teatrálně pozřít houby a pak se houpat na vlně zmatenosti

Vešel jsem do místnosti, kde už všichni seděli na svých místech a jen čekali, až se k nim přidám. Sednul jsem si na volný polštář v rohu místnosti. "Tak můžeme začít?" optala se postarší dáma s černými, již mírně prošedivělými, vlasy. Všichni zamumlali, že jo. Taky jsem přikývnul. Byl jsem zvědavej, co bude následovat.

"Sešli jsme se, abychom vzdali chválu našemu Pánu. Pějte tedy třikrát "Sláva tobě!"" pronesla hlasem, jež evokoval dunění metra v tunelu.
"Chvála tobě! Chvála tobě! Chvála tobě!"
"Chválím tvé palce na nohou, tvé nohy, tvůj pas. Chválím tvůj trup i tvé dokonale vypracované ruce i prsty na těch rukou. Chválím tvůj krk, který nese krásnou hlavu se spanilou tváří. Chválím tě pro tvé dobro i tvé špatnosti. Chválím tě proto, kým seš. Pane."
"Chvála tobě!" ozvalo se opět třikrát sborově za sebou. Pokukoval jsem po těch výstředních lidičkách a všude kolem sebe cítil neuvěřitelné napětí ve vzduchu. Bylo to něco hmatatelného. Hmotná lidská soudržnost všude kolem mě a já mohl být klidně její součástí. Lidé zfanatizovaní tím, koho chválili, povstali a z velkého stolu uprostřed místnosti si brali malá kladívka. Začali se jimi tlouci do hlavy, dokud jim do posledního nekřupla lebka a oni nepadli mrtvi k zemi. A i potom jsem měl pocit, že ve vzduchu slyším to: "Chvála tobě!"
Matka představená, pokud se tak dala nazvat ta postarší dáma, stále seděla v křesle a už jen potichu si odříkávala modlitbu. Vstal jsem a ze stolu vzal poslední kladívko. Přistoupil jsem a jednou jedinou ranou jsem ukončil její blábolení. A přece jsem stále slyšel ve vzduchu to tragické odříkání dogmatického textu, který někdy někdo šílený určil.
Všiml jsem si hrnce na plotně a nakoukl do něj. Na dně byla trocha vody, ve které se válela spousta malých hub. Sebral jsem jeden z hrníčků co se váleli všude po zemi a napil se. Chvilku to ni nedělalo. Pak se mi zamotala hlava a já upadl na zem. Přede mnou se zjevil nádherný muž. Byl nahatý a každičká partie jeho těla, byla dokonalá.
"Kdo jsi?" zašeptal jsem. V hlavě mi praskalo a každé z těch dvou slov mi způsobilo bolest, ale chtěl jsem se s tím mužem bavit, i kdyby to bylo naposledy, co s někým promluvím. Ale on nemluvil. Jen tam tak stál a usmíval se.
"Tak kdo do prdele si?!" zařval jsem bolestí. Dusil jsem se a lapal po vzduchu.
Stále tam jen tak stál a křenil se. Dlouhé vlasy mu spadali na ramena. Sklonil se a dal mi pusu na čelo. Vyjeveně jsem na něj civěl.
"Já tě znám." slyším sám sebe, jak šeptám. V hlavě mi divoce vířil malström a spadali do něj všechny moje vzpomínky a já nemohl najít tu jedinou, při které bych si vzpomněl odkud. Plaval jsem v tom prudkém proudu a vytahoval všechny možné útržky a zase zahazoval. Lidi ze školy, televize, práce, obálek časopisů, mýtické vyprávění u ohně v létě. Všechny ty campy co jsem projezdil. Pátral jsem a neviděl ho tam nikde. A přece jsem ho určitě znal.
Stál a nemluvil. A já cítil, že přece jen mi chce něco říct. Něco strašně důležitého. Snad, že kočka utekla z domu a vběhla rovnou pod kola rozjetýho auta? Snad sdělit příběh, ve kterém je třídní blbeček ve skutečnosti strašným chytrolínem a navštěvuje přednášky na vysoké škole. Nebo snad introvert co má brigádu v cirkuse, kde dělá zamaskovanej klauna? Povídání o strastiplné cestě věřících do Mekky.
Stál tam a to vše mi chtěl povědět a možná i mnohem víc. Ale on přece mlčel a usmíval se na mě, zatímco já sám jsem se choulil na zemi, potil se a rukama si svíral hlavu, co mi měla každou chvilkou vybuchnout jak nafukovací balónek. Mohl to být klidně onen duch svatý, mohl být jen přízrakem minulosti, klidně kdysi mohl dělat výhybkáře na trati do Šumperka a já ho jen viděl z projíždějícího motoráku. Mohl být všechno co chtěl. Jenom ne být neskutečný. Možná to byl dokonce on, kdo stisknul jeden každý kohoutek za světové války, mohl být všema milencema, co kdy vyznávali lásku i dívkama, které přijímaly. Každopádně to byl někdo koho jsem musel znát a byl mi velice blízký. Ale čím?
Vstup do téhle místnosti, hromadná sebevražda a objevení houbového vývaru mi možná otevřeli cestu k mnohem hlubšímu poznání života a on měl být ten, kdo mi to všechno má za úkol vysvětlit. Jenže ten bídák mizerná ze sebe nevydá ani slova! Jen tam tak přiblble stojí a usmívá se.
Začal jsem ho nenávidět a spolu s ním i vše co mi přinášel. Všechny moudra mohli jít pro mě za mě rovnou do prdele, bylo mi to jedno. Proč mě vůbec otravuje? Kdo se ho prosil, aby přišel a navštívil mě? Stál jsem snad o to někdy? O všechnu tu bolest a poznání? Bolest poznání? Bolest doznání? O to, abych se trápil jenom tím, že nemůžu proplout vlnou vzpomínek a vybavit si odkud tu podělanou tvář znám?
A pak se mi vybavila básnička, co jsem kdysi napsal jedné ze svých dívek. Nebyla to ani báseň, protože jsem rýmovat nikdy neuměl, takže spíš takový milostný žvást.

Chtěl bych, strašně moc bych chtěl
být každým jedním ze tvých zrcadel
Být tím do čeho se ráno díváš,
pozorovat tvůj pláč i veselý úžas.
Pozorovat, jak se maluješ
i jak pohledem do nitra své duše
skrze bránu svých čarokrásných očí
svědomí své zpytuješ...

A tak nějak dál ta sračka pokračovala. Snad jsem jí tenkrát i zhudebnil jednoduchou melodií. Důležité ale v tuhle chvíli bylo, že jsem to celé konečně pochopil a prozřel, že jsem houby pozřel.