"Když se úžasná dívka probudí ze sna, nemůže být nešťastná. Proč? Protože je úžasná."
Seděli jsme spolu tehdy na pařezu a ještě se pokusili snít, že by to přece jen mohlo být všechno pěkné. Ty by si seděla doma na zadku a vyšívala si ty svoje koberce, které bych od tebe kupoval jenom já a vytvořil bych si z nich tapetu. Já bych chodil do práce, kde bych poučoval mladé lidi, jak mají psát. Cokoliv.
Měli jsme děti. Možná dvojčata, důležité bylo, že to byl kluk a holka. Holka byla taky trochu kluk, takže se pořád prali a měli se rádi. On jí na oplátku nechával její holčičí potěšení a netrhal jejím panenkám hlavu.
Žili jsme spolu.
Pak přišla ta bouřka.
Blesky na obloze řádili, jako nikdy dřív a pak se protrhla oblaka a snesla se na nás potopa světa. Ani ty a ani já, jsme nebyli na déšť připraveni, možná stejně jako strom, který tu zanechal po jedné takové bouřce ten pařez. Vysvlíknul jsem si tedy aspoň tričko, abych tě mohl chránit, ale i to bylo za chvíli prd platné. Rozeběhli jsme se ke svým domovům. Cestou jsme přes déšť neviděli spoustu skrýší, kde jsme ten nečas mohli přečkat, byli jsme zaslepení vodou v našich očích.
A přes řev větru, jsi asi ani neslyšela moje poslední zvolání: "Miluju tě!" a zapadla si ke svojí rodině, kterou jsi měla tak ráda.
A já pak zamířil ke svému domovu. Už jsem byl tak promoklý, že jsem nemusel nijak zvlášť běžet, protože to všechno už bylo přece jedno. Pak u cesty stálo to stavení. Stavení zdánlivě opuštěné, s vypáčenými dveřmi a já se dovnitř schoval.
A dodnes jsem z něho ještě nevylezl, protože se mi tu zalíbilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat