„Jednoho rána se probudila a skočila z nebe. Padala dlouho, padala nádherně. Tak nádherně, jaká sama byla. Bez křídel, bez svatozáře, jen v noční košili, ve které si večer šla lehnout. Dlouhé kaštanové vlasy vlály ve větru a její postava míjela oblaka a rychle se blížila k zemi. Těsně nad ní pád zpomalila a přistála pevně na svých nohou na louce, kde zrovna dva pasáček vyvedl stádo ovcí na pastvu.
Ladně přistoupila a užaslému pasáčkovy položila ruku na čelo: „Chci se s tebou milovat, mít děti a s tebou i zestárnout.“ Pronesla a on nemohl říct ne.
Tak spolu žili v pastevně a vychovali spoustu lidí. Jenže on zestárnul a ona stále zůstala stále mladá. Nikdy se jí nezeptal na původ a neměl proč. Žil zkrátka spokojený život a když umřel a děti již dávno byli ve světě, opustila i ona chudou pastevnu a vydala se na cestu.
A pak se zabydlela v jednom lese a v tom lese podle některých pověstí stále je a stále truchlí pro pasáčka . Je stále stejně krásná, a i když uplynulo tisíc let, na ní byste nenalezli jedinou vrásku.
Spousta lidí se jí pak vydala hledat, snad aby jí jen spatřili na vlastní oči, snad s ní prožili šťastný život a možná jim i porodila spoustu dětí. Možná jí jen hledali celý život a nikdy se nevrátili, protože se báli, že se jim doma vysmějou…“
„To je krásnej příběh. Asi bych jí chtěl taky najít.“ Povzdechl jsem si.
„Prožít spokojenej život? Kdo ví? Třeba je to skutečně pravda, a když něco hledáš, tak to můžeš najít.“ Tomáš se usmál a lehl si do trávy: „ale já sám si myslím, že je to jen legenda.“
Lehnul jsem si taky pohlédl na hvězdnou oblohu: „třeba je zrovna v tom našem lese…“
„…a třeba tam má perníkovou chaloupku a jí děti, aby byla věčně krásná.“
„Seš cynik, ale dobrej vypravěč.“
„A ty snílek.“
„Prostě mám rád tyhle příběhy a rád v ně věřím. Ty by si měl jako vypravěč taky.“
„Tak doufám, že se ti nějakej bude zdát, já jsem už dost unavenej a půjdu spát“ Pronesl, zachumlal se do deky a po chvíli jsem už mohl slyšet jeho chrápání.
Dál jsem hleděl do nebe a představoval jsem si jí v hlavě. Neměla tvář, neměla nohy a dokonce neměla ani tělo, ale stejně byla tou nejnádhernější ženou, kterou jsem si uměl představit.
Les byl jen deset metrů od nás.
Zkontroloval jsem, jestli Tomáš opravdu spí a pak potichu vstal, vytáhnul baterku a vstoupil do lesa.
Vlastně nevím, proč jsem tam šel. Ve skutečnosti jsem nebyl tak bláhovej, abych věřil, že je zrovna v našem lese, ale táhlo mě to. Sešel jsem ze stezky a kráčel místy, které jsem po tmě nepoznával. Překračoval a i zakopával o spadlé stromy, větve nebo roští, co se mi pletlo do cesty a jako ve snách, dál pokračoval.
Mohl jsem jít deset minut, zrovna jako hodinu, když jsem si uvědomil, že už neznám cestu zpět. Baterka byla v tu chvíli už skoro vybitá a já zjistil, že jsem ztracený. Zanadával jsem si za tu blbost a posadil se na pařez pod sebou. Tak teď mi zbejvá přečkat tu noc do rána. Povzdechnul jsem si a zanadával si do hlupáků. Zima se mi už dostala do kostí, kde pořádně řádila a já se klepal, jako osika.
A pak jsem ji spatřil. Stála přede mnou a usmívala se. V noční košili bez rukávů, tmavé vlasy jí spadali pod ramena a její zářivý úsměv mi naplnil žíly životem.
„Umřel jsem snad?“ zašeptal jsem. Mlčela, jen přistoupila blíž a položila mi ruku na čelo: „Chci se s tebou milovat, mít s tebou děti a s tebou i zestárnout.“ Pak mě chytla za ruku a odvedla na mýtinu v lese, kde měla ve stromu postavený skromný domeček. Místnost skromně zařízená a osvětlovala jí jen jedna svíčka na stole, uprostřed místnosti. V rohu stála pod oknem postel, která byla ustlaná a čekala na nás. Dovedla mě až k ní, posadila se a svlékla si košili. Suše jsem polknul.
„Já jsem Matěj.“ Zakoktal jsem.
„Chci se s tebou milovat, mít s tebou děti a s tebou i zestárnout.“ Zopakovala a už mi tím lezla na nervy. Krása nekrása, ta holka je možná tupá.
„Hele mě naučenejma frázema neoblbneš!“
„Chci se s tebou mil…“
„Tak dost už!“ zařval jsem a odvrátil tvář. Protože jsem se na ní nemohl dívat, když byla tak strašně nádherná a navíc přede mnou seděla polonahá: „To mi ani neřekneš, jak se jmenuješ?“
„Chci se s tebou…“ něco na tónu jejího hlasu se změnilo. Upřímná zoufalost. Pláč? Pohlédl jsem na zpět a stále tam bezradně seděla a po tváři jí stékala slza.
„Tak přece nebreč. Máš tu někde kapesník?“ neodpověděla, jen si zápěstím přejela po nose. „Prej kouzelná bytost a stejně to má v nose nudle.“ Nejspíš vůbec nerozuměla tomu co povídám, nejspíš šla jen po výrazu hlasu.
„To víš, že bych se s tebou chtěl milovat, mít s tebou spoustu dětí a s tebou zestárnout. Dokonce jsem šel do tohohle lesa s tím, že s tebou budu mít spoustu dětí, ale… Teď se mi to nějak nezdá. Nemám rád, když neznám jméno. S člověkem, od kterýho neznám jméno, se mi prostě blbě spí… Je mi jasný, že kdybych se s tebou teď pomiloval, tak bych se s tebou už miloval celej svůj život a nedokázal bych to zastavit, protože si ta nejnádhernější bytost, co jsem kdy viděl a to jsem už viděl hodně krásnejch holek a málokterou z těch co se tak líbili, jsem měl. Málokterá mi nabízela, že se mnou bude mít kopu dětí, a že se mnou zestárne.“ Pohlédl jsem na ní. Vlastně už nebyla tak krásná. Viděl jsem tam sedět obyčejnou holku v noční košili, co se evidentně ztratila ve světě, kterému nemohla nic nabídnout. „Moc dobře jsem viděl na mýtině ty náhrobky. Myslím, že už spousta jich takhle s tebou zestárla, ale já nemůžu. Já se musím vrátit ke kamarádovy a tak. Tak mi to odpusť.“
Usmála se a vstala. Najednou jakoby se celá místnost rozsvítila a jí narostli křídla. Byla ještě krásnější a tím spíš jsem musel odvrátit zrak, abych neoslepnul.
„Děkuji Matěji. Osvobodil jsi mě. Nyní se můžu vrátit zpátky domů. Celý ten dlouhý čas na zemi jsem čekala na někoho, kdo odmítne moji náruč a spokojený život se mnou. Nikdy nikdo neodolal a já si musela vzít i ty, kteří se mi vůbec nelíbili, ale ty se mi líbíš… můžeš jít se mnou do nebe a žít věčný život….Matěji, rozmysli si to… Matěji…“ a záře sílila, až mi pronikala i prsty, kterými jsem si zakrýval oči.
„No tak Matěji!“ Tomáš mi svítil baterkou do obličeje a snažil se mě probudit: „To neumíš chcát nebo co?“
„Co se stalo?“
„Nejspíš si zakopnul tady o tu větev a spadl do mdlob, to jsem rád, že ti nic není.“
„Ani nevíš Tomáši, o čem se mi zdálo.“
Rozesmál se.
Žádné komentáře:
Okomentovat