Pohled živočišný

"Couro!"
"Zmrde!"

...více nadávek jsme nebyli schopní vymyslet, protože jsme tápali v křeči našich těl. Přerývané oddechování, hlasité vzdechy, brutální kotouly v nekonečně velké posteli.
A chtěli jsme být strašně sprostí. Chtěli jsme si nadávat. Chtěli jsme si ublížit! A přece to nešlo, protože vášeň spálila naše těla na troud, ze kterého se posléze už jen kouřilo. "...couro..." zasýpal jsem po několika hodinách.

Usmála se a šla mi do kuchyně namíchat nějaký jed do pudingu. Jak já ty její jahodový pudingy nenávidím!

Lžíci mi narvala hluboko do krku: "Žer!" dusil jsem se pudingem, kuckal, ale pevně mě držela hlavu. Nakonec jsem jí ho přece jen dokázal vyplivnout do obličeje. Políbila mě špinavým obličejem, se mi zabořila do podpaždí: "...zmrde..." šeptala, zatímco jsem jí cuchal vlasy a snažil se z nich udělat dredy - takový ty, co si bude strašně blbě rozplétat, aby zase dosáhla svého perfektního účesu, co nosí do práce.
Na ty blbý schůzky tlustejch páprdů, kterým dělá kafe.

Snad je netráví, tak jako tráví mě.

Posadil se na postel a protáhnul si tělo. Ona už dlouho spala s nosem zabořeným v polštáři. Vždycky přemýšlel, jak to dělá, že se nedusí. Rozsvítil lampičku na stole a smetl těch několik odpadků na zem k ostatním. Chtěl ještě něco napsat do práce, ale jak tak přemýšlel, co tam napíše, zastavil se pohledem na ní. Pohladil jí po zádech zavřenou propiskou a pak zmizel...

Ráno se probudila. Vedle ní kaluž pudingu. Krkla si nevolností a uchechtla se. V koupelně si půl hodiny narovnávala vlasy, pak oblíkla kostýmek a vyrazila do práce. Spal jako obvykle přede dveřmi na chodbě, místo polštáře její kozačky. Nakopla ho do žeber: "Vstávej... zmrde" a políbila ho na ucho.