Jediná jistota

A čím si vlastně můžete být v životě jistí? Hned by všichni stroze odpověděli, že smrtí, ale já si tím tak jistej nejsem. Co když nezemřu? Co když se tu budu věčně potulovat a nebudu moci zemřít? To potom přijdu o tu poslední jistotu, která mi dneska zbývá.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“

Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.

„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.

A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.

Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?

Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.

Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.

A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.