Tohle jsem napsal, jako vyjádření podpory svému nejbližšímu příteli. Chctěl jsem, aby věděl, jak věřím v jeho herectví. On je vlastně můj divadelní kolega z našeho souboru ToŤ, které se nedávno představilo s první hrou a už se rýsujou další projekty.
Ten kluk pro mě byl skutečným hercem. Svíjel se na zemi a i když ho kopance museli bolet, tak nepolevil a stále hrál. Možná hrál přes tu bolest o to líp. Ten druhej do něj pořád kopal a i když bylo jasně vidět, že ho nekope do batohu, jak bylo natrénováno, ale opravdu do ledvin a opravdu ho zabíjí, tak ten kluk nepřestal hrát a neupozornil ho na to. No a když pak jeho postava zemřela, nebyl jsem si jist, jestli ve skutečnosti neumřel i ten geniální herec, co postavu představoval. Vypadal v tu chvíli opravdu mrtvě. Opravdové herectví, opravdového herce, jinak se ta situace nedala nazvat.
Oddechnul jsem si, až když se sice stěží, ale přece jen postavil na nohy při děkovačce, uklonil se spolu se svými spoluherci a pak odkráčel do zákulisí. Pak se vrátil, když jsme je po druhé vytleskali a na tváři měl spokojený úsměv, jenž značil spokojenost nad hereckým naplněním a úplně přebíjel bolestnou grimasu, která se za tím vším někde schovávala.
Chtěl jsem toho herce poznat a stisknout mu ruku, pogratulovat, ale to jsem mohl až o dva dny později, protože ten mládenec skončil na intenzivní péči s vnitřním zraněním.
Přišel jsem na pokoj, kde byly rozestavěny vázy s kyticemi a v posteli spokojeně dřímal pan herec. Můj příchod ho ovšem vzbudil.
„Kdo jste?“ zeptal se a obdařil mě úsměvem.
„No…“ zakoktal jsem se a nevěděl přesně co říct: „sestrám jsem nalhal, že jsem váš bratranec, ale jinak jsem váš fanoušek.“
„Snad nejste jedním z těch fanoušků…“
„…ne to ne, viděl jsem vaše poslední představení, to je celé. To při kterém se vám to všechno přihodilo. Viděl jsem, jak bezvadně hrajete, jak přes bolest pokračujete dál v hraní, abyste jim tu hru nezkazil.“
„To jsem pak rád, že jste to nezarazil.“
„Měl jsem ale sto chutí vstát a vykřiknout, že to není dobré, že Vás skutečně zabíjí, ale když jste to nepokazil vy, tak jsem vám tu hru nechtěl zkazit zrovna já. Ctím divadlo a jsem rád, že jsem konečně potkal herce, který ho také ctí.“
„Tak to mi pak nemusíte tykat. Jmenuji se Láďa.“
„Ondra.“
Stiskli jsme si ruce a pak mi Láďa poradil ať si k němu sednu na postel. Bavili jsme se o všem možném, hlavně jak nemáme rádi pokaženou hru. Byl to fajn zážitek. Nezklamal jsem se v něm ani na moment a usoudil, že jsem konečně objevil postavu pro svého Mefistotela. Nevím do dnes, co si o našem prvním setkání myslel on, možná ho zaujalo, že jsem sestře lhal, jak v nějakém americkém filmu a nebo možná opravdu to, že jsem riskoval jeho život, stejně, jako ho riskoval on sám, jen kvůli tomu, aby se divákům nezkazil požitek z představení.
Představení, to slovo nás naplňuje úžasem a máme k tomu slovu patřičnou úctu. Ať je to představení pro diváky na divadle a nebo lehce improvizované představení, při rozbíjení panáků na baru v hospodě. Představení na ulici, kdy si myslí, že jsme blázni a nebo představení, které se jmenuje život. A jestli se má představení zkazit, tak to raději, ať nežijem. To jsme poznali, že máme společné, i když druhy představení se našimi postavami silně odlišují. On je herec a dodnes mám pochybnosti, jestli bych zvládnul udělat to, co dokázal on, když ho tenkrát kopali a šlo mu o život. Popravdě jsem to dokázal už tím, že jsem ani necekl a pochybuji o tom dodnes, že si toho kiksu všimnul někdo jiný. A to jen díky tomu, jak dobře hrál, i když umíral.
To je představení, o které především jde. A já jsem dnes rád, že jsem se toho představení zúčastnil, abych zažil neskutečnou diváckou extázi a nalezl přítele, který mi do toho dne chyběl.
Žádné komentáře:
Okomentovat