Přichází zima

Byl jsem dlouho nemocnej a mimo. Práce s festivalem, chuť se jen tak válet, koukat na filmy, pokuřovat marihuanu a na všechno kašlat. Nechat věcem prostě volnej průběh.
Jenže člověk v nečinosti nevydrží nikdy věčně a já opravdu nechci, aby tenhle blog umřel jen proto, že jsem tím čím jsem. Totiž strašně líným člověkem.
Jistá tvorba tu stále je, ale nijak produktivní a většinu myšlenek co jsem si v poslední době, jsem si nechal pro sebe a nebo pustil do éteru jen pusou, takže to slyšeli jen ti lidé, co byli ochotní mé výžblebty poslouchat.
Tolik bych si přál být geniálním a mít charisma vůdce, abych si stoupnul doprostřed náměstí a kázal lidem... kázal jim samozřejmě pitomosti, ale oni by to žrali, protože když máte potenciál, aby vám uvěřil jen jediný chytrý člověk, máte potenciál změnit svět k obrazu svému.
Taky bych se chtěl svěřit s tím, že mám počítač vyžranej neobvyklým virem. Ten virus způsobil, že mi chybí absolutně plocha a jediná věc, která drží fungování počítače nad vodou, je ta, že se po spuštění pustí složka Dokumenty, ze které je možno celý ten složitý problém ovládat. Tohle ještě překousnu. Horší věc je, že mi to tu blbne se psaním. Kurzor se po chvilce přímočarého psaní vrátí o několik řádků zpátky a tím se proces psaní samozřejmě spomalí. Jen za dobu psaní tohoto článku, mi to udělal pětkrát. A to jsem ještě neskončil.
Ano, nejsem tu s nijak převratnou myšlenkou dneska. Jsem tu jen se svým klasickým plkáním na sklonku nového dne, kdy svátek nemá už Matouš, nýbrž Darina.
Asi tady žvaním jen o tom, proč jsem tedy v poslední době nezveřejňoval povídky, onu poezii, kterou pokládám za poesii (všimněte si změny písmene a odsuďte mě k nerozhodnosti), musiku co mě zrovna chytla nebo kde jsem četl něco zajímavého. Ani do trysek jsem nepřipustil mnoho plynu. Taky možná někdo čekal, že sepíšu vlastní reflexi onoho slavného festivalu, který se uskutečnil již před celým týdnem. Týden utekl a já zůstal stát na místě.
Tak přátelé.
Povídek mám ještě spousty, ze kterejch bych mohl čerpat. Laciné poesie také a myšlenkama mi málem exploduje hlava.
Dobrá zpráva?
Zajisté to zprávou dobrou není pro ty, kteří se možná radovali, že jeden z těch potrhlých bloggerů zase odpadl.
Popravdě jsem si jen potřeboval odpočinout od psaní. Od jakékoliv práce a tak. Velmi si cením těch lidí, které možná znám, ale neodhalím je a píšou mi tu komentáře.
Čas lenošení skončil!

Po letech jsem se konečně rozhodl k sepsání knihy. Kniha byla vždycky takovým mím snem a popravdě spíše neuskutečnitelným a nejsem jediný takový snílek. Ale dal jsem si skromný cíl, tak můžu jen doufat, že to nyní vyjde a jen tak to nevzdám. Jde o povídkovou sbírku, která má pracovní název: "Povídky z komatu" a můžu zatím prozradit, že spojovacím článkem by mělo být podvědomí hrdinů. Jelikož do týhle sbírky mám napsanou zatím jen jednu povídku, kterou ještě musím přepsat a jeden námět, který musím napsat... čeká mě jistě zábavná práce. Knížka to bude malá, odhaduji tak kolem čtyřiceti stránek - což je cirka sedm povídek - knihu vydám v malém nákladu domácího tisku a nechám kolovat po kamarádech. Kdybyste měli o knihu zájem, tak mi pište, ale tohle bude mít ještě čas, si myslím. Do vánoc určitě a možná až po vánocích. Povídky na stránky dávat nebudu v tom znění, v jakém je nakonec vydám, ale mohl bych dávat jisté trailery, které by mohli lákat. Vlastně je tohle celé, takovej můj sen, kterej když uskutečním, tak budu nanejvýš šťastným člověkem.
No a jestli to někomu zní příliš egoisticky nebo narcisticky, tak se hluboce omlouvám, smekám klobouk a prohlašuji: "Nikomu to nenutím"

Dny jsou kratší a noci delší. Je větší zima a dívky již nenosí odhalená ramena, která mě v létě tak v zrušovala... Jarní a letní romantika nás opouští a nastupuje jiná. Ta zimní, ta pro mnohé depresivní.
Pro mě však ne. Vracel jsem se z Kauflandu a šel přes park. Na Lužiny již dopadala tma a byl jasně vidět přeliv mraků na obloze. Mrznuly mi prsty na rukou, v křuskách mi taky nebylo zrovna nejtepleji. Vyfouknul jsem z úst obláček páry a ucítil tu zimní nostalgii. V zimě se děje vždycky něco krásného, aspoň tak mi to v tu chvíli přišlo. A i když je zima příliš vtíravá a může zžírat ducha, něco jsem si na ní zamiloval.
Možná jemná poesie rampouchů, které přijdou, ale to spíš ne. Sněhu v posledních letech v našem hlavním městě moc není a zima znamená spíš břečku, než Ladovy radovánky, než zimní Radovanovy radovánky.
Poznal jsem víc dívek? Měl jsem v zimě první sex? Pocítil jsem snad už to zahřátí srdce, když vám někdo sdělí, že vás má rád?
Nejlepší na zimě je, že je v ní útulno.
I kdyby už nepřišlo babí léto a bylo jen sychravo, já se v tom budu optimisticky rochnit a jestli někdy na mě spadne zimní splín, já se mu postavím čelem a rozpláču se štěstím, stejným štěstím, jakým jsem se rozplakal málem ve středu v tramvaji, když jsem pozoroval mladého tatínka, který opatrně řídí a za ním se v dětské sedačce smálo dítě.