Duše za talent, talent za duši

„Já si prostě myslím, že je to celkem solidní nabídka. Dám ti svoji duši a ty mi za ni dáš talent. Nebuď blázen, to by vzal každej kdo není zrovna blbější než sklenička.“
Chlápek vedle opilého kluka zachovával kamennou tvář a mlčel.
„Ber nebo neber…“ kluk do sebe kopnul další tequilu: „Duše za talent, talent za duši!“ rozchechtal se a rozhoupal se při tom na barové stoličce tak, že div neupadl a nerozrazil si hlavu.

Hospoda byla zcela plná, ale málokdo si všímal výstřelků toho mladíka. To co zde předváděl, tu předváděl každou chvilku a zdejší štamgasti už byli zvyklí. Dávno o něm věděli, že se snad kdysi o něco pokoušel a nevyšlo mu to a od té doby pije. Klasický případ takzvané propadlé existence, která neměla dostatek síly se vzchopit.
Jen ten chlápek co vedle kluka seděl na baru tu byl nový a nikdo netušil, jak se může zachovat. Ještě čerstvá byla vzpomínka, kdy ten kluk takhle hučel do jednoho a ten to po chvíli neunesl a přerazil klukovy čelist.

„Kdyby tak existoval Ďábel, ten by se na mě nevysral jako na mě sereš ty…“
Chlapík se s klidnou tváří pootočil: „Ty by si mi skutečně dal duši a to bez žádných pitomých podmínek?“
„Kdyby si mi dal za ní ten talent…“
Pobožný barman, který se snažil brát kluka vždycky s rezervou, protože ho měl celkem rád, to dneska nevydržel a vybuchl: „Tak už nech hosta na pokoji, zase si přebral, tak vypadni.“
„Ale já přece ještě nejsem opilej…“
„Pakuj se!“
Kluk se teda zvednul, zaplatil účet a vypadnul z baru, při čemž prskal nadávky na všechny strany. Barman se otočil k Obleku, ale po něm tu zbyla jen tisícovka a nedopitá sklenka whisky. Rozhlédl se kolem sebe a když bylo jasné, že host je dávno pryč, sbalil prachy ze stolu a šoupnul si je do kapsy.

„Ale já přece ještě nejsem opilej…“ brblal si pro sebe kluk, když kráčel ztemnělou ulicí. Protože měl ještě čas, rozhodl se, že projde parkem.Uprostřed parku se posadil na lavičku. „Prej opilej…“ zapálil si cigaretu. „Když já jsem jenom zoufalej…“ na malej okamžik si pomyslel, že se snad rozpláče, ale překonal to a jen si hlasitě krknul.
Při pohledu na hvězdné nebe, si uvědomil, jako již nesčetněkrát před tím, jak je malej vůči vesmíru a jeho nekonečnosti, ale i vůči světu, ve kterém toho chtěl tolik dokázat.
„Když já bych opravdu dal svojí duši, stejně je nejspíš zkažená.“
„Nelhal si?“ kluk se lekl. Vedle něj na lavičce seděl ten chlápek v obleku a kouřil tlustý doutník.
„Kde jste se tu vzal?“
„Stačilo jen prodat svoji duši Ďáblu, abych se tu mohl zjevit a vidět přesně ten ksicht, jakej vidím teď.“ Rozchechtal se.
„Co…?“
„Žertuji, ty nemáš snad žádnej smysl pro ironii. Takže jak to bylo? Ty mi dáš svojí duši a já bych ti za ní měl dát talent?“
Kluk jen zíral na sebejistou tvář před sebou. Pak konečně polkl a špitl: „Jo?“

„Ty vole, ta povídka je fakticky dobrá. To bych snad do tebe ani neřekl.“
„Dík, mám takovejch ještě pár. Poslední dobou mi to píše nějak samo.“
Doufám, že si Petr nevšiml mého samolibého úsměvu a radši ústa ukrývám za hrníček s kávou.
„Copak se stalo? Omezil si snad pití a teď vysedáváš po večerech doma a smolíš povídky?“
„Možná ti to zní trochu směšně, ale jo. Víš, myslím, že bych to teď mohl dokázat. Materiálu je dost, tak bych mohl vydat svoji první knížku. Jen zatím vůbec nevím jak a kde…“
„S tvým talentem to půjde samo, uvidíš.“
„Snad kamaráde, snad.“

Sedím doma a každou chvíli kontroluji svoji e-mailovou schránku, jestli mi už nepřišla odpověď od některého z nakladatelství, které jsem obeslal. Povídek jsem napsal už dost, stejně jako mnoho dalších námětů na práce, teď zbejvá už jen čekat. Čekání si zkracuju koukáním na filmy a nebo se scházím se starými kamarády. Setkání jsou ale většinou dost kyselá a to mojí vlastní chybou, protože jsem z toho dost nervózní. Přestávám jíst, protože mi docházej finance, ale za pár dní budu v balíku, tak se uklidňuji.
Ta doba nicnedělání a čekání už trvá nějak dlouho, ale pořád si říkám, že se nesmím nechat znechutit.
Kouknu do schránky…nic.
Nikdo nevolá, nikdo nepíše. Nic se neděje!
Zvednu se, beru z hromady prádla co se válí na zemi bundu a mizím do hospody. Třeba tam bude ten chlápek, co jsem mu prodal svojí duši…

„Tak jak to vypadá?“
„S čím?“
„No s tou knihou, ozvali se?“
„Neozvali.“
„Tak si to tak neber, určitě se ozvou. Víš co? Zvu tě na panáka.“
„Díky Petře. Asi je to to, co potřebuju.“

Kluk se válel uprostřed silnice. Asi tři hodiny ráno, nikde nikdo. Nad klukem na noční obloze svítí hvězdy a pod ním studený asfalt.
Možná, že chtěl ten kluk v tenhle okamžik zemřít, ale naštěstí touhle dobou už moc aut po téhle silnici nejezdí.
Proklínal Boha a proklínal Ďábla. Proklínal je za tu naději, kterou mu dali a nedělal mezi nimi žádný rozdíl.
Přistoupil k němu Anděl: „Vstávej.“
„Proč bych měl?“
„Protože nastydneš a umřeš. Pak už toho moc nedokážeš.“
„Pche – od toho snad existuje lékařství, ne?“
„Na tuhle nemoc ti žádnej lékař nedá lék.“
„Tváříš se, jako by si všechno věděl, ale co když já chci zemřít?“
„Nikdo přece skutečně nechce zemřít.“
„Já jo! Chci zemřít, propadnout peklu a pak tomu hajzlovy v kravatě rozbít ten jeho arogantní rypák.“
Anděl se rozesmál a v mžiku z něj byl chlápek v obleku.
„Ty?!“
„Jo, já…“
Kluk se pokusil zvednout ze silnice, aby po Andělovy mohl skočit, ale skončil jen na kolenou, jak mu neznámá síla nedovolila vrhnout se na Anděla.
„Měl by sis uvědomit, že dát někomu svou duši, není jako dát někomu svoje auto. Vždycky na konec zaplatíš.“
„Ale já chci platit! Copak to nechápeš?!? … Co to?“
Kluk se vznášel vedle Anděla vysoko na městem.
„Vidíš?“ pravil Anděl: „mám tvoji duši a můžu si s tebou dělat co chci. Ale já nejsem ten špatnej, takže ti tvou duši vrátím. Ten špatnej by se moc neostýchal tě hodit dolů.“
„Ale co můj talent?“
„S tím ses přece už narodil. Jen musíš být daleko trpělivější a musíš se víc snažit. Mít talent přece ještě neznamená mít i úspěch.“