Jako dárek pro všechny čtenáře jsem si připravil tuto vánoční pohádku :-)
Ruce mi pod rukavicemi zábly, ale přesto jsem byl připraven, abych vystřelil palcem vzhůru a stopnul auto, které by mě dostalo aspoň trochu blíž k Praze. Řádila sněhová vánice a pravděpodobnost, že by mě auta vůbec zaregistrovala, byla mizivá. Zvlášť na jedné zapadlé silnice uprostřed neznáma, pár kilometrů za městečkem, kde jsem byl navštívit těsně před Vánoci kamarádku a vinou mnohých radovánek se stalo, že mi nezbyla jediná koruna na cestu zpět.
Byl Štědrý den poledne roku 2006 a já si začínal pomalu připouštět, že to nestihnu domů na večeři a rodiče na mě během svátků budou celkově nepříjemný a já budu muset poslouchat řeči o tom, že jsem černou ovcí rodiny, že byla blbost vydávat se někam do neznáma a nestihnout tak vánočního kapra, že mi dárky pod stromečkem zplesnivěly a tak je museli vyhodit. Bylo mi 16, za chvíli 17 a přes všechno to dozrávání v muže jsem byl stále plaché dítě, které se bálo výčitek pánů rodičů. Mobil jsem měl vybitý, a i kdyby byl měl šťávu, stejně v něm nebyla ani koruna, abych zavolal o pomoc a takzvaná „nouzová smska“ tenkrát ještě neexistovala.
Jen optimismus a pytlík arašídů v kapse mě držel stále na nohou a nepropadal jsem skepsi, že by se to nedalo zvládnout, i když díky přívalům sněhu, které zasypávaly vozovku a díky nimž bylo vidět sotva dva metry před sebe, se to mohlo klidně stát. Pomalu jsem si prošlapával cestu skrz sníh, promrzlý na kost a vzpomínal na jedny Vánoce, kdy jsem pod stromečkem objevil stavebnici lega ze zimní kolekce údržbářů silnic.
„Ale já chtěl piráty…“ trochu jsem potáhnul a ze stavebnicí se posadil zpátky do křesla nevěda, co si o hloupých údržbářích myslet. Táta se na mě koukal trochu zaraženě a pak se rozesmál: „To jsou taky takový piráti. Brázděj asfaltové moře a loupí poklady v podobě bílého zlata.“
Stavebnici jsem pochopitelně poskládal, ale pak ji hned rozebral a z kostiček se pokusil postavit vesmírnou loď a panáci v oranžových vestách se tak stali kosmonauty.
Zaslechl jsem zvuk a otočil se s rukou připravenou ke stopnutí. Jenže to jen praskla poblíž větev pod nánosem sněhu. Přidal jsem do kroku a doufal, že se brzy dostanu aspoň do nějaké vesnice, kde bych si mohl zavolat domů.
Kráčel jsem pomalu asi hodinu, když tu se přede mnou z bílé tmy vynořil obraz, který jsem opravdu nečekal. Na patníku tu seděl mládenec, starší, ale ne o moc, než já, oblečený do slušivého kabátu s beranicí naraženou na hlavě, pravou ruku vztyčenou ke stopu. Zamával jsem mu a on mi taktéž odpověděl. Došel jsem až k němu.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a usmál se na mě, nevypadalo to, že by mrznul.
„Tady toho moc nestopneš.“ Povídám mu.
„To se pleteš, tady je výborný místo na stopování.“
„V létě možná, ale v týhle vánici?“
Upřímně se zasmál a z kapsy kabátu vytáhnul balíček cigaret značky, kterou jsem v životě neviděl: „Chceš?“
„Dám si.“ Sundal jsem si rukavici, aby se mi cigareta lépe držela a silně jsem pochyboval, že mi bude schopnej v tomhle počasí připálit sirkami, které se mu objevili v ruce. Jenže v tom přestalo sněžit a kolem nás byla jen sněhem posetá krajina. Kluk sirkou bez problému škrtnul a já mohl do plic nasát dráždivý cigaretový kouř.
„Já jsem Ondra.“ Představil jsem se.
„Já Adam. Kam jedeš?“
„Potřebuju do Prahy za rodinou, na večeři. Ale nevím, jestli to stihnu.“ Podělil jsem se s ním o své obavy: „a ty? Kam jedeš?“
„Tak nazdařbůh. Slyšel jsem, že cesta by měla mít cíl, ale moje cesta už nemá cíle, takže je to jedno. Opravdu je tady dobré místo na stop. Počkej si a určitě ti za chvíli někdo zastaví.“
„To těžko, co jdu po týhle silnici, ještě neprojelo jediné auto.“
Sesedl z patníku, poklepal mi na rameno, otočil se a začal kráčet dál po silnici. Chumelenice se vrátila v plné síle, až mě skoro odhodila do silnice. Ačkoliv jsem ho už neviděl, ještě jsem mohl zaslechnout jeho slova: „Určitě ti někdo zastaví.“
Zvláštní pomyslel jsem si a pak si všimnul, že patník na kterém seděl, nebyl patníkem nýbrž jedním z těch pomníčků u silnice. Kleknul jsem si k němu a rukavicí odhrnul vrstvu sněhu, která byla na něm přilepená. Byla na něm černobílá průkazová fotografie mladého kluka a pod ní nápis: „Zde zemřel rukou vraha Adam Vávra ve věku nedožitých 21 let, na Štědrý den roku 1986, student práv.“ Znovu jsem si pečlivě prohlédl fotografii a k mému úžasu zjistil, že na ní vyobrazen kluk, který mi dal cigaretu.
Napřímil jsem se a zaraženě koukal na pomníček. Chtěl jsem se rozeběhnout po silnici a Adama dostihnout a zeptat se ho na spoustu věcí, jenže úžas mi zmrazil nohy, mnohem víc, než zima, která najednou jakoby nebyla.
Zasáhla mě vzpomínka na léto, kdy jsme jeli s kamarádem na kole kousek za Prahu, abychom se vykoupali v opuštěném lomu. Vyprávěl mi, že se tam jednou utopila jedna holka, a člověk může slyšet, když má vodu v uších, její smutný zpěv. Zasmál jsem se tomu a řekl, že je to pěkný příběh, že ho určitě jednou použiju. A pak, když jsem z vody vylezl a v uších měl vodu, měl jsem pocit, že slyším její pláč. Vzpomínka na léto mě taky vrátila do reality. Stál jsem u pomníčku mrtvého stopaře, v zemi nikoho a smířil se s tím, že mám občas potrhlé vidiny. Jen vajgl válející ve sněhu, mi vrtal dál hlavou.
A sotva jsem si vytáhnul z kapsy pytlíček z arašídy, abych si zvedl náladu, na silnici se objevila světla opatrně jedoucího auto. Usmálo se na mě štěstí. Řekl jsem si, vztyčil palec vzhůru a auto mi skutečně zastavilo. Byla to škodovka, která se dneska na silnicích už skoro vůbec nevidí a já se divil, že v tomhle počasí je schopná jízdy.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič s hnědým plnovousem ve staré vojenské uniformě, kolem padesátky. A já mu pověděl, že se potřebuji dostat do Prahy, ale že mi stačí na jakoukoliv komunikaci, odkud by to už neměl být problém. Sdělil mi, že jede do Staré Boleslavi a já se zaradoval, protože bylo kolem třetí a večeři bych mohl ještě stihnout.
Dál už řidič zarytě mlčel a bedlivě si střežil zasněženou vozovku před sebou. Trochu jsem se bál, že někde zapadneme do sněhu a tam moje štěstí skončí, jenže auto, jako by po sněhu klouzalo a za chvíli se už vymotalo z té nekonečné silnice, po které jsem kráčel. Projeli jsme vesnicí a dostali se již na solí posypanou cestu, kde jsem si ještě jednou při pohledu na kolem projíždějící oranžové auto, vzpomněl na stavebnici lega a slíbil si, že až bude čas, vyndám jí ze sklepa, poskládám a pak vystavím v kuchyni na mikrovlnku.
U stopování mi vždycky přišla jedna věc trochu otravná. Usmívat se a odpovídat sem a tam na otázky řidičů, které byly vždycky vesměs stejné: „Kam jedeš? Co tam budeš dělat? Jo? No to je bezva.“ Zkrátka se je snažit za svezení trochu pobavit. Jenže v téhle staré škodovce jsem nic takového nemusel. Řidič nevypadal, že by se chtěl nějak bavit a dost možná ani neregistroval mojí přítomnost. A i když nemám rád bavení se na týhle úrovni s cizími lidmi, na druhou stranu je rád poznávám, a když mlčí tak si je prohlížím. Kromě charakteristických vousů mě zarazila jeho pavučinová jizva na spánku a celkový pochmurný výraz, který z něj vycházel.
A těsně před Boleslaví se rozmluvil: „Byl Štědrý den a já spěchal za rodinou. Vánice. Nebylo vidět skoro nic a on stál uprostřed silnice a já… já ho prostě neviděl. Nemohl jsem a pak jsem zbaběle ujel.“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Zuřivě mával, chtěl svézt. Jenže to jsem si uvědomil, až potom. A brzdy, i kdybych brzdil, silnice byla namrzlá a nikdy jsem nemohl zastavit ve správný čas. Pocit viny mě sžíral a když jsem seděl u večeře, mlčel jsem a žena se mě ptala, co to se mnou je. Neodpověděl jsem. Když jsem cinkal zvonečkem, nemohl jsem se toho zbavit, a když se šlo večer spát, nemohl jsem usnout. Vyplížil jsem se z ložnice, nasedl do auta a odjel kousek za město, kde na opuštěném parkovišti, jsem si přiložil ke spánku pistoli a vystřelil…“
S posledním slovem se auto zastavilo u starého hřbitova na okraji Boleslavi: „Tady končím“ řekl a dveře se sami otevřely. Zkoprnělý jsem vystoupil a než jsem se stačil otočit a za jízdu poděkovat, auto bylo pryč.
Byla již tma, když jsem se posadil na náměstí a rozhodl se přemýšlet, jak se dostanu z Boleslavi domů. Nebylo to daleko. Bydleli jsme na Černém mostě a to byl kousek cesty. Na dalšího stopa jsem neměl náladu a z cedulky u autobusové zastávky jsem se dozvěděl, že autobusy do Prahy přestaly jezdit před hodinou.
A v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět telefon, který byl zaručeně vybitý. Podivil jsem se tomu a vytáhl jej. Na displeji stálo táta a já si představil jeho naštvaný tón.
„Ahoj.“
„Ahoj, kde si, prosím tě? Už jsme z toho tady docela nervózní a kapr je už skoro dosmaženej.“
Do očí se mi nalily slzy.
„Já… já jsem v Boleslavi. Nechceš pro mě přijet?“
„A kde tam seš?“
„Na náměstí.“
„Dobře, tak vydrž, do dvaceti minut jsem tam.“
„Tati?“
„No, co je?“
„Mám tě rád a těším se na večeři.“
Chvilku mlčel: „My se na tebe taky těšíme.“
pátek 25. prosince 2009
středa 18. listopadu 2009
Jediná jistota
A čím si vlastně můžete být v životě jistí? Hned by všichni stroze odpověděli, že smrtí, ale já si tím tak jistej nejsem. Co když nezemřu? Co když se tu budu věčně potulovat a nebudu moci zemřít? To potom přijdu o tu poslední jistotu, která mi dneska zbývá.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“
Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.
„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.
A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.
Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?
Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.
Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.
A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“
Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.
„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.
A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.
Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?
Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.
Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.
A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.
neděle 15. listopadu 2009
pondělí 9. listopadu 2009
Adelajda námořníkem
Tak ještě jednou, všechno nejlepší Adélo, čarodějko mého srdce, svědomí mého penisu, vílo vytesaná z alabastru...
„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“
Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.
„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“
Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“
Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.
„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“
Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.
Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.
„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“
Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.
„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“
Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“
Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.
„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“
Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.
Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.
úterý 13. října 2009
Pro slepé
Jednou v parku potkal fotbalový fanda slepce.
