsal: “To přece není žádná hra, to je život, který vedeme, kamarádi, se kterými se bavíme a nepřátelé, které spolu kosíme.”
Když mu peníze došly, bylo šest. Doma měl bejt už před hodinou a ještě přece jenom chvíli potrvá, než se tam dostane. Ruda protočil panenky a zkontroloval mobil. Bylo dost divný, že se po něm rodiče dávno nesháněli, ale spíš to vypadalo, jako dobré znamení. A nebo ne. Představa, jak si táta sundává pásek a před zrcadlem si měří své grimasy hrůzy, Rudu trochu znervóznila, když ale zachrastil klíčema v zámku, ulevilo se mu. Bylo zamčeno a doma nikdo nebyl. Jen na ledničce vzkaz, že se manželé Plíškovi vrátí pozdě v noci, a že si má k večeři udělat pizzu z mrazáku. Ten špatný den se rázem proměnil ve večer, kdy nic nebylo nemožné. Pizzu si z mikrovlnky přinesl rovnou k počítači, kde už jeho postava čekala natěšená na souboj s loupežníky v Ardwanském lese.