Když jsem dočetl Zlou hodinu

Nedávno jsem si koupil v jednom takovým baru pytel zelí. Neříkal jsem nic, i když mě evidentně oškubal, byl jsem rád za to co mám. Pak jsem toho trochu ochutnal a v Dobrý trafice jsem si přečetl Zlou hodinu od Marquéze. Bylo to báječný a po dočtení a po dopití piva, jsem se zvednul a loudal se domů. Vystoupil jsem o zastávku dřív, že se vychčiju v parku, ale nakonec jsem to neudělal, protože jeden cikán (a nemyslím to nijak hanlivě) se tam šel vyčůrat přede mnou a druhej mě poprosil o cigáro, o oheň a pak si se mnou chtěl povídat. A tak jsem mu řekl, že jsem byl v kavárně, přečetl jsem si knížku a jdu domů. On jestli nemám nějakou trávu a já přiznal, že jo, i když jsem už moc dobře věděl, co bude následovat. Když chodíte do hospod na Smíchov, tak si brzo zvyknete na tyhle práva silnějšího... "A ukážeš mi to?"
"Asi ne. Nevidím důvod."
"Tak ukaž."
"Já to nemůžu najít."
"Tak hledej."
"Hledám, hledám... nenalézám."
"Se mě bojíš, nebo co?"
"Co bych se bál? prostě to nemůžu najít," ale moc dobře jsem věděl, kde to mám, jen tyhle oblože moc dobře znám. Ale nakonec, když už nejspíš věděl, že znám tyhle fígle, jsem to vytáhl a podal mu to, aby se "podíval". V tu ránu si to strčil do kapsy a sprásknul ruce: "A jseš podělanej."
"No to teda podělanej nejsem."
"Jseš!"
"Nejsem, hezky mi to vrátíš..." a další slova co následovali slova. Pohledy hezky zpříma do očí, až mě to přestalo bavit a chtěl jsem posunout hovor trochu dál: "no dobře, tak mi to zaplať."
"A kolik by sis jako představoval?"
"Nechci tě šidit, tak dvě kila?"
Ušklíbl se a ukázal směrem, kde opustil kamaráda: "Kámoš má prachy, tak uvidíme, co se dá dělat." Nezbývalo mi nic jinýho, než držet masku a jít s ním. Jeho kámoše se tam před kostelem na Arbesově náměstí vybavoval s dalšíma dvěma a můj průvodce mu podal pytlík se slovy: "Koukej."
"Odkud to máš?" Stál jsem za jeho zády a viděl, jak si pytlík prohlíží proti lampovýmu světlu. V hlavě mi to šmejdilo. Náhle jsem vystřelil rukou, že mu to z těch pracek seberu a pak uvidím, co bude dál, ale držel pevně a já dostal ránu do brady.
"Nech mího kámoše na pokoji!" řval průvodce a lepil se na mě. Nemám rád, když se na mě kdokoliv lepí a není to holka, tak jsem do něj strčil, až se trochu zapotácel do zadu, ale v mžiku se na mě zase lepil: "Zkus to ještě jednou, no zkus!" Cejtil jsem pohledy ostatních tří a věděl jasně, že nemám ani na toho jednoho pouličního rváče. Přesto jsem se nekontroloval a po chvíli keců jsem do něj znova strčil, už chtěl vystřelit rukou, ale zadržel jsem ho dalším lehkým strkancem a on se zastavil...

A jak to skončilo?

Když jsem si všimnul dalších dvou příchozích, tak jsem si byl už jistej, že dostanu přes hubu. Stále jsem ale nehodlal sundat masku (a skutečně je to, co mě v těchhle situacích žene tak šíleně dopředu, maska? Někdy je mi totiž úplně jedno, co se se mnou stane, hlavně když něco zažiju...), ale uvažoval jsem s chladnou hlavou a když mi došlo, že tu trávu už zpátky nedostanu, zaslechl jsem někde mezi jejich slovama, že to můžem zhulit spolu. Tak jsem tedy souhlasil a za chvilku už jsme si spolu dávali tu fajnovou dýmku míru, o kterou se málem strhla bitva. Průvodce se mi omlouval, že je grázl a podobně, já mu to svým způsobem odpustil, vyříkali jsme si to, ale co ve mě zůstane zarytý, jsou jeho slova: "Teď je to fajn, ale zejtra stejně budeš říkat, co ty černý huby provedly..."
A já to nechci vyprávět, že to byli "černý huby" - pro mě je pojem cikán stále kouzelnej, protože si představím toho ošátkovanýho chlapíka s naušnicemi a s noži v rukou. Prostě to vyprávím, protože se to stalo. Stejně jako jsem jednou šel tou samou ulicí někdy ve dvě ráno z Bílý vrány a najednou vidím, jak přeběhne ulici gang tak šesti kluků v hip-hopovým oblečení a ten dvoumetrovej na mě vybafne: "Fetuješ?" a já unavenej vůbec nezastavuju a při chůzi mu jen zadrmolím: "Ne"
"Tak to je dobře." celá ta banda se chechtá a já stále v chůzi, aniž bych se otáčel jen zařvu něco ve smyslu, že je to banda idiotů.
Ale nic se mi nestalo, i když se mi mohlo stát.

Každopádně jsem si nakonec zpíval s autama v naší ulici, který mě vítali a měli vlaječky a já s pocitem absolutního štěstí ten den šel spát.