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“
úterý 6. října 2009
Pohled
Panu Rejžkovi táhlo na nějakých padesát let. Věk, ve kterém si spousta lidí začíná připouštět, že se jejich životní cesta poněkud zkracuje. Jiní si to nepřipouští a stále se cítí jako mladíci a vyvádí různé ztřeštěnosti. Chytá je takzvaná druhá míza. Chlapíci hledají mladé milenky a ženy si užívají začátky menopauzy.
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.
Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…
„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.
Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…
„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“
středa 30. září 2009
Hledání loutkáře
Uvažovali jste někdy o tom, že děláte něco, co byste dělat neměli, že to dobře víte, ale nemůžete tomu nijak zabránit? Jistě, že uvažovali a samozřejmě jste se také proti tomu zkoušeli vzpouzet. A ti opravdu silní jedinci dokázali třeba takovou bitvu i vyhrát. Jenže bylo to vítězství? Rozumu nad instinktem? Člověk je taková loutka, která má za loutkáře buď rozum nebo cit. Bohužel oba jsou snadno ovlivnitelní vnějšími vlivy. U citu to může být strach, láska, nenávist nebo třeba slepá důvěra ve vůdce. U rozumu jsou to pak informace, které zpracovává, přebírá je a posléze jimi argumentuje. Dalo by se říci: vlastní úsudek - jenže to přece žádný vlastní úsudek, když zpracováváte a kopírujete informace získané od jiných, není. Je to vlastní posouzení, ale ne vlastní rozum. Nebudete dělat přece to, co si myslíte, že je nejlepší, protože si to myslíte na základě spousty vstřebaných informací od jiných myslitelů, o kterých si třeba nemyslíte, že jsou pitomci, ale oni ve své době pitomci skutečně byli.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.
sobota 19. září 2009
Zásahy do minulosti
V šestnácti toho vlastně moc o životě nevíte a všechno si tak ještě hezky idealizujete, když chcete. Taky si to idealizovat nemusíte, můžete to vidět temně, tak jak to vidět chcete. Možná čtete fantasy a všude byste nejraději viděli temné rytíře, kteří nosí kolem krku náhrdelník z lidských kostí. Možná jsou to dívky. Urozené panny, stojící na útesech a rozhodnuté skočit dolů. Nebo jste prasáci a všude vidíte sex, který jste zatím měli možnost poznat jen z pornočasopisu koupeného v trafice na druhé straně města...
Vraťme se tedy o pár let zpět...
1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty
2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší
3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý
Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu
4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"
Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....
Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic
Vraťme se tedy o pár let zpět...
1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty
2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší
3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý
Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu
4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"
Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....
Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic
A z kýče vznikaj píči
v růžových tričkách
a bílých kalhotech.
Remcající o nerozumu kouření trávy
a o cestě do pekel
Žmoulající svoje ultralehké slimky
zahleděné do sebe
A pak se snaží ukrást cigarety
a chytají je ožralí štamgasti
Cítí se provinile. Div se nerozpláčou.
Ale nestydí se. Venku z hospody už zase
remcají o trávě a o cestě do pekel
v růžových tričkách
a bílých kalhotech.
Remcající o nerozumu kouření trávy
a o cestě do pekel
Žmoulající svoje ultralehké slimky
zahleděné do sebe
A pak se snaží ukrást cigarety
a chytají je ožralí štamgasti
Cítí se provinile. Div se nerozpláčou.
Ale nestydí se. Venku z hospody už zase
remcají o trávě a o cestě do pekel
pátek 11. září 2009
neděle 30. srpna 2009
Z vrakoviště
Nocoval jsem na vrakovišti
a vraky aut mluvili.
"Lidi jsou kreténi, kdyby aspoň
trochu benzínu tu nechali..."
"Benzín. Chci benzín!"
"To bolí...!!!"
Vrzali v agonii, protože se jim
nedostávalo jejich fetu.
A co jste čekali?
Filosofickou debatu o šrotovném,
životě a smrti? Nekonečnosti vesmíru?
"Já chci NAFTU!"
A někde vzadu sípala jedna stodvacítka:
"...kdyby aspoň trocha plynu..."
a vraky aut mluvili.
"Lidi jsou kreténi, kdyby aspoň
trochu benzínu tu nechali..."
"Benzín. Chci benzín!"
"To bolí...!!!"
Vrzali v agonii, protože se jim
nedostávalo jejich fetu.
A co jste čekali?
Filosofickou debatu o šrotovném,
životě a smrti? Nekonečnosti vesmíru?
"Já chci NAFTU!"
A někde vzadu sípala jedna stodvacítka:
"...kdyby aspoň trocha plynu..."
Vzpomínka na co?
Promítnout si zpětně v hlavě
diapositivy ze dne, kdy jsem tě...
Byla si mladá, hebká a plná úzkosti
strachu z toho, co mělo přijít
a stejně si řekla: "Jdu do toho."
Letěli jsme vzduchem,
docela dlouho na to, kolik jsme vážili
a vážili jsme vůbec něco?
Teď už jsi ztracená v hromadě vzpomínek,
plků kámošů a roztaženejch nohou
nedospělých kurviček.
Nikde tu chvíli nemám uloženou,
ale kdyby - nikomu bych to neukázal
Bylo to příliš... dramatické
a zvrácené
a vyblité
... uspěchané?
diapositivy ze dne, kdy jsem tě...
Byla si mladá, hebká a plná úzkosti
strachu z toho, co mělo přijít
a stejně si řekla: "Jdu do toho."
Letěli jsme vzduchem,
docela dlouho na to, kolik jsme vážili
a vážili jsme vůbec něco?
Teď už jsi ztracená v hromadě vzpomínek,
plků kámošů a roztaženejch nohou
nedospělých kurviček.
Nikde tu chvíli nemám uloženou,
ale kdyby - nikomu bych to neukázal
Bylo to příliš... dramatické
a zvrácené
a vyblité
... uspěchané?
Proklamace
Je čas akorát na to, stát se prohnilým
smradlavým červem a
okusovat nohy špinavé státnosti
chcát na sochy myslitelů, ač
jsem je po dlouhá léta měl v úctě
lámat stromky ve školkách,
běhat po lesích s letlampou...
Zapálit pekl, rozdmýchat plameny,
jež svou nenávistí sežerou sebe sama.
Srát na mluvu, plahočit se po
kolejích metra
a občas - jako vodníci v pohádkách
- někoho do kolejiště stáhnout
Být nenáviděn - nebýt souzen
propadnout se do jámy a tam se vyspat
- než opět přijde Jaro
smradlavým červem a
okusovat nohy špinavé státnosti
chcát na sochy myslitelů, ač
jsem je po dlouhá léta měl v úctě
lámat stromky ve školkách,
běhat po lesích s letlampou...
Zapálit pekl, rozdmýchat plameny,
jež svou nenávistí sežerou sebe sama.
Srát na mluvu, plahočit se po
kolejích metra
a občas - jako vodníci v pohádkách
- někoho do kolejiště stáhnout
Být nenáviděn - nebýt souzen
propadnout se do jámy a tam se vyspat
- než opět přijde Jaro
Co zbylo?
Tak co zbylo z chvilkové lásky?
Vyčichlý cigaretový dým v záclonách
máminý ložnice?
Nenaplněná prasklá šprcka pod postelí
a uslzená holka sedící na svých kufrech,
čekající na první vlak, který ji
vysvobodí z toho odporného města
plného lstivých Don Juanů?
A slintající vozíčkář,
který díky své hi-tec kameře
pořídil včera v noci opravdu žhavý záznam
- ten dostane mrtvici, když si potřetí
pustí pásku a pokochá se pohledem na
orgasmu vychrstnutý do dívčina obličeje.
Vyčichlý cigaretový dým v záclonách
máminý ložnice?
Nenaplněná prasklá šprcka pod postelí
a uslzená holka sedící na svých kufrech,
čekající na první vlak, který ji
vysvobodí z toho odporného města
plného lstivých Don Juanů?
A slintající vozíčkář,
který díky své hi-tec kameře
pořídil včera v noci opravdu žhavý záznam
- ten dostane mrtvici, když si potřetí
pustí pásku a pokochá se pohledem na
orgasmu vychrstnutý do dívčina obličeje.
...
Rozbitej lahváč,
roztřískanej o kámošovu lebku
nedopitý pivo se rozpíjí v
krvavé kaňce u jeho hlavy
Řvu: "Kurva! Kámo, vstávej!"
Ale on mlčí, oči upřené do fialového nebe
smogové clony nad Prahou...
kopnu do něj, ale je tuhej
"Ještě, že jsem nepoužil flašku Ruma."
povzdechnu si nakonec
roztřískanej o kámošovu lebku
nedopitý pivo se rozpíjí v
krvavé kaňce u jeho hlavy
Řvu: "Kurva! Kámo, vstávej!"
Ale on mlčí, oči upřené do fialového nebe
smogové clony nad Prahou...
kopnu do něj, ale je tuhej
"Ještě, že jsem nepoužil flašku Ruma."
povzdechnu si nakonec
Nechrochtat
Kdybych aspoň tolik nechrochtal,
když šukám mladou štětku
v uličce na Starém městě
u popelnic.
Nedával bych najevo,
že jsem zkažené zvíře
pochutnávající si na mladém
přesto prohnilém mase
náctiletých feťaček.
Mlaskám, supím, chrochtám,
hejkám blahem, když krvavě žlutá mrdka
stéká jim po stehnech
k ponožkám Hello Kity.
Vyplácím spropitné, které sotva může stačit
na krabičku Startek a snad zapalovač,
kterým rozpálí lžíci
a v ní tekutou rtuť.
když šukám mladou štětku
v uličce na Starém městě
u popelnic.
Nedával bych najevo,
že jsem zkažené zvíře
pochutnávající si na mladém
přesto prohnilém mase
náctiletých feťaček.
Mlaskám, supím, chrochtám,
hejkám blahem, když krvavě žlutá mrdka
stéká jim po stehnech
k ponožkám Hello Kity.
Vyplácím spropitné, které sotva může stačit
na krabičku Startek a snad zapalovač,
kterým rozpálí lžíci
a v ní tekutou rtuť.
pátek 28. srpna 2009
úterý 4. srpna 2009
Pokora
Proudí mi hlavou myšlenky o tom, co je zbytečný říkat či psát. O tom, čeho litovat a čeho ne (litovat? lituji možná spousty věcí, ale když v tom budu pokračovat, utopím se v sebelítosti a já se nechci utopit - chci dýchat volně a spokojeně, přesto s vědomím chyb, kterých jsem se dopustil, a které se už nesmí opakovat)
Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.
Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)
Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa
Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.
Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....
- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!
Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.
Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)
Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa
Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.
Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....
- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!
úterý 28. července 2009
Kvík
(? - 27.7.2009)
Strašně rád čmuchal a všechno okusoval
ať to byla betonová zeď
nebo drát od lampičky
všechno muselo podlehnout jeho zoubkům
A skákal rád ženám na prsa
byl to horolezec,
šplhal se po natažených šňůrách na prádlo
balancoval ve vzduchu ocáskem
a směřoval k nejasnému cíli před sebou
Měl toho ještě hodně před sebou
a měl partnerku, která jeho smrtí osiřela
posmutněla a stýská se jí.
věřím však, že i ona věří v potkaní nebe
a ví, že ho tam jednou potká,
jak popíjí u baru s Virusem sýrový šnaps
a čeká na ní
Strašně rád čmuchal a všechno okusoval
ať to byla betonová zeď
nebo drát od lampičky
všechno muselo podlehnout jeho zoubkům
A skákal rád ženám na prsa
byl to horolezec,
šplhal se po natažených šňůrách na prádlo
balancoval ve vzduchu ocáskem
a směřoval k nejasnému cíli před sebou
Měl toho ještě hodně před sebou
a měl partnerku, která jeho smrtí osiřela
posmutněla a stýská se jí.
věřím však, že i ona věří v potkaní nebe
a ví, že ho tam jednou potká,
jak popíjí u baru s Virusem sýrový šnaps
a čeká na ní
neděle 26. července 2009
Šestý smysl
Roku 2004 jsem napsal krátkou stať, která mě dneska vede k zamyšlení, že všechno se nějakým způsobem opravdu točí a já se opakuju a plácám a plácám...
