Uvidíš...

Všude kolem nás bylo peklo. Celý explodoval barvami, ale my tomu nevěnovali nejmenší pozornost.
„Je mi taková zima…“
Klečet nad kamarádem, který má utržený nohy od těla a vy víte, že umře a to nejspíš v následující minutě a to jen kvůli vaší blbosti…
„Radku, promiň!“ snažíte se neplakat, chcete ho v jeho posledních chvílích utěšit, ale nejde to, slzy dál tečou z vašich očí proudem: „Odpusť mi to.“
„Já umřu, viď že jo?“
„Asi jo.“
„To je ale… pěkně blbý… ještě jsem nepřefikl….“ Vydechuje a chrchlá při tom krev: „ještě jsem… nepřefiknul Ivetu.“
Držím ho v náručí, jsem celej od jeho krve a stejně se nezabráním úsměvu.
„To jí budeš muset přefiknout ty….“
„Mlč kamaráde… třeba to půjde ještě spravit.“
„Slíbíš… mi to?“
„Slibuji, kámo, přefiknu Ivetu.“
„Dík.“
Světlo v jeho očích vyhaslo. Držím jeho ochablé mrtvé tělo v náručí a pláču.

Zakopáváme o různý překážky, až se dostáváme ke středu skladiště, kde by měli bejt bedny s tím, o co máme zájem. „Radku, jseš tu?“ šeptám.
„Jo jsem.“ Proniká sem jen trocha světla ze dvora dveřmi, který jsme nechali otevřený, takže vidíme jen na zpáteční cestu, ale vůbec ne před sebe.
„Tady jsou ty bedny, tak něco vem.!
Nahmatal jsem víko, otevřel a zabalený rachejtle rval pytle.
„Už ho mám plnej!“ hlásí Radek kousek ode mě. Škrtnutí zapalovače a plamínek na chvilku osvětlí Radka, jak si připaluje cigaretu a sedí při tom na bedně.
„Vole! Típni to!“
„Proč?“
„Tady se nesmí kouřit, může to bouchnout!“
„Když budu opatrnej, tak ne. Neboj.“
„Típni to cigáro! Okamžitě!“ neudržel jsem se a skoro zařval.
„Srabe.“ Povzdechl si a hodil a chtěl típnout cigaretu o bednu pod sebou, jenže ve tmě neviděl, že zrovna v tom místě je díra do bedny a překvapeně do ní cigaretu upustil: „Jejda.“
„Co je?“
„Mě tam ta cigareta spadla.“
„Kam?“
„Do tý bedny.“
„A do prdele…“ V tu chvíli jsme zaslechli, jak se uvnitř vzňala rozbuška.
„Zdrhej!“
Ale Radek seděl dál zkoprněle na bedně a nejspíš nevěřil tomu, co se právě dělo. Pak bedna pod Radkem explodovala…


Je noc, plížíme se s Radkem kolem starých plechových budov, přelézáme plot s ostnatým drátem a ocitáme se na pozemku skladu pyrotechniky. Nikde ani noha, probíháme kolem strážní budky, kde si hlídač dal šlofíka, zahýbáme doprava a jsme u hlavní budovy. Všude visí cedule, že se na pozemku nesmí kouřit a vůbec zapalovat oheň. Radek kleštěma přeštipuje zrezlý zámek a otevírá opatrně dveře. Trochu to zavrzalo a narušilo noční klid, ale hlídač stále nejspíš spí, protože po dvou minutách, co jsme se schovávali za nějakejma bednama, jsme si mohli dovolit proniknout do skladu.
„Rozsviť baterku.“ Zašeptal jsem.
„Baterku máš ty.“
„Jak já?“
„Já jsem obstaral tmavý hadry a ty si měl obstarat baterku.“
„Vždyť jsem ti říkal, jestli by si k těm hadrům nemohl sehnat i baterku, že doma nemáme baterky do baterky!“
„Tak to jsem tě asi přeslechnul, když si furt mlel baterky, tak jsem si myslel, že máš dobrou baterku. Vždyť jsme byli opilí!“
„Šeptej!“ osočil jsem ho a přemejšlel co dál.
„Je tady tma jak v prdeli.“ Poznamenal Radek do tmy.
„Toho bych si nevšiml.“
„Tak nebuď naštvanej. To jsem měl všechno jako obstarat sám?“
„Vždyť jsem to celý vymyslel.“
„No a…?“ Někdy mívám chuť Radka škrtit, ale nebyl na to čas. Hlídače za chvilku jistě vzbudí budík a on půjde na svoji hodinovou obhlídku areálu.
„Tak to budem muset vzít po slepu.“ Navrhnul jsem nakonec.

„Ivetko, tobě to tak sluší.“ Usmál se Radek na barmanku, nedbaje že se ona na něj celej večer mračila. Zapálil si cigaretu a otočil se ke mně: „To jako myslíš vážně? Vykrást sklad s pyrotechnikou? Nejseš blázen?“
„Náhodou to mám dobře promyšlený. A pak… budeme mít ten nejlepší ohňostroj na Silvestra a myslíš, že jim těch několik rachejtlí co vezmem, bude chybět? Potřebujem jen tmavý hadry a baterku. Tmavý hadry nosíš ty, baterku musíš vzít taky ty, protože já nemám doma do baterky baterky a bez baterky to nejde.“
„Jasně, tmavý hadry.“ Dál pohledem hypnotizoval Ivču, která si ho nevšímala. Odklepal popel a otočil se zpátky na mně: „A ty se tam jako vyznáš?“
„Nedávno jsme tam byli na exkurzi se školou, a tady jsem si nakreslil plánek. Dělal jsem srandistu a ptal jsem se hlídače, jak se pracuje v noci…“
„A to ti jako řekl?“
„Byl jsem v tu chvíli obzvlášť vtipnej. A dokonce mi prozradil, že se to dělí na noční a denní službu, což je jasný, ale největší bomba je, že se rozpovídal a řekl, že on hlídá lichý dny ve dne a sudý v noci. Já na to, jaká je to práce, hlídat v noci? A on, že se nic moc neděje, že si vždycky dá kolem půlnoci šlofíka a nastaví budík tak, aby dal obchůzku každou hodinu a mezi tím jednoduše spí.“
„To ti nemohl říct jen tak..."
"Věř si čemu chceš, já do toho půjdu. Když půjdeme dva, tak budem mít dvakrát tolik nahrabáno.“
„Seš blázen," usmál se Radek: ",ale samotnýho tě v tom přece nenechám.“
Nechali jsme si od Ivči nalejt dvě tequily. Usmál jsem se na něj.
„Bude to brnkačka, uvidíš.“