Taky se Vám někdy stává, že se koukáte z okna a přemýšlíte, jaké by to bylo skočit? Jestli byste ten pád přežili a jestli ano, jako moc by to bolelo? A samotnej ten pocit, když padáte a zem se zvětšuje a je blíž a blíž. Jak moc by mi stoupl adrenalin v krvi. Nepočůral bych se?
Já o tom přemýšlím furt. Ne, já nechci spáchat sebevraždu, ale kdybych věděl, že se nezabiju, tak bych skočil. Někdy přemýšlím, zda nemám nějaké zvláštní schopnosti. Já vím, je to blbost, ale co jiného se dá dělat než doufat? Doufat, že život bude lepší, snadnější a snadněji stravitelnější?
Občas píšu takové malé příběhy nebo se aspoň snažím psát. Moc mi to nejde, přesto doufám, že nějaký ten talent mám.
Už si představuju, jak letím a padám hloubš a hloubš. Země se pode mnou rozpadá a já se kácí. Tma mě obklopuje a světelná tečka nad mojí hlavou je stále menší a menší, až se úplně ztrácí v nekonečnu. Propadám se do jiného světa. Světa, ve kterém neexistuje bolest ani trápení. Je to krása, to co existuje a zároveň neexistuje. Je to divné. Nebo není? Kéž by to nikdy neskončilo. Pohybují se tu jakási stvoření. Čtyřnohé, podobné psu, avšak jsou to chlupaté koule, co vydávají podivné zvuky.
Už zase sním. Odpoutal jsem se od těla a letěl, letěl... Ne, teď musím myslet na školu. Nesmím se nechat unést. Ale ty sny, sny co se mi zdají, když nespím, se mi zdají velmi skutečné a živé. Proto taky přemýšlím zda skočit. Někdy se chci zabít doopravdy a někdy se raduju ze života a toužím po nesmrtelnosti těch okamžiků. Je to paradox, zda žít nebo zemřít. Věřím, že všechno co děláme je předurčené a všechny věci mají svůj smysl. Smysl, smysl. Potřeboval bych šestý smysl nebo snad tohle všechno je ten hledaný smysl? Dobrá, asi to tak bude. Šestý smysl není, že vidíte duchy - odešlé duše, to je až ten sedmej - ale šestej smysl pak má každý spisovatel. Už jen vcítit se do nitra vymýšlených postav, k tomu nepotřebujete čich, hmat, sluch, chuť ani zrak, musíte mít ten cit. Je tedy duše každého spisovatele obdarována šestým smyslem? Není tím snad obdarovaný každý, jenže to musí dokázat v sobě probudit třeba i myšlenkami na to, že skočíte z okna, a že vidíte jiné bytosti? Duše spisovatele to musí umět otevřít. Musí mít klíč.
A já ho najdu.
Taky se Vám někdy stává, že se koukáte z okna a přemýšlíte, jaké by to bylo skočit? Jestli byste ten pád přežili a jestli ano, jako moc by to bolelo? A samotnej ten pocit, když padáte a zem se zvětšuje a je blíž a blíž. Jak moc by mi stoupl adrenalin v krvi. Nepočůral bych se?
Já o tom přemýšlím furt. Ne, já nechci spáchat sebevraždu, ale kdybych věděl, že se nezabiju, tak bych skočil. Někdy přemýšlím, zda nemám nějaké zvláštní schopnosti. Já vím, je to blbost, ale co jiného se dá dělat než doufat? Doufat, že život bude lepší, snadnější a snadněji stravitelnější?
Občas píšu takové malé příběhy nebo se aspoň snažím psát. Moc mi to nejde, přesto doufám, že nějaký ten talent mám.
Už si představuju, jak letím a padám hloubš a hloubš. Země se pode mnou rozpadá a já se kácí. Tma mě obklopuje a světelná tečka nad mojí hlavou je stále menší a menší, až se úplně ztrácí v nekonečnu. Propadám se do jiného světa. Světa, ve kterém neexistuje bolest ani trápení. Je to krása, to co existuje a zároveň neexistuje. Je to divné. Nebo není? Kéž by to nikdy neskončilo. Pohybují se tu jakási stvoření. Čtyřnohé, podobné psu, avšak jsou to chlupaté koule, co vydávají podivné zvuky.
Už zase sním. Odpoutal jsem se od těla a letěl, letěl... Ne, teď musím myslet na školu. Nesmím se nechat unést. Ale ty sny, sny co se mi zdají, když nespím, se mi zdají velmi skutečné a živé. Proto taky přemýšlím zda skočit. Někdy se chci zabít doopravdy a někdy se raduju ze života a toužím po nesmrtelnosti těch okamžiků. Je to paradox, zda žít nebo zemřít. Věřím, že všechno co děláme je předurčené a všechny věci mají svůj smysl. Smysl, smysl. Potřeboval bych šestý smysl nebo snad tohle všechno je ten hledaný smysl? Dobrá, asi to tak bude. Šestý smysl není, že vidíte duchy - odešlé duše, to je až ten sedmej - ale šestej smysl pak má každý spisovatel. Už jen vcítit se do nitra vymýšlených postav, k tomu nepotřebujete čich, hmat, sluch, chuť ani zrak, musíte mít ten cit. Je tedy duše každého spisovatele obdarována šestým smyslem? Není tím snad obdarovaný každý, jenže to musí dokázat v sobě probudit třeba i myšlenkami na to, že skočíte z okna, a že vidíte jiné bytosti? Duše spisovatele to musí umět otevřít. Musí mít klíč.
A já ho najdu.
Monolog šílenosti
Jsem zešílený. V šílenosti se procházím, sprchuju, topím. Šílenost jím, piju, spím s ní. Miluju i nenávidím. Dýchám. Vydechuji. Beru jí jako matku i dceru. Beru jí jako šlapku z ulice, jako svojí ženu. Zpívám jí. Zpívám jí, jí říkám. Volím šílenost!
Jsem šílený... jsem šílený... jsem šílný.
Já seru letadla, já jím přehrady, piju mořskou vodu, u jídla sedím na švédský bedně, kloužu se po střeše, kouřím ubalený jehličí, na lidi ukazuju zadek, když se nedívají, vybírám jim z krku hleny a čistím sirkou namočenou v dehtu. Vybírám pokuty v metru, prodávám pomalované kamínky a vydávám je za úlomky hvězd. Simuluju rakovinu, stříhám se do hola a nosím paruky. Na Letný v parku pak pozoruji dalekohledem opice.
Jsem šílený, jsem blázen a slintám nad dívčím časopisem. Objednávám si sadu švýcarských nožů z televize.
Ve tmě vidím světlo, slyším hlasy, vstávám z postele a v pyžamu vyrazím do kuchyně, kde si strčím do nosu rozteklou tyčinku Snickers.
Křičím: "Nesuďte mne! Až chcípnu, tak si zaplakejte a pomodlete se k Bohům, ve které věřím já! Rozvrkočte se a zadupejte mne tancem do země, protože mě je opravdu příjemný, když mi někdo skáče po mrtvém těle. Ba co víc! Vzrušuje mě to, ať jsem kýmkoliv kdekoliv!"
Mrazím sám sebe, když si šeptám historky o eukalyptových lesích, kde se ztrácejí lidi. Obživlé stromy lomcující větvemi, jantar jim stéká po kůře a lepí vystřihovánky z ABC.
Docházím na kurzy keramiky, kde vždy vymodeluju autíčko, postavím se na střechu paneláku a hodím ho dolů.
ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááíííííííííííííííííííííííííííííí hýkám, jak obrácený osel
Jsem šílený a sochám z šílenosti Evino torzo. Kozy. Kozy v tělocvičách, kozy na pastvé, kozy v síru
Jsem šílený... jsem šílený... jsem šílný.
Já seru letadla, já jím přehrady, piju mořskou vodu, u jídla sedím na švédský bedně, kloužu se po střeše, kouřím ubalený jehličí, na lidi ukazuju zadek, když se nedívají, vybírám jim z krku hleny a čistím sirkou namočenou v dehtu. Vybírám pokuty v metru, prodávám pomalované kamínky a vydávám je za úlomky hvězd. Simuluju rakovinu, stříhám se do hola a nosím paruky. Na Letný v parku pak pozoruji dalekohledem opice.
Jsem šílený, jsem blázen a slintám nad dívčím časopisem. Objednávám si sadu švýcarských nožů z televize.
Ve tmě vidím světlo, slyším hlasy, vstávám z postele a v pyžamu vyrazím do kuchyně, kde si strčím do nosu rozteklou tyčinku Snickers.
Křičím: "Nesuďte mne! Až chcípnu, tak si zaplakejte a pomodlete se k Bohům, ve které věřím já! Rozvrkočte se a zadupejte mne tancem do země, protože mě je opravdu příjemný, když mi někdo skáče po mrtvém těle. Ba co víc! Vzrušuje mě to, ať jsem kýmkoliv kdekoliv!"
Mrazím sám sebe, když si šeptám historky o eukalyptových lesích, kde se ztrácejí lidi. Obživlé stromy lomcující větvemi, jantar jim stéká po kůře a lepí vystřihovánky z ABC.
Docházím na kurzy keramiky, kde vždy vymodeluju autíčko, postavím se na střechu paneláku a hodím ho dolů.
ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááíííííííííííííííííííííííííííííí hýkám, jak obrácený osel
Jsem šílený a sochám z šílenosti Evino torzo. Kozy. Kozy v tělocvičách, kozy na pastvé, kozy v síru
středa 22. července 2009
Zcela seriózně
Bojím se chlebových mužíčků, kteří se schovávají v kůrkách, mají nůž a vidličku a chystají se mi skočit do krku a pochutnat si na hlasivkách.
Bojím se sirek, protože jejich přísné pohledy mi spalují kůži.
Bojím se sekretářek, které se nemyjí - bojím se jejich odhaleného neoholeného podpaždí - bojím se, že se v něm skrývá Mulchik (tvor, který absorbuje veškeré ženské zlo do sebe, a pak ho dokáže vychrstnout na mě)
Bojím se nedočtených knížek, že v noci přijdou a všechny si na mě lehnou, čímž mě zadusí.
Bojím se KuskaKumby a jeho ďábelských bong.
Bojím se sexu, protože bych mohl dostat Aids.
Bojím se domácích kin, že obživnou a vyšťavěj volume na maximu, v důsledku čehož mi prasknou ušní bubínky.
Bojím se svého strachu, bojím se, že svůj vlak už nedoběhnu, bojím se svého žití, bojím se, že smrt se blíží
Bojím se sirek, protože jejich přísné pohledy mi spalují kůži.
Bojím se sekretářek, které se nemyjí - bojím se jejich odhaleného neoholeného podpaždí - bojím se, že se v něm skrývá Mulchik (tvor, který absorbuje veškeré ženské zlo do sebe, a pak ho dokáže vychrstnout na mě)
Bojím se nedočtených knížek, že v noci přijdou a všechny si na mě lehnou, čímž mě zadusí.
Bojím se KuskaKumby a jeho ďábelských bong.
Bojím se sexu, protože bych mohl dostat Aids.
Bojím se domácích kin, že obživnou a vyšťavěj volume na maximu, v důsledku čehož mi prasknou ušní bubínky.
Bojím se svého strachu, bojím se, že svůj vlak už nedoběhnu, bojím se svého žití, bojím se, že smrt se blíží
úterý 21. července 2009
Já se jenom ptám
Já se jenom ptám, kde mám svůj traktor ?!
Přijedu na festival, všude spousta bahna, nechce se mi v něm chodit - chci v něm totiž jezdit. Jezdit na svém vlastním traktoru! Stříkat na lidi bláto, smát se jim shůry, když se mi bude chtít spát, tak si ho zaparkovat doprostřed stanového městečka, lehnout si na střechu, před usnutím pozorovat hvězdy a tiše se smát těm, kteří nemají svůj vlastní traktor, rochněj se v blátě, jsou špinavý!
Jenže já svůj vlastní traktor nemám. A tak tady stojím, jsem od bláta a těžce závidím všem, kteří svůj traktor mají.
Potloukám se světem a koukám při tom na lidi. Jsou hodní, zlí, oškliví, krásní, veselí, smutní nebo jen tiše koukající. Jedni mě naplní radostí a druzí mě rozesmutní. Někdo mě naštve svojí hloupostí, jiný mě potěší správným řešením otázky: "Jak mám tohle sakra dokázat?!"
Potloukám se světem sám a při tom někdo jde stále se mnou. Je to můj stín, který mě doprovází za slunného počasí, když jdu po poli nebo v noci, když se toulám opuštěným městem a za zády mi svítí pouliční lampy. Nebo je to holka, kterou držím za ruku a nad krajinou se blýská nebo jen kamarád, který se mnou jde na pivo.
A vlastně si nemyslím nic špatného o světě a to mě někdy trápí, protože si chci myslet něco špatného, a když chci, tak si myslím a trápím se. Hlavu mi rozežírají zevnitř špatné myšlenky a nedokážu se soustředit už na všechny krásy světa. Jenže pak mě to znovu začne nudit a chci vidět svět krásný a vidím ho a baví mě. Možná ho nikdy nevidím v jeho pravých barvách nebo si beru z každé barvy vždy jen kousíček, který jsem schopný vnímat. Šedivá se mi totiž vůbec nelíbí a zároveň vyjadřuje moji vlastní osobnost.
a proto chci nosit barevná trika překrytá dalšími barvami, chci prozářit lidské duše, jako duha, která se najednou objeví po přeháňce
Potloukám se světem sám a při tom někdo jde stále se mnou. Je to můj stín, který mě doprovází za slunného počasí, když jdu po poli nebo v noci, když se toulám opuštěným městem a za zády mi svítí pouliční lampy. Nebo je to holka, kterou držím za ruku a nad krajinou se blýská nebo jen kamarád, který se mnou jde na pivo.
A vlastně si nemyslím nic špatného o světě a to mě někdy trápí, protože si chci myslet něco špatného, a když chci, tak si myslím a trápím se. Hlavu mi rozežírají zevnitř špatné myšlenky a nedokážu se soustředit už na všechny krásy světa. Jenže pak mě to znovu začne nudit a chci vidět svět krásný a vidím ho a baví mě. Možná ho nikdy nevidím v jeho pravých barvách nebo si beru z každé barvy vždy jen kousíček, který jsem schopný vnímat. Šedivá se mi totiž vůbec nelíbí a zároveň vyjadřuje moji vlastní osobnost.
a proto chci nosit barevná trika překrytá dalšími barvami, chci prozářit lidské duše, jako duha, která se najednou objeví po přeháňce
středa 15. července 2009
Pár keců z papíru
Lidi, které potkávám, mi často vyčítají, že už toho sem mnoho nenapíšu. Pravda je taková, že už zase běhám po světě s tužkou a papírem, sbírám informace a cokoliv mě napadne, na něj. Přepisovat to potom na internet, se mi málokdy chce. Taky proto, že jsou to většinou pusté neucelené poznámky, které se dají jednou použít v povídkách nebo divadelních hrách, filmových scenářích, ale s bloggařinou, jak jí vnímám já, mají málokdy co společného.
Dneska sem dám pár ukázek, co na papíru najdu, ale moc uzavřené to nebude. Myšlenky, pokusy o psaní písňovejch textů nebo jen jména.
Na kyvadlo na Letný,
leze Petr Novotný.
Všechny vtipy dokecal,
slinama se pokecal.
Teďka kecne naposled,
támhle dole na bobek.
Na lavičce v prostřed pole
sedí Tonda se svým kolem.
To daleko nedojel,
když jel prcat na hotel.
A pan Kos kosí, svou pistolí kosy.
Byl to podivný chlapec. Do dálky neviděl, zuby moc neměl a slyšel všechno, jen tak na půl ucha. Nikdo z nás kluků od Lužin se s ním moc nebavil, ne že bysme ho chtěli nějakým způsobem diskriminovat, ale protože nám ho bylo líto a ani jsme pořádně nevěděli, o čem s ním mluvit....
Poznals toho hodně, hodněs zahodil
snad si i žil, snad i hodně vody pil
ženský si nehonil, šprty si nemlátil
když si pak ostatní dohonil, slzy si nešetřil
Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase,
jseš to ty! jseš to ty!
Vykonals nějaký skutky, ve škole měl důtky,
takhle tekly roky, v skřípotu zubů matky,
skončili i Marky, a tys už nehrál pogy
měl si najednou z chlastu zvratky
v tvý hlavě milostný zmatky
Chci to taky!
Na posledním plese
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!
Teď už poznáváš co je tvrdej chleba,
na stoletý půdě, se ti oběsil děda
a tys sám... slzy nešetřil
na kolenou Bohy prosil o vrácení štěstí
o návrat dětství
(rec: tam kde se sny teprve vytváří)
Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!
Na autobusové zastávce jsem schovaný před deštěm. Vlastně tu sedím už od té doby, kdy ještě nepršelo, ale po několika dnech začalo. A tak tu čekám až přestane. Čekání mi zpříjemňuje pěkná holka, která tu dle svých slov tvrdne už několik let. Rád jí to věřím a představuju si, kolik náhodných cestujících už obšťastnila. Sama přesné číslo nepřizná, ale neustále se vrací k jednomu, kterého nazývá Tom. Prý tu s ní vydržel čekat skoro celý jeden rok, a pak musel najednou dál. Je prý pěkný sviňák, že jí nevzal sebou, ale už mu to odpustila. Pak prý jednoho rána přišel Martin, jenže se ani neohřál a už byl taky pryč. Tom jí prý vyprávěl nějaký vtip. Dávno už na něj zapomněla. Je pěkná a milá, ale všechno je prý a já už musím taky dál.
Už totiž přestalo pršet
Dneska sem dám pár ukázek, co na papíru najdu, ale moc uzavřené to nebude. Myšlenky, pokusy o psaní písňovejch textů nebo jen jména.
Na kyvadlo na Letný,
leze Petr Novotný.
Všechny vtipy dokecal,
slinama se pokecal.
Teďka kecne naposled,
támhle dole na bobek.
Na lavičce v prostřed pole
sedí Tonda se svým kolem.
To daleko nedojel,
když jel prcat na hotel.
A pan Kos kosí, svou pistolí kosy.
Byl to podivný chlapec. Do dálky neviděl, zuby moc neměl a slyšel všechno, jen tak na půl ucha. Nikdo z nás kluků od Lužin se s ním moc nebavil, ne že bysme ho chtěli nějakým způsobem diskriminovat, ale protože nám ho bylo líto a ani jsme pořádně nevěděli, o čem s ním mluvit....
Poznals toho hodně, hodněs zahodil
snad si i žil, snad i hodně vody pil
ženský si nehonil, šprty si nemlátil
když si pak ostatní dohonil, slzy si nešetřil
Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase,
jseš to ty! jseš to ty!
Vykonals nějaký skutky, ve škole měl důtky,
takhle tekly roky, v skřípotu zubů matky,
skončili i Marky, a tys už nehrál pogy
měl si najednou z chlastu zvratky
v tvý hlavě milostný zmatky
Chci to taky!
Na posledním plese
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!
Teď už poznáváš co je tvrdej chleba,
na stoletý půdě, se ti oběsil děda
a tys sám... slzy nešetřil
na kolenou Bohy prosil o vrácení štěstí
o návrat dětství
(rec: tam kde se sny teprve vytváří)
Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!
Na autobusové zastávce jsem schovaný před deštěm. Vlastně tu sedím už od té doby, kdy ještě nepršelo, ale po několika dnech začalo. A tak tu čekám až přestane. Čekání mi zpříjemňuje pěkná holka, která tu dle svých slov tvrdne už několik let. Rád jí to věřím a představuju si, kolik náhodných cestujících už obšťastnila. Sama přesné číslo nepřizná, ale neustále se vrací k jednomu, kterého nazývá Tom. Prý tu s ní vydržel čekat skoro celý jeden rok, a pak musel najednou dál. Je prý pěkný sviňák, že jí nevzal sebou, ale už mu to odpustila. Pak prý jednoho rána přišel Martin, jenže se ani neohřál a už byl taky pryč. Tom jí prý vyprávěl nějaký vtip. Dávno už na něj zapomněla. Je pěkná a milá, ale všechno je prý a já už musím taky dál.
Už totiž přestalo pršet
Kelímkář
Jedna z charakteristických postaviček festivalů posledních let, kdy se začali kelímky od piva vyplácet. Může se jim stát prakticky každý, kdo má tu správnou kuráž ke sbírání kelmíků ze země, od sedících part nebo od jiných kelímkářů. Mimochodem taktika přesvědčování jiných kelímkářů je o tom, že jejich vlastní sbírání po 15-ti kusech nikam nevede, a aby to nám, jako profesionálním sběračům, odevzdali. Většinou se tak kelímkářem stává člověk drzý, přesto usměvavý, komunikativní - s takovým potencionálem, že jí lidé sami, své kelímky rádi nosí. Nejlepší pak je, mít už pěkný komín, protože podle něj, je Vaše pozice jasná.
středa 8. července 2009
Dny se plazí a budou ještě víc
Nám, generaci mezi dětmi komunismu a demokracie, je vtloukáno do hlavy, že musíme jít za kariérou, penězi a slávou a zároveň v sobě třímáme hodnoty našich rodičů, které jsou pevně dané v tom, že starat se o rodinu a rodinu vůbec mít, je to nejdůležitější.
Najednu stranu jsme tedy strháváni prací, za kterou nejdeme kvůli povinnosti, ale kvůli výhledu na úspěch a do toho roztrháváni touhou mít rodinu - ten nejzákladnější kámen každého státu a zároveň života. Je pravda, že máme na rozdíl od generací minulých a nebo budoucích, na výběr - jenže lidi jsou psychicky labilní a nejraději by na výběr vůbec neměli (nechali se pevně vést), protože když mají, tak si vždy ničí tu druhou možnost.
Spousta bludů, protože nakonec, ať si jakákoliv generace, vždycky budeš dělat to, co budeš chtít dělat, a když to, co budeš chtít bude žít pod bičem, tak pod ním taky budeš. Dělat rozhodnutí sice mnohdy těžké je, ale ne tolik, jak si sami rozhodující představují.
A dny se vlečou, plazí a budou ještě víc
Najednu stranu jsme tedy strháváni prací, za kterou nejdeme kvůli povinnosti, ale kvůli výhledu na úspěch a do toho roztrháváni touhou mít rodinu - ten nejzákladnější kámen každého státu a zároveň života. Je pravda, že máme na rozdíl od generací minulých a nebo budoucích, na výběr - jenže lidi jsou psychicky labilní a nejraději by na výběr vůbec neměli (nechali se pevně vést), protože když mají, tak si vždy ničí tu druhou možnost.
Spousta bludů, protože nakonec, ať si jakákoliv generace, vždycky budeš dělat to, co budeš chtít dělat, a když to, co budeš chtít bude žít pod bičem, tak pod ním taky budeš. Dělat rozhodnutí sice mnohdy těžké je, ale ne tolik, jak si sami rozhodující představují.
A dny se vlečou, plazí a budou ještě víc
pondělí 29. června 2009
sobota 20. června 2009
Ztráta panictví
(povídka o třech aktech)
Tam kde je láska…
Bylo mi 18 let, měl jsem první skutečnej vztah a byl poprvé skutečně zamilován. Jmenovala se Eliška. Dívka vlastnící postavu, kterou vídáte na titulních stránkách magazínů pro dospělé. Ale nezamiloval jsem se do ní jen kvůli postavě, ale i kvůli očím, vlasům a energii, která z ní vyzařovala vždy, když se na mě usmála. První rande – pozvání na zmrzlinu, krátká procházka po Stromovce, posezení na zahradě jedný hospody, pár piv a k příslibu, že bychom to mohli zopakovat, jedna velká pusa na pusu.
Pak další rande podobného rázu a při třetím už nenápadné seznamování s jejími kamarády a při čtvrtém na oplátku seznamování jí s mými kamarády. Držení za ruce, líbačky v městské dopravě a drobné zdvořilosti, které kořenili první měsíc našeho vztahu.
Kdysi někdo napsal, že mladá láska - a láska vůbec - nezná mezí, ale pravdou je, že některé meze má a to zejména v posteli partnerů.
Pomalu se blížil i den, kdy u mě měla Eliška spát. Samozřejmě, že jsem se na ten okamžik strašně těšil, ale zároveň jsem byl přece jen trochu nervózní, protože u mě ještě nikdy žádná holka nespala. A taky jsme k sobě s Eliškou nebyli upřímní ještě natolik, abych věděl, co ona od té noci očekává.
Domluvili jsme to na Pátek. Nejprve, že zajdem s kamarádama do divadla, pak trochu popijem v hospodě a nakonec se přesuneme posledním metrem ke mně domů, kde se bude dít… ani jeden z nás to nebyl schopný doříct.
A přece jsem v pátek ráno skočil do Delvity, koupil flašku sektu a v oddělení drogérie asi deset minut koukal na výběr kondomů, než jsem konečně sebral odvahu, jeden balíček vybral a u kasy zaplatil. Doma pak pečlivě vyluxoval koberce, vyleštil nádobí a převlíknul postel. Rodiče naštěstí odjeli kamsi do zahraničí a brácha byl s kamarádem od čtvrtka na rybách.
Pak jsem asi dvě hodiny koukal do knížky Techniky milování, kterou jsem dostal ze srandy k narozeninám. Při pozorování fotek naaranžovaných milenců, jsem se cítil podivně vzrušen, ale ne s erotiky, kterou jsem měl na křídovém papíře před sebou, ale z představy, že bych se měl i já dnes večer zhostit podobné role, kterou měl brunet na obrázku.
Zavolala, jestli se nechci sejít dřív. Souhlasil jsem a tak jsme si dali v pět hodin rande na Andělu.
Procházka, držení za ruce, líbačka na lavičce v parku, držení a ruce, divadlo, hlazení stehna, smích, potlesk, držení za ruce, hospoda, tři piva, držení za ruce, líbačka v posledním metru na podlaze, držení za ruce a byli jsme doma.
Zavěsila se mi kolem krku: „Strhni mi šaty a udělej mi to tady na zemi…“
„Co prosím!?“ a bylo to venku. Věděla to a já taky. Jsem panic, ona nadržená holka a já nevím co s tím.
Znejistěla. Políbil jsem jí a jemně položil na vyluxovaný koberec v předsíni. „Hned se vrátím.“ Zašeptal jsem, zmizel v kuchyni, kde jsem připravil dvě sklenky, bouchl sekt a rozlil jej. Když jsem se vrátil, seděla na koberci bez trička, bez kalhot, jen ve spodním prádle. Zrovna si pomalu rozepínala podprsenku.
Z jedný skleničky jsem trochu ukápl na zem, jak se mi rozklepaly ruce. Jenom se usmála a na mě se vyvalil ten příliv energie, který mi říkal, že už všechno bude v pohodě.
„Já skočím pro kondomy…“ bylo jediný, co jsem byl schopnej ze sebe vysoukat.
„Nemusíš, beru prášky…“
„Já ještě nikdy…“ dostal jsem se do úzkých.
„Nemyslela jsem si to, ale teď už to vím. To bude v pohodě, neboj.“ Vzala mě za ruce a já si k ní klekl, šáhl jí na prso, jemně zmáčknul a pak jí políbil.
Tam, kde je alkohol…
Je to jako fotografie z rodinného alba. Zaseknutá v čase obrazem, ale i vyzněním. Jsem na ní já, jako 16-ti letý kluk s cigaretou v puse, nápisem Punk´s not dead na tričku a v obličeji s vyzývavým výrazem k celému světu, který jakoby říkal: „Jste mi všichni u prdele“. Sedím na lavičce, cucám pivo a na fotce vedle mě se usmívá Klára. Náušnice v nose, vlasy propletený několika dredy a v oblečení tak roztrhaným, že jí je na jednom místě vidět na bradavky. Kolem sedí ještě několik kamarádů, jeden drží v ruce kytaru a je vidět, že ostatní zpívají. Všichni mají něco společného. V očích jistotu, že začínají prázdniny a s ním i dva měsíce radovánek.
(Vyfoceno v Hrdlořezech na jednom statku, na té kalbě, kde jsme slavili konec prváku.)
„Ta Klára je ale pěkná.“ Povídám Tomášovi, když chčijeme za starou stodolou.
„Kolik si toho prosímtě už vypil.“ Zasmál se.
„Asi čtyři piva, když je to zadarmo…“
„Tak to prosímtě nepřeháněj, ať tě s Klárou nenajdu někde na seně.“
„Neboj, víš, že takovej nejsem.“ Ujistil jsem ho, zapnul si poklopec a odklopýtal pro další pivo k volně postavené pípě.
Tam se opírala o zeď Klára a opile mhouřila oči do poloprázdného kelímku: „Tak se mi zdá, že mi tam plave moucha.“
Ve skutečnosti jí tam plaval popel od cigára, který si tam omylem odklepla asi před pěti minutama, ale zaválel jsem, vzal si její kelímek do ruky a vypil to do dna: „Moucha nemoucha, pivo se musí vypít!“ zařval jsem a začal jí točit další a sobě taky.
Usmála se a odešla se slovy, že odejde jen na záchod, pak se vrátí.
Vím jen, že jsem jí viděl až po prázdninách, protože v tu chvíli se u pípy objevila Katka. Menší slečna v minisukni, s trochu nablblým výrazem, kterou jsem celej rok pozoroval o přestávkách, když jsme kouřili před školou. Nepozoroval jsem jí proto, že by se mi nějak zvlášť líbila, ale něco v jejím postavení, když kouřila cigaretu, mě vzrušovalo.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal jsem se.
„Ale jde to, jen by to chtělo nějaký rum.“
„Myslím, že ho schovávají ve stodole.“
„Půjdem se tam podívat?“
Ve stodole pochopitelně žádný rum nebyl. Jen betonová podlaha a možná trocha slámy u stěn, kde byli i zavěšený různý nástroje a v jednom rohu odložená kárka.
„Tak kde je ten rum?“ otočila se a podívala se mi zezdola do očí. Zpětně si myslím, že moc dobře věděla, že tam Rum byl naposledy, když ho za války schovávali před náckama.
Pusa možná trochu opilá, ale přece jen pěkná. Jazyk. Tělo tře o tělo. Tričko padá na zem a spolu s kalhotami se stává jakousi provizorní pohovkou, na které se za chvíli válejí dvě nahá těla opilých milenců.
Dveře do Stodoly nejsou zavřený a každou chvíli sem nakoukne, kterýkoliv spolužák ze školy, zasměje se a máme to spočtený na další tři roky.
Tam, kde je červená lucerna…
Bylo mi 19, když mě kámoš pozval na svoji rozlučku se svobodou. Petr, který organizoval rozlučku, byl vždycky úkaz, který se ženských nebál a věděl jak to pořádně roztočit. Jako každý mladý nihilista nenáviděl svaze manželský, ale Honza – ten chudák, který do chomoutu pomalu lezl – byl jeho nejlepší kamarád, a tak když mu to nerozmluvil, slíbil aspoň, že na svoji rozlučku nikdy nezapomene. A my ostatní pozvaní také ne.
Ze začátku jsem se z toho chtěl trochu vykroutit, protože Petr přislíbil po pitce, že zaplatí všem hodinu v bordelu a já jsem z toho byl silně nervózní. Proč? Jednoduše proto, že jsem ještě nikdy k pohlavnímu styku neměl příležitost a vidina, že o to přijdu opilej s profesionálkou v nočním klubu, mě sice na jednu stranu vzrušovala, ale na druhou děsila to moje já, které prahlo po lásce.
Nakonec za mnou přišel Honza, který taky nevypadal, že by se na rozlučku bůhvíjak těšil, protože on byl ten, kterýho potkalo štěstí a Hanka byla vážně skvělá holka… nechtěl jí podvést tejden před svatbou se štětkou.
Slíbil jsem mu, že ho pohlídám.
„Tak já jedu domů kluci, dík za večer.“ Honza nastupoval do taxíku s monoklem místo oka.
„Kam bys jezdil?! Je to tvoje rozlučka! Pojď píchat děvky!“ nevěděl jsem co plácám, ale plácal jsem to, protože jsem to v tu chvíli tak myslel a chtěl. Honza se na mě jen usmál: „Užij si to,“ zabouchl dveře a odfrčel pryč.
Petr s rozraženým rtem se s ním ani nerozloučil a jen ho pozoroval žlutý taxík, jak se pomalu vzdaluje. Nikdo z nás nevěděl, jestli se půjde do toho bordelu nebo ne. Kluci si totiž vyměnili několik ostrých názorů ohledně manželského svazku, kdy se se svobodným Honzou Petr prostě nedokázal rozloučit.
Naštěstí pro nás opilé a nadržené chtěl Petr evidentně svůj žal utopit ve víru noci a tak zavelel ke vstupu do „Vymazlené lastury“
Posadili jsme se do pohodlných křesel a ke každému z nás si ihned přisedla dívka. Paradoxně si ke mně sedla ta nejstarší, i když jsem byl z party nejmladší. Tím, že byla nejstarší nemyslím, že by jí vrásky viseli z čela a z krku, jak prověšené prádlo na šňůře, ale byla na ní vidět jistá vyspělost a zkušenost. Poprosila, jestli bych jí nenabídnul cigaretu. Když jsem zmateně naznačil, že žádnou nemám, Petr si toho všimnul a objednal mi krabičku.
Zapálili jsme si a povídali si o různých věcech. Chtěla vědět, čím se živím a já přiznal, že jsem čerstvě odmaturoval. Podrbala mě za uchem. Pak k nám přistáli od Petra dva panáky whisky. Kopnul jsem první do sebe, a když moje partnerka ukázala zjevný odpor k tomuto nápoji, kopnul jsem i druhej. Pak další cigaret. Další povídání. Porozumění.
Láska? Možná. V baru, kde se líně vzduchem sune cigaretový dým prosvětlený rudou barvou, je všechno láska. A není to jen v baru. Je to i nahoře v pokoji, kde mi sundává tričko, kalhoty, trenky, jemně se se mnou mazlí a nasazuje mi kondom. Uspokojení. Láska? Po tolika tequillách, whiskách, pivech je všechno láska. Zvlášť, když se slaví jiná láska.
Alkohol 2 : 2 Láska
Tam kde je láska…
Bylo mi 18 let, měl jsem první skutečnej vztah a byl poprvé skutečně zamilován. Jmenovala se Eliška. Dívka vlastnící postavu, kterou vídáte na titulních stránkách magazínů pro dospělé. Ale nezamiloval jsem se do ní jen kvůli postavě, ale i kvůli očím, vlasům a energii, která z ní vyzařovala vždy, když se na mě usmála. První rande – pozvání na zmrzlinu, krátká procházka po Stromovce, posezení na zahradě jedný hospody, pár piv a k příslibu, že bychom to mohli zopakovat, jedna velká pusa na pusu.
Pak další rande podobného rázu a při třetím už nenápadné seznamování s jejími kamarády a při čtvrtém na oplátku seznamování jí s mými kamarády. Držení za ruce, líbačky v městské dopravě a drobné zdvořilosti, které kořenili první měsíc našeho vztahu.
Kdysi někdo napsal, že mladá láska - a láska vůbec - nezná mezí, ale pravdou je, že některé meze má a to zejména v posteli partnerů.
Pomalu se blížil i den, kdy u mě měla Eliška spát. Samozřejmě, že jsem se na ten okamžik strašně těšil, ale zároveň jsem byl přece jen trochu nervózní, protože u mě ještě nikdy žádná holka nespala. A taky jsme k sobě s Eliškou nebyli upřímní ještě natolik, abych věděl, co ona od té noci očekává.
Domluvili jsme to na Pátek. Nejprve, že zajdem s kamarádama do divadla, pak trochu popijem v hospodě a nakonec se přesuneme posledním metrem ke mně domů, kde se bude dít… ani jeden z nás to nebyl schopný doříct.
A přece jsem v pátek ráno skočil do Delvity, koupil flašku sektu a v oddělení drogérie asi deset minut koukal na výběr kondomů, než jsem konečně sebral odvahu, jeden balíček vybral a u kasy zaplatil. Doma pak pečlivě vyluxoval koberce, vyleštil nádobí a převlíknul postel. Rodiče naštěstí odjeli kamsi do zahraničí a brácha byl s kamarádem od čtvrtka na rybách.
Pak jsem asi dvě hodiny koukal do knížky Techniky milování, kterou jsem dostal ze srandy k narozeninám. Při pozorování fotek naaranžovaných milenců, jsem se cítil podivně vzrušen, ale ne s erotiky, kterou jsem měl na křídovém papíře před sebou, ale z představy, že bych se měl i já dnes večer zhostit podobné role, kterou měl brunet na obrázku.
Zavolala, jestli se nechci sejít dřív. Souhlasil jsem a tak jsme si dali v pět hodin rande na Andělu.
Procházka, držení za ruce, líbačka na lavičce v parku, držení a ruce, divadlo, hlazení stehna, smích, potlesk, držení za ruce, hospoda, tři piva, držení za ruce, líbačka v posledním metru na podlaze, držení za ruce a byli jsme doma.
Zavěsila se mi kolem krku: „Strhni mi šaty a udělej mi to tady na zemi…“
„Co prosím!?“ a bylo to venku. Věděla to a já taky. Jsem panic, ona nadržená holka a já nevím co s tím.
Znejistěla. Políbil jsem jí a jemně položil na vyluxovaný koberec v předsíni. „Hned se vrátím.“ Zašeptal jsem, zmizel v kuchyni, kde jsem připravil dvě sklenky, bouchl sekt a rozlil jej. Když jsem se vrátil, seděla na koberci bez trička, bez kalhot, jen ve spodním prádle. Zrovna si pomalu rozepínala podprsenku.
Z jedný skleničky jsem trochu ukápl na zem, jak se mi rozklepaly ruce. Jenom se usmála a na mě se vyvalil ten příliv energie, který mi říkal, že už všechno bude v pohodě.
„Já skočím pro kondomy…“ bylo jediný, co jsem byl schopnej ze sebe vysoukat.
„Nemusíš, beru prášky…“
„Já ještě nikdy…“ dostal jsem se do úzkých.
„Nemyslela jsem si to, ale teď už to vím. To bude v pohodě, neboj.“ Vzala mě za ruce a já si k ní klekl, šáhl jí na prso, jemně zmáčknul a pak jí políbil.
Tam, kde je alkohol…
Je to jako fotografie z rodinného alba. Zaseknutá v čase obrazem, ale i vyzněním. Jsem na ní já, jako 16-ti letý kluk s cigaretou v puse, nápisem Punk´s not dead na tričku a v obličeji s vyzývavým výrazem k celému světu, který jakoby říkal: „Jste mi všichni u prdele“. Sedím na lavičce, cucám pivo a na fotce vedle mě se usmívá Klára. Náušnice v nose, vlasy propletený několika dredy a v oblečení tak roztrhaným, že jí je na jednom místě vidět na bradavky. Kolem sedí ještě několik kamarádů, jeden drží v ruce kytaru a je vidět, že ostatní zpívají. Všichni mají něco společného. V očích jistotu, že začínají prázdniny a s ním i dva měsíce radovánek.
(Vyfoceno v Hrdlořezech na jednom statku, na té kalbě, kde jsme slavili konec prváku.)
„Ta Klára je ale pěkná.“ Povídám Tomášovi, když chčijeme za starou stodolou.
„Kolik si toho prosímtě už vypil.“ Zasmál se.
„Asi čtyři piva, když je to zadarmo…“
„Tak to prosímtě nepřeháněj, ať tě s Klárou nenajdu někde na seně.“
„Neboj, víš, že takovej nejsem.“ Ujistil jsem ho, zapnul si poklopec a odklopýtal pro další pivo k volně postavené pípě.
Tam se opírala o zeď Klára a opile mhouřila oči do poloprázdného kelímku: „Tak se mi zdá, že mi tam plave moucha.“
Ve skutečnosti jí tam plaval popel od cigára, který si tam omylem odklepla asi před pěti minutama, ale zaválel jsem, vzal si její kelímek do ruky a vypil to do dna: „Moucha nemoucha, pivo se musí vypít!“ zařval jsem a začal jí točit další a sobě taky.
Usmála se a odešla se slovy, že odejde jen na záchod, pak se vrátí.
Vím jen, že jsem jí viděl až po prázdninách, protože v tu chvíli se u pípy objevila Katka. Menší slečna v minisukni, s trochu nablblým výrazem, kterou jsem celej rok pozoroval o přestávkách, když jsme kouřili před školou. Nepozoroval jsem jí proto, že by se mi nějak zvlášť líbila, ale něco v jejím postavení, když kouřila cigaretu, mě vzrušovalo.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal jsem se.
„Ale jde to, jen by to chtělo nějaký rum.“
„Myslím, že ho schovávají ve stodole.“
„Půjdem se tam podívat?“
Ve stodole pochopitelně žádný rum nebyl. Jen betonová podlaha a možná trocha slámy u stěn, kde byli i zavěšený různý nástroje a v jednom rohu odložená kárka.
„Tak kde je ten rum?“ otočila se a podívala se mi zezdola do očí. Zpětně si myslím, že moc dobře věděla, že tam Rum byl naposledy, když ho za války schovávali před náckama.
Pusa možná trochu opilá, ale přece jen pěkná. Jazyk. Tělo tře o tělo. Tričko padá na zem a spolu s kalhotami se stává jakousi provizorní pohovkou, na které se za chvíli válejí dvě nahá těla opilých milenců.
Dveře do Stodoly nejsou zavřený a každou chvíli sem nakoukne, kterýkoliv spolužák ze školy, zasměje se a máme to spočtený na další tři roky.
Tam, kde je červená lucerna…
Bylo mi 19, když mě kámoš pozval na svoji rozlučku se svobodou. Petr, který organizoval rozlučku, byl vždycky úkaz, který se ženských nebál a věděl jak to pořádně roztočit. Jako každý mladý nihilista nenáviděl svaze manželský, ale Honza – ten chudák, který do chomoutu pomalu lezl – byl jeho nejlepší kamarád, a tak když mu to nerozmluvil, slíbil aspoň, že na svoji rozlučku nikdy nezapomene. A my ostatní pozvaní také ne.
Ze začátku jsem se z toho chtěl trochu vykroutit, protože Petr přislíbil po pitce, že zaplatí všem hodinu v bordelu a já jsem z toho byl silně nervózní. Proč? Jednoduše proto, že jsem ještě nikdy k pohlavnímu styku neměl příležitost a vidina, že o to přijdu opilej s profesionálkou v nočním klubu, mě sice na jednu stranu vzrušovala, ale na druhou děsila to moje já, které prahlo po lásce.
Nakonec za mnou přišel Honza, který taky nevypadal, že by se na rozlučku bůhvíjak těšil, protože on byl ten, kterýho potkalo štěstí a Hanka byla vážně skvělá holka… nechtěl jí podvést tejden před svatbou se štětkou.
Slíbil jsem mu, že ho pohlídám.
„Tak já jedu domů kluci, dík za večer.“ Honza nastupoval do taxíku s monoklem místo oka.
„Kam bys jezdil?! Je to tvoje rozlučka! Pojď píchat děvky!“ nevěděl jsem co plácám, ale plácal jsem to, protože jsem to v tu chvíli tak myslel a chtěl. Honza se na mě jen usmál: „Užij si to,“ zabouchl dveře a odfrčel pryč.
Petr s rozraženým rtem se s ním ani nerozloučil a jen ho pozoroval žlutý taxík, jak se pomalu vzdaluje. Nikdo z nás nevěděl, jestli se půjde do toho bordelu nebo ne. Kluci si totiž vyměnili několik ostrých názorů ohledně manželského svazku, kdy se se svobodným Honzou Petr prostě nedokázal rozloučit.
Naštěstí pro nás opilé a nadržené chtěl Petr evidentně svůj žal utopit ve víru noci a tak zavelel ke vstupu do „Vymazlené lastury“
Posadili jsme se do pohodlných křesel a ke každému z nás si ihned přisedla dívka. Paradoxně si ke mně sedla ta nejstarší, i když jsem byl z party nejmladší. Tím, že byla nejstarší nemyslím, že by jí vrásky viseli z čela a z krku, jak prověšené prádlo na šňůře, ale byla na ní vidět jistá vyspělost a zkušenost. Poprosila, jestli bych jí nenabídnul cigaretu. Když jsem zmateně naznačil, že žádnou nemám, Petr si toho všimnul a objednal mi krabičku.
Zapálili jsme si a povídali si o různých věcech. Chtěla vědět, čím se živím a já přiznal, že jsem čerstvě odmaturoval. Podrbala mě za uchem. Pak k nám přistáli od Petra dva panáky whisky. Kopnul jsem první do sebe, a když moje partnerka ukázala zjevný odpor k tomuto nápoji, kopnul jsem i druhej. Pak další cigaret. Další povídání. Porozumění.
Láska? Možná. V baru, kde se líně vzduchem sune cigaretový dým prosvětlený rudou barvou, je všechno láska. A není to jen v baru. Je to i nahoře v pokoji, kde mi sundává tričko, kalhoty, trenky, jemně se se mnou mazlí a nasazuje mi kondom. Uspokojení. Láska? Po tolika tequillách, whiskách, pivech je všechno láska. Zvlášť, když se slaví jiná láska.
Alkohol 2 : 2 Láska
úterý 9. června 2009
Úterý
Modleme se. Dopřej, Pane, naším znaveným údům zdravý odpočinek, a co jsme dnes svou prací zaseli, dej, ať vydá žeň věčnou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
(kompletář)
(kompletář)
čtvrtek 28. května 2009
„Je křivda vůči sebevrahovy, když jeho čin neprodrbají média?“
Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.
Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.
Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…
Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?
Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?
„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“
Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.
Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.
Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…
Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?
Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?
„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“
Princ Kvík
Bylo jednou jedno království,
Uprostřed rudých hor,
Řeklo by se šílenství,
Aby tam žil živý tvor…
A ten tvor dokonce nebyl jeden, nýbrž byli dva. Leč sami o sobě dlouho nevěděli, páč ona byla princezna žijící na vrcholku věže, obdařená čarovnou krásou a dlouho spala… snad prokletí, kdo ví?
A on byl kluk žijící dole pod věží, denně trénující s mečem. Zapálený žák, který snil o tom, že by potkal někoho nového… snad láska?
Jak se do království dostal on nebo ona, to si ani jeden vlastně pořádně nepamatovali. Snad drobné útržky… divný pocit, strach, něco velkého a pak tma…vřískot…a pak už byli v království. Chlapcovi někdo nechal vytetované jméno na zadku, takže když objevil v rohu království zrcátko, mohl zjistit, že jeho jménem je Kvík. Chvilku byl zmaten, protože si nedovedl vysvětli, že umí číst, že ví přesně, co ty divné symboly v jeho zadečku znamenají. A když hodil za hlavu starosti ohledně svojí schopnosti, lámal si dlouho hlavu, co ono slovo znamená. Převaloval ho různě na jazyku a vždycky, když se mu podařilo vyslovit určitým způsobem, zjevilo se jídlo. Tak si tedy Kvík řekl, že to slovo je kouzlo a on je synem nějakého čarodějníka.
Snad toho, který zaklel princeznu do věže?
Jenže Kvík nevěděl o žádné princezně a ona nevěděla o žádném jiném tvorovi, který by žil ve stejném království. Ona by vlastně nevěděla o žádném tvorovi, i kdyby se tu procházelo tisíce jiných tvorů, protože spala spánkem zakletých princezen.
Kvík trénoval každé ráno za soumraku svoje tělo a nabíral svalovou hmotu. Díky žebříku, který odtud vedl kamsi nahoru, zlepšil svojí schopnost pohybu a odpolední běh třiceti koleček kolem království mu dodalo na rychlosti. Leč na co mu byli dosažené schopnosti, když žil v království sám.
Jednoho rána se probudil a vydal se na cestu, prozkoumat, co je za žebříkem. Šplhal po něm několik hodin. Už byl taky vysoko, že když otočil hlavu, aby se podíval dolů, zatočila se mu závratí. A stejně lezl ještě několik dalších hodin. Až úplně vysílen dosáhl konce své cesty a vyšplhal se skrz železný okraj do prvního patra věže. Spousta krásně vyřezávaného nábytku, ale nikde ani živáčka. V kraji místnosti vedli schůdky do druhého patra. Než se na ně vidal, všimnul si pergamenu položeného na stole uprostřed místnosti.
„Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání“
„To ale nemám šanci nikdy dokázat!“ pomyslel si Kvík, ale přece si kouzlo zapamatoval a přežvykoval na jazyku.
Pak opatrně nakouknul, kam vedou schody v rohu místnosti. Vycházel tam odtud divný rámus. Vyšel vždy dva schody a zastavil se. Načmuchával, co mu síly stačily, ale nic mu nepřišlo povědomé. Na konci schodů stála překvapivě další místnost, jejíž stěny byly hladké, bez obrazů, bez ornamentů, zkrátka bez ničeho. Uprostřed místnosti stála podivná věc, která se točila pořád dokola a vlastně zabírala celý střední prostor místnosti. Pokud chtěl Kvík dál, musel se dostat skrze věc a vyjít pod dalších schodech, které tam stály.
Dlouho se nerozmýšlel, protože jeho zvědavost byla silnější než jeho strach. Ale instinkt přežití tu byl, takže dalších hodin zkoumal podivnou věc točící se pořád kolem své osy. Až zjistil, že ho ta věc podivnou věcí uspává. To podivnou věcí byl rytmus, který Kvík objevil. Začal si tedy broukat písničku v rytmu věci, až dosáhl správného naladění a čím lépe broukal, tím více se věc zastavovala, až zastavila úplně.
Kvík podlezl věc a vydal se po dalších schůdcích na horu. A to už byla princeznina komnata. Prostá místnost, na jejímž kraji byli prosté podušky, na kterých spala princezna.
Kvík koukal chvilku vyjeveně na toho cizího živého tvora, jehož hruď se nadýmala v podobném rytmu, jako před se točila věc v dolejším patře. Jenže, když Kvík věc zastavil, prolomil i kletbu snášející se nad princeznou a ta se začala probouzet.
První čehosi všimla, byl cizí tvor, který stál naproti místnosti u schodů a měřil si jí svýma černýma očima.
„Kdo jsi?“ zašeptala a zívla si.
„Kvík.“ Špitl Kvík nedokázajíc si vysvětlit, jak to že té neznámé krásné paní rozumí. Ale ihned jaksi pudově zatoužil se k ní vrhnout a dotýkat se jí.
Princezna se pořádně ani neprotáhla a už se na ní ten cizí špinavý tvor válel. No taková drzost! Neměla však ani čas pořádně nadávat, protože se celá věž otřásla, střecha odletěla a dovnitř se obrovská neznámá věc. Kvík se trochu lekl, uskočil a rukama si držel hlavu mezi kolenama. Jenže ta neznámá velká věc popadla princeznu a hnala se s ní pryč. V Kvíkovi se probudila všechna odvaha, vyskákal po zdi a dírou ve střeše se dostal na úplný vrcholek království. Div se mu nezatočila hlava z té výšky pod ním. V dálce ta věc lomcovala ve vzduchu s nebohou Princeznou.
„Kvík! Kvík!“ zakvičel Kvík ve snaze čarovat, ale žádné kouzelné jídlo se nepřihnalo. Nic co dosud poznal se nedalo dělat s tím, co se zrovna dělo: „Kvík!!!“
A pak si vzpomněl na ta slova: „Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání.“
Zavřel oči a začal se soustředit. Neměl mnoho času správný rytmus se dal v té rychlosti špatně odhadnout, ale… pak tu byl přece onen rytmus kulaté věci, který mu už jednou pomohl. A tak spustil: „Kvík, Kvíík, Kvík, Kvík, Kvíík, Kvíík, Kvíík“ a tohle pořád dokola, až napočítal do padesáti a vykřikl: „Já už nechci být sám, buďte moji přátelé!!!“
Věc položila Princeznu na střechu vedle Kvíka a podala jim oboum oříšek. Kvík nevěděl samozřejmě, jaktože ví, že se jedná o oříšek a že se dá jíst, ale spokojeně ho schroustal. Princezna koukala na Kvíka a pak si oříšek taky dala. Pak společně zalezli do věže a Kvík ukázal Princezně svoje království.
A tak je napadlo, že by mohli žít spolu. Za čas se jim narodilo několik dětí. Pojmenovali je různě po předmětech co vídávali a nemohli si vybavit odkud ta slova znají.
Takže království se brzy zaplnilo a Kvíkovi se tak splnilo jeho velké přání.
fragment písně v MOLL - Kapitola 4.
Tryská prasklá vodní tryska,
píská blízká mladá hlízka
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
píská blízká mladá hlízka
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama
vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!
neděle 17. května 2009
Toho jsem se vždycky bál
Nevím kdo si pamatuje, když jsem prohlašoval, že jedna z věcí, kterých se bojím na světě nejvíce, je spatřit někoho zemřít.
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.
Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.
Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.
Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...
Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.
Prostě letěl...
A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...
Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.
Prostě letěl
Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.
Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.
Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.
Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...
Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.
Prostě letěl...
A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...
Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.
Prostě letěl
Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat
čtvrtek 16. dubna 2009
Optimistická
(Ami) Někdy se tak lidem stává,
(F) Že jim nedá jejich dojná kráva…
(jestli chybí ta co dává,
tak se najde jiná kráva)
(G) Ale mě ne! (E) Mě se to nestane!
(Ami) I když slunce zapadne
(F) já budu se slunit dál,
(C, G, E, G, E,) Tak jak jen se na slunci slunit dá!
Potom dětem slza ukapává,
Že je řízla nožem jejich (vlastní) máma…
Ale mě ne! Ne to se mi nestane,
I když mi ruku uřízne
Já mávat na ní budu dál,
Tak jak se jen na mámu mávat má!
A když psovi teče z huby slina
Je to vzteklina, prý nakažlivá
Ale mě ne, mě se to nedotkne
I když můj pes mě kousne
Já veselej budu dál
Tak jak veselej umím bejt já!
A koho zlobí jeho stará (mladá),
Je čas na rozchod – to se stává…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když dívka mi zahne
Já s ní se budu vídat dál
Tak jak se s dívkou pěknou vídat má!
Když umře nejlepší kamarád
Je čas se o svůj vlastní život začít bát…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když kamarád mi v cirkuse zahyne
Já žonglovat s noži budu dál,
Tak jak se jen s noži žonglovat dá!
(Nebo Vám na dálnici praskne guma,
Letíte metry před Vámi je duha…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když auto vybuchne
Já načtu novou hru a pojedu dál!
Tak jak se jen ve hrách nekonečně jezdit dá)
(F) Že jim nedá jejich dojná kráva…
(jestli chybí ta co dává,
tak se najde jiná kráva)
(G) Ale mě ne! (E) Mě se to nestane!
(Ami) I když slunce zapadne
(F) já budu se slunit dál,
(C, G, E, G, E,) Tak jak jen se na slunci slunit dá!
Potom dětem slza ukapává,
Že je řízla nožem jejich (vlastní) máma…
Ale mě ne! Ne to se mi nestane,
I když mi ruku uřízne
Já mávat na ní budu dál,
Tak jak se jen na mámu mávat má!
A když psovi teče z huby slina
Je to vzteklina, prý nakažlivá
Ale mě ne, mě se to nedotkne
I když můj pes mě kousne
Já veselej budu dál
Tak jak veselej umím bejt já!
A koho zlobí jeho stará (mladá),
Je čas na rozchod – to se stává…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když dívka mi zahne
Já s ní se budu vídat dál
Tak jak se s dívkou pěknou vídat má!
Když umře nejlepší kamarád
Je čas se o svůj vlastní život začít bát…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když kamarád mi v cirkuse zahyne
Já žonglovat s noži budu dál,
Tak jak se jen s noži žonglovat dá!
(Nebo Vám na dálnici praskne guma,
Letíte metry před Vámi je duha…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když auto vybuchne
Já načtu novou hru a pojedu dál!
Tak jak se jen ve hrách nekonečně jezdit dá)
čtvrtek 2. dubna 2009
Flirt
Díval jsem se jí zpříma do očí a chtěl znát její odpověď. Vlastně jsem jí ani nechtěl slyšet, už jsem jí vyčetl v těch modrých perlách. Absolutní nezájem.
„Jsi milej a hodnej, ale já s tebou chodit nechci,“ pravila na konec.
„No to je každopádně škoda, protože já bych s tebou chodil docela rád, ale co se dá dělat.“ Sprásknul jsem rukama.
„Ty to jako vezmeš takhle?“
„No… a jak si představuješ, že bych to měl brát? Jako konec světa? Si pěkná holka a fakt se mi dost líbíš, proto jsem se tě zeptal, jestli to se mnou nechceš zkusit, ale když nechceš, tak bohužel přicházím o spoustu okamžiků, které bych s tebou bejval mohl strávit, ale svět fakt nekončí. Objeví se jiná dívka a na tu to znova zkusím a třeba mi to tentokrát vyjde.“
„To se o mě nebudeš víc snažit?“ evidentně byla šokovaná, nejspíš se s tímhle nikdy nesetkala. Ta královna krásy si asi myslela, že jsem do ní tak strašně zblázněnej, že budu zadrhávat při řeči, když na ní budu mluvit. Že se rozbrečím, když mě odmítne.
„No a bude to mít cenu?“ zeptal jsem se.
Zaraženě mlčela, pak si vytáhla z kabelky cigaretu a zapálila si jí. Poprvý se mi za ten večer sevřel žaludek úzkostí. Ona o tom snad vážně přemýšlí. Že by můj odhad nebyl správný?
Popravdě byla dost hezká a i sympatická. Ale myslel jsem si, že jsem jí odhadl správně, když jsem si myslel, že to bude jedna z těch holek, co si o sobě hodně myslí. Co bere kluky, co maj hodně peněz. Že její společenský status je tak vysokej, že na nás ostatní kouká z vrchu. Odkašlal jsem si. Podívala se na mě pohledem, který mi vyrazil dech. Nebyl to pohled chladně odměřený nebo odmítavý, podle kterého jsem před chvílí poznal, že mě nechce, ale byl to pohled jiný, jako by mi říkal: Snaž se a dostaň mě. Jak jen se může někdo takhle rychle měnit? Měnit svůj názor? Svoji třídu. Ta holka byla chameleón a už jsem o takovejch slyšel.
„Kde dneska budeš spát?“ zeptala se mě zpříma. Zhodnotil jsem svoji situaci. Nemohl jsem se najednou chovat vyplašeně a koktat, protože to co změnilo její názor byla moje suverenita.
„Ještě nevím. Jsem ve městě teprve krátce. Včera jsem spal u příbuzných, ale ráno mě vyhodili. Mám tady pár známejch ještě z dob co jsem studoval, tak snad někoho seženu a vyspím se u něj.“ Napil jsem se piva a po očku se na ní podíval, jak bude reagovat. Měřila si mě tím pohledem a natahovala kouř z cigarety do plic.
„Můžeš spát u mě. Naši nejsou doma.“ Pravila nakonec.
„Co bych tam dělal?“
„Spal?“
„No to je pravda, ale co bych ze spánku u tebe měl?“
„Byl by si plnej energie, až tě zejtra ráno vykopnu.“
„To já jsem energie plnej furt a můžu jí čerpat kdekoliv jinde.“
„Jo? No já za hodinu jdu domů, tak kdyby sis to rozmyslel…“
„Promyslím to.“ Zvedl jsem se a odešel na záchod, kde jsem se vyblil do umyvadla. Zvedl se mi žaludek. Celou dobu toho hovoru mě na něj cosi škrábalo a teď to muselo ven. Vypláchl jsem si pusu a podíval do popraskaného zrcadla proti sobě. Otřel jsem z něj prach a prohlížel se. Sakra! Nadával jsem v duchu. To snad není možný! Co jsem to tam zahrál? Takovej nejsem a nikdy nebudu a tam dělám tvrďáka. Co když to neustojím a pak zklamu? To nejsem já! Co to do mě vjelo. Měl jsem si radši všímat Moniky, dívky co seděla naproti mně a sledovala náš hovor a já cejtil, že jí to zraňuje. Ten náš flirt. Monika byla holka mojí kategorie, holka se kterou se obyčejně vyspím. Ale ne Tamara. Na začátku jsem jí balil, protože jsem chtěl, aby byla nějaká legrace a protože jsem taky věděl, že mě odmítne, ale z jejích posledních vět, to jak mě zvala k sobě domů, jsem pochopil, že má zájem. Já nestojím o zájem takovejch primadón. A přece mě na ní něco lákalo. To jak změnila během chvíle názor. Z toho nezájmu v zájem. Něco mě na tom vzrušovalo. Byla tam nějaká magie, kterou jsem však nedokázal plně pochopit. Monika nebo Tamara?
Díval jsem se na svůj neoholenej obličej. Na zapadlé oči, na dlouhé mastné vlasy. Na ten svůj obrovskej frňák. Vytáhl jsem si cigaretu z krabičky a zapálil. Přišel nějakej chlap, vychcal se a ani si neumil ruce a zase zmizel. A já tam pořád stál, měřil si sám sebe v zrcadle a řešil tu pitomou otázku.
Monika, holka co zvládnu a nebo Tamara, holka, o které jsem si myslel, že je předvídatelná a pak mě překvapila. Já mám rád překvapení. Mám rád život. Dokouřil jsem a vajgla mrsknul do umyvadla. Rukou si přečísl vlasy a vyšel ven.
Holky se spolu bavili a můj příchod je přerušil. Monika se na mě podívala trochu plaše a Tamara mě sjela pohledem jako kočka. Posadil jsem se vedle Moniky a přendal si k ní pivo.
„A co ty vlastně děláš?“ zeptal jsem se jí jakoby nic a koutkem oka se podíval na Tamaru. Seděla zkoprnělá údivem.
„Já studuji gymnázium. Letos maturuju.“
„No a co tě baví, co chceš v životě dělat? Po gymnáziu musíš ještě na vejšku, ne?“ zahrnul jsem jí otázkama.“
„Asi nějaký humanitární obory. Sociologii nebo pedagogiku.“
„A to tě baví?“
„No zajímám se o to.“
„Pracuješ ráda s dětma?“
„No ještě jsem neměla příležitost, ale přijdou mi roztomilý.“ Prd o tom věděla, to bylo jistý a byla úplně obyčejná. Tuctová holka co ví houby o životě a teprve houby o tom, jak život žít.
„To je fajn. Tamaro?“ otočil jsem se na ní: „můžu teda u tebe spát?“
„No, ale jdu za chvilku, na tom hajzlu si byl celou věčnost. Hele jdu si támhle pokecat s kámošem, tak já si tě pak vyzvednu, jo?“
„Jasný.“
Pak jsem se věnoval Monice. Kecali jsme o všem možném, až mi ruka sjela na její stehno, jakoby automaticky. Svojí rukou mi taky přejížděla po stehně, nahnula se a já jí políbil. Pak jsem tak strávil asi 15 minut. Nakonec se ozval močák a odběhl si na záchod. Když jsem se vrátil stála tam Tamara, že už musí jít, tak jestli chci, že mám jít s ní. Podíval jsem se na Moniku. Chtěl jsem, aby řekla, že můžu spát u ní, že to není problém, jestli chci. Bál jsem se jít s Tamarou, nevěděl jsem proč, ale bál a i těšil. Chtěl jsem, aby to rozhodla Monika. Místo toho řekla jen: „Už musíš? To je škoda.“
„No víš, já bych jinak neměl kde spát, děvče moje zlatý,“ usmál jsem se na ní a v duchu řval, aby mě pozvala k sobě.
„To je mi jasný, tak se ještě někdy ozvi, jseš fajn kluk.“ Postavila se, objala mě a políbila. Vzal jsem si věci, zaplatil u baru zmizel s Tamarou po schodech na horu do úplný tmy.
„Jsi milej a hodnej, ale já s tebou chodit nechci,“ pravila na konec.
„No to je každopádně škoda, protože já bych s tebou chodil docela rád, ale co se dá dělat.“ Sprásknul jsem rukama.
„Ty to jako vezmeš takhle?“
„No… a jak si představuješ, že bych to měl brát? Jako konec světa? Si pěkná holka a fakt se mi dost líbíš, proto jsem se tě zeptal, jestli to se mnou nechceš zkusit, ale když nechceš, tak bohužel přicházím o spoustu okamžiků, které bych s tebou bejval mohl strávit, ale svět fakt nekončí. Objeví se jiná dívka a na tu to znova zkusím a třeba mi to tentokrát vyjde.“
„To se o mě nebudeš víc snažit?“ evidentně byla šokovaná, nejspíš se s tímhle nikdy nesetkala. Ta královna krásy si asi myslela, že jsem do ní tak strašně zblázněnej, že budu zadrhávat při řeči, když na ní budu mluvit. Že se rozbrečím, když mě odmítne.
„No a bude to mít cenu?“ zeptal jsem se.
Zaraženě mlčela, pak si vytáhla z kabelky cigaretu a zapálila si jí. Poprvý se mi za ten večer sevřel žaludek úzkostí. Ona o tom snad vážně přemýšlí. Že by můj odhad nebyl správný?
Popravdě byla dost hezká a i sympatická. Ale myslel jsem si, že jsem jí odhadl správně, když jsem si myslel, že to bude jedna z těch holek, co si o sobě hodně myslí. Co bere kluky, co maj hodně peněz. Že její společenský status je tak vysokej, že na nás ostatní kouká z vrchu. Odkašlal jsem si. Podívala se na mě pohledem, který mi vyrazil dech. Nebyl to pohled chladně odměřený nebo odmítavý, podle kterého jsem před chvílí poznal, že mě nechce, ale byl to pohled jiný, jako by mi říkal: Snaž se a dostaň mě. Jak jen se může někdo takhle rychle měnit? Měnit svůj názor? Svoji třídu. Ta holka byla chameleón a už jsem o takovejch slyšel.
„Kde dneska budeš spát?“ zeptala se mě zpříma. Zhodnotil jsem svoji situaci. Nemohl jsem se najednou chovat vyplašeně a koktat, protože to co změnilo její názor byla moje suverenita.
„Ještě nevím. Jsem ve městě teprve krátce. Včera jsem spal u příbuzných, ale ráno mě vyhodili. Mám tady pár známejch ještě z dob co jsem studoval, tak snad někoho seženu a vyspím se u něj.“ Napil jsem se piva a po očku se na ní podíval, jak bude reagovat. Měřila si mě tím pohledem a natahovala kouř z cigarety do plic.
„Můžeš spát u mě. Naši nejsou doma.“ Pravila nakonec.
„Co bych tam dělal?“
„Spal?“
„No to je pravda, ale co bych ze spánku u tebe měl?“
„Byl by si plnej energie, až tě zejtra ráno vykopnu.“
„To já jsem energie plnej furt a můžu jí čerpat kdekoliv jinde.“
„Jo? No já za hodinu jdu domů, tak kdyby sis to rozmyslel…“
„Promyslím to.“ Zvedl jsem se a odešel na záchod, kde jsem se vyblil do umyvadla. Zvedl se mi žaludek. Celou dobu toho hovoru mě na něj cosi škrábalo a teď to muselo ven. Vypláchl jsem si pusu a podíval do popraskaného zrcadla proti sobě. Otřel jsem z něj prach a prohlížel se. Sakra! Nadával jsem v duchu. To snad není možný! Co jsem to tam zahrál? Takovej nejsem a nikdy nebudu a tam dělám tvrďáka. Co když to neustojím a pak zklamu? To nejsem já! Co to do mě vjelo. Měl jsem si radši všímat Moniky, dívky co seděla naproti mně a sledovala náš hovor a já cejtil, že jí to zraňuje. Ten náš flirt. Monika byla holka mojí kategorie, holka se kterou se obyčejně vyspím. Ale ne Tamara. Na začátku jsem jí balil, protože jsem chtěl, aby byla nějaká legrace a protože jsem taky věděl, že mě odmítne, ale z jejích posledních vět, to jak mě zvala k sobě domů, jsem pochopil, že má zájem. Já nestojím o zájem takovejch primadón. A přece mě na ní něco lákalo. To jak změnila během chvíle názor. Z toho nezájmu v zájem. Něco mě na tom vzrušovalo. Byla tam nějaká magie, kterou jsem však nedokázal plně pochopit. Monika nebo Tamara?
Díval jsem se na svůj neoholenej obličej. Na zapadlé oči, na dlouhé mastné vlasy. Na ten svůj obrovskej frňák. Vytáhl jsem si cigaretu z krabičky a zapálil. Přišel nějakej chlap, vychcal se a ani si neumil ruce a zase zmizel. A já tam pořád stál, měřil si sám sebe v zrcadle a řešil tu pitomou otázku.
Monika, holka co zvládnu a nebo Tamara, holka, o které jsem si myslel, že je předvídatelná a pak mě překvapila. Já mám rád překvapení. Mám rád život. Dokouřil jsem a vajgla mrsknul do umyvadla. Rukou si přečísl vlasy a vyšel ven.
Holky se spolu bavili a můj příchod je přerušil. Monika se na mě podívala trochu plaše a Tamara mě sjela pohledem jako kočka. Posadil jsem se vedle Moniky a přendal si k ní pivo.
„A co ty vlastně děláš?“ zeptal jsem se jí jakoby nic a koutkem oka se podíval na Tamaru. Seděla zkoprnělá údivem.
„Já studuji gymnázium. Letos maturuju.“
„No a co tě baví, co chceš v životě dělat? Po gymnáziu musíš ještě na vejšku, ne?“ zahrnul jsem jí otázkama.“
„Asi nějaký humanitární obory. Sociologii nebo pedagogiku.“
„A to tě baví?“
„No zajímám se o to.“
„Pracuješ ráda s dětma?“
„No ještě jsem neměla příležitost, ale přijdou mi roztomilý.“ Prd o tom věděla, to bylo jistý a byla úplně obyčejná. Tuctová holka co ví houby o životě a teprve houby o tom, jak život žít.
„To je fajn. Tamaro?“ otočil jsem se na ní: „můžu teda u tebe spát?“
„No, ale jdu za chvilku, na tom hajzlu si byl celou věčnost. Hele jdu si támhle pokecat s kámošem, tak já si tě pak vyzvednu, jo?“
„Jasný.“
Pak jsem se věnoval Monice. Kecali jsme o všem možném, až mi ruka sjela na její stehno, jakoby automaticky. Svojí rukou mi taky přejížděla po stehně, nahnula se a já jí políbil. Pak jsem tak strávil asi 15 minut. Nakonec se ozval močák a odběhl si na záchod. Když jsem se vrátil stála tam Tamara, že už musí jít, tak jestli chci, že mám jít s ní. Podíval jsem se na Moniku. Chtěl jsem, aby řekla, že můžu spát u ní, že to není problém, jestli chci. Bál jsem se jít s Tamarou, nevěděl jsem proč, ale bál a i těšil. Chtěl jsem, aby to rozhodla Monika. Místo toho řekla jen: „Už musíš? To je škoda.“
„No víš, já bych jinak neměl kde spát, děvče moje zlatý,“ usmál jsem se na ní a v duchu řval, aby mě pozvala k sobě.
„To je mi jasný, tak se ještě někdy ozvi, jseš fajn kluk.“ Postavila se, objala mě a políbila. Vzal jsem si věci, zaplatil u baru zmizel s Tamarou po schodech na horu do úplný tmy